Infekce, které v dnešní době ohrožují lidstvo, bývají překvapivě mladé. Patogen pandemie COVID-19 se objevil zcela nedávno, virus onemocnění AIDS zřejmě pochází z počátku 20. století. O spalničkách, velmi nepříjemném a překvapivě vražedném onemocnění, jsme si na základně výzkumu dostupných sekvencí mysleli, že vznikly přibližně v 9. století, tedy v období středověku. Jsou ale nejspíš starší.

Spalničky jsou ve skutečnost výhradně lidské onemocnění, jedno z nejvíce nakažlivých známých onemocnění vůbec. Jejich patogen, virus MeV (Measles virus), pochází viru velmi devastujícího moru skotu. To je, poněkud ironicky, jedna z několika málo infekcí, které jsme zřejmě úspěšně vyhubili.

TIP: Světová zdravotnická organizace varuje před epidemií spalniček v Evropě

Historické záznamy jsou v případě spalniček i jiných podobných chorob dost nejasné a příliš je nelze použít jako věrohodný zdroj informací. Vědci určují stáří spalniček studiem sekvencí známých kmenů viru MeV. Jak ale zdůrazňuje vedoucí výzkumu Ariane Düx z německého Robert Koch Institute, problém je v tom, že před začátkem takových výzkumů řada kmenů spalniček vymřela, kvůli očkování.

Tým Düxové ale dokázal získat sekvenci RNA viru spalniček, která pochází od člověka, zemřelého na tuto chorobu v roce 1912. Plíce dotyčného byly uloženy v německém Berlin Museum of Natural History. Analýzou této sekvence dospěli vědci k závěru, že spalničky vznikly již asi před 2 500 lety, tedy velmi přibližně v době, kdy byl založen starověký Řím. Podle odborníků není náhodou, že právě v té době se ve světě začaly objevovat početnější komunity, v nichž se spalničky mohly šířit.

Když německá armáda zahájila 16. prosince 1944 ofenzivu v Ardenách, nespěchala kupodivu německá propaganda s žádnými prohlášeními. Až o dva dny později přinesl Völkischer Beobachter článek nazvaný prostě Ofenziva na západě. Mnoho Němců cítilo úlevu a uspokojení, že je Wehrmacht schopen podniknout rozsáhlý útok, a jak přibývaly počty amerických zajatců a jména dobytých belgických měst, začínal optimismus místy přerůstat do euforie.

Goebbels si uvědomil, že je nutné tlumit přehnaná očekávání, a použil své agenty v civilu, aby národ připravovali na omezenější úspěch. Ovšem lidovým představám o tom, že Britové a Američané budou prosit o mír, nebyl daleko ani sám Hitler. Ten hodlal souhlasit s uzavřením separátního míru na západě pouze z pozice síly, aby bylo možné vrhnout všechny armády na východní frontu. Ve skutečnosti šlo o zcela nereálné představy, do pádu třetí říše zbývalo necelých pět měsíců. 

Führer mluví

Na Nový rok 1945 pronesl Hitler do rozhlasu projev burcující obyvatele Německa k odporu proti nepřátelům: „Tento národ, tento stát, jeho vůdčí osobnosti jsou naplněny neotřesitelnou vůlí neuhnout od svého fanatického odhodlání dovést válku třeba za sebenepříznivějších okolností k úspěšnému konci. To i tehdy, kdyby to mělo znamenat vynaložení všech sil a rezerv na překonání překážek, jež nám vrtkavý osud může postavit do cesty. Jsme plně rozhodnuti jít do krajnosti. Cokoliv bylo nepřítelem zničeno, bylo s nadlidskou pracovitostí a hrdinstvím, jež nemají obdoby, znovu vybudováno, a tak to půjde tak dlouho, dokud nepřítel nepřestane.“

O měsíc později, 30. ledna, promluvil nacistický diktátor k Němcům znovu. Opět je zapřísahal, aby bojovali proti hordám Asiatů, odvolával se na ducha odporu germánských Teutonů. „I kdyby byly těžkosti a útrapy, kterým teď německý národ musí čelit, sebevětší, nezměrná vůle každého Němce, jeho připravenost k obětem, schopnosti a nadřazenost vůči všemu, co se snaží jeho vlast zdeptat, nakonec zvítězí.“

