Jméno kalifornského modela Bennyho Harlema nejspíš většině lidí v Česku nic neřekne. Pokud se tedy nezajímáte o účesy a vlasový styling. Benny je totiž jedním z předních vlasových influencerů. Jeho divoké vlasové kreace sleduje na Instagramu více než půl milionu fanoušků. 

TIP: Indický superknírač: Seznamte se s mužem s nejdelším knírem na světě

Kromě toho je ale i držitelem oficiálního rekordu ve výšce účesu – v roce 2018 mu rozhodčí Guinessovy knihy rekordů naměřili účes vysoký 52,5 centimetru. A jaké je tajemství Bennyho bujné kštice? Svou roli pochopitelně hrají hlavně geny, důležitá je ale i pravidelná péče – Benny si svou bujnou hřívu češe i dvě hodiny denně a podle svých vlastních slov používá výhradně doma vyrobený šampon z čistě přírodních ingrediencí.

Rostliny kořist aktivně lákají pomocí medníků, vůně nebo zbarvení. Žádná masožravá rostlina neloví pomocí květů, hmyz naopak potřebuje pro opylení a tvorbu semen. Masožravky loví buď pasivně, tedy přilepením na list nebo pádem do láčky, nebo aktivně.

Slunce, moře a odpočinek na pláži. Ne každý si ale právě takhle představuje ideální dovolenou. Stále víc lidí míří na místa zapsaná do dějin smrtí a utrpením. Jedním z nich je i severoukrajinské město Pripjať – opuštěné „město duchů“, v němž ještě na začátku roku 1986 žilo tolik lidí, jako například v Karlových Varech. 

Oblíbené město duchů

Pripjať kdysi byla atomovým městem snů. Moderní město vybudované pro rodiny zaměstnanců nedaleké jaderné elektrárny Černobyl bylo pýchou Ukrajiny. Vše se ale změnilo 26. dubna 1986. Během technické zkoušky poškodila parní exploze čtvrtý blok jaderné elektrárny a následoval mohutný požár, série explozí a roztavení reaktoru. Tragická bilance největší jaderné katastrofy v dějinách oficiálně neexistuje, protože komunistická vláda se snažila vážnost situace i důsledky havárie ututlat. Přímo při explozi ovšem zahynuli dva lidé a počet obětí v důsledku radiace se odhaduje na čtyři tisíce.

Bezmála padesát tisíc lidí muselo město narychlo opustit a Pripjať se stala symbolem jaderné havárie. V posledních letech si ulice pokryté radioaktivním prachem oblíbili turisté. Zájem je přitom obrovský – před třemi lety černobylskou zónu navštívilo 50 tisíc lidí a čísla rok od roku stoupají. 

Jarní úklid v Pripjati

Turistický boom ale nepřináší jen bonus stoupajících příjmů – Pripjať dnes kvůli návštěvníkům bojuje (vedle radiace) ještě s dalším zamořením v podobě odpadů. „Turismus se tu dostal do bodu, kdy už nejde zastavit. Lidé tu po sobě ale nechávají hromady odpadu, a tak jsme se pustili do úklidu. Město je vlastně muzeum pod širým nebem, i když ofi­ciálně jím vyhlášeno nebylo. Vše, co sem nepatří, proto musíme odstranit,“ říká bývalý obyvatel Pripjati Olexij Breus.

Situace začala být neúnosná – davy turistů odhazují plastové lahve, tašky, obaly od svačin a další věci. Skupina dobrovolníků společně s průvodci se proto pustila do jarního úklidu.

„Jarní sběr odpadků je akce, která se pořádá po celém světě, je to dobrá věc. Veškerý odpad zrecyklujeme podle ra­diačních bezpečnostních standardů. Odpadky předáme společnosti, která působí v černobylské zakázané zóně. Všechno bude bezpečné,“ říká ředitel zdejší cestovní kanceláře Jaroslav Emelianěnko. 

