Klapání psacích strojů se nese ulicemi Rangúnu stejně jako před padesáti lety. Jedna z nejrušnějších ulic Rangúnu pořád slouží jako kancelář veřejných písařů. Stačí jim stolek, psací stůl, židlička pro zákazníka a otevřít mohou kdekoli. Nejlepší je to ale v blízkosti úřadů. 

Práce pro „veterány“

Aun Myint je zřejmě nejstarším veřejným písařem na ulici Pansodan. Výhody svých služeb popisuje takto: „Po napsání nemůžu nic smazat, ale někteří klienti mají korekční tužky, takže můžeme něco opravit. Někteří zákazníci vyhledávají písaře právě z toho důvodu, že jen těžko v napsaném textu něco opravíte nebo vymažete. Smlouvy pak jen tak nezměníte.“

Aun pracuje dvanáct hodin denně a za svůj život „spotřeboval“ už třináct psacích strojů. Celou dobu je přitom věrný jediné značce – německé Olympii. Teď je jeho věrným služebníkem stroj vyrobený v roce 1955. Je to takřka muzejní kousek, ale pořád slouží skvěle. „Nechci ho vyměnit za počítač. I když se technika mění, já se o to nezajímám, protože je mi už přes sedmdesát. Máme v Barmě přísloví nevzdávej se tradic a nekupuj nic příliš snadno, takže dál spokojeně pracuju,“ říká Aun Myint. 

Aun přiznává, že jeho prsty už nejsou tak ohebné jako zamlada, ale stejně má pravidelné zákazníky. „Nechávám si tady vyplňovat formuláře zhruba jednou měsíčně, protože je to levné. Aun je navíc zkušený a spolehlivý písař,“ dává své zkušenosti k dispozici zaměstnanec lodní společnosti San Poo. 

Elektřina jako limit

Za posledních deset let ovšem veřejných písařů výrazně ubylo a zákazníků také. Práce písaře se ale stále vyplatí. Zatímco před deseti lety zákazníci za jednu stránku textu platili 2 kyaty, tedy zhruba tři haléře, dnes je to 500 kyatů, což dělá asi 7 korun. Za jeden den si tak Aun vydělá až 20 tisíc kyatů, což je kolem tří set korun. 

Asi vám vrtá hlavou, jak je možné, že psací stroje nejsou jen starožitnostmi jako u nás. Odpověď je jednoduchá. „Nemáme tu elektřinu, proto pořád používáme psací stroje. Počítač nechávám doma,“ vysvětluje písařka Thet Chtake Chtaw.

I padesátiletá Thet se raději spoléhá na psací stroj, který časté výpadky elektrického proudu v práci nezastaví. Navíc jsou počítače pro většinu Barmánců stále příliš drahé, a to nejen kvůli vysoké pořizovací ceně. O tom ví své opravář psacích strojů Win Chtaj: „Dodávka elektřiny není stabilní. V síti sice má být 220 voltů, ale někdy napětí zakolísá a počítače to nevydrží. Často se rozbijí a jejich oprava stojí víc než oprava psacího stroje.“

Dokud budou zákazníci

Přes své výhody ovšem psací stroje pomalu ustupují nadvládě počítačů. Když si Win Chtaj před deseti lety otevíral opravnu psacích strojů, bylo v ulici dalších dvacet dílen. Dnes už je na třídě Pansodan jediným opravářem, ale poradí si se vším. Za čtyři hodiny dostane zpět do kondice i opravdové stařečky. „Dřív nebyly počítače oblíbené. Denně jsem dostával do opravy pět až deset psacích strojů, ale teď už je to mnohem méně. Jenom soudy a policie stále používají psací stroje, školy už většinou mají počítače,“ bilancuje Win Chtaj.

