Po dlouhých desetiletích prohibice a démonizování je teď MDMA, čili extáze, konečně na dobré cestě stát se v USA klinicky potvrzeným lékem. V současnosti probíhá 3. a závěrečná fáze klinických testů využití extáze k léčbě závažných forem posttraumatické stresové poruchy (PTSD), které jinak vzdorují léčbě.

Testy zatím probíhají velmi úspěšně a léčbě pomocí extáze je nakloněná i americká agentura Food and Drug Administration (FDA). Risk Doblin z americké asociace pro výzkum psychedelických látek MAPS (Multidisciplinary Association for Psychedelic Studies) nedávno vedl výzkumný tým, který ověřoval dlouhodobý přínos léčby posttraumatické stresové poruchy extází.

TIP: Nový výzkum: Která droga je podle australských expertů nejškodlivější?

Vědci analyzovali výsledky šesti dřívějších studií a došli k závěru, že léčba extází je pro pacienty s PTSD až impozantně přínosná, a to i v dlouhodobém měřítku. Podstatná část takto léčených lidí se zcela zbavila této závažné psychické poruchy. U řady pacientů také došlo k výraznému omezení či úplnému vymizení sebevražedných myšlenek a dalších nebezpečných projevů PTSD. Příznivý vliv léčby extází přitom přetrval déle než rok po ukončení této léčby. V případě příznivých výsledků 3. fáze klinických testů americká agentura FDA zřejmě povolí tuto léčbu někdy během roku 2022.

Za nejlepšího kandidáta při hledání tzv. biomarkerů života dnes mnoho astronomů považuje soustavu tří hvězd Alfa Centauri. Otázkou je, zda u ní panují podmínky podporující život, jak jej známe. Aby to zjistili, využili vědci dlouhodobou pozorovací kampaň, během níž americká Chandra X-ray Observatory studovala zmíněný systém každých šest měsíců již od roku 2005. Rentgenová kosmická observatoř dokáže rozlišit stálice Alfa Centauri A a B během jejich současné blízké orbitální fáze a určit, která ze složek je v oboru RTG záření aktivní.

Předchozí část: Obyvatelnost cizích planet: Kde najdeme mimozemský život?

Popsaná dlouhodobá měření zachytila střídavá zvýšení celkové rentgenové aktivity obou hvězd. Ukázalo se přitom, že průběh jejich aktivity odpovídá jedenáctileté periodě výskytu slunečních skvrn. Podle odborníků by jakékoliv planety v obyvatelné zóně Alfa Centauri A obdržely v průměru nižší dávku RTG záření než tělesa kroužící kolem Slunce v obdobné vzdálenosti (což je jistě dobrá zpráva).

Co se týká Alfa Centauri B, je dávka záření pro oběžnice v její obyvatelné zóně vyšší než u členek naší soustavy, avšak asi jen pětkrát. Observatoř Chandra ukázala, že by život mohl mít šanci bojovat o své místo i na planetách v okolí této hvězdy.

Život v ohrožení

Naopak třetí složka trojhvězdy, Proxima Centauri, je typem velmi aktivní stálice z řad červených trpaslíků, na nichž dochází k častým výronům nebezpečného rentgenového záření, nepřátelského vůči životu. Přestože Proxima dosahuje pouhých 0,12 hmotnosti Slunce a její povrchová teplota činí jen 3 000°, z měření observatoře Chandra vyplývá, že by planety kroužící v její obyvatelné zóně dostávaly v průměru 500× vyšší dávky RTG záření než Země od své hvězdy. Přítomnost života se tam tedy zdá dost problematická.

Právě u zmíněného červeného trpaslíka objevili astronomové v roce 2016 pomocí dalekohledů Evropské jižní observatoře (ESO) a přístrojů dalších observatoří důkazy existence oběžnice. Jedná se o nejbližší známou extrasolární planetu, která by mohla hostit život, a dostala označení Alfa Centauri C b nebo Proxima Centauri b (zkráceně též Proxima b). Zatím známe jen její základní parametry a víme, že krouží v obyvatelné zóně – což ke zjištění, zda se na ní vyskytuje život, nestačí. Není jasné, zda má těleso atmosféru a kapalnou vodu na povrchu. Bez uvedených atributů tam přitom život pozemského typu existovat nemůže.

Vypařená atmosféra?

Červení trpaslíci jsou mnohem menší a chladnější než Slunce, proto se jejich obyvatelné zóny nacházejí velice blízko – kde zas ovšem potenciální život ohrožuje už zmíněná vysoká aktivita hvězdy a mohutné výrony ultrafialového a rentgenového záření. I když jsou planety těchto stálic zpočátku obyvatelné, mohou ztratit zásoby vody a život se na nich nemusí udržet. 

Jak vysvětluje Meredith MacGregorová, autorka studie z Carnegie Institution for Science ve Washingtonu: „Po více než miliardu let vývoje Proximy b mohly mimořádně silné erupce na mateřské hvězdě způsobit vypařování atmosféry či eventuálního vodního oceánu a sterilizovat povrch planety, což mohlo být pro její obyvatelnost mnohem důležitější než vzdálenost od stálice.“

TIP: Život na dosah hvězdy: Zahubí UV záření život na nadějných exoplanetách?

