Potštejn vybudovali nad levým břehem Divoké Orlice ve druhé polovině 13. století příslušníci rodu Drslaviců. V tehdejších dobách nebyla nouze o dramata a k jednomu došlo v roce 1311, kdy byl jeho majitel Procek V. zavražděn pražským měšťanem Peregrinem Pušem. Prockův syn Mikuláš na oplátku zabil měšťana a v následujících letech začal přepadat kupce na cestách. Mnozí z nich byli zajati a vězněni na hradě, dokud jejich příbuzní nezaplatili vysoké výkupné.

To se pochopitelně nelíbilo královské moci a roku 1339 vytáhlo proti Potštejnu vojsko, které přijel podpořit sám kralevic a budoucí císař Karel IV. Mikuláš kladl po devět týdnů zoufalý odpor, až nakonec s hrstkou nejvěrnějších ustoupil do velké věže. Výzvy ke kapitulaci byly marné, takže královští vojáci začali věž podkopávat a ta se zřítila. V troskách nalezl smrt i odbojný hradní pán. Právě tyto události se staly základem pověsti o pokladu z naloupených cenností, který prý Mikuláš na hradě ukryl. 

Střídání majitelů

Jan Lucemburský přikázal Potštejn rozbořit a Mikulášovi potomci poté začali na sousedním kopci stavět náhradní sídlo Velešov. Karel IV. si však brzy uvědomil strategickou hodnotu Potštejna, takže jej nechal obnovit jakožto královský majetek. Když později jeho syn Václav IV. upadal do dluhů, několikrát Potštejn zastavil různým šlechticům.

Koncem husitských válek jej získali Krušinové z Lichtemburka a po nich Jiří z Poděbrad. Roku 1495 hrad koupil Vilém z Pernštejna, za něhož nastala doba rozkvětu a rozsáhlých přestaveb. Přepychový život Pernštejnů si však postupně vybíral daň v podobě velkého zadlužování a roku 1556 museli Potštejn prodat. Hrad pak vlastnilo několik dalších rodů, ale v průběhu 17. století přestal být trvale obýván a rychle pustnul. 

Když roku 1746 koupil potštejnské panství za 70 000 zlatých Jan Ludvík svobodný pán z Harbuvalu a Chamaré, jednalo se v podstatě o zříceninu. Nový majitel původně vlastnil statky ve Slezsku, ale během válek mezi Marií Terezií a Fridrichem II. bylo toto území okupováno Prusy. Proto se rozhodl tamní majetky prodat a zakoupit jiné v Českém království. Volba padla právě na potštejnské panství. Na starém hradě už panstvo bydlet nemohlo, a tak Jan Ludvík založil nový zámek ve stejnojmenném městečku.

O majetek se vzorně staral, v Potštejně vyrostla plátenická manufaktura a škola. Cestu na hrad začaly zásluhou jeho manželky Anny Barbory lemovat výjevy Kristovy křížové cesty. V samotném hradním areálu noví majitelé vybudovali kostelík sv. Jana Nepomuckého a později kapli Svatých schodů.

Císařovna Marie Terezie si Jana Ludvíka vážila, proto jej roku 1751 dědičně povýšila do hraběcího stavu a později zastával různé hodnosti u dvora. Když roku 1764 náhle zemřel na záchvat mrtvice, ujal se správy rodinného majetku syn Jan Antonín. Ten již od mládí slýchával pověsti o potštejnském pokladu a pokusy o jeho nalezení podnikal ještě za otcova života. Vůbec první vykopávky nechala na hradě provést roku 1747 Anna Barbora, ovšem bez úspěchu. Nový mladý majitel panství se však rozhodl odhalit tajemství hradu stůj co stůj. 

Tajemný nápis

Co vlastně vedlo Jana Antonína k přesvědčení, že je na Potštejně ukryt velký poklad? Kromě samotných pověstí to byly značky starých kameníků, které bylo možné v hradním areálu spatřit. Hrabě jim však přikládal zcela jiný význam, než ve skutečnosti měly. Za nejdůležitější stopu považoval starobylý nápis vytesaný v severovýchodním rohu bývalého paláce. Společně se svým přítelem Karlem Bienerem z Bienenbergu došel Chamaré k přesvědčení, že text zní: SIGNATA INSTES CARITAS EXTIRAT HOSTES, což přeložili jako „Dbej znamení, láska vyhladí nepřátele“.

Jan Antonín chápal význam tak, že se má držet znamení, zaplašit zlé nepřátelské síly a být vytrvalý při hledání pokladu. Problém byl v tom, že nápis znamenal něco zcela jiného. Proslulý znalec českých hradů Augustin Sedláček jej koncem 19. století četl: SIGNATA JUSTE SECURITAS ERRAT HOSTES, tedy „Zajistíš-li správně bezpečnost, oslabíš nepřátele.“ 

Ani tento výklad však dnes neobstojí. Záhadu zřejmě definitivně vyřešil profesor Bohumil Ryba, který v roce 1962 dospěl na základě důkladného výzkumu k závěru, že nápis ve skutečnosti zní: SIGNAT THAU POSTES DEITAS EXTERREAT HOSTES, což znamená „Thau označuje veřeje, Bůh nechť zastraší nepřátele“. Hebrejské písmeno Thau chápali lidé ve středověku jako zázračný symbol mající sílu ochránit člověka. Z toho je patrné, že nápis byl původně umístěn jinde – jako nejlogičtější se jeví některá z hradních bran. 

Marné hledání

Kromě nápisu a značek podněcovaly Jana Antonína ke hledání i historky slýchané z úst poddaných. Těžko říci, nakolik přitom hrála roli jejich pověrčivost a skutečná víra v existenci pokladu, a nakolik se spíše chtěli svému pánovi zavděčit a získat za odměnu nějaký ten groš. Děvečka učitele ze Sopotnice například vypravovala, že na hradě v kuchyni kdysi našli velkou bednu se spisy a jeden zedník hraběti sliboval opatřit listiny, které se měly týkat právě ukrytého pokladu.

Ve snaze nalézt nějaké cennosti pak nechal Jan Antonín rozlehlý hradní areál prokopávat. Přitom byla stržena masivní obytná věž, za své vzala část hradního paláce a také jedna z bašt. Hrabě si o průběhu výkopů vedl podrobné poznámky a zmiňoval se v nich o přízracích, které prý děsily zedníky v podzemí. Některé z nalezených starých podzemních chodeb dostaly názvy právě podle zvláštních událostí doprovázejících jejich objev. Jedna například nesla jméno „Schimmel-gang“, jelikož se zde prý kopáči setkali s živým koněm. Protože však hrabě sám žádný z tajemných úkazů nespatřil na vlastní oči, můžeme opět předpokládat, že kopáči si leccos vymysleli ve snaze zatraktivnit svou práci. Přes veškeré naděje jejich pána tvořily jediné nálezy staré podkovy, ostruhy, klíče, kachle a další drobnosti, což nebylo na starém hradě nic zvláštního. 

Kapitulace po letech

Po roce 1782 hrabě Jan Antonín pokusů o nalezení pokladů na svém panství zanechal, protože dosavadní námaha stála množství peněz a nepřinesla žádné výsledky. Jeho potomci spravovali potštejnské panství do roku 1851 a potom přešlo na spřízněný rod Dobřenských z Dobřenic.

TIP: Tajemství nejhlubší studny Evropy: Ukrývá Zbiroh poklad, nebo nastraženou výbušninu?

