Náš druh je typický tím, že jak samice, tak si samci, věnují hodně času a energie výběru vhodného partnera. Nový výzkum švédských a britských badatelů ale odhalil, že vybírání partnera pokračuje i po samotném sexuálním aktu. Vypadá to, že vybíravá jsou i lidská vajíčka, která upřednostňují pro své oplození jen určité spermie.

Už nějaký čas víme, že lidské vajíčko používá chemické signály, jimiž k sobě láká spermie. John Fitzpatrick ze švédské Stockholm University a jeho spolupracovníci zjistili, že vajíčko využívá tyto chemické signály k výběru mezi spermiemi. Některé spermie jsou totiž těmito látkami přitahovány více, než jiné. Zároveň se ukázalo, že vajíčka různých žen si prostřednictvím zmíněných chemických signálů „vybírají“ spermie různých mužů. A ne vždy to musí být spermie jejich partnera.

TIP: Šance pro vesmírné kolonisty: Zmražené sperma přečká mikrogravitaci bez úhony

Podobné situace, kdy si vajíčko vybírá mezi spermiemi, známe u jiných druhů živočichů. U člověka se vědci ale zatím jen dohadovali, zda je to možné. Vajíčka jako taková zdánlivě nemají žádné zájmy, ale mohou se nechat oplodnit jen jedinou spermií, tak mají velký „zájem“ na tom, aby to byla co nejvíce kvalitní spermie. Podle badatelů by výsledky tohoto výzkumu mohly pomoci ve výzkumu lidské plodnosti. Právě „vybíravost“ lidských vajíček by například mohla souviset s doposud nevysvětlitelnou neplodností některých lidských párů.

Jakým způsobem lze odhadnout, zda existuje inteligentní život i na jiných planetách? Vědci z univerzity v Nottinghamu k problému přistoupili z evolučního hlediska. Za předpokladu, že se na nich utvářel podobným způsobem jako na Zemi, mohlo by v naší domovské galaxii existovat zhruba 36 inteligentních civilizací schopných aktivní komunikace. Jak k takovému číslu vědci dospěli?

Model, označovaný jako „Copernican limit“, počítá s tím, že trvá asi pět miliard let, než se vytvoří na planetách život podobný tomu pozemskému. Dalším předpokladem je, že tyto planety obíhají kolem hvězdy s vysokým obsahem kovu, stejně jako planeta Země kolem Slunce. Ze znalostí, které o Mléčné dráze máme to znamená, že průměrná vzdálenost od Země k těmto civilizacím je okolo 17 000 světelných let. Obrovská vzdálenost ale bohužel značí, že nejen komunikace ale i případná detekce signálů od mimozemských civilizací je s naší současnou technologií jen velmi složitá. Na druhou stranu, technologie schopné mimoplanetární komunikace známe jen zhruba posledních 100 let.

TIP: Pátrání po životě ve vesmíru: Proč mimozemšťané mlčí?

Podle Christophera Conselice, profesora astrofyziky na univerzitě v Nottinghamu, který studii vedl, je otázka mimozemských civilizací důležitá hned ze dvou hledisek. Pokud se ukáže, že inteligentní život je ve vesmíru běžný, znamená to, že naše civilizace může existovat déle než jen několik tisíc let. V opačném případě jde o velmi špatnou zprávu pro naši dlouhodobou existenci. Znamenalo by to totiž, že život na planetě Zemi je jen jedna velká anomálie.

Koronavirus ovlivnil podle OSN životy až 92 % studentů po celém světě. Na univerzitách mimo jiné přerušil zkoušková období či promoce. Tokijská Business Breakthrough University se však nenechala virem zastavit a slavnostní zakončení studia uskutečnila pomocí robotů: Stroje na dálkové ovládání snímaly obličeje absolventů a promítaly je na obrazovku umístěnou v úrovni hlavy. Děkan Šugo Janaka, který celou událost naplánoval, pak vozítkům předal diplomy. Doufá přitom, že by netradiční, avšak oficiální akce mohla inspirovat také další vysoké školy.

Sám „sponzor terorismu“ Usáma bin Ládin po útocích na newyorská dvojčata v rozhovoru pro pákistánské noviny z 28. září 2001 popřel své spojení s útoky i to, že by o nich předem věděl. Současně obvinil washingtonskou vládu z podpory Izraele a utiskování Palestinců. V říjnu pak ve videonahrávce uvedl, že „zničením nejvěhlasnější budovy zasáhl Alláh Ameriku v jejím nejzranitelnějším bodě“.

