Zatímco absolutní letecká převaha Spojenců nad Německem v posledních měsících války byla zřejmá i běžným obyvatelům sledujícím stříbrné formace na obloze téměř denně, o situaci na pozemních frontách se nemohli přesvědčit sami. Mnoho z nich proto stále spoléhalo na přesvědčování propagandy, že „taktický“ ústup na frontách je pouze snahou získat čas – Goebbels tomu říkal „prostor za čas“. Stačí prostě už jen pár týdnů vydržet, než budou k dispozici „zázračné zbraně“, které vývoj války zvrátí a přinesou konečné vítězství.

Předchozí část: Poslední měsíce válečného pekla: Konec třetí říše 1945 (1)

Většina Němců důvěřovala prohlášením o neprolomitelné Siegfriedově linii na západních hranicích říše. A když útočníky nezastaví ona, pak jistě nedokážou překonat mohutný tok Rýna.

Přes krvavou řeku 

Je skutečností, že po relativně rychlém ústupu z Francie bránili vojáci Wehrmachtu hranice Říše velmi urputně. První německé město dobyté Spojenci – Cáchy – se stalo v říjnu 1944 dějištěm urputné bitvy, v níž Američané ztratili asi pět tisíc mužů a Němci dvakrát tolik. Hlavní překážku při cestě do nitra Německa však představoval Rýn. Wehrmacht houževnatě hájil levý břeh řeky a pouze v Alsasku se Francouzům a Američanům podařilo vytlačit je v prostoru Colmaru na pravý břeh už v únoru 1945.

Mnohem důležitější však bylo ovládnout střední tok řeky v průmyslové oblasti Porúří. Sedmého března padl do rukou amerických jednotek nepoškozený most v Remagenu, který se ustupujícím Němcům nepodařilo zničit. Na konci měsíce pak Američané překonali Rýn ve člunech jižně od Mohuče a Montgomeryho muži totéž dokázali na severu u Weselu. Němci utrpěli při obraně Rýna těžké ztráty – přišli o 60 000 zabitých a zraněných a téměř 300 000 zajatých mužů. Tyto pohromy se musely nutně projevit na morálce Wehrmachtu.

Podle průzkumu, který mezi německými vojáky zajatými na západě provedli Spojenci, jich důvěřovalo koncem března Hitlerovi 21 % (oproti 62 % na začátku ledna) a v německé vítězství věřilo pouhých 7 %. Poraženectví se šířilo jako nakažlivá choroba. Celé jednotky se dobrovolně nechávaly zajmout, či prchaly z fronty. Civilisté místo toho, aby se připojili k fanatickému odporu, jak si to přál Hitler, vyvěšovali bílé vlajky a bránili vojákům v budování protitankových překážek, aby zabránili dalšímu ničení a umírání. Na tuto „nemoc“ znali nacisté dva „léky“ – propagandu a represe.

Propaganda a represe

Druhé z možností se rozhodl chopit vedoucí hlavní kanceláře NSDAP Martin Bormann, který začátkem dubna zorganizoval kampaň mající přesvědčit vojáky, že válka se ještě dá vyhrát. Ze svých řad vybrala NSDAP zdatné řečníky, kteří oblečeni v civilu šířili propagandu od úst k ústům na nádražích, ve vlacích i v protileteckých krytech. Ba přímo za frontou připomínali svým soukmenovcům „masové vraždění Spojenců v Drážďanech“. Vojáky i civilisty to mělo strhnout k dojmu, že Britové a Američané útočící na jejich rodiny nejsou o nic lepší než bolševici. Agitátoři slibovali v brzké době protiútoky, které budou nabírat na síle, je třeba jen vydržet, než přijdou zázračné zbraně...