Podle článku, který v roce 2016 publikovali astronomové z Queen Mary University of London, nemůže ani atmosféra zemského typu přečkat vysokou aktivitu červeného trpaslíka. Takové hvězdy oplývají rovněž značnou magnetickou aktivitou. Z uskutečněné studie vyplývá, že by plynný obal exoplanety typu Země zřejmě unikl během sto milionů až dvou miliard roků, v závislosti na vzdálenosti oběžnice a aktivitě hvězdy.

Možné scénáře 

Přesto existuje řada scénářů, podle nichž mohou na Proximě b panovat podmínky vhodné pro život. Například se mohla původně zformovat dál od hvězdy (proces migrace planet se uplatňuje v mnoha případech) a v mládí by ji tolik neohrožovaly erupce stálice. Postupně se pak mohla přibližovat na současnou dráhu.

Při vzniku tělesa se mohlo na jeho povrchu vyskytovat 10× víc vody než na Zemi. I kdyby se 90 % z uvedeného množství v důsledku nepříznivých podmínek vypařilo, pořád by to stačilo na existenci oceánu. Planetu mohla rovněž v raném stadiu obklopovat hustá vodíková atmosféra, jež později unikla a zanechala jen ovzduší vhodné pro život. Tamní plynný obal může být hustý jako ten pozemský, nebo naopak řídký jako na Marsu, a může mít i jiné složení. Voda v povrchovém oceánu může být více či méně slaná, nebo tam podobný rezervoár nemusí existovat vůbec. V důsledku slapových sil může mít Proxima b vázanou rotaci a přivracet ke své hvězdě stále stejnou polokouli. Na všechny uvedené otázky se astronomové snaží najít odpověď.

Pokud by se však život na planetě kroužící kolem červeného trpaslíka udržel, mohl by tam existovat velmi dlouho. Tyto malé hvězdy mohou žít mnohonásobně déle než stálice podobné Slunci. Navíc se s přibývajícím věkem „zklidní“ a produkují méně škodlivého ultrafialového a rentgenového záření.

Pod ochranou magnetismu

Vědci z Australian National University se zabývali studiem magnetických polí planet a dospěli k závěru, že většina oběžnic nalezených v jiných soustavách zřejmě nebude tak pohostinná pro život jako Země. Rostliny a zvířata nemohou na naší planetě existovat bez vody. A životodárnou tekutinu pomáhá na zemském povrchu udržet silné magnetické pole. 

Odborníci zjistili, že jen velmi málo exoplanet oplývá silným magnetickým polem jako Země. Právě ono přitom sehrálo důležitou úlohu v ochraně atmosféry před vlivem slunečního větru a při udržování planety v mokrém a obyvatelném stavu. Negativní příklad představují Venuše a Mars, jež vzhledem ke slabému magnetickému poli ztratily nejen plynný obal, ale také oceány vody.

Nové modré planety

Z mnoha důvodů jsou pro život nejvhodnější především extrasolární planety, jež se velikostí podobají té naší. Astronomové nedávno ohlásili, že se jim podařilo vyvinout nový algoritmus pro pátrání po planetách s rozměry Země v datech kosmických observatoří i pozemních teleskopů, které k hledání cizích světů využívají tzv. tranzitní metodu. 

Vědci z Max Planck Institute for Solar System Research, Georg August University of Göttingen a Sonneberg Observatory proto znovu analyzovali část dat z vesmírného dalekohledu Kepler. Předpokládají, že díky nové a mnohem citlivější metodě mohou nalézt víc než sto dalších exoplanet. A již se dočkali prvních výsledků: Vloni oznámili objev 18 planet za hranicemi Sluneční soustavy, které jsou velikostí srovnatelné s průměrem té naší (viz Osmnáct Zemí).

Přibližně 96 % dosud detekovaných exoplanet přitom představují tělesa podstatně větší než Země – převážná část rozměrově odpovídá spíš plynným obrům. Uvedené procentuální zastoupení však zřejmě neodráží jejich skutečný výskyt ve vesmíru, protože malé planety se odhalují mnohem obtížněji než jejich větší „sourozenci“. Nicméně právě nepříliš rozměrné objekty tvoří při pátrání po potenciálně obyvatelných, Zemi podobných světech mimo naši soustavu zajímavý cíl.

Útěk jako z hollywoodského filmu předvedla dvojice vězňů z římské věznice Rebibbia. Poté, co Davad Zukanovič a Lil Ahmetovič přeřezali mříže v cele, sešplhali pomocí požární hadice na vězeňský dvůr, zdolali i vnější zeď s ostnatým drátem. Dramatický útěk z jedné z hlavních italských věznic má ale velmi pikantní pokračování.

Uprchlíci po sobě nechali v cele vzkaz, ve kterém svým strážcům oznamují, že se vrátí za 15 dnů. Motivací k útěku má být snaha ochránit potomky obou trestanců, před „velmi ošemetným obchodem“, do kterého se měli zaplést. Po vyřešené oné „záležitosti“ se hodlají oba uprchlíci vydat spravedlnosti. Italská policie o autenticitě dopisu nepochybuje – jednak jej našla v zamčené cele a na dopise zajistila otisky prstů uprchlíků.

TIP: Kuriózní loupež: Raději vězení, než život s hádavou manželkou

Zukanovič a Ahmetovič byli odsouzeni za nenásilné zločiny – podvody a přechovávání kradeného zboží. Trest jim měl původně skončit až v roce 2029, velmi pravděpodobně se jim ale o něco prodlouží. I když se oba uprchlíci dobrovolně vydají spravedlnosti, budou muset čelit stíhání za svůj útěk. Trestní sazba je podle italského práva až 5 let.