Když se slehne země

V následujících letech vydal několik prohlášení, v nichž už se k newyorskému útoku hlásil mnohem konkrétněji. Spojené státy tak na teroristu zahájily hon, který ho měl předhodit spravedlnosti. Na celé pronásledování však vrhá podivný stín fakt, že bin Ládin za útoky z 11. září nebyl nikdy formálně obviněn. Přesto americký Senát vyhlásil odměnu 25 milionu dolarů za informace vedoucí k jeho dopadení.

Jenže po nejhledanějším teroristovi jako by se slehla zem a až na občasné videonahrávky s výhrůžkami západním mocnostem či Saúdům o sobě nedával vědět. Podle některých náznaků se měl skrývat v jeskynním komplexu Tora Bora na východě Afghánistánu. Americko-afghánské jednotky v prosinci 2001 na oblast udeřily a pobily desítky členů al-Káidy, ale bin Ládina nenalezly. Ten údajně vyklouzl jen tak tak – a utrpěl přitom zranění ramene. 

Stopy v Abbottabádu

První hmatatelnou stopu se CIA podařilo zachytit až roku 2009, kdy agenti sledovali kurýra al-Káidy až do opevněné rezidence v pákistánském Abbottabádu. Terorista tam žil se třemi manželkami i několika dětmi a plánoval další útoky, mimo jiné na železnice v USA.

Vyšetřovatelé záhy vypozorovali, že obyvatelé objektu se chovají zvláštně. Nevycházeli ven, jídlo jim nosil výhradně kurýr a veškeré odpadky pálili na dvorku. Začínalo být zjevné, že uvnitř se skrývá někdo velmi důležitý, ne-li přímo iniciátor newyorských atentátů. Američany však mátlo, že rezidence se nachází nedaleko vojenské akademie. Později dle tohoto faktu i dalších náznaků usoudili, že Pákistánci museli o bin Ládinově přítomnosti vědět. Identitu majitele skrýše se definitivně podařilo potvrdit teprve v březnu 2011 díky odvaze lékaře Šakila Afridiho, jenž získal vzorky DNA všech obyvatel domu.

Dopadení po letech 

V noci na 2. května přiletěly z Afghánistánu do Abbottabádu vrtulníky, z nichž slanili operativci protiteroristického oddílu Navy SEAL. Během čtyřicetiminutové přestřelky byl Usáma bin Ládin (spolu s řadou dalších obyvatelů domu) zabit. Jeho tělo Američané po identifikaci, jež proběhla mimo jiné i za pomoci přítomného, speciálně k tomuto účelu cvičeného, psa, pohřbili do oceánu. Stalo se tak údajně proto, aby se hrob neproměnil v poutní místo radikálů. Americký prezident Barack Obama zároveň zakázal publikování snímků mrtvého teroristy, z nichž by se mohly stát nástroje propagandy.

TIP: Hon na arciteroristu: První pokusy o zneškodnění Usámy bin Ládina

Oba tyto kroky rozvířily debaty, zda a jak byl bin Ládin usmrcen a pohřben. Samotná al-Káida nicméně jeho zabití už 6. května potvrdila. Tálibánci se za zabití spojence pomstili dvojicí pumových atentátů, při nichž zemřelo sedm desítek osob. Síť al-Káidy sice funguje i v současnosti, ale smrtí bin Ládina ztratila svůj nejvýraznější symbol. Jeho myšlenky a zvrácené ideály bohužel stále žijí a mezi jejich dědice se zařadil kupříkladu Islámský stát. I tak znamenala smrt zakladatele pro teroristy těžkou ránu. 

Během své 15 let trvající mise pořizoval rover Opportunity každý třetí den v 11:03 hodin snímek marsovské oblohy. Výsledkem této časosběrné anabáze je marsovká analema – křivka, která ukazuje cestu Slunce po obloze v průběhu marsovského roku trvajícího trvá 668 solů (marsovských dní).

Na tomto obrázku je analema pořízená v rozmezí 16. července 2006 a 2. června 2008 objektivem s rybím okem, který zabírá celou oblohu včetně horizontu. Okolo analemy je na obrázku začerněno, aby byla lépe vidět pozice Slunce.

