Píše se rok 1845 a Kalifornie je novou zemí snů. Zbohatnout tu může každý. Ještě včera bylo ospalé San Francisko příhraniční osadou s dvěma sty obyvatel, ale v roce 1852 tu žije na 40 000 lidí. 

Příčina ekonomického zázraku? „Zlato, na Sutter´s Mill se našlo zlato!“ Legenda se šíří ústním podáním jako požár a zapaluje nadšení v každém posluchači. Zlaté nuggety se prý válí všude. „Za den si můžete nakopat na důchod, za týden na vlastní království!“

Za vším hledej zlato

Zlaté horečce podlehne v první etapě na 300 000 lidí. Osadníci z oregonského Baker City k nim ale nepatří. Rodina Meekových odtud putuje do Kalifornie za příbuznými. Bohužel v pustině ztratili cestu. Už týden bloudí v nebezpečném příhraničním pohoří plném krvelačných indiánů. Když po dlouhém kodrcání konečně zastaví u řeky, chystají staří u ohně večeři a mladé pošlou pro vodu.

TIP: Nové bájné Eldorádo: Jak dopadlo pátrání po Bílém městě? 

Děti odběhnou a v mělkém říčním korytě narazí na plechový modrý kýbl, který naplní pramenitou vodou a několika lesklými valouny. Aspoň si budou mít s čím cestou hrát. Tehdy asi nebyly mladiství tak nároční na zábavu, protože jim hra s kamínky vydrží až do cíle. Teprve tam jejich rodiče zjistí, že za tyhle kamínky si mohou koupit v Sacramentu celý ranč i s dobytkem. Kde ale ta zatracená řeka byla?

Podobný příběh zažije v roce 1853 i Will Fisher, který kdesi u nezmapovaného přítoku řeky John Day nasbírá pár lesklých kamenů. Považuje je za měď a i jeho čeká pěkný šok. Díky němu víme aspoň přibližně, že se zlato v polovyschlém říčním korytě nachází kdesi mezi Medvědí a Bobří řekou, a že okolní skály tvořila rozpukaná pemza. Areál k případnému dalšímu pátrání se tím zmenšil asi na 100 000 kilometrů čtverečních.

Jednou z věcí, kterou se lišíme od lidoopů jsou vousy. Otázkou ale je, k čemu je takový plnovous vlastně dobrý. Na první pohled přináší řadu nevýhod – láká parazity, zachycuje se v něm jídlo a nečistoty, ztěžuje mezilidskou komunikaci i používání smyslů. Přesto muži plnovous mají. Svého času si nad smyslem plnovousu lámal hlavu i Charles Darwin.

Biologové z americké University of Utah jsou přesvědčeni, že našli odpověď. Uspořádali pozoruhodný výzkum, který zahrnoval spoustu úderů na hlavu. Nešlo ale o skutečné lidi. Těm by se takový výzkum líbil jen stěží. Badatelé si vyrobili umělé hlavy z pryskyřice a ovčí kůže, které byly buď bezvousé, nebo s různým „porostem“. Tyto hlavy pak vystavili násilí.

TIP: Mužský plnovous obsahuje více nebezpečných bakterií než srst psů

Takto vyrobené hlavy jsou pochopitelně jen přiblížením lidské hlavy. Nicméně experimenty ukázaly, že plnovous, obzvláště moderním způsobem neupravený, dokáže absorbovat nemalou část energie úderů, které jsou vedené na hlavu. Vědci z toho usuzují, že mohutné vousy mohl vytvořit přírodní výběr jako ochranu pro samce našeho druhu ve vzájemných soubojích, které jsou pro náš druh velmi charakteristické. Podobné to může být například u lvů, jejichž samci se pyšní mohutnou hřívou.

Trochu optimismu nedávno přinesla analýza poměrů na planetách blízkých hvězd. V časopise Monthly Notices of the Royal Astronomical Society ji on-line uveřejnili Jack O’Malley-James a Lisa Kalteneggerová z Carl Sagan Institute při Cornell University v americké Ithace – s jedním háčkem: Můžeme vycházet jen z toho, co víme o životě na Zemi.

Příliš blízko?

Odborníci se zaměřili na čtyři nejbližší potenciálně obyvatelné exoplanety. Obíhají kolem červených trpaslíků Proxima Centauri, Ross-128, TRAPPIST-1, a LHS-1140 (viz Nadějná čtveřice).