Po svém odchodu z Afghánistánu a Saúdské Arábie žil Usáma bin Ládin v súdánském Chartúmu obklopen těžce ozbrojenými tělesnými strážci a založil novou teroristickou základnu. Zároveň mohutně investoval do tamější infrastruktury a stavěl silnice, vodovody nebo školy. Většina jeho „dělníků“ se však rekrutovala z islamistického hnutí a bylo zjevné, že další vlna násilí na sebe nenechá dlouho čekat. Ne náhodou Spojené státy už v té době obvinily bin Ládina ze sponzorování mezinárodního terorismu.

Vývoz teroristů 

Experti soudí, že první bombový útok iniciovaný Usámou bin Ládinem se uskutečnil v prosinci 1992 v Adenu, kde výbušnina v hotelu zabila dvě osoby. Právě tehdy al-Káida přijala fatvu (nábožensko-právní stanovisko), jež ospravedlňovala vraždění nevinných. Zabití člověka stojícího poblíž nepřítele je podle ní oprávněné, neboť každý správný muslim sprovozený ze světa tímto způsobem nalezne odměnu ve věčném pobytu v ráji. Nevěřící by samozřejmě putovali do pekla, ovšem to islamisty netrápilo.

V následujících letech al-Káida finančně (a někdy i přímou vojenskou pomocí) podpořila džihádisty v Alžírsku, Egyptě či Afghánistánu. Roku 1993 se bin Ládin zapojil do prvního teroristického útoku na Světové obchodní centrum v New Yorku. Výbuch bomby v garážích usmrtil „jen“ šest osob, přesto Ameriku šokoval. Během 90. let se stále známější terorista neštítil vysílat mudžahedíny ani na Balkán, kde se zapojovali do bojů v Jugoslávii a prosluli svou krutostí. 

Bez občanství

Když súdánská půda začala být moc horká, musel bin Ládin prchnout zpět do Afghánistánu, kde už vládlo radikální hnutí Tálibán. Súdánská vláda zabavila teroristovi majetek v hodnotě 200 milionů dolarů, a aby potíží nebylo málo, král Fahd donutil bin Ládinovu rodinu platit Rijádu ročně sedmimilionové odškodné. Navíc monarcha oficiálně zbavil Usámu saúdského občanství, takže radikál od roku 1994 až do své smrti neměl žádnou státní příslušnost.

Po těchto událostech bin Ládin už zcela ztratil zábrany a plně se vrhl na dráhu terorismu. Z množství provedených útoků stojí za zmínku především bombový atentát na americké ambasády v keňském Nairobi a tanzanském Dar-es-Salaamu, k němuž teroristé přistoupili 7. srpna 1998 – tedy v den osmého výročí příjezdu koaličních sil do Saúdské Arábie. Dva kamiony napěchované výbušninami usmrtily 224 osob a další 4 000 zranily.

Nejhledanější na světě 

Po tomto atentátu zařadila FBI bin Ládina na seznam deseti nejhledanějších teroristů světa. Některým úderům – kupříkladu na nespecifikované cíle v USA a Jordánsku – se tajným službám přece jen podařilo zabránit, stejně jako napadení torpédoborce USS The Sullivans v Jemenu. Teroristé se nicméně v říjnu 2000 pomstili nájezdem sebevražedného člunu do boku dalšího torpédoborce USS Cole, jenž zabil 17 námořníků a loď těžce poškodil.

Vrcholem teroristické „kariéry“ Usámy bin Ládina se nepochybně stalo 11. září 2001. Tentokrát pojali džihádisté útok na Světové obchodní centrum velkoryseji. Unesené linkové letouny narazily do obou mrakodrapů i do velitelství ozbrojených sil v Pentagonu, přičemž (včetně 16 útočníků převážně saúdskoarabského původu) zahynulo 2 996 lidí.

TIP: FBI znovu zveřejnila smazané fotky z 11. září

Spojené státy okamžitě obvinily z atentátu al-Káidu a bin Ládina. Ten se ze dne na den stal nejhledanějším zločincem světa a Washington o teroristovu hlavu stál tolik, že o jeho vydání dokonce vyjednával s Tálibánem. Rozhovory však zkrachovaly, protože Američané nedokázali předložit nezvratné důkazy o Usámově vině a Tálibán ho vydat odmítl. 

Dokončení ve čtvrtek 18. června

O Agustíně de Aragón či Agustíně Zaragoza, což obojí značí, že pocházela z aragonské Zaragozy, se toho ví překvapivě málo. Jen stroze se píše o jejím životě předcházejícím jmenované události a pouze kusé řádky mluví o tom dalším. V létě 1808 zazářila jako meteor a pak zmizela.  

Španělsko v plamenech

Na jaře téhož roku si císař Francouzů, Napoleon I., usmyslel, že sesadí krále Karla IV. a s ním i celou dynastii španělských Bourbonů a dá Španělům za panovníka svého bratra Josefa. V Madridu Napoleonův krok vyvolal 2. května výbuch hněvu, který na slavném plátně Dos de Mayo zvěčnil Francisco Goya. Poté vzplanula protifrancouzským povstáním celá země. To, co vypadalo snadně, museli začít Napoleonovi generálové tvrdě dobývat a pětatřicetiletý divizní generál Lefebvre-Desnouettes dostal v červenci rozkaz zmocnit se na řece Ebru Zaragozy, srdce Aragonska. Měla to být hračka, zprávy říkaly, že tu není jediná jednotka pravidelné španělské armády. Jenže město se stalo balvanem v cestě, který nešlo rozdrtit.