Zatímco na Zemi má analema tvar osmičky, jak se Slunce pohybuje na obloze ze slunovratů do rovnodenností, na Marsu má tvar spíše hrušky vzhledem k více eliptické dráze na cestě okolo Slunce (při podobně nakloněné ose). Když je Mars dále od Slunce, pohybuje se na obloze pomaleji (nahoře). Naopak, když je blíže, pohybuje se rychleji (dole).

TIP: Vrací se Slunce každý den na stejné místo na obloze?

Analema se objevuje i na dalších planetách Sluneční soustavy. Její tvar závisí na oběžných a rotačních parametrech jednotlivých planet. Nejpodobnější tvar marsovské analemy má Saturn. Na Jupiteru má analema tvar elipsy a na Zemi, Uranu a Neptunu tvar osmičky.

Pro Merkur a Venuši klasická analema neexistuje – je to kvůli spin-orbitální rezonanci Merkuru (každý den trvá přesně dva roky) a velmi dlouhému dni (v porovnání s délkou roku) na Venuši.

Od okamžiku početí člověk po zbytek života jen stárne a léta přibývají i jeho dědičné informaci. Po oplodnění spermií se vajíčko začne rychle dělit: Za 24 hodin stihne zárodek vytvořit druhou kopii své vstupní dědičné informace a následně se rozdělí na dvě buňky. Každá z nich pokračuje dál v kopírování DNA a dělení. 

Po týdnu obsahuje embryo 100–150 buněk a veškerá jeho dědičná informace by se dala natáhnout po obvodu fotbalového hřiště. Buňky dospělého člověka mají popsaný proces za sebou miliardkrát a délka jejich DNA odpovídá 59 cestám ze Země ke Slunci a zpět. Jedná se o spoustu informací – a s jejich množstvím také narůstá pravděpodobnost, že se něco pokazí a při přepisu dojde k chybě. 

Korektoři genomu

K přepisu do nové dvojité šroubovice se v každé buňce nabízejí víc než tři miliardy písmen genetického kódu. Koho by překvapil nějaký ten překlep? Buňky naštěstí procházejí velmi důkladnou korekturou: Příroda je totiž vybavila hned několika mechanismy schopnými chyby v DNA odhalit a opravit. Ani genetičtí korektoři však nejsou neomylní, a s postupujícím věkem se tak překlepy dědičné informace v těle hromadí. 

Omyl v kopírování není vždycky na škodu. Změna v DNA může přinést novou výhodnou vlastnost, kterou následně evoluce upřednostní, načež se šíří populací. Jedna taková změna například dovolila našim dávným předkům trávit i v dospělosti mléčný cukr, laktózu. Lidé tak mohli bez bolení břicha konzumovat mléko domácích zvířat a zajistili si další významný zdroj živin. Každý překlep v DNA však nekončí evoluční výhodou: V řadě případů nemá její změna na nositele žádný efekt, ale nejednou kvůli ní vznikne dědičné onemocnění jako hemofilie nebo cystická fibróza.

Chyby napříč generacemi

Některé defekty ovlivní jen svého nositele. Například chyba v DNA jaterní buňky může mít za následek vznik nádoru v uvedeném orgánu. Ačkoliv k tomu dochází prakticky neustále, nemusí člověk s takovou chybou hned onemocnět rakovinou. Imunitní systém dokáže poškozené buňky najít a zničit. S postupujícím věkem však jeho ostražitost a výkonnost klesá a riziko tumoru roste. Proto mají téměř všichni muži nad 60 let v prostatě alespoň nějaké nádorové buňky. Po osmdesátce už se pak nacházejí prakticky ve všech orgánech a rakovina patří k nejčastějším příčinám úmrtí u seniorů.

Jiné chyby v DNA dopadají až na další generaci. Například ve varlatech mužů se neustále množí buňky, z nichž vznikají spermie, přičemž samozřejmě dochází i k překlepům. Třicetiletý tatínek tak může dát svému dítěti do vínku dědičnou informaci pozměněnou zhruba na 20–30 místech a s každým dalším rokem přibudou ve spermiích 2–3 chyby. 

