Kníže Václav (vládl asi 925–935) byl Přemyslovcem cílevědomým, schopným a vojensky zdatným. Měl-li uspět, musel zemi zajistit uznání, vojenskou sílu a patřičný zdroj příjmů. Uznání mu zajistila oddanost Kristu a další rozvíjení křesťanské víry. Náležitou péči však věnoval také své družině, neboť kvalitně vycvičená a vyzbrojená knížecí družina znamenala v 10. století pádný, ne-li rozhodný argument ve sporech se sousedy i při rozšiřování vlastního panství. Proto o svou družinu dbal po všech stránkách.

V postupném sjednocování české kotliny zcela nekompromisně pokračoval také Boleslav I., který po scelení Čech vedl přemyslovskou expanzi východním směrem, kde nenarážela na organizovaný odpor pevnějších státních celků. 

Ve sporu s králem

Krátce po Václavově vraždě si Čechové zvolili nového vládce, Přemyslovce Boleslava. Šlo o dobrou volbu, neboť Boleslav I. se ujal vlády nad přemyslovským státečkem se vší rozhodností, silou a vůlí, jaké je možné v přemyslovském rodě objevit, a naplno využil veškerého potenciálu Václavem nastavené linie. Ovšem s jednou velkou výjimkou vztahů s Východofranckou říší, která se postupně měnila ve Svatou říši římskou. Začal tvrdě prosazovat přemyslovskou nadvládu, podmaňoval si bližší i vzdálenější sousedy mnohem nesmlouvavěji než Václav. Obchod s otroky vzkvétal a přemyslovskému státu se dařilo.

Psal se rok 935 a politický kurz českého vévodství se radikálně změnil. Václav totiž vsadil na strategické spojenectví s mocnějším sousedem, saským vévodou a východofranckým králem Jindřichem I. Ptáčníkem (jako král vládl 919–936). Učinil tak pod tlakem okolností, ale také ve snaze zajistit své zemi bezpečí a možnost nerušeně sílit. Naopak Boleslav jakoukoliv formu podřízenosti Sasům odmítl a okamžitě skoncoval s placením tributu Přemyslovců králi Jindřichovi. Reakce na sebe nedala dlouho čekat. Roku 936 se rozhořela mezi novým východofranckým panovníkem Otou I. (vládl 936–973) a Boleslavem I. čtrnáct let trvající válka, na jejímž konci stanuli dva rovnocenní partneři, český kníže Boleslav I. a východofrancký král Ota I.

Ve Václavových stopách

Konflikt z roku 936 je jediným, o němž máme písemné svědectví. Je však nepochybné, že takových výpadů za rozšířením dominia Boleslav podnikl hned několik. Svědectví o tom přinášejí archeologické prameny, které vypovídají o systematické a důkladné likvidaci sousedních českých vévodů Přemyslovcem. S tím šel ruku v ruce zánik téměř všech starých kmenových center.

V téže době se po Čechách začala objevovat hradiště nová, tvořící takzvanou hradskou soustavu, která Boleslav zakládal na dobytých územích jako místní opěrné body přemyslovské moci. Boleslav sice nesouhlasil s Václavovou umírněnou politikou a jeho vztahem k saské dynastii, avšak v mnohém na Václava navázal – v armádě, domácí politice i ekonomice.

Jestliže Václav vybudoval základy přemyslovské moci, pak Boleslav na těchto základech vystavěl pevný hrad. Základním předpokladem úspěšného vládce byla opora v dobře živeném, vycvičeném a vyzbrojeném vojsku. Čím silnější vojsko bylo, tím větší a vzdálenější území mohl vládce s jeho pomocí ovládnout a spravovat. A aby uživil velké vojsko, potřeboval ovládat rozsáhlé území. V tomto aspektu Boleslav rozhodně nemohl začínat od nuly, nebo jen s malou družinou. Jinak by už rok po nástupu na trůn nemohl uštědřit porážku armádě Sasů a Durynků. A proto také velmi nekompromisně a rychle připojoval další území k přemyslovskému dominiu v srdci české kotliny.