V čele obrany stanul už v květnu José Rebolledo de Palafox y Melzi, do té doby nepříliš známý důstojník, a po zbrani sáhlo na 50 000 obyvatel včetně 6 000 církevních osob a žen. Hradby ovšem mělo město cihlové a nevysoké, proto Lefebvre-Desnouettes věřil ve snadný úspěch tím spíše, že v prvním útoku 15. června obsadil všechna předpolí a k tomu městské brány.

Zaragoza se brání

Když se drali Francouzi v dalších útocích do města, narazili na spleť uliček, barikády, zátarasy, palbu z oken, zdí i vroucí tekutiny a předměty vrhané či vylévané ze střech. Třikrát byli útočníci odraženi a tehdy poprvé zaznělo z úst obránců ženské jméno: „¡La Virgen del Pilar no quiere ser francesa!“ tedy „Panna (Maria) na Sloupu nechce být Francouzka!“ Jméno patronky města, jíž byl zasvěcen chrám na břehu Ebra, se rozletělo Zaragozou.

Každý dům, ulice, křižovatka, náměstí či zahrada se změnily v pevnost, kláštery ve forty a zdi kolem domů v pasti, neboť je zaragozští polili a pomazali směsí smoly s dehtem, čímž vznikla látka, kterou šlo snadno zapálit. Hořela sice pomalu, ale dlouho a šířila hustý dým s ostrým zápachem, což dráždilo oči i plíce a navíc působilo jako dýmovnice. Císař musel Lefebvre-Desnouettesovi poslat další vojáky i děla a nakonec jej vystřídal generálem Verdierem. Bombardování zahájené 30. června ovšem nepomáhalo. Obránci umírali a začínali strádat, neumdlévali ale a jejich zápal neochaboval. Dál zpevňovali, co zpevnit šlo, pracovali všichni: starci, ženy i malé děti. 

Dne 2. července bombardování ustalo a Francouzi vyrazili ke generálnímu útoku. Obráncům docházel dech, byť jim Palafox přivedl posily, a vypadalo to, že Zaragoza padne. Baterie u brány Portillo byla po ostřelování prakticky zničena, obsluhy pobity a útočníci zde naráželi jen na slabou palbu z ruin domů. Podplukovník Marcó de Pont, velitel tohoto úseku, disponoval už jen jediným dělem, které sice kanonýři dokázali nabít kartáčovým nábojem (válcem plným kuliček, fungujícím jak náboj do brokovnice), ne už ale odpálit, neboť je francouzské kulky srazily. Legenda říká, že zraněný kaprál ležel u děla s připravenou odpalovací tyčí, avšak už neměl sílu se zvednout. 

Odpálené dělo

Tehdy k dělu skočilo dvaadvacetileté děvče, spanilá Agustína, vzala zraněnému doutnák a přiložila jej k zátravce. Hrabě de Toreno, pamětník a autor mnohasvazkových dějin o válce s Napoleonem o ní napsal: „Už se blížila nepřátelská kolona, když tu Agustína proběhla mezi mrtvými i raněnými, popadla jeden lunt a odpálila čtyřiadvacetliberní dělo nabité kartáčem. Využila momentu překvapení, povzbudila přeživší obránce a pálila spolu s nimi až do příjezdu posily jedné baterie. Nepřátelský velitel pak zavelel k ústupu.“

Těžko se Francouzům divit, že ustoupili, kartáčový náboj čtyřiadvacítky (ráže značila váhu plné kule v librách, tedy asi 12 kg), vypálený v úzkém prostoru proti koloně, musel způsobit masakr a šok!

Sir Charles Oman podotkl, že Agustína tu měla milého, dělostřeleckého seržanta, který právě padl, a ona ve snaze jej pomstít nastoupila na jeho místo. Španělské eposy zase praví, že šlo o kapitána Luise de Talarbe a byli již oddáni...

Zvláštní je, že francouzské prameny a memoáry tuto ženu nezmiňují, plukovník a malíř Lejeune psal, že ženy i děti pomáhaly mužům, jak to jen šlo, a že jim hraběnka Zurita nosila jídlo na ty nejnebezpečnější úseky. Zaragoza se ubránila, neboť 14. srpna Francouzi obležení zrušili, aby spěchali k povstalci ohroženému Madridu, jenže 20. prosince přišli zpět. Po krvavých bojích se pak město 20. února 1809 vzdalo maršálu Lannesovi.

Pravda vs. legenda

Žena, pro niž byl výstřel z děla její hvězdnou vteřinou, se jmenovala Agustína Raimunda Maria Saragossa y Doménech, narodila se 4. března 1786, prý v katalánském Reusu, byť si ji přisvojují i jiné lokality. Pokřtěna byla v Barceloně a v sedmnácti se provdala za dělostřeleckého kaprála Juana Rocu Vilaseca, s nímž měla syna, který ale zemřel mladičký, možná už před obležením Zaragozy. Šlo o dívku chudou, krásnou a temperamentní, jež chodívala od svých třinácti let za vojáky před kasárna, kde z nouze provozovala nejstarší řemeslo. Vdala se prý už těhotná, choť věděl, že ne s ním, a podle všeho ji nutil k věcem, které se jí ani za mák nezamlouvaly. Jinak řečeno svou ženu prodával jiným. Na cti a statečnosti to hrdince ovšem nic neubírá, spíše to svědčí o krutém postavení španělských žen z lidu.

