V reproduktorech chvíli praská pouze statika, poté se z pozadí vynoří hlasy. Stovky, tisíce hlasů kvílí a řvou bolestí. Pak naráz umlknou. „To, co jste slyšeli, jsou hlasy mrtvých,“ po chvíli pronese do napjatého ticha reportér, očividně sám značně otřesen. „Tyto nahrávky pořídili ruští geologové v hloubce dvanáct kilometrů poté, co spustili mikrofony do nejhlubšího vrtu planety.“ 

Když se dnes vydáte na procházku kolem jezera pod „Vlčími horami“, jak to zde místní nazývají, narazíte na podivné stavení. Opuštěný areál velikosti fotbalového stadionu je zastavěn betonovými budovami, vysklenými okny se prohání vítr, a když se náhodou opře do některého z rezavějících plechů, roznese se po okolní ztichlé tajze skřípot, který jako by vycházel přímo z bran pekla. Přeci jen nejpůsobivější ze všeho je ale vysoká kovová věž, jež nad celým krajem vládne. Jako všechno kolem nese i ona známky rozkladu. Její vrchní část navíc působí dojmem, jako by ji jakási neznámá síla či exploze rozervala na kusy. Ty stejné kusy, které rezaví na zemi všude kolem. 

Z vesmíru pod zem

SG-3, jak se areál nazývá, přitom pamatuje i slavnější časy. Jeho historie sahá zpět až do let sedmdesátých. V mezinárodním prostředí právě vrcholí studená válka, velmoci USA a SSSR teprve nedávno dobyly vesmír a nyní se rozhodly pokračovat v soutěžení po vertikále dál. Tentokrát však jejich pohledy nesměřují k nebi. Právě naopak. Svou pozornost soustředí na Zem. Američané začínají v Oklahomě s vrtáním díry Bertha Rogers, která se má již zanedlouho stát nejhlubším vrtem na světě. 

Ani Rusové však nezahálejí. Za místo, kde chtějí začít svou expedici směrem k zemskému jádru, si zvolí část kontinentální desky nedaleko finských hranic – Kolský poloostrov. Soupeření obou supervelmocí se tak přesouvá z vesmíru i pod zem. V nejbližších letech zhltnou projekty na obou stranách miliony dolarů, připraví vědcům a inženýrům pár tvrdých oříšků k rozlousknutí – no a přinesou i nečekaně zajímavé objevy.

Na cestě k zemskému jádru

Vrtání na Kolském poloostrově začalo 24. května 1970 a jeho cílem bylo dosažení hloubky patnáct tisíc metrů. Od zmíněného květnového dne pracovaly v zařízení dennodenně desítky techniků, inženýrů a geologů, které sem většinou z nedalekého městečka Zapoljarnyj přivážely pruhované červeno-bílé autobusy. Do služeb vědy byla zapřáhnuta nejmodernější technika té doby na čele se speciálním, pro tyto účely zkonstruovaným vrtákem Uralmaš coby srdcem celého projektu. Společné úsilí lidských mozků a tvrzených vrtacích hlavic brzy přineslo své ovoce.

V hloubce 3 000 metrů vědci objevili minerál, který byl svým složením téměř identický s měsíční horninou. V hloubce 6 000 metrů pak nečekaně narazili na zlato. Skutečně významnou metou však bylo pro osazenstvo SG-3 až dosažení hloubky 9 584 metrů. V ten den, 6. června 1979, totiž Kolský vrt překonal americkou Berthu Rogers a stal se tak nejhlubším vrtem planety. Sovětský režim mohl slavit vítězství. Se světovým prvenstvím se však nehodlal spokojit. Prestižní projekt měl pokračovat dál až do navrtání avizovaných patnácti kilometrů. Hloubky, kterou neměl nikdy dosáhnout.

Prokletá dvanáctka 

Zpočátku šlo všechno ještě podle plánu. V roce 1983 dosáhli Rusové hranice dvanácti kilometrů a při této příležitosti práce na projektu na rok zastavili. To pravděpodobně přispělo určitou měrou i k nehodě, k níž došlo po opětovném nastartování vrtacích prací. Téměř pětikilometrový úsek vrtací soustavy se ulomil a zůstal vzpříčen v díře. Nové vrtání pak muselo začít zase od hloubky 7 000 m. K již jednou dosaženým dvanácti kilometrům se pak Rusové opět dopracovali až v roce 1989. 

