Kosmickým prostorem bloudí stovky asteroidů neboli planetek různých velikostí. Některé se pohybují po značně stabilních dráhách v pásu mezi Marsem a Jupiterem, jiné se nacházejí až za trajektorií Neptunu. Do Sluneční soustavy mohou zavítat i návštěvníci z hlubokého vesmíru, jako třeba nedávný objekt ’Oumuamua. Astronomové se proto snaží pohyb těchto potenciálně nebezpečných těles co nejpřesněji zmapovat. A i když nás v současné době žádná z dosud popsaných planetek neohrožuje přímo, vědci hledají způsob, jak zabránit srážce v budoucnu. 

Lze skutečně zastavit asteroid? 

Tak to bohužel doopravdy nejde. Bylo by to stejné, jako kdyby se mravenec snažil zastavit autobus. 

Co tedy můžeme v takovém případě udělat? 

Zastavit asteroid skutečně nedokážeme, a ještě dlouho to nepochybně nebude možné. Ale můžeme jeho dráhu změnit tak, aby se Zemi vyhnul. 

Jakým způsobem bychom něco podobného mohli provést? 

Ve sci-fi filmech situaci většinou řeší trhavina umístěná co nejhlouběji do nitra planetky, kterou následný výbuch poškodí. Otázkou zůstává, jak by se zachovaly jednotlivé fragmenty tělesa a zda by i nadále nesměřovaly k Zemi, kterou by tak stále mohly ohrozit. My jsme proto zvolili jinou strategii a budeme se snažit správně vedeným zásahem vychýlit celý asteroid z jeho dráhy. 

Co je k tomu potřeba? 

Určitě mnoho věcí, ale naprosto zásadní roli hraje čas. Abychom mohli planetku vychýlit, potřebujeme se o ní dozvědět nejlépe alespoň deset let před potenciálním nárazem do Země. 

Proč je tak důležité mít na zásah tolik času?

Cílem totiž není těleso zničit, což prakticky ani nelze. Ale můžeme nepatrně změnit jeho dráhu. Pokud to uděláme s dostatečným předstihem, stačí nám na vychýlení pouze drobná změna rychlosti objektu v řádu jednoho milimetru za sekundu. Takže dozvědět se o možném dopadu třeba jen rok předem je „zatraceně málo“. 

V nejbližším vesmíru se pohybují asteroidy různých velikostí, od obrovských o průměru několika kilometrů až po poměrně drobné do jednoho metru. Kolik se jich už celkem podařilo popsat?  

V současné době známe asi tři čtvrtě milionu planetek, z nichž se velká většina pohybuje v pásu mezi Marsem a Jupiterem. Pokud se nacházejí ve zmíněné oblasti, v podstatě nám od nich nehrozí žádné nebezpečí. Potenciálně riziková je jen malá část asteroidů, které křižují dráhu Země. 

Jak velký musí asteroid být, aby nás ohrožoval? 

Globálně nebezpečná jsou tělesa o velikosti přesahující dva kilometry, jež by mohla při střetu s naší planetou způsobit hromadné vymírání živočišných druhů. Asteroidů větších než jeden kilometr už jsme ovšem zdokumentovali zhruba devadesát pět procent. Jenže pak tu máme skupinu objektů o velikosti stovek metrů: Většinu z nich naopak neznáme a představují pro nás podstatné riziko. Mohly by napáchat velkou škodu, přestože nemluvíme o hranici globální katastrofy, která by vyhubila celé lidstvo. 

Od malých asteroidů nám tedy nebezpečí nehrozí? 

Tělesa o velikosti okolo jednoho metru dopadají na Zemi několikrát za rok, ale zbudou po nich jen víceméně neškodné zbytky, meteority. V každém případě platí, že nás většina vesmírných objektů bezpečně mine, protože naše planeta představuje s průměrem necelých třinácti tisíc kilometrů poměrně malý cíl. 

Takže můžeme být klidní, když máme dráhy rozměrných asteroidů z velké části zmapovány? 

To určitě ne. Většina planetek se sice pohybuje po známých a stabilních dráhách, ale občas se srazí s jinými tělesy, případně je ovlivňují gravitační i negravitační efekty, a tím se jejich trajektorie mění. Některá tělesa se tak mohou dostat na dráhy, odkud dokážou Zemi ohrozit. Právě proto musíme být na podobnou situaci dobře připraveni. 

Tím „připraveni“ myslíte metodu „kinetic impactor“, jež se právě testuje? Můžete nám ji přiblížit? 

Jedná se o fyzikálně jednoduchou metodu: Ovlivníme dráhu asteroidu tím, že do něj určitým způsobem „udeříme“ čili mu udělíme impulz nárazem vhodného projektilu, v tomto případě sondy. Náraz způsobí doslova výbuch a tím i změnu vektoru hybnosti tělesa. Jeho trajektorie se tak rovněž promění a po dostatečně dlouhé době objekt Zemi bezpečně mine. 

Na které planetce se bude metoda testovat? 

Půjde o podvojný asteroid Didymos, sestávající ze dvou částí, jež obíhají okolo společného gravitačního centra. Pokusíme se udeřit do menší z nich rychlostí asi sedm kilometrů za sekundu. Změna její dráhy okolo většího „bratra“ přibližně o milimetr za sekundu tak bude snadno změřitelná. 

Proč jste zvolili právě podvojný asteroid? 

Pokud bychom metodu odklonění testovali na asteroidu letícím samostatně, dozvěděli bychom se výsledek až za velmi dlouhou dobu. Změna jeho rychlosti vzhledem ke Slunci zhruba o milimetr za sekundu se totiž projeví až po mnoha měřeních a za spoustu let.

