Fotografie z boxerského zápasu konaného v malém městečku Stevetson poblíž kanadského Vancouveru byla pořízena dne 3. května 1913. Proti sobě nastoupili dvaadvacetiletý Ray Cambell, rodák ze San Francisca a boxer, který si v krátké době dokázal vydobýt skvělou pověst, a osmadvacetiletý aspirant na mistra světa v lehké váze Dick Hyland. Po patnácti kolech nakonec zvítězil Cambell, a to díky svému pravému háku, jak uvádí zprávička, která se dochovala v novinách San Francisco Call.

TIP: Historie nejoblíbenějšího sportu na Zemi: Od tvrdých chlapů po slečinky

Nešlo o nijak zásadní zápas, pozoruhodné je pouze to, že na pár vteřin určil každý z rozhodčích za vítěze jiného ze zápasníků. Co ovšem dnes vynikne právě až na kolorované fotografii, je množství krve, která oba borce pokrývá. Mnohé z ran a odřenin samozřejmě pocházejí z dřívějších soubojů a jen se nestihly zahojit. Na podobné obrázky však nejsme v dnešním boxu vůbec zvyklí: těla sportovců se natírají olejem, platí přísnější pravidla pro jednotlivé údery, zápasníci mají špičkovou lékařskou péči a zápasy zdaleka nejdou k hranici fyzického zničení. Dnes je také povoleno pouze dvanáct kol! 

Německá armáda v prvních letech války spoléhala také na původem čs. lehký tank LT vz. 38, který se v hojném počtu účastnil tažení v Polsku, Francii a později i úvodních bojů na východní frontě. Jeho spolehlivý podvozek a pohonné ústrojí posloužily i jako základ pro řadu dalších zbraní, od samohybných houfnic Grille až po stíhače tanků Marder III.

Legendární Hetzer

Zřejmě nejslavnější konverzí se stal stíhač tanků Jagdpanzer 38(t), známější pod přezdívkou Hetzer. Ten kombinoval kompaktní rozměry, výkonný 75mm kanon PaK 39 a na svou velikost vynikající balistickou ochranu díky zkosenému 60mm pancíři. Během války vzniklo v továrnách BMM (přejmenovaná ČKD) a Škoda Plzeň téměř 3 000 kusů.

Není proto divu, že po odchodu Němců jenom v těchto závodech zůstalo na tři stovky téměř hotových strojů a dalších několik desítek v různém stadiu kompletace. Po konsolidaci výroby obdržela ČKD v únoru 1946 zakázku na sériovou výrobu jak původních Hetzerů (nově označených jako ST-I), tak i výcvikové verze ST-III; u ní došlo k nahrazení kanonu pozorovatelnou pro instruktora a montáži pevné pozorovací věžičky na stropu nástavby.

Příliš složitý název

Škodovka mezitím dostala za úkol shromáždit a repasovat co nejvíce kanonů PaK 39, které následně produkovala pod označením vz.39/44N. Do konce roku 1948 opustilo linky ČKD 234 kusů ST-I a 50 strojů ST-III. Na základě ST-I později vzniklo i vyprošťovací vozidlo VT-III a plamenometný tank PM-I, u obou typů ale zůstalo jen u prototypů.

Po reorganizaci armády v roce 1949 pak byly ST-I a většina ST-III shromážděny do stavu tankosamohybných dělostřeleckých pluků 351 a 352, zatímco desítka ST-III putovala do tankového učiliště v Milovicích. Krátce na- to se stroje dočkaly přejmenování – ST-I se nově označoval jako SD 75/39-44, zatímco ST-III obdržel označení CPV (cvičné pásové vozidlo). Po další reorganizaci armády v roce 1950 pak došlo k rozdělení strojů do více tankosamohybných pluků či baterií samohybných děl přidělovaných pěším divizím.

Odchod do důchodu

S tím jak vozidla stárla, se ale počet pojízdných kusů neustále snižoval vinou chybějících náhradních dílů – například koncem roku 1956 mechanici rozebrali 30 obrněnců, aby zbývající vozidla udrželi v provozu. V říjnu 1958 pak armáda všechny SD 75/39-44 a CPV převedla do rezerv a uložila do skladů, kde zůstaly až do vyřazení z výzbroje v roce 1963.

TIP: Těžký tank KV-1 vs. stíhač Marder: Nerovný souboj lovce a obra

Za zmínku stojí i fakt, že Československo dodalo mezi roky 1946 a 1950 celkem 158 strojů ST-I Švýcarsku, které je provozovalo pod označením G-13. Tato vozidla se lišila především instalací úsťové brzdy kanonu, absencí lafety pro kulomet na střeše nástavby a chybějící radiostanicí. Do roku 1972 byly všechny G-13 staženy ze služby a následně sešrotovány či uskladněny.