TIP: Vzkříšení zapomenutého řemesla: Ruční výroba glóbů

Je jasné, že profese veřejného písaře má na kahánku, a zřejmě je otázkou jen pár let, než úplně zanikne. Písaři Aun i Thet se ale shodují, že dokud budou chodit zákazníci, budou dál pracovat. Mít kancelář hned na ulici má ostatně dost výhod – neplatíte za nájem ani elektřinu, na kterou se stejně nedá spolehnout. Tihle stařečci tak ve starém železe ještě nekončí... 

S dalšími radikály začal pod ochranou tamější vlády a amerických tajných služeb budovat síť výcvikových táborů pro mudžahedíny. Už tehdy se Usáma setkal s Abdulláhem Júsufem Azzámem – sunnitským teologem nazývaným „otec globálního džihádu“, který měl jeho směřování výrazně ovlivnit. Navázal též přátelství s generálem Hamidem Gulem – generálem pákistánské armády a šéfem tajné služby ISI. Právě její instruktoři v bin Ládinem vystavených táborech učili mudžahedíny ovládat zbraně i taktické postupy. 

Předchozí část: Symbol moderního terorismu: Životní příběh Usámy bin Ládina (1)

V dalších letech bin Ládin zúročil znalosti nabyté na vysoké škole a založil agenturu Maktab al-Chidamat, která z celého arabského světa získávala peníze, zbraně i dobrovolníky a dopravovala je do Afghánistánu. Z Usámova dědictví se platily letenky a ubytování pro budoucí bojovníky, stejně jako administrativní náklady. Vzniklá síť kontaktů se měla stále vlivnějšímu džihádistovi v budoucnu hodit při budování organizace al-Káida.

Mezi roky 1986–1987 zřídil bin Ládin na východě Afghánistánu základnu pro několik desítek vlastních arabských bojovníků. Jeho muži pak odtud podnikali výpady proti Sovětům a rovněž sám velitel se zapojil do bojů. Přes nízký strategický význam pronikly Usámovy akce do arabských novin a udělaly z něj v očích souvěrců hrdinu. 

Zrození al-Káidy 

V roce 1988 došlo mezi bin Ládinem a dalšími radikály k roztržce. Zatímco ostatní chtěli vytvořit nadnárodní muslimskou legii, Usáma hodlal ustavit čistě arabské útvary. Společně s Azzámem a dalšími věrnými si proto založil vlastní organizaci al-Káida (česky Základna). Za datum jejího zrodu se většinou označuje 11. srpen 1988, kdy se oba muži dohodli na spolupráci s vůdci Egyptského islámského džihádu.

Moskva už v té době zahájila stahování vojsk z Afghánistánu, a tak nová organizace měla po jejich odchodu rozšířit svatou válku i za hranice. Bin Ládinův vklad spočíval v penězích a kontaktech, Islámský džihád přislíbil na základě dosavadních zkušeností zefektivnit metody boje proti nevěřícím.

Po odchodu Sovětů v únoru 1989 se bin Ládin vrátil do rodné Saúdské Arábie, kde se mu dostalo ovací coby válečníkovi džihádu. O jeho arabské legii se hovořilo jako o mocné síle, která pokořila východní supervelmoc. V následujících měsících však se znechucením sledoval novou vlnu násilí mezi afghánskými kmeny. 

Král se nekritizuje!

Další zvrat v bin Ládinově osudu přišel s iráckou invazí do Kuvajtu roku 1990. Tato událost dostala saúdskou královskou rodinu do nezáviděníhodné situace, neboť vojska Saddáma Husajna se ocitla v těsné blízkosti společných hranic. Bagdádský diktátor vyzýval k mezinárodnímu panarabismu, což v Saúdské Arábii vzedmulo vlnu protivládního odporu.

Bin Ládin se stavěl proti přijetí pomoci od nevěřících Američanů, kteří by svou přítomností v jeho očích znesvětili muslimskou půdu. Nabídl králi Fahdovi, že obranu zajistí se svou arabskou legií, jenže monarcha odmítl a povolil západní koalici vstup do země. Rozzuřený bin Ládin začal saúdský režim otevřeně kritizovat za „spiknutí se sionisticko-křižáckou aliancí“, za což se ho Fahd pokusil umlčet. Ještě nedávno oslavovaný mudžahedín si zachránil kůži útěkem do Afghánistánu.

