Na sklonku období jury vládli v tehdejším Coloradu velcí dinosauři. Podle všeho to byl za normálních okolností dost nelítostný svět. Když ale nastalo sucho a velcí predátoři dostali hlad, tak to teprve stálo za to. Běsy druhohorního světa odhalil nedávný výzkum fosilií velkých dinosaurů, které pocházejí z naleziště Mygatt-Moore Quarry, z doby před cca 150 miliony let.

Paleontologové zjistili, že téměř třetina těchto kostí nese stopy po zubech vrcholových predátorů. To je ve skutečnosti velmi zvláštní, protože velicí draví dinosauři obvykle směřovali čelisti na měkčí tkáně a kostem kořisti se vyhýbali. Většina z nalezených stop zřejmě náleží gigantickému predátoru allosaurovi nebo případně dalšímu velkému dravému dinosauru ceratosaurovi. 

TIP: Drsný svět predátorů: Vědci vytipovali nejnebezpečnější místo v historii Země

Ještě zvláštnější bylo, že se asi 17 procent otisků zubů dravců našlo na kostech jiných dravých dinosaurů, včetně samotných allosaurů. Jak uvádí vedoucí výzkumu Stephanie Drumheller z University of Tennessee, allosauři zřejmě nebyli příliš vybíraví, zvláště když jim došla běžná potrava. Pode všeho byli ochotni se živit mrtvolami i jedinci vlastního druhu. Jde o vzácný doklad kanibalismu mezi velkými dinosaury a vůbec první takový případ u allosaurů.

Začíná to jako pohádka. Psýché je typickou princeznou – třetí, nejmladší a nejkrásnější dcera krále a královny země, jejíž jméno neznáme… Je tak krásná. Všichni ji obdivují a snášejí jí dary. Výjimečné nejsou ani oběti. Jako by byla skutečnou bohyní! Lid kvůli krásné princezně pomalu zapomíná na nejkrásnější Afroditu, tu pravou bohyni krásy a lásky. Dokonce si myslí, že Psyché je Afroditinou dcerou.

Té se to samozřejmě nelíbí! Nehodlá to jen tak snášet.  Přemluví svého syna Eróta, aby Psýché zasáhl svým milostným šípem, který jí ale nemá přinést radost. Má se zamilovat do nejhoršího muže na světě. Mocná Afrodita však nepočítá s jednou věcí, netuší, že krása královské dcery může zasáhnout i samotného posla lásky. Její půvab Erótovi nedovolí, aby naplnil matčinu pomstu. Mladý bůh zahodí kouzelný šíp do moře a naplánuje, jak dívku získat pro sebe.  

Krutá věštba

Psýché je opravdu neuvěřitelně krásná dívka. Není ale ani trochu šťastná. Zatímco její starší sestry se vdávají, o ni se zatím nikdo ani neuchází. Její otec tuší, že jeho nejmladší dceru zasáhl hněv bohů. Jde se proto poradit do věštírny. Jak zní rada moudrých rádců?

„Oblékni Psýché do pohřebního roucha, to bude její svatební šat. Odveď ji na vrchol skály za palácem. Tam pro ni přijde ženich. Není z lidského rodu a dovede ukrutné věci.“

Podle věštby nemá být královým zetěm člověk, ale dračí stvoření, které zemi ohrožuje ohnivou hrozbou. Bojí se ho dokonce i vládce všech bohů a obyvatelé podsvětí!  Co má ubohý král dělat jiného, než boží radu poslechnout? Dívka však na vrcholu hory najde překrásný palác se zlatou věží, stříbrnými stěnami a podlahou vykládanou diamanty. Žije tu tajemný hradní pán. Odvede krásnou pannu do ložnice, kde ji navštěvuje každou noc. Vždy však jen pod rouškou tmy. Psýché se brzy naučí ho milovat. Jenže muž ji varuje: „Pokud bys mne chtěla jen na okamžik zahlédnout, navždy mne ztratíš!“

Žárlivost a strastiplná pouť

Psýché žije v tajemném domě celkem spokojeně, dokonce otěhotní. O to víc se jí ale stýská po rodině. Erós jí tedy dovolí, aby ji navštívily sestry. Ty dvě však žárlí na velké štěstí rodinného benjamínka. Závidí jí krásný zámek i tajemného milence. Proto ji ponoukají, aby se na něj v noci přece jen podívala. Vždyť si pořád myslí, že jde o hrůzostrašné stvoření! Psýché si proto na boha jedné noci posvítí lampou. Světlo jí ukáže nejkrásnějšího muže, jakého kdy viděla. Vášeň ji doslova rozechvěje. Trocha horkého oleje z lampy však nešťastně ukápne na Erótovo rameno. Bůh se probudí a rozhněvá se. A beze slova svou Psýché opustí…

Zoufalá dívka se rozhodne, že svou lásku musí stůj co stůj najít! Putuje po svatyních a chrámech a pátrá po jakémkoliv znamení. Modlí se, slouží bohům a prosí, aby jí pomohli. Jenže neví, že bohové jí pomoct nesmějí! Nakonec ale pochopí, že musí posloužit samotné Afroditě. Jen tak může zlomit kletbu a najít znovu svého milého. Krásná bohyně však Psýché nenávidí. Vždyť její syn onemocněl ze smutku nad tím, že ji ztratil!