Tomu už ale opravdu věřili jen zaslepení fanatici. Ti, kdo si chtěli zachránit život, se vzdálili od svých jednotek a vydali se do nitra země většinou ke svým rodinám. Pokud je zachytila bezpečnostní policie (SiPo) a vrátila k jednotkám, mohli ještě mluvit o štěstí. Dne 15. února vydal ministr spravedlnosti Otto Georg Thierack výnos ustavující náhlé polní soudy pro civilisty, pro něž měly platit stejné tresty jako pro vojáky, kteří dezertovali nebo podrývali bojového ducha.

Popravy dezertérů i zbabělců

Ani Goebbels už nevěřil v přesvědčovací kampaň mezi vojáky a poznamenal si do deníku: „Na západě se teď už dá něčeho dosáhnout pouze brutálními zákroky.“ Tím měl na mysli popravy. Na sloupech a stromech podél cest se objevovalo stále více oběšených s hanlivými tabulkami jako „Nevěřil jsem ve vůdce“ nebo „Jsem zbabělec“.

Speciální motorizovanou jednotku, která měla chytat zběhy, nechal sestavit polní maršál Albert Kesselring poté, co 10. března převzal velení na západě po odvolaném von Rundstedtovi.

Pokračování: Poslední měsíce válečného pekla: Konec třetí říše 1945 (3)

Už o tři dny dříve popravili čtyři důstojníky za neuposlechnutí rozkazu (pátý odsouzený už byl v americkém zajetí), když nedokázali vyhodit do vzduchu most u Remagenu. Verdikt vynesl takzvaný létající stanný soud (Fliegendes Standgericht), který vznikl na základě Hitlerova dekretu 9. března. Kesselring pak nechal rozsudek citovat, aby důstojníci svým vojákům dali odstrašující příklad a ujistili je, že od stanných soudů nelze čekat nic jiného než „krajní přísnost“. Stannému soudu velel sadistický generálporučík Rudolf Hübner, jehož Kesselring 28. dubna jmenoval velitelem obrany Mnichova. Než hlavní město Bavorska 30. dubna padlo, nechal zastřelit nebo oběsit na dvě stovky lidí.

Biomedicínští inženýři amerického technologického institutu MIT loni vyvinuli pozoruhodnou chirurgickou lepicí pásku, kterou je možné používat na vlhké biologické povrchy, tedy především v léčbě pacientů s rozmanitými poraněními. Teď svou lepicí pásku vylepšili tak, že je možné ji přilepit na živé vnitřní orgány a posléze ji opět bez potíží odlepit.

Zřejmě každý, kdo si někdy z těla odlepoval náplast potvrdí, že nejde o nikterak příjemný prožitek. Obyčejnou náplast tak logicky nelze použít v případě živých tkání vnitřních orgánů, například dýchajících plic nebo bijícího srdce. Xuanhe Zhao a jeho kolegové v MIT ale vymysleli takovou lepicí pásku, jejíž odlepování je pro orgány bezpečné.

TIP: Náplasti s proteinem lidských plodů by mohly léčit rány bez jizev

Badatelé vylepšili svou „chirurgickou“ lepicí pásku látkou zvanou glutathion. Jde o významný antioxidant, který se přirozeně vyskytuje ve většině buněk a tělo s ním nemá problém. V tomto případě právě glutathion zajistí, že tuto vysoce lepící chirurgickou lepicí pásku lze snadno a pevně přilepit k živému orgánu. A v případě potřeby je tuto pásku možné jednoduše deaktivovat použitím jedlé sody. V budoucnu by podobné bionáplasti mohly nahradit většinu chirurgického šití. Podle Zhaa je chirurgické šití technologií starou tisíce let, která by si již zasloužila odejít do zaslouženého důchodu.

Pátrání po pachatelích sarajevského atentátu bylo úspěšné. Do rukou policie padli téměř všichni jeho účastníci i jejich pomocníci. Zatčení byli umístěni do samovazby v sarajevské věznici a jejich vyšetřování skončilo 19. září 1914. Obžaloba je vinila především z vlastizrady a spiknutí, do něhož se zapojila cizí země – Srbsko.