Červení trpaslíci jsou mnohem menší a také méně svítiví než Slunce. Proto i jejich obyvatelné zóny leží výrazně blíž. Zatímco v případě naší hvězdy se daná oblast rozkládá zhruba od Venuše k Marsu, u čtyř zmíněných stálic sahá maximálně do vzdálenosti 20 milionů kilometrů (přičemž Zemi dělí od Slunce asi 150 milionů kilometrů). 

Přestože jsou červení trpaslíci malí, jejich ultrafialové erupce jsou mohutné. Provází je silné rentgenové záření a proudy elektricky nabitých částic. To vše představuje riziko pro biosféry místních planet, a to i z hlediska postupné radiační eroze jejich atmosfér a hydrosfér. 

Životodárná radiace

Podle autorů popsané analýzy to nicméně není nevyhnutelné. Vždyť některé živé formy, zejména mikrobiální, prokazují k radiaci výraznou odolnost. Záření bylo možná dokonce potřeba pro vznik života, jak ho známe. 

Planety u aktivních červených trpaslíků Proxima Centauri a TRAPPIST-1 čelí silnějšímu UV záření než Země během slunečních erupcí. Oběžnice u Ross 128 a LHS-1140 jsou na tom výrazně lépe: Kolik záření pronikne až na jejich povrch, záleží na složení a tloušťce atmosféry a zejména na obsahu ozonu, případně analogicky působícího plynu. Mladé Slunce však před 3,9 miliardy let zalévalo Zemi ještě mnohem silnějším zářením, přičemž na naší planetě již tehdy téměř určitě existoval mikrobiální život, jak dokládá řada zjevně biogenních znaků minerálů. 

Pozemské živé formy se zrodily v moři či v geotermálním prostředí pod jeho dnem. Totéž možná platí pro příslušné exoplanety. Již vrstvička vody silná pouhý mikrometr zeslabí ultrafialové záření víc než desetkrát. U organismů by se také mohly vyvinout ochranné mechanismy, jako je biofluorescence.

TIP: Vědci radí: Obyvatelné exoplanety hledejme především u oranžových trpaslíků

Navíc by podle atmosférických modelů mělo být UV záření dopadající na povrch Proximy Centauri b a TRAPPIST-1 e o řád až dva slabší než na mladé Zemi. Badatelská dvojice zohlednila rovněž poznatky o radiačně nejodolnějších pozemských mikrobech, jako jsou bakterie Deinococcus radiodurans, a chování mikrobů i dalších organismů v kosmu. Jako nejrizikovější z hlediska radiace se pro miniaturní živé formy jeví Proxima Centauri b. I na jejím povrchu by ovšem měly v daném ohledu panovat mnohem mírnější podmínky, než s jakými se vypořádaly mikroorganismy na mladé modré planetě. 

Hollywoodskou hvězdu 30.–50. let přivedla do armády ztracená láska. Herečka Carole Lombardová, s níž se roku 1939 oženil, zemřela tři roky po svatbě při letecké havárii (vracela se zrovna z turné na podporu prodeje válečných dluhopisů). Její smrt nesl Gable velmi těžce, přestal filmovat a vstoupil do armády.

Z celebrity lovnou zvěří

Status celebrity a „pokročilý“ věk 41 let mu ale bránily ve skutečném bojovém nasazení – armáda ho odmítala poslat do přímých střetů a spíše jej využívala pro propagaci svých aktivit. Nakonec se ale herec do boje dostal, a to v souvislosti s náborovým filmem Combat America, na jehož vzniku se podílel. Byl přidělen ke 351. bombardovací peruti, s níž se na palubě bombardéru B-17 účastnil náletů na okupovanou Evropu. Jeho hlavním úkolem bylo získávat filmové záběry pro připravovaný snímek. Gableovi při těchto misích skutečně šlo o život, nebyl to žádný boj v kašírovaných kulisách.

Jeho bombardér byl například zasažen střelou z flaku, která vyřadila jeden z motorů a zabila člena osádky. Navíc se o hercově nasazení dozvěděl jeho velký fanoušek Adolf Hitler, který prý – snad v touze si se svým idolem v Berchtesgadenu popovídat o filmech – vypsal odměnu pro toho z německých pilotů, který Gableův bombardér sestřelí nad Německem. Ovšem tak, aby herec vyvázl živý a mohl být zajat.

Armádu Gable opustil roku 1944 v hodnosti majora (jeho propouštěcí list mimochodem podepsal specialista na westerny a budoucí americký prezident Ronald Reagan) a vrátil se k životu filmové hvězdy. 