Na karmínový půvab rozkvetlých bramboříků nachových (Cyclamen purpurascens) se každoročně velice těšíme – po horkém létě přináší unaveným očím svěží orientální krásu, kontrastující s vyprahlým okolím. I když se však pohybujeme v místech výskytu těchto malých skvostů, musíme mít oči stále na stopkách. Atraktivní kvítky se totiž dokážou nenápadně skrývat v tmavých, maskovaných místech a v okolním podrostu mohou uniknout zraku nepozorného „stopaře“.

Jedovatá pochoutka divočáků

Brambořík nachový je vytrvalou bylinou z čeledi prvosenkovitých (Primulaceae). Jeho vědecký název Cyclamen purpurascens je odvozen od okrouhlé hlízy, protože kýklos v řečtině znamená kruh nebo kotouč. Půvabná rostlinka má ovšem i mnoho lidových názvů, například alpská fialka, zemskej sejr, svinský chléb, svinský ořech a podobně. Hlízy totiž s oblibou vyhledávají, vyrývají a konzumují divoká prasata.

Záliba divočáků v kulovitých hlízách bramboříku stojí za pozornost. Hlízy totiž obsahují jedovatý glykosid (saponin) cyklamín, který má velmi silné hemolytické (způsobující rozpad červených krvinek) účinky. Prasata jsou vůči působení jedu imunní, ale pokud by tuto část rostliny pozřel člověk, způsobí si záněty žaludku a střev, průjmy a křeče. V minulosti se ovšem bramboříkových hlíz používalo v lidovém léčitelství jako projímadla. Tinktura z nich byla zase nasazována proti revmatismu a srdečním neurózám. Na Sicílii využívali rybáři hlíz bramboříku nachového k omámení ryb.

Perský přivandrovalec?

V rodu Cyclamen je známo dvacet příbuzných druhů. Jsou rozšířeny především ve východním Středomoří, v Malé Asii a v Íránu. Konkrétně brambořík nachový se vyskytuje od francouzského pohoří Cevenny, přes Juru, vápencové obvody Alp od Provence až po Dolní Rakousko, Moravu, Maďarsko a lokálně zasahuje i na Balkánský poloostrov. Podle některých teorií se do Evropy dostal až z daleké Persie.

V Evropě nalezneme v přírodě kromě bramboříku nachového ještě na Slovensku endemický brambořík fatranský (Cyclamen fatrense) a v Itálii brambořík břečťanolistý (Cyclamen hederifolium).

Nechejte jej v přírodě

Bramboříku nachovému vyhovují listnaté lesy, háje a křovinné podrosty. Vyhledává humózní a vlhčí půdu, preferuje zásadité, tedy vápencové podloží. V České republice je původní výhradně na jižní a jihozápadní Moravě. V Čechách je jeho výskyt na několika lokalitách druhotný (vznikl po výsadbě člověkem).

Tato vzácná rostlina je zařazena mezi ohrožené druhy naší květeny a je jí poskytnuta plná zákonná ochrana; je rovněž zahrnuta mezi taxony, které jsou chráněny CITES. Litera zákona však bohužel nedokáže zabránit některým nezodpovědným barbarům v tom, aby vyrýpávali hlízy těchto vzácných rostlin ze země a zdobili jimi svoje zahrádky. Přitom každé zahradnictví nabízí zájemcům vyšlechtěné kultivary, které jsou k pěstování mnohem vhodnější.

Rodný list bramboříku nachového

Květy vyrůstají jednotlivě na 5–12 centimetrů dlouhých stvolech. Vytvářejí zvonkovitou korunku, která je vonná a složená z pěti korunních cípků. Ty mají karmínově až fialově červenou barvu, jsou stočené nazpět a vytvářejí světlejší korunní trubku. V květu nalezneme pestík a pět tyčinek.
Odborná literatura uvádí dobu květu od června do září, na lokalitách, které sledujeme, rozkvétá koncem července a kvete do října (v mírných podzimech až ojediněle do listopadu).