Po šesti letech mohli opět pokračovat dál za hranici známého. Pásmo dvanáctého kilometru se však ukázalo být zakleté. Čím hlouběji vrtáky pronikaly, tím větší odpor zemská kůra kladla. Největším problémem se ukázala nesprávná projekce nárůstu teploty v závislosti na hloubce. Zatímco původně vypočtená teplota měla být kolem 100 °C, reálná již vystoupala téměř k dvojnásobku. Podle nového odhadu tak měla teplota v cílové hloubce dosáhnout asi 300 °C. To bylo mnohem víc, než mohlo zařízení vydržet – práce na vrtu proto nakonec musely být předčasně ukončeny. V hloubce 12 262 metry, ve vrstvě hornin starých 2,5 miliardy let, se vrtací hlavice definitivně zastavily. 

Jedním z nejpodstatnějších objevů, které vrtání přineslo, byly vzorky dokazující, že život na naší planetě se datuje zpátky až do období vzniku nejspodnějších ze zkoumaných geologických vrstev – je tedy o miliardu let starší, než se původně myslelo.

Hlasy z podzemí

I když šlo o objev s nezanedbatelným dopadem, byla to nakonec docela jiná zpráva, která obletěla média a proslavila Kolský vrt po celém světě. Z výzkumného projektu ukotveného ve střízlivém vědeckém diskurzu se ze dne na den stala záležitost hluboce náboženského významu. Přibližně ve stejném čase, kdy došlo k ukončení prací na vrtu, se totiž ve finských médiích objevila zpráva následujícího znění: „Ruští vědci pracující na vrtu narazili v hloubce 12 km pod povrchem na rozsáhlou dutinu, v té samé chvíli zaznamenaly jejich přístroje nárůst teploty na 1 100 °C. Vědci, odhodlaní přijít záhadě na kloub, se nakonec rozhodli spustit do žáru odolné mikrofony a analýzou zvuků určit, zda se jedná skutečně o prázdný prostor. Nahrávka, kterou získali, však ani zdaleka neodpovídala jejich očekávání. Po vyčištění záznamu s překvapením zjistili, že to, co původně považovali za rušivý šum, jsou ve skutečnosti tisíce lidských hlasů. Hlasů mrtvých hříšníků.“ 

Čertovsky nakažlivá zpráva

Jak a odkud se tato zpráva vzala, je dodnes záhadou. Pravdou je, že ruští výzkumníci skutečně tu a tam do vrtu spouštěli vysoce citlivé mikrofony. Analýzou zachycených zvuků pak dokázali s obdivuhodnou přesností předpovídat zemětřesení a jinou seizmickou aktivitu.

Protože se zpráva poprvé objevila právě ve Finsku, nedaleko Kolského poloostrova, dá se předpokládat, že se některý z vědců či techniků důvěrně svěřil někomu ze svých blízkých o tom, že mu nahrávky z nitra Země připomínají lidské hlasy. Informace pak nějaký čas putovala ústním podáním, než se nakonec v podobě čtenářského dopisu dostala až na stránky finského deníku Etela Soumen. Odsud ji potom coby ověřenou zprávu převzal náboženský list Ammenusastia a po něm i americká TBN, největší křesťanská televizní síť ve Spojených státech. Ta o celém incidentu natočila krátkou reportáž.

Skutečná lavina událostí se však dala do pohybu až s přispěním norského učitele Åge Rendalena. Rendalen, přesvědčený ateista, byl právě na návštěvě v USA, když uviděl zmíněnou reportáž běžet na obrazovce. Poté, co se dostatečně pobavil na absurditě celého příběhu, se v něm zrodil plán: „Rozhodl jsem se zjistit, kolik toho lidská důvěřivost ještě unese. Byl to takový experiment. Chtěl jsem vědět, jestli jsou tihle lidé ochotni přijmout všechno, co nějak zapadá do jejich obrazu světa.”  

