Pokud přemýšlíte nad tím, jak se zbavit nadbytečných kil, inspirujte se nejnovějšími vědeckými poznatky. Podle nedávné studie amerických odborníků by klíč k přijatelné váze mohl být jednak v celkovém množství fyzické aktivity, ale zároveň také v pravidelnosti doby, kdy člověk cvičí.

Tento výzkum se detailně zabýval fyzickou aktivitou a fyzičkou celkem 375 lidí, kteří cvičili kvůli tomu, aby zhubli. Ukázalo se, že ti lidé, kteří úspěšně zhubli, cvičili středně až intenzivně vždy ve stejnou denní dobu a vždy nejméně 10 minut v kuse. Druhým zásadním předpokladem bylo, aby člověk cvičil nejméně celkem 150 minut, tedy dvě a půl hodiny týdně.

TIP: Trik proti obezitě: S nadbytečný kily zatočí zátěžová vesta

Autoři tohoto výzkumu tvrdí, že je důležité, aby to bylo pravidelné cvičení, které je spojené s pevnými „body“, jako je třeba právě stálá doba pro cvičení během dne. Zdá se totiž, že právě takové cvičení přiměje srdce dotyčného člověka, aby pořádně pumpovalo, což přinese kýžený efekt.

Stalo se tak i koncem 14. století v Mukačevu, kde  kníže Fedor Korjatovič měnil svůj zastaralý hrad v moderní pevnost. Mocné sídlo již takřka stálo, chyběl však jeden nezanedbatelný detail: voda. Obyvatelé hradu se bez ní neobešli, ale přes usilovnou snahu dělníků se v hluboké studni neobjevila jediná kapka.

Kšefty s čertem

Kníže proto vypsal odměnu. Tři pytle plné zlata věnuje tomu, kdo zařídí, aby se studna konečně naplnila. Třpytivá odměna přilákala celou řadu zájemců, ale žádný z nich neuspěl. Jednoho dne se však na hradě objevil hledač, který měl na nalezení životodárné tekutiny ideální předpoklady – samotný vyslanec pekla. Ďábel, chtivý zlata, uzavřel s Korjatovičem smlouvu a ponořil se do temné studny. Po velké námaze se mu při dalším prohloubení jámy opravdu podařilo na vodu narazit. A teď, kníže, plať! 

Mukačevský vládce se ocitl v nezáviděníhodné situaci. S financemi na tom nebyl nejlépe, poněvadž většinu jeho pokladu spolkla nákladná přestavba hradu. Ďábel mu tedy dal na vybranou: Buď seženeš tři pytle zlata, a udělej to, jak uznáš za vhodné, nebo si odnesu tvou duši.

Na velikosti (ne)záleží

Ne nadarmo však Korjatovič platil za největšího chytráka široko daleko. Při pečlivém studování smlouvy narazil společně s právníky na drobný háček: slíbil sice tři pytle naplněné zlatem, ale v dohodě nikde nestálo, jak ty pytle mají být velké! Knížeti tato zdánlivá maličkost nahrála na smeč. Dal ušít tři titěrné pytlíčky, do nichž se vešel jeden jediný dukát, a ty pak čertovi velkoryse předal.

TIP: Až bude české zemi nejhůř: Nejstarší verze pověsti o Blanických rytířích

Satan se rozzuřil: co má tahle komedie u všech jeho příbuzných znamenat? Kníže mu ale ukázal smlouvu, která zněla tři pytle naplněné zlatem. O jejich velikosti v listině nestálo ani slovo... Čertovi došlo, že byl při podpisu dokumentu poněkud neopatrný a tím, že si jej důkladně nepročetl, udělal vážnou chybu; Korjatovič své závazky vůči němu dodržel do puntíku. Pekelník pochopil, že některé obchodní partnery z řad lidí není radno podceňovat a že tentokrát prohrál. Vztekle zařval, popadl měšce s výdělkem, skočil do studny a už se nikdy neukázal. Snad jen o rachotivých zvucích, které se čas od času linou ze studny dodnes, lidé tvrdili, že jde o ozvěnu satanášových hrozivých kleteb.

Máte již nastavení fotoaparátu v malíčku? Vyzkoušeli jste si, jak vypadají fotky za šera či v noci s různými hodnotami expozice a ISO? Nebo už jste dokonce vyrazili pod noční oblohu a zkusili jste zvěčnit některé z nápadných nebeských objektů? Pokud přitom byly hvězdy na snímku i přes veškerou snahu rozmazané, pak jste nejspíš narazili na dva problémy, na něž se zaměříme tentokrát. 