Mnohoženství má v Kuvajtu dlouhou tradici sahající až do předislámské éry, a přestože je celospolečensky spíše na ústupu, týká se odhadem zhruba 8 % mužské populace. Mnohoženství tak jak jej chápe islámské právo sebou nese pro muže řadu povinností, jejichž porušení může vést až k anulaci svazku. Jednou ze zásadních manželských podmínek je, že muž musí být ke všem svým ženám spravedlivý – ať už jde o peníze, dary nebo pozornost.

Posledně jmenovaná podmínka – tedy právo všech žen na rovné zacházení v porovnání s ostatními manželkami, přináší v časech epidemie koronaviru nečekané komplikace. V Kuvajtu platí až do konce května velmi přísná omezení, týkající se volného pohybu osob – na nákupy smí jen jednou za šest dnů a na vycházku jsou vyčleněny jen dvě hodiny denně. Polygamisté tak nemohou rovnoměrně navštěvovat všechny své ženy.

TIP: Zapadlé perské království: Ropa proměnila Kuvajt od základů

Situace zašla tak daleko, že si vyžádala výklad oficiálních autorit. Podle nového doporučení výboru pro islámské záležitosti musí muži, kteří nemohou navštěvovat své ženy požádat o jejich písemný souhlas s tímto stavem. V případě, že žena s absencí muže nesouhlasí, má podle výboru právo požádat o rozvod.

Podle dalšího výkladu mají ženy, které byly postiženy manželovou absencí po dobu omezeného pohybu právo na „náhradu ušlého času“, jakmile to situace v zemi dovolí. Jak se zdá, časy epidemií polygamistům příliš nesvědčí. 

Ulice Saint-Séverin je kolem roku 1730 sídlem jedné ze zhruba padesátky tiskařských dílen, které se v Paříži nacházejí. Přes den nic neodlišuje od těch ostatních, snad až na pověst nápadně krutého a hamižného mistra Jacquese Vincenta. Jakmile ale padne noc, dílna se pokaždé promění v rejdiště desítek mrouskajících se koček. Jejich vřískání nedá tovaryšům, kteří bydlí nad dílnou, už několik měsíců spát. „Když pracujeme, a že z nás mistr Vincent dře kůži, kočky si pospávají nebo se cpou. Ale když máme spát my, navíc s prázdnými žaludky, kvůli kočkám si vůbec neodpočineme,“ stěžuje si tovaryš Jerome jednomu ze svých kolegů. „Takhle to nenecháme. Musíme na toho starého držgrešle a jeho paničku nějak vyzrát!“

Dělníci ve Vincentově tiskařské manufaktuře jsou už delší dobu značně nespokojení. Podmínky, ve kterých mají pracovat a žít, jsou čím dál horší. Navíc vyhlídky na to, že by se z nich samých kdy stali mistři, jsou mizivé. K tomu je ohrožují levné námezdní síly, která přicházejí do měst za prací. Živobytí tovaryšů tak v každém okamžiku doslova visí na vlásku. Snášení určitých životních nejistot však není to nejhorší. „Takhle by nežila ani zvířata,“ postěžoval si Jeromův přítel Léviellé. 

Krutá pomsta tovaryšů

„Takhle to dál nejde, podle tradice máme přece my tovaryši jíst s mistrem u jednoho stolu, ne po něm vylizovat zbytky z talířů,“ rozčiluje se Jerome. Zvuky bušícího knihtisku a cinkání štočků a liter doplňuje jednohlasné volání dělníků: „Jak ty zpropadené kočky paní mistrové!“

Rozdíl tu ovšem je: kočky celé noci lítají po dílně a na střechách, mrouskají se, vřískají, perou se a vydávají pazvuky, které připomínají rejdění čarodějnic. A vyhladovělí tovaryši oko nezamhouří. Jednoho dne tak Jerome a Léviellé vymyslí geniální plán pomsty, jehož prostřednictvím snad konečně v dílně zjednají pořádek a zlepší své podmínky. „Ukážeme mistrovi, že si s námi nemůže dělat, co chce!“