Na kdy se testovací zásah plánuje? 

Sonda má startovat již ve druhé polovině tohoto roku a k planetce poletí téměř dva roky. Datum zásahu je už stanoveno, a to na pátého října 2022. Na určení přesného okamžiku dopadu budeme pracovat i my v Ondřejově a budeme ho znát několik měsíců předem. Celá sonda pak do tělesa narazí jako kompaktní projektil. 

Už víte, v jakém směru asteroid zasáhne? A je to vůbec důležité?

Nejlepší směr zásahu pro odchýlení objektu z nebezpečného kurzu se liší případ od případu. Nelze mluvit obecně, protože každá situace je jiná. V případě planetky Didymos povedeme zásah přibližně v tečném směru, což znamená, že ji pouze lehce „lízneme“ na okraji. Bude to také nejvýhodnější pro měření změn její dráhy.  

Testujete metodu, kterou jste zatím jen teoreticky namodelovali. Existuje něco, čeho se obáváte a co by vás mohlo nepříjemně překvapit? 

Pokazit se může spousta věcí, jako už mnohokrát ve vesmíru. Vzpomeňme si, že některé mise selhaly zcela. Každá je jedinečná a ani my nemáme některé věci vyzkoušené. Budeme je dělat poprvé, takže riziko skutečně hrozí. Didymos měří v průměru sto šedesát metrů a kolegové z NASA plánují, že jej sonda zasáhne s přesností na dva metry. 

Co může misi nejvíc ohrozit? 

Opravdu nevíme přesně, jak zareaguje povrch asteroidu – což je přitom velmi důležité, protože část povrchového materiálu bude při výbuchu vyvržena a udělený impulz se tím zesílí. Zatím netušíme, jak velký uvedený „bonus“ bude. Není to vyzkoušené a ani teoreticky to nelze přesně spočítat. 

A dokážete chování vyvrženého materiálu alespoň přibližně odhadnout? 

Víme, že se Didymos podobá běžným chondritům, sestává tedy z nakupených mas horniny. Problém tkví jinde: Na Zemi máme k dispozici mnoho materiálu z meteoritů, ale jedná se o tu nejodolnější látku, která přečkala vysoké tlaky při průletu atmosférou. Materiál asteroidu se bude od meteoritů lišit. Existují sice určité propočty, ale u planetky Didymos budeme uvedenou hodnotu poprvé měřit v reálu a jsme na výsledná data skutečně velice zvědavi. 

Pokud by se Země střetla s asteroidem o rozměrech několika stovek metrů, tušíte, co by následovalo?

Předpokládám, že by šlo o událost na hranici kontinentální katastrofy. Planetka o několika stech metrech je pořád dost velká a impakt by jistě pocítila značná část kontinentu. Kráter vzniklý po dopadu by byl desetkrát až dvacetkrát větší než samotné těleso a všechno v okolí by bylo zničeno. 

Jaké by mohly být doprovodné jevy podobného dopadu? 

Uvolnilo by se velké množství kinetické energie formou tlakové vlny, následoval by rozptyl materiálu a požáry by zničily všechno v okolí stovek kilometrů. Do atmosféry by také uniklo ohromné množství prachu, vodní páry a popela. Nastal by stav, kterému se nepřesně, ale populárně říká „jaderná zima“ – protože podobné jevy by mohly provázet jadernou válku. Materiál vyvržený do ovzduší by zastínil Slunce, což by omezilo fotosyntézu rostlin na rok i více let. 

Důsledkem by se jistě stal nedostatek potravin nejen regionálně, ale nejspíš i celosvětově. Jsme na takovou situaci připraveni? 

Pokud se jeden rok neurodí, dá se to snad ještě nějak zvládnout ze státních krizových zásob, přinejmenším v rozvinutých zemích. Ale v případě neúrody několik let po sobě by to pro lidstvo znamenalo hodně špatné následky. Naše civilizace je bohužel velice, velice křehká – jak ostatně zčásti vidíme i dnes, v koronavirové krizi. 

Petr Pravec

Mezinárodně uznávaný český astronom Mgr. Petr Pravec, Dr., (*1967) vystudoval fyziku pevných látek na Masarykově univerzitě v Brně a postgraduálně absolvoval obor astronomie a astrofyzika na Univerzitě Karlově v Praze. Působí jako vedoucí vědecký pracovník v Astronomickém ústavu Akademie věd ČR v Oddělení pro meziplanetární hmotu v Ondřejově. Vede skupinu Asteroids a také skupinu stanic BinAstPhotSurvey, které hledají binární asteroidy. Objevil již víc než 300 planetek a jeho jméno nese asteroid (4790) Petrpravec, detekovaný v roce 1988 americkou astronomkou Eleanor F. Helinovou. Petr Pravec se účastní programu testování odklonu planetky metodou kinetic impactor.

Když někdo nakupuje zboží online, tak si obvykle prohlédne jeho fotografie, přečte si recenze, zjistí jeho technické parametry a také to, jak rychle se dočká zásilky. Některé vlastnosti zboží nám ale zůstávají utajeny, i když mohou být pro nákup velmi podstatné. V případě online nákupů jídla je to především jeho chuť.

Teď by se to ale mohlo změnit, díky zařízení „Norimaki Synthesizer“, které vyvinul japonský badatel Homei Miyashita z Meiji University. Jde o ruční digitální syntetizér chutí, který funguje tak, že ho uživatel olízne. Zařízení s pomocí elektrolytů obsažených v pěti různých gelech vytvoří intenzitu každé z pěti základních chutí – kyselé, sladké, hořké, slané a umami.