Pomineme-li rozmazání snímků v důsledku nechtěného pohybu fotoaparátu při exponování (viz Nedotýkat se, prosím!), mají rozostřené fotografie hvězdného nebe dvě hlavní příčiny: První souvisí se špatným zaostřením přístroje, druhá pak s přirozeným pohybem hvězdné oblohy v průběhu expozice. 

Manuální ostření

V prvním případě jde jednoduše o to, že je fotoaparát špatně zaostřený, a hvězdy se tudíž na snímku nezobrazí jako body, nýbrž jako kotoučky s neostrými okraji. Zpravidla k tomu dochází, svěříme-li zaostřování automatice. Ta totiž pod tmavou oblohou s nevýraznými stálicemi často selže… Vždy se proto vyplatí zvolit na fotoaparátu, respektive na objektivu manuální zaostřování, přičemž touto funkcí dnes disponuje většina pokročilejších modelů.

Nyní by se mohlo zdát, že stačí ručně nastavit zaostření „na nekonečno“ a máme vyhráno. Jenže opak je pravdou. Může za to příliš hrubá stupnice pro ostření, na kterou nelze spoléhat. Nejlepší je proto přesvědčit se o bezvadném zaostření na vlastní oči – ovšem nikoliv pohledem do hledáčku, nýbrž na živý náhled na LCD displeji fotoaparátu. 

Ideální stav nastane, jakmile mají hvězdy v náhledu maximálně „bodový“ vzhled. Zaostřování je samozřejmě vhodné provádět na jasných stálicích, a pokud by náhodou přece jen nebyly v náhledu patrné, zkuste dočasně zvýšit hodnotu ISO. Nezapomeňte přitom, že si můžete libovolnou část živého náhledu (například s jasnou hvězdou) obvykle zvětšit. Zaostřování je pak ještě preciznější.

Nebe se hýbe

Navzdory dokonalému zaostření se může stát, že při delších expozicích (záleží na ohniskové vzdálenosti objektivu) přestanou být hvězdy bodové. Jejich „rozmazání“ však bude vypadat jinak než v prvním popisovaném případě. Protáhnou se totiž do krátkých úseček, eventuálně obloučků, jež se pak budou úměrně k době expozice prodlužovat. U širokoúhlých objektivů se zmíněný efekt projeví po 15–20 sekundách exponování, u objektivů s dlouhým ohniskem výrazně rychleji.

Příčina tkví v pohybu stálic po obloze v důsledku rotace Země. Hvězdné nebe se otáčí od východu na západ, přičemž střed otáčení (na severní polokouli se jedná o tzv. severní nebeský pól) nalezneme v souhvězdí Malého medvěda v těsném sousedství hvězdy Polárky. Právě do tohoto místa na obloze směřuje jeden z konců zemské rotační osy. V závislosti na úhlové vzdálenosti od severního nebeského pólu pak hvězdy na obloze opisují za jednotku času různě dlouhé oblouky. Podstatné je, že jednu úplnou otočku o 360° vykoná nebe přibližně za 24 hodin; za hodinu se tedy pootočí o 15°, za 60 sekund o 15′…

Pohyb stálic po obloze se tak promítne i do fotografie. A protože hvězda svítí nepřerušovaně po celou dobu expozice, vypadá její stopa na snímku jako světlá úsečka, až oblouk. Čím déle pak exponujeme, tím jsou tyto stopy delší. A současně platí, že se uvedený efekt projeví na snímku tím rychleji, čím delší ohniskovou vzdálenost má objektiv a v čím větší úhlové vzdálenosti od nebeského pólu hvězdnou oblohu fotografujeme. 

Zdánlivá nevýhoda

S rotací oblohy lze naštěstí jednoduše bojovat – stačí fotoaparátem otáčet stejným způsobem a stejně rychle, jako rotuje hvězdné nebe. Docílit toho můžete pomocí tzv. paralaktické (ekvatoreální) montáže nebo paralaktického (pantového) stolku, na něž se zaměříme příště. Fotoaparát upnutý k takovému zařízení pak nezávisle na čase stále míří do téhož místa hvězdné oblohy a posouvá se společně s ní. Výhoda je zřejmá: I při použití dlouhých expozic zůstanou stálice na snímku bodové. 

TIP: Začínáme s fotografováním hvězdného nebe

Ne vždy je ovšem rotace nebe na škodu – naopak! Umožňuje totiž pořídit úchvatné záběry hvězdné oblohy v pohybu, a my jim proto věnujeme samostatný díl našeho seriálu. 