Dost tanků, málo vagonů 

K vítězství ale nemohlo stačit ani sebevětší odhodlání a důvěra ve vůdce. K tomu byly potřeba skvěle vyzbrojené divize, a ty už třetí říše neměla. Albertu Speerovi se sice v roce 1944 podařilo zvýšit výrobu tanků a letadel na dosud nejvyšší úroveň – v prosinci sjelo z výrobních linek celkem 1 954 tanků – ve skutečnosti ale spojenecké bombardování Německa začínalo přinášet své ovoce. V prosinci továrny vyprodukovaly pouze 3 300 nákladních automobilů místo potřebných 6 000. U divizí tankových granátníků se kvůli tomu na přelomu let 1944 a 1945 snížilo již tak nedostatečné vybavení motorovými vozidly o 25 %.

Místo na korbách nákladních vozů nebo v obrněných transportérech se museli vojáci přesunovat na bicyklech. V důsledku bombardování a útoků hloubkařů se snížil počet železničních vagonů ze 136 000 v červenci 1944 na 87 000 o půl roku později. V únoru pak jejich množství kleslo dokonce na 28 000. Za těchto okolností je neuvěřitelné, že se dařilo udržovat výrobu v chodu; vlaky sice jezdily pomalu a s velkým zpožděním, ale přece jen jezdily. Až do jara 1945 tak mohl jezdit vlakem každý, kdo byl ochoten snášet přerušení jízdy, objížďky a někdy i bombardování. 

Smrt z nebe

Obrovský problém představoval zoufalý nedostatek pohonných hmot. Ropná pole na východě obsadila Rudá armáda, rafinerie bombardovala spojenecká letadla, a tak byl drahocenný benzin a nafta určen výhradně pro armádu či nacistické úředníky. Běžní občané jezdili auty a autobusy upravenými na pohon dřevoplynem, nebo vozy taženými koňmi. Němečtí vojáci dostávali i nadále poštu, doručení dopisu na frontu obvykle netrvalo déle než týden. Přes určitá omezení fungovalo také zásobování.

Nicméně stále se stupňující letecké útoky na německá města přinášely smrt desetitisícům lidí. Od léta 1944 začaly bombardovací svazy RAF znovu přilétat nad Říši i ve dne, stejně jako liberatory a létající pevnosti USAAF. Denně bylo ke startu připraveno 1 600 britských bombardérů, z toho asi 1 100 lancasterů, a obrovské svazy zasypávaly německá města zápalnými a tříštivými bombami. Dne 3. února 1945 podniklo americké letectvo největší denní nálet na Berlín – tisíc čtyřmotorových bombardérů doprovázených šesti stovkami stíhačů nemohlo nic zastavit.

Děti proti mužům

O deset dní později se cílem britského a amerického letectva staly Drážďany, ve kterých zahynulo až 25 000 lidí. Letci Luftwaffe nedokázali útočící bombardéry doprovázené početnými doprovodnými stíhači výrazněji ohrozit, stále více se spoléhalo na protiletadlová děla. Jejich obsluhy tvořili často teprve šestnáctiletí mladíci povolaní ze středních škol k rychlému výcviku. Neměli sice věk na to, aby je pustili do kina na film pro dospělé, ale pro umírání v boji byli zřejmě staří dost.

Pokračování: Poslední měsíce válečného pekla: Konec třetí říše 1945 (2)

Děti indoktrinované nacistickou ideologií už od malička často bojovaly i v situacích, kdy se dospělí vzdávali. Na letišti Wunstorf u Hannoveru narazili v dubnu 1945 britští vojáci na mladíky z Hitlerjugend s protiletadlovými kanony ráže 40 mm, kteří rozstříleli čelní četu 13. výsadkového praporu. Mladé Němce u flaků nakonec vyřídil až tank Sherman. 

Jakmile začalo v Krkonoších tát nebo nastaly velké deště, vylévalo se Labe na středním toku do údolí. Když v červenci 1897 přišla téměř stoletá voda a od Jaroměře po Hradec Králové brala domy, mosty a ničila zemědělskou půdu, rozhodlo se o regulaci horního toku a stavbě dvou údolních přehrad, které by podobné katastrofě napříště zabránily – Labské u Špindlerova mlýna a u Bílé Třemešné. 