TIP: Magická oka tropických podražců: Orchideje Jižní a Střední Ameriky

Listy jsou okrouhle srdčité (někdy i ledvinovité), nepravidelně vroubkované Na svrchní straně jsou listy tmavě zelené s bělavými kresbami, na spodní straně tmavě purpurově červené (což způsobuje barvivo antokyan).
Pod zemí má kulovitou (často poněkud zploštělou) zkorkovatělou hlízu, ze které vyrůstají vláknité kořínky. Oddenek je válcovitý a uzlovitý.
Nápadné kvítky jsou opylovány hmyzem, ale mohou se opylovat autogamicky (samoopylením). Plodem je tobolka se semeny. Ta obsahují lepkavou hmotu a jsou tak lákadlem pro mravence, kteří semena dokážou přemístit na poměrně značné vzdálenosti.

Přestože od průletu meziplanetární sondy New Horizons v těsné blízkosti Pluta už uběhlo pět let, vědecké týmy stále zpracovávají informace, které sonda získala. Jednou z nejčastěji skloňovaných teorií je, zda pod povrchem této trpasličí planety může existovat kapalný oceán.

Kde by se ale takový oceán na Plutu vzal a jak by mohl vydržet v kapalném stavu na trpasličí planetě s průměrnou teplotou −229 °C? Počítačové simulace japonských vědců například ukázaly, že oceán mohl na Plutu vzniknout během dávné kolize s jiným vesmírným objektem. V kapalném stavu by jej mohla udržovat izolační vrstva tvořená klatráty metanu. Experti z Arizonské a Kalifornské univerzity zase přišli s teorií podpovrchového oceánu tvořeného amoniakem, který brání jeho zamrznutí.

S dalším vysvětlením existence podpovrchového oceánu na Plutu nyní přichází tým Carvera Biersona z Kalifornské univerzita v Santa Cruz. Podle vědců má existence kapalného oceánu co do činění s rychlostí, s jakou Pluto během úsvitu Sluneční soustavy vznikl.

Horký vs. studený start

Biersonův tým je přesvědčen, že by existenci kapalného oceánu na Plutu mohl zajistit relativně rychlý vznik této trpasličí planety. Podle tradičních modelů vznikají objekty velikosti Pluta celé stovky milionů let. To by ale bylo pro existenci kapalného oceánu příliš pomalé – planeta by v takové případě teplo nezbytné k udržení kapalného oceánu v průběhu milionů let jednoduše vyzářila.

Nejnovější počítačové modely vzniku planet a podobných těles ale ukazují, že Pluto mohlo vzniknout daleko rychleji – nejdříve se mohly zformovat menší planetesimály a teprve jejich pozdějším spojením by vzniklo Pluto. V takovém případě by vznik Pluta trval pouhých 30 tisíc let, což je podle vědců dostatečně krátká doba k udržení dostatku tepla pro podpovrchový oceán.

TIP: Hádanka vyřešena? Proč jsou na Plutu kusy ledu velké jako mrakodrapy

Teorii „horkého startu“ Pluta podle Biersona podporují snímky, které pořídila sonda New Horizons. „Kdyby Pluto vzniklo jako ledová koule a teprve poté by došlo k roztavení ledu pod jeho povrchem, museli bychom na jeho povrchu pozorovat známky smršťování. Naopak postupně tuhnoucí kapalný oceán by se na povrchu projevoval expanzí. Ze snímků, pořízených sondou New Horizons ale vidíme spoustu dokladů expanze a žádné známky smršťování,“ vysvětluje Carver Bierson svou teorii.

V červnu 1741 odcestovala Marie Terezie do Prešpurku, aby zjistila postoj Uher k pragmatické sankci (která zajišťovala dědičné právo pro ženské následovníky trůnu v Habsburské monarchie pod vládou Habsburků včetně Uher) a také, zda podpoří Rakousko. Uherští se vyjádřili ve prospěch listiny, potvrdili svůj podpis a rozhodli se podpořit Rakousko i vojensky. Cenou ovšem byla větší samostatnost pro Uhry.

Panovnice před říšským sněmem Maďarům potvrdila předešlá privilegia, osvobodila šlechtu od daní a rovněž potvrdila, co již slíbil Karel VI., že pokud zemřou potomci Karla VI., Josefa I. a Leopolda I., tak si Uhry budou moci zvolit vlastního krále. Pravděpodobnost, že by vymřeli tito následovníci byla malá, jelikož Marie Terezie v té době měla už budoucího dědice trůnu Josefa II. a další tři dcery.

TIP: Evropa proti ženě: Marie Terezie a boj o rakouské dědictví

Marie Terezie se poté stala královnou uherskou, korunována byla 25. června roku 1741. Tím si v Uhrách získala mnoho příznivců. Na podzim 1742 získala první část slíbené uherské vojenské podpory a její armáda se zvětšila na přibližně 30 000 mužů ve zbrani. Uhry tímto poprvé ve své existenci povolaly své vojáky k obraně celé Rakouské říše, nikoli jen uherské části, jak tomu bylo dosud.