V pondělí 12. října zahájil v budově hlavního soudu předseda tribunálu Luigi von Curinaldi dlouho očekávaný proces s celkem 25 lidmi. Většině pachatelů atentátu nebylo v době jeho provedení 20 let, takže podle platného práva nemohli dostat trest smrti. Obžalovaní byli lidé různých povah, což se projevilo na jejich chování během procesu. Někteří se snažili vykroutit a zmenšit svůj podíl viny na co nejmenší míru, jiní však vypovídali bez vytáček a svůj čin prohlašovali za správnou věc. 

Obětovali bychom všechny

Nedeljko Čabrinović vypovídal jako první už v průběhu 12. října 1914. Ukázalo se, že je to citlivý člověk, který několikrát projevil dojetí. Při čtení protokolu se svědectvím hraběte Harracha o posledních slovech Františka Ferdinanda se v očích atentátníka dokonce objevily slzy. Ohledně smrti vévodkyně z Hohenbergu útočníci vypovídali, že nebyla terčem atentátu a zabít chtěli jen následníka a případně též rakousko-uherského generála Potiorka, který v červnu 1914 odpovídal za bezpečnostní opatření při osudné návštěvě Františka Ferdinanda d`Este v Sarajevu.

Čabrinović byl při čtení rozsudku 28. října 1914 uznán vinným z velezrady a vraždy. Jelikož měl v době spáchání činu 19 let a pět měsíců, dostal s ohledem na tuto skutečnost nejvyšší možný trest – 20 let těžkého žaláře zostřených jedním postem (celý den bez jídla) měsíčně a vždy v den výročí atentátu tvrdým ložem. K výkonu trestu jej transportovali do vojenské věznice v Malé pevnosti Terezín, která byla společně s dolnorakouskou věznicí Möllersdorf určena jako místo pro osoby odsouzené vojenskými soudy k těžkému žaláři.

Čabrinoviće sem přivezli společně s Principem a Grabežem 3. prosince 1914. Umístěn byl v cele na samotce a své druhy již nikdy neviděl. Samota, hlad a zima v kombinaci s těžkými pouty vykonaly své a vězni se brzy zhoršila tuberkulóza, kterou trpěl již během procesu. Zemřel 22. ledna 1916 a skončil v neoznačeném hrobě na terezínském městském hřbitově. Roku 1920 byly Čabrinovićovy pozůstatky exhumovány společně s těly Principa i Grabeže a převezeny ke slavnostnímu pohřbení na hřbitov svatého Marka v Sarajevu.

Chtěl všeobecnou revoluci

Gavrilo Princip před soudem mluvil bez vytáček. Také on prohlašoval, že Žofie zamýšlený cíl útoku nepředstavovala, a doslova uvedl: „Nechtěl jsem ji zabít, došlo k tomu nešťastnou náhodou.“ Je ovšem otázkou, nakolik byla tato slova pravdivá. Vzhledem k nenávistným letákům v sarajevských ulicích častujících vévodkyni těmi nejhrubšími slovy a vyzývajících k její vraždě je možné, že měla být zabita společně se svým manželem a Potiorkem. Když však atentátníci viděli, jaký nesouhlas vyvolala vražda matky tří dětí, mohli začít vypovídat jinak. Pravdu se asi již nikdy nedozvíme a informaci o tom, koho skutečně chtěl či nechtěl zabít, si Princip vzal s sebou do hrobu.

Odsouzen byl ke stejnému trestu jako Čabrinović. V Terezíně skončil na samotce s desetikilogramovými pouty, což společně s podvýživou, zimou a nedostatkem čerstvého vzduchu zapříčinilo rychlé zhoršování zdravotního stavu. Fyzicky však nikdy týrán nebyl. V těchto podmínkách žil ještě tři a půl roku, i když trpěl tuberkulózou kostí. Od roku 1916 trávil čas střídavě na cele a v nemocnici, přičemž se s ním setkalo několik lékařů.