Ti vlastnili potštejnský hrad i zámek až do konce druhé světové války, kdy jim stát majetek zabavil na základě takzvaných Benešových dekretů. V posledních letech se stal hradní areál cílem rozsáhlých oprav, díky kterým se z romantických zřícenin budou moci těšit i další generace.  

Případy, kdy tygr cíleně uloví člověka jako svou kořist, jsou poměrně vzácné. Mnohem častěji dochází k atakům tygra na člověka, protože se šelma cítí ohrožena nebo má obavy o mláďata. Obzvláště silný strach a neadekvátně ostrou obrannou reakci lze pozorovat u tygrů, jež člověk v minulosti poranil. Nejčastěji mají tato poranění na svědomí pytláci.

V minulosti padali lidé za oběť tygrům především v hustě obydlených oblastech Indonésie nebo v rozsáhlých mangrovových porostech na pomezí Indie a Bangladéše (tzv. Sundarbans). Smrtící útoky si tam ještě před padesáti lety každoročně vyžádaly stovky lidských životů. Sundarbans si dodnes udržel první místo v počtu lidí zabitých tygry. Ročně tam po útoku pruhovaných predátorů přijdou o život desítky lidí. Na Sumatře se každoroční počty obětí na životech odhadují na 5 až 10. Na dalších územích jsou případy usmrcení člověka tygrem vzácné. Zaznamenají tu nejvýš jednu lidskou oběť ročně.

Vyhnout se konfliktům

V případě, že se podaří oživit tygří populace, nemusí být pro mladé tygry v rezervaci dost místa. Při hledání vlastních revírů pak začnou někteří z nich pronikat do krajiny osídlené člověkem. Podobně budou z chráněných území vytlačeni staří, nemocní nebo poranění tygři neschopní obhájit v konkurenci silnějších jedinců svůj revír. Tygři se tak mohou dostávat mnohem častěji do kontaktu s lidmi a to nezůstane bez následků.

Po pytláctví je druhým nejčastějším motivem pro usmrcení tygra odplata lidí za vzniklé škody. Pokud přibude útoků tygrů na lidi nebo domácí zvířata, poklesne chuť místních obyvatel tygry chránit. Z těchto důvodů vědci studují faktory, které zvyšují riziko nebezpečných setkání člověka s tygrem. Zároveň hledají způsoby, jak se takovým konfliktům předem vyhnout.

Důsledky trestných výprav

Za normálních okolností se tygr dobytku vyhýbá. Loví jej víceméně z nouze, když je vyhubena jeho přirozená kořist. Pak můžou domácí zvířata tvořit až čtvrtinu jeho jídelníčku a lidem vznikají citelné škody. Například v Bhútánu tygři zabíjejí ročně asi 12 % chovaných zvířat a pastevce tak připraví o 17 % ročních příjmů. Lidé se snaží svůj majetek chránit a tygry pronásledují. V Rusku mají „trestné výpravy“ na svědomí čtvrtinu všech úmrtí tygrů.

Odstřel jednoho zvířete může mít drastický dopad na další tygry v oblasti. Pokud je zabita dospělá samice, klesá rozmnožovací schopnost populace a tygrů ubývá o to rychleji. Také zabití dospělého samce s sebou nese nepříjemné následky. Do revíru uvolněného po odstřeleném tygrovi pronikne nový samec. Pokud na svém novém teritoriu narazí na samici s mláďaty, jejichž otcem byl předchozí „vládce rajónu“, tygřata bez váhání zabije. Infanticida, jak se tomuto kroku říká, je pro nového samce zcela logickým postupem. Po zabití mláďat přijde samice rychle do říje. Nový samec se s ní pak může spářit, a co nejdříve se dočká vlastních potomků.

Možnosti prevence

Konfliktům mezi tygry a člověkem se dá v řadě případů předejít. Nejednou útočí tygr na lidi nebo zvířata poté, co pastevci zahnali stáda přímo do jeho loveckého rajónu. Dochází k tomu i na území rezervací a národních parků. Stáda hlídají děti, které nedokážou zabránit zvířatům v průniku na „tygří území“, i kdyby si překročení virtuální hranice byly vědomy. Sami malí pasáčci se pak mohou stát obětí tygří agrese.

Lidé a tygři by si měli území rozdělit tak, aby se potkávali a rušili co nejméně. K tomu by sloužil systém zón, které na jedné straně vymezí oblasti bezpečné pro lidi a domácí zvířata a na druhé straně jasně definují oblasti, kde žijí tygři a kam lidé nechodí. Kritickým místem se pak stává pomezí „lidských“ a „tygřích“ zón. Lidé by tu měli tygří sousedy respektovat. Pokud využívají hraniční oblasti k zemědělství, je vhodné, aby tu nepásli dobytek, ale zakládali plantáže s plodinami, jejichž pěstování nevyžadují častou a dlouhodobou přítomnost člověka. Pokud už sem lidé musí zajít, např. při sklizni, neměli by se tu pohybovat jednotlivě, ale ve větších skupinách.

Psi nepomohou, chlévy lidé nechtějí

Tygr rád loví v noci. Proto by pastevci měli na noc zahánět stáda do bezpečných ohrad. To má ale i odvrácenou tvář. Pokud se totiž tygr do nedbale střežené nebo děravé ohrady dostane, jsou mu zvířata vydána na pospas a nemají šanci utéct. Pokusy chránit stáda pasteveckými psy obvykle situaci ještě zhorší. Tygrovi nedělá problém psa zabít a sežrat. Když už musí lovit domácí zvířata, pak dává přednost právě psům. Některé tygry láká ke stádům dobytka právě vyhlídka, že tu uloví psa.

Pomoci by mohla i redukce stád, ale k tomu se pastevci obvykle nenechají přemluvit. V Číně se pokoušeli v oblastech výskytu tygrů o změnu systému chovu dobytka. Zvířata chovali v chlévech, kde byla před tygry v bezpečí, rychleji rostla a chovatelé na nich víc vydělávali. Systém se přesto neosvědčil. Stavba chlévů byla drahá a pastevci, kteří se navíc s oblibou drží tradic, k ní neradi přistupovali.

Pojištění a náhrada „nouzové kořisti“

Pozitivní roli by mohlo sehrát pojištění stád proti následkům tygřích útoků. Obyvatelé oblastí, kde ještě žijí tygři, jsou ale většinou chudí a nemají na pojistku peníze. Ale ani tam, kde si ji lidé mohou dovolit, není vyhráno. Například v Rusku se proti škodám vzniklých při tygřích útocích mohou pojistit majitelé farem pro chov jelenů. Vyplacení pojistky ale bohužel není podmíněno chovem jelenů za podmínek, které by riziko tygřího útoku omezily na minimum. Pojištění tak chovatelům jelenů pomáhá vypořádat se se ztrátami, ale nepřispívá k redukci počtu konfliktů.

V zemích, kde tygrům ubyla ve volné přírodě kořist a kde šelmy z nouze loví domácí zvířata, by pomohlo zvýšení stavu divoké zvěře. K tomu je obvykle zapotřebí celé řady zásahů, které jsou specifické pro danou oblast. Někde nemá zvěř dostatek prostoru, jinde je intenzivně lovena nebo došlo k nevhodným změnám ve vegetaci. Obnovu populací zvěře je nutné pro každou oblast „ušít na míru“.

Jak získat veřejné mínění

Ani sebelepší prevence nezabrání všem konfliktům mezi lidmi a tygry. Když už k takové politováníhodné události dojde, je třeba eliminovat její následky tak, aby se veřejné mínění neobracelo proti tygrům a jejich ochraně.