Největší a nejkrásnější

„Chvíli“ se čekalo na vydání zemského zákona a od roku 1903 mohlo Technické oddělení pro úpravu řek v Praze pod vedením inženýra Josefa Plicky pracovat na projektu. Stavba, svěřená rovněž pražské firmě inženýra J. V. Velflíka, byla zahájena o sedm let později a téměř dokončena v roce 1914, když přišla válka. Práce pak pokračovaly až v mírových časech. Už v roce 1917 ještě nehotová přehrada dokázala zadržet přívalovou vlnu, naplnila se zcela vodou a ve své prvořadé funkci regulátorky povodňových průtoků se osvědčila na výbornou. V době dokončení šlo o největší nádrž v Československu co do zadrženého množství vody a délky zděné hráze.

V obloukové koruně hráze dominují stavbě dvě věžovité brány v historizujícím gotickém slohu, který byl již tehdy za svým zenitem. Přehrada je vystavěna z místního pískovce. Velká voda z řeky při maximálním přítoku přepadává pod pěti elegantními oblouky mezi věžemi do vany, takzvaného vývaru, který slouží k utlumení vodní energie. Mohutné přepadání vody bylo vidět i při posledních velkých povodních. Pro vypouštění z nádrže slouží pět spodních výpustí, z toho jedna hrázová, ostatní jsou umístěny do dvou obtokových tunelů, které začínají před hrází šachtovými přelivy umístěnými symetricky po pravé a levé straně řeky.

TIP: Končí éra obřích přehrad? Velké vodní stavby představují časovanou bombu

Při pravém břehu je odtékající voda navíc přiváděna náhonem k turbíně vodní elektrárny. Tu postavila v letech 1920–1923 rovněž Velflíkova firma. Technologickou část dodala Českomoravská-Kolben a elektrické zařízení František Křižík.

V pseudogotickém stylu byl také postaven dům hrázného, či spíš hrádek na pravém břehu a věžička s cimbuřím na levém. Státní podnik Povodí Labe, pod nějž památka spadá, plánuje dům hrázného opravit a v části zřídit expozici věnovanou historii vodního díla. Část je stále využívána pro provozní účely. 

Na renesančním papežském dvoře patřil k dobrým způsobům plnovous a dlouhé vlasy. Jenže to šlo proti povinnosti kněží holit si tvář a nosit tonzuru neboli vlasové kolečko na temeni, jak často připomínala dobová nařízení. Například pražská provinční synoda z roku 1605 stanovila, že tonzura nesmí být nikdy menší než tolar a nemají na ní spočívat výstřední pokrývky hlavy.

Ještě zajímavější vývoj se týkal vousů: Papež Julius II. byl na svůj pěstěný porost tváře hrdý a jeho vzor následovali téměř všichni renesanční a reformační Svatí otcové. Původně holobradý Klement VII. si nechal plnovous narůst roku 1527, oficiálně na protest proti vyplenění Říma. Jelikož církevní předpisy vyžadovaly u kněží oholenou tvář, nechal papežův synovec kardinál Ippolito de’ Medici významného humanistu Pieria Valeriana Bolzaniho zpracovat spis hájící vousy jako doklad kulturnosti a intelektuální úrovně.

Posvěcený porost

Bolzaniho dílko „Obhajoba posvěceného vousu“ však nepředstavuje jediný teologický traktát zaměřený na ochlupení obličeje. Když byl papež Řehoř XIII. konfrontován s názory reformátorů, požádal slavného učence a historika kardinála Caesara Baronia, aby prozkoumal spisy církevních otců a výnosy koncilů. Svůj list „O kněžském vousu“ z roku 1578 pak koncipoval jako odpověď milánskému arcibiskupovi Karlu Boromejskému, který v roce 1576 nařídil všem kněžím ve své arcidiecézi, aby se oholili, a sám šel příkladem: Shodil pěstěný plnovous a ponechal si jen „španělský knírek“ s bradkou. 

TIP: Mužský plnovous: Symbol moudrosti, atraktivity, ale i zanedbaného vzhledu

V Lombardii se bezvousá tvář kněží stala standardem, a protože reformní výnosy Karla Boromejského přijímala řada biskupů, došlo i k přenosu tohoto ustanovení. Jelikož ovšem papežský dvůr na právu kněží nosit vousy trval, nalezl Baronius ve svém spise jistý kompromis: Kněžím se povolily bradky a knírky pod podmínkou pravidelného zastřihování.