V súdánském exilu

Bin Ládinovu „dítěti“ al-Káidě se naopak dařilo a v tajnosti šířila své aktivity v mezinárodním měřítku. Přesvědčit se o tom mohla i FBI, jež v listopadu 1990 vtrhla v New Jersey do bytu jednoho z jejích spolupracovníků. Agenti nalezli četné důkazy teroristických spiknutí včetně plánů vyhodit do vzduchu několik newyorských mrakodrapů.

Pokračování: Symbol moderního terorismu: Životní příběh Usámy bin Ládina (3) vychází v neděli 14. června

Šlo o první doklad toho, že al-Káida hodlá útočit i mimo muslimské země. Samotný bin Ládin se mezitím stále negativně vyjadřoval na adresu rijádského režimu. Zároveň usiloval o ukončení občanské války v Afghánistánu – kupříkladu tlačil na jednoho z velitelů Gulbuddína Hekmatjára, aby se místo sledování vlastních zájmů spojil s ostatními mudžahedíny. Když ani jedna z jeho snah nedošla naplnění, raději se stáhl do súdánského exilu.

Nový návrh originální a minimalistické prosklené chaty je dílem ukrajinského architektonického studia Yakusha Design. Nejnovější počin tohoto studia příznačně nazvaný „The Air“, byl navržen pro skalnaté pobřeží Atlantiku a podle zakladatelky studia Victorie Yakusha je jako stvořený pro odpočinek surfařského fanatika.

TIP: Bydlet se dá různě, třeba ve stromu ze skla

Díky skleněným stěnám chata nabízí nerušený výhled na hladinu oceánu a vlny rozbíjející se o pobřeží pod ní. Celková výměra je pouhých 48 m² a nabízí základní výbavu pro pohodlný odpočinek. I přes malé rozměry ve výbavě nechybí obývací část, kuchyně, ložnice a koupelna – všechny části přitom přirozeným a nerušivým způsobem přecházejí jedna v druhou. Originálním způsobem je zpracované vedení inženýrských a komunikačních sítí, které jsou uschovány v centrálním pilotu. 

Pojem „kosmické záření“ označuje vysokoenergetické částice pronikající do Sluneční soustavy z objektů a procesů probíhajících v hlubokém vesmíru. Některé z uvedených částic mají obrovské energie, takže musejí nutně vznikat v opravdu extrémních podmínkách. 

Jakmile taková částice vstoupí do zemské atmosféry, obvykle se sráží s atomy a molekulami vzduchu, nejčastěji s dusíkem a kyslíkem. Interakce vyvolává celou kaskádu jiných, „lehčích“ částic, s nižšími energiemi. Vzniká tak sprška tzv. sekundárního kosmického záření, přičemž i její částice se dál srážejí s atomy a molekulami vzdušného obalu a utvářejí se další spršky. Na Zemi tak nedetekujeme prvotní částici, nýbrž až výsledek komplikované spršky, z níž lze ovšem vlastnosti primární částice rekonstruovat. 

TIP: Na dně Středozemního moře roste nový neutrinový teleskop

Některé z těchto částic se pohybují obrovskými rychlostmi, rychleji než světlo ve vzduchu (nikoliv ve vakuu, takže principy obecné teorie relativity nejsou narušeny), a způsobují tzv. Čerenkovovo záření, které lze registrovat také pomocí pozemních dalekohledů. 

Sytě oranžové slunce unaveně zapadá za špičky pyramid a vířící písek dodává scenérii apokalyptický nádech. Vítr sviští a prázdná krajina se utápí v téměř hrobovém tichu. Jsme tu jediní cizinci a jediní návštěvníci. Dětský sen každého z nás se splnil: Pyramidy, všeobjímající pustina – a nekonečná samota. Nacházíme se totiž tisíce kilometrů od egyptské Gízy, v srdci samotné Núbie, v Súdánu.