Na křídlech netopýra

Po návratu do Norska tedy Rendalen poslal do TBN list. Představil se v něm jako speciální poradce norského ministerstva spravedlnosti a kromě jiného televizní síti poděkoval za odvysílání reportáže, která změnila jeho smýšlení a přivedla ho zpět k pravé víře. Považuje také za svou povinnost, píše Rendalen v listu dále, informovat stanici o dalším vývoji událostí tak, jak o nich podávají zprávy norská média. Přikládá proto k listu výstřižek článku z deníku Asker Baerums Budstikke zároveň s vlastnoručním překladem. 

Přestože přiložený text v norštině ve skutečnosti pojednával o stavebním inspektorovi, který obviňuje svého zaměstnavatele z omezování svobody vyjadřování, Rendalenův překlad informoval o následujících událostech: „Zanedlouho poté, co Rusové zaznamenali pod zemí hlasy mrtvých, se na Kolském poloostrovu odehrál další podivný incident. Z ústí díry SG-3 ke zděšení všech přítomných nečekaně vyletěla zářící postava s netopýřími křídly a vznesla se vzhůru k nebi, na kterém se zároveň objevila slova „Ovládl jsem“. Ruská vláda nyní pomocí hrozeb a úplatků udržuje osazenstvo SG-3 v mlčení.“ Text dále informuje i o tom, jak byly v celé oblasti nasazeny zdravotnické týmy, jejichž úlohou je rozdělovat mezi obyvatelstvem léky sloužící k vymazání krátkodobé paměti.

Jakkoliv se to zdá neuvěřitelné, TBN tuto informaci zveřejnila bez toho, aby si jakýkoliv z uvedených faktů ověřila. Po ní pak začaly zprávu přebírat deníky, rádia a televize, objevila se dokonce „autentická“ nahrávka hlasů z nitra vrtu, která byla až mnohem později identifikována jako část audio stopy hororu ze sedmdesátých let. Titulky jako „Převrtali jsme se přes pekelnou bránu“ či „Peklo nalezené pod Sibiří“ se množily jako houby po dešti ještě dlouho po tom, co samotný Rendalen otevřeně přiznal, že jde pouze o jím vykonstruovanou mystifikaci.

TIP: Díra plná ohně: Turkmenský kráter Darvaza hoří již půl století

Zatímco světový tisk, rádia a televize udržovaly v chodu výše popsaný mediální humbuk, samotný areál výzkumné stanice SG-3 pomalu utichal. Jeden po druhém ho postupně opouštěli vědci a členové obsluhy, v roce 2008 jej nakonec opustil i poslední technik. Ruská vrchnost nařídila věž s vrtným zařízením před odchodem strhnout. Ani po nasazení tažného lana a náklaďáku se však nepodařilo víc než urvat její vrchní část. Dnes stráží dvanáct kilometrů hlubokou a jednadvacet centimetrů širokou díru zející do nitra Země ocelový poklop. Díru, o které se jednu chvíli věřilo, že je bránou do pekla.

Oceány se bohužel potýkají se znečištěním, klimatickými změnami, nadměrným rybolovem i další lidskou činností, jež nepříznivě ovlivňuje život pod vodou. Mizejí tak celé korálové útesy a pomalu vymírají i jednotlivé živočišné a rostlinné druhy. Podle nové studie je však možné situaci zvrátit už do roku 2050, dokážeme-li zajistit několik razantních kroků. 

TIP: 10 dobrých zpráv o životním prostředí

Vědci si povšimli, že vytvořením chráněného území pro ohrožená zvířata se jejich populace zvýší – jako se to stalo například u tuleňů šedých, vyder mořských či karet obrovských. Další nutností je zastavit změnu klimatu a výzkumníci také vyzývají k větší globální regulaci průmyslu či nadměrného rybolovu. To vše by mohlo do budoucna uchovat rozmanitost druhů, nejen těch mořských.