Češi na umírněné straně

V předbělohorských českých zemích, kde se jinak církev hlásila k Boromejského reformnímu programu, převládl v případě vousů římský ústupek. Arcibiskup Martin Medek z Mohelnice kněžím toleroval udržovanou španělskou bradku a při vizitaci v Horšovském Týně nechal tamnímu faráři plnovous na místě přistřihnout. V roce 1605 pak pražská synoda místním kněžím uložila, aby si vousy alespoň nepěstovali a nosili je pečlivě zastřižené. 

Heliodor Píka se proslavil již během první světové války, a to v legionářském stejnokroji. Po válce nabídl své služby prvorepublikovému Československu a působil především ve vojenské diplomacii. Během druhé světové války spolupracoval s odbojem a operoval především v SSSR. Velmi brzy vyjádřil své obavy z politického nebezpečí, které by mohla přinést sovětsko-československá dohoda podepsaná v roce 1941.

Přirozeně se tak Píka stal solí v očích československých i moskevských komunistů. Nesmiřitelné nepřátelství bylo vyhlášeno poté, co Píka opakovaně kritizoval Rudou armádu a požadoval její pomoc Slovenskému národnímu povstání. Kromě toho bývá rovněž často připomínáno, že během svých cest po SSSR dokonale poznal trestné pracovní tábory (gulagy) a každodenní praktiky totalitního komunistického režimu.

Proces s generálem

Všechny zmíněné Píkovy názory a postoje se staly příčinou vykonstruovaného procesu (tentokrát ještě neveřejného), jemuž předsedal plukovník Otakar Matoušek. Na konci ledna roku 1949 byl Píka shledán vinným z velezrady a špionáže, které se měl dopustit ve prospěch Velké Británie. Milosrdnost se od tribunálu očekávat nedala, 21. června zmíněného roku byl Píka popraven oběšením.

„Není ve mně zloby, nenávisti ani pomstychtivosti, snad toho chtějí moji protivníci využít k dosažení jednoty – studí mne však hořká lítost nad tím, že zmizela spravedlnost – snad jen dočasně – a šíří se nenávist, mstivost, zmizel smysl pro snášenlivost, pro svobodu myšlení a projevu,“ vystihl generál situaci v dopise na rozloučenou.

TIP: Poslední ze zavržených: Komunista Osvald Závodský popravě neunikl

Represe proti důstojníkům však probíhaly i nadále, jejich obětí se stali například i českoslovenští letci, kteří působili během druhé světové války ve Velké Británii a obecně na západě. Téhož dne, kdy byl Píka popraven, se nad Francií rozhostil celostátní smutek, který vyhlásil prezident Charles de Gaulle, generálův přítel a spolužák. Nemělo jít o poslední, byť spíše symbolickou, reakci okolních zemí.

Když se po zdřímnutí probudím, cítím se jako uprostřed nejhorší novoroční kocoviny. Trvá mi alespoň dvacet minut se vzpamatovat a nikdy nevidím žádný pozitivní efekt. I když si své zdřímnutí načasuji tak, aby nepřesáhlo třicet minut – což je podle spánkových odborníků nejblahodárnější délka – proberu se s naprostou jistotou, že na mě leze chřipka (ale neleze).

Predispozice klimbat

Samozřejmě jsem vždycky trochu žárlila na lidi, kteří se po šlofíku cítí jako znovuzrození. Jsem zdravá, celkem mladá, bezdětná žena a pravidelně spím v noci sedm až osm hodin. Proč na mě tedy šlofík nezabírá?

Krátká odpověď zní, že někteří dospělí mají geneticky danou zvýšenou potřebu kontinuálního spánku (děti z toho vynechávám, protože kvůli růstu mají přirozeně velkou potřebu spánku). Podle jedné studie vedené institutem National Heart, Lung and Blood Institute se zdá, že s regulací spánku má co do činění alespoň osmdesát genů, což „naznačuje, že na trvání spánku u přirozených populací může mít vliv široká škála biologických procesů“.

Zjednodušeně řečeno: Potřebná délka spánku je velmi proměnlivá, protože se zakládá na širokém spektru genetických rozdílů. To se ale bavíme jen o přirozených spánkových rytmech. Vezmete-li v potaz, že jeden ze tří Američanů je spánkově deprivovaný, dává smysl, že zhruba stejné procento Američanů si jde jednou za den zdřímnout, a to bez ohledu na užitek, který jim to přinese, nebo nepřinese. Tělo se snaží vyvážit spánkovou nerovnováhu, aby mohlo nadále přiměřeně pracovat.