Starověký Egypt sahal daleko za hranice moderní země nesoucí totéž jméno. V dobách největší slávy, asi 1 500 let př. n. l., ovládal Kanaán (dnešní Izrael a Libanon), část Sýrie i legendární říši Kuš na jihu, kde podle kronik žili nádherní urostlí lidé tmavé pleti, proslulí odvahou a hrdostí. Když tam Egypťané poprvé přišli, lákaly je zlaté poklady a slonovina, ale také otroci. Za nějakou dobu se však Kuš a místní obyvatelé stali nedílnou součástí severoafrického impéria a ovlivnili jeho módu, kulturu i politiku. Stejně tak Egypt působil na jejich svět a z kusu divoké Afriky udělal svou jižní výspu.

Strážci Nilu

Nejlepší způsob, jak poznat starověké památky Súdánu, je vyrazit v džípech. Velká část pamětihodností, a hlavně ta nejzajímavější místa, totiž leží mimo cesty. Život v zemi se točí kolem Nilu, stejně jako kdysi v Núbii a říši Kuš. Veletok, jehož peřeje byly už dávno zkroceny, se stal zdrojem života. Stovky metrů kolem se rozkládají políčka i palmové háje a podle místních uživí jedna palma člověka po celý rok, pokud se o ni s láskou stará. Pro Egypťany představoval Nil také hlavní cestu k dobytí jihu: Jejich lodě po řece pronikaly do neznámých končin a faraonové o svých výpravách zanechali řadu svědectví.

Pod horou Doša na severu země se nachází malá kaple. Pokud byste o ní nevěděli předem, nejspíš byste ji snadno přehlédli. V 15. století př. n. l. ji nechal vybudovat Thutmose III. na hranici s říší Kuš a další části k ní připojili i místní vicekrálové, kteří pod nadvládou mocných sousedů spravovali kraj podle egyptských zájmů. Právě Thutmose III. stanul v čele několika dobyvačných expedic a prohlásil, že všechno od kaple na jih patří navěky Egyptu.

Mladší bratr Luxoru

Ruku v ruce s Egypťany přicházeli i jejich bohové: Ra, Amon, Chnum, Satet a mnozí další našli místo v kušitském panteonu. Jak by ne, když jim Egypťané stavěli impozantní chrámy. Nedaleko zmiňované hory Doša se nachází městečko Soleb a tamní svatostánek ze 14. století př. n. l. se stal mladším bratrem slavného Luxoru. Jeho bohatě zdobené sloupy se stále hrdě tyčí k nebesům a zobrazují nejen krále, ale i zotročené Núbijce, pro něž si faraoni přijížděli. 

Architektonickou perlu představuje Amonův chrám u hory Barkal a s trochou štěstí potkáte hlídače s klíči, který vás pustí do bohatě zdobené podzemní svatyně Mút – i dnes září staroegyptskými barvami, až se tají dech. Zdejší lidé tvrdí, že v místě stávala stéla se zlatým sluncem, symbolem boha Amona, a svítila do dálky. Teprve nedávno našli archeologové na samotném vrcholku hieroglyfy, jež legendě dodávají nádech pravdy.

Chrámy divokých bohů

Egypťané však nedorazili do úplné divočiny. Dávno před jejich příchodem se podél Nilu formovaly bohaté říše. Pozůstatky metropole najdete například v Kermě: Hliněné město Egypťané nejdřív zničili, poté obnovili a dnes můžete spatřit alespoň jeho základy. Monumentální centrální chrámová stavba ovšem kvůli špatné péči připomíná spíš obrovskou hromadu hlíny.

Místní také udržovali bohatou víru a uctívali božstva, která Egypťané nikdy nedokázali zcela vymýtit. Od 11. století jejich moc nad Núbií slábla a staré zvyky se vracely. Přesto lidé k Egyptu dál vzhlíželi jako k vyšší kultuře, a v Súdánu tak vznikla směs lokálních tradic okořeněná vlivem severu. 