Není odpad jako odpad

Úklidovou akci uspořádali v Pripjati v roce 2018 vůbec poprvé. Při sběru odpadků ale musejí být dobrovolníci opatrní. V pytli nesmí skončit nic, co tu obyvatelé města zanechali při evakua­ci v roce 1986. Dobrovolníci zkrátka musejí rozlišovat mezi obyčejným smetím a odpadky, které zároveň byly svědky jaderné katastrofy.

„Nejčastěji jsou to plastové lahve a lahve od alkoholu. Je tu ale odpad, který za odpad vlastně nepovažujeme. Například tato lahev z doby před katastrofou má historickou hodnotu. Proto ji tu necháváme a nevyhazujeme do smetí. Všechno z doby neštěstí tu zůstává,“ říká jeden z dobrovolníků Grigorij Kulyk.

TIP: Nový život v Černobylu: Místo jaderné katastrofy dnes žije vlastním životem

Kromě úklidu odpadků se dobrovolníci snaží odstraňovat také následky řádění vandalů. Ti se do zakázané zóny dostávají i přesto, že ji nepřetržitě střeží vojáci. Život v okolí jaderné elektrárny vlastně nikdy neutichl. I přes zákaz tu zůstalo žít 150 lidí a Pripjať se v průběhu let nevyhnula ani nájezdům zlodějů. Zda se sem někdy úplně vrátí lidé, není jasné. Zatím nad městem duchů, které je lákavým cílem alternativní turistiky, přebírá nadvládu příroda. 

Pro Rudolfa II. byl Hans von Aachen nejen významným umělcem, ale i hledačem uměleckých děl a diplomatem. Roku 1592 byl jmenován jeho dvorním malířem s označením „von Haus aus“, což znamená, že se nemusel zdržovat na rudolfínském dvoře, i když byl jeho členem. Měl opravdu výjimečné postavení, což bylo ještě více patrné, když se roku 1596 přestěhoval do Prahy a když byl na počátku 17. století povýšen do šlechtického stavu. Tomu všemu ale předcházela dlouhá léta strávená v Německu a v Itálii, kde čerpal inspiraci, učil se a pracoval. 

Malíř z Kolína

Hans von Aachen se narodil roku 1552 v Kolíně nad Rýnem. Celý život se ale s hrdostí hlásil k rodišti svých rodičů, k Cáchám (německy Aachen), od nichž je odvozeno i jeho přízvisko. Jeho umělecké začátky nebyly jednoduché. Už ve svém rodišti se učil u jednoho z vlámských mistrů, Georga Jerrigha. U něj složil pravděpodobně i svoji mistrovskou zkoušku a roku 1573 vstoupil do kolínského malířského cechu. 

Jako většina umělců té doby se i Hans von Aachen vydal za inspirací do Itálie. Pro malíře bylo velice důležité, aby se dostal do dílny některého z renomovaných mistrů, která mu mohla poskytnout odpovídající zázemí. V Benátkách se obrátil na malíře nizozemského původu Gaspara Rema, který ho ale odmítl se slovy, že Němci obvykle nic neumějí.

Aachen se později uchytil v dílně jistého Moretta, kde spolu s jinými kopíroval obrazy z benátských kostelů. Mnohý umělec by se s tímto údělem smířil, ale Hans von Aachen se nevzdal. Pomocí zrcadla vytvořil smějící se autoportrét a obraz poté poslal jako dar Gasparu Remimu. Ten byl dílem nadšen a jeho autora nyní vychvaloval nejen v uměleckých kruzích. Hans von Aachen se tak zapsal jako nadějný mistr, jehož hlavním artiklem byl portrét. 

Napříč Itálií 

Ještě za svého působení v Itálii vytvořil Aachen další ze svých pověstných autoportrétů, takzvaný Autoportrét s donnou Venustou (1585). Je na něm vyobrazen ve společnosti mladé dámy hrající na loutnu a vzbudil jím doslova pozdvižení. Znalci nešetřili chválou a podle svých slov nikdy neviděli nic lepšího. 