Co na to tělo?

„Spánek je pro naše celkové zdraví a blaho extrémně důležitý, nedostatek spánku nebo jeho nízká kvalita nám mohou dost narušit schopnost fungovat,“ vysvětluje Naomi Shahová z katedry Medicíny plic, intenzivní péče a spánku (Pulmonary, Critical Care and Sleep Medicine) při lékařské fakultě Icahn School of Medicine nemocnice Mount Sinai. „Zdřímnutí může být přesně to, co nám pomůže překonat přechodné poruchy v množství a kvalitě spánku.“

Vzhledem k tomu, jak jsou spánková deprivace a chronické poruchy spánku v Americe všudypřítomné, není překvapením, že o potenciálních výhodách krátkého zdřímnutí přes den existuje velký počet studií. A přestože zdřímnutí vám dozajista pomůže nahradit krátkodobý nedostatek spánku, schopnost se po zdřímnutí cítit lépe a odvádět lepší výkony závisí na vaší fyziologii – na tom, jak receptivní vaše tělo je vůči narušení pevného spánkového režimu.

Například lidé, kteří v noci spí průměrně šest hodin či méně, si přes den dávají šlofíka pravidelně, a zdá se, že z těchto příležitostných zdřímnutí také nejvíce těží. Na druhou stranu nepravidelní dřímači jako já dokážou celkem dobře usnout a zůstat spát, ale po probuzení z krátkého spánku přes den se většinou probouzejí se znatelně zpomalenou motorickou funkčností.

Správné načasování

Jeden z důvodů, proč tomu tak je, souvisí s tím, jak je váš homeostatický spánkový tlak (HST), který reguluje intenzitu spánku, sladěný s vaším cirkadiánním rytmem, který zase reguluje načasování spánku. Čím déle jste vzhůru, tím více vám stoupá homeostatický spánkový tlak, takže jste stále ospalejší, dokud neusnete – a HST tím klesne. 

„Pokud si přes den zdřímnete pravidelně, může se vám podařit tyto dva aspekty (HST a cirkadiánní rytmus) sladit a pěkně vyvážit,“ uvádí Rebecca Spencerová, profesorka věd o psychologii a mozku na univerzitě Massachusetts Amherst. „Jen málo lidí si však přes den pospí pravidelně.“ Když si přes den zkusí zdřímnout lidé, co na to nejsou zvyklí, často se jim stává, že pak nemohou usnout v noci, protože jim HST klesl v průběhu zdřímnutí, takže potřeba spánku v době, kdy je tělo obvykle zvyklé usínat, tím klesá také.

Toto může vést k poruchám spánku, následně k dalšímu nepravidelnému podřimování přes den a celé to utvoří nezdravý spánkový cyklus. Pokud se podřimování stane návykem pro lidi, kteří nedokážou pravidelně přes den dřímat, může jim to nabourat jejich přirozený cirkadiánní rytmus, který ovlivňuje i další důležité funkce (například zažívání a tělesnou teplotu). I proto se často cítíte dezorientovaní, nebo dokonce nemocní, když zažíváte jet lag neboli pásmovou nemoc – vnitřní rozvrh, na němž závisí funkce těla, se najednou změnil.

Nevysvětlitelná únava

Shahová dále objasňuje: „Víme, že kromě kvality a kvantity spánku je stejně důležité mít dostatek nepřerušovaného spánku, jelikož tím zajišťujeme normální spánkovou architekturu, a zvláště přiměřené množství REM spánku, jenž obvykle nastává v druhé polovině osmihodinového spánkového segmentu.“ Dřímání přes den má však i jiné negativní účinky, které dopadají na všechny, bez ohledu na to, jak dobře nebo špatně se po zdřímnutí cítí. Například nadměrné dřímání může maskovat závažné onemocnění. 

„V jedné studii jsme sledovali výhradně mladé dospělé (průměrný věk: 29 let) a zjistili jsme, že zvýšené množství dřímání bylo spojeno se zvýšeným výskytem mozkových zánětů bez ohledu na věk i zohlednění délky nočního spánku,“ uvádí Spencerová. Dodává také, že pravděpodobným vysvětlením mozkového zánětu je korelace s hladinou C-reaktivního proteinu v těle, která nás uspává. To dává smysl, protože máte tendenci spát více, když jste nemocní.