Zadíváte-li se na bohatou výzdobu chrámů v Naqa, rozhodně si i necvičenýma očima všimnete rozdílu: Vedle faraonů stojí v bojových pózách královny „afrických tvarů“, v jedné ruce třímají meč a ve druhé několik uťatých hlav. Božstva mají trojité hlavy lvů a na sobě africké odění. Svatostánky v Musawwarát as-Sufrá jsou zas přizpůsobeny přístupu slonů a zdobí je sochy zmíněných zvířat. Vše pak dekorují hieroglyfy, a dokonce zaznamenáte vliv helénistického umění Řecka a Říma!

Na věčnosti v pyramidách

Říše Meroe si vypůjčila název od hlavního města Kuše a v regionu se rozkládala od 3. století př. n. l. do roku 350. Stala se dědičkou kušitských tradic a zdálky pozorovala proměny ve Středomoří, jehož moc k ní sice nedosáhla, avšak móda ano. Merojští vládcové a jejich partnerky byli nositeli jen těžko zapamatovatelných jmen: Kdo někdy slyšel o královně Amanitore a králi Natakamanim, stavitelích chrámů a velkých válečnících? O snu tamních panovníků strávit věčnost v pyramidách však nejspíš zaslechli mnozí.

V Súdánu se dochovala rozsáhlá pyramidová pole: Největší leží u dnešního města Meroe a čítá tři skupiny celkem 352 hrobek, z toho 50 královských. Ubytovat se můžete v luxusním hotelu s výhledem přímo na starověké pohřebiště, nebo si v nenáročné variantě nedaleko rozbít stan. Jde patrně o jedno z mála míst, kde potkáte turisty – Meroe leží jen několik hodin jízdy od Chartúmu a Súdánci o svátcích rádi míří na výlety za minulostí. Skupiny místních, kteří vyrazili na piknik, spolu s nepříliš usilovnými prodejci suvenýrů dotvářejí kolorit špičatých, ostrých a ve srovnání s egyptskými příbuznými vlastně drobných hrobek. 

Život po Egyptě

Zánikem království Meroe a Egyptské říše však dějiny Súdánu neskončily. Stejně jako do nedaleké Etiopie i do této oblasti pronikalo křesťanství. K jeho připomínkám dodnes patří pozůstatky kláštera al-Ghazálí, které hlídají členové beduínského kmene Hassání. 

Každá historická stavba v Súdánu, i když leží třeba tři hodiny jízdy pustinou (nebo možná zejména proto), má svého hlídače, či rovnou celou rodinu. Vláda jim za službu platí, a tak se většinou hned po utichnutí motoru vynoří zdánlivě odnikud strážný s velkým klíčem. Během naší návštěvy kempovala u ruin kláštera celá hlídací rodina kočovníků s mnoha dětmi a jejich kozy se pásly na trnitých keřích všude na dohled.

Černá země

Křesťanství vystřídal v Núbii islám a dal jí i nové jméno – Súdán neboli černá země. Původní křesťanské centrum ve Staré Dongole, s rozsáhlou pevností, hradem a chrámem, vládlo regionu od 5. do 14. století a ke konci podlehlo islamizaci. Ke svatostánku přibyl minaret a vzniklo velké pohřebiště, které později ozdobily impozantní pohřební kopule. Dokonalé lákadlo na turisty přesto zeje prázdnotou. 

TIP: Duel hrobek, které zavál čas: Newgrange vs. pyramidy z Meroe

Z ruin staré pevnosti trčí tisíce keramických střepů a dole pod skálou se vlní Nil. V rozpadlých domech můžete dodnes vidět velké skladovací nádoby, začouzené kuchyňským kouřem. Poslední lidé opustili své domovy před pouhými desítkami let. Nebo snad před staletími? V suchém prostředí přetrvávají hliněné stavby dlouho. Nikdo z našich průvodců ani místních strážců nezná odpověď, jen krčí rameny – nezajímá je to. V Súdánu se nachází plno takových míst, neprobádaných a tajemných, a otazníky v hlavách návštěvníků by mohl rozehnat snad jen ostrý pouštní vítr… 

Někdy je řešení i jinak velmi závažného problému vlastně velmi jednoduché. Týká se to i nedávného výzkumu katarských odborníků z Weill Cornell Medicine-Qatar, kteří sledovali účinnost léčby u pacientů s diabetem 2. typu. Jak uvádí vedoucí výzkumu Shahrad Taheri, jejich studie by mohla vylepšit situaci pacientů s diabetem 2. typu po celém světě.