Vězeňský psy­chiatr MUDr. Martin Pappenheim později vydal své vzpomínky na Principa tiskem a díky tomu dodnes víme, co se atentátníkovi honilo hlavou. Svůj čin považoval za správný až do konce a lékař k tomu poznamenal: „Myslel si, že v důsledku opakovaných atentátů se může uskutečnit taková organizace, jakou si přál Danilo Ilić, a potom nastane všeobecná revoluce v národě.“

Gavrilo Princip nakonec zemřel 28. dubna 1918 v terezínské vojenské nemocnici. V době smrti už vážil pouhých 40 kilogramů. Vojáci z místní posádky jej tajně pochovali na zdejším hřbitově, ale jeden z nich, František Löbl, si pořídil nákres místa hrobu. Díky tomu mohly být 9. června 1920 Principovy ostatky exhumovány a společně s těly Čabrinoviće a Grabeže odvezeny do Sarajeva k pohřbení do společného hrobu příslušníků Mladé Bosny.

Následník byl Nemesis Slovanů

Trifun „Trifko“ Grabež se narodil 28. června 1895 a byl tak z trojice hlavních atentátníků nejmladším. U soudu pateticky obhajoval čin své skupiny a na předsedovu otázku, co měl proti následníkovi trůnu, odpověděl: „Stavěl jsem se proti němu z toho důvodu, že patřil k lidem, kteří přinesli veškeré zlo do Bosny. On byl Nemesis všech Slovanů, německý druh těch, co se stavěli proti velké ideji jihoslovanského státu. Podle názoru mého i Principova měl být proto zničen.“

Je pochopitelné, že výpovědi tohoto druhu Grabežovi v očích tribunálu jen přitížily. Proto byl také on odsouzen k 20 letům těžkého žaláře, i když se 28. června 1914 k ozbrojené akci nakonec nedostal.

V Terezíně žil ve stejných podmínkách jako ostatní. O jeho stavu v posledních dnech máme svědectví dalšího z odsouzenců Iva Kranjeviće. Díky benevolentnosti jednoho z dozorců mohl Grabeže na cele navštívit a své dojmy později popsal takto: „Grabež ležel slabý a vyčerpaný. V tváři nevypadal tak špatně, a proto mě vůbec nenapadlo, že umírá. Říkal, že se mu zdá, jakoby se mu oslabil a klesl žaludek, proto nemůže jíst… Rozloučil jsem se s ním s nadějí, že se zítra opět shledáme a že budeme mít na stráži lepší vojáky, kteří nebudou překážet. Druhého dne však našli Trifka mrtvého – zemřel vyčerpáním ze stálého, dlouhotrvajícího hladovění.“ Trifko Grabež zemřel v Terezíně 21. října 1916. 

Nejvyšší tresty

V nejkomplikovanější situaci se během procesu ocitli ti ze spiklenců, kteří již v době atentátu měli víc než 20 let. V jejich případě totiž tribunál mohl vynést trest smrti a u pěti obžalovaných tak skutečně učinil. Na prvním místě šlo pochopitelně o Danila Iliće, který byl hlavní osobou zařizující technické záležitosti spojené s přípravou atentátu. Kromě něj dostali nejvyšší trest:

• Veljko Čubrilović (28 let), povoláním učitel v Priboji, podílel se na organizování pomoci atentátníkům během dopravy zbraní bosenským územím. 
• Mihajlo Jovanović (36 let), obchodník a podnikatel z Tuzly, který atentátníkům ukryl zbraně a v Doboji je předal Ilićovi.
• Jakov Milović (43 let), rolník z Obriježe, měl účast na dopravě zbraní Bosnou.   
• Nedjo Kerović (28 let), rolník z Tobutu, se také podílel na dopravě zbraní Bosnou.