Návrat dívčina štěstí proto Afrodita podmíní splněním čtyř úkolů, které jsou nad lidské síly. Psýché je přesto dokáže splnit, protože láska jí dodává sílu. Poslední úkol je samozřejmě nejtěžší! Afrodita žádá, aby Psýché sestoupila do Hádu a požádala vládkyni podsvětí Persefonu o část její krásy, kterou ukrývá v malé černé skříňce. Vždyť oddaná matka Afrodita už část svého půvabu ztratila kvůli starosti o Eróta. 

Jmenuje se Rozkoš

Odvážná dívka překoná všechny překážky a Persefona se rozhodne jí vyhovět. Jenže cestou zpět Psýché přemůže touha po věčné kráse a Erótově lásce. Otevře proto černou krabičku, kterou nese budoucí tchyni, a chce z ní vzít trochu božské krásy sama pro sebe. Jenže ouha! V krabičce je věčný spánek. Psýché usne. Zdá se, že navěky… Jenže Erós už jí dávno odpustil. Uprchne z domu své matky, sejme hluboký spánek z víček Psýché a uloží ho zpět do lakované schránky. Vezme dívku do náručí a letí s ní zpět k Afroditě, aby jí společně předali požadovaný dárek. 

TIP: Za zlatým rounem: Princ Iáson se pro beránčí kůži vydal až na Kavkaz

Co se stane dál? Mladý bůh varuje svou krásnou matku, aby se zdržela všech úskoků vůči jeho vyvolené. Tu pak na Olympu představí ostatním bohům. Jejich vládce Zeus jí nabídne ambrosii – nápoj nesmrtelnosti. Už nic nestojí v cestě tomu, aby se půvabná Psýché a krasavec Erós stali manžely! A žárlivá Afrodita? Nakonec si ráda zatančí na synově svatbě! Z tohoto manželství se narodí překrásná dcera. Jmenuje se Rozkoš... 

Naprostá většina galaxií ve vesmíru je „společenská“. Nacházejí se v kupách či skupinách galaxií, které jsou jako „navěšené“ na vláknech kosmické pavučiny, největší struktury jakou pozorujeme ve vesmíru. Například Mléčná dráha je jednou z více než 30 galaxií Místní skupiny galaxií a s tisícovkami dalších galaxií tvoří Nadkupu galaxií v Panně.

Vlákna kosmické pavučiny obepínají ohromné prostory, kterým se příhodně říká prázdnoty (anglicky „void“). Nejblíže k nám je Místní prázdnota (Local Void), jejíž „břehy“ se nacházejí asi 4 miliony světelných let od Mléčné dráhy. Podle hrubých odhadů je tato prázdnota velká asi 150 milionů světelných let, tedy asi tisíckrát větší než naše Galaxie. Tato prázdnota je, alespoň pokud víme, skutečně prázdná. V současné době s jistotou známe jednu jedinou galaxii, která je uvnitř Místní prázdnoty.

Zcela osamocená galaxie

Jde o nepravidelnou trpasličí galaxii KK 246, která je nápadná extrémně širokým diskem z plynného vodíku, vzdálenou od nás asi 23 milionů světelných let. Podle toho, co vidíme v našich teleskopech, tahle elegantní galaxie nemá žádné sousedy v okruhu minimálně 10 milionů světelných let. Vlastně jsou k ní nejblíže galaxie, které nejsou součástí Místní prázdnoty, ale nacházejí se na vláknech kosmické pavučiny.

TIP: Galaxie duchů: Astronomové objevili šest temných galaxií

Astronomové již dříve identifikovali 15 dalších galaxií, které by se mohly nacházet v nezměrné pustině Místní prázdnoty. O žádné z nich to ale v současnosti nevíme s jistotou. Osud galaxie KK 246 ukazuje, že být osamělý ve vesmíru může mít i své výhody. Mnohé trpasličí galaxie totiž přicházejí o plyn kvůli gravitační síle svých větších sousedů. To v případě galaxie KK 246 skutečně nehrozí. Díky tomu se v ní stále blyští aktivní hvězdné porodnice, v nichž se z kosmického plynu rodí nové hvězdy.