TIP: Vědci vytvořili umělý jazyk: Je mimořádně úspěšný v ochutnávání whisky

Digitální syntetizér využívá proces elektroforézy, tedy pohyb mikroskopických částic pod vlivem elektrického pole. Když syntetizér přijme data o určité chuti, tak nastaví různé intenzity elektrického pole v jednotlivých gelech s chutěmi. Některé chuti tím zvýrazní a jiné zase oslabí. Na jazyku uživatele díky tomu vznikne výsledná chuť, která odpovídá původnímu zadání. Jak uvádí tvůrce zařízení Miyashita, digitální syntetizér chuti „dokáže poskytnout zážitek jakékoliv chuti, od gumového medvídka až po suši, aniž by bylo nutné mít toto jídlo po ruce“.

Incident, který se odehrál v bolívijském městě Potosí, jistě není prvním a určitě ani posledním svého druhu. Trojice chlapců ve věku 8, 10 a 12 let se nechala inspirovat příběhem o pavoučím muži a záměrně se nechali kousnout jedovatým pavoukem. Věřili, že se podobně jako Peter Parker, stanou Spidermany. Ke svému pokusu si bohužel vybrali pavouka z nejnebezpečnějších – jed snovačky jedovaté, známější jako černá vdova, patří mezi jeden z nejúčinnějších. Bývá dokonce označován za silnější než jed chřestýšů, kober nebo korálovců.

V případě kousnutí od dospělé samice snovačky se do těla dostane dávka jedu postačující k usmrcení člověka. Výrazně menší samci mají jedovou účinnost menší a v případě kousnutí od samce většinou smrt nehrozí, objevují se ale vážné a nepříjemné zdravotní problémy, které bývají zvláště výrazné u starších lidí a dětí.

TIP: Bolestivý jackpot: Mladého Australana kousl pavouk do penisu. Již podruhé!

Jed snovaček začíná působit již po několika minutách a v postižené oblasti se může objevit otok velký až 15 cm. Navzdory účinnosti jedu bývají smrtelná kousnutí velmi vzácná – například ve Spojených státech je ročně evidováno okolo 2 200 kousnutí černou vdovou, většina z nich ale nevyžaduje lékařskou pomoc (obvykle jde o tzv. suché kousnutí s minimální nebo nulovou dávkou jedu). Poslední doložené úmrtní na území USA v souvislosti s kousnutím snovačkou jedovatou je datováno k roku 1983. 

Bolivijští chlapci nakonec skončili v péči lékařů, kde jim bylo podáno sérum, a kromě nepříjemného zážitku v podobě horečky, třasu a bolesti svalů, vyvázli bez vážných následků.

Louise Elisabeth Vigeé LeBrun (1755–1842) nikdy nepřestala hledat nové způsoby, jak co nejvěrněji přenést realitu na plátno a dostat do tahů štětce i ducha doby. Lidská tvář pro ni byla světem s vlastními pravidly a zákonitostmi a její zvěčnění se pro ni stalo celoživotní výzvou. Elisabeth si svými podmanivými portréty získala věhlas nejen ve Francii. Zvěsti o jejím talentu se rozlétly napříč Evropou. Dokázala si citlivě získat důvěru portrétovaného a s jeho podobou tak zanesla na plátno i jeho duši. Navzdory bouřlivé revoluční době, která, jak je známo, umění příliš nepřeje, dosáhla Elisabeth svými malbami nebývalého úspěchu a zapsala se do historie umění.

Dcera malíře

Narodila se v Paříži roku 1755 a její dětství bylo klidné a harmonické. Rodiče ji zprvu dali do péče kojné, která se o dívku starala až do jejích pěti let v idylickém prostředí venkova plného vůní a barev. Když se Elisabeth vrátila zpět k rodině do hlavního města, začal její otec, již tehdy úspěšný portrétista, talent své dcery rozvíjet a její zájem podporovat. Pět dalších let pobývala Elisabeth jako každá správná mladá dáma své doby v klášterní škole na internátu svaté Trojice. Tam její talent neuniknul pozornosti řádových sester. Ve výtvarném umění – v malbě a především v kresbě, neměla mezi spolužačkami konkurenci. 

Otec, který měl na Elisabethinu zálibu v portrétování velký vliv a kterého považovala za svůj vzor, ale v roce 1757 zemřel. Po jeho smrti se Elisabethina matka znovu vdala za bohatého klenotníka a rodina se přestěhovala blíže ke královskému paláci. Tento krok byl pro další vývoj Elisabethiny kariéry zásadní. Mladou a talentovanou dívku si vzala pod svou osobní ochranu princezna Louisa Marie Bourbounská. Ta Elisabeth umožnila studium u slavných malířů té doby, jedním z nich byl například i Joseph Vernet. 

Těžko v ateliéru, lehko v životě. Elisabeth pilně studovala techniku a naslouchala radám svých učitelů a v roce 1770 se malbě začala věnovat profesionálně. A hned zvolila dráhu portrétistky. Umělecké prostředí, v němž žila, ji zaneslo do náruče malíře a sběratele umění Jeana Babtista Pierre LeBruna, za kterého se provdala.

Profese jejího muže jí zprvu uzavřela dveře do Královské Akademie. Její přijetí mohlo být považováno za střet zájmů. Nakonec se na ni ale usmálo štěstí. V osmadvaceti letech se na přímluvu Marie Antoinetty do prestižní instituce nakonec přece jen dostala a stala se tak jednou ze čtyř žen, oceněných touto poctou. 