I když měl Aachen v Benátkách svůj ateliér, kam na svých cestách zavítala také řada umělců jako Josef Heintz st., na čas odešel do Říma a Florencie. Studoval díla Michelangela, Caravaggia, Correggia a dalších, a během této cesty vytříbil a zdokonalil svůj osobitý umělecký styl, ve kterém skloubil vlámské vlivy s římskými a florentskými figurami a benátským kolorismem. V Římě se pohyboval hlavně ve společnosti severských malířů Anthonise Santvoorta a Hanse Speckaerta. Dostalo se mu tam také velké pocty, když byl osloven, aby se podílel na výzdobě prvního jezuitského kostela v Římě Il Gesu. Bohužel Aachenův oltářní obraz Klanění pastýřů se dodnes nedochoval. 

To, že byl považován za opravdového mistra svého oboru, potvrzuje jeho působení na florentském dvoře rodiny Medici. Portrét Francesca I. de‘ Medici je typickým příkladem panovnického portrétu vytvořeného na objednávku. Aachenovy portréty jiných umělců, jako například básnířky Laury Terracini nebo sochaře Giovanniho da Bologni, měly spíše spontánnější původ a hlavně hlubší psychologickou charakteristiku. Jeho italské zkušenosti byly opravdu velkolepé a on je neváhal využít, což ho dovedlo na samý vrchol umělecké branže. 

Slavný návrat 

Kromě toho, že Aachen dlouhou dobu pracoval pro italské zákazníky, pro které tvořil hlavně portréty, staly se jeho odběrateli i uměnímilovní mecenáši z Německa a Nizozemí, kteří upřednostňovali náboženské a mytologické výjevy.

Na přelomu let 1586–1587 se Hans von Aachen vrátil na krátkou dobu do Kolína nad Rýnem, odkud se vzápětí přesunul na dvůr Wittelsbachů do Mnichova. Tam jej pozval bavorský kurfiřt Vilém V. a zásobil ho zakázkami, které jej zaměstnávaly až do roku 1596. Současně ale pracoval rovněž pro tamní jezuity, kdy pro jejich kostel archanděla Michaela vytvořil obrazy Umučení sv. Šebestiána a Ukřižování. Za prací jezdil i do nedalekého Augsburgu, kde se věnoval zakázkám pro bohatou rodinu Fuggerů (Podobizna Antona Fuggera st.). 

Aachenova díla se stávala stále věhlasnější a jeho působení na mnichovském dvoře přispělo k tomu, že se o jeho dílech doslechl samotný císař. Velice netradičnímu a osobitému pojetí obrazů Hanse von Aachena se tak nakonec dostalo vysokého uznání. 

Na císařském dvoře

Za císařův zájem prý mohl jediný pohled na portrét sochaře Giovanniho da Bologni, který Aachen namaloval v Itálii. Rudolf II. si přál, aby malíř okamžitě vstoupil do jeho služeb. První pozvání do Prahy dostal Hans von Aachen už roku 1588, tedy krátce po svém návratu do Kolína nad Rýnem. Jeho návštěva Prahy však byla velice krátká, protože ho stále zaměstnávaly zakázky pro Wittelsbachy a Fuggery.

Jeho jmenování dvorským malířem z 1. ledna 1592 bylo spojeno s výjimkou, že nemusel nepřetržitě pobývat u císařského dvora. V Praze se natrvalo usadil až po svém sňatku s Reginnou di Lasso, dcerou slavného hudebníka Orlanda di Lasso, kterou si vzal roku 1596 v Mnichově. Dokončil veškeré závazky v Bavorsku a mohl se stát obdivovaným umělcem Rudolfa II. 

Oproti ostatním umělcům na císařském dvoře bylo Aachenovou výhodou hlavně to, že přišel už jako hotový a renomovaný malíř. S vlastním jedinečným stylem, který sice ještě obohatil o prvky získané od pražských umělců, ale který se už nijak zásadně nezměnil. Jeho uvolněný rukopis, kolorit ovlivněný benátskými mistry, se v Praze ještě vytříbil a hlavně zklidnil. Jako zkušený malíř se také dovedl bravurně vyrovnat se složitým obsahem zadávaných děl. A císař velice rád a často připravoval náměty pro své umělce. Praha tak získala všestranného mistra, který se dovedl na nejvyšší úrovni uplatnit v mnoha oborech.