Čtyřicetiletý muž byl v polovině června přijat k hospitalizaci v nemocnici Maharao Bhimsingh Hospital v indickém Rádžasthánu. Důvodem byly přetrvávající dýchací potíže. Lékaři tak pojali podezření, že by se mohlo jednat o COVID-19. O dva dny později byl u jiného pacienta, se kterým muž sdílel nemocniční pokoj, skutečně diagnostikován pozitivní nález koronaviru. Muže proto personál preventivně přemístil na izolaci a připojili ho k přístroji na podporu dýchání.

Nešťastný kolotoč událostí

Ve stejný den přišla muže navštívit rodina. Vzhledem k vysokým teplotám, které v Indii nyní panují, příbuzní přinesli i přenosnou klimatizaci. Za normálních okolností by klimatizace zřejmě nebyla třeba, nemocniční klimatizační systém byl ale kvůli obavám z šíření koronaviru vypnutý a v pokojích tak panovalo nesnesitelné horko. V pokoji ale nebyla volná zásuvka a rodina tak odpojila jeden z připojených přístrojů, aniž by se poradili s personálem. Odpojeným přístrojem byl naneštěstí životně důležitý přístroj na podporu dýchání. Vzhledem k tomu, že měl vestavěnou záložní baterii, nejevilo se příbuzným jeho odpojení podezřelé.

Krátce po skončení návštěvy ale došlo na nejčernější scénář – baterie přístroje se vybila a pacient nebyl schopen sám dýchat. Alarm, který později zburcoval službu konající lékaře, přišel pro nebohého pacienta pozdě. I přes snahu lékařů byly veškeré snahy o resuscitaci pacienta marné.

TIP: Bláznivý Ir si vstřikoval do svalů vlastní sperma: Léčil tak chronické bolesti zad

Podle doktora Navin Saxeny bude po vypracování závěrečné zprávy pravděpodobně celá věc předána k řešení policii. Smutným paradoxem je, že posmrtný výsledek testu ukázal, že muž koronavirem nakažený nebyl a zřejmě se tak jednalo o onemocnění, které by ho za normálních okolností na životě neohrožovalo.

Arktické město Verchojansk se nachází za polárním kruhem na Sibiři, v ruské republice Sacha. Je to jedno z nejmenších měst v Rusku, které má dnes kolem 1 300 obyvatel, ale jejich počet neustále klesá. Zároveň jde o místo, kde zřejmě leží sibiřský Pól chladu, tedy oblast, kde byla zjištěna nejnižší teplota vzduchu při povrchu země. V únoru 1982 zde byla naměřena teplota mínus 67,8 °C.

Teď ale ve Verchojansku prožívají horké léto a zaznamenali jiný, ale poněkud znepokojivější rekord. V sobotu 20. června (2020) tam naměřili teplotu plus 38,0 °C. Pokud bude tento údaj oficiálně potvrzen, půjde o nejvyšší teplotu, která byla doposud naměřena za polárním kruhem. Zároveň se Verchojansk stal místem, kde byl zjištěn největší rozsah teplot na Zemi, který činí neuvěřitelných 105,8 °C. Hned následující den tam naměřili opět velmi vysokou teplotu 35,2 °C, což znamená, že nešlo o nějaký zcela mimořádný výkyv. Průměrné teploty v červnu zde přitom oscilují mezi 7 až 20 °C.

TIP: Pozitivní důsledek oteplování: Sibiř se stane lépe obyvatelnou

Rekordní horka v Arktidě, které souvisejí s postupujícím globálním oteplováním a změnou klimatu, mají závažné následky. Na mnoha místech Arktidy zuří požáry, které mohou přetrvat zimu v podzemních vrstvách rašeliny a poté opět propuknout na povrchu. Zároveň taje „věčně“ zmrzlá půda, permafrost, což vede k mnoha potížím a někdy i ekologickým katastrofám, například takovým, jaká nedávno nedávno potkala ruský Norilsk.

Seznam vesmírných objektů zahrnuje i celou řadu těch, které se v kosmu nacházet mohou, ale také nemusejí – v současné době jsou totiž jen hypotetické. Existují tedy teorie, v nichž se objevují a které popisují jejich vlastnosti, zatím jsme však žádný takový objekt spolehlivě nenašli. Přinášíme přehlídku těch nejpodivnějších…

1. Blitzar: Pulzar odsouzený k zániku

Ze vzdáleného vesmíru k nám přilétají extrémní rádiové výkřiky, tzv. rychlé rádiové záblesky (FRB, fast radio burst). O jejich původu vědci stále nemají jasno, vymýšlejí proto nejrůznější hypotézy. Některé z nich zahrnují také exotické objekty, jež by mohly rychlé rádiové záblesky odpalovat – například blitzary.