Nejlepší země severu

Boleslav I. si uzavřením míru na západě uvolnil ruce k tomu, aby napřel ještě více sil za severní a východní hranici státu. Mohutná expanze z něj učinila nejmocnějšího vládce severně od Alp. Roku 955, zřejmě v rámci plnění spojenecké smlouvy, vyslal Boleslav silný oddíl tisíce mužů na pomoc Otovi I. proti kočovným Maďarům do slavné bitvy na řece Lechu. Tehdy byly definitivně zastaveny kořistnické nájezdy Maďarů na okolní země.

Boleslav u Lechu přišel prakticky o všechny nasazené jezdce, přesto zůstával bojeschopný. Téhož času totiž sám s jinou částí své družiny porazil Maďary na Moravě a mohl si dovolit poslat vojenskou podporu i svému zeti Měškovi I. do Polska. Boleslavův vliv zasahoval vedle Moravy také do Slezska i Haliče, tedy až za Krakov.

Otec českého státu

Bohatství a velikost Boleslavovy říše umožnily také to, že Boleslav byl prvním Přemyslovcem, který dal razit vlastní mince, navíc v evropské kvalitě. Postavení českého státu však neupevňoval pouze vojensky a ekonomicky, ale také kulturně a duchovně. Kníže Boleslav velmi dbal o kult svého bratra Václava, jenž se stal prvním českým světcem. Za jeho vlády vznikl první klášter v Čechách, klášter sv. Jiří a usiloval rovněž o zřízení vlastního českého biskupství, což se podařilo za vlády jeho nástupce.

TIP: Rok 1000 v českých zemích: Co se dělo v přemyslovském knížectví?

Byl rovněž prvním členem rodu, který si vzal německou aristokratku. S ní pak měl minimálně čtyři potomky: Boleslava II., Strachkvase (možného autora Kristiánovy legendy), Doubravku, která se stala ženou Měška I. Piastovce, a Mladu, abatyši kláštera sv. Jiří na Pražském hradě.

Na sklonku své vlády uzavřel Boleslav prostřednictvím sňatku své dcery pevné spojenectví právě s Měškem I., polským knížetem, čímž vytvořil významný středoevropský mocenský svazek. Boleslav I. zemřel pravděpodobně roku 972.

Populární tvůrci robotů Boston Dynamics neustále vylepšují svého čtyřnohého robota, který je známý pod jménem Spot. Nedávno se spojili s cloudovou softwarovou platformou pro robotické aplikace Rocos a společně vyvinuli pro roboty Spot sofistikované dálkové ovládání. Díky němu je možné ovládat Spoty odkudkoliv na světě.

Roboti Spot se postupně uplatňují v celé řadě profesí. V dubnu byli nasazeni v nemocnici v americkém Bostonu, kde pomáhali lékařům s péčí o pacienty nakažené pandemickou infekcí covid-19. Spoti se také již objevili v průmyslu, například při kontrole ropných zařízení anebo staveb. Vylepšení těchto robotů o možnost dálkového ovládání a propojování přes cloud teď ale dramaticky rozšiřuje možnosti, který tento pozoruhodný čtyřnohý robot nabízí.

TIP: Šikovný robot SpotMini otevírá dveře sobě i svým společníkům

Aby Boston Dynamics s Rocosem předvedli, jak Spot s dálkovým ovládáním funguje, nechali čtyřnohého robota pást ovce na farmě, která se nachází v zastrčené oblasti na Novém Zélandu. Operátoři robota přitom seděli ve Spojených státech. Dálkově řízení roboti by se mohli uplatnit nejen v průmyslu či zemědělství, ale také při řešení akutních problémů dnešní doby. Například nedávno v Singapuru testovali možné využití Spota ke sledování sociálního chování lidí v parcích. Když by lidé v parku nedodržovali potřebné vzdálenosti, robot Spot je na jejich chování důrazně upozornil.

Trocha zdravého stresu nikomu neuškodí, jakmile se ovšem zátěž opakuje nebo překročí únosnou hranici, je třeba situaci řešit. Náš mozek chrání za normálních okolností hematoencefalická bariéra, při opakujícím se stresu se však porušuje a do orgánu pak mohou proudit zánětlivé proteiny. Jeho nejzranitelnější část tvoří v tomto případě hipokampus, který má na starosti paměť a učení.