Dobrou strategií se může zdát náhrada škod, například za zvířata zabitá tygry. Přináší však rozporuplné výsledky a nejednou zcela selhává. V mnoha případech je těžké ověřit, zda zvíře zabil tygr, nebo jestli uhynulo z jiných příčin. Chovatelé toho zneužívají a dožadují se kompenzací i za kusy, které tygr nenapadl. Navíc pokud pastevci dostanou za zabité kusy zaplaceno, nic je nenutí k účinnější ochraně stád. Kompenzace tak nepřispívají k systematickému snižování počtu konfliktů mezi lidmi a tygry. Částky vyplacené jako kompenzace navíc šplhají tak vysoko, že je už nelze finančně „utáhnout“.

TIP: Tygr, obávaný predátor indického subkontinentu je dnes ohroženým druhem

Velké spory se vedou o tom, zda by měli nějakou kompenzaci dostávat i pozůstalí po lidech zabitých tygrem. Řada odborníků je proti tomu, aby se lidský život přepočítával na peníze. Na druhé straně nevyplácení takových kompenzací vzbuzuje v zainteresovaných lidech dojem, že ochráncům jsou tygři milejší než lidé. Proto se mnozí experti za tyto kompenzace přimlouvají.
O tom, že prevence konfliktů s lidmi může tygrům výrazně pomoci, svědčí zkušenost z národního parku Nagarhole v jižní Indii. Tam byly u území parku vystěhovány celé vsi, vstup lidí na chráněná území byl omezen a správa parku zřídila strážní službu proti pytlákům. Stavy tygrů následně stouply o 80 %.

Gdaňsk byl vždycky městem obchodníků. Nacházel se na křižovatce tras a představoval důležitou zastávku na tzv. Jantarové cestě, po níž „zlato severu“ vytěžené v Baltském moři plynulo na trhy po celé Evropě. Pro své bohatství se sídlo často stávalo terčem nájezdů a drancování, po každé katastrofě se však znovu pozvedlo jako bájný fénix. Určitě k tomu přispěl i nezdolný podnikatelský duch a vzájemná tolerance obyvatel z řad mnoha národností: Kromě Poláků a Němců ve městě žili a působili i Holanďané, Skoti, Italové, Francouzi či Skandinávci.

Každá epocha tam přinesla něco nového, charakteristického, neobyčejného. Po řádu německých rytířů, který se Gdaňsku zmocnil v roce 1308, zůstaly monumentální sakrální stavby, zatímco za vlády Kazimíra IV. Jagellonského v polovině 15. století započal společenský i obchodní rozkvět.

Cestou vladařů

Historickou tepnu města představuje tzv. Královská cesta, jež nabízí úchvatné pohledy na bohaté měšťanské domy. Ústí na centrální Dlouhý trh, proto sloužila k pořádání procesí, když do Gdaňsku zavítal například panovník. Honosný přívlastek „Královská“ se však ujal až v pozdním středověku, do té doby se jí říkalo „Dlouhá“. 

Na jejím začátku se dnes tyčí renesanční Vysoká brána, která tvořila od 16. století součást souvislého opevnění. Jen pár kroků za ní narazíte na stavbu připomínající hrad, v níž se mísí gotika s renesancí, přičemž rovněž utvářela obranné hradby. Její název Katownia je všeříkající: V bývalém vězení a mučírně dnes sídlí jedinečné muzeum jantaru, který v oblasti od nepaměti hrál a stále hraje důležitou roli. O pouhých několik metrů dál projdete další renesanční bránou a ocitnete se v srdci Starého města. Po obou stranách stojí měšťanské domy, historicky věrně zrekonstruované po zkáze druhé světové války.

U krále Artuše

Městské muzeum ve Staré radnici láká svými reprezentativními sály z 16. a 17. století a výhledem z ochozu věže ve výšce 48 metrů. Hlavní gdaňské náměstí, Dlouhý trh, opět zahrnuje řadu nádherných budov, jedna však vyniká vzhledem i historickým významem: Pojmenování Artušova dvora, přestavěného začátkem 17. století ve stylu holandského manýrismu, není náhodné. Po vzoru legendárního keltského krále se v něm – u kulatého stolu a pod nejvyššími kachlovými kamny světa – scházeli význační gdaňští patriciové, zástupci cechů tam hájili své zájmy a uzavírali smlouvy podáním ruky. 

Prostranství před Starou radnicí a Artušovým dvorem zdobí již od počátku 17. století symbol města, Neptunova fontána. Váže se k ní legenda, jak vznikl slavný bylinný likér Goldwasser neboli Zlatá voda, který se v místě vyráběl od roku 1598 a proslul obsaženými šupinkami zlata. Boha Neptuna prý rozhněvalo, že mu lidé stále házejí do kašny peníze, udeřil tedy svým trojzubcem do vody a proměnil všechny mince v malé plátky cenného kovu. Následně se tak mohl zrodit likér, který kromě kmínu, anýzu, koriandru či kardamomu obsahuje také kousíčky 22karátového zlata. Ve skutečnosti však za jeho vznikem stojí holandský kupec, jehož potomci nápoj v místě vyráběli až do konce druhé světové války. Po nástupu komunismu se pak produkce přesunula na západ Německa. 

Stáje i zbrojnice v novém

Na východní straně uzavírá náměstí renesanční palác Zelená brána, který tvoří průchod k řece Motlavě, přítoku Mrtvé Visly. Blízká Mariacká ulice pak patří k nejpoetičtějším koutům města: Zahrnuje spoustu obchodů s jantarem a na jejím konci se tyčí monumentální bazilika Nanebevzetí nejsvětější Panny Marie, největší cihlová sakrální stavba světa. 

Při návštěvě Gdaňsku nesmíte opomenout ani slavný historický přístavní jeřáb Żuraw, zrekonstruovaný a vybavený velkým šlapacím kolem pro zvedání nákladů. Funguje dodnes a dřív sloužil mimo jiné k usazování stěžňů do lodí. Město se ovšem pyšní také architektonickými přestavbami: Z bývalé elektrárny se stala budova filharmonie, z renesanční zbrojnice je dnes Akademie umění, kasárny se přeměnily na Akademii hudby a Baltická opera vznikla z někdejších stájí.

Ani zbrkle, ani bojácně

Druhá světová válka znamenala pro město katastrofu. Většina polských obyvatel byla po německé okupaci odsunuta a během protiofenzivy Rudé armády v dubnu 1945 srovnali dělostřelci se zemí devět desetin historického jádra. O to obdivuhodněji působí poválečná rekonstrukce, která probíhá prakticky dodnes: Z hromad sutin znova vyrostly sakrální stavby i patricijské paláce a podařilo se obnovit také doky.

TIP: Nejstarší polský maják v Rozewie: Kdy zhasnou poslední světla?

V domovině astronoma Johannese Hevelia, fyzika Daniela Gabriela Fahrenheita, filozofa Arthura Schopenhauera či spisovatele Güntera Grasse to ani jinak nešlo – přesně podle starého latinského hesla „nec temere, nec timide“, tedy „ani zbrkle, ani bojácně“. 

Zřejmě i proto lidé v Gdaňsku v 70. letech minulého století povstali proti komunistické diktatuře a právě tam se zrodilo hnutí Solidarita, jež pak v 80. letech srazilo komunismus na kolena. 