Malíř, nákupčí i diplomat

Hans von Aachen nebyl pro Rudolfa II. jen dalším z malířů, ale císař si k němu vytvořil osobitý, až přátelský vztah. Vážil si ho a zároveň miloval jeho tvorbu. V době, kdy Aachen natrvalo přesídlil do Prahy, byl stále častěji vysílán do zahraničí. Jeho posláním byly nákupy uměleckých děl a vyhledávání vhodných umělců, ale také různá diplomatická jednání. Aachenovy cesty směřovaly hlavně do Itálie. Kromě nákupů a diplomacie Hans von Aachen pro císaře kopíroval i díla slavných italských mistrů, jako například Paola Veronese. 

TIP: Zlatníci Rudolfa II.: Proč byli stále jednou nohou v šatlavě?

Po smrti Rudolfa II. pracoval Hans von Aachen i pro jeho mladšího bratra Matyáše. Přestože kolem roku 1613 plánoval odchod do Augsburgu, v Praze nakonec zůstal a kromě malířství se věnoval obchodu s vínem. S rodinou pobýval v domě za klášterem sv. Jiří, kde také 4. března 1615 zemřel. Údajně byl pochován, jako většina rudolfínských umělců, v chrámu sv. Jana v Oboře, který stával pod Jánským vrškem ve vsi Obora a dnes už neexistuje. Náhrobní deska jeho rodiny je dnes umístěna v chrámu sv. Víta na pražském hradě. 

Není to tak dávno, co na Zemi žily nejméně tři druhy lidí. Homo sapiens, tedy naši předci, naši nejbližší příbuzní neandertálci, a pak ještě stále velmi záhadní Denisované. Greger Larson z britské Oxford University, který je šéfem výzkumné sítě PalaeoBARN, nedávno vedl genetický výzkum, který se zaměřil na genetické rozdíly mezi těmito třemi druhy velkých primátů.

Když analyzovali dostupné genetické sekvence, a také sekvence dalších druhů živočichů v podobné situaci, dospěli k pozoruhodnému závěru. Lidé, neandertálci a Denisované si byli až překvapivě geneticky blízcí. Byli si bližší, než například polární medvědi a medvědi hnědí, nebo vlci a kojoti.

TIP: Mamuti a neandertálci toho měli společného víc, než se na první pohled zdá

To má své důsledky. Polární medvědi se s medvědy hnědými velmi snadno kříží a mají spolu plodné potomky. A vlci se zase snadno a plodně kříží s kojoty i se psy. Takže můžeme docela dobře předpokládat, že se lidé s neandertálci a Denisovany křížili ještě snadněji a ještě plodněji. Vše nasvědčuje tomu, že neandertálské geny a geny Denisovanů i dalších záhadných příbuzných nejsou v našem genomu náhodou.

V Mléčné dráze je celá řada hvězdokup, ve kterých se nachází množství zajímavých objektů. Některé z nich jsou opravdové skvosty. Týká se to i dvojhvězdy CX1, kterou pozorujeme ve hvězdokupě Terzan 5, vzdálené od nás asi 19 tisíc světelných let. Tahle dvojhvězda obsahuje hvězdného vampýra, který je ještě ke všemu dr. Jekyllem a panem Hydem.

Dvojhvězdu tvoří běžná hvězda s neutronovou hvězdou. Mnohem menší a hustší neutronová hvězda přitom vysává ze svého společníka hmotu, čemuž astronomové říkají hvězdný vampyrismus. Takové věci se občas stávají. Ale jen nesmírně vzácně dochází k tomu, že neutronová hvězda přestane sosat hmotu a zapne se jako pulzar.