Studie prokázaly, že stres takto může nepříznivě ovlivnit naši motivaci a mentální obratnost. Chronická stresová zátěž má dále vliv na hormony jako kortizol, jehož vysoké hladiny se spojují s poruchami nálady, vedoucími potenciálně až k depresím, ale třeba i s nepravidelným menstruačním cyklem.

Navádění raket V-1 na cíl představovalo pro konstruktéry zpočátku velký oříšek. Přestože se zvažovalo i ovládání rádiem, bylo jasné, že britská převaha v elektronickém boji by zřejmě vedla k rychlému zneškodnění létající pumy. V-1 proto musela mít zcela autonomní navádění, které by se nedalo nijak rušit.

Jednoduchá konstrukce

Vznikla tak soustava, jež zahrnovala kompas a gyroskopy, které se staraly o správný směr letu, kdežto barometr udržoval výšku a s pomocí příďové vrtulky se počítala vzdálenost. Když střela urazila danou vzdálenost, která měla odpovídat trase od místa startu do středu Londýna, došlo k zablokování kormidel, jež poslala střelu do sestupného letu, a zároveň se odjistila výbušná hlavice o váze 850 kg.

Systém řízení byl zdaleka nejsložitějším prvkem celé zbraně, protože zabral zhruba třetinu z normovaných 350 hodin pro výrobu jedné V-1. To současně ukazuje, že jinak šlo o ohromně jednoduchou konstrukci, která se dala vyrábět v tisícikusových sériích. Zkoušky střel začaly v prosinci 1943 a v dubnu 1944 vznikl útvar, který se měl zabývat jejich nasazením. Nesl krycí jméno Flak-Regiment 155(W), jeho organizace se podobala běžnému pluku protivzdušné obrany.

Bojové nasazení

Vedle samotných střel dostal i startovací rampy s katapulty, ze kterých se V-1 vydávaly na svou smrtící cestu. První salvu Němci odpálili 12. června 1944, ale ani jedna střela nedoletěla k cíli. O den později odstartovalo 12 střel, z nichž čtyři dopadly v Británii, a útoky se stupňovaly. Armády Spojenců sice obsadily oblasti s rampami ve Francii, ale Němci vypouštěli další V-1 proti Belgii.

Odpalovali střely i z bombardérů He 111 a nasadili nové odlehčené verze „létající bomby“, jejichž dostřel vzrostl až na 370 km. Poslední V-1 dopadla na Londýn až 29. března 1945. Kariéra této pozoruhodné zbraně ale pokračovala i po válce, neboť u vítězných velmocí vznikly různé deriváty (mimo jiné americká střela JB-2 Loon, sovětská zbraň 10Ch či francouzský terč CT 10), ze kterých se poté vyvinula nová generace zbraní, tedy střely s plochou dráhou letu. 

Premiéra meteoru

Útoky střel V-1 představovaly pro britskou protivzdušnou obranu mimořádnou výzvu, protože šlo o malé, velice rychlé a nízko létající cíle. Britové tedy museli posílit své protiletadlové dělostřelectvo a balonové přehrady a vysílali proti „létajícím bombám“ i své nejlepší stíhačky. Kromě klasických vrtulových strojů Spitfire, Tempest a Mustang nasadili též meteory, které se mohly chlubit především výtečnou rychlostí v malých výškách.

První případ, kdy proudový letoun zneškodnil V-1, se odehrál 4. srpna 1944, ačkoliv jeho průběh byl vskutku příznačný. Pilot T. D. Dean se ke střele přiblížil a pokusil se o klasický sestřel, ale čtveřice kanonů Hispano Mk.III selhala, a proto se Dean musel uchýlit k triku, který používali i piloti vrtulových letadel – tedy k převrácení V-1 koncem vlastního křídla.