Obrazy pro krále i cara 

V idylickém svazku dvou umělců se narodila dcera Julie. A i po pracovní stránce, nejen té osobní, se Elisabeth dařilo. V letech následujících namalovala mnoho portrétů členů královské rodiny a společně s manželem hodně cestovali. Francouzská revoluce je ale donutila Paříž opustit. Ani to ale nemělo na její slibně rozjetou kariéru negativní dopad. Elisabeth byla na svou dobu velmi zcestovalá, navštívila Holandsko, Itálii a Rakousko a všude hledala inspiraci. Portrétovala známé osobnosti i obyčejné lidi. V Itálii se dokonce stala členkou prestižní Accademia di San Luca v Římě. Kromě Říma pracovala i v Neapoli. 

To, že z Francie odešla hned v prvních revolučních dnech, jí však v dalších letech zabránilo se do domova vrátit. Životu v exilu ale Elisabeth rychle přivykla. Její přátelská a otevřená povaha a k tomu talent a citlivost jí otevíraly dveře k evropským dvorům. Zemí, která ji zlákala nejvíce, bylo Rusko. Nakonec v něm prožila celých šest let a stala se dokonce čestnou členkou petrohradské Akademie krásných umění. Portrétováním členů carské rodiny získala nejen uznání mezi kolegy, ale i značné jmění. 

TIP: Šílená láskou: Vztah s kolegou stál Camille Claudelovou zdravý rozum!

Do rodné Francie se rodina vrátila až v roce 1802, kdy její jméno zmizelo ze seznamu emigrantů. Elisabeth se ale dlouho nezdržela. Neklidná mysl a touha poznávat stále nové a nové věci, nechávat se inspirovat krajinou a lidmi, ji odvála do Anglie, kde portrétovala například romantického básníka lorda Byrona. Po cestě do Švýcarska a návštěvě Berlína se pustila do psaní svých pamětí, které v roce 1837 vydala knižně. Zemřela v Paříži roku 1842. Bylo jí neuvěřitelných šestaosmdesát let, které prožila skutečně naplno.

Start lodi Crew Dragon s lidskou posádkou má být milníkem v dějinách americké kosmonautiky. Půjde o první let amerických astronautů americkou lodí z území Spojených států od roku 2011, kdy Národní úřad pro letectví a vesmír (NASA) ukončil program raketoplánů. NASA je také objednatelem nynějšího letu, který má trvat 19 hodin. Jeho cílem je dopravit dvojici astronautů NASA, Roberta Behnkena a Douglase Hurleyho, na Mezinárodní vesmírnou stanici (ISS).

Včerejší událost, kterou NASA označila jako Launch America (Start Amerika), byla nejen v USA velmi sledovaná. Dvojici astronautů popřál hodně štěstí i americký prezident Donald Trump. Prezident i první dáma USA Melania Trumpová sledovali pokus o start přímo na Floridě.

TIP: Nová kosmická loď Crew Dragon vzlétla do vesmíru a úspěšně zakotvila u ISS

Nad Kennedyho vesmírným střediskem se ale dnes vznášela šedivá mračna, z nichž místy pršelo. Kromě toho se u břehů Jižní Karolíny zformovala bouře Bertha. Akce tak byla přerušena 17 minut před plánovaným startem. Náhradní termín startu byl stanoven na sobotu 30. května ve 21 hodin našeho času.

Aby se německé zásoby z vlaků dostal do předních linií před a během verdunské bitvy, musel být přeložen na nákladní auta, což v případě přesunu 300 tun zásob trvalo přibližně tři hodiny. Zcela zásadní roli sehrála zhruba sedm desítek kilometrů dlouhá, před válkou nepříliš významná, silnice mezi Verdunem a Bar-le-Duc, jež si získala přízvisko Svatá cesta. 

Předchozí část: Jak přežít v pekle: Každodennost pěšáků během verdunské bitvy (1)

Přestože byly některé její úseky téměř denně pod palbou německých děl, dokázali ji francouzští ženisté rozšířit a udržet v provozu. Už během března 1916 Francouzi vypracovali projekt nové jednokolejné 60km železniční trati (z Revigny do Dugny), která se nacházela mimo dostřel německých děl. Stavitelé práce dokončili začátkem června a zároveň vznikaly odbočky k novým překladištím. Díky této nové tepně mohli Francouzi po týdnech těžkých problémů se zásobováním přejít k běžnému fungování.

Bez kořalky ani ránu

S tím, jak se u Verdunu zvyšovala koncentrace palebné síly obou stran, stále častěji vázlo zásobování jídlem, což pociťovali především muži v předních liniích. Dobře to ilustrují denní dávky stravy, které se v prvním roce války u německých vojáků skládaly ze 750 g chleba nebo 400 g vaječných sucharů či 500 g polních sucharů, 350 g čerstvého nebo 200 g konzervovaného masa, 125–250 g zeleniny nebo 500 g brambor případně 60 g sušené zeleniny, 25 g kávy nebo 3 g čaje a 25 g soli. V době verdunské bitvy postupně klesl příděl masa na zhruba 280 g a byl zaveden jednou týdně takzvaný bezmasý den. Porce konzervovaného masa se zmenšily o čtvrtinu.