Na podvečerní obloze nám od začátku roku dělala společnost velmi jasná Venuše. Koncem května se však éra večernice uzavřela a planeta přestala být kvůli malé úhlové vzdálenosti od Slunce pozorovatelná. Zůstane tomu tak i po většinu června a opět ji zahlédneme až na sklonku měsíce, ovšem tentokrát už jako jitřenku, plující za svítání nízko nad východním obzorem. 

Půlnoční giganti

Dočasnou „ztrátu“ Venuše nám ovšem bohatě vynahradí zbylé jasné planety. Viditelnost Merkuru se omezí pouze na první červnový týden, nicméně v jeho průběhu – konkrétně 4. června – se planeta ocitne v největší východní elongaci v úhlové vzdálenosti 24° od Slunce. Nedlouho po západu naší denní hvězdy tak Merkur zahlédneme zhruba 15° nad severozápadním horizontem. Připočteme-li k tomu jeho jasnost kolem 0,5 mag, můžeme počátek června označit za nejpříhodnější období pro sledování planety v letošním roce.

Kolem půlnoci se nad jihovýchodem objeví i nápadná dvojice plynných obrů, Jupiter se Saturnem. Na nebi je sice spatříme pospolu, v úhlové vzdálenosti cca 5°, avšak každého v jiném souhvězdí: Zatímco první zmíněný se bude nacházet ve Střelci, Saturn se usadí v sousedním Kozorohovi. Poslední oběžnicí viditelnou pouhýma očima se stane Mars ve Vodnáři, dočkáme se ho však až ve druhé polovině noci nad jihovýchodním horizontem.

Mimořádně červená

Od rudé planety se nyní přesuňme k podobně zbarvené stálici v souhvězdí Honicích psů, které nejsnáz vyhledáte podle jasné dvojhvězdy Cor Caroli. Její složky, lehce nažloutlou o jasnosti 2,9 mag a namodralou s 5,5 mag, dělí 19″ a rozlišíte je už v malém dalekohledu. Odtud přeskočte na sousední stálici čtvrté velikosti Beta Canum Venaticorum alias Charu a pokračujte 4,5° na severovýchod, ideálně již s dalekohledem. 

Postačí i docela malý přístroj s průměrem objektivu kolem 50 mm. Míříte totiž na slabou hvězdu páté velikosti. V zorném poli byste ji měli snadno rozeznat, jelikož je na první pohled výrazně načervenalá: Údajně jde o jednu z nejčervenějších stálic, jež lze spatřit pouhýma očima. Tuto proměnnou hvězdu vzdálenou 760 světelných let vedou astronomové pod označením Y Canum Venaticorum, ale do dějin vešla coby La Superba, což bychom mohli přeložit jako „nádherná, velkolepá“. Pokřtil ji tak jezuita Angelo Pietro Secchi, významný italský astronom 19. století, a to nejen pro její podobu v dalekohledu.

Uhlíková stálice

La Superba je uhlíková hvězda: V jejích vnějších vrstvách má uvedený prvek větší zastoupení než kyslík (viz Uhlíkoví obři nad hrobem). Dodejme, že například u Slunce panuje přesně opačná situace. Nadbytek uhlíku znamená, že se naprostá většina kyslíkových atomů v atmosféře stálice váže v molekulách oxidu uhelnatého (CO). Z přebytečných uhlíkových atomů pak vznikají buď vícenásobné molekuly uhlíku (C2, C3), nebo třeba sloučeniny odvozené od jeho spojení s vodíkem (CH) či dusíkem (CN). 

Pro pozemské pozorovatele je nejpodstatnější, že popsané uhlíkaté sloučeniny velmi dobře absorbují vlnové délky elektromagnetického záření produkovaného stálicí, které odpovídají modrému světlu. Uhlíková hvězda tak „odmodrá“ a naplno u ní převládne červené záření. 

Východy a západy Slunce

V první polovině měsíce se Slunce nachází ve znamení Blíženců, 20. června 2020 ve 23:44 SELČ vstupuje do znamení Raka; nastává letní slunovrat a začíná astronomické léto.