Ženy přežívají muže průměrně o 6–8 let. Platí také, že 9 z 10 šťastlivců, kteří oslaví 110. narozeniny, jsou dámy. A přestože se zmíněnému fenoménu věnují četné studie, stále neznáme jeho přesné příčiny.

TIP: Jsme na stopě elixíru mládí? Podle vědců je možné přetočit zpět biologické hodiny

Výzkum badatelů z britské University of Bath pod vedením evolučního biologa Tamáse Székelyho však odhalil, že se tímtéž „nepsaným pravidlem“ neřídí jen lidé. Tým se zaměřil na 101 druhů savců – a u 60 % z nich se potvrdilo, že samičky své partnery přežívají. Odborníci však nenalezli žádné pevné důkazy, že by pohlaví stárla rozdílnou rychlostí.

Národní park Bardiya je původním královským loveckým revírem, který ve 20. století postupně získal statut národního parku. Vymezená oblast byla vysídlena a vláda kolem parku vytvořila nárazníkové pásmo s přísnějším režimem ochrany přírody.

Ochrana parku a zatoulaní sloni

Národní park, v němž žijí poměrně početné populace slonů a nosorožců, se stejně jako například africké parky potýká s pytláctvím. Proto je střežen nepálskou armádou, která má hlavní základnu u vstupu a několik menších kontrolních bodů je rozmístěno uvnitř rezervace. Tento způsob ochrany je snad účinný a návštěvníci mají bonus v podobě překvapivých adrenalinových okamžiků. Málokde se vám stane, že při jízdě džípem narazíte náhle za zatáčkou na věž s vojákem, který na vás míří těžkým kulometem.

Bardiyský venkov v okolí parku je velmi jednoduchý, půvabný a čistý, rezervace má nepochybně na okolí značný ekonomický efekt. Hlavně v období sklizní se ovšem obyvatelé okolních vesnic potýkají se zcela neobvyklými problémy. Především se musí nějak vypořádat se škodami na rýžových polích, která jsou velkým lákadlem pro slony. U každé vesnice je proto možné spatřit obdobu vojenských strážních věží, které jsou v noci obsazeny hlídkami. Hlavním prostředkem k odehnání slonů, kteří se dostanou do blízkosti vesnice, jsou pak velmi rychle zapalované ohně a co nejhlasitější rámus. Odhánění nežádoucích návštěvníků je velmi působivý zážitek, který jsme měli možnost prožít jednoho pozdního večera. Do sousední vesnice vpadl slon a domorodcům trvalo více než tři hodiny, než ho definitivně „vyprovodili“.

Bohatství mnoha druhů

Biodiverzita v parku je ohromující. Kromě již zmiňovaných velkých savců je park domovem mnoha druhů ptactva – poletují zde hejna papoušků, na drátech sedí vlhy a mandelíci, na zemi hledají potravu dudci. Poblíž řeky má na suchých větvích bidýlko množství ledňáčků, sem tam proletí zoborožec. Vedle nich je možné zahlédnout spousty konipasů, bulbulů a dalších opeřenců. Žijí zde dva druhy opic – hulman posvátný (Semnopithecus entellus) a makak rhesus (Macaca mulatta). Z velkých savců určitě stojí za zmínku levhart (Panthera pardus), několik druhů divokých koček a jelenů, cibetky a jiná zvířata.

Pestrý je tady samozřejmě i výskyt hmyzu, vždyť například při čekání u řeky kolem nás létalo až pět druhů vážek. Své zastoupení mají v Bardiyi také obojživelníci a plazi. Kobru královskou (Ophiophagus hannah) jsme dlouho neúspěšně hledali v jejím úkrytu pod suchým listím a hodí se podotknout, že náš průvodce byl při pátrání po prudce jedovatém hadovi obut jen do obligátních gumových pantoflí. Setkání s přibližně pětimetrovou krajtou tygrovitou (Python molurus) už bylo kontaktnější a pohyb kolem ní v hustém křoví nepostrádal i jistou dávku dramatičnosti.

Vzhledem k vysokým denním teplotám je nejlepší čas na pozorování zvířat k večeru těsně před západem slunce, a to nejlépe u vodního zdroje. Při plánování večerní návštěvy této uzavřené oblasti je nutné brát v úvahu, že ještě před tím, než nastane úplná tma, budete průvodci požádáni, abyste park opustili.

Křik ukazuje na tygra

K nejpopulárnějším obyvatelům parku rozhodně patří tygr bengálský (Panthera tigris). Nádherná kočkovitá šelma je teritoriální zvíře, jehož území může dosahovat velikosti až 50 kilometrů čtverečních. Teritorium samce je větší než v případě samice, u níž se životní prostor může překrývat s oblastmi, kde žijí její dospělí potomci. V Nepálu, v národních parcích Bardiya a Chitwan, se vyskytuje kolem dvou set tygrů, což je asi dvanáctina z celkové světové populace, jejíž početnost se odhaduje na asi dva a půl tisíce jedinců. Některé prameny ovšem toto číslo považují za nadhodnocené.