Měření sil

Potíže s kanony ale přetrvávaly i v následujících dnech a zjistilo se, že při prudkých manévrech se mohou prázdné nábojnice zasekávat ve vyhazovačích. Po odstranění tohoto problému si meteory vedly stále lépe a během srpna 1944 si připsaly (když počítáme i onen první Deanův úspěch) celkově 13 zničených střel V-1. Jejich skóre by zřejmě nadále vzrůstalo, počátkem záři ale Němci museli útoky na Londýn přerušit a meteory již nedostaly příležitost.

TIP: Technologie zrozené z války: Hitlerova tajná zbraň otevřela dveře do vesmíru

Proti Anglii bylo odpáleno kolem 10 000 „létajících pum“, z nichž jen asi 2 500 dopadlo na Londýn, zatímco více než 2 000 jich Britové sestřelili. Vojenské škody byly minimální, jenže úspěch V-1 spočíval v tom, že RAF proti nim muselo vyčlenit obrovské zdroje. Útoky „létajících pum“ i akce stíhaček Meteor ale každopádně jasně ukázaly, že budoucnost letectví patří reaktivnímu pohonu.

Atentát na Reinharda Heydricha se stal po válce předmětem obdivu, ale jak napsal ve svých pamětech Špión, jemuž nevěřili plukovník František Moravec, „i kritiky a kontroverse politické i citové prýštící, z nejrůznějších pohnutek“.

Nutno poznamenat, že i v Moravcových pamětech je několik sporných údajů a kontroverzních tvrzení. Není třeba jasné, proč tvrdí, že skupina Anthropoid byla vysazena až v dubnu 1942, nebo že podle plánu měla být vysazena u Prahy. Většina historiků na to má jiný názor a koneckonců jsou i svědci, například Ladislav Vaněk, jeden z čelních představitelů sokolské odbojové organizace Jindra. Ten v roce 1962 uvedl, že skupina byla vysazena u Nehvizd v noci na 29. prosince 1941 a že on sám věděl od ledna 1942, že se plánuje atentát na Heydricha. Je otázka, jestli se Moravec zmýlil (spletl si Anthropoid s výsadkem jiné skupiny), nebo úmyslně zavádí či zda tyto nesrovnalosti zavinila jeho dcera, která Moravcovy paměti připravovala do tisku. 

Konec špatný, všechno špatné

Moravec podrobně popisuje už samotný proces výběru spolehlivých mužů pro akce na okupovaném území. Při něm bylo vedení omezeno na asi 2 500 příslušníků československé pěší brigády v anglickém Cholmondeley Parku a později v Leamingtonu. Pokud jde o osobní poměry příslušníků, nebyly k dispozici žádné dokumenty a velení se muselo spoléhat jen na vlastní poznatky nebo na svědectví známých.

Přesto se podle Moravce dopustili jen několika chyb a ze 153 parašutistů vyslaných z Británie do okupovaných území „zběhli“ jen tři. (Moravec má patrně na mysli trojici Karel Čurda, Václav Kindl a Viliam Gerik. Ve skutečnosti se mluví i o čtvrtém – Bohuslavu Grabovském, kterého ale Němci v roce 1944 popravili proto, že s nimi dále odmítl spolupracovat.) Byly to vesměs nebezpečné mise a z uvedených 153 parašutistů se jich konce války dožilo jen 35. Moravec napsal, že z praktických, psychologických a taktických důvodů se na operace vysílali dva muži, v případě, že jejich úkolem byla radiotelegrafická operace, tak tři.

Gabčík a Kubiš, pověření útokem na Heydricha, byli podle Moravce varováni, aby nenavazovali kontakty s jinými parašutistickými skupinami ani s domácím odbojem prolezlým konfidenty gestapa. Od jejich seskoku s nimi Londýn nebyl ve spojení a ani jiné skupiny parašutistů v Čechách s nimi neměly navázat styk. Navzdory tomu ke kontaktům došlo a podle plukovníka se právě to stalo osudným nejen Kubišovi a Gabčíkovi, ale i dalším pěti parašutistům a domácím odbojářům, které gestapo po atentátu likvidovalo s celými rodinami.