Pozor na rizika

Souvislost mezi extrémní ospalostí a zánětem by také vysvětlovala hodně zdravotních problémů spojených s častým navyklým dřímáním, zejména (ale nikoliv výhradně) zvýšené riziko vysokého krevního tlaku, cukrovku, depresi a pokles kognitivních schopností. Takže jestli se v poslední době často cítíte ospalí a často si přes den dáte dvacet, stálo by možná za zvážení zajít k lékaři a vyloučit závažná zdravotní rizika. Lékař vám také může doporučit návštěvu spánkového specialisty.

TIP: Proč (špatně) spíme: Nespavost je v Česku druhý nejběžnější zdravotní problém

„První, co s pacienty probírám, je jejich spánková historie, včetně času stráveného v posteli, latence nástupu spánku (čili jak dlouho trvá, než člověk v posteli usne), finální čas probuzení ráno, doba bdělosti po nástupu spánku (čas strávený vzhůru po probuzení),“ vysvětluje Shahová. „Poté s pacienty hledám znamení a symptomy spánkové apnoe jako například chrápání, ospalost během dne, přestávky v dýchání, které vidí u pacienta v noci jeho partner a tak dále.“

Pokud se však obecně cítíte odpočatí a v pohodě a zdřímnutí přes den vám prospívá, pak v něm určitě pokračujte. Jen se moc nechlubte svým kamarádům, kteří možná takové štěstí nemají.

V roce 2011 objevili chilští paleontologové v Antarktidě záhadnou druhohorní fosilii, která svými rozměry i tvarem připomíná poněkud přerostlý a prokopnutý fotbalový míč. Od té doby se na ní usazoval prach v chilském národním přírodovědném muzeu Museo Nacional de Historia Natura. Vědci ji znali pod přezdívkou „The Thing“, čili „Věc“, kterou fosilie získala podle legendárního sci-fi hororu z Antarktidy od Johna Carpentera z roku 1982.

Nedávno se na „Věc“ důkladně podívali američtí paleontologové z University of Texas at Austin. Nakonec zjistili, že záhadná fosilie je ve skutečnosti obrovské vejce ze sklonku období křídy s původně měkkou skořápkou. Jde přitom o vůbec první fosilní vejce nalezené v Antarktidě. Měří téměř 30 centimetrů, je tak největším vejcem s měkkou skořápkou, jaké jsme kdy na Zemi našli a druhé největší vejce vůbec. 

TIP: Vědci potvrzují: Druhohorní dinosauři snášeli pestrobarevná vejce

Vedoucí výzkumu Lucas Legendre tvrdí, že jde o vejce tvora o velikosti velkého dinosaura. Zároveň jsou ale s kolegy přesvědčeni, že tohle vejce je od dinosauřího velmi odlišné. Je podobné vejcím ještěrů a hadů, je ale mnohem větší, než jak jsme v naší přírodě zvyklí. Vědci se proto domnívají, že jde o vejce velkého mořského plaza, nejspíše mosasaura. Srovnáním s celkem 259 žijícími druhy plazů a jejich vejci dospěli k závěru, že vejce snesl plaz, jehož tělo bez ocasu měřilo nejméně 6 metrů.

Vědeckou stránku projektu Manhattan dostal na starost Robert Oppenheimer – muž, který se vedle teoretické fyziky stejně dobře orientoval ve středověké francouzské poezii či v indických a řeckých eposech, jež četl v originále. Jedni charismatického elegána milovali coby vtělení renesančního ideálu, zatímco jiní ho měli za nafoukaného pozéra s výrazně levicovými sklony a schopností dát lidem pocítit, že nejsou intelektuálně na úrovni. Nikdo mu však nemohl upřít ohromnou inteligenci a umění kočírovat kolegy, přičemž mnozí se s ním mohli ve velikosti ega zdatně poměřovat. 

Předchozí část: Počátky projektu Manhattan (1): Americká honba za atomovkou

Vedení projektu si zprvu kladlo otázku, zda budou Oppenheimera, jenž nikdy nedostal Nobelovu cenu za fyziku, respektovat kolegové, kteří si ocenění již odnesli. Ukázalo se však, že ho hluboce uznávají a ochotně se mu podřizují. Na počátku „Oppi“ neúnavně objížděl americké univerzity a sháněl nejlepší mozky. V laboratořích se tak sešel fyzikální „all-star team“: Richard Feynman, Enrico Fermi, Leó Szilárd, Edward Teller a desítky dalších utvořili v Los Alamos historicky nejvyšší koncentraci géniů fyziky v jednom místě a čase. 