Tygr je velice opatrné a plaché zvíře, a když nechce, není prakticky možné ho zahlédnout. Výborným detektorem tygří přítomnosti jsou opice. Ty při spatření tygra vydávají typické, snadno poznatelné skřeky. Žádné jiné zvíře je nedokáže tolik rozrušit jako vrcholný predátor.

Po prašné stopě

Tygr je skutečným králem národního parku Bardiya, a tak jsme věnovali hodně energie pátrání po něm. Nebylo to ale úplně jednoduché. I když jsou zdejší tygři na lidi zvyklí, zdá se, že neztratili nic ze své přirozené plachosti. Vždy o nás dobře věděli a drželi si od nás bezpečnou vzdálenost.

Na rozdíl od samotného krále džungle je v parku možné velmi často spatřit jeho stopy. Většina země v lesnatých částech parku je totiž pokryta suchým listím a ani tygr se v tomto prostředí nedokáže pohybovat neslyšně. Využívá proto vyšlapaných stezek pokrytých jemným prachem. V něm se dají velice dobře sledovat stopy všech zvířat a několikrát se nám stalo, že když jsme se stejnou cestou vraceli po krátké době nazpět, naše stopy byly již překryty těmi tygřími.

Neslyšní obři

Na rozdíl od tygra bengálského se slon indický (Elephas maximus) návštěvníkům nijak neukrývá a je možné zažít jej na velmi malou vzdálenost. To se nám například poštěstilo, když jsme si na jednoho statného samce počkali u brodu, abychom si jej mohli zdokumentovat ve vodě. Slon se ovšem přebrodil až k nám a míjet tento kolos ve vzdálenosti pouhých pár metrů byl určitě jeden z nejintenzivnějších zážitků celého pobytu v Bardiyi.

Při jedné podvečerní návštěvě džungle nás zase v pralese pracující domorodec upozornil na tlupu slonů, které spatřil o kus dál. Rychle jsme popojeli džípem a pak jsme se vydali pěšky po sloních stopách v krásném řídkém lese se spadaným zažloutlým listím. Slunce se již klonilo k západu, a tak bylo světlo v lese naprosto úchvatné. Slony jsme ale stále nemohli dohonit, i když jsme viděli znaky jejich nedávné přítomnosti: polámané větvičky nebo sem tam kouřící hromadu trusu. Takto velká skupina slonů vydává i specifický pach.

TIP: Hon na tygra: Obávaný predátor indického subkontinentu je dnes ohroženým druhem

Sloní stádo jsme nakonec dohonili po divoké jízdě džípem a v zásadě náhodou. Člověk by si myslel, že čtyřicet slonů bude už zdálky slyšet, ale není to pravda. Byli jsme opravdu překvapeni, jak tiše se obrovští savci pohybují a slyšeli jsme je teprve z několikametrové vzdálenosti. Potom jsme ovšem mohli v němém úžasu sledovat celou skupinu vedenou dominantní samicí, jak se v absolutním tichu vynořuje z lesa, přechází úzkou lesní cestu a mizí v lese. Tento nezapomenutelný obraz důstojnosti a velebnosti je přitom jen jednou z mnoha tváří Bardiye.

Berlín se od ostatních německých měst liší tím, že je tolerantní vůči jakékoliv formě „jinakosti“ a z pohledu ostatních Němců je méně uspořádaný. Z perspektivy našince tam však pořádek panuje – s mírou, tak jak to máme rádi.

Městská doprava funguje spolehlivě, pokud se zrovna nekoná maraton nebo nějaká masivní demonstrace (těch ovšem bývá jen pár ročně). A kdybyste se místo metra rozhodli využít některý z vozů v barvě slonoviny, kterou mají berlínské taxíky předepsanou, můžete si být jisti, že vás taxikář neokrade.

My děti ze stanice Zoo 

Osvěta na berlínský způsob: bezdomovci tu chodí do knihoven. Především do jedné univerzitní, která se nachází poblíž nádraží „Zoologischer Garten“. Využívají tepla a toho, že většina zmíněných institucí je v Berlíně volně přístupná, bez průkazky si jen nemůžete vzít knížky domů. 

Vyjdete-li z nádraží Zoologická zahrada předním vchodem, otevře se vám pohled na Kurfürstendamm, bulvár s luxusními obchody, a taky na menší zoo, jež tu sídlí už od 40. let 19. století. Zato zadní část stanice působí ponuře a představuje skutečnou líheň bezdomovců, narkomanů a alkoholiků, snad i proto, že se poblíž nachází nouzová ubytovna.