Hvězdný dr. Jekyll a pan Hyde

Astronomové v takovém případě pozorují, že se intenzivní zdroj rentgenového záření, které vydává hmota od krmící se neutronové hvězdy, náhle přepne na intenzivní a nesmírně rychlé rádiové signály pulzaru. Takovým systémům se říká dr. Jekyll a pan Hyde. Jak uvádí člen týmu objevitelů Gregory Sivakoff z kanadské University of Alberta, v tuto chvíli známe jen tři takové potvrzené dvojhvězdy.

TIP: Amatérští astronomové objevili opravdovou raritu: Neutronovou dvojhvězdu

Dr. Jekylla a pana Hydea ve hvězdokupě Terzan 5 objevil tým projektu Milky Way ATCA and VLA Exploration of Radio Sources in Clusters (MAVERIC), který zkoumá rádiové zdroje v Mléčné dráze. Analyzovali data vesmírné rentgenové observatoře Chandra za 15 let a všimli si, že se dvojhvězda CX1 zvláštně přepnula. Podobné systémy jsou pro astronomy velice cenné a CX1 se jistě dočká intenzivního výzkumu.

Návštěvník amerického Apalačského pohoří jen těžko přehlédne více než metr vysoké „mohyly“ navršené z hlíny a písku. Jsou dílem mravence druhu Formica exsectoides, který je domovem na východě USA. Protože se hojně vyskytuje v Alleghenském hřebeni Apalačských hor, vysloužil si u místních lidí jméno alleghenský mohylový mravenec.

Evoluce jako nejlepší konstruktér

Mohyly, které jsou hnízdem těchto mravenců, jsou protkány hustým systémem chodeb a jejich labyrint sahá hluboko pod úroveň okolního terénu. Nadzemní „poschodí“ prohřívaná sluníčkem využívají mravenci k inkubaci vajíček a odchovu larev. Suterén mraveniště kolonii slouží jako „technické zázemí“.

O alleghenského mohylového mravence se nezajímají jen biologové, ale také letečtí konstruktéři z Ohijské univerzity vedení Carlosem Castrem. Ti u mravence hledají inspiraci pro výrobu superpevných spojů. Mravenci totiž přinášejí do hnízda kořist, která někdy stonásobně převyšuje hmotnost jejich vlastní tělesné schránky. Přitom dochází k enormní zátěži spoje mezi hlavou a hrudí. Jak to, že mravenci jeho obludný náklad nezlomí krk?
Evoluce měla na řešení podobných „konstrukčních problémů“ miliony roků a u mravenců je dovedla k dokonalosti.

Podceněné „supertělo“

Castro a jeho spolupracovníci doufají, že se jim „průmyslovou špionáží“ v přírodě povede zdokonalit nejen moderní letadla, ale třeba i roboty. Mravence druhu Formica exsectoides si nevybrali cíleně pro jeho výkony. Hlavní roli tu sehrál fakt, že mohli celkem snadno získat dostatek mravenců pro výzkum z umělé kolonie, kterou udržují na univerzitě pro svůj vlastní výzkum tamější entomologové.

Letečtí konstruktéři předběžně odhadli, že spoj mezi hlavou a hrudí mravence vydrží zátěž tisíckrát větší, než je hmotnost mravenčího organismu. Ve studii, kterou zveřejnil vědecký časopis Journal of Biomechanics, však prokázali, že mravenčí „krk“ vydrží zátěž až 5 000krát vyšší, než je hmotnost mravence. „Jak se ukázalo, dost jsme mravence podcenili,“ přiznal Castro.

Ani tvrdý, ani měkký spoj

Vědci zkoumali spoj mezi hlavou a hrudí mravenců elektronovým mikroskopem a také pomocí magnetické rezonance. Odolnost spoje studovali na mravencích, které znehybnili pobytem v nízké teplotě. Mravence pak připevnili na podložku a umístili do upravené centrifugy. Zvyšováním otáček odstředivky vystavovali mravenčí „krk“ stále vyššímu přetížení. Spoj se začal deformovat už při zátěži, která se vyrovnala 350 hmotnostem mravenčího těla. K jeho porušení však docházelo až při mnohem vyšších zátěžích od 3 500 do 5 000 násobků hmotnosti mravenčího těla.