Agustíně se začalo přezdívat Kanonýrka (La Artillera). Podle legendy ji hrabě Palafox povýšil na podporučíka. Pravděpodobněji ale Agustínu zařadil mezi prosté dělostřelce, což znamenalo, že dostala ve strádajícím městě nárok na větší příděl jídla. Hrabě jí také věnoval štítek na krk, na němž bylo vyryto „Ochránce Zaragozy“. Dívka si prý pak vysloužila hodnost seržanta a nakonec podporučíka.

TIP: Vášnivá dáma s kordem: Co hnalo krasavici La Maupin do víru soubojů?

Následně se zřejmě účastnila obrany při druhém obléhání, byla zajata, propuštěna, znovu se přidala k povstalcům, vedla malý partyzánský odřad a bránila Tarragonu. Nakonec prý bojovala v červnu 1813 ve vítězné bitvě u Vitorie ve španělských či dokonce britských jednotkách, podle současných britských vojenských historiků ale do Wellingtonovy armády zařazena nebyla.

Podruhé se vdala za vojenského chirurga či lékaře Juana Eugenia Coibose de Mesperuza, kterému dala dceru Carlotu. Zemřela 29. května 1857 jako jednasedmdesátiletá vážená obyvatelka Ceuty na bronchopneumonii (zánětlivé onemocnění plic). Roku 1870 byly ostatky této národní hrdinky přeneseny do katedrály Nuestra Señora del Pilar v Zaragoze.

Zajímá vás, odkud se vzal název „Praha“? Na to se ptají i etymologové! O původu pojmenování našeho hlavního města totiž panuje několik hypotéz. Zřejmě nejvěrohodnější výklad jej odvozuje od slova „práh“ ve smyslu „říční práh“. Rozumí se jím naplaveniny vytvářející na řece přírodní brody. Právě vltavské brody neboli prahy umožnily rozkvět města jako dopravního a obchodního uzlu.

TIP: Zákoutí češtiny: Jak pivo ke svému názvu přišlo?

Další teorie spojuje českou metropoli se slovesem „pražit“, přičemž se míní buď místo vzniklé vypálením původního porostu, nebo vyprahlé sluncem. Oba případy odkazují na hradčanský vrch, kde byl založen Pražský hrad, okolo kterého se následně rozrostlo celé město.

Zákoutí jazyka objevuje Markéta Gregorová twitter.com/jazykovedma.

Když reportér britské stanice BBC zavítal do něčeho, co mělo být výzkumným centrem poblíž Lusaky, nestačil se divit. Na plácku před změtí oprýskaných přízemních budov přidržovaly dvě starší děti transparent s nápisem „Zambijská vesmírná akademie“. Tato součást Národní zambijské akademie věd, vesmírného výzkumu a filozofie však neměla víc než osm kadetů, vesměs hubených chlapců, které doplňovala jedna lehce zakulacená dívka. Jednalo se o velmi odvážný název pro čerstvě zrozenou instituci v zemi, jež se teprve nedávno zbavila britské koloniální nadvlády a aktuálně bojovala nejen s vybudováním alespoň základní elektrické sítě, ale vůbec s udržováním státu v chodu. Tím, kdo nechal transparent vztyčit, pak nebyl nikdo menší než generální ředitel ústavu a šéf výzkumu v jedné osobě, Edward Makuka Nkoloso. 

Muž s ohromným dobrosrdečným úsměvem, ve vojenských khaki kalhotách, vyšívaném plášti a přílbě odpovídal na kameru bez zaváhání, jako by byl zvyklý davy reportérů rozhánět každé ráno. Odkud se bude startovat? Nkoloso rozmáchlým gestem ukázal na zelený trávník se zhruba padesát centimetrů širokou a metr a půl vysokou trubkou s vyřezaným otvorem. „Raketa je právě zde,“ zněla samozřejmá odpověď. A kam bude směřovat první cesta? „Podle toho, kolik seženu peněz, ale nejspíš na Měsíc.“ A jak se k vašemu nečekanému vstupu do vesmírných závodů stavějí Američané a Rusové? „Pokoušejí se ukrást naše zdroje a vědomosti, ale jednou je chytíme, jsem si jistý.“ 

Kamera chvíli snímala skupinu mladíků, snažících se neohrabaně zvládnout správné sekvence několika jednoduchých cviků, a poté se přesunula na reportéra, který s kamennou tváří zhodnotil šance programu na úspěch: „Pro většinu Zambijců jsou tito lidé pouhou partou pošuků. A podle toho, co jsem měl šanci vidět, s nimi musím naprosto souhlasit.“ 

Misionář a kočky

Nkoloso měl ovšem plán. Jistý novinář ze San Francisca zaznamenal neobvykle vysoký počet koček, které šestnáctiletá astronautka Matha Mwamba chovala. Ředitel programu si ji vybral jakožto prvního člověka, jenž měl stanout na Měsíci, nebo – pokud dárci dostatečně přispějí – dokonce na Marsu. „Ano, prosím,“ vysvětloval trpělivě Nkoloso. „Zaprvé, kočky by jí měly během cesty zajišťovat společnost. Především ovšem představují technické zařízení.“ Když se reportér zeptal, co tím myslí, odpověď zněla: „Až Mwamba dorazí na Mars, vyhodí kočky na povrch a zjistí tak, jestli je planeta obyvatelná i pro člověka.“ 