Upomíná to na bestseller z 80. let My děti ze stanice Zoo, životní příběh patnáctileté Christiane F. (celým jménem Christiane Vera Felscherinow), který nadiktovala v roce 1977 novinářům a naturalisticky v něm popsala zkušenosti s tvrdými drogami a prostitucí. Mimochodem, Christiane stále žije v Berlíně, dnes je jí téměř šedesát let. 

Veganské sexshopy 

V Berlíně fungují čtyři státní univerzity (nejstarší je Humboldtova) a na tři desítky dalších vysokých škol. Studentská a vůbec mladistvá kultura spoluutváří charakter města. Bio, veganství a fair trade je v kurzu, výběr z desítek sojaburgerů představuje samozřejmost. Ve čtvrti Kreuzberg narazíte i na veganský sexshop – nenabízí se tam ale jídlo: název vychází z toho, že vegani obecně cítí ekologicky, a v obchodě tedy prodávají sexuální pomůcky z přírodních a recyklovatelných materiálů. 

K Berlínu neodmyslitelně patří rovněž streetart, který se celkem rozumně stahuje z historického centra do mladistvějších čtvrtí – nejčastěji na něj natrefíte v někdejším východním Berlíně. Výrazně pomalované jsou i zbytky Berlínské zdi: skutečný pomník zašlé éry pak představují malby v East Side Gallery, nejdelší dochované části politické bariéry ve čtvrti Friedrichshain. Do této „galerie pod širým nebem“ přispělo od roku 1989 přes sto umělců a dnes se jedná o chráněnou památku. 

Krteček, Ampelmann a ostalgie 

Zbytky Berlínské zdi, stejně jako trabanty, patří k fenoménu „ostalgie“. Novotvar, který se v němčině zabydlel v 90. letech, označuje nostalgii po Východě („Osten“), přesněji vzpomínání na poměry v NDR. 

TIP: Zapomeňte na Bratwurst! V Německu už je jedničkou kebab

Nejen ve čtvrtích někdejšího východního Berlína můžete narazit na „ostalgické“ obchůdky, plné suvenýrů připomínajících dobu před pádem režimu. Nejčastěji v nich najdete tři druhy artiklů: dárkově zabalené úlomky Berlínské zdi s certifikátem pravosti, různé upomínkové předměty s motivem východoberlínského „Ampelmanna“, nezaměnitelného panáčka ze semaforu, který ve východních čtvrtích řídí dopravu dosud; a většinou nechybí ani plyšový Krteček, opět s cedulkou potvrzující pravost – že jde o originál od Zdeňka Milera. Vysvětlení je nasnadě: oblíbený český večerníček vysílaný i v NDR se tak nějak stal symbolem doby.

Jihovýchodně od Paříže, jen necelých deset kilometrů od královského sídla ve Fontainebleau, se nachází v nevelkém městečku Moret-sur-Loing klášter. Toto místo proslulo jedinečným portrétem řeholnice černé pleti, která zde přebývala na přelomu 17. a 18. století. Ženu na obraze nazývají Maurkou z Moretu. Původ samotné řeholnice je opředen mnoha tajemstvími a dal tak vzniknout četným pověstem a spekulacím. Kromě její barvy pleti je na díle totiž nejpozoruhodnější podobnost dívky se členy francouzské královské rodiny…  

Královnina hanba

Všeobecně se ví, že Ludvík XIV. měl se svou právoplatnou manželkou Marií Terezou Habsburskou celkem tři uznané dcery. Neméně známý je také údaj, že prostřední dcera Marie Anna Francouzská zemřela jen několik týdnů po porodu. Okolnosti její smrti jsou ale více než rozporuplné. Francouzský historik André Castelot tvrdí, že Marie Anna byla ve skutečnosti nemanželskou dcerou královny a jejího maurského pážete jménem Nabo. 

V novinách se 26. prosince 1664 objevilo oznámení o smrti malé princezny a skutečně existují očití svědkové, kteří údajně viděli princeznu umírat. Jeden z těchto svědků vikář ze Saint-Germain-l’Auxerrois ve svém svědectví nevyvrátil, že holčička měla černou pleť. Tuto skutečnost však připisoval problémům při porodu.

Louis de Rouvroy, vévoda de Saint-Simon, jeden z dvořanů přebývajících ve Versailles, ve svých Pamětech předkládá teorii, že Marie Anna nezemřela, ale byla pouze „uklizena“ mimo královský dvůr. Královi levobočci se totiž do určité míry tolerovali a k některým z nich se král dokonce přihlásil. Královniny nemanželské děti by se však považovaly za nepřípustný skandál! Francouzský král ztělesňoval moc nad státem (vzpomeňme na jeho slavný výrok „Stát jsem já!“) a nevěra ze strany královny by podrývala královu autoritu, jeho vládu, a tedy i celou monarchii.     