Za sklem akvária

Uzavřené Los Alamos, označované jako Project Y, se tak trochu podobalo akváriu. Za vědci se mohly nastěhovat jejich rodiny, fyzici jim však o své práci nesměli nic říct. Telefonáty ven byly zapovězeny a dopisy pečlivě procházeli cenzoři, než je dovolili odeslat mimo oblast. Místo se proměnilo ve zmenšeninu Ameriky: Fungovaly tam obchody s jídlem i oblečením, kulturní centra, kina a pořádaly se dětské dny i boxerské zápasy. Život však nepředstavoval nějakou šťastnou utopii. 

Ti, kteří v areálu prožili dva roky, často vzpomínali na tíživou atmosféru plnou nejasných domněnek. Všichni tušili, že vyvíjejí něco velkého, téměř nikdo však přesně nevěděl, o co půjde a jak to ovlivní válku. Běžná byla šeptanda i podezřívání, stejně jako občasná ponorková nemoc v městečku, kde zpočátku žilo okolo 3 500 lidí, ale nakonec jejich počet narostl až k osmi tisícům. 

Nicméně Oppenheimer si pro své odborníky vymínil řadu výjimek. Především odmítl, aby laboratoř i jejich osobní život podléhaly vojenským řádům a metodám řízení. Šlo o podmínku mnoha vědců, kteří k „zeleným mozkům“ nechovali žádnou zvláštní náklonnost.

Groves také dovolil, aby se členové jednotlivých týmů (metalurgicko-chemického, teoretické přípravy, praktických experimentů a pro výrobu zbraní) mohli volně setkávat a povídat si u kávy a cigarety o své práci. Popsaná „metoda“ totiž spolehlivě zajišťuje zcela nečekané a průlomové nápady. 

Karta se obrací

Výzkum probíhal pod nesmírným časovým tlakem. Americké síly v Pacifiku během bitvy u atolu Midway v létě 1942 konečně zastavily sérii přešlapů a odrazily útok japonské flotily. Zmíněný obrat ve válce přesunul strategickou aktivitu na stranu USA. Admirálové a generálové už příležitost nepustili a tlačili Japonsko k jeho souostroví. Čím blíž domovině, tím rozhodnější a fanatičtější odpor asijští vojáci kladli, jak plně dokládalo dobývání Šalomounových ostrovů i krvavá lázeň na Okinawě. Představa, že budou muset mariňáci vstoupit na urputně bráněnou japonskou pevninu, dělala vrásky na čele nejen velení armády USA, ale především politikům. Ti se totiž zpovídali ze ztrát na životech – proto potřebovali zemi vycházejícího slunce šokovat a co nejdřív ji donutit ke kapitulaci. 

Závěrečným krokem se tak měl stát test na bývalé vojenské střelnici hluboko v poušti Nového Mexika, asi 330 kilometrů od Los Alamos. Oppenheimer místo pojmenoval Trinity neboli „trojice“, v odkaze na oblíbenou báseň. Pokus se měl uskutečnit brzy ráno 16. června 1945 a vědci se shromáždili ve třech bunkrech, aby v případě nepříznivého vývoje alespoň někdo přežil. Panovala nervózní atmosféra, protože řada tvůrců bomby si nebyla jistá, zda k explozi vůbec dojde. Teoretické modely předpovídaly, že se tak stane, ale nikdy předtím výbuch nikdo neviděl. 

Testovací jádro umístili technici na třicetimetrovou věž a vyklidili pole. Oblastí se přehnal déšť a nakonec zavládlo ticho. Bylo 5:29 a většina personálu – ačkoliv dál než tři kilometry od epicentra a schovaná v bunkru – ležela na zemi se zakrytou hlavou. Jen několik lidí se odvážilo dívat. Pak ručičky hodin přeskočily na 5:30. 