Elektronový mikroskop a magnetická rezonance odhalily, proč je spoj tak odolný. Hlava a hruď mravence jsou kryty tvrdou a pevnou vnější kostrou z chitinu. Navzájem jsou však spojeny měkkými tkáněmi. Teprve mnohonásobné zvětšení elektronového mikroskopu ukázalo, že k ukotvení měkké spojovací tkáně na pevný povrch vnější kostry slouží mikroskopické výběžky vnější tuhé kostry, které zřejmě napomáhají dokonalému rozložení tahů a tlaků při zátěži spoje. Magnetická rezonance představila vědcům další „fígl“ evoluce. Tím je pozvolný přechod mezi měkkou spojovací tkání a pevnou vnější kostrou. Ve spoji není patrné ostré rozhraní mezi pružnou a pevnou tkání, kde by mohlo docházet k silným pnutím. Naopak, měkká tkáň postupně ztrácí pružnost a nabývá na tuhosti. Jeden typ tkáně plynule přerůstá v druhý.

Mravenčí roboti do kosmu

Carlos Castro se rozhodl prostudovat do detailu poměry sil v mravenčím krku během zátěže. Pořídil proto detailní rentgenové snímky spoje mezi mravenčí hlavou a hrudí pomocí speciálního počítačového tomografu a data z nich pak převedl do počítačového modelu, jenž „vidí“ mravenčí „krk“ jako vzájemně propojenou síť tvořenou 6,5 miliony bodů. Pro modelování použili vědci nesmírně výkonného superpočítače. Jen ten dokázal v rozumném čase zvládnout komplikované výpočty. Model beze zbytku potvrdil výsledky experimentů. Při zátěži mravenčího krku“ se největší napětí hromadí skutečně v místech kontaktu měkkých tkání s tuhou vnější kostrou mravenčího těla. Jedinečný „přírodní design“ brání tomu, aby se spoj stal slabým článkem. Mravenci, kteří v minulosti neměli spoj dokonale vyvinutý, neunesli tak velká břemena, nosili do kolonie méně potravy a vyklidili pozice zdatnějším mravencům s odolnější šíjí.

TIP: Delší objížďky jim nevadí: Mravenčí vzorec pro rychlou cestu

Castro doufá, že získané poznatky využije při konstrukci drobných, velmi odolných robotů, kteří zvládnou podobnou zátěž jako alleghenský mohylový mravenec. Konstrukce větších robotů narazí na zásadní problém. Hmotnost roste s třetí mocninou rozměrů a velký robot s anatomií mravence bude příliš těžký. Značnou část energie vynaloží na vlastní pohyb a na zvedání břemen už mu mnoho sil nezbude. Castro je nicméně přesvědčen, že velcí roboti inspirovaní anatomií mravenců najdou uplatnění ve stavu beztíže, například na oběžné dráze kolem Země nebo při letech do vzdálenějších oblastí vesmíru.

Společně s rozmachem letectva během Velké války šel ruku v ruce také vývoj protiletadlových kanonů. Od původně polních či námořních děl lafetovaných na korby náklaďáků vedla cesta až k samohybným prostředkům osazeným specializovanými zbraněmi. Na přelomu let 1916 a 1917 se zrodila také legenda, která se o více než 20 let později stala postrachem spojeneckých letců i tankistů.

Obávaná osmaosmdesátka

Němci přišli s protiletadlovým kanonem ráže 88 mm. Podobných úspěchů dosahovala také 80mm děla a záhy se rozběhla výroba v továrnách Krupp a Erhardt-Rheinmetall. Do konce války vzniklo několik stovek těchto zbraní určených k boji s dohodovými letci.

Více výrobních závodů, improvizace a další vylepšování nakonec vedly k mnoha různým modifikacím 88 a 80mm kanonů. Kvůli větším rozměrům byly umísťovány buď v pevných postaveních, nebo na vozech tažených pásovými traktory. Mobilita baterií umístěných blízko fronty se ukázala jako klíčová, protože snižovala riziko odvetné palby nepřátelského dělostřelectva.