Mělo by se jednat o natolik hmotné neutronové hvězdy, že by se za normálních okolností zhroutily do černé díry. Před temným osudem je ovšem chrání odstředivá síla jejich zběsilé rotace. Působení extrémně silného magnetického pole však pulzar neustále brzdí a v jednom okamžiku už odstředivá síla nedokáže zhroucení bránit. Vznikne blitzar, magnetické pole objektu přijde o zdroj své energie a změní se ve výtrysk rádiového záření. 

Magnetické pole pulzaru předtím vyčistí okolí od kosmického prachu a plynu, takže kolem rodící se černé díry nezbývá žádný materiál, který by mohla pozřít. Proto nevznikají výtrysky rentgenového či gama-záření, jež jinak formování černých děr doprovázejí. 

2. Modrý trpaslík, černý trpaslík a železná hvězda

Velmi malé hvězdy, s mnohem nižší hmotností než Slunce, nezanikají žádnou spektakulární explozí a nehroutí se do černé díry, pulzaru či podobného exotického objektu. Místo toho velmi zvolna vychládají a mění se. Uvedené procesy jsou nesmírně pomalé, dokonce natolik, že v dnešním zhruba 13,8 miliardy let starém vesmíru zatím nemůžeme nalézt objekty, jež vychladnutím a změnami malých stálic vznikají. Proto zůstávají z technického hlediska hypotetické, i když se v nějaké podobě určitě někdy v budoucnu zformují.

Vědci předpovídají, že až dnešní červení trpaslíci – tedy hvězdy méně hmotné a méně zářivé než Slunce – za mnoho miliard let spotřebují své palivo neboli vodík, promění se v modré trpaslíky a budou slabě zářit bělomodrým svitem. V ještě vzdálenější budoucnosti se pak zřejmě stanou bílými trpaslíky. Uvedených hvězd dnes známe celou řadu, protože se objevují také po zániku stálic podobných Slunci. Bílí trpaslíci už jen slabě září, a jak se jejich energie postupně ztrácí, velice pozvolna vychládají – jakmile potom dosáhnou teploty okolního vesmíru, stanou se z nich černí trpaslíci. Bude to však nejspíš trvat neuvěřitelně dlouho. Odborníci odhadují, že bílý trpaslík, který zhruba za osm miliard let vznikne ze Slunce, vychladne do podoby černého trpaslíka asi za 10¹⁵ roků. To je biliarda čili tisíc bilionů nebo milion miliard let…

V naprosto nepředstavitelně vzdálené budoucnosti, asi za 101 500 roků, by se podle některých teorií mohly klasické hvězdy či jejich pozůstatky postupně přeměnit na železné stálice – studené železné koule, které by vytvořila studená fúze v důsledku kvantového tunelování (viz Slovníček). Při tomto exotickém procesu by se lehká atomová jádra hmoty, jež běžně utváří hvězdy, slučovala do jader atomů železa-56. Během dalších zhola nepředstavitelných (10¹⁰)⁷⁶ let by se pak tyto netečné koule železa postupně zhroutily do neutronových či podobných hvězd a černých děr.

3. Planckova hvězda: Krůček od singularity

V rámci teorie smyčkové kvantové gravitace, která konkuruje teoriím superstrun ve snaze propojit obecnou relativitu s kvantovou mechanikou, vznikla myšlenka pozoruhodné Planckovy hvězdy. Mělo by se jednat o objekt, jehož hustota energie odpovídá Planckově hustotě energie. Ta je nesmírně velká a rovná se 4,633 × 10113 J/m³ (joulů na metr krychlový). Tak extrémní hustota energie by přitom zabránila zhroucení Planckovy hvězdy do gravitační singularity (viz Slovníček).

Ve skutečnosti by však zmíněná stálice existovala jen krůček od takové singularity. Její hmota by odpovídala 10²³ sluncí, a přitom by byla stlačena do prostoru jediného atomového jádra. Obdobně hustý byl vesmír po uplynutí jedné jednotky Planckova času (zhruba 10⁻⁴³ sekundy) po Velkém třesku. Podle některých nových studií by se Planckovy hvězdy mohly nacházet v nitru černých děr, pokud ovšem zvítězí teorie smyčkové kvantové gravitace.