Riziku postižení novorozenců se věnuje velká pozornost především u starších matek. Jejich potomkům hrozí mnohem pravděpodobněji například Downův syndrom, který ovšem nevzniká kvůli poškození DNA, nýbrž následkem chyby při rozdělení dědičné informace ve vajíčku. Lidská vajíčka jsou k ní od přírody náchylná a s přibývajícími léty rodičky roste i četnost chyb. Starší otcové však dětem předávají DNA s více defekty, a jejich potomci proto s větší pravděpodobností čelí řadě zdravotních problémů, včetně schizofrenie či autismu. 

Ošoupané koncovky

Dědičná informace člověka se v každé buňce dělí na 46 částí zvaných chromozomy: 23 jich potomek získává ve vajíčku od matky, druhou půlku dědí z otcovy spermie. Konce všech chromozomů chrání zvláštní úsek DNA, tzv. telomera. Zjednodušeně si ji lze představit jako koncovku, jež brání roztřepení tkaniček v botách.

Telomeru tvoří šestice písmen genetického kódu, která se zhruba 2 500krát opakuje. Když se buňka dělí, vyrobí si dokonalé kopie všech 46 chromozomů. Jen kopírování telomer většinou nedokáže dotáhnout, a v každé nové buňce jsou proto o něco kratší. Zjednodušeně lze říct, že se ošoupávají.

Telomera novorozence sestává zhruba z 11 tisíc písmen genetického kódu, zatímco na sklonku života jich člověku zbývá jen kolem čtyř tisíc. Muži z nich přitom ukrajují rychleji než ženy a tempo zkracování koncovek ovlivňuje i životní styl, například stres, kouření a další prohřešky proti zdraví. Podle některých vědců lze právě z délky telomer vyčíst, kolik let zdravého života má člověk ještě před sebou. 

Nezbytná pojistka

Pokud se telomery zkrátí na kritickou mez, ztrácejí chromozomy jasně vymezené hranice, lepí se k sobě, lámou se a v dědičné informaci propuká zmatek, který nezřídka končí nádorovým bujením. Většina buněk však nenechá události dospět tak daleko a zastaví dělení dřív, než telomery dosáhnou rizikové délky. Některé dokonce spustí procesy, jimiž samy sebe zlikvidují v jakési buněčné obdobě sebevraždy. Ve spermiích a vajíčkách dochází ke generální opravě telomer: Proto je má dítě po narození dlouhé a celý život z nich pak ukrajuje.

TIP: Kdy zemřete? Jednoduchý test vám ukáže očekávanou délku vašeho života

Zastánci názoru o rozhodujícím vlivu telomer na stárnutí a délku života prosazují, aby jejich měření tvořilo v určitém věku součást běžného preventivního vyšetření – protože zkrácené telomery by mohly s předstihem varovat před blížícími se vážnými zdravotními komplikacemi. „Rizikový“ jedinec by se pak nacházel pod častějším a důkladnějším lékařským dohledem: Hlídal by se u něj třeba nástup nádorových onemocnění, rostoucí hrozba infarktu myokardu či mozkové cévní příhody. Řada vědců však ve zkracování telomer nevidí nic, čeho by se bylo nutné obávat. V běžných životních podmínkách totiž údajně jejich délka nikdy neklesne na hodnoty, jež by člověka ohrožovaly.

Geny dlouhověkosti

Odpověď na otázku, proč se někdo dožije stovky a jiný odchází z tohoto světa mnohem dřív, tkví i v konkrétních genech. Každý se rodí s určitým věkovým potenciálem, hodně však záleží na tom, jak s ním hospodaří. Na dědičnost dlouhověkosti ukazuje fakt, že mladší sourozenci stoletých seniorů mají 17krát vyšší šanci dosáhnout stejně úctyhodného věku oproti lidem, jejichž starší sourozenci zemřeli dřív. 

Dnes už vědci znají celou řadu genů, které k dlouhověkosti přispívají. Jejich jednotlivý přínos ovšem nebývá nijak omračující. Genetický základ zde zřejmě staví na souhře většího počtu genů, z nichž každý jen přikládá své polínko do ohně dlouhého života. Navíc se zdá, že je zmíněná sada v různých populacích poskládaná trochu jinak. Například gen MTP zjevně hraje roli v délce života Američanů evropského původu, ale u Francouzů či Němců není jeho vliv patrný.