Příchod nového věku 

Gigantický, jasně oranžový atomový hřib nikdo nečekal. Výbuch otřásl zemí silou ekvivalentu 21 kilotun TNT, čtyřnásobku toho, co teoretici spočítali v laboratoři. Pouští se prohnala žhavá tlaková vlna. Ti, kdo se odvážili do inferna podívat, zůstali oslepeni téměř půl minuty. Po prvotním šoku a údivu nad rozpoutanou silou však propukl jásot. Mise byla úspěšně splněna, zrodil se atomový věk. Groves poplácal Oppenheimera po zádech a řekl mu, že je na něj pyšný. Jeho pobočník poznamenal, že „válka právě skončila“, načež Groves odvětil: „Ještě musíme na Japonce shodit dvě bomby.“ 

TIP: Hrátky s Pandořinou skříňkou: Největší jaderné pokusy v lidských dějinách

Někteří z vědců jako by si až v tu chvíli uvědomili, že jejich „vynález zkázy“ někdo opravdu použije na skutečné lidi. Szilárd, který dal celý projekt do pohybu, lobboval u prezidenta Roosevelta, aby Spojené státy provedly pouze výstražný útok na nějaké opuštěné místo, čímž by Japoncům ukázaly, proti čemu stojí. Se svým názorem nebyl sám, ale hlasy generálů u prezidenta převážily: Demonstrací bez ztrát na životech by se vyplýtval ohromný účinek šoku z nové zbraně, jenž mohl zachránit tisíce vojáků, kteří by se v případě japonské kapitulace nemuseli pustit do invaze. 

Japonsko se vzdává

Generalita se nemýlila. Po svržení druhé bomby na Nagasaki došlo v japonském hlavním štábu k rozkolu. Tři z generálů hlasovali pro kapitulaci, další tři byli pro obranu až do úplného konce bez ohledu na ztráty. K údivu všech rozsekl nastalý pat císař Hirohito, jenž sice štábu formálně předsedal, ale za celou válku do jeho jednání nezasáhl. Se slovy „nenechám svůj lid dál trpět“ rozhodl, že země vycházejícího slunce kapituluje, aby se další stovky tisíc lidí ušetřily hrozného osudu. USA byly totiž odhodlané vyrábět a vrhat na tamní města jednu bombu za druhou. Nepředstavitelnou zkázou tak svět vstoupil do nové éry – závodů v atomovém zbrojení. 

Vypuštění teleskopu Jamese Webba v březnu 2021 nebude možné, protože pandemie COVID-19 si vynutila padesátiprocentní snížení stavu personálu zapojeného do sestavování a testování vesmírného dalekohledu. 

Dalekohled Jamese Webba má v budoucnu nahradit již dosluhující Hubbleův teleskop, patřící rovněž NASA. Bude využit především ke zkoumání vývoje prvních galaxií a hvězd po takzvaném velkém třesku, jenž byl podle vědecké teorie počátkem vzniku vesmíru. K důležitým cílům bude patřit i pátrání po známkách možného života mimo Sluneční soustavu.

Termín vypuštění teleskopu se v minulosti už několikrát posouval. Národní úřad pro letectví a vesmír původně doufal, že jej na oběžnou dráhu dostane už v roce 2007. Naposledy se měl dalekohled do vesmíru vydat letos v květnu, ale NASA rozhodla, že se tak v zájmu pečlivé přípravy stane v březnu 2021. Celosvětová pandemie COVID-19 si teď vynutila další odklad, neboť sestavování a testování se od března výrazně zpomalilo. Nový termín startu dalekohledu zatím není známý, podle Thomase Zurbuchena z NASA by se tak ale mohlo stát ještě během příštího roku.

Podle dalšího z administrátorů NASA Steva Jurczyka, musel hlavní dodavatel JWST Northrop Grumman přejít v důsledku omezení v souvislosti s pandemií koronaviru z dvousměnného řežimu na jednosměnný a o jeden den byl také zkrácen pracovní týden.

TIP: Připraveni ke startu! Vesmírný dalekohled Jamese Webba je kompletní

Finální testování nového teleskopu nicméně stále pokračují. V květnu inženýři Northrop Grumman úspěšně otestovali důležitou část konstrukce dalekohledu JWST, označovanou jako Deployable Tower Assembly. Hlavním úkolem tohoto dílu konstrukce je vytvoření dostatečně velké mezery mezi horní částí observatoře, kterou tvoří pozlacená zrcadla s vědeckými přístroji a spodní sekcí, ve které se nachází o poznání teplejší elektronika a pohonný systém. Vytvořením mezery mezi těmito částmi bude moci aktivní i pasivní chladicí systém teleskopu mnohem snáze ochladit zrcadla i senzory na mimořádně nízké teploty, které jsou vyžadovány pro optimální vědecký výzkum.