4. GEODE: Továrna na temnou energii

Někteří vědci nevěří, že v nitru černé díry existuje gravitační singularita, která se vymyká fyzikálním rovnicím i našemu chápání. Jednu z možných alternativ představuje hvězda temné energie.

Podobá se černé díře, má horizont událostí, ale uvnitř není gravitační singularita, nýbrž – rovněž stále hypotetická – temná energie. Když pak hmota z okolí projde skrz horizont událostí, měla by se zčásti nebo zcela proměnit na temnou energii. Podle uvedené teorie mohly brzy po Velkém třesku vzniknout primordiální hvězdy temné energie ze samotných fluktuací rozvířeného časoprostoru. Pokud zmíněné stálice existují, mohly by přispět k vysvětlení jevů souvisejících s temnou hmotou a temnou energií.

Velmi podobné hypotetické objekty představují tzv. GEODE neboli „generic objects of dark energy“. Měly by vznikat po zhroucení extrémně hmotných hvězd a ve svém nitru nemají singularitu, nýbrž temnou energii. Mohly se vytvořit z první generace stálic ve vesmíru, která zatím rovněž zůstává hypotetická. Tyto hvězdy se označují jako populace III a předpokládáme o nich, že byly nesmírně hmotné, a měly tedy jen velice krátký život. Pokud objekty GEODE existují, mohly by fungovat jako zdroje temné energie v kosmu. Někteří badatelé se domnívají, že gravitační vlny detekované gravitačními observatořemi lépe odpovídají srážce objektů GEODE než kolizi klasických černých děr.

5. Temnohmotová hvězda: Z úsvitu vesmíru

V době svého vzniku se kosmos v mnoha ohledech velmi lišil od podoby, v jaké jej známe dnes. Mohly v něm existovat i značně exotické objekty jako například tzv. temnohmotové hvězdy. Šlo o první stálice ve vesmíru a na rozdíl od těch dnešních obsahovaly kromě vodíku a špetky helia i nemalé procento temné hmoty – ovšem jen pokud ji tvoří hypotetické supersymetrické částice zvané neutralina. V nitru temnohmotových hvězd by nedocházelo ke klasické jaderné fúzi, která pohání záření současných stálic. Místo toho by v nich vznikalo teplo v důsledku anihilace částic neutralinové temné hmoty.

Temnohmotové hvězdy připomínají spíš oblak plynu než stálici a na povrchu jsou dost chladné. Pokud by některá z nich přežila do dnešních časů (což není příliš pravděpodobné), mohli bychom ji objevit podle toho, že by nějaké podezřelé mračno molekulárního vodíku vhodné velikosti vyzařovalo gama-záření, neutrina a antihmotu – za normálních okolností totiž takové oblaky nic podobného nedělají.

Karolině Meineke nebylo vinou společenských konvencí dáno žít s tím, koho skutečně milovala a tak z vděčnosti přeměnila vášnivou a opravdovou lásku na cit, kde nevládlo srdce, ale rozum. Na muže, který v ní probudil zakázanou lásku, ale nezapomněla ani v manželství a díky dopisům, které sepsala, můžeme pod roušku obestírající tajemství této na první pohled obyčejné ženy nahlédnout i my.

Dobře vychovaná slečna

Narodila se v Hildesheimu roku 1768 jako Karolina Charlotta Dorothea do rodiny generála Johanna von Linsingena. Když bylo dívce dvanáct let, zemřela jí matka. Baron Linsingen se snažil dělat všechno pro to, aby Karolina nestrádala. Zaplatil jí dobré vzdělání a tak se Karolina před očima měnila z  holčičky ve vzdělanou, inteligentní a bystrou slečnu.

Na anglickém trůně tehdy seděl Jiří III. pocházející z Hannoverské dynastie a Velké Británii a Irsku vládnul společně se svou manželkou Charlottou Sofií. Protože byl generál Linsingen jako hannoverský šlechtic důvěrníkem tohoto královského dvora, měla mladičká Karolina velmi nadějné vyhlídky na budoucnost, zvlášť když si ji na dálku oblíbila sama královna. Královně Charlottě Sofii, která byla na svou dobu nezvykle emancipovaná a pokroková, baron slíbil, že svou dceru pošle do Londýna jako dvorní dámu ihned, jak dokončí svá studia. 

Charlotta usilovala o co nejkomplexnější vzdělávání dívek a žen, zajímala se o přírodní vědy a podporovala například Mozarta. Poskytnout mladičké baronese ochranu pro ni bylo prioritou. Pod jejím vedením se mělo Karolině dostat toho nejlepšího vychování. Vztah mezi Karolinou a Sofií rozvíjený pomocí dopisů měl v budoucnosti mladé šlechtičny sehrát významnou roli. Britská královská rodina se pyšnila početným zástupem potomků. Z devíti synů a šesti dcer měl Karolině zkřížit osud Vilém, vévoda z Clarence, později korunovaný jako Vilém IV.