Vedle toho byl zeslaben účinek samotného atentátu, protože původním úmyslem bylo vyvolat dojem, že Heydricha potrestal domácí odboj. Podle Moravce také pravoslavný kostel nebyl dobrým úkrytem, protože neměl žádnou únikovou cestu. Jinak se ovšem plánovalo z Londýna a jiná byla situace na okupovaném území. Vzpomínaný Ladislav Vaněk napsal, že Kubiš a Gabčík krátce po seskoku zjistili, že sami – bez podpory domácího odboje – nebudou moci svůj úkol splnit.

Soud s Čurdou a Gerikem

Kontakty vedly rovněž ke spojení se zrádcem Karlem Čurdou, který přivedl gestapo na jejich stopu. Přitom někteří parašutisté ještě v Anglii upozorňovali na Čurdovu nespolehlivost. Také Kubiš a Gabčík s ním údajně měli nedorozumění a vedle nespolehlivosti zmiňovali jeho sklony k alkoholismu a defétistické řeči. Kdyby tomu velení věnovalo patřičnou pozornost a varování vzalo vážně, mohl Čurda zůstat v Anglii a parašutisté a s nimi další stovky našich lidí naživu. Zda bylo toto varování přehlédnuto neúmyslně, nebo někdo záměrně do operace včlenil v podobě Čurdy prvek, který ji měl dříve či později zmařit, už se asi nikdy nedovíme. 

Je zajímavé, že ze zrady parašutistů byli po válce obviněni dva lidé – Čurda a Gerik (třetí parašutista-kolaborant Kindl byl již mrtvý). Oba dostali trest smrti a byli popraveni, ale Moravec zmiňuje jen Čurdu, o Gerikovi mlčí. První se ke své zradě přiznal, ostatně jeho asistence při boji v kostele je doložena, ale druhý nikoli. Příbuzným Gerik dokonce tvrdil, že je nevinen, a údajně nevzal od gestapa ani peníze. Mezi soudními doklady se zachovaly i výpisy z bankovních účtů Čurdy a Gerika s finanční odměnou, první si pravidelně ze svého konta vybíral statisícové částky a do konce války stihl utratit téměř vše.

Podle plukovníka Moravce Čurda zradil právě proto, že si chtěl „užít“. I když byla válka, on chtěl žít na úrovni a utrácet. V posudku z Anglie měl (přes jinak kladné hodnocení) poznámku „méně inteligentní“. Gerik si vybral jen necelých 300 tisíc a i ty podle svých slov předal řídícímu gestapákovi, a tak ke konci války bylo na jeho kontě spolu s úroky opět téměř 5 milionů. Možná však jen proto, že byl nedlouho po připsání odměny internován v Dachau a v koncentračním táboře neměl jak utrácet. 

Plukovník František Moravec se jako hlavní organizátor výsadků po válce pídil po těchto událostech a zúčastnil se i jmenovaného procesu. Popsal ho jako revoluční tribunál, který pracoval velmi uspěchaně (proces trval jen dvě hodiny). On sám se na něm o událostech v pozadí moc nedozvěděl, což odůvodňuje počínající nevolí komunistů, kteří neměli zájem, aby se o atentátu na Heydricha moc mluvilo, protože ho provedlo centrum odboje v Londýně a příslušníci jednotky ze Západu. Je škoda, že proces proběhl bez důkladného prošetření všech okolností. Možná i proto, že některé postavy příběhu zapletené s gestapem si nepřály jejich rozpitvávání.

TIP: Peníze pro zrádce: Štědrou odměnu proměnil Karel Čurda v alkohol a smrt

A tak rychlým soudním řízením a následující popravou byli nejen potrestáni zrádci, ale možná zlikvidováni i dva důležití svědci. Kdo ví. Tyto otazníky už dnes nikdo nedokáže vysvětlit, pokud by se neobjevily nějaké nové dokumenty a informace, což je málo pravděpodobné.

Expedice Thora Heyerdahla na Rapa Nui vedla i k další výpravě: norský dobrodruh totiž na ostrově objevil vyobrazení rákosových člunů se stěžni a plachtami – což dobře zapadalo do jeho teorií o osidlování ostrova americkými indiány a do představ, že prehistorické civilizace na obou stranách Pacifiku mohly udržovat kontakt prostřednictvím plaveb na rákosových plavidlech. Svou hypotézu o možných mírových stycích mezi různými kulturami se rozhodl podpořit i tím, že si na expedici přizval příslušníky šesti dalších národností: Američana, Itala, Rusa, Mexičana, Egypťana a občana Čadu. 