Po okupaci Československa v březnu 1939 zůstalo z jeho silně vyzbrojené armády jen malé Vládní vojsko bez těžkých zbraní. Ty zabavili Němci pro Wehrmacht, nebo došlo k jejich rozprodání. Domácí průmyslové podniky pak až do konce druhé světové války vyráběly pro třetí říši širokou škálu vozidel, letounů a nejrůznějších komponent.

Pušky, letadla, tanky

Po německé kapitulaci v květnu 1945 ale vyvstala potřeba vyzbrojit obnovenou armádu moderní výzbrojí, aby dokázala držet krok se zahraničím a adaptovala se na nejnovější trendy na poli vojenské techniky a taktiky. V roce 1945 čs. armáda disponovala především výzbrojí zahraniční výroby, ať už šlo o ruční zbraně, obrněná vozidla či leteckou techniku.

Zvláště u tanků a letadel se v inventáři ozbrojených sil nacházela pestrá směsice jak britských a sovětských designů užívaných zahraničními čs. jednotkami, tak i kořistního německého materiálu zanechaného na území Československa.

Německé dědictví

Jednalo se o stovky kusů nejrůznějších typů, od cvičných letounů přes bombardéry až po tanky a polopásové transportéry. Jelikož pak přezbrojování na sovětskou výzbroj a výstroj pokračovalo jen pomalu a kromě finančních problémů je brzdily i politické třenice, jevila se „recyklace“ německých vozidel a letadel jako nejúspornější a nejrychlejší řešení.

TIP: Hrdinové padající z nebes: Jak vypadaly počátky výsadků v protektorátu?

Na základě německých vzorů tak v poválečných letech vznikla řada konstrukcí upravených pro čs. potřeby, sahajících od prostého zprovoznění stávajících kusů až po rozsáhlejší konverze. 

Londýn svého času býval jedním z center evropské renesance. Mimo jiné se tam i hrálo divadlo. Několik let po začátku vlády královny Alžběty I., někdy kolem roku 1567, což je shodou okolností 3 roky po narození Williama Shakespeara, postavili v londýnském East Endu divadlo „Red Lion“.

Podle všeho šlo nejen o první divadlo vybudované pro tento účel v Londýně, ale v celém anglicky mluvícím světě té doby. Podle dochovaných zpráv toto divadlo postavil obchodník John Brayne, který se poté také spolupodílel na založení divadla „The Theatre“ v roce 1576, rovněž v East Endu, v němž posléze hráli hry mladého Shakespeara.

TIP: Výročí ohnivé katastrofy: Před 353 lety lehl Londýn popelem

Archeologové britské společnosti Archaeology South-East, která je komerční odnoží University College London (UCL) loni v oblasti londýnského Whitechapelu objevili pozůstatky zástavby a artefaktů, které velmi pravděpodobně jsou tím, co zůstalo z divadla Red Lion. O samotném divadle toho víme jen velmi málo, kromě jeho umístnění jde jen o zmínky ve dvou soudních sporech, v nichž figuroval zakladatel divadla Brayne.

Jak se zdá, Elon Musk a SpaceX se shlédli v kosmických operacích na mořských vlnách. Vlastně to není až takové překvapení. První stupně nosných raket Falcon 9 již delší dobu úspěšně přistávají na autonomních plovoucích plošinách, které je pak bezpečně dopraví zpět na pevninu. Teď se rýsuje možnost, že plánované lety SpaceX na Mars budou probíhat na podobných plovoucích plošinách. 

V těchto dnech vyšlo najevo, že SpaceX najímají specialisty pro příbřežní operace. Jejich úkolem bude vyvinout plovoucí přistávací plošiny a rovněž plovoucí startovací rampy, které by měly využívat kosmické lodi Starship. Navzdory nedávným explozím prototypů této kosmické lodi SpaceX zjevně stále počítají s touto lodí jako se svým vlajkovým dopravním prostředkem, který dostane velký počet lidí na Měsíc, na Mars i na jiná místa v našem vesmírném okolí.

Start z moře

SpaceX o této možnosti uvažovali již dříve. Například v roce 2017 Elon Musk představil animaci, která znázorňovala kosmickou loď Starship s nosnou raketou Super Heavy, tehdy známou jako systém Big Falcon Rocket (BFR), jak startuje z příbřežní startovací plošiny. Podle dostupných informací by se startovací a přistávací plošiny programu Starship měly nacházet u pobřeží Texasu, tedy ve vodách Mexického zálivu.

TIP: Ještě větší silou: SpaceX posiluje výkon rakety Starship – Super Heavy

Pokud k tomu skutečně dojde, Starship nebude první raketou, která vzlétne z mořské startovací plošiny. Z původně mezinárodního kosmodromu Sea Launch, který je nyní majetkem ruské společnosti S7 Space, již vzlétlo několik desítek raket Zenit. Poslední start se ale odehrál v roce 2014. Systém Starship – Super Heavy je ale jiná „váhová kategorie“, takže případný start z mořské plošiny bude do značné míry „premiéra“.

Alžběta byla starší sestrou uherského krále Ladislava Kumána a stejně jako on se zcela vymykala dobovým konvencím. Již v útlém dětství ji poslali do kláštera dominikánek na Zaječím ostrově u Budína, kde se později stala abatyší. Duchovní dráha ji však evidentně nenaplňovala, proto odtud uprchla do Srbska, kde na tamním královském dvoře žila její sestra Kateřina coby manželka srbského knížete. 

Láska volá

Alžběta se u dvora seznámila s jeho bratrem Štěpánem Urošem, v té době ženatým mužem, jehož kouzlu zcela podlehla. Nedovolený románek se však neobešel bez následků a padlé řeholnici se narodila dcera. Skandální pár spolu žil tři roky, než tlak pohoršeného okolí a vlastní rodiny přinutil Alžbětu milence opustit a vrátit se do kláštera. Princezna se touto epizodou naprosto znemožnila před celým tehdejším světem. Žádné povyražení by ji už do smrti nečekalo, kdyby nebylo jistého zpupného šlechtice, který v Alžbětě zavětřil zajímavou partii. 

Tím člověkem nebyl nikdo jiný než Záviš z Falknštejna. Hrdý a mocichtivý Vítkovec měl za sebou závratnou kariéru, již před několika lety zpečetil sňatkem se samotnou českou královnou, vdovou po Přemyslu Otakarovi II.

Tento, na svou dobu neuvěřitelně opovážlivý čin však Závišovi nestačil. Jen co královna Kunhuta naposledy vydechla, již plánoval další svatbu. Jeho vyvolená Alžběta sice také byla královské krve, zároveň to však byla žena s minulostí. Nikoho jiného by zřejmě nenapadlo žádat ji o ruku. Zda se třiatřicetileté Alžbětě čtyřicetiletý ženich zamlouvá, na to se jí nikdo neptal. Bratr Ladislav s nápadníkem vše domluvil a jeptišku Alžbětu dal z kláštera násilím unést.

Ani samotná svatba neprobíhala zrovna standardně. Musela se nejprve odložit, protože natěšeného ženicha po cestě do Uher přepadli lupiči a obrali ho o veškeré dary, jež vezl rodině své nastávající. Z většiny se však stejně jednalo o pozůstalost po královně Kunhutě, kterou Záviš zcizil.

TIP: Záviš z Falkenštejna: Démonický zrádce a královnin milenec

Po sňatku Vítkovec převezl Alžbětu na hrad Svojanov, kde mu porodila syna. Rodinného štěstí si však mnoho neužili, Záviš byl záhy uvězněn českým králem Václavem II. pro podezření z osnování spiknutí a po dvou letech popraven. Žádné intervence ze strany svého uherského švagra se nedočkal. Poté co Alžběta podruhé přišla o manžela, odjela na italský dvůr ke své sestře Marii, neapolské královně. Zemřela pravděpodobně v roce 1323 nebo 1326, Záviše tedy přežila o více než 30 let. 