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – viditelný na počátku června večer nízko nad severozápadem
• Venuše – viditelná na konci června ráno nízko nad východem
• Mars – viditelný ve druhé půlce noci nad jihovýchodem
• Jupiter – viditelný po většinu noci kromě večera
• Saturn – viditelný po většinu noci kromě večera
• Uran – viditelný ve druhé polovině června ráno nad východem
• Neptun –  viditelný ve druhé půlce noci

Zajímavé úkazy v červnu 2020

• 4. června – Merkur v největší východní elongaci, 24° od Slunce
• 5. června – Měsíc v úplňku, polostínové zatmění
• 9. června – seskupení Měsíce, Jupitera a Saturnu na nočním nebi ve druhé polovině noci nad jihovýchodem až jihem, na ploše zhruba o průměru 5°
• 13. června – setkání Měsíce a Marsu na časné ranní obloze nad jihovýchodem (vzdálenost cca 3,5°); 1,6° severně od rudé planety bude v dalekohledu pozorovatelný i Neptun 
• 19. června – zákryt Venuše Měsícem na denním nebi (viz Měsíc zakryje Venuši!)
• 25. června – setkání úzkého měsíčního srpku a Regula ze souhvězdí Lva na večerní obloze (vzdálenost cca 3,5°)

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském letním čase (SELČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Seriál pozorování oblohy vzniká ve spolupráci s Hvězdárnou a planetáriem Brno

Slavný francouzský herec, vlastním jménem Jean-Alexis Moncorgé, byl synem kabaretních bavičů. Ač po tom původně netoužil, i on se stal známým kabaretiérem, a jak rostl jeho věhlas, přicházely nabídky také na účinkování v němých a posléze zvukových filmech. Díky roli v komerčně úspěšném protiválečném snímku Velká iluze (1937) byl zahrnut nabídkami z Hollywoodu, které ale dlouho odmítal.

V letech 1939–1940 sloužil ve francouzském námořnictvu, po nástupu vichistické vlády odešel do USA. S dalšími francouzskými emigranty tu natáčel nepříliš úspěšné filmy, seznámil se zde také s Marlene Dietrichovou, která se na několik dalších let stala jeho partnerkou. V dubnu 1943 se přidal ke Svobodným Francouzům generála Charlese de Gaulla.

Nejprve bojoval v západní Africe, poté se účastnil invaze v Normandii a podílel se na osvobození Paříže. S 2. tankovou divizí generála Leclerca se dostal až k Hitlerovu Orlímu hnízdu v Berchtesgadenu. Na konci války obdržel Vojenský řád a francouzský Válečný kříž za statečnost v bojích u mysu Ténès. Po válce obtížně navazoval na svou dřívější fi lmovou slávu, nakonec se ale úspěch dostavil a jeho jméno je dodnes spjato především s postavou komisaře Maigreta.

Výstavba 5G sítí budí vášně nejen v Česku ale takřka po celém světě. Množství nesmyslů a konspiračních teorií, které v souvislosti s pátou generací bezdrátových systémů zaznívají, jsou přirozeně živnou půdou pro nejrůznější „šmejdy“ a „obchodníky s deštěm“.

Britský institut pro obchodní standardy nedávno řešil prodej zařízení, které má před nepřátelským elektromagnetickým 5G zářením ochránit. 5GBioShield nabízí jeho distributor za 283 £ (v přepočtu zhruba 8 tisíc korun). Podle výrobce má jít o „nositelný holografický nanovrstvý katalyzátor, využívající (blíže neupřesněnou) kvantovou technologii“. Díky procesu kvantové oscilace prý 5GBioShield „dokáže vyvážit rušivé frekvence produkované notebooky, mobilními telefony, Wi-Fi, tablety a dalšími zařízeními“. Ke svému provozu nepotřebuje nic dalšího, a pokud jej připojíte do USB portu, zvýšíte jeho dosah ze čtyř na 20 a více metrů.

TIP: Nadechnutí za padesátikačku: Čerstvý tibetský vzdoušek zabalený v pytlíku

Odborníci z firmy specializující se na zabezpečení spotřební elektroniky zázračný 5GBioShield rozebrali a zjistili, že kromě nálepky jde o obyčejný USB disk s kapacitou 128 MB, jaké se v čínských obchodech prodávají zhruba za dvě stokoruny. Podle Stephena Knighta, provozního ředitele London Trading Standards, jde o podvod a žádá o zákaz prodeje zařízení na území Británie. Podle Knighta je žádoucí poskytovat lidem ochranu před podobně bezohlednými obchodníky.