Taheriho tým zahájil v roce 2017 jednoroční experiment se 158 katarskými pacienty, diabetiky 2. typu. Tři čtvrtiny z nich byli muži, průměrný věk pacientů byl 42 let a jejich průměrná hmotnost 101 kilogramů. Polovina z těchto pacientů byla léčena standardním způsobem, především pomocí léků. Druhá polovina absolvovala intenzivní změnu životního stylu, která zahrnovala nízkokalorickou dietu a cvičení.

TIP: Vědecky ověřený trik, jak zhubnout: Víte, co je časově omezené stravování?

Když badatelé po jednom roce zhodnotili výsledky, ukázalo se, že ve skupině pacientů, kteří cvičili a drželi dietu, došlo u 61 procent z nich k vyléčení diabetu. Lidé v této skupině během roční léčby zhubli v průměru o necelých 12 kilogramů. Naproti tomu z pacientů léčených standardním způsobem se po jednom roce uzdravilo jen 12 procent a průměrně zhubli jen o 4 kilogramy. Taheri doufá, že by to mohl být průlom v léčbě této závažné choroby.

Pandu velkou (Ailuropoda melanoleuca) bylo kdysi možno vidět nejen v hornatých oblastech Číny, ale i v nížinách středozápadní a jihozápadní oblasti. Fosílie dokonce dokládají přítomnost tohoto druhu v severní Barmě a Vietnamu, s několika nálezy v oblasti Pekingu. Dnes panda obývá pouze hory ve střední části Číny v provinciích Sečuán, Šen-si a Kan-su.

Vyhlídky plné beznaděje

K popularitě pand jistě přispěl atraktivní vzhled a jedinečnost. Díky tomu se Čína o osud tohoto zvířete začala aktivněji zajímat v polovině 60. let minulého století. V té době byla již nenávratně pryč značná část čínské přírody i přírodních zdrojů a bylo třeba urychleně zavést nové zákony, které by ochránily nejen pandu velkou, ale i jiné ohrožené živočichy.

Vznikly první čtyři rezervace, k nimž se v 70. letech připojilo několik dalších. Avšak ani tato opatření nemohla zvrátit drastickou ztrátu přirozeného prostředí využívaného pro těžbu dřeva a přetvořeného na tolik potřebnou zemědělskou půdu.

Boj s pytláky byl navzdory všem snahám ochránit černobílý symbol Čínské lidové republiky v mnoha případech neúspěšný. Lovci podstupovali riziko kvůli výnosnému obchodu bujícímu zejména v Japonsku a Tchaj-wanu, kde se vysoce cení nejen kůže pandy velké, ale i některé její orgány pro výrobu lidových léčiv. V polovině 70. let tak ve volné přírodě žilo již pouze 1 000 jedinců, mnozí z nich uvězněni v úzkých pruzích bambusových lesů obklopených zemědělskou půdou. Za těchto okolností bylo víc než jasné, že panda nemá z dlouhodobého hlediska šanci na přežití.

Tvrdý protipytlácký postup

Za stavu akutního ohrožení druhu navázala vláda spolupráci se Světovým fondem na ochranu přírody a jinými zahraničními ochránci, včetně legendárního amerického biologa Georga Schallera. Z této spolupráce vznikly zásadní studie života pandy velké, které napomohly k její záchraně.