Proti letadlům i opevnění

Obsluha na snímku čeká na nepřátelské letouny připravená k palbě, pozorovatel prohlíží oblohu s dalekohledem. Pro správné nastavení roznětky granátů musela obsluha znát výšku blížícího se letounu, k čemuž sloužily stále přesnější dálkoměry. Ochranu proti nízkoletícím cílům poskytoval například těžký kulomet MG 08. Slabší ráži a menší dostřel v porovnání s kanony kompenzovala vysoká kadence.

TIP: Německá „sekačka na lidi“: Kulomet Maschinengewehr Modell 1908

Protiletadlový kanon 8,8-cm K-Zugfl ak L/45 M 1916 dokázal poslat 10kg granát až do výšky 6 850 m, v případě palby proti pozemním cílům pak činil maximální dostřel téměř 11 km. Plně otočná lafeta zajišťovala odměr 360° a pásové traktory či tahače dokázala vyvinout rychlost až 25 km/h.

Velká čínská zeď není jen jedna. Jde vlastně o nesmírně rozsáhlý systém opevnění, který vznikal téměř dva tisíce let. Tvoří jej mnoho částí a zdí, které vznikly v různých obdobích čínské historie. Jednou z její částí je i severní opevnění, které se nalézá na rozhraní vnějšího a vnitřního Mongolska. Tato část zdi vznikla během panování říše Ťin, v letech 1138 až 1198. Až doposud si vědci mysleli, že tato část Velké čínské zdi vznikla kvůli obraně před Čingischánem a jeho mongolskými hordami.

Archeolog Gideon Shelach-Lavi z izraelské Hebrew University v Jeruzalémě a jeho kolegové nedávno jako první kompletně zmapovali tuto část Velké čínské zdi, která měří přibližně 740 kilometrů. Badatelé nakonec dospěli k závěru, že tato konkrétní zeď nesloužila vojenským účelům. Často prochází údolími, je relativně nízká a probíhá v blízkosti cest. Takové opevnění podle vědců nelze moc úspěšně bránit.

TIP: Fakta o čínském zázraku: Kdy a jak vznikala Velká čínská zeď?

Shelach-Lavi je přesvědčený, že dotyčná zeď na severu Číny pomáhala úředníkům kontrolovat pohyb lidí a stád dobytka. V té době panovalo chladné období a pastevci ze severu měli tendenci pást více na jih. A jak to v podobných případech bývá, severní zeď zřejmě sloužila k výběru daní. Že zřejmě nešlo o vojenskou pevnost potvrzuje i skutečnost, že když Čingischán v roce 1213 skutečně zaútočil na říši Ťin, jeho armáda prošla „opevněním“ jako nůž máslem.

„Problém usplavněné řeky Moravy není problémem lokálním,“ napsal Tomáš Baťa v roce 1930, „neboť usplavněním Moravy přiblížíme se k uskutečnění spojení tří největších středoevropských řek Labe, Dunaje a Odry.“ Po vzniku samostatné republiky totiž stará myšlenka znovu ožila. 

Přiblížit se snu

Mladý stát měl však brzy dost problémů na to, aby se věnoval realizaci veleděl, a tak jedinou otevřenou otázkou zůstala regulace Moravy kvůli častým povodním a v době sucha naopak nízkým průtokům s dopady na úrodnost pozemků. V roce 1927 proto ministerstvo zemědělství prosadilo stavbu díla, které problém vyřeší. Napomohl tomu velkoprůmyslník Baťa, jehož velké myšlenky nikdy neopouštěly a kterého napadlo využít zamýšlené dílo k plavbě – podobně jako například v Holandsku.

Jistě mínil přiblížit se snu o propojení evropských veletoků a levnějšímu spojení se světovými trhy, avšak praktickou stránkou nápadu byla snaha dopravovat levně lignit z firemního dolu Tomáš v Ratíškovicích u Hodonína do vlastní elektrárny v Otrokovicích, která zásobovala kožedělný závod teplem a elektřinou.