Králův hřích 

Existuje nicméně ještě jedna teorie, podle níž princezna Marie Anna skutečně zemřela jako několikaměsíční miminko a černou pleť vůbec neměla. Maurka z moretského kláštera je podle tohoto tvrzení nemanželskou dcerou samotného krále a jakési Afričanky. Její původ sice není známý, ale mluví se o tom, že Ludvík XIV. neměl jen jedno, ale možná hned několik dětí tmavší barvy pleti, které potřeboval skrýt před zraky všetečného francouzského dvora.

Nepohodlná   

Jak nejlépe ušetřit člověka nežádoucí pozornosti a zároveň mu zajistit slušný život v bohulibém prostředí? Jak se důstojně postarat o ratolest, jejíž přítomnost na rodinném portrétu je považována za více než nežádoucí? V křesťansky založené Evropě se stalo poměrně běžnou praxí posílat mladší nebo nemanželské děti na výchovu do kláštera. Zde se o potomky dobře postarali a děti navíc získaly ceněné vzdělání hodné šlechticů. A zároveň nechodily na očích rodinným příslušníkům a jejich blízkému okolí.

Zda byla ona tajemná Maurka z moretského kláštera opravdu plodem milostného dobrodružství jednoho z královských rodičů a musela být odklizena na místo, kde by ji nikdo nehledal, se dnes už sotva dopátráme. Rozhodně ale již za doby jejího života existovali zvědavci, kteří se pídili po jejím původu. Udělat se snědou jeptiškou rozhovor se kolem roku 1719 podařilo samotnému Voltairovi! O celé záležitosti píše ve svém významném díle Století Ludvíka XIV. Právě Voltaire upozorňuje na pozoruhodnou podobnost snědé jeptišky s královskou rodinou. Dále zmiňuje částku 20 000 dukátů, kterou dostala od krále jako věno. 

Známý spisovatel také baví své čtenáře historkou, jak se Madame de Maintenon při své návštěvě královského zámku Fontainebleau rozhodla naučit mladou řeholnici pokoře a skromnosti. Vydala se tedy do nedalekého kláštera, kde jeptišku vyhledala. Když si však dívka poslechla, co má paní de Maintenon na srdci, nesmlouvavě jí vysvětlila: „Paní, fakt, že dáma vašeho postavení a vzdělání přijde zrovna sem a zrovna za mnou a snaží se mi vyvrátit, že bych byla dcera krále, mne upevňuje v přesvědčení, že jí skutečně jsem.“

Saint-Simon zase ve svých spisech vypráví příběh, jehož byl prý očitým svědkem. V roce 1695 pozvali královskou rodinu do moretského kláštera na náboženský obřad mladé sestry Louisy-Marie-Terezy. Řeholnice měla údajně vřelý vztah s korunním princem a jeho syny, stejně jako s ostatními členy královské rodiny. Během návštěvy, když byl mladý princ na lovu, prohlásila: „To loví můj bratr,“ přičemž následovalo několik dalších narážek, které Saint-Simona přiměly myslet si, že snědá dívka může skutečně mít modrou krev.  

Příčina neznámá

Jak si lidé dříve vysvětlovali narození snědého dítěte bílým rodičům, pokud odmítli věřit, že královna byla králi Slunce nevěrná? Jako nejčastější důvod se uváděly komplikace při porodu. Lékaři tvrdili, že dcerka po narození dostala křeče a kůže jí nejprve zešedla a poté zčernala kvůli nedostatku přísunu vzduchu. Přitom ale vůbec nemuselo jít o žádné porodní obtíže a dokonce ani královna nemusela z manžela vladaře udělat paroháče. 

TIP: Historie nevěry: Vědci si posvítili na pět století mimomanželského sexu

Kdyby byli lidé v 17. století obeznámeni s genetikou, věděli by, že černošské geny mohl mít v sobě kdokoli z královniných nebo i králových předků. Latentně dřímající geny, které se vůbec neprojevily po několik generací, se mohly náhle probudit k životu právě u dcerky Ludvíka XIV. a způsobit tak překvapující pozdvižení u královského dvora…

Ačkoliv se Kurt Seeliger (1895–1968) narodil německým rodičům v australském Harwoodu, od deseti let žil v Brunšvicku. Po vojenské službě za Velké války studoval architekturu, začátkem 30. let přijal místo vládního úředníka v Gandersheimu a posléze v Blankenburgu. V květnu 1933 vstoupil Seeliger do NSDAP i záloh SA, v době vypuknutí války už měl kapitánskou hodnost a velel baterii motorizovaného pozorovacího praporu č. 13. S ním se zapojil do polského tažení a svou účast dokumentoval na fotografiích, na jejichž zadní stranu psal poznámky o okolnostech pořízení. 