Potápění v Bulharsku nabízí ojedinělý zážitek. Nálezy ukazují, že osídlení těchto míst trvá více než 7 000 let. Vedly tudy i nejstarší plavební cesty lidské historie, které se datují snad ještě před Velkou potopu a Noemovu archu. Pobřeží Černého moře zažilo minulost Thráků, dobu římskou i řeckou a vytvoření samotného bulharského státu. S potápěním si u nás tuto zemi spojuje málokdo, což je chyba.

Pocit dlouho nepoznaný

V Černém moři žije 180 druhů ryb. Nejsou sice tak barevné jako ty v Rudém moři, ale je jich tu skutečně mnoho. Po příjezdu do pobřežního městečka Primorsko jsme pochopili, že „potápěčský průmysl“ zde ještě není plně rozvinut, což se ukázalo jako mimořádná výhoda. Po letech potápění jsme tady totiž opět zažili pocit, kvůli kterému jsme této zálibě před lety propadli. Pocit klidu a svobody. Okamžiky, kdy jste se svým parťákem pod hladinou a užíváte si ticho a krásu podmořského života. Přitom se kolem vás nehemží několik desítek jiných potápěčů, z nichž zdaleka ne všichni se chovají s vědomím, že ve vodě nejsou sami.

Pestrost a mnohotvárnost

Černomořské pobřeží je velice různotvaré. Spojuje v sobě všechny formy mořských břehů: skalnaté a nepřístupné, nízké, rovné a písčité, místy s dunami, někdy hraničící s horskými masivy, které pokrývá hustý porost. V bohatém „lese“ slávek a mořských zelených řas hledají úkryt krabi, mořské jehly, koníci a nejrůznější malé ryby. O něco hlouběji se běžně (nejčastěji v jarních měsících) setkáváme s platýsy, rejnoky ostnitými, žraloky černomořskými, ropušnicemi, hlaváči. Všudypřítomné jsou různé druhy medúz, které se stávají kořistí mnoha ryb.

Mezi rybami je tady bohatě zastoupena čeleď slizounů (Blenniidae) nebo hlaváčovitých (Gobiidae). Potkáte také delfíny obecné (Delphinus delphis), respektive hejna o počtu až sto kusů, která tu jsou chráněna před lovem. Možná zahlédnete také jeden ze dvou druhů zdejších žraloků: máčku skvrnitou (Scyliorhinus canicula) nebo ostrouna obecného (Squalus acanthias).

Invazivní mušle z Japonska

V Černém moři se hojně vyskytují mušle rapany dravé (Rapana venosa), mořští plži, kteří nejsou původními obyvateli Černého moře. Byli sem zavlečeni ruskou flotilou v období 2. světové války, a to až z vod omývajících břehy Japonska. V současné době jsou přemnoženy a představují ekologickou časovanou bombu. Živí se totiž slávkami jedlými, jejichž počet rapidně klesá.

Každá slávka dokáže přefiltrovat za hodinu okolo 1,5 litru vody, takže s jejich úbytkem hrozí prudké zhoršení kvality vody a porušení rovnováhy celého ekosystému. Rapany jsou však naštěstí také velmi žádaným zbožím. Ve své japonské domovině představují labužnickou pochoutku, takže pro řadu místních „potápěčských vlků“ je jejich lov hlavním zdrojem příjmů v období mimo hlavní sezonu. Samotný výlov rapan, přestože se bezesporu jedná o škůdce, je licencován.

Pod dohledem Krokodýla

V Černém moři se dá najít množství zajímavých potápěčských lokalit. Jedna z nich se rozkládá na skalnatém pobřeží přírodní rezervace Arkutino, nedaleko severní pláže kousek za bývalou rezidencí bývalého komunistického předáka Todora Živkova. Jde o mělkou lagunu, oddělenou od otevřeného moře skalnatým ostrůvkem zvaným Krokodýl, protože svým tvarem skutečně připomíná krokodýla plovoucího na hladině.

Hned po vstupu do vody mě zaujaly světle zelené odstíny řas, které kontrastovaly s tmavými rostlinami. Mezi nimi hejna malých rybek a spousta krabů. Po sestupu do větší hloubky proplouváme mezi skalami obrostlými slávkami. Úkryty zde mají mořští koníci, jehly a malé rybky. Hlouběji narazíme i na velké kraby, jejichž rozevřená klepeta budí patřičný respekt. Jsou tu platýsi, rejnoci a stejně jako všude jinde také velké medúzy a rapany. Dokonce jsme spatřili několik hadů, kteří u hladiny lovili ryby.

Mirius, Maslen nos a Ropotamo

V zátoce Mirius jsou k vidění vápencové útvary podobné keřům. Mezi skálami vystupujícími ze dna září světlý písek. V jarních vodách je zde mimořádně velký výskyt krabů a především u skály Palurja je doslova „překrabováno“.
Nedaleko odtud je skalnatý výběžek Maslen nos, jenž se stal osudným již mnoha lodím. V prosinci 1898 tady ztroskotala loď Aglaj Valianu, v lednu 1901 ruský parník Cisarovna. Podél moře lze ve skalách spatřit jeskyně, v nichž do roku 1932 žil tuleň středomořský (Monachus monachus), kterého buď vybila armáda, nebo se přestěhoval do klidnějších vod. Dnes je tu vojenská základna.

Na závětrné straně Maslen nosu, využívané jako úkryt lodí v bouřích, byl dříve také antický přístav. Zde roku 1961 bulharský profesor Ivan Galubov, průkopník bulharské podmořské archeologie, vyzvedl ze dna stovky zachovalých antických amfor. Maslen nos a blízké lokality jsou dnes součástí přírodní rezervace Ropotamo.

Dělové koule a potopené lodě

Kousek dál (20 km) od Primorska směrem na jih leží lokalita s členitým terénem, dírami a jeskyněmi nazvaná „Varvara“. Nachází se sice nedaleko hranic s Tureckem, nicméně na břehu máte pocit, že jste se ocitli někde na pobřeží Irska. Skalnaté pobřeží, strmý sráz k moři, skály pokračující v moři s celou řadou malých kaňonů a jeskyněk v maximální hloubce 14 metrů. Jde o takové malé podmořské skalní městečko, kde proplouváte jeskyněmi a údolíčky mezi skalkami. V jeskyních jsme našli dělové koule různých velikostí a doprovod nám po celou dobu dělaly všudypřítomné medúzy.

Rovněž jižně od Primorska leží nevelký antický přístav Kiten, jenž patří městu Tonzu. Především z historického hlediska jde o zajímavou potápěčskou lokalitu. Přímo v přístavu se nacházejí zbytky středověkých a dokonce antických vraků. Většinou se jedná už jen o dřevěné úlomky, střepy amfor apod. Vždy záleží trochu na štěstí, kolik vám toho moře přemístěním písku právě odhalí. Poblíž Kitenu se v malé hloubce nalézá celkem osm vraků lodí. V Kitenu stojí za návštěvu také místní muzeum podvodní archeologie. Můžete tu vidět zachované nálezy z lokality, kde jste se ještě před chvílí potápěli. Přístupné jsou i výsledky bádání americké expedice, která zkoumala jeden z potopených vraků.