Už příští noc se Jerome a Léviellé krčí na vnější okenní římse bytu, kde žije jejich nenáviděný mistr s manželkou. „Teď jim ukážeme, co je to teprve kravál,“ řekli si a oba rázem vydávají ty nejhorší skřeky, které dovedou. Důkladně se snaží, aby přeřvali všechny uječené kočky a vyluzovali zvuky tak hrůzostrašné, že je Rue de Saint-Séverin jaktěživ nepoznala. Nelidský křik tovaryšů je přerušován jen občasnými výbuchy smíchu, když oknem pozorují, jak jsou mistr i mistrová strachy bez sebe. „Výborně, a teď jim jejich vlastní medicínu naservírujeme tak, jako oni nám.“ 

Mistr Jacques Vincent ani jeho žena neměli tušení, že zdrojem onoho strašlivého hluku jsou nespokojení tovaryši. Mysleli si, že se něco strašného stalo s jejich milovanými kočkami. Když toto hrůzyplné dění neustává ani po několika probdělých nocích, dochází mistr k jasnému závěru, který se nezdráhá sdělit své ženě: „Drahá, naše kočky jsou asi prokleté! To jinak není možné. Naši dílnu určitě stihla strašná kletba!“ Rozčarovaným tovaryšům se povedlo zabodovat: jejich utlačovatel seznal, že kočky musí z domu! 

Řešení kočičí krize

Ráno svolává mistr, tovaryši posměšně nazývaný měšťák (bourgeois), všechny dělníky do dílny, aby k nim promluvil: „Holoto, pro vaši neschopnost a lenost kdosi proklel náš dům a naši dílnu! Z našich miláčků učinila kletba řvoucí netvory, které z našich nocí činí muka jako v očistci. Má paní v noci nespočine ve strachu o to, co se stalo s její Šedivkou, a vy ji pak rušíte přes den svým neumělým ťukáním, cvakáním a boucháním! Proto je tedy jasné, co bude následovat: postarejte se o to, ať už tady ty proklaté kočky nevidím. Ale běda, jak vztáhnete ruku na Šedivku! Dbejte, abyste ji nevyděsili!“ Nevyspalý a vystrašený mistr si ani nevšiml, jak se tovaryši culí a cosi si šuškají. Když dílnu opustil, pracovníci přesně věděli, co teď mají udělat.

Po zbytek dne se v tiskařské dílně už nepracuje. Dobrou náladou opilí tovaryši, kteří doběhli svého mistra, se pustili do brutálního veselí. Nejdříve pochytali všechny kočky do pytlů a pastí důmyslně nastražených po celé manufaktuře a jejích střechách. S hlasitým smíchem pak do pytlů hlava nehlava mlátili košťaty i železnými tyčemi z knihtisku. Kočky v nich mrzačili, škrtili a lámali.

„To je jako o karnevalu!“ podotkl jeden z pachatelů tohoto násilí. „A hele, Šedivka!“ všiml si Jerome a jednou dobře mířenou ranou nejoblíbenější kočičce paní mistrové rozdrtil hřbet. Její smrt mezi přítomné rozsela obzvláštní radost a veselí. Mrtvou Šedivku zahodili do žumpy, aby ji mistrová nikdy neobjevila…

Soud nad výtržnicemi

V pozdním odpoledni příšerné zvuky, které se několik hodin linuly z dílny na Saint-Séverin, pomalu utichly. Tovaryši vysypali polomrtvé kočky z pytlů a už za chvíli je věšeli na připravené oprátky. Knihtisk, stejně jako celá dílna byl potřísněn krví. Tovaryši se královsky bavili. „Nyní přišel čas na soud!“ rozkřikl se Léviellé na dílnu a rozdělil svým druhům role soudce, obhájce, kata i zpovědníka přesně tak, jako by byli u opravdového soudu.

Ačkoliv před nimi leželo čtyřiadvacet polomrtvých koček, tiskařští pracovníci obvinili z různých zločinů mistra a mistrovou. „Za to, že nám mistr činí příkoří, nepracuje a nejí s námi pod jednou střechou, že pro nás má jen shnilé zbytky a slova pohrdání, a ještě nám nedopřeje kvůli své zvrácené zálibě v kočkách ani klidných nocí,“ vynesl Jerome rozsudek, „za to mistra prostřednictvím vás koček odsuzuji k smrti oběšením!“ 

Teprve nyní kočičí muka končí. Tovaryši se zápalem a slzami smíchu v očích vykonávají „vůli soudu“, který před okamžikem rituálně sehráli. Pod vahou čtyřiadvaceti klátících se kočičích těl trám stropu dílny ani nezapraskal. Pomsta na krutém mistrovi a jeho nepřející ženě byla dokonána.