Před více než půlstoletím světem otřásaly testy jaderných zbraní, v nichž jaderné velmoci demonstrovaly svou sílu a zároveň vylepšovaly potřebné technologie. Jaderné testy se odehrávaly na několika místech planety, kde po sobě zanechávaly následky. Nový výzkum britských badatelů ukazuje, že se tyto jaderné exploze podepsaly i na tehdejším počasí.

V době jaderných testů tehdejší vědci sledovali šíření radioaktivity a odvozovali z něj pohyb vzduchových mas v atmosféře. Giles Harrison z britské University of Reading a jeho tým využili stejná data k tomu, aby prozkoumali vliv jaderných testů na dešťové srážky. Zjišťovali, jak mezi lety 1962 a 1964 radioaktivní záření z jaderných testů ovlivnilo elektrické poměry v atmosféře, změnilo elektrické náboje kapiček vody a následně ovlivnilo i dešťové mraky.

TIP: Hrátky s Pandořinou skříňkou: Největší jaderné pokusy v lidských dějinách

Výsledky jejich výzkumu ukazují, že testy jaderných bomb za studené války zřejmě vedly ke zvýšení dešťových srážek, po dobu nejméně dvou let. Vlivem působení radioaktivního záření v atmosféře vznikaly hustší dešťové mraky, z nichž pak víc pršelo. Harrison a jeho kolegové jsou přesvědčeni, že bychom v budoucnu mohli geoinženýrskými zásahy s využitím elektřiny v atmosféře v případě potřeby měnit množství srážek, ať už kvůli suchu nebo naopak kvůli záplavám.

Mars je sice kamenná planeta, přesto ale jde o velmi nehostinné místo, přinejmenším z pohledu pozemšťana. Je tam úmorné sucho, mráz a povrch rudé planety skrápí intenzivní kosmické záření. Mars totiž nemá pořádnou atmosféru ani magnetické pole, které by jej mohly ochránit. 

První lidští návštěvníci a časem i kolonisté proto budou na Marsu hledat místa, kde by se mohli cítit bezpečně. Velmi slibné jsou v tomto směru podzemní lávové tunely, vytvořené proudy lávy. Známe je z okolí pozemských sopek, kde dosahují délek kolem 30 metrů. Na Marsu, kde je nižší gravitace, by se mohly lávové tunely táhnout až 250 metrů daleko.

Tunely u sopky Hadriacus Mons

Antonio Paris z amerického centra Center for Planetary Science a jeho kolegové prostudovali snímky americké sondy Mars Reconnaissance Orbiter (MRO) a vytipovali tři pravděpodobné lávové tunely, které by se mohly stát místem jak pro stálou základnu na rudé planetě, tak i pro pátrání po případných dávných mikroorganismech, které mohly obývat Mars v přívětivějších časech. Tyto lávové tunely se nacházejí v oblasti Hellas Planitia, velké impaktní pánve na jižní polokouli Marsu, v blízkosti dávné sopky Hadriacus Mons.

TIP: Jak bydlet na Marsu? NASA tam plánuje postavit ledová iglú

Badatelé odhadují, že tyto lávové tunely odstíní podstatnou část dopadajícího kosmického záření. I tak tam budou lidé ve srovnání se zemským povrchem vystaveni vyšším dávkám záření, ale každé snížení tohoto rizika je vítané. Lávové tunely by pozemšťany a jejich vybavení navíc chránily před dopadajícími mikrometeority, a také by tlumily extrémní kolísání teplot, které je pro povrch Marsu typické.

Henryk Dobrzanský (1897–1940) se narodil do šlechtického rodu a od dětství tíhl k armádě. Prvotní výcvik prodělal už v patnácti a po vypuknutí Velké války se přihlásil do Polských legií, v jejichž řadách absolvoval řadu bitev. Po osamostatnění Polska bojoval proti bolševikům, za což obdržel četná vyznamenání.

Šílený major

Ve 20. a 30. letech sloužil Dobrzanski u kavalerie a vypracoval se ve schopného velitele. A také výjimečně zdatného jezdce, což zúročil jako reprezentant Polska v parkurových závodech. Před válkou se už v šarži majora stal zástupcem velitele 110. záložního hulánského regimentu – určeného pro druhý sled, ale kvůli rychlému německému postupu už 11. září 1939 nasazeného do bojů. Vpád Rudé armády zastihl hulány u Grodna, po jehož kapitulaci dostali rozkaz stáhnout se do Litvy. Velitel pluku podplukovník Jerzy Dąbrowski se raději pokusil proniknout k Varšavě, avšak po těžkých ztrátách jednotku rozpustil. 