Cvičný cíl námořnictva

Nejhezčí ponor z našeho pobytu jsme si nechali na konec. Jeli jsme se lodí potápět na vrak parníku Jacques Fressinet, který ztroskotal nedaleko zátoky Svata Paraskieva. Parník byl postaven ve Francii v roce 1914 a potopil se v únoru roku 1929. Vypráví se, že loď o výtlaku 5 000 tun ztratila v mlze kurz a narazila na pobřežní skaliska. Plavidlo (bohužel pro nás potápěče) nemělo ani na dně moře klid. Po 2. světové válce na něm bulharské námořnictvo testovalo kladení podvodních min, a tím dokonalo zkázu lodi. Dobře zachované jsou dodnes tři parní kotle o průměru kolem čtyř metrů a také chladiče i parní stroj. Vrak lodi leží asi 40 metrů od břehu.

Po sestupu po kotevním lanu do hloubky 24 metrů jsme při viditelnosti cca sedmi metrů prohledávali se zkušeným průvodcem dno. Všude bylo mnoho kovových součástí lodi, pokrytých velkou vrstvou slávek. Pod vrakem i pod kameny našli své útočiště krabi, kterým se právě v tomto období mění krunýř, a jsou pro ostatní obyvatele moře snadným úlovkem. Viděli jsme i rejnoka, který si nás připlul prohlédnout a zase rychle zmizel.

TIP: Vědci objevili v Černém moři vraky 40 lodí

Z trupu parníku je nyní hromada kovových částí, z jejichž velikostí a množství je patrné, o jak velkou loď se jednalo. To naznačuje i velikost lodního šroubu, který se nám ve změti železného šrotu podařilo najít. Kdo by ale chtěl vidět vrak pod vodou, měl by si pospíšit, protože se prý uvažuje o jeho vylovení a umístění do muzea. I když však třeba v budoucnu Svata Paraskieva z mořského dna zmizí, věřím, že Černé moře si ještě dlouho zachová půvab a nedotčenost, která je pro něj dnes tak charakteristická.

Šestého srpna 1945 panovalo v Hirošimě nádherné ráno. Tři sta tisíc lidí vyrazilo za každodenními starostmi uprostřed naprostého válečného nedostatku. Děti mohly konečně vyběhnout ven, jejich matky zametaly zápraží a čtyřicet tisíc vojáků začalo s pravidelným tréninkem v očekávání brzké spojenecké invaze na Japonské souostroví. Město se zdálo jako přístav relativního bezpečí: Až do té chvíle se mu totiž nepřátelské nálety vyhýbaly. 

Válka byla dávno prohraná, ale vedení země to odmítalo připustit. Bojovat se mělo do posledního dechu. Kdyby vojáci při ranním cvičení zaklonili hlavu a dokázali by zaostřit do výšky devíti a půl kilometru, uviděli by mezi mraky osamocený bombardér B-29, pojmenovaný Enola Gay. Nejspíš by ani nesvraštili obočí: Reálné nebezpečí znamenaly bombardovací perutě stovek létajících pevností, které už půl roku ničily největší japonská města zápalnými bombami a po nichž zůstávaly desítky tisíc spálených domů a statisíce mrtvých. Ale jedno letadlo? Nejspíš neškodný průzkum.

Smrt z nebes

V 8:15 se výmetnice na břiše letounu otevřela a k zemi zamířil „Chlapeček“ – výsledek tříleté zběsilé snahy o vytvoření nejničivější zbraně v dějinách, nesoucí 64 kilogramů obohaceného jaderného materiálu. Šest set metrů nad zemí se v útrobách masivní bomby zažehla řetězová reakce urania-235. Ačkoliv velitel Enoly přikázal stroj otočit ihned po svržení nákladu, tlaková vlna jím otřásla i na vzdálenost 18 kilometrů. 

Padesát tisíc lidí, kteří žili přímo v epicentru výbuchu, se vypařilo okamžitě. Dalších sto tisíc zemřelo během následujících týdnů na spáleniny a nemoc z ozáření. O pouhé tři dny později potkal stejný osud město Nagasaki. Šok byl tak obrovský, že Spojenci skutečně dosáhli všeho, co si tři roky předtím vysnili: Nezlomná země, ochotná krvácet až do konce a vzít s sebou co nejvíc nepřátel, se vzdala. Skončila světová válka, ale začal atomový věk. 

Německá premiéra

Jako první si potenciál štěpné atomové reakce uvědomili Němci. V roce 1938 se Otto Hahnovi podařilo ostřelovat a rozbít atomové jádro, čímž demonstroval možnosti ničivého využití zmíněného procesu. Německé vojenské složky projevily pochopitelně o novou zbraň zájem a v roce 1939 byl vedením dalšího jaderného výzkumu pověřen Fyzikální úřad císaře Viléma v Berlíně. 

Němečtí vědci v čele s Hahnem a Wernerem Heisenbergem uskutečnili roku 1941 konečnou štěpnou reakci. Tehdy však wehrmacht vítězil na všech frontách a velitelům se zázračná atomová zbraň, použitelná nejdřív za dva roky, nezdála tak potřebná. Následovalo tudíž omezování prostředků a celý projekt se zpomalil. Nicméně německé úspěchy zalarmovaly řadu vědců, kteří museli z Evropy před nacismem uprchnout, a to často přímo z Německa. 

Dopis prezidentovi

Západní vlády nevěděly o možnostech atomové energie prakticky nic, odborníci si však nebezpečí uvědomovali. Pokusy vyprovokovaly Alberta Einsteina a Leó Szilárda, aby napsali Franklinu D. Rooseveltovi o potenciálu uranu. K zaneprázdněnému americkému prezidentovi musel dopis v roce 1939 doslova propašovat jeho blízký přítel, na nějž se vědci obrátili. Obsah listu nakonec prvnímu muži shrnul do několika vět a uzavřel je tím, že se Němci nesmějí atomu nikdy zmocnit. „Takže jsi vlastně přišel zajistit, aby nás náckové nevyhodili do vzduchu,“ opáčil Roosevelt. „Přesně tak,“ zněla odpověď, na což prezident reagoval slovy: „Tohle vyžaduje okamžitou akci!“

„Okamžitá akce“ v podání světové velmoci samozřejmě znamená projednání několika komisemi a následné schválení řadou jiných komisí. O rok později nakonec vláda vyčlenila skromné prostředky na výzkum, jež ovšem vědce zrovna nepřesvědčily, že jde o nejvyšší prioritu. Několik aktivních fyziků se však pustilo do práce a začalo napříč americkými univerzitami shromažďovat dostupné znalosti o stavu výzkumu a jeho budoucích možnostech. Názor autorit na výrobu atomové bomby, která se ještě v roce 1940 zdála čistě teoretická, změnil report britské atomové komise: Ta zkoumání atomu nejen doporučila, ale také navrhla, jaké technologie k němu použít. 

Projekt se rozjíždí

Roku 1942 se kola mašinerie dala konečně do pohybu. Spojené státy utrpěly při bojích v Pacifiku několik porážek a nervózní generálové i politici hledali zázračnou zbraň, jež by katastrofický vývoj války změnila. Z rukou vědců přesunula vláda program pod správu vojenských techniků, kteří jeho kanceláře umístili na newyorský Manhattan. Najednou se priority úplně převrátily: Neomezeně dlouhý čas na výzkum a nedostatečné zdroje se proměnily v záplavu financí, lidí i vybavení, ovšem s ohromnými tikajícími hodinami nad hlavami všech zúčastněných. 