Než se však podařilo zorientovat v celé problematice, byly vedeny i nesprávně zaměřené kampaně na základě přehnaných obav o kritický nedostatek bambusu. Ojedinělé nebyly ani případy, kdy matka domněle opustila své mládě, které bylo následně vzato z volné přírody a uhynulo v zajetí.

S pytláctvím zatočily až zpřísněné zákony vedoucí k odsouzení několika set pašeráků, z nichž někteří dostali trest doživotí či byli dokonce popraveni. Do povědomí široké veřejnosti současně našla cestu hromadná kampaň, jejímž hlavním cílem bylo ukázat, že zabíjení tohoto zvířete a používání jeho orgánů rozhodně není v zájmu Číny. Vláda do ochrany pandy investuje stále více prostředků. Přispívá k zachování jedinců žijících ve volné přírodě a velkou pozornost věnuje dosud velmi úspěšným chovným programům, které mají zajistit genetickou diverzitu.

Snaha spojit izolované

Důležité je, že se u pand zatím neprojevuje významné snížení diverzity, ačkoli některé subpopulace čítají pouhých 50 jedinců. Od původních plánů investovat do klonování pandy bylo upuštěno a hlavním cílem vlády je v současné době obnovení přirozeného prostředí, do kterého by snad v budoucnu bylo možno vypouštět pandy odchované v zajetí.

TIP: Panda na vzestupu: V čínské přírodě dnes žije už přes 2 000 pand

Prioritou je vzájemné propojení izolovaných oblastí v rámci všech šedesáti rezervací tak, aby se jednotlivci mohli pohybovat po větším území. Panda velká je na červeném seznamu ohrožených druhů IUCN vedena jako druh obecně ohrožený, podle čínských zákonů však spadá do kategorie č.1 s maximální možnou úrovní ochrany. Doufejme, že jí tento status zajistí ještě dlouhou budoucnost.

Milovníci komet mají v poslední době doslova žně. Neuplyne týden, abychom se nestali svědky pozoruhodných objevů či úspěchů, které se týkají právě těchto pozoruhodných těles. Nedávno jedním s takovým objevem přišel tým odborníků, který vedl Geraint Jones z britské University College London.

Jones a jeho spolupracovníci objevili novou rekordmanku, pokud jde o nejdelší kometární ohon. Držitelkou rekordu se stala kometa 153P/Ikeya-Zhang, která předvedla pěknou nebeskou show v roce 2002 a ke Slunci se vrátí až za zhruba 350 let. Badatelé zjistili, že ohon této komety měřil více než miliardu kilometrů. Jeho délka více než 7,5krát překračovala vzdálenost mezi Zemí a Sluncem.

Vědci to vyčetli z dat americké meziplanetární sondy Cassini. Tato sonda totiž v roce 2002, když se pohybovala mezi oběžnou dráhou Jupiteru a Saturnu, narazila na oblast se zvýšeným výskytem protonů. Původ těchto protonů tehdy mátl vědce a dotyčnou událost se dodnes nedařilo vysvětlit. Jonesův tým tvrdí, že šlo o ohon ionizovaného plynu komety Ikeya-Zhang. Z její tehdejší polohy vědci následně odvodili minimální délku tohoto ohonu.

TIP: Hubbleův dalekohled odhalil zatím nejvzdálenější aktivní kometu historie

Komety obvykle mívají dva ohony. Jeden z nich je tvořený prachem a bývá poněkud zakřivený. Druhý ohon je z ionizovaného plynu a bývá mnohem rovnější, protože je více ovlivňován slunečním větrem a sleduje siločáry magnetického pole. Kometa Ikeya-Zhang s více než miliardu kilometrů dlouhým ohonem sesadila z trůnu kometu C/1996 B2 (Hyakutake), takzvanou Velkou kometu roku 1996. Ohon komety Hyakutake byl zhruba o polovinu kratší.

„Jednoho dne u mě znenadání zazvonil kurýr a předával mi celý sloupec krabic s pizzou,“ popsal Jean Van Landeghem listu Het Laatste Nieuws okamžik, kdy před devíti lety začalo jeho trápení. Nejprve si myslel, že se doručovací společnost spletla, a zásilku odmítl. Když ale pizzy začaly chodit pravidelně, domyslel si, že jej někdo cíleně obtěžuje.

