V Jihoafrické republice jsme podruhé a cestu začínáme, jak jinak, v Kapském Městě. Ještě než se však vydáme na sever do pouště Kalahari, trávíme několik dní na Kapském poloostrově, kde nás ze všeho nejvíc zajímají pláže Foxy Beach a Boulders Beach. Moře je tady hodně plytké a voda, z níž vyčnívají nespočetné žulové balvany, tyrkysově modrá. Překvapuje nás okolní, svěže zelená vegetace, která navozuje atmosféru pozemského ráje. Nejdříve míříme k Foxy Beach. Dřevěné molo nás za chvíli přivádí ke chráněné klidné písečné pláži plné tučňáků. Jsou roztroušeni nejen po celé pláži, ale postávají i na přilehlých balvanech, jsou zalezlí v trávě nebo si dopřávají osvěžující koupel. V tom vedru jim zřejmě jde velmi k duhu. Je konec ledna, jihoafrické léto, tučňáci právě hnízdí.

Krátká historie „osídlení“

Kolonie tučňáků brýlových (Spheniscus demersus) je velmi známá a přitahuje spousty zvědavců. Na nejedné