Projekt byl v roce 1934 schválen s tím, že z 25milionového rozpočtu devět zaplatí firma Baťa a zbytek stát (náklady se nakonec vyšplhaly o 10 milionů výš). Stavební práce začaly ještě téhož roku a trvaly do podzimu 1938, přičemž se prováděly z většiny ručně (zaměstnaly v časech hospodářské krize na 1 500 lidí), bez větší mechanizace. Provoz byl zahájen ještě tu zimu, 2. prosince. Tomáš Baťa, který v roce 1932 tragicky zemřel, se realizace své myšlenky nedočkal, na projekt po jeho smrti dohlížel bratr Jan Antonín.

Nová vodní cesta

Nová vodní cesta mezi Otrokovicemi a Rohatcem dosáhla délky 52 kilometrů. Z poloviny vede řečištěm Moravy, k níž se připlouvalo po kilometrovém korytu dnes nesplavné Dřevnice, a z poloviny třemi kanály: Spytihněv-Staré Město, Veselí nad Moravou-Vnorovy a Vnorovy-Rohatec. Pro závlahové účely sloužila řada náhonů. Lodě musely proplout 14 plavebními komorami, které vyrovnávají výškový rozdíl na počátku a konci cesty 18,2 metru. U každé byl vystavěn malý „baťovský“ domek pro obsluhu s malým hospodářstvím. Kromě komor bylo třeba zajistit i řadu dalších technicky náročných zařízení, například zvedací železniční mosty nebo jezy s automatickou regulací výšky hladiny ve zdrži. Některé z těchto konstrukcí se dochovaly dodnes, jiné vzaly za války za své a část dosloužila a už nebyla obnovena.

Takzvaný Baťův kanál má lichoběžníkový profil. Je buď jednolodní o šířce ve dně 6 metrů a v hladině 12 metrů, nebo dvojlodní: ve dně 12 a v hladině 19 metrů. Na jednolodních úsecích jsou výhybny, tedy rozšířená místa, nebo přístavy. Voda je stojatá a průměrná hloubka (a minimální pro plavbu) činí 1,5 metru. Plavební komory mají délku 38,5–56,5 metru a šířku 5,2 metru. Na kanále bylo a je možno provozovat „malou“ plavbu, mohou jím tedy plout lodi o délce 38 metrů, šířce 5 metrů, s ponorem 1,2 metrů a s nosností maximálně 150 tun. Nákladní čluny zprvu tahaly koňské potahy a pak traktory. Traktor utáhl dva plně naložené čluny, tedy 300 tun nákladu, rychlostí 3–4 kilometry za hodinu. Na říčních úsecích čluny tahaly dva remorkéry: Baťa I. a Baťa II. Při důmyslné organizaci plavba trvala minimálně 10 hodin, zpravidla však víc.

Od roku 1939 se po kanálu plavila i výletní loď Mojena pro 25 osob, která předznamenala dnešní turistické využití cesty. Jan Antonín Baťa ji koupil v Ottmuthu a dopravil přes Středozemní a Černé moře, po Dunaji a Moravě.

Turistická plavba

Kanál byl v provozu až do konce války, kdy ustupující německá armáda zničila většinu mostů, poškodila plavební komory, jezy i stavidla. Po válce byly Baťovy podniky i společnost provozující plavbu znárodněny. Nákladní dopravě kanál sloužil ještě mezi lety 1948–1961, pak provoz utichl, neboť skončila důlní těžba a vyčerpány byly i zásoby přepravovaného štěrku a písku. Zanikla také závlahová funkce soustavy. Plavidla byla rozprodána a vodní cesta chátrala.

TIP: Proč ztroskotal ambiciózní československý plán na stavbu tunelu k Jaderskému moři

Asi v polovině devadesátých let minulého století se v přilehlých obcích objevila snaha zprovoznit kanál pro turistické účely, jimž dnes opravdu slouží. Památka byla opravena a turisté mohou využívat 8 přístavů a 16 přístavišť. Díky stavbě slovenského přístavu Skalica se stal Baťův kanál mezinárodní vodní cestou.