Původně to byl gotický hrad. Ale ne jen tak nějaký. V dobových materiálech je záznam, že krásnou stavbu obdivoval už Přemysl Otakar II. Ale doba je neúprosná. Staré musí uvolnit místo novému. V tomto případě to ale bylo citlivé. Přestavuje se postupně. A hlavně se přistavuje. Okolní domky jsou skoupeny a zbourány. Na obrovském volném prostoru tak může vyrůstat jedna z nejunikátnějších barokních staveb.

Architektonická chlouba

Rod Lichtenštejnů přebuduje hrad na zámek. Nejdříve renesanční. Několik desetiletí jim podoba vyhovuje. Ale móda se mění... V trendu je baroko a majitelé milují vše moderní. Najato je několik proslulých italských architektů. A dílo se vydaří na výbornou. Valtický zámek patří dodnes k nejkrásnějším stavbám u nás. Čtyři křídla, tři poschodí. Konírna, jízdárna, galerie a dokonce rokokové divadlo. Nechybí ani kaple, honosný dvůr a kočárovna.

Pro rod Lichtenštejnů je zámek hlavně příjemným rodinným obydlím. Chtěli byste na vzduch? Není problém. Od toho slouží veliký zámecký park. Narazíte v něm na celou řadu soch a kamenných laviček. Na návštěvu sem v minulosti rád zavítá třeba císař František Josef I. s manželkou Sisi. Nebo kancléř Metternich. 

TIP: Zámek krále Slunce: Znáte největší poklady zahrad ve Versailles?

Ale ani pohádkový zámek to neměl vždy jednoduché. Konec druhé světové války postihl i krásnou stavbu. Během rabování zmizelo mnoho původního nábytku a dalšího zařízení. Po válce slouží zámek jako tábor pro nucené práce, suší se tady obilí a dokonce padne návrh: „Udělejme z toho továrnu!“

Komunistický režim potom dotáhne dílo zkázy. Celý areál je zdevastován. Rokokové divadlo slouží jako sklad a za své vzaly i vzácné varhany. Dnešní podoba zámku je pak výsledkem práce mnoha šikovných restaurátorů. Ti naštěstí rychle vrátili Valticím původní podobu. 

Lupič, rváč a terorista s tváří věčně zanícenou od akné, se srostlými prsty na noze a pochroumanou rukou, vysoký jen 160 centimetrů. Kumpáni mu říkali Koba a později vstoupil do dějin jako „muž z oceli“ – Josif Vissarionovič Stalin, původním jménem Džugašvili.

Stalin byl inteligentní, pracovitý, urážlivý a současně velmi pomstychtivý, schopný prosadit svou vůli bez ohledu na cokoliv, a z provinčního gruzínského městečka to dotáhl až na nejvyšší stupeň v někdejší carské říši. Později, už jako ikona světového komunismu, zametal s pečlivostí sobě vlastní stopy svých neúspěchů v roli revolucionáře. Jeho kariéra nebyla čistá ani lemovaná výraznými úspěchy. 

Krutost na denním pořádku

Stalin se narodil do ševcovské rodiny v gruzínském městě Gori. Otec alkoholik ho mlátil tak, jak bylo v té době obvyklé – do krve. Nicméně matka syna hýčkala, protože jeho dva starší sourozenci zemřeli brzy po narození. Chtěla mít z Josifa kněze, jenže on v semináři dlouho nevydržel a vrhnul se do víru života. Chvíli si v Baku vydělával jako drobný úředník, ale záhy se zhlédnul v revolučních myšlenkách socialismu, jak je prezentoval Lenin, a začal organizovat demonstrace. 