Úkolem první africké kosmonautky se ovšem neměl stát pouhý symbolický výstup, demonstrující technologickou vyspělost. Cíl mise měl být mnohem duchovnější a osvícenější, jak Nkoloso deklaroval ve svém časopiseckém textu – který se dnešníma očima jeví jako parodie evropského kolonialistického smýšlení, jen po zambijsku obráceného naruby: „Studovali jsme z naší základny planety pomocí teleskopu a nyní jsme si jisti, že vesmír obývají primitivní domorodci. Naše posádka je připravena. Součástí prvního letu budou speciálně trénovaná kosmoslečna Matha Mwamba, dvě kočky (také speciálně trénované) a misionář. Toho jsme ovšem varovali, že nesmí domorodce obracet na křesťanskou víru, pokud si to nebudou přát.“

Svět se mohl alespoň trochu bavit, zatímco v sousedním Kongu se tehdy skrz místní milice odehrávala zástupná válka mezi Spojenými státy a Sovětským svazem, která si vyžádala na sto tisíc mrtvých a nesčetná zvěrstva. 

Improvizace nutná

Nkolosův vesmírný program však přes vzrůstající zájem médií neběžel právě podle jeho představ. Vládu úsilí ředitele vůbec nezajímalo a na vybavení tréninkového centra nepřispěla ničím jiným než pozemkem opuštěné farmy. Ačkoliv se Nkoloso obrátil s žádostí o grant na SSSR, Izrael, USA, Spojené arabské emiráty či UNESCO, dostalo se mu pouze spousty dobrých rad a kalendáře s tematikou kosmického programu. Štědrost sponzorů nijak nepodněcovalo ani jeho tajnůstkaření, když zarputile tvrdil: „Spousta našich nápadů je daleko před americkým i sovětským výzkumem, a prostě by je ukradli.“

Musel se tak uchýlit k improvizaci a kadety připravoval na výstup do vesmírného prostoru snadno dostupnými prostředky. Nutil je chodit po rukou, protože podle jeho názoru šlo o jediný způsob, jak se dá po Měsíci pohybovat. Soukal je do prázdných plechových barelů a pak je shazoval z prudkého kopce, aby si zvykli na odstředivou sílu, protože raketu bez motoru měl do kosmu dopravit obří katapult. Jindy je roztlačoval na velké houpačce, jejíž lana při vyšvihnutí do nejvyššího bodu přeřízl, což mělo adeptům přivodit pocit beztíže. 

Morálka posádky ovšem začala brzy upadat. Největším nepřítelem příprav se stal nekontrolovaný sex, což vbrzku vyvrcholilo těhotenstvím vybrané kosmonautky, která tak musela z programu odstoupit. Pár chlapců si založilo kapelu Dynamite rock music group a místo nácviku pobytu v beztíži brnkali na struny. Jiní dokonce začali, ke Nkolosovu zděšení, za své snažení vyžadovat plat. „Peníze? Mysleli si, že jsou filmové hvězdy, nebo co?“ lamentoval před reportérem. „Dva z mých nejlepších  mužů před měsícem vyrazili na alkoholový výlet a od té doby jsem je neviděl…“ 

Vše se rozpadá

Rozklad ambiciózního programu nikoho nepřekvapil. Pro mnohé členy zambijské vlády se stal Nkoloso obdobou vesnického idiota, který podává právě zrozenou zemi západním médiím v nepříliš lichotivém světle, a od veškerého jeho snažení se raději distancovali. 

Legračně oblečený muž s upřímnou vírou v sílu zambijské vědy byl ovšem víc než pouhá komická figurka. Až do své eskapády s Vědeckým institutem totiž představoval uznávaného odbojáře proti britské nadvládě a organizátora politického boje. Vzdělání získal v teologickém semináři a naučil se latinsky, francouzsky i anglicky. Technické zkušenosti nasbíral coby spojař v armádě tehdejší Severní Rhodesie a dotáhl to až na důstojníka. Později učil latinu a matematiku, ale jeho názory jej přivedly do křížku s britskými úřady. Během věznění se přidal k revoluční organizaci a po propuštění se naplno věnoval podvratné činnosti i podněcování stávek a nepokojů. Po získání nezávislosti země pak zastával několik vládních postů, ale jeho láska k vesmíru byla silnější než touha po pohodlném místě ve státní správě. 

Blázen, nebo vtipálek?

Jak je tedy možné, že se tento vzdělaný muž pokoušel o tak absurdní podnik? Jeho syn Mukuka tvrdí, že šlo o krycí operaci. Na farmě prý kromě kadetů trénovali bojovníci za svobodu z afrických zemí, jimž se v té době ještě stále nepodařilo získat samostatnost – a vesmírný projekt znamenal onen pověstný svícen, pod kterým je tma. Nkolosovy proslovy k reportérům pak byly údajně otevřeně ironické, dokonalé zosobnění suchého humoru s vážnou tváří. Tiskový mluvčí zambijské ambasády ho v roce 1964 označil za „ve skutečnosti velmi sečtělého muže“ a program za „jeden velký vtip“. Zatímco si tedy prý Nkoloso hrál na idiota, zajišťoval vojenský trénink budoucím reprezentantům nezávislých států. 