Dobrzanski tento krok odmítl, převzal velení zbývajících 180 vojáků a pokračoval k metropoli. Když 27. září z rádia zazněla zpráva o její kapitulaci, oznámil svým mužům odhodlání dál bojovat proti okupantům. Pět desítek z nich výzvu vyslyšelo a vydali se na jih s cílem probít se do Maďarska. U Dęblina se oddílu podařilo přemoci skupinu Němců, což Dobrzanského motivovalo ke změně rozhodnutí – zůstat na mateřské půdě a bít se do posledního dechu. Zbytek pluku se proměnil v partyzánskou skupinu a její velitel přijal krycí jméno Hubal.

V dalších měsících odbojáři absolvovali několik úspěšných střetů s nepřítelem v okolí Kielců. Civilisté jim pomáhali vyhýbat se léčkám, za což okupanti stovky osob popravili. Nakonec se Němci rozhodli s „šíleným majorem“ rázně skoncovat a na jaře 1940 ustavili silný pronásledovací oddíl. Zřejmě kvůli zradě padli partyzáni 30. dubna do léčky a podlehli přesile. Raněného Hubala okupanti dobili, mrtvolu pro výstrahu vystavili a poté zřejmě spálili.

Řada slepencových útvarů na území naší republiky je součástí chráněných území nebo byly vyhlášeny za přírodní památky. Většina slepenců (odborně zvaných též konglomeráty) vznikla zpevněním štěrkových nánosů – pláží, které lemovaly pobřeží dávných moří, nebo se ukládaly na dně jezerních pánví při ústí velkých řek.

Mořské pobřeží v kameni

Nerostné složení slepenců bývá rozmanité, ovšem výraznou převahu v nich mají oblázky z velice tvrdého a odolného křemene. Křemenné slepence jsou běžné například ve spodních vrstvách usazenin křídového moře, které téměř před stem milionů let zaplavilo značnou část severní poloviny Čech. Pokud tyto oblázky (nezřídka i větší valouny) vznikaly bouřlivým atakem mořských vln, pak se těmto horninám říká též příbojové slepence. Dochovaly se zejména při úpatí Železných hor, kde k jejich nejhezčím ukázkám patří „mořské pobřeží“ na Kaňku u Kutné Hory nebo tzv. Zbyslavská mozaika a Starkočský lom poblíž Čáslavi.

Mnohem starší jsou pak rovněž velice odolné slepence ve středočeské vrchovině Brdy. Pocházejí už ze starších prvohor, tedy z období, kdy tehdejšímu mořskému dnu kralovali trilobiti, často považovaní za symbol pradávného života na Zemi. Mnohá skaliska v Brdech jsou dosud ve vojenském prostoru „pod ochranou armády“, ale k řadě dalších směřují turisticky značené cesty. Platí to třeba o kopci Plešivec (654 m) nedaleko Jinců, kde je oblíbeným cílem vycházek vyhlídkový útes Čertova kazatelna.
Okolí Rožmitálu zase dominuje vrch Třemšín (827 m), skrývající řadu skalních hříček, například ostře „seříznutý“ hřeben Hřebenec, provázený rozsáhlým kamenným mořem, nebo jakoby pokroucenou skalku Čertovo vřeteno.

S výhledem na Krkonoše

Slepenec se však netvořil jen na dně dávných moří, ale v období černouhelného útvaru karbonu také v jezerních a bažinatých pánvích, kam tehdejší veletoky snášely štěrk a písek z okolních hor. Bylo tomu tak i v českém a polském Podkrkonoší, kde slepence a další usazené horniny (místy prostoupené uhelnými slojemi) dnes tvoří působivé krajinné partie. Platí to třeba pro táhlý hřbet Jestřebích hor, které vrcholí nad Malými Svatoňovicemi kopcem Žaltmanem (739 m). Tento vrchol je zvýrazněný volně přístupnou rozhlednou a temným převisem Lotrandovy jeskyně, známým i z loupežnických pohádek Karla Čapka. Působivé panorama Krkonoš se otevírá také z dalších slepencových návrší, třeba z Krkonošské vyhlídky poblíž hradu Pecka.