Pochopitelně tak neunikl pozornosti tajné policie a několikrát byl zatčen. Nicméně díky relativní shovívavosti carského režimu vůči politickým protivníkům skončil pokaždé nanejvýš na Sibiři, odkud se mu vždy podařilo uprchnout. Tuto slabinu si Stalin velmi dobře zapamatoval a z lekce se poučil – své oponenty pak nechával rovnou střílet. Pro Lenina se v té době stal zcela nepostradatelným hybatelem událostí na Kavkaze. Bolševická strana nutně potřebovala peníze a Koba se nebál si je vzít. Byl už revolucionářem „na plný úvazek“, se svou bandou se skrýval před policií a zdroje mu plynuly z vydírání i loupeží.

Smrt hladem

Když se bolševici dostali po Velké říjnové socialistické revoluci k moci, ujal se vlády v sovětském Rusku Vladimir Iljič Lenin, který si oblíbil Kobovu tvrdost a schopnost s věcmi pohnout. Příliš pozdě si však uvědomil, že je Stalin schopen zajít v touze po moci jakkoliv daleko. A přestože těsně před smrtí v roce 1924 jeho nástupnictví výslovně zakázal, Josif Vissarionovič se v následujícím boji o první místo v zemi prosadil před ostatními bolševiky ze „staré gardy“ a později je zlikvidoval. 

Jakmile stanul v čele SSSR coby generální tajemník komunistické strany, začal s násilnou kolektivizací zemědělství a likvidací bohatších sedláků, tzv. kulaků. Miliony jich nechal deportovat na Sibiř, a aby je zlomil, využil zbraň, která se dodnes považuje za jeho nejhorší zločin – uměle vyvolaný hladomor. Především na Ukrajině a v jižním Rusku, kde vládl největší odpor ke kolektivizaci, dal zabavit veškeré obilí včetně zásob určených pro opětovné zasetí. Záměrem bylo zestátnit rolnickou produkci a přimět sedláky, aby vstoupili do kolchozů chráněných před rekvírováním. Mizerné vedení společných zemědělských podniků a špatná úroda však vyústily v ohromný hladomor, jenž si vyžádal na pět milionů mrtvých. 

Velká čistka

Aby Stalin v ústředním výboru strany, tzv. politbyru, získal neomezenou moc, pustil se do „Velké čistky“ – kampaně politických represí, jež měly zastrašit ostatní bolševiky i celou společnost. K masovému vraždění přistoupil po 17. sjezdu komunistické strany v roce 1934, po volbě generálního tajemníka, v níž očekával své hladké potvrzení ve funkci. V tajném hlasování 1 200 členů však obdržel přes 150 záporných hlasů, zatímco populární Sergej Kirov, kterého mnozí viděli jako vhodného nástupce, jen tři. 

Jenže Stalin výsledky zmanipuloval, funkci obhájil a Kirov byl téhož roku zavražděn. Kdo si jeho smrt objednal, zůstává předmětem spekulací. Nicméně pro Josifa Vissarionoviče šlo o vhodnou záminku ke spuštění represí, jaké svět neviděl od dob Francouzské revoluce. 

Tisíc poprav denně

Tajná policie se zaměřila hlavně na inteligenci, včetně lékařů, spisovatelů, diplomatů, vědců a dalších intelektuálů. Podle odkrytých archivů NKVD, tedy Lidového komisariátu vnitřních záležitostí, zatkla v letech 1937–1938 přes 1,5 milionu lidí a téměř 700 tisíc z nich bylo zastřeleno – odehrávalo se tak v průměru asi tisíc poprav denně. Orgány cílily především na národnostní menšiny: Například Poláci, kteří se ještě za Lenina přidali na stranu revoluce a v partaji i v řadě státních úřadů drželi významné pozice, měli dvanáctkrát vyšší šanci skončit před popravčí četou. 

Čistky nakonec zasáhly také vysoce postavené komunisty, kteří si dovolili Stalinovi oponovat, či samotné policejní katy. Nikolaje Ježova, hlavu NKVD, tak na příkaz diktátora zastřelili vlastní kolegové v popravčí místnosti, jejíž technické řešení sám navrhoval. Věděl příliš mnoho a stal se symbolem teroru, zatímco Stalin se celou dobu chytře držel v pozadí a předstíral, že o ničem neví. 

TIP: Po Stalinovi: Co se dělo v Sovětském svazu po smrti „Muže z oceli"?