Už od útlého věku byl připravován na kariéru vojáka, protože bylo jasné, že na královský trůn nikdy neusedne. Ve třinácti letech jej poslali na jeho první plavbu. Stal se námořním důstojníkem. Vyznamenal se v bitvách a získal si uznání nadřízených a respekt ostatních mužů a chlapců, se kterými plnil službu. Drsná zkušenost na moři se na něm ale podepsala. Mladík zhroubnul, oddával se pitkám, hazardním hrám a večery trávil ve společnosti lehkých žen. Rodiče měli s princovým svérázným chováním dlouho trpělivost. Jednoho dne ale pohár jejich trpělivosti přetekl a tak se rozhodli neposlušného Viléma poslat do Hannoveru, do rodiny váženého barona Linsingena. „Tam snad trochu zkrotne, naučí se způsobům gentlemana a začne se chovat také trochu jako královský syn a ne jen jako námořník,” mysleli si rodiče.  

Floutek a víla

Na prince, který procestoval kus světa, prostředí městského domu velký dojem neudělalo. Svůj pobyt v Hannoveru vnímal znuděný floutek jako trest a v baronovi viděl jen lepšího žalářníka. Svůj názor ale rychle změnil, když poprvé spatřil jednadvacetiletou dceru svého vychovatele, krásnou a oduševnělou Karolinu. Vše, co jemu scházelo - citlivost, grácie, elegance a laskavost, našel u ní. Princ zcela ztratil hlavu. Viděl Karolinu jako éterickou múzu, ztělesnění krásy, citu a dobroty. Zahořel k ní láskou tak silnou, že zapomněl na všechno, co mu dosud přinášelo radost.

Pijatiky vyměnil za romantické procházky, karty za klasickou hudbu a společnost hereček a prostitutek za přítomnost něžné dívky. Karolina princovi nabídla své přátelství a později lásku.

Špatně skrývané vzájemné sympatie vyústily v zásadní rozhodnutí. Vilém Karolinu požádal o ruku a ta, vědoma si sice nerovnosti jejich společenského postavení a faktu, že jejich sňatek Vilémovi rodiče nikdy nepřijmou, souhlasila. 

„Naši lásku musíme skrývat, ale budeme jako muž a žena i před bohem,” slíbili si tajní milenci a na den šestadvacátých Vilémových narozenin naplánovali tajnou svatbu v lesní kapli. O skromném protestantském obřadu vědělo jen několik zasvěcených a svatbu se tak podařilo udržet v naprosté tajnosti po celý rok, během něhož se manželé tajně stýkali.

Karolina otěhotněla a mladí manželé se rozhodli podělit se o změnu svého stavu s rodiči. Vilém odjel do Londýna, kde promluvil s matkou, Karolina se svěřila otci. A skandál byl na světě. Společenské konvence vytvářely mezi oběma mladými lidmi hlubokou propast, kterou nemohlo nic překlenout. Ani láska nestačila. Královna Charlotta Sofie zuřila. Přestože dříve udržovala s Karolinou čilou korespondenci, nemohla nižší sociální status nové snachy překousnout. Dopisy, které jí začala posílat nyní, byly nenávistné a výhružné. Později ale královna zahrála na jinou notu a citlivé Karolině načrtla Vilémovu budoucnost. Pokud ve sňatku setrvá, zařadí se na okraj šlechtické společnosti. 

Na pokraji smrti

Co na to Karolina? Viléma milovala nade vše a tak se v jeho zájmu zřekla svého štěstí. Ke spokojenosti královny podepsala rozvodové dokumenty. Předčasně poté porodila chlapce. Dítě jí ale ihned odebrali a Karolina se nedozvěděla ani to, že ho pod jménem Hans Georg Meyer adoptovala židovská rodina.

Pro ubohou prvorodičku měl dvůr jinou verzi - dítě se prý narodilo mrtvé. Nervové vypětí a nesnadný porod s tak hrozným koncem, jakým byla domnělá smrt syna, si vyžádaly svou daň. Karolina vážně onemocněla. Blouznila v horečkách, slábla a ztrácela se před očima. Nakonec upadla do stavu, kdy vůbec nevykazovala známky života a lékaři ji považovali za mrtvou. Na scéně Karolinina života, či spíše jejího umírání, se ale objevil mladý ambiciózní lékař Adolf Meineke. Ten v neobvyklém fyzickém stavu odmítal vidět smrt a nesvolil k pohřbení těla, ačkoli puls nebylo možné nahmatat. 