Tajemný moravský Blaník

Spoustu opravdu pitoreskních a pověstmi opředených slepencových útvarů najdeme i na různých místech Moravy. Například poněkud tajemně pojmenovaný Moravský či Severomoravský Blaník, známější pod názvem Bradlo (600 m). Z vrcholového útvaru v podhůří Jeseníků poblíž Uničova je dnes upravená vyhlídka. Vidět je do okolních horských partií i do rovin Hané.
Vedle rozeklaného Bradla jsou zde i další velmi členité skály. Podle lidových zkazek zde tuto „změť kamení“ upustili čerti, když jejich nekalé dílo přerušilo kohoutí zakokrhání. Jiné pověsti zase vyprávějí o skrýších moravských „blanických“ rytířů. Pravdou je, že Bradlo v minulosti bývalo místem občasných lidových shromáždění, před druhou světovou válkou i značně nacionalisticky vyostřených.

Kamenný babinec

Také v blízkosti Moravského krasu najdeme pozoruhodné slepencové skály. Kromě shodné horniny mají i podobné „babí“ pojmenování. Častěji navštěvovaný je působivý Babí lom nad Lelekovicemi – přes kilometr dlouhý hřeben, rozčleněný zvětrávacími procesy do ostrých skalních břitů a věží. Z jeho jižního okraje ční zděná rozhledna, ze které se nabízí pěkný výhled do širokého okolí Brna.

Poněkud zastrčenou hříčkou přírody je pak Krkatá baba, útvar vystupující z levého svahu údolí Lubě pod stejnojmennou obcí. K tomuto pitoresknímu slepencovému útvaru, který je tvořený hranatými úlomky hornin a připomíná kostrbatou lidskou hlavu, se vztahuje několik pověstí. Většina z nich vypráví o stařeně zakleté do skály. Podle jiných zkazek je zdejší skalní seskupení zkamenělou svatbou a „krkatá baba“ prý původně byla půvabnou, leč proradnou nevěstou. Z obdobného horninového materiálu jsou i další jihomoravské Baby – soustava jakoby „schoulených“ skalních hřbetů nad říčkou Rokytnou poblíž Moravských Budějovic. Tyto skály jsou chráněné v rámci národní přírodní rezervace Krumlovsko-rokytenské slepence.

Kousek i kus za hranicí

Slepencové skály samozřejmě nejsou výsadou naší krajiny. Za jednou z nejúchvatnějších přírodních scenérií ve střední Evropě to nemáme daleko za naši východní státní hranici. Poblíž Žiliny se rozprostírá největší skalní město na Slovensku – Súľovské skály – tvořené bělavými vápnitými slepenci z třetihor.

TIP: Krása kamenného koloběhu: Momentky ze života hornin

Působením vody, větru, mrazu i jiných vnějších činitelů zde vznikla rozsáhlá soustava věží, bašt, hřebenů, skalních bran i dalších výtvorů z přírodní „sochařské dílny“. Z ostatních slepencových skalních území v Evropě je potřeba zmínit alespoň to nejproslulejší – úchvatnou řeckou Meteoru.

Tohle stvoření vypadá jako návštěvník z vesmíru nebo alespoň z fantasy příběhu. Neuvěřitelně modrý a bizarně tvarovaný glaukus atlantský, přezdívaný jako „modrý drak“, je ale ve skutečnosti mořský plž. Navzdory snovému vzezření jde o nelítostného dravce, který útočí na mnohem větší kořist a mívá i sklony ke kanibalismu.

Americký národní park Padre Island National Seashore (PINS), který leží na pobřeží Texasu, poblíž hranice s Mexikem, nedávno varoval návštěvníky, ať si na plážích národního parku i v jeho okolí dávají pozor právě na modré draky. Obvykle je setkání s tímto několikacentimetrovým plžem vzácné, teď se jich tam ale objevuje nápadně mnoho. Lidé by na tohoto překrásného měkkýše raději neměli vůbec sahat.

TIP: Brazilský vědec objevil první žábu s jedovatými ostny. A pořádně to odnesl

Modří draci jsou totiž nečekaně nebezpeční. A jejich nebezpečnost záleží na tom, co dotyčný plž v nedávné době jedl. Oblíbenou potravou modrých draků totiž jsou velice jedovaté měchýřovky portugalské a podobní jedovatí trubýši. A tito plži mají pozoruhodnou schopnost uloupit žahavé buňky měchýřovky, kterou snědli, a použít je pro svou vlastní ochranu. Když na takového modrého draka někdo sáhne, jakoby se dotkl měchýřovky portugalské. Je to šokující, bolestivé a někdy i životu nebezpečné.