Egyptská inspirace

Byla to scéna jako z působivého životopisného filmu: Na louce se vlní rákos a vítr unáší zvuk chrastícího listí do dáli. Heyerdahl louku seče, stvoly rákosu váže do snopků a zkouší, zda se udrží na hladině. Pak přímo před Velkou pyramidou v Gíze staví s využitím papyru rákosové plavidlo, pojmenované po bohu slunce Ra. Následně loď převáží do marockého přístavu Sáfí a odtud už vyplouvá na širý oceán směrem ke karibskému Barbadosu. 

Přestože bylo plavidlo chybně zkonstruované a zlomilo se mu kormidlo, překonalo nakonec pět tisíc kilometrů, a to za osm týdnů. Norský objevitel se tak snažil dokázat, že se Egypťané dostali do Ameriky dávno před Kolumbem a přinesli s sebou kulturní inspiraci v podobě stavby pyramid. Výprava Ra I však skončila dřív, než Heyerdahl původně zamýšlel: Jelikož rákos nasákl, v obavách z potopení raději plavbu přerušil. Barbadosu tak nedosáhl, i když k němu zřejmě zbýval pouhý týden. 

Poučení z chyb

Thora ovšem žádný neúspěch nikdy neodradil, takže o deset měsíců později vyplula z téhož marockého přístavu loď Ra II. Nor se poučil, a aby se při jejím konstruování nedopustil stejných chyb, najal si čtyři specialisty – ajmarské indiány od jezera Titicaca v Andách. Tam se totiž stále stavěly rákosové lodě, jež se podobaly těm ze starověké Mezopotámie a Egypta. Ra II byla kratší a měla odolnější konstrukci.

Téměř identická posádka šťastně vyplula, překonala 6 100 kilometrů a z Maroka na Barbados dorazila za 57 dní – čímž Heyerdahl vyvrátil dogma, že před Kolumbem nemohlo mezi Středomořím a Latinskou Amerikou docházet k žádnému kontaktu.

TIP: Byl Kryštof Kolumbus skutečně prvním Evropanem, který doplul až do Ameriky?

Plavba však měla i další cíl: Tým během ní prováděl každodenní průzkum znečištění oceánu, postupně vylovil z vody různě velké ropné hrudky a nález ohlásil Organizaci spojených národů. Bylo zjevné, že ve vlnách běžně končí ropný odpad. Výsledky pak Thor prezentoval mimo jiné na třetí konferenci OSN o mořském právu a v roce 1972 mezinárodní společenství likvidaci ropného odpadu na otevřeném moři zakázalo.

Na startovacím komplexu 39 (LC-39) Vesmírného střediska Johna F. Kennedyho na floridském mysu Canaveral probíhají intenzivní přípravy na historickou misi americké kosmonautiky. Tento komplex již zažil slavné dny programu Apollo i letů raketoplánů Space Shuttle. A teď ho zase bude sledovat celý svět.

Právě odtud by totiž ve středu 27. května (2020) měla vzlétnout první soukromá pilotovaná vesmírná mise v dějinách. Letu nazvaného Demo-2 se zúčastní astronauti Doug Hurley a Bob Behnken, kteří by měli letět na Mezinárodní vesmírnou stanici, a pak zase zpátky na Zemi, na palubě kosmické lodi Crew Dragon společnosti SpaceX.

Přípravy lodi Crew Dragon

V pátek 15. května loď Crew Dragon urazila nepříliš dlouhou pozemní část své cesty na oběžnou dráhu. Vydala se z výrobního zařízení společnosti SpaceX, které se nalézá v prostoru základny Cape Canaveral Air Force Station, do sousedního Vesmírného střediska Johna F. Kennedyho. Tam se bude kosmická loď připravovat až do chvíle, než vyrazí na oběžnou dráhu, na špici nosné rakety Falcon 9.