Šéfem projektu se stal generál Leslie Groves, inženýr a logistik do morku kostí, jehož přispění k výsledku se často přehlíží. Bez vědeckých „superstar“ by bomba samozřejmě nikdy nevznikla, ale Groves byl organizační génius, který udržoval všechny nitky pohromadě: Vybral místa pro stavbu laboratoří, sehnal tisíce dělníků i miliony tun materiálu, zvolil nejvýhodnější metody obohacování uranu a vedl rovněž snahy amerických špionů o vytěžení atomového programu německých vědců. 

Byl tvrdý, egoistický, nabitý energií a vyžadoval absolutní oddanost projektu. Když se mu do cesty stavěly byrokratické překážky, neváhal křičet na nejvyšší úředníky. A jakmile se do díla pletly jiné federální agentury, prostě jejich lidi vyrazil ze dveří. Jeho ostré hrany zjemňoval snad jen výrazný sarkastický humor. Jak se vyjádřil jeden z jeho důstojníků: „Největší zku***syn, jakého znám. Kdybych si měl někdy znovu vybrat šéfa, byl by to Leslie Groves.“

Horečné přípravy

Budovat se začalo souběžně na několika místech. Největší díl zdrojů ukousla obrovská továrna na obohacování uranu v Oak Ridge v Tennessee, označovaná jako K-25. Megalomanský areál dokázalo 25 tisíc dělníků dokončit až v roce 1944 a není divu: Tehdy se jednalo o největší stavbu světa, s objemem 2,76 milionu metrů krychlových a s podlahovou plochou 150 tisíc metrů čtverečních. Komplex byl tak rozsáhlý, že se v něm technici po zprovoznění pohybovali na kolech. Menší továrny na obohacování uranu a plutonia rozdílnými metodami vznikly v dalších lokalitách na jihu USA. 

TIP: Technologie zrozené z války: Smrt z Los Alamos a tajemná síla jádra

Hlavní výzkumná laboratoř se nacházela v novomexickém Los Alamos. Šlo o perfektní místo: Vlastnila jej federální vláda, bylo téměř pusté, zato obklopené horami, jež poskytovaly dobrou kontrolu nad pohybem lidí a současně dávaly vědcům, kteří se měli přistěhovat, šanci k výletům či lyžování. Hlavní ubytovací prostory vyrostly v bývalé chlapecké škole, jež zahrnovala 27 budov k bydlení a stejný rozsah technického zázemí. Špičkové laboratoře se podařilo zařídit v rekordním čase – už proto, že nemálo expertů nechalo demontovat vědecká zařízení na domovských univerzitách a převézt je do nového působiště. 

Dokončení: Počátky projektu Manhattan (2): Americká honba za atomovkou (vychází v sobotu 20. června)

Vlastně jakýkoli vztah, který byl v rozporu s přísnými stavovskými regulemi, znamenal ohromný společenský skandál. A právě taková byla zakázaná láska ne už zrovna nejmladšího arcivévody a mladinké venkovské dívky. Kolem ní se vytvořilo časem množství legend jako u málokteré jiné.

Bezstarostné dětství v Toskánsku

Arcivévoda Jan Habsbursko-Lotrinský spatřil světlo světa jednoho chladného lednového dne v roce 1782 ve Florencii jako třinácté dítě v rodině oblíbeného toskánského velkovévody Petra Leopolda, syna Marie Terezie. Leopold byl mimořádný muž. Stejně jako jeho bratr císař Josef II. i on předběhl myšlením svou dobu. Na rozdíl od něj mu však nechyběla empatie a schopnost přistoupit na kompromis. Projevoval velký zájem o přírodu a přírodní vědy a v paláci Pitti měl dokonce laboratoř na různé fyzikální experimenty.

Malého Jana, který byl ze všech dětí nejnadanější, výzkumy jeho otce fascinovaly. Nejspíš tam někde nad mikroskopem podnítil Leopold Janův zájem o technické přístroje všeho druhu. Volnější poměry daleko od Vídně umožnily, že si mohli malí arcivévodové a arcivévodkyně hrát s obyčejnými dětmi či si naplno užívat svých rodičů. To vše končí v roce 1790, kdy se rodina stěhuje do Vídně.

Císařská Vídeň

Otec se po smrti Josefa II. stává císařem a život všech se od základu mění. Ve Vídni platí strnulá dvorská etiketa. Rozloučit se s milovaným rodným městem nebylo pro osmiletého Jana snadné. Těžce si zvyká. Jenže za pouhé dva roky se stane něco mnohem horšího. Milovaný otec nečekaně umírá, o deset týdnů jej na onen svět následuje i jejich matka. Na trůn nastoupil podle zásady prvorozenectví nejstarší, ale nezkušený a dosti průměrný František I.

O jeho „kvalitách“ se přesvědčil už i jeho strýc Josef II., který se ho snažil na konci svého života připravit na vládu. Z Jana i jeho sourozenců se stali úplní sirotci. Zůstali ponecháni v péči učitelů a vychovatelů. Naštěstí měl na ně Jan skutečné štěstí. Probudili v něm zájem o neuvěřitelné množství vědních oborů, ale především ho naučili myslet nejen hlavou, ale i srdcem. 

Císař František přichystal svým bratrům vojenskou kariéru, ostatně šlo o dobu napoleonských válek. Nelze se divit, že rakouskou armádu pod Janovým vedením stíhaly drtivé porážky. Neměl žádné vojenské zkušenosti. Nezlepšilo se to, ani když předal velení bratrovi. Po bitvě u Slavkova se oblast Tyrolska, jehož přírodu si Jan zamiloval a kde organizoval protinapoleonskou domobranu, stala součástí Bavorska. A Janovi vstup na toto území zakázali.

Nemohl také zabránit smrti svého přítele Andrease Hofera, který se odhodlal v Tyrolích k novému povstání, v němž utrpěl zdrcující porážku. Sice se mu podařilo uprchnout, ale kvůli zradě ho zajali a na základě stanného práva ho v Mantově zastřelili. A právě arcivévoda Jan se s touto událostí nevyrovnal a do konce života cítil zodpovědnost za Hoferův tragický konec. Tady také končí Janova vojenská kariéra.

Milované Štýrsko

Velmi brzy se ukazuje, že má Jan naprosto odmítavý vztah vůči životu ve městě. Na vídeňském dvoře viděl jen honbu za bohatstvím, sobectví a závist. Úspěšně se také bránil habsburské sňatkové politice. Manželství ve prospěch státu zásadně odmítal. Nechal se slyšet, že bude raději celoživotně starým mládencem, než aby se nechal vmanévrovat do sňatku s členem Napoleonovy rodiny či sestrou ruského cara, jak si zbožně přál jeho císařský bratr.

Při svých cestách si zamiloval přírodu ve Štýrsku a poznal, že tady chce žít. Odešel sem jako soukromá osoba disponující roční apanáží 24 000 zlatých a několika nemovitostmi. Země se po francouzských válkách dostala ekonomicky i sociálně na samé dno. Jan za 2 560 zlatých získal v dražbě hospodářský dvůr Brandhof. A pustil se do rozsáhlých modernizací. Zlepšení situace ve Štýrsku věnoval zbytek svého života.  