Jiní už si tak jistí nejsou. Kypřan Andrew Sarandis, který se připojil k zambijskému boji za svobodu a napsal o něm několik knih, vzpomíná na klíčový moment ve Nkolosově životě, kdy jej zajala rhodesijská policie: „Zavřeli ho a mučili. A on to prostě nezvládl.“ Podle něj tak Nkoloso počátkem 60. let ztratil kontakt s realitou. Nicméně předchozí zásluhy a respekt projevovaný mladšími členy hnutí mu zajistily volnou ruku k realizaci projektů, jakkoliv bláznivě mohly vypadat. Po krachu vědecké akademie se dočkal pozice „speciálního reprezentanta“ prvního prezidenta země Kaundy, zjevně coby náhrady za obětované roky. 

TIP: Co by se muselo stát, aby platily šílené teorie o ploché planetě

Ať už byl Nkoloso šílený, či nikoliv, bývalí členové jeho programu i příbuzní se shodují, že choval ohromnou vášeň ke vědě a objevování světa. „Byl to velmi moudrý muž,“ vzpomíná jeden z jeho žáků. „Vždycky nás učil, abychom se nebáli a šli za svými sny.“ 

Objev stop z druhohor je vždycky zajímavý. Tím spíš, když k němu dojde v Asii, kde jsou stopy z éry dinosaurů dost vzácné. Jak ale říká australský paleontolog Anthony Romilio z University of Queensland, objev stovek stop v Jižní Koreji je fascinující z úplně jiného důvodu. Patří totiž dávným krokodýlům, kteří chodili po dvou.

Romilio se přiznává, že si s kolegy nejprve mysleli, že šlápoty o délce kolem 24 centimetrů, na dotyčném místě zanechal nějaký slet velkých pterosaurů. Pak se ale ukázalo, že ve skutečnosti jde o dávné krokodýly, jejichž vzdálení potomci tu s námi stále ještě jsou. Vědci si všimli, že tam nikde nejsou stopy předních nohou, ani stopy po ocasu. Jde o neklamnou známku toho, že se tito krokodýlové pohybovali po dvou, a to podobně jako dvounozí neptačí dinosauři, kteří se při pohybu zřejmě vyvažovali ocasem.

TIP: Fantastický nález: Vědci našli v Austrálii stopy 21 druhů dinosaurů

Krokodýli, kteří po sobě zanechali tyto stopy, by byli asi tak do výšky pasu dospělého člověka. Na délku ale mohli měřit asi tak tři metry. Jejich podobu sice přesně neznáme, ale podobné dvounohé krokodýly již paleontologové v minulosti objevili. Stopy z Jižní Koreje každopádně dokládají, že krokodýli a ptáci, kteří jsou v dnešní přírodě nejbližšími příbuznými, si byli v minulosti podobnější, než bychom na první pohled řekli.

Je druhá polovina 13. století a do Milána přichází postarší žena s nejasnou minulostí. Doprovází ji mladý muž, údajně její syn. Usadí se ve skromném domku u cisterciáckého kláštera v Chiaravalle. Nosí prostý oděv, hlásá slovo boží a věnuje se chudým a nemocným. Má prý zázračné léčitelské schopnosti. Brzy si získává řady obdivovatelů a stoupenců. Do dějin vstoupí pod jménem Vilemína z Čech.

Ženská obdoba Krista

Říká se o ní, že je vtělením Ducha svatého. Narodit se měla o Letnicích roku 1210. Letnice jsou dnem Seslání Ducha svatého a přicházejí padesát dnů po Velikonocích. Stejně jako Ježíš měla mít na svém těle pět ran. Tak praví legenda, ona sama to prý popírala.

Vilemína hlásá obrodu církve a v rámci ní rovnocenné postavení žen. Zanedlouho se kolem charismatické dámy začne vytvářet kult, jehož členové si říkají vilemínité. Společně se svou vůdkyní se oblékají do hnědého hábitu a uctívají ženský princip křesťanství. Na Vilemínu má během jejího života spadeno i svatá inkvizice. Po výslechu ji však propustí. Hluboce věřící ženu, která hlásá slovo boží, přece nemohou prohlásit za kacířku. Vilemína umírá nějakých dvacet let po svém příchodu do Milána, patrně 24. srpna 1281. Uložili ji do honosné hrobky na hřbitově v Chiaravalle. Tím ale její pozemská existence nekončí.

Po Vilemínině smrti věhlas jejího kultu roste. Mezi její stoupence se řadí i zástupci významných milánských rodin. Mnozí navštěvují její hrob, který má mít zázračné léčivé účinky. Několikrát do roka poblíž něj probíhají mše. Odehrávají se zde rituály, jež se spíše podobají pohanským, než křesťanským. V mnohých rodinách ji uctívají soukromými slavnostmi.

Mezi její nejvěrnější následovníky patřili Andrea Saramita, hlavní vykladač Vilemínina učení, a Mainfreda da Pirovano, příbuzná vládnoucího milánského rodu Visconti. Mainfreda jako kněžka sloužila za Vilemínu mše. A v tom právě spočívá kámen úrazu. Sloužit mše mohou v katolické církvi jen muži. A tak se na vilemínity zaměřil inkviziční tribunál. Devatenáct let po Vilemínině smrti se inkviziční mašinerie rozjíždí naplno.