TIP: Kosmická loď Dragon pro lidskou posádku už trénuje na startovací rampě

Pokud se let lodi Crew Dragon podaří a astronauté Hurley a Behnken se úspěšně dopraví na ISS a zase zpět, půjde o první pilotovaný kosmický let z americké půdy od roku 2011. Američané a především NASA v minulosti podcenili vývoj vlastních kosmických lodí a v posledních letech museli spoléhat na lety ruských lodí. Pokud vše půjde podle plánu, ještě letos by mohla na palubu ISS letět s lodí Crew Dragon další americká posádka.

Nejspíš každý se už někdy setkal s pořádně náladovým a nespolupracujícím teenagerem. A mnozí nejspíš takovým teenagerem byli. Jak se ale zdá, nejsme v tom sami. Podle nedávného výzkumu procházejí podobným obdobím tvrdohlavosti a neposlušnosti i psi. Podle britských vědců se ukazuje, že když je psům osm měsíců, v mnohém připomínají lidské puberťáky.

Lucy Asher z britské Newcastle University a její kolegové detailně sledovali chování celkem 378 psů. Jejich výzkum potvrdil, co si zkušení chovatelé psů již dávno mysleli, že ve věku kolem osmi měsíců se psy prostě není řeč. Mnohem méně ochotně poslouchají, trucují a dělat s nimi cokoliv je nesmírně komplikované.

Podle badatelů by s tím chovatelé psů rozhodně měli počítat, protože se to týká téměř každého plemena, i když v různé míře. Zřejmě i psů jde o důsledek změn hladin hormonů a uspořádání mozku.

TIP: Rozumí kočky lidské řeči? Ano, ale je jim to dokonale ukradené

Ukazuje s totiž, že právě v tomto věku, když psi přestávají být sladkými štěňátky a stávají se dospělými psy, často dochází k tomu, že se jich lidští majitelé vzdávají, protože s nimi nevycházejí. Psi tohoto stáří tak často končí v útulcích. Stejně v jako případě lidských puberťáků to ale vlastně obvykle není nutné. Lidé by to o psech měli vědět a měli by se dopředu obrnit. I u psů puberta ve většině případů zase odezní a je s nimi pak možné bez problémů vyjít. 

Plán oznámený starostou Londýna Sadiqem Khanem je velmi ambiciózní – část komunikací v samém centru města by měla být nově vyhrazena pouze pěším a cyklistům. Opatření se má dotknout také mostů Waterloo Bridge a London Bridge.

Podle Khana představuje současná pandemie koronaviru největší výzvu pro londýnskou dopravní síť v historii. Omezení vjezdu aut má snížit podíl individuální dopravy ve městě. Omezení se ale významně dotkne i hromadné dopravy – během procesu uvolňování protiepidemiologických opatření je podle starosty důležité dodržovat sociální odstup, což se vylučuje s přecpanými vozy městské hromadné dopravy.

Vedle omezení automobilové dopravy se zvýší také některé místní dopravní poplatky a zrušeny mají být i slevy pro cestující v MHD. „Pokud chceme zajistit, aby byla doprava v Londýně bezpečná a chceme udržet Londýn konkurenceschopným, nemáme jinou možnost než vrátit londýnské ulice lidem,“ uvedl starosta ve svém prohlášení. Práce na dopravních omezeních by měly být dokončeny do šesti týdnů, přičemž není úplně jasné, zda se má jednat o dočasné opatření nebo půjde o změnu trvalejšího charakteru.

TIP: Stání v dopravních zácpách nás ročně vyjde na desetitisíce

Omezení individuální a hromadné dopravy se netýká jen Londýna, podobné kroky zavádí i řada dalších měst. V italském Miláně se má během letošního léta přeměnit 35 kilometrů městských silnic na cyklostezky a pěší zóny. Starosta Paříže vyčlenil 300 milionů eur na budování sítě cyklostezek, které mají v řadě případů kopírovat trasy metra a nabídnout tak alternativu k veřejné hromadné dopravě. Silnice na pěší zóny a trasy vyhrazené cyklistům se mění také v kolumbijské Bogotě, anglickém Manchesteru nebo například americkém Seattlu.