Kráska s pohledem plaché laně

Byla to tedy náhoda, že se zamiloval do patnáctileté dcery vesnického poštmistra Anny Plochlové? K setkání došlo 22. srpna 1819 a váže se k němu řada legend, které se v průběhu let různě přibarvovaly. Podle té nejromantičtější verze arcivévoda jednoho dne dorazil do Aussee na poštovní úřad a požádal o vůz a čerstvé koně, aby mohl pokračovat v další cestě. Bylo to v létě, a protože všichni vozkové pomáhali při žních, dcera poštmistra se rychle převlékla a zastoupila je. A upoutala arcivévodovu pozornost. A tak to prý všechno začalo…

Jenže v skutečnosti se to odehrálo úplně jinak. Sám arcivévoda tuto pro něj asi důležitou událost popsal později ve svém životopise. Tak filmově romantické to nebylo.

V srpnu 1819 cestoval se svými přáteli po Solné komoře. U Toplického jezera nastoupili do člunu a kochali se nádhernou krajinou. Asi v půli cesty upoutaly jejich pozornost čtyři bílé body na břehu. Brzy zjistili, že se neznámé body pohybují. Když vystoupili na břeh, bylo po záhadě. Uviděli čtyři venkovské dívky v bílých šatech se zlatem lemovanými zelenými živůtky. Arcivévoda a jeho přátelé se s dívkami dali do řeči. Nejmladší z nich byla Anna. A byla to nejspíš láska na první pohled. 

Později ve své biografii Brandhofer a jeho hospodyně popsal, čím ho zaujala: „Měla štíhlou, středně vysokou postavu v nejkrásnějším panenském rozpuku. Přímým, neostýchavým pohledem krásných hnědých očí, o němž se tady v horách říká, že se podobá plaché lani, zaujala každého, kdo se na ni podíval.“ Kdo tedy byla ona plachá laň? Narodila se v roce 1804 jako nejstarší ze třinácti dětí poštmistra Jakuba Plochla. Zároveň byla otcovým nejmilejším dítětem. Musela doma pomáhat s mladšími dětmi a byla také svědkem, když několik jejích mladších sourozenců zemřelo. 

Anna nešla arcivévodovi z mysli, a tak se jí při nejbližší příležitosti na rovinu zeptal, zda má milého. Poněvadž mu odvětila, že její srdce je dosud volné, navrhl jí: „Pak tedy, prosím, protože nikdo neutrpí křivdu, věnujte svou náklonnost mně.“ Brzy se začala šířit fáma, že je Anna arcivévodovou milenkou. Jan ji nechtěl kompromitovat, tak si promluvil s jejím otcem a ujistil ho, že to s ní myslí opravdu vážně. 

Společné chvilky zamilovaných však byly spíše vzácností. Možná by se ještě dlouho nic nedělo, kdyby Jan neutrpěl na podzim 1821 těžký úraz. Na Brandhofu ho zranil býk. Upoután na lůžko měl spoustu času přemýšlet o budoucnosti s Annou. Musí tento vztah co nejdříve vyřešit.

I Annin otec začal být malinko nervózní a rád by viděl dceru konečně pod čepcem. Naštěstí arcivévoda netrpěl nouzí. Uměnímilovný strýc Albert Sasko-Těšínský, zakladatel Albertiny, mu v závěti odkázal 200 tisíc tolarů. Od svého císařského bratra tedy nepotřeboval žádné zabezpečení, „pouze“ souhlas se svatbou.

Císař si vše rozmyslel

Dodal si tudíž odvahy a vypravil se do Vídně, kde si sjednal na 5. února 1823 soukromé slyšení u císaře. Ve Vídni už o jeho lásce věděli. Kancléř Metternich nechával delší dobu sledovat Anninu rodinu a doufal, že objeví něco kompromitujícího. Arcivévoda se na rozhovor, který probíhal formou osobní zpovědi, dlouho připravoval. Vysvětlil císaři, proč se vlastně doposud neoženil, a požádal o svolení k sňatku. Císař Jana nepřerušoval, teprve potom se zeptal, jak si představuje budoucí život. Zajímal se taky o Annu. Je-li mladá a hezká a není-li marnivá. Arcivévoda s sebou prozíravě přinesl návrh písemného souhlasu se sňatkem. Za dva měsíce si císař Jana povolal do Vídně a s těžkým srdcem sňatek písemně povolil.

Kdyby byl Jan mladší, nejspíš by se okamžitě oženil. Byl to však rozvážný muž, nechtěl sňatek uspěchat… Mezitím se však ve Vídni rozjela mašinérie intrik a pomluv, členy habsburského arcidómu chystaný morganatický sňatek pobouřil a tlačili na nerozhodného císaře, aby změnil názor. Císař nemohl oficiálně souhlas odvolat, znovu si však arcivévodu pozval do Hofburgu a vyjádřil „pochybnosti o správnosti sňatku“. 

Pouhou „hospodyní“?

Oba bratři nakonec uzavřeli kompromis. Císař povolil, aby si vzal arcivévoda Annu do svého domu jako hospodyni a ten souhlasil s odsunutím sňatku na pozdější dobu. Pět a půl roku držel arcivévoda slovo dané bratrovi, že se nebude zmiňovat o svatbě. Pak ale podnikl kroky, aby zabezpečil Anninu budoucnost. Pořídil závěť, v níž na Annu štědře pamatoval, a chytře se rozhodl s ní seznámit stárnoucího císaře. Ten si uvědomil, že Jan neustoupil ani o krok, že vzájemná láska jeho bratra a Anny je stejně vřelá jako na počátku. Nařídil mu proto, aby „tu věc ukončil s požehnáním kněze“.

Nevíme, zda měla společná domácnost arcivévody a Anny Plochlové skutečně platonický charakter. Arcivévoda do své smrti tvrdil, že se v těch šesti letech čekání Anny nedotkl, i když pokušení asi vznikala denně. Pokud mluvil pravdu, byl arcivévoda skutečný formát! 

Je hodina před půlnocí, kalendář ukazuje 18. únor 1829. V tichosti a naprostém utajení se jen v přítomnosti kněze a dvou svědků koná více než komorní svatba. Ostatně tak nějak si to přál Janův císařský bratr. Konečně po deseti letech nic nestojí v cestě osobnímu štěstí dvou šlechetných lidí! Brzy se událost ve Štýrsku rozkřikne. Arcivévodu, kterému říkali „štýrský princ“, všude i s Annou vítali. Ne ale ještě ve Vídni. V roce 1830 projevil císař přání se se svou švagrovou seznámit na soukromé audienci v Hofburgu. Teprve v roce 1833 udělil bratrovi svolení, aby svůj sňatek oficiálně uvedl ve známost i ve Vídni. A o rok později Annu povýšil do šlechtického stavu. Stala se baronkou von Brandhofen s právem na vlastní erb. 

Happy end

Společenské ledy byly nakonec prolomeny, ale štěstí manželů nebylo stále dokonalé. Dosáhli všeho, co si přáli, jen potomek stále nepřicházel, i když Anna podstupovala nesčetné lázeňské kúry. Už se s tím vyrovnali, když Annu začaly přepadat nevolnosti a lékaři zjistili těhotenství. Nebylo šťastnějšího páru, když se po deseti letech harmonického manželství v roce 1839 narodil syn. Dostal po císaři jméno František. 

TIP: Sňatky tradicím navzdory: Který monarcha se oženil pod svůj stav?

Malý František zůstal jediným arcivévodovým dítětem. Radovalo se celé Štýrsko a blahopřání přišlo i od obávaného knížete Metternicha. Kupodivu to on se zasloužil o to, že Františkovi udělil císař Ferdinand Dobrotivý titul hraběte z Merana. I Anna se dočkala. Titul hraběnka z Merana jí propůjčil v roce 1850 mladý císař František Josef I.