Všechny rozsudky smrti však nebyly vykonány, protože císař František Josef udělil Milovićovi s Kerovićem milost a nový trest zněl v případě prvého na doživotí a u druhého na 20 let těžkého žaláře. Odpykávali si jej v möllersdorfské věznici, kde Milović zemřel 16. dubna 1916 a Kerović o šest dní později. U zbývajících tří odsouzenců byl trest smrti potvrzen a kat Alois Seyfried je popravil oběšením na dvoře Filipovićových kasáren v Sarajevu 3. února 1915.

TIP: Svatovítská neděle v Sarajevu: Atentát na Františka Ferdinanda d’Este

Podíleli se na atentátu

• Mitar Kerović (65 let), otec Nedja Keroviće, organizoval pomoc Principovi s Grabežem. Odsouzen byl na doživotí a zemřel 1. října 1916 v Möllersdorfu. 
• Vaso Čubrilović (17 let) patřil ke skupině sedmi atentátníků a dostal 16 let těžkého žaláře. Vězněn byl v Zenici a Möllersdorfu, kde nebyly podmínky pro život tak těžké jako v Terezíně. Válku přežil, roku 1918 jej propustili, načež se stal učitelem v Sarajevu. Později působil jako profesor bělehradské univerzity a po druhé světové válce jej čekala politická kariéra. V jugoslávské vládě zastával funkce ministra zemědělství a později ministra lesnictví. Zemřel v Bělehradě 11. června 1990 jako vůbec poslední z atentátníků. 
• Cvjetko Popović (18 let) byl dalším ze skupiny atentátníků. Trest v jeho případě zněl na 13 let těžkého žaláře. Věznění přežil a později pracoval jako profesor filozofie a kurátor muzejních sbírek v Sarajevu. Je zajímavé, že ve stáří svůj podíl na atentátu odsuzoval. Zemřel 9. června 1980. 
• Lazar Djukić (18 let) patřil k Ilićovým spolupracovníkům. Odsouzen byl k 10 letům a v Terezíně se u něj následkem věznění projevila duševní porucha. Zemřel v psychiatrické léčebně v Praze 19. března 1917. 
• Ivo Kranjčevič (19 let) věděl o přípravách atentátu a neoznámil to úřadům, za což dostal 10 let. Vězněn byl v Terezíně a podařilo se mu přežít. 
• Cvijan Stepanović (37 let) byl za pomoc při dopravování zbraní atentátníků do Tuzly odsouzen k sedmi letům. Věznění přežil.
• Branko Zagorac (19 let) dostal za neoznámení příprav atentátu tři roky. Věznění se mu podařilo přežít.
• Marko Perin (17 let) byl za stejný přečin odsouzen ke stejnému trestu. Zemřel v prosinci 1914 v bosenské věznici Zenica.  

Dalších devět obžalovaných bylo pro nedostatek důkazů osvobozeno. 

Čína v těchto dnech dosáhla významného úspěchu, když vynesla na oběžnou dráhu poslední plánovaný satelit globální navigační sítě BeiDou. Završili tím úsilí, které probíhá již desítky let. Satelit Beidou Navigation Satellite (BDS) dopravila na oběžnou dráhu nosná raketa Dlouhý pochod 3B, která startovala v úterý 24. června (2020) ráno z kosmodromu Si-čchang v jihozápadní Číně.

Start byl původně odložen o týden, kvůli technickým problémům s nosnou raketou. Čína tradičně nespěchá s ohlašováním úspěšných kosmických startů. Tentokrát ale udělali výjimku a start satelitu ohlásili dopředu, a poté jej i přenášeli živě na státní televizní stanici CCTV. To do značné míry ukazuje na význam dokončení sítě BeiDou pro čínské globální ambice.

Navigační síť BeiDou-3

Čína zahájila vývoj navigační sítě BeiDou v devadesátých letech. První satelit tohoto systému umístili na oběžnou dráhu v říjnu 2000. Dnes již operuje 3. generace těchto satelitů, v podobě sítě označované jako BSD-3. Teď už ji tvoří celkem 30 satelitů, které, na rozdíl od předešlých generací sítě BeiDou, poskytnou globální pokrytí. Síť nabízí celou řadu aplikací, od velmi přesného určení polohy, až po rychlou komunikaci v podobě krátkých zpráv.