TIP: Údery života: Je délka života skutečně vyměřena počtem úderů srdce?

Délku života máme zcela jistě vepsánu do dědičné informace, na tom nic nezměníme. Na druhé straně naše DNA netvoří knihu osudu, v níž by stálo pevné datum našeho skonu. Každý máme do značné míry pod kontrolou, jak nám bude dědičná informace fungovat. Někdo s vynikajícími genetickými předpoklady pro dlouhý život svůj dar promrhá nezdravým stylem, jiný dokáže i z méně skvělé výbavy vytěžit maximum. Nakonec se tak může navzdory slabšímu genetickému základu těšit lepšímu zdraví a delšímu životu než ten, kdo dostal dlouhověkost do vínku, ale nabídnutou šanci si nechal protéct mezi prsty.

Nesmrtelná říše zvířat

Ze studia věkovitých živočichů a z pokusů na laboratorních myších víme, že některé geny hrají v prodloužení života významnou roli. Například sloni či velryby představují mnohatunové kolosy tvořené astronomickým počtem buněk, které absolvují mnohonásobně víc dělení než v případě dospělého člověka. Buňkám pětitunového slona afrického nebo 150tunového plejtváka obrovského se tak za života naskytne nespočet příležitostí napáchat při dělení fatální překlepy, s následkem nádorového bujení. Přesto bývá rakovina u slonů a velryb i ve vysokém věku poměrně vzácná.

Zmínění chobotnatci si totiž proti jejímu vzniku vyvinuli neuvěřitelně důkladnou pojistku, když si dvacetkrát namnožili gen TP53. Člověk a velká část ostatních savců ho mají v dědičné informaci jen v jednom výtisku a ve většině zhoubných nádorů bývá vyřazen z činnosti. Patří přitom mezi korektory DNA a hlídá všechny potenciálně rizikové chyby. Dojde-li k závěru, že se v dědičné informaci nachází nebezpečně mnoho překlepů, zařídí, že se buňka přestane množit a sama sebe zničí. Při poškození samotného genu TP53 však DNA není pod dostatečným dohledem a fatálním problémům už často nelze zabránit.  

TIP: Tajemství elixíru mládí: Jak vypadá pátrání po receptu na nesmrtelnost

Velryby mnohdy žijí přes 200 let a po celou dobu chrání i tyto giganty oceánů před rakovinou zvláštní varianty některých genů, jež mají za úkol vyhledávat chyby v dědičné informaci. Velrybí geny ERCC1 či PCNA opravují DNA s mnohem větším nasazením než jejich protějšky u jiných savců, včetně člověka. Biologové všechny podobné mechanismy důkladně studují a pátrají v nich po inspiraci k vytouženým elixírům mládí. 

Jason deCaires Taylor je britský umělec, sochař, fotograf, potápěč, ekolog a milovník přírody. Je ale také velký experimentátor – všechna jeho nejslavnější díla jsou totiž umístěna pod hladinou moře.

Již v roce 2006 vzniklo jeho první podmořské dílo pod hladinou zátoky Molinere, o tři roky později pak v Národním mořském parku Punta v mexickém Cancúnu vzniklo první podvodní muzeum na světě. V roce 2015 Jason umístil přímo do koryta řeky Temže čtveřici jezdců, představující novodobé jezdce apokalypsy. Jeho podvodní instalace jsou k vidění v Grenadě, Mexiku, na Bahamách a Kanárských ostrovech. Nyní se „svého Taylora“ dočkala i jižní polokoule - po čtyřech letech práce zde vzniklo Muzeum podvodního umění.

Podmořská expozice se nachází u severního pobřeží Queenslandu – přímo v centrální části Velkého bariérového útesu. Její neviditelnější částí je „Oceánská siréna“ – socha mladé dívky stojící na podstavci nad hladinou. Socha sama je poselstvím – modelem pro její vznik je dvanáctiletá dívka Takoda Johnson, která je potomkem původních obyvatel této části Austrálie. Socha samotná mění barvu v závislosti na změnách teploty oceánu (data o teplotě soše poskytuje meteorologická stanice Davies Reef).

TIP: Čtyři jezdci apokalypsy: Londýnskou Temži zdobí „žalující“ podvodní sochy

Druhá část expozice, nazvaná „Coral Greenhouse“ se nachází zhruba kilometr a půl dál u útesu John Brewer Reef a je umístěna kompletně pod hladinou oceánu. Tato část si klade za cíl připomenout křehkost korálových útesů a jemnost ekosystému australského Velkého bariérového útesu.