Válka skrze objektiv

Kromě snímků o každodenním postupu jednotky zaznamenával Seeliger i zničené polské objekty a těžké zbraně Wehrmachtu v akci. Jakousi protiváhu představují venkovské scenérie a idylická krajina, přičemž na řadě fotografií se vyskytují též podrobné údaje o datu a místě. Celkem Seeliger od srpna do října 1939 pořídil 96 snímků, které se spolubojovníkům natolik líbily, že požadovali jejich kopie a neváhali za ně zaplatit. Proto autor na rub doplnil „objednávkové číslo“, jež zájemcům umožnilo jednoduše vybírat žádaný kus. 

Co se týče pohledu na válku a nepřítele, vyjadřoval se Seeliger jako „dobyvatel“ a užíval protislovanská a antisemitská klišé. Polskou rolnici nazval v popisku „courou, která byla chromá, měla svrab a hlavu plnou vší“. Jiný záběr ukazuje obyvatele Szczercówa, kteří se po kapitulaci vrátili domů. Seeliger to komentoval slovy: „Židé jen handlovali a handrkovali se.“

Část snímků ukazuje i válečné zločiny Němců – u těchto fotografií se komentáře většinou neobjevují, případně pravou podstatu události skrývají. Kupříkladu záběr zastřeleného polského vojáka z 9. září fotograf nazval „Mrtvý Polák v Zakościele“. Muž má však svázané ruce za zády, takže byl zavražděn až po zajetí. Od roku 1941 velel Seeliger automobilovým útvarům v Itálii a Rusku, po válce se přestěhoval do Wolfenbüttelu a opět pracoval jako úředník. Jeho snímky lze zhlédnout na onlinesammlungen.ghwk.de.

Členové Sluneční soustavy tvoří velmi rozmanitou sbírku rozpálených i chladných kamenných planet, plynných obrů různých velikostí, a dokonce těles s atraktivními prstenci. Donedávna jsme si však neuměli představit, jak pestrá by mohla být planetární zoo v Mléčné dráze. Momentálně víme o více než čtyřech tisících exoplanetách, z nichž některé jsou tak roztodivné, že se nám o tom ani nesnilo.

Přehled potvrzených planet ukazuje, že pomocí stávajících detekčních metod daleko snadněji objevujeme velká tělesa obíhající blízko hvězdy. Jednoduše řečeno, zatím jsme nejčastěji narazili na horké, a tudíž zřejmě neobyvatelné plynné obry. Ve Sluneční soustavě přitom žádná taková planeta neexistuje. Lepší a přesnější přístroje nám bezpochyby umožní identifikovat menší a chladnější světy, jež se budou v mnoha případech více podobat Zemi. Jaké exoplanety však známe už dnes?

1. Horké jupitery, nafouklé planety a superjupitery

Značnou část dosud potvrzených planet představují plynní obři podobné velikosti jako náš Jupiter nebo i větší, kteří krouží kolem svých hvězd v mnohem menší vzdálenosti, než jaká dělí Merkur a Slunce. Jedná se o horké jupitery, tedy úžasně rozžhavená a také méně hustá tělesa ve srovnání s kolegy z naší soustavy. Obíhají po drahách blížících se kružnici a zřejmě se vesměs pohybují v synchronní rotaci se svou hvězdou: natáčejí k ní tedy stále stejnou stranu. Původ horkých jupiterů pro nás zatím zůstává záhadou, nicméně k rodné hvězdě se nejspíš přiblížily až nějaký čas po svém vzniku ve vzdálenějších oblastech.

Horkým plynným obrům s velmi nízkou hustotou se přezdívá nafouklé planety (anglicky puffy planets) či horké saturny. Takový je i pekelný svět WASP-12b, který krouží tak blízko žlutému trpaslíkovi, že jej oběhne jednou za 26 hodin. Hvězda planetu zahřívá zhruba na 2 200 °C a také ji drtivou gravitací deformuje a vysává z ní hmotu, takže těleso asi za 10 milionů let pravděpodobně zanikne. 

Známe rovněž celou řadu horkých i chladných superjupiterů, tedy plynných obrů hmotnějších než Jupiter. Oscilují na pomezí gigantických planet a hnědých podtrpaslíků, kteří patří mezi nejlehčí známé formy hvězd. Typickým superjupiterem je Beta Pictoris b nebo například Kappa Andromedae b o hmotnosti 13 jupiterů. 