Apeloval na rodinné příslušníky a přátele pacientky, aby na ni i nadále mluvili a nesmiřovali se s prohrou dříve, než bylo nutné. Sám jí třel chladné ruce a spánky, chytal se každé naděje. Nevzdával se. Skláněl se nad jejím tělem a už po tisící jí přikládal k ústům zrcátko. Talentovaný, ale podle kolegů trochu podivínský a chladný doktor byl pacientce sužované záhadnou chorobou maximálně odevzdán. Již nekolikátou noc bděl u jejího lůžka a snažil se v mrtvolně bledé ženě zachytit život. 

A Karolina? Ta zatím byla ještě stále v zajetí svých snů. Stále znovu a znovu si v nich oblékala své svatební šaty. Pod záminkou, že se jde podívat na východ slunce, odešla z  domu ještě za šera. Jistým krokem kráčela ke dveřím lesní kaple. Zvedla hlavu k obloze a pohlédla do sluneční záře. Náhle se začala propadat do podivného víru. “Co se to děje?” Bodavé světlo ji oslepovalo, na dlani ucítila dotek. „Viléme, jsi to ty?” vykřikla a rozhlížela se kolem sebe. Nikoho ale neviděla a kaple se začala ztrácet v mlze. Nezřetelná postava k ní natáhla ruku. „Viléme, Viléme, neopouštěj mě!” křičela, ale z úst jí nevyšla ani hláska. Začala rozeznávat interiér pokoje. Za ruku ji držel cizí muž. Na malou chvíli se usmál a poté jeho obličej opět nabyl předchozí vážnosti. „Vítejte zpátky, Karolino, jsem doktor Meineke.” 

Manželství z rozumu a vděčnosti

Karolina si ze své nemoci nic nepamatovala. Dozvěděla se ale, jak ji ten odhodlaný doktor zachránil život, jak o ní pečoval, když ji už ostatní pohřbívali. Byla pro něj cizí, a přesto o ni bojoval. Cítila k němu nesmírnou vděčnost a tak, i když se o vášnivé lásce nedalo mluvit, se za něj o dva roky později provdala.

Adolf Meineke nebyl jen lékařem, ale i chemikem a právě v oblasti chemie chtěl udělat kariéru. Společně s manželkou se odstěhoval do Berlína. Adolf si Karoliny vážil a nikdy jí nezavdal příčinu, aby jejich sňatek považovala za nešťastný. Narodila se jim dcera Henrietta a Karolina svou lásku obrátila k ní. 

Po několika letech v metropoli rodina přesídlila do Blanska, kde Adolf přijal lukrativní místo vrchního důlního rady. Dostal na zámku prostorný a krásný byt. Rodině nic nechybělo, ale maloměsto nemohlo Karolině nahradit Berlín se vší jeho kulturou a nespoutaností. Psala proto básně a oddávala se alespoň dlouhým procházkám v romanticky divoké přírodě kolem Blanska. Nezapomínala ani na svou dceru, které nakonec našla vhodného ženicha – správce blanenských železáren Karla Teubnera.

TIP: Pavlína ze Schwarzenberku: Krátký život okouzlující kněžny

Doktor Meineke a jeho žena se nakonec odstěhovali do Moravské Třebové. Dcera Henrietta ale zůstala s mužem v Blansku, kde ji matka často navštěvovala. Karolina se ještě dočkala narození své první vnučky. Při jedné z návštěv v roce 1815 tu umírá na celkové vysílení organismu. Bylo jí 46 let. 

Kytara Kurta Cobaina, se kterou frontman skupiny Nirvana nahrál v roce 1993 slavný akustický koncert, se na aukci v Los Angeles prodala za 6 010 000 dolarů, tedy zhruba 140 milionů korun. Šťastným majitelem slavného nástroje se stal šéf australské firmy na zvukovou techniku RØDE Peter Freedman.

TIP: Vědci tvrdí: Komu je přes třicet, už v hudbě nic nového neobjeví

Nástroj vyrobený v roce 1959, který Cobain koupil za 5 000 dolarů, se stal nejdražší kytarou, jakou kdy kupec na aukci získal. Freedman má v plánu vyrazit s kytarou a dalšími exponáty připomínajícími skupinu Nirvana na světové výstavní turné, přičemž výtěžek ze vstupného chce věnovat hudebníkům postiženým dopady koronavirové krize.