Její nejvěrnější stoupenci Andrea Saramita a Mainfreda da Pirovano jsou upáleni. Další tři desítky příznivců musejí zaplatit pokutu a na znamení pokání nosit žluté kajícné kříže. A spáleny jsou i ostatky samotné Vilemíny. Zničen je také její hrob, aby se propříště zabránilo jejímu uctívání. Z Vilemíny se tak dodnes nezachoval ani popel. A ona sama je prohlášena za kacířku. Takový osud ovšem potkal mnohé církevní reformátory. 

Odkud přišla?

Tato záhadná charismatická dáma je však zajímavá zvláště v našich končinách. Obestřena tajemstvím zůstává otázka jejího původu. Podle výpovědí jejích stoupenců totiž měla přijít z Čech. A co víc, prý se narodila jako česká princezna – jako dcera Přemysla Otakara I. a jeho druhé ženy Konstancie Uherské. 

Svědectví o jejím údajném královském původu máme z jediného zdroje. Ze zápisu z roku 1300, týkajícího se inkvizičního procesu po Vilemínině smrti. Je velmi podrobný. O jejím původu se v něm zmiňuje Andrea Saramita. Za Vilemínina života patřil k jejím nejvěrnějším stoupencům a oddaně ji doprovázel. Kdo by ji měl znát lépe?! O jejím původu se v protokolech hovoří hned třikrát. A nechybí ani zpráva o cestě do Čech, kterou provedli její věrní po Vilemínině smrti. Chtěli se dozvědět více o jejím původu, aby tak Vilemíně otevřeli cestu ke svatořečení. Jejich pouť však byla marná. Údajný otec Přemysl Otakar I. byl dávno po smrti, stejně jako další dva jeho nástupci. Za nezletilého Václava II. vládli Braniboři. A těm byla údajná česká princezna naprosto ukradená… 

Ztracená princezna 

Mohla být Vilemína skutečně jednou z dcer Přemysla Otakara I., nebo šlo jen o legendu? Český král měl se svou druhou ženou Konstancií Uherskou patrně devět dětí. Jedním z nich mohla být i Vilemína, i když se o ní žádné české prameny nezmiňují. Proti této teorii hovoří například její jméno, které se v Přemyslovském rodě nevyskytovalo. Protože se jí však říkalo také Félix, což v překladu znamená blažený, mohla se jmenovat Blažena. Co by ale vedlo přemyslovskou princeznu, aby sama absolvovala tak dalekou cestu? O tom se můžeme jen dohadovat.

Byl snad její syn nemanželský a musela kvůli tomu opustit bezpečí kláštera a putovat po světě? Kde by v tom případě pobývala do jeho dospělosti? A skutečně by o takovém skandálu kronikáři mlčeli? Čeští možná, ale co rakouští a němečtí? Ti by si do českého vládnoucího rodu určitě s chutí „rýpli“. Nebo snad šlo o dobře naplánovaný podvod?

TIP: Podvodníci a lžikrálové na trůně: Falešná Johanka z Arku

Při svých cestách mohla podvodnice Vilemína zavítat i do Korutan, kde byla za korutanského vévodu provdána jedna z Přemyslových dcer Judita. Tady mohla Vilemína načerpat informace o české královské rodině. Třeba šlo dokonce o Juditinu dvorní dámu. Jsou však i jiné možnosti. Co když si královský původ své duchovní vůdkyně vymysleli její stoupenci? Možná doufali, že jim to prospěje před inkvizičním tribunálem. Marně. Andrea Saramita nakonec skončil na hranici jako usvědčený kacíř.

Pro české prostředí objevil Vilemínu z Čech až František Palacký v 19. století. Právě on jako první prostudoval inkviziční protokol v milánském archivu. A také ji zařadil do Přemyslovského rodokmenu. Jestli tam skutečně patřila, se nejspíš s jistotou nikdy nedozvíme. 

Reálné zbarvení povrchu trpasličí planety bylo jednou z otázek, neboť z pozemních pozorování se Pluto zdálo načervenalé – což New Horizons potvrdila. Jedná se tak po Marsu o další načervenalý objekt Sluneční soustavy. 

Za odstín rudé planety odpovídají oxidy železa v povrchových horninách, jejichž přítomnost však v mrazivých dálavách naší soustavy nelze očekávat. Za obdobné zbarvení Pluta tak zřejmě mohou jiné chemické sloučeniny, tzv. tholiny. Jejich vznik pozoroval již Carl Sagan, který se snažil v laboratoři napodobit očekávané podmínky v atmosféře Titanu. Populární astronom tušil, že se v plynném obalu měsíce nachází především dusík, ale také jednoduché organické sloučeniny, například jednoduché uhlovodíky. Když zmíněnou směs vystavoval ultrafialovému záření, vznikala obtížně definovatelná kombinace heteropolymerních organických látek. Pojmenoval ji „tholiny“, přičemž měla červenohnědou barvu. 

TIP: Kde měsíc Pluta Charon přišel ke své zvláštní rezavé skvrně?

Analýzy ukazují, že i v atmosféře Pluta a jeho souputníka Charonu panují pro vznik tholinů dobré podmínky. Očekává se tedy, že se právě uvedené sloučeniny ukládají na povrchu obou těles a odpovídají nejen za jejich načervenalý vzhled, ale také za namodralý nádech tamních atmosfér.