TIP: Čína zahájila rok 2020 ve vesmíru vypuštěním satelitu s tajným posláním

Čína teď dokončení sítě BDS-3 předběhla Spojené státy, které pracují na modernizaci slavného navigačního systému Global Positioning System (GPS). Modernizace sítě GPS a vypouštění satelitů GPS III nabraly zpoždění kvůli pandemii COVID-19 a s dokončením se počítá v roce 2023. Ve světě jsou ještě dvě další konkurenční navigační sítě, evropský systém Galileo a ruský Glonass, které rovněž zatím nejsou dokončené.

Sledování seriálů či filmů bez přestávky neboli binge-watching představuje častý způsob trávení času mnoha lidí, nejen v časech karantény. Rekord zatím drží Alejandro „AJ“ Fragoso z Brooklynu, který se vydržel na televizi dívat 94 hodin v kuse. Ze seriálů si naordinoval například Hru o trůny, Twilight Zone či Adventure Time. Mladík měl u sebe lékaře, jenž monitoroval jeho fyzický stav a sledoval škodlivé účinky dlouhodobého sledování obrazovky i nedostatku odpočinku. 

TIP: Extrémní výkony lidského těla: Jak dlouho lze vydržet bez spánku, vody nebo bez kyslíku?

Binge-watching samozřejmě způsobuje únavu, ale má vliv i na kvalitu spánku a vyvolává rovněž nespavost. Dále ovlivňuje kardiovaskulární systém či sociální schopnosti a je také celkem běžné, že se při něm diváci uchylují k nezdravým jídlům. Všechny popsané příznaky a chování pak vedou k dalším komplikacím, jako jsou srdeční choroby, mrtvice či cukrovka.

Baobaby se staly neodmyslitelnou součástí subsaharské Afriky. Jejich kmeny mají průměr i několik metrů a ten nejsilnější se pyšní průměrem přes 10 metrů. Odedávna byly tyto stromy součástí krajiny také v provincii Limpopo, která leží v Jihoafrické republice. Právě tam jsou domorodci svědky záhadného vymírání baobabů. 

Afričané mohou jen přihlížet 

Strážci Afriky shlížejí celou věčnost do nekonečné zlatavé, vyprahlé krajiny. Některé z těchto majestátních stromů života už přečkaly více než 2 000 let. Baobaby se staly symbolem afrického kontinentu. Teď bychom se měli začít obávat o jejich osud.

S baňatými obry savan se můžete setkat v Indii, na Madagaskaru nebo v Austrálii. Na jihu Afriky ale baobaby začaly zničehonic umírat a potíže pozorují i domorodci na východě. S baobaby se lidé loučí hned v několika zemích – v Botswaně, Namibii, Jihoafrické republice, Zambii i v Zimbabwe. Náhlý konec jejich předlouhých životů je zahalený tajemstvím. Místním obyvatelům nezbývá než jen bezradně kroutit hlavou a smutně přihlížet. 

„Uzdravují nás, dávají nám jídlo a přístřeší. Když se podíváme na baobab, vzpomeneme si na slona, protože je to jediné zvíře, které dosáhne až nahoru a může jíst plody baobabu,“ popisuje důležitost těchto stromů pro místní obyvatele Siphuga Lazarus, jenž v provincii Limpopo prožil celý svůj život. 

Umírají nejstarší předčasně?