V praxi opotřebovávací poziční války se mnozí vojáci „přikovaní“ po delší dobu kvůli nepřátelské palbě v nějakém kráteru či poničeném zákopu museli spolehnout na svou osobní rezervní dávku. V ní měli 250 g sucharů, 200 g konzervovaného masa nebo slaniny, 150 g konzervované zeleniny a trochu kávy i soli. Jen na rozhodnutí velitelů rot bylo, zda bude mužstvu vydána denní dávka piva (0,5 l), vína (0,25 l) a 125 ml tvrdšího alkoholu jako rum či třeba brandy. Přísun čerstvého masa zpočátku Němci zajišťovali nákladními automobily. Jak ale byly vozy stále opotřebovanější a musely být nasazovány jinde, vznikaly stálé jatky s takřka nepřetržitým provozem přímo v dohledu bojových linií. 

Hnědá slizká tekutina 

V případě Francouzů se stravní dávky lišily podle toho, jakými úkoly byl právě ten či který pluk pověřen. Větší i menší dávka obsahovala 700 g chleba, 600 g čerstvého masa (případně sardinky v oleji), 300 g konzervovaného masa, 50 cl vína a 1 l piva či jablečného vína nebo 6,25 cl lihoviny. Největší rozdíly mezi velkou a malou stravní dávkou představovala velikost přídavku brambor, těstovin, cukru a kávy. Pro výrobu chleba vznikly v St. Dizier (20 km jihozápadně od Bar-le-Duc) obří stálé pekárny, které pekly chleba pro celou tamní armádu. Byl z hutnějšího těsta a měl silnější kůrku, díky čemuž vydržel poživatelný osm až deset dní.

Podle předpisů, jež však zdaleka ne vždy šlo dodržet, se měl oběd mužstvu vydávat v 10 hodin dopoledne, v 10.30 poddůstojníkům a v 11 důstojníkům. Vyšší šarže jedly ještě později. „Oběd, kterému jsme říkali polévka bez ohledu na to, z čeho byl připravený, obsahoval maso a žmolky těstovin nebo rýže, fazolí či nahrubo oškrábaných brambor. To vše v hnědavé tekutině jen málo odlišitelné od slizké ztuhlé vrstvy tuku, která vše pokrývala,“ vzpomínal na kvalitu polního stravování francouzský poručík Jacques Meyer. Jídlo pro vojáky v první linii se vařilo v lepším případě v polní kuchyni ve druhé linii, častěji však ještě dále v týlu. Stravu tak museli do zákopů nosit vybraní příslušníci každé čety. Jídlo často dostali ke svým spolubojovníkům o dost později, než bylo v plánu, a studené. A co hůř, aby splnili svůj úkol, museli absolvovat nebezpečnou trasu posetou krátery mezi jednotlivými liniemi. 

Evakuace pod palbou 

Péče o zraněné vojáky se v kulisách verdunského bojiště odehrávala v těžko představitelných podmínkách. Ranění museli být evakuováni z přední linie buď za tmy, nebo pod krycí palbou. První pomoc lékaři poskytovali v improvizovaných polních krytech a ti, kteří akutní poranění přežili, putovali do lékařských zařízení dále za frontou. Původně koňmi tažené lékařské povozy, na nichž muži trpěli při každém výmolu, naštěstí v té době nahrazovaly motorizované ambulantní vozy.

Pokračování: Jak přežít v pekle: Každodennost pěšáků během verdunské bitvy (3) vychází v neděli 31. května

V tomto ohledu zvýšil šanci na přežití fakt, že Francouzi po vzoru Britů začali budovat síť předsunutých ošetřoven. Šlo o odsunové nemocnice, v nichž týmy lékařů v relativním bezpečí před palbou nepřítele, ale ještě v blízkosti zákopových linií, ošetřovaly ty, kteří potřebovali okamžitý chirurgický zákrok, bez něhož by jistě zemřeli dřív, než by je převezli hlouběji do zázemí. Z těchto nemocnic pokračovali vojáci dál do zázemí – nejprve sanitními automobily, později nově zřízenými sanitními vlaky.

Vládne jasný slunečný den, ale zima stále pevně třímá žezlo. Mráz štípe do tváří už po pár minutách strávených venku. Chladno je i Nicku Hargrovovi a Dereku Wilsonovi v marylandských docích ve Wittmanu, přičemž vědí, že bude ještě hůř, až vyrazí na vodu. Některé části zátoky Chesapeake mohou být zamrzlé, a tam, kde je široká, se počasí dokáže rychle změnit. Bílé plachty rekreačních jachet a sluneční brýle svátečních výletníků zatím neuvidíte. 

Člověk proti živlům

Zátoka se táhne v délce 320 kilometrů, utváří celé pobřeží Marylandu i Virginie a představuje největší ústí ve Spojených státech. V tuto roční dobu však získává zcela jiný ráz: Člověk stojí proti živlům, příď lodi bičuje vítr a dva muži – přátelé už od šesté třídy – mlčky stojí na palubě. Není třeba slov, aby vyjádřili obavy z nadcházejícího dne. 

Znepokojení a starosti k jejich práci patří: Wilson tráví hodiny pod hladinou sbíráním ústřic z kalného dna, zatímco Hargrove manévruje s lodí, kontroluje vzduch, světlo, teplotu vody a především jisticí kabel spojující kamaráda s palubou. Navíc musí vytřídit ústřice z dnešního zátahu. Jsou to lidé od vody, stejní jako mnozí před nimi v této zvláštní komunitě. Dnes ovšem regulace, změna kvality vod a rozvoj podmořského chovu představují nové výzvy, s nimiž se jejich předchůdci potýkat nemuseli. Oba muži rozjíždějí moderní podnikání pod názvem Wild Divers Oyster, stojící na tradičních ústřicích z Chesapeaku, a začínají si jich všímat i místní šéfkuchaři.

Potápěči jako průkopníci

Ke komerční sklizni ústřic slouží čtyři metody, přičemž tři z nich lze provádět z relativního pohodlí lodi: V rámci nejstaršího způsobu pracují sběrači s velkými ručními kleštěmi, osazenými jakýmisi hráběmi. Dál se využívá bagr, který se táhne po dně a ústřice seškrabuje. Třetí typ sklízení zajišťují hydraulicky poháněné kleště a čtvrté je potápění, jež kdysi probíhalo výlučně jako rekreační zábava. 

Během následující dekády se však Wilsonův otec začal pro ústřice v zátoce potápět i kvůli obchodu. „Můj táta a další jeho předchůdci patřili mezi průkopníky,“ popisuje 31letý Wilson. „Byly tu takové ústřicové líhně, kam se ruční kleště nedostaly,“ vysvětluje, „a lidé se tak na potápěče najednou obraceli, protože zvládli vylovit i těžko přístupné kusy.“

V menšině

Hargrove a Wilson v tomto způsobu sbírání ústřic pokračují navzdory faktu, že patří k výrazné menšině. Podle marylandského odboru přírodních zdrojů sklidilo 940 licencovaných lovců v sezoně 2017–2018 na 180 tisíc bušlů (stará měrná jednotka, viz Zač je toho bušl?). Uvedené množství mělo přepočtenou hodnotu zhruba 177 milionů korun, přičemž pouze 13 % posbírali potápěči.

„Abychom si vedli dobře, musejí nám hvězdy přát a my musíme věnovat velkou pozornost detailům. Jde o těžkou dřinu, ale mám ji rád, protože to můžeme vzít víc z gruntu,“ líčí Wilson a myslí tím, že se mohou dostat do oblastí, kam kleště či bagry neproniknou. „Pracoval jsem v restauracích, takže vím, co dostávají i co hledají,“ dodává.

Kvalita sebraná ručně

Od Wild Divers Oyster nakupuje také Harley Peet, šéfkuchař Blue Point Hospitality Group, která vlastní restaurace v marylandském Eastonu. Léta vařil v různých podnicích i hotelech na východním pobřeží a s Hargrovem a Wilsonem si vytvořil rovněž osobní vztah. V malých komunitách se sousedé znají, společně popíjejí pivo či rybaří. Když však dojde na obchod, stává se Peet čistokrevným podnikatelem. 

Říká, že Wild Divers Oyster neustále poskytují vynikající kvalitu. Jejich ručně sbírané ústřice mají na rozdíl od umělého chovu přirozeně silnější skořápku, takže jsou čistší a snáz se připravují. „A jelikož se sklízejí ručně, devadesát devět procent z produktu představuje přímý výdělek,“ objasňuje a vyzdvihuje Wilsonovu dovednost vyhnout se mrtvým ústřicím, jiným živočichům jako třeba rybám nebo prázdným lasturám, které obvykle tvoří podstatnou část vybagrovaného úlovku. 

Ústřice Rockefeller

„Krása tkví v tom, že jde o jeden kus. Je to skvělá ukázka, že není třeba dělat cokoliv navíc, aby byly vynikající,“ líčí Peet. „Derekovi věřím. Máme velmi blízký vztah, jaký by si měl vytvořit každý šéfkuchař s tím, kdo mu dodává zboží. Nejenže se zeptá, na jaké jídlo ústřice potřebujeme, ale hned jich pošle kbelík jen a jen pro mě.“

Peet se zaměřuje na používání lokálních ústřic pouze v sezoně. Letos hledá takové, jež bude spíš dusit a péct než podávat syrové. Zátoku totiž zaplavily silné deště, takže mají mlži nižší slanost, než se hodí pro jejich pojídání za syrova. Šéfkuchař momentálně připravuje úlovky od Wild Divers Oyster jako „ústřice Rockefeller“, tedy grilované s omáčkou z másla, petrželky a dalších zelených bylinek. Nebo od nich kupuje celé galony, načež nabízí místní proslulé dušené ústřice.

Hlavně kreativně

Sběr ústřic pro Peeta a další lokální šéfkuchaře vyžaduje specializované zařízení, které není k dispozici v žádné sadě pro sestavení. Hargrove a Wilson tedy zachránili či odkoupili vybavení od potápěčů a dali dohromady přesně to, co potřebují k 6–8hodinové misi pod hladinou. Jejich původní kyslíková bomba vznikla z pivního sudu, který jim zbyl z Hargrovovy svatby. Nyní už sice mají sofistikovanější vzduchový systém, nicméně jde o důkaz kreativity, s níž oba ke své práci přistupují.

Nezbytnou součást „vybavení“ představuje samotný potápěč a tým používá mnoho vychytávek, které usnadňují práci: od nadávek při vytahování těžkých košů s ústřicemi na palubu až po natírání neoprenu tmelem, aby po dlouhých hodinách sbírání mlžů vkleče na dně zálivu nepopraskal. Nátěr se obnovuje dvakrát až třikrát za sezonu, jež trvá od října do března.

Na hladině i na dně

Práce je pro oba fyzicky velmi náročná. Wilson pod hladinou sbírá lastury, zatímco Hargrove musí nahoře neustále hlídat polohu neukotveného člunu a sledovat případné potíže kolegy pod vodou, přičemž také vytahuje ústřice a třídí je.

„Nemůžeme konkurovat bagrům, s výjimkou míst s velmi těžkými kameny,“ vysvětluje. „Ale v některých oblastech je potápění opravdu účinné. Můžeme se vydat tam, kam ostatní nechodí, a navíc jsme nejlepší – víme, co hledat.“ Právě uvedené hraje v nynější sezoně velkou roli. Pokud počasí dovolí, dokážou sklidit třicet bušlů denně, tedy povolený limit pro dvoučlennou loď.

Udržitelná volba

Podařilo se zdokumentovat, že populace ústřic už není taková jako kdysi – ať už hovoříme o koloniálním období před rokem 1865, než nastal rozmach ústřičného průmyslu, nebo o postmoderní éře, provázené ztrátou stanovišť a nestabilní kvalitou vody v důsledku odtoku spotřebitelských hnojiv, odpadu a jiných kontaminovaných látek do povodí. Snaha o obnovu stavů ústřic zahrnuje mnoho metod, od vytváření útočišť přes schvalování předpisů ke zlepšování kvality vody až po umělé vysazování mlžů a regulování sklizně.

A zatímco popsané úsilí začíná nést viditelné plody v počtu ústřic v zálivu, nařízení ohledně regulace se neustále mění. Když marylandský odbor přírodních zdrojů dokončil hodnocení, zjistil, že stavy mlžů nadále zaostávají za cíli udržitelnosti. Všichni sběrači tak znovu čekají na změny limitů, omezení lovných zařízení a povolených lokací, kde mohou sklízet. Naděje pro zdraví zálivu však spočívá i v lovu s využitím potápění.

Sklízet šetrně

V roce 2003 provedli vědci z University of California v Santa Barbaře a University of North Carolina v Chapel Hill studii, podle níž vede ruční sklizeň potápěčů u volně žijících ústřic k nejmenším škodám na přirozeném habitatu: Dno, kde se sklízí, se snížilo jen o 6 %, zatímco při bagrování se jednalo o 34 % a při použití kleští o 23 %. „Zachování přirozeného stanoviště a udržitelnost lovu lze podpořit přechodem na ruční sklizeň za pomoci potápěčů,“ uzavřela studie.

Lovcům však mohou v obléknutí neoprenu bránit nemalé požadavky na fyzickou kondici. „Potápění by mohlo zajistit méně invazivní postup, ale zároveň není pochyb, že jde o nesmírně tvrdou práci. Podle dostupných demografických údajů je většina sběračů vyššího věku a právě to nám brání přejít na sklizeň při potápění ve velkém,“ objasňuje Allison Coldenová z Nadace zátoky Chesapeake. 

Nadšení všedního dne

Muži z Wild Divers Oyster zatím zažívají spoustu adrenalinu, když tráví hodiny pod hladinou a sbírají ústřice ručně. Jenže musejí myslet i na podporu svých mladých rodin, takže podnikání rozdělují a nakupují také mlže z velkoobchodů sklizené jinak, ale rovněž od chovatelů. Snaží se tak vybudovat společnost, jež může v zátoce Chesapeake fungovat jako ústřicová centrála.

TIP: Vyřešení záhady: Co decimuje chovy ústřic ve Francii?

Mlži se třídí podle typu a lokality: Odvíjí se od toho i jejich cena, přičemž úlovky z rukou potápěčů představují hvězdný produkt. V létě pak lovci sbírají také kraby s měkkou schránkou, čímž nahrazují sezonní sklizeň ústřic. „Přejeme si jen dál dělat to, co děláme,“ říká 32letý Hargrove. „Chci chytit ty nejlepší ústřice. Jsem nadšený každý den, pracuji s nejlepším kamarádem a jsme venku. Mám rád ústřice a je fajn, když vám někdo ve městě dá občas pivo jen tak nebo když využije vaše zboží.“ 

Oceán nabízí ne jeden, ale hned několik různých obnovitelných zdrojů energie. Německá společnost SINN Power se toho rozhodla využít a navrhla hybridní plovoucí platformu, která může vyrábět elektřinu pomocí větrných turbín, solárních panelů a vlnových generátorů. Taková elektrárna by se mohla uplatnit v řadě pobřežních oblastí světa.

Jde o modulární systém, který může být používán v různých variantách, podle situace na konkrétním místě. Platforma může využívat k výrobě energie až dvoumetrové vlny, a bez úhony zvládne až šestimetrové vlny. Jeden kompletní modul této elektrárny, o rozměrech 12 × 12 metrů, může za příznivých podmínek dodávat 20 kW elektřiny. Pak už jenom stačí modul připojit do rozvodné sítě pomocí kabelu.

TIP: Přinesou plovoucí elektrárny revoluci ve využití jaderné energie?

Podle společnosti SINN Power by se jejich hybridní plovoucí elektrárna mohla uplatnit především v ostrovních resortech, obzvláště v Karibiku. V současnosti dokončují vývoj prototypu této plovoucí elektrárny. Jedním z největších problémů podle nich bylo zajistit odolnost vůči povětrnostním vlivům. Moře je sice zdrojem velkého množství energie, ale také ničivé síly vichrů, proudů, vln a mořské soli.

Manžel a děti stály v popředí císařovniných zájmů. Otěže vlastní rodiny stejně jako vládu držela vždy pevnou rukou. „Byla naveskrz osobností silné vůle, která však stále zůstávala ženou,“ jak napsal jeden z jejích životopisců. Dosti výstižně ji proto charakterizuje přívlastek Mater regnans – vládnoucí matka. Porodila totiž celkem šestnáct dětí z nichž však jen deset dosáhlo dospělosti.

Manželství, které mělo zachránit dynastii

Budoucí vládkyni bylo dopřáno provdat se z lásky. Jejím vyvoleným se stal vévoda František Štěpán Lotrinský, který žil od svých patnácti let na vídeňském dvoře. Tento mladý a urostlý kavalír byl o necelých devět let starší než Marie Terezie, která k němu od počátku pojala obdiv a náklonnost, jež pak u sedmnáctileté arcivévodkyně přerostla ve velkou lásku. Byla to jediná láska jejího života.

Císař Karel VI. pozoroval, jak mezi nimi vzniká citové pouto a zprvu nebyl jejich spojení nakloněn. František Štěpán nebyl tak docela rovnocennou partií a navíc v důsledku válek přišel o své lotrinské vévodství. Teprve později získal náhradou za Lotrinsko velkovévodství toskánské a stal se přijatelným ženichem. Císař měl tohoto sympatického mladého muže rád a tak dal nakonec souhlas ke sňatku. Svatba se konala ve Vídni 12. února 1736.

Od novomanželů se očekávalo, že brzy přivedou na svět mužského potomka. Jako první se však narodily tři dcery, z nichž dvě zemřely v raném dětském věku. Teprve jako čtvrté dítě se 13. března 1741 narodil dlouho očekávaný syn a byl pokřtěn jménem Josef. Byl to důvod k velkým oslavám, třebaže v té době byla Marie Terezie tísněna svými nepřáteli z několika stran. Jak postupně přicházely další děti, z nich čtyři synové, bylo jasné, že habsbursko-lotrinská dynastie je zachráněna.

Oba manželé žili od sňatku v leopoldinském traktu vídeňského Hofburgu, ale na léto se rádi uchylovali do vodního zámku Laxenburg, vzdáleného necelých 20 kilometrů od Vídně. Mladá královna uherská a česká si však přála vybudovat vlastní rezidenci. Tak byl v letech 1744–1749 vystavěn zámek Schönbrunn. Byla to stavba podle jejího vkusu a sem se také  přestěhovala s celou rodinou. Vládkyně si tento zámek obklopený zelení oblíbila natolik, že ho jen nerada opouštěla a ke konci života zde bydlela trvale.

Císařská domácnost

V novém prostředí se postupně uvolňovala tuhá španělská etiketa a u dvora nastoupila větší volnost. Zásluhou panovnice, její veselé povahy a bezprostřednosti zde zavládl nový duch. Uvnitř rodiny převládla téměř měšťanská atmosféra. To zaznamenal i pruský vyslanec u vídeňského dvora von Podewils, když napsal do Berlína, že zde vládne „ménage bourgeois“ – měšťanská domácnost. Pod vlivem osvícenství se ve Vídni změnilo i pojetí panovnické moci. Marie Terezie se už nepokládala za majestátního suveréna stojícího nade všemi, ale spíš za služebnici státu, která má pečovat o své poddané.

Habsbursko-lotrinské manželství bylo přes odlišnost zájmů obou partnerů harmonické. Panovnice si hleděla svých vladařských povinností a manželovi nedovolila, aby do nich zasahoval. Ten se stal pátým kolem u vozu a zůstával v jejím stínu, ale neprotestoval. Neměnilo to však nic na vřelém vztahu obou manželů. Marie Terezie sama o svém muži prohlásila: „S ním je všechno, bez něj nic.“

TIP: Když je matkou císařovna: Jaký byl osud dcer Marie Terezie?

O to víc se František Štěpán věnoval svým četným zálibám a o politiku ani nejevil mnoho zájmu. To se změnilo jen málo poté, co byl v září 1745 zvolen císařem Svaté říše římské a vládl v říši jako František I. Císařská hodnost už byla v té době titulem bez skutečné moci, císařská agenda byla zaběhnutá a nekladla na císaře velké nároky. Omezovala se většinou na vnější reprezentaci. Ostatně některé Františkovy pokusy vstupovat do veřejných záležitostí ztroskotaly na jeho nekompetentnosti a končily zpravidla fiaskem.

Velká Británie patří k zemím, v nichž se vývoj kosmických technologií na dlouhou dobu zastavil. Britská společnost Skyrora nedávným úspěšným testem raketového pohonu ukončila přestávku v testování kompletních velkých raket na britské půdě, která trvala déle než půlstoletí. V šedesátých letech Velká Británie testovala na ostrově Wight raketu Black Arrow a pak už žádný podobný test v této zemi neproběhl.

Skyrora teď vrátila Velkou Británii zpět mezi země, které se věnují raketovým technologiím. Na mobilní odpalovací rampě, kterou připravili k testu v Kildemorie Estate v severním Skotsku, provedli úspěšný statický zážeh rakety Skylark L. Tento test následoval po třech zážezích motoru, který byl pak následně zabudován do rakety.

Suborbitální raketa Skylark L

Skylark L je suborbitální nosná raketa, která by měla vynést 60 kilogramů nákladu do výšky 100 kilometrů. Představuje mezičlánek ve vývoji větší nosné rakety Skyrora XL, která by měla v budoucnu vynášet satelity na nízkou oběžnou dráhu Země. Test se statickým zážehem proběhl úspěšně a prověřil funkčnost všech systémů, jak samotné rakety, tak i mobilní odpalovací rampy.

TIP: Raketa SARGE společnosti Exos Aerospace selhala při suborbitálním letu

Raketa Skylark L je postavená z celé řady kompozitních materiálů. Pohání ji 3D tištěný raketový pohon, který využívá jako palivo směs kerosenu a peroxidu vodíku, a poskytuje tah 30 kN. V budoucnu Skyrora plánuje používat namísto kerosenu palivo Ecosene, vyráběné z nerecyklovatelného plastového odpadu. Když vše půjde podle plánu, tak raketa Skylark L poprvé odstartuje v polovině příštího roku. Raketa Skyrora XL by měla vyrazit na oběžnou dráhu v roce 2023.