Hormon inzulín se již osvědčil jako nesmírně cenný léčebný prostředek, který zachraňuje životy velkého množství pacientů s poruchami metabolismu cukrů. Lékaři je využívají již od dvacátých let 20. století. To ale neznamená, že by nebyl prostor pro jeho vylepšování. Nedávno se do toho pustili odborníci americké University of Utah, kteří si pro vylepšení inzulínu vypůjčili zajímavé triky od jedovatých plžů.

Jde o populární a zároveň velmi nebezpečné mořské homolice, jejichž jed dokáže s lidským organismem pořádně „zacvičit“. Vědci použili některé komponenty tohoto jedu a vytvořili pozoruhodný hybridní „mini-inzulín“, který funguje mnohem pohotověji a účinněji, než obyčejný lidský inzulín. Díky tomu dokáže pomáhat diabetikům mnohem efektivněji. Jed homolic paralyzuje kořist (obvykle ryby) tak, že jí prudce sníží hladinu cukru v krvi. Což je ve výsledku velmi podobné tomu, co je úkolem inzulínu.

TIP: Jak dostat inzulín do žaludku bez injekce? Vědce inspirovaly želvy pardálí

Podle Dannyho Hung-Chieh Choua, jednoho vedoucích týmu badatelů, má mini-inzulín ohromný potenciál. Díky jedu homolic vědci získali snadno syntetizovatelnou molekulu, která funguje velmi rychle a spolehlivě, a zároveň jde o nejmenší molekulu plně aktivního inzulínu, jakou jsme kdy měli k dispozici. Pokud se vědcům podaří tento mini-inzulín přizpůsobit pro lidské pacienty, což prý bohužel nebude úplně snadné, mohlo by to zásadním způsobem změnit léčbu diabetu.

Díky přístrojům Evropské jižní observatoře astronomové objevili obří skvrny na povrchu extrémně horkých hvězd ukrytých v nitrech hvězdokup. Kromě výskytu magnetických skvrn dochází u některých těchto hvězd také k supererupcím – explozivnímu uvolnění energie nastřádané v magnetickém poli, které je milionkrát intenzivnější než podobné sluneční erupce. 

Vědecký tým pod vedením Yazana Momany z italské observatoře v Padově pátral po konkrétním typu hvězd, které jsou označovány jako hvězdy na extrémní horizontální větvi Hertzsprungova-Russelova diagramu. Jde o objekty s hmotností asi poloviny Slunce, které jsou ale čtyřikrát až pětkrát teplejší. 

„Tyto malé žhavé hvězdy jsou výjimečné, protože o nich víme, že během svého vývoje přeskočí jednu ze závěrečných fází života běžné hvězdy a předčasně zaniknou. V naší Galaxii obecně jsou tyto podivné žhavé objekty vývojově spojovány s přítomností blízkého hvězdného souputníka,“ vysvětluje Yazana Momany.

Hvězdy pokryté skvrnami

Je však překvapivé, že většina hvězd na extrémní horizontální větvi, které astronomové pozorují v přehuštěných nitrech kulových hvězdokup, jak se zdá, žádného průvodce nemá. Dlouhodobý monitoring, který členové týmu prováděli, odhalil také další zvláštnost spojenou s těmito záhadnými objekty. Při sledování trojice vybraných kulových hvězdokup si vědci povšimli, že řada z nalezených hvězd extrémní horizontální větvě projevuje pravidelné změny jasnosti s periodou několika dní až týdnů.

„Když jsme vyloučili všechny další možné scénáře, zůstala nám jediná možnost, jak pozorované variace jasnosti vysvětlit,“ doplňuje Simone Zaggia. A dodává: „Tyto hvězdy musí být pokryty skvrnami!“

Skvrny na hvězdách extrémní horizontální větve se sice odlišují od tmavých slunečních skvrn v atmosféře Slunce, v obou případech jsou však za jejich vznik zodpovědná magnetická pole. Na rozdíl od Slunce, kde jsou skvrny oblastmi s nižší teplotou než okolí a projevují se tedy jako tmavé oblasti, jsou skvrny na horkých hvězdách extrémní horizontální větve jasnější a teplejší než okolní hmota. Jsou také značně větší než sluneční skvrny a mohou pokrývat až čtvrtinu celého povrchu hvězdy.  