Afričané se naučili baobaby všestranně využívat – jejich duté kmeny jim poskytují bezpečná útočiště, ze semen baobabů prstnatých se získává jedlý olej a dřeň plodů je bohatá na vitamin C, vápník, železo a další tělu prospěšné látky a dá se jíst čerstvá i sušená. Plody přijdou vhod při přípravě nápojů i léků – působí proti dehydrataci a domorodci je využívají například k léčbě úplavice. „Dodává nám to sílu, působí to na naše těla. Je to jako druh medicíny, získáváme z toho energii,“ vysvětluje Anna Munzhelele ze zdejší vesnice. Lolepo Tetile ukazuje na jeden z nejmohutnějších baobabů: „Tenhle strom tady byl už tehdy, když se narodili naši dědečkové. Ptali jsme se jich a říkali, že tady stál, když sem do vesnice lidé přišli. Sloni porazili ty ostatní stromy, ale tenhle by shodit nedokázali.“

Za posledních 12 let zemřelo 9 ze 13 nejstarších baobabů. Bylo jim 1 000 až 2 500 let. Podle biologů stromy netrpěly žádnou chorobou, kterou by se jejich zánik dal zdůvodnit. Paradoxní ovšem je, že stromy začaly umírat v době, kdy se badatelé pustili do zkoumání jejich věku a snažili se zjistit, jak je možné, že žijí tak dlouho. Nejpravděpodobnější příčinou úhynu jsou podle odborníků klimatické změny. 

Méně slonů, kaloňů i baobabů

Technický poradce pro Afriku při OSN Daniel Pouakouyou má pocit, že do osudu baobabů je potřeba zasáhnout: „Teď, když si uvědomujeme, že baobaby už nebudou žít tak dlouho jako dřív a že jsou tak významné pro naše životy i pro ekosystém, je možná načase přidat je na seznam druhů potřebujících rekultivaci. Můžeme pěstovat stromy jako je baobab – pro ty, kteří vědí jak na to, je velmi jednoduché vypěstovat ze semene rostlinu. Stejně jako u jiných významných druhů je možná načase začít přemýšlet o rekultivaci a umělém pěstování.“

TIP: Stromy naopak: Rýžové smrákání nad madagaskarskými baobaby

Znepokojivé je, že zatímco ty nejstarší z baobabů umírají, vyrůstá stále méně nových stromů. Může to souviset s nižším počtem slonů a kaloňů, kteří pomáhají baobabům s roznášením semen. Jestli jsou klimatické změny skutečně na vině, ukáže až podrobnější zkoumání. Možná prostě nadešel čas, kdy by baobaby tak jako tak zemřely. A možná je načase začít přírodu skutečně poslouchat, snažit se pochopit to, co se nám pokouší vzkázat a její prosby vyslyšet. 

James Blunt, autor tklivých popových písní, pochází z rodiny, v níž se vojenské povolání dědilo z generace na generaci. Sám Blunt absolvoval vojenskou akademii v Sandhurstu a poté byl zařazen k pobřežní stráži, kde získal hodnost kapitána. Následně sloužil v mírových silách NATO v Kosovu a po návratu do vlasti se koncem roku 2000 stal příslušníkem Královské stráže. 

Díky tomu se v dubnu 2002 zúčastnil pohřbu královny matky, a dokonce patřil k mužům, kteří nesli její rakev. O půl roku později ale vyslyšel volání múz a armádu po šesti letech služby opustil. Na svou vojenskou kariéru ale při budování své kariéry hudební rád odkazoval, podporoval tak svou image kladného hrdiny. Za nejzásadnější okamžik svého armádního působení dnes považuje událost z roku 1999, kdy dostal od amerického generála Wesleyho Clarka rozkaz obsadit se svými muži přistávací plochu letiště v Prištině.

To by ale znamenalo střet s Rusy, kteří se na letiště dostali dříve než jednotky NATO. Blunt si byl vědom problematičnosti rozkazu, a proto vznesl námitky. Naštěstí ho podpořil britský generál Mike Jackson, který odmítl, aby jeho muži byli odpovědní za případný konflikt. Celá napjatá situace se nakonec vyřešila smírně – Rusům během několika dní došly zásoby potravin, a tak sami přišli s nabídkou o letiště se podělit.