2. Ledoví obři a superneptuny

Planety jako Uran a Neptun se od plynných obrů typu Jupitera či Saturnu liší nízkou teplotou, složením atmosféry a hlavně skladbou nitra, kde výrazně převažuje metan, čpavek a voda. Jupiter, Saturn a jim podobné planety v jiných soustavách jsou plné vodíku a helia. Několik posledně jmenovaných už se nám podařilo detekovat, přičemž mohou být i těžší než Neptun.

Prvním známým superneptunem se stal Kepler-101b, který je třikrát hmotnější než poslední člen našeho solárního systému, ale podobá se mu svým složením. Mezi zástupce superneptunů patří i mladičká K2-33b ze souhvězdí Štíra.

3. Plynní trpaslíci a superzemě

Překvapivě často se mezi potvrzenými exoplanetami objevují superzemě, které jsou těžší než modrá planeta, ale výrazně lehčí než Uran či Neptun. Těleso, jehož velikost anebo hmotnost se pohybuje v rozmezí odpovídajících hodnot u Země a Neptunu, může být jednak plynným trpaslíkem, tedy malou planetou s atmosférou z vodíku a helia: k takovým trpasličím jupiterům patří například Kepler-11f, o 2,3násobku hmotnosti Země, ale s nižší hustotou než voda, který má podle všeho jen malé pevné jádro obklopené kapalinou a tlustým plynným obalem právě z vodíku a helia.

Dále může jít o zmenšenou verzi Neptunu, tzv. minineptun, nebo o vodní svět, tj. planetu zcela či zčásti pokrytou vodou: k nejpravděpodobnějším kandidátům na vodní svět patří zatím GJ 1214b ze souhvězdí Hadonoše nebo třeba Kepler-22b.

Celá řada superzemí se však řadí mezi terestrické planety, tedy zvětšené verze Merkuru, Venuše, Marsu i Země. Může se jednat o zcela nehostinná tělesa, rozpálená blízkou hvězdou či naopak vzdálená a zmrzlá, ale mohou to být i světy přívětivé k životu našeho typu. Některé terestrické superzemě dosahují skutečně ohromných rozměrů, jako například horký Kepler-10c, obíhající kolem starého žlutého trpaslíka v souhvězdí Draka. Tato megazemě je 2,35× větší než modrá planeta, ale váží 17× víc. Jde o nejhmotnější známou kamennou planetu a vědci si lámou hlavu, jak vůbec mohla vzniknout.

4. Exoprstence a exoměsíce

Druhý Saturn jsme sice ještě nenašli, ale rozhodně k němu má blízko pozoruhodná planeta 1SWASP J140747b o hmotnosti 20 jupiterů u hvězdy podobné Slunci. Zdá se totiž, že ji obklopuje nejméně 30 prstenců o celkovém průměru 90 milionů kilometrů. Astronomové planetu překřtili na Super Saturn, protože náš Saturn s prstenci o průměru 280 tisíc kilometrů s přehledem „strčí do kapsy“. 

Mezi prstenci tělesa 1SWASP J140747b přitom zejí mezery, v nichž možná právě vznikají měsíce. A přestože žádné potvrzené exoměsíce cizích planet ještě neznáme, nepochybně existují, a to zřejmě v hojném počtu: vždyť ve Sluneční soustavě se vyskytuje mnohem víc přirozených satelitů než planet a v okolním vesmíru to nejspíš bude podobné. Někteří vědci si dokonce myslí, že exoměsíců, kde by mohl existovat život pozemského typu, je v Mléčné dráze možná víc než obyvatelných planet.

Zda patříte mezi ranní ptáčata nebo noční ptáky určuje tzv. chronotyp, tedy preference aktivity. Lidé s ranním chronotypem jsou velmi aktivní ráno a nedělá jim problém brzké vstávání. Naopak noční chronotyp si raději po ránu přispí a je pak výkonnější ve druhé polovině dne. 

Konkrétní chromatyp určuje z části věk - většina mladých lidí je nočním chronotypem, což je způsobeno rozložením hormonů, které v tomto vývojovém období vykazují odlišnou aktivitu než například v dospělosti. Je tedy jasné, že s postupujícím věkem se chromatyp konkrétního člověka mění.

TIP: Spánek řízený evolucí: Proč mnoho starších lidí vstává tak brzy?

Klíčovým faktorem ovlivňujícím chromatyp jsou ale geny. Vědci z univerzity v Leicesteru, kteří zkoumali DNA octomilek, identifikovali 80 genů, ovlivňujících rozdíly v jejich chování a určení jejich chromatypu. Během analýzy také zjistili, že i drobná změna v genetické sekvenci spouští odlišnou kaskádu molekulárních událostí. Zdá se tedy, že fakt zda ráno vyskočíte z postele, nebo si raději přispíte, určuje především klikatá cesta po šroubovici vaší DNA, než cokoli jiného.