Velká čistka neměla být poslední. Masové represe však na čas odsunula druhá světová válka a boj o přežití Sovětského svazu. Kola útlaku uvedl Stalin opět do pohybu v roce 1953, ale od stovek tisíců poprav zemi uchránila jeho nenadálá mrtvice a smrt. V očích mnoha Rusů je přesto dodnes obdivovanou postavou a strůjcem válečného vítězství nad Německem. Někteří sociologové jeho popularitu vysvětlují tím, že se lidé ve chvílích vyhrocených situací domáhají drsnějších vůdců, kteří jim ukazují světlé zítřky.

Když byla v roce 2016 objevena exoplaneta Proxima b, vyvolalo to velkou pozornost a nadšení. Ani ti největší optimisté nečekali, že terestrickou planety v obyvatelné zóně, s parametry podobnými Zemi najdeme hned u Slunci nejbližší hvězdy. V tomto objevu sehrál klíčovou roli spektrograf lovců planet HARPS (High Accuracy Radial Velocity Planet Searcher), který pracuje na chilské observatoři ESO La Silla.

Alejandro Suarez Mascareño ze španělského institutu Instituto de Astrofísica de Canarias a jeho kolegové teď využili nejnovějších přístrojů a potvrdili přítomnost exoplanety u nejbližší hvězdy, červeného trpaslíka Proxima Centauri. Takže Proxima b skutečně existuje a obíhá svou hvězdu v obyvatelné zóně.

Nejbližší exoplaneta

Oběžná dráha planety v obyvatelné zóně ještě není zárukou, že na takové planetě budou panovat podmínky vhodné pro pozemský život. Přesto, jak říká Mascareño, potvrzení existence Proximy b bylo velmi důležité. Jde totiž o jednu z nejzajímavějších planet v našem vesmírném sousedství. Badatelé k potvrzení existence nejbližší známé exoplanety využili spektrograf nové generace ESPRESSO (Echelle SPectrograph for Rocky Exoplanets and Stable Spectroscopic Observations), který pracuje na chilské observatoři Paranal.

TIP: Nový teleskop má pátrat po životě na planetě Proxima b

Pozorování spektrografu ESPRESSO jsou asi třikrát přesnější, než v případě spektrografu HARPS. Astronomům se díky tomu například povedlo zpřesnit hmotnost exoplanety Proxima b. Namísto původně odhadované hmotnosti 1,3 Země váží jen 1,17 Země. Je tedy Zemi v tomto ohledu ještě podobnější.

Nositel Nobelovy ceny za objevy exoplanet Michel Mayor prohlásil, že tak přesné určení hmotnosti exoplanety je doposud nevídané. Dalším krokem průzkumu Proximy b bude pozorování její atmosféry a hledání případných stop po osídlení životem.

Malé komerční kvadrikoptéry dovedou natáčet zajímavá videa a poletovat po okolí, když ale dojde na průmyslové využití, je obvykle třeba mnohem výkonnějších strojů. Právě takový nově nabízí nizozemská společnost Acecore Technologies. Jejich dron Noa může létat až hodinu a unese náklad až o váze 20 kilogramů.

Acecore Noa je hexakoptéra, kterou nese šest rotorů z karbonového vlákna o průměru 71,1 centimetru. Díky důmyslnému designu může tento dron pracovat při teplotách vzduchu až 50 °C. Zároveň je skládací, a je možné ho v případě potřeby snadno rozložit. Skládací jsou i přistávací „nohy“ dronu, které jsou za letu sklopené, aby nepřekážely kamerám či dalším nástrojům.

TIP: Různých dronů už tu bylo hodně. Teď se ale objevil dron s rukama

Pohon dronu mají na starost čtyři nabíjitelné lithiové baterie. Poskytují dostatek energie na to, aby se hexakoptéra bez nákladu udržela ve vzduchu hodinu. Pokud Noa nese relativně lehký náklad, jakým je například kamera, může létat asi 40 minut. Středně těžký náklad do hmotnosti 12 kilogramů unese po dobu 25 minut. Hexakoptéru si teď mohou pořídit filmoví producenti, zeměměřiči, geologové, energetici a podobní uživatelé.