Gastronomické zásilky prý dostává v týdnu či o víkendu, někdy dokonce i v noci. „Nemohu z toho spát, třesu se pokaždé, když na ulici slyším motorku. Hrozím se toho, že zas někdo přiveze náklad horkých pizz,“ popsal své martyrium.

TIP: Bydlení v domě s příliš snadnou adresou je hotové peklo

Obrátil se prý několikrát na policii, ale ta původce záhadných zásilek neodhalila. Krabice mu chodí z různých pizzerií a restaurací, někdy dokonce i z jiného města. Občas se jejich cena vyšplhá až na stovky eur denně. Prodělávají na tom však zřejmě hlavně restaurace.

Van Landeghem prý nikdy žádnou z nich nepřijal a nezaplatil. „Mám rád pizzu, ale ne když jich je 14 za den,“ podotkl Belgičan. Sám si prý kupuje jen mraženou ze supermarketů.

Mužský i ženský oděv v českých zemích vypadal na počátku 14. století v podstatě velmi podobně jako ve většině Evropy. Šaty šlechty a nižších vrstev se od sebe lišily zejména materiálem a vypracováním. Většina oděvů měla jednoduchý, většinou geometrický střih sestávající z obdélníků rozšiřovaných trojúhelníkovými klíny, i když například střih nohavic a punčoch byl o něco složitější. Šlechtici si nechávali šít oděvy obvykle z drahých látek, jako byly hedvábné damašky a brokáty z dovozu se složitými vzory. Navíc je vyzdobili šperky, protože oděv byl pro šlechtu v každém historickém období prostředkem, jak navenek prezentovat svou moc a majetek.

Košile, spodky a doplňky

Jako základ oděvu mužů i žen sloužila košile, která dosahovala minimálně do půlky lýtek, ale někdy až ke kotníkům. Většina košil měla dlouhé rukávy, ale ženy mohly nosit i košili jen s ramínky. Další důležitou spodní součástí oděvu byly spodky, které nosili muži a pravděpodobně i ženy. Ale pozor, spodky u mužů nebyly jen obyčejným spodním prádlem! V gotice si k nim muži přivazovali ještě samostatné nohavice, místo kterých ženy nosily plátěné punčochy s podvazky. Lidé obou pohlaví si v době vrcholné gotiky obouvali zejména nízké střevíce, ale někdy také vyšší boty.

Oděv byl doplněn různými pokrývkami hlavy a u žen i složitými účesy. V případě nepříznivého počasí se na oděv oblékaly různé druhy plášťů, které mohly být jen jednoduché kruhové či půlkruhové, nebo mohly mít podobu šitého oděvu se samostatnou či integrovanou kapucí.

Barevné šaty

První svrchní vrstvu oděvu tvořily spodní šaty zvané cotte s dlouhými, k zápěstí zúženými rukávy, často zapínanými na řadu drobných knoflíků. Spodní šaty u mužů dosahovaly v tomto období ke kotníkům, u žen až na zem, případně byly dokonce o něco delší než postava. Na cotte se ještě oblékal svrchní oděv zvaný surcot, který mohl mít tříčtvrteční rukáv nebo byl zcela bez rukávů. U mužů opět dosahoval ke kotníkům, u žen na zem a v případě výše postavených osob býval delší než postava. Šlechtičny totiž nemusely v oděvu pracovat, proto nevadilo, že byl poněkud nepraktický. Ženy si jej při chůzi elegantně přidržovaly, čímž odhalily kontrastní podšívku.

TIP: Barokní módní policie: Co se nosilo kromě paruk a korzetů?

Již na začátku jsme zmínili, jak si gotika libovala v barvách. V případě šatů byly nejoblíbenější kontrastní barevné kombinace jednotlivých kusů oděvu nebo svrchní látky a podšívky, třeba zelená a červená.