Užívání marihuany s vysokým obsahem THC znamená i vyšší úroveň této látky v krvi uživatele. Jak ale zjistili ve svém nedávném výzkumu vědci z americké University of Colorado – Boulder, neznamená to, že člověk je v takovém případě více „zkouřený“, tedy intoxikovaný marihuanou.

Cinnamon Bidwell a její kolegové studovali celkem 121 pravidelných konzumentů marihuany, z nichž zhruba polovina kouřila tradiční sušená květenství a polovina užívala koncentrované produkty (oleje a další výtažky bez částí rostliny).

Když více neznamená více

Během experimentu kuřáci užívali marihuanu s obsahem 16 nebo 24 procent THC a uživatelé koncentrátů produkty s obsahem 70 nebo 90 procent THC. Vědci zjistili, že rozdílný obsah THC v užívané substanci se projeví na rozdílném obsahu THC v krvi těchto lidí. Uživatelé koncentrátů s vysokým obsahem měli v krvi bezprostředně po užití průměrně 1 016 mikrogramů THC na mililitr krve a kuřáci silnější marihuany průměrně 455 mikrogramů THC na mililitr.

Badatele ale velmi překvapilo, že prakticky všichni účastníci experimentu subjektivně udávali podobný stupeň intoxikace a potvrzovala to i měření jejich kognitivních funkcí a duševního výkonu. Bez ohledu na míru intoxikace, dopady na zhoršení tělesných a duševních funkcí zmizely zhruba hodinu po užití.

TIP: Až příliš účinná: Lékařská marihuana je často silnější, než je nezbytně nutné

Jak se zdá, marihuana je v tomto velmi odlišná od alkoholu, v jehož případě se intoxikace prohlubuje s množstvím vypitého etanolu. Zřejmě jde o důsledek obsazení volných kanabinoidních receptorů v těle a větší množství THC už pak nemá účinek na intoxikaci. Výsledky výzkumu bude možné uplatnit v přípravě testů na intoxikaci marihuanou nebo ve studiu dlouhodobých následků užívání marihuany.

Země a Mars jsou sice terestrické, ale na první pohled i dost rozdílné planety. Přesto se ukazuje, že mají některé věci společné. Teď se k nim přidalo tajemně vyhlížející zelené světélkování v atmosféře, které jsme doposud znali jen ze Země. Odborníci takový objev předpověděli už před 40 lety, doposud se ale nikomu nepodařilo zelené světélkování na Marsu zachytit.

Jak uvádí vedoucí výzkumu Jean-Claude Gérard z belgické Université de Liège, na Zemi pozorujeme podivuhodné noční světélkování, za které jsou zodpovědné atomy kyslíku v atmosféře. Září totiž na vlnové délce, která odpovídá zelenému viditelnému světlu. A zatím jsme takovou záři nepozorovali na žádné jiné planetě Sluneční soustavy.

Světélkování kyslíku

Zelené světélkování je pro atomy kyslíku typické. Nemá ale mnoho společného s polárními zářemi. Je vyvoláváno působením slunečního záření na atomy a molekuly ve vzduchu, čímž vzniká nepříliš intenzivní, ale zato nepřetržité světélkování. Z povrchu Země je těžké ho spatřit. Nejlepší výhled na toto světélkování mají astronauté na palubě Mezinárodní vesmírné stanice, když ho pozorují na noční straně.

TIP: Nový objev z rudé planety: Na Marsu sněží!

Gérard a spol. objevili zelené světélkování na Marsu díky pozorování evropské meziplanetární sondy Trace Gas Orbiter (TGO). Využili přitom zařízení Nadir and Occultation for Mars Discovery (NOMAD), jehož součástí je spektrometr Ultraviolet and Visible Spectrometer (UVIS). Právě jeho pozorování ve speciální režimu během loňského roku vedla k objevu zeleného světélkování rudé planety, které je nejsilnější ve výškách kolem 80 km nad povrchem planety. Podle vědců jde především o kyslík, který pochází z rozkladu molekul oxidu uhličitého v řídké atmosféře Marsu na oxid uhelnatý a kyslík.