Navíc mají dlouhou životnost, jedna skvrna může vydržet i desítky let, zatímco existence konkrétní skvrny na Slunci je většinou otázkou několika dní až týdnů. Díky rotaci se skvrny opakovaně objevují a zase mizí z polokoule přivrácené k Zemi, a to vede k pozorovatelným změnám jasnosti hvězdy.

Extrémní supererupce

Mimo tyto periodické variace způsobené skvrnami se členům týmu podařilo u některých hvězd extrémní horizontální větve pozorovat také supererupce – náhlé explozivní uvolnění energie, které je typickým projevem prozrazujícím přítomnost silného magnetického pole. „Jsou to jevy podobné erupcím, jaké pozorujeme na Slunci, uvolňují však až desetmilionkrát víc energie,“ říká astronom Henri Boffin. „Takové chování se rozhodně nečekalo a dále zdůrazňuje význam magnetických polí při popisu vlastností těchto hvězd.“ 

TIP: Výjimečný systém Eta Carinae je rekordmanem v rychlosti erupce  

Po šesti desetiletích výzkumu hvězd na extrémní horizontální větvi mají o nich astronomové nyní o něco lepší představu. Navíc by tento objev mohl pomoci vysvětlit původ silných magnetických polí řady bílých trpaslíků – objektů, které představují závěrečnou vývojovou fázi Slunci podobných hvězd a mají mnoho společného s hvězdami extrémní horizontální větve. „Celkový pohled ukazuje, že variace jasnosti u všech horkých hvězd – od Slunci podobných až po staré hvězdy extrémní horizontální větve nebo dávno mrtvé bílé trpaslíky – mohou mít spojitost. Proto je můžeme společně chápat jako objekty s magnetickými skvrnami v povrchové vrstvě,“ dodává David Jones ze španělského Instituto de Astrofísica de Canarias. 

Bertie, dětská přezdívka, která provázela prince Alberta Eduarda do pokročilého věku, podtrhovala jeho bonvivánství a bezstarostnost. Jako následník trůnu získal krátce po narození tradiční titul prince z Walesu, který mu zůstal až do roku 1901, kdy zemřela jeho matka. Jelikož královna Viktorie držela prince kvůli jeho nestydatému životnímu stylu stranou státních záležitostí, politice se začal náležitě věnovat až se svým nástupem na trůn ve věku téměř šedesáti let. Život, který před korunovací vedl, mu vynesl přídomek Eduard Rozkošník.

Otrok vášně

Albert Eduard se narodil 9. listopadu 1841 královně Viktorii a jejímu německému manželovi Albertovi. Dědici trůnu se dostalo slušného vzdělání včetně vojenského výcviku. Právě v jeho průběhu se měla odehrát princova první milostná aféra s irskou herečkou Nellie Clifdenovou. Princův otec se proto vydal na cestu, aby synovi za nepatřičné chování vyčinil. Po návratu však v důsledku onemocnění zemřel. Královna Viktorie až do konce života Bertiemu vyčítala, že zapříčinil smrt svého otce: „Ten chlapec! Ať je mi to líto sebevíc, nemohu se, a ani nebudu moci, na něj podívat, aniž bych se nechvěla.“ 

Přes smutek ze ztráty však nedokázal Bertie svůj vztah k ženám změnit. Nepomohl ani sňatek s dánskou princeznou Alexandrou roku 1863. Krátce po líbánkách se princ už opět plně věnoval zahálčivému životu a užíval si po celé Evropě. Jedním z jeho nejoblíbenějších míst se stala Paříž. Bertie zde navštěvoval například restauraci Café Anglais, kde se mu přítelkyně Cora Pearl servírovala nahá na obrovském talíři. 

Město hříšné lásky

Pravidelně se princ do města nad Seinou vracel od roku 1874. Osmdesátá léta byla érou Montmartru a Moulin Rouge, kde se stal častým návštěvníkem. Avšak ještě oblíbenějším místem byl proslavený nevěstinec Le Chabanais. Zde byl pravidelným hostem až do své korunovace. Měl tady k dispozici dokonce soukromou místnost vybavenou speciální vanou ve tvaru labutě na přídi s mořskou pannou, kterou si údajně nechával plnit šampaňským. 

Jiným kusem vybavení pokoje bylo speciální křeslo vyrobené Louisem Soubrierem. Křeslo bylo pro prince stejně jako vana vyrobeno na míru. Tento pomyslný Eduardův trůn zvaný křeslo lásky či smyslnosti (siège d'amour / de volupté), měl korpulentnímu princi umožnit a především ulehčit pohlavní styk se dvěma ženami najednou.

TIP: Madam skandál Wallis Simpsonová: Anglický král se kvůli ní vzdal trůnu!

Bertieho vášní nebyly totiž pouze ženy a bakarat (hazardní karetní hra), ale také jídlo a pití. Byl schopen sníst večeři až o dvanácti chodech. Nestřídmý apetit se pochopitelně neobešel bez následků, které se promítly i do jeho milostného života. Aby se při pohlavním aktu tolik nevyčerpával, uchyloval se ke svému speciálně navrženému křeslu lásky. Způsob, jakým ho užíval, ovšem dnes již není znám.

Odchod Rozkošníka

Bertieho milostná dobrodružství se neomezovala pouze na luxusní nevěstince, milenky si nacházel také v ložnicích manželek svých přátel. Čas se naučil trávit jinak až jako král Eduard II. Tehdy ustaly rovněž jeho časté návštěvy Paříže. Od svých starých zvyků samozřejmě zcela neupustil, i nadále měl milenky a zálibu v jídle a pití. Po pěti letech vlády se Eduardovi v důsledku jeho rozmařilého stylu života začalo podlamovat zdraví. Eduard Rozkošník zemřel po několika infarktech 6. května 1910. Křeslo lásky se stalo mementem Bertieho bonvivánského života.

Muži účastnící se bitvy u Verdunu mnohdy hledali útěchu u vojenských kaplanů. Je paradoxní, že právě ve francouzské armádě na začátku války žádní duchovní nepůsobili. Roku 1880 totiž padlo rozhodnutí, že budou od vojenských útvarů odsunuti z obavy před klerikální opozicí vůči francouzské republikánské vládě. Vojáci země galského kohouta proto mnohdy využívali – díky tomu, že bojovali na vlastním území – útěchu civilních duchovních z měst za svými liniemi. Posléze však na frontu přibyli nejen katoličtí či protestantští kněží, ale také rabíni, a dokonce imámové – kvůli jednotkám z kolonií. 

Spojení s domovem

Jedním z klíčových faktorů k udržení morálky mužstva představoval kontakt vojáků s rodinami doma. Všechny bojující strany se snažily za každou cenu udržet korespondenční spojení, k čemuž velkou měrou přispíval Červený kříž. Právě zprostředkování kontaktu mezi frontou a domovem bylo jedním z hlavních úkolů jeho pracovníků během první světové války. Vojáky vždy potěšily nejen dopisy, ale také balíky.

Ty většinou obsahovaly výživné jídlo, jehož se na frontě nedostávalo – sušené maso, konzervy, paštiky, dále teplé prádlo či vitamíny. Francouzští vojáci, kteří neměli rodinu, mohli využít služby takzvané „válečné kmotry“ („marraine de guerre“). S těmi si muži psali, díky čemuž měli kontakt s „normálním“ světem v zázemí, a dodávalo jim to dobrý pocit, že doma na ně někdo myslí. Některé z těchto korespondenčních vztahů se po skončení války změnily ve vztahy skutečné.

Usnou kdekoliv krysám navzdory 

Náladu si muži ve frontových liniích zlepšovali pouze v rámci skromných možností. Různé hry, například karetní, patřily ke každodennímu koloritu ve chvílích, kdy se na frontě „nic“ nedělo. Vojáci a celé útvary mezi sebou soutěžili v různých bizarních disciplínách, mezi něž patřil například lov krys, jimž se v zákopech velmi dařilo.

Nejednalo se však o žádné frontové mazlíčky, ale naopak o postrach. Tato zvířata, otupělá neustálým rachotem z bojů, ztrácela přirozenou plachost a snažila se vojákům sežrat drahocenné zásoby jídla. „Na nohou galoše a na sobě kabát. Přesto jsem cítil na svém těle ty bestie. Po každém z nás lezlo patnáct až dvacet krys. Když nám snědly všechno jídlo – chleba, máslo, čokoládu, začaly žrát naše oblečení,“ líčil francouzský voják Jacques Vandebeuque.

Na pokraji života a smrti

Snad ještě vzácnější „komoditou“ než kvalitní strava byl spánek. Vojáci se museli naučit usnout, v podstatě kdykoliv to situace umožnila – nehledě na to, zda okolo nich duněla palba nepřátelských či vlastních děl. Kdo v první linii nedokázal využít každé volné chvíle ke spánku, rychle ztrácel zbytky energie.

TIP: Monstra pod drobnohledem: Jaký byl nejlepší tank Velké války?

„Neměli jsme ani chvilku odpočinku. (…) V sobotu jsem si poznamenal do deníku, že jsem nespal celých 72 hodin,“ psal v dopise domů Jean-Louis Delvert, který sloužil ve 101. pěším pluku. Muži ze „ztracené zákopové generace“ u Verdunu zkrátka žili ubíjejícím jednotvárným životem, věčně na pokraji života a smrti. To vše kvůli pár kilometrům půdy milionkrát přeorané dělostřeleckou palbou. 

Ve mexickém městě Santa Lucía má být v roce 2022 otevřeno nové mezinárodní letiště určené zejména pro mexickou metropoli Ciudad de México. Cílem této stavby je ulehčit velmi vytíženému Mezinárodními letišti Beníta Juáreze. Stavební práce jdou zatím podle plánu, zdá se ale, že by mohla přijít nečekaná stopka.

Jezerní pohřebiště

Vykopávky před zahájením samotné stavby letiště totiž ukázaly, že dotyčné místo je úplným zřídlem pozůstatků mamutů. Vědci se zde pustili do práce loni v říjnu a doposud objevili 60 mamutích koster. To na poměry v paleontologii dost nevídaná situace. Podle Pedra Sáncheze Nava z mexického institutu National Institute of Anthropology and History: „je jich příliš mnoho, jsou jich tam možná stovky“.

Kdysi bylo v těchto místech jezero, kterému se říká Xaltocan. Jezero už sice dávno vyschlo, paleontologové jsou ale přesvědčeni, že za dnů své největší slávy lákalo stáda mamutů, kteří pak uvízli v bahně na jeho březích.

TIP: Dávní lovci: V Mexiku odkryli pasti na mamuty staré 15 tisíc let

Kostry odkryté na stavbě letiště náležejí mamutům kolumbuským – až 4,6 metru vysokým gigantům s obrovskými kly, kteří kdysi žili od Kanady až po střední Ameriku. Na rozdíl od svých evropských příbuzných nebyli mamuti kolumbští tolik pokrytí srstí. U jezera Xaltocan tito mamuti zahynuli asi před 15 tisíci lety. Na pozůstatcích nejsou stopy po zbraních ani po ořezávání masa, takže podle všeho šlo o přirozená úmrtí v bahně.

Nezisková organizace International Dark-Sky Association, neboli „mezinárodní asociace temného nebe“, má za úkol objevovat a chránit oblasti, kde ještě světelná poluce nenarušuje výhled na noční oblohu. Hledání podobných území není snadné, nicméně v současnosti už existuje 130 „rezervací tmy“ a jedná se obvykle o přírodní parky, nedotčené části krajiny apod.

TIP: Kde je v Česku nejtmavší obloha?

Teprve v případě ostrovního státu Niue, volně přidruženého zámořského území Nového Zélandu, se však organizace rozhodla prohlásit za „temnou oblast“ osídlenou zemi. Asi 1 600 místních obyvatel se tak stalo prvním národem temného nebe a na svůj primát jsou podle mluvčí Felicity Bollenové velmi hrdí.

Černé díry jsou za normálních okolností klidné a nijak nápadně se neprojevují. Pokud se jim ovšem podaří ulovit nějakou hmotu, obvykle to stojí za to. Americká vesmírná rentgenová observatoř Chandra nedávno přistihla při činu jednu takovou černou díru a podařilo se jí ve videosekvenci zachytit její výtrysk hmoty.

Jde o černou díru, která je se svým hvězdným společníkem součástí systému MAXI J1820+07. Tento systém se nachází v naší Galaxii, ve vzdálenosti asi 10 tisíc světlených let od Sluneční soustavy. Tato černá díra má hmotnost asi 8 Sluncí, takže jde o černou díru hvězdné velikosti, která vznikla zhroucením masivní hvězdy.

Systém s černou dírou

Průvodcem černé díry v systému MAXI J1820+07 je mnohem subtilnější objekt, o hmotnosti asi poloviny našeho Slunce. Silná gravitace černé díry strhává materiál z tohoto objektu a hmota pak proudí do černé díry v podobě akrečního disku. V tomto disku se hmota zahřívá na velmi vysoké teploty a intenzivně září v rentgenové oblasti spektra.

TIP: Astronomové pozorovali černou díru, která si „říhla“

Část hmoty akrečního disku přitom neskončí v černé díře, ale díky extrémním energiím je občas odpálena směrem pryč od černé díry, v podobě polárních výtrysků hmoty. Observatoř Chandra takový výtrysk černé díry systému MAXI J1820+07 pozorovala v listopadu 2018, v únoru, v květnu a v červnu 2019. Z těchto pozorování pak bylo možné sestavit jednoduchou „videosekvenci“, která tento jev pěkně znázornila. Následné analýzy pak odhalily, že se tento výtrysk hmoty pohyboval zhruba 80 procent rychlosti světla.

Enigma - zřejmě nejznámější šifrovací zařízení na světě bude už tento čtvrtek k mání ve vídeňské aukční hale Dorotheum v rámci dalšího kola starožitných aukcí. Enigma (řecky hádanka) se stala hlavním šifrovacím strojem nacistického Německa a jeho představitelé ji považovali za nerozluštitelnou. Prolomení šifry se ale spojeneckým silám povedlo už v roce 1940 a díky tomu příležitostně získávali cenné informace přímo z německých velení.

První model Enigmy sestavil už v roce 1928 německý elektrotechnik Arthur Scheribus, první vojenské využití se datuje k roku 1926. Rozmach Enigmy přišel ve třicátých letech, kdy ji v hitlerovském Německu začala využívat Luftwaffe, námořnictvo, pozemní jednotky, diplomaté nebo říšské železnice.

100 triliard šifrovacích kombinací

Zařízení Enigma, podobně jako dražený kousek zkonstruovaný v Berlíně roku 1944, se vyznačují třemi šifrovacími válci, které podle Dorothea umožnily až 100 triliard šifrovacích kombinací. Pokud by se o rozluštění pokoušela jedna osoba a nad každou kombinací strávila pouhou minutu, trvala by kontrola všech variant 14 tisíc let. Kombinace pro záznam a luštění se navíc měnila třikrát denně a klíčem k rozluštění byly přísně střežené kódovací knihy, které určovaly kombinace pro jednotlivá časová období. Právě několik ukořistěných exemplářů těchto kódovacích knih posloužilo Britům v tajném programu k rozluštění Enigmy, ale také k vývoji dalšího šifrovacího stroje.

TIP: „Nepokořitelná“ Enigma: K prolomení nerozluštitelné šifry pomohla náhoda

Enigma našla cestu i do populární kultury, klíčovou roli sehrála například v historickém snímku Kód Enigmy z roku 2014 s Benedictem Cumberbatchem v roli Alana Turinga, muže, který stál za prolomením tajného kódu. 

Jihoafrická republika reprezentuje snad všechny tváře černého kontinentu. Najdete tady savany, pouště, hory, kde padá sníh nebo deštné lesy národních parků a rezervací. Soukromých parků jsou stovky, státních národních parků jen devatenáct. Každý z nich je ovšem zcela jiný. Někde na vás dýchne pouštní žár, jinde se můžete projít horským deštným lesem.

Jeden z nich vám dá možnost zažít blízká setkání s africkými zvířaty. Leží v severovýchodním cípu JAR nedaleko botswanských hranic, pouhý jeden stupeň pod obratníkem Kozoroha. Uprostřed pohoří Waterberge můžete vyhledat národní park pojmenovaný Marakele, což v jazyce Tswana znamená „svatyně“.

Kroužení hladového supa

Podle mého afrického atlasu leží park Marakele asi padesát kilometrů před námi. Máme rádi malá nenápadná místa, kam nejezdí moc lidí, a zdá se, že Marakele by mohl tento požadavek splňovat. Nejdřív se ale do něj musíme dostat a z tohoto hlediska je snad nenápadný až moc. Podle tachometru bychom měli jet ještě asi 20 kilometrů na západ, a proto napjatě vyhlížíme nějakou ceduli nebo značku, jež by nám napověděla, kterou z několika prašných cest se máme dát. Je pravda, že míjíme několik cedulí; ty ale míří k nám neznámému parku Kransberg. Je už před setměním, kvapem se blíží doba, kdy se zavírají brány a ukazatele na Marakele pořád nikde. Nakonec tedy rezignujeme a zatáčíme k bráně Kransbergu.

Rezignovaný postoj „třeba to taky bude fajn“, se rázem mění v překvapené nadšení. Pod rákosovou střechou totiž čteme nápis Marakele National Park. Jsme tam, kam už jsme ani nedoufali dojet! Už poněkolikáté nás zmátlo jihoafrické přejmenovávání. Místa desítky let známá pod jedním jménem dostala jméno nové. Pravé africké. Takže kupříkladu město Petersburg se dnes jmenuje Polokwane a park Marakele býval dřív nazýván Kransberg. Ale hlavně, že už nekroužíme bezcílně kolem jako hladový sup.

Návštěva po setmění

Kemp v Marakele je úplně nenápadný a na první pohled neslibuje žádné mimořádné zážitky. Už padá tma, a tak rychle stavíme stany. Po chvíli mi na rameno vzrušeně klepe Alda a šeptá: „Martine, támhle u toho keře je nosorožec. Přímo v kempu!“ Usměju se pod fousy, na takhle primitivní fór nenaletím. „Jasně, a za ním jsou další dva,“ šeptám spiklenecky, aby bylo jasno, že jsem pochopil pointu. Alda překvapeně zamrká: „Ty o nich víš?“

Začínám chápat, že pointa mi přece jen nedošla, nechávám stan stanem a pozorně se rozhlížím. Aldovo upozornění bylo úplně věcné: asi deset metrů od nás je velký keř, u kterého se pase nosorožec. Opravdický krásný nosorožec, na jehož kůži jsou vidět dlouhé škrábance od větví. A kus za ním, přesně, jak jsem říkal, se pasou dva další.

Kroutím hlavou a nestačím se divit. Vysvětlení je ovšem prosté. Tenhle kemp nemá plot, jen nízkými kůly ohraničený prostor, za nějž lidé nesmějí. Virtuální hranice ovšem neplatí pro zvířata, která mohou procházet, jak se jim zlíbí. A taky to dělají. Když se jim tráva na tábořišti zdá lepší, přijdou se napást mezi udivené táborníky. Díky tomu teď zíráme s očima dokořán mezi rozestavěnými stany, jak se kolem nás popásá skupinka sedmi nosorožců. Dokonce přivedli i své mládě, odhadem asi dvouleté.

Tichý údiv z blízkosti

Sedím na bobku. Kdybych natáhl ruku, mohl bych se dotknout rohu veliké samice, jehož špička se tyčí vysoko nad mojí hlavou. Myslím na to, že tohle je úplně mimořádná situace. Alespoň tedy pro kluka ze středu Evropy. Taky mě napadá, že kdyby se nosorožčí dámě zachtělo trochu vyzkoušet moji rychlost, moc šancí na útěk bych asi neměl. Startovním výstřelem by pro ni mohl být třeba jen blesk fotoaparátu… Naštěstí jsme si vědomi toho, že použít umělý blesk by byl velice špatný nápad. Fotky bez něj sice nebudou stát za nic, ale to teď není důležité.

Když se trochu oklepeme z prvního překvapení, znovu začneme stavět stany. Ovšem velmi pomalu a zvolna, protože jsme si ještě pořád nezvykli na blízkost ohromných zvířat. V kempu jsou kromě nás a nosorožců ještě manželé ve středních letech s karavanem. Navzájem na sebe kýváme na znamení, že si uvědomujeme výjimečnost okamžiku.

Bez obav z přítomnosti

S manželským párem Jihoafričanů se po chvilce dáváme šeptem do řeči.     Jsou z Pretorie a sem jezdí pravidelně. Tyhle nosorožčí návštěvy tedy už znají. Vyprávějí nám neznalým, že zdejší nosorožci nejsou původní. Odtud stejně jako z jiných částí JAR zmizeli před dlouhými lety a se založením parku byli reintrodukováni. Zvířata, která měla obnovit nosorožčí populaci, pocházela z poměrně nedalekého Krugerova parku. Poslední transport před dvěma lety čítal šest kusů. Daří se jim tu dobře. Rychle si zvykli na blízkost lidí a teď čas od času chodí na „čumendu“. Když se ptáme, zda není nebezpečné dostat se do takové blízkosti velkých tlustokožců, kroutí pán s paní hlavami.

Určité riziko samozřejmě existuje vždycky, ale tady je situace trochu jiná než venku v parku. Tam, i když jste v autě, vstupujete na území nosorožců. Je to jejich teritorium. V kempu se to má trochu jinak. Zvířata nikdo nenutí, aby přišla, a když se jim něco nezdá, zůstanou „na svém“. Když se ale objeví, jsou si vědoma toho, že přicházejí na území dvounožců. Tady jsou doma lidé a nosorožci jen na návštěvě. Nemají proto potřebu hájit nějaké území. Potíže mohou nastat, jen když je někdo z neopatrnosti nebo hlouposti poleká.

Pod ochranou zvědavých podhledů

V Marakele samozřejmě nejsou jen nosorožci, i když setkání s nimi je zřejmě nejpůsobivější. Potkat se ovšem můžete s mnoha dalšími zvířaty, a to podobně bez námahy jako s důstojnými býložravci. Mnozí návštěvníci parku už rezignovali na projíždění cest uvnitř parku. Rozloží tábor a tiše pozorují, co se hodinu po hodině děje v jejich bezprostřední blízkosti.

To, že tady existuje tak úzké spojení návštěvníků a zvířat, možná dokonce chrání nosorožce před pytláky. Zvířata tráví nedaleko kempu často celé dny, mají tam napajedlo i dobrou pastvu. Ačkoli nejsou přímo v kempu, stále na ně dohlíží několik desítek očí. I v letech, kdy pořád stoupaly počty upytlačených nosorožců, byl zřejmě i díky tomu v Marakele klid. 

Soulad v marakelské „svatyni“

S prostředím v Marakele se sžíváme velmi snadno a rychle. Sotva nás kolem páté ráno probudí křik ptáků, stačí se jen otočit ve spacáku a přes síťovinu stanu obhlídnout okolí. Brzy už nás nepřekvapuje, když zahlédneme nosorožce odcházející k napajedlu nebo do buše. K zdejšímu rannímu koloritu neodmyslitelně patří potulující se stádo impal a po kolenou se posunující prasata bradavičnatá. Ta se vztyčenými ocásky odběhnou do bezpečí v okamžiku, kdy otevřeme stan. Ze sprch nás pak vyprovodí poplašené hýkání zeber, které mnohem víc než elegantní kopytnatce evokuje v představách obraz bizarního ptáka z hloubi pravěku.

Jestliže se také někdy probudíte v marakelské „svatyni“, budou se kolem vás procházet, popásat a prolétávat nejrůznější zvířata. Zvědaví a trochu žebraví zoborožci budou čekat, jestli vám od oběda neupadne nějaký ten drobek. Možná sednou na kapotu auta a začnou zuřivě klovat do předního skla. Ten „druhý pták“, co se v lesklé ploše odráží, je opravdu hodně rozčiluje… A když budete po dobrém obědě odpočívat u partičky pokeru, přes rameno vám trochu komicky nakoukne drobná hlava na dlouhém krku. Pštrosí samička se přišla podívat, jak vám padá list.

Plány do budoucna

Polední žár spolehlivě utlumí jak zvířecí aktivitu, tak i vás. Odpočíváte ve stínu a těšíte se, co se bude dít večer. Když budete mít štěstí, vrátí se nosorožci. Budete si je vychutnávat rozložení na karimatce. Na obloze se rozsvítí hvězdy a vy si teprve teď všimnete, že pár metrů od vás se ke spánku uložilo stádo impal. Když je pozorujete, všimnete si podivného zajíce. Skáče jako klokan na zadních nohách. Je to noháč.

TIP: Podle barvy ho nepoznáte: Proč se rohatému kolosu říká „nosorožec bílý“?

Jsou dvě hodiny ráno. Z tvrdého spánku vás vzbudí hluk lámaných větví. Nosorožci to nejsou, ti tohle nedělají. Vystrčíte hlavu ze stanu a přímo před vámi jsou dva samci kudu. Ale ti nelomozí. Hluk jde z výšky. Proti nočnímu nebi se tyčí dva žirafí krky. Prolamují si mezi suchými větvemi cestu ke šťavnatým výhonkům. Zavřete stan, usmějete se a v duchu si říkáte, že sem se ještě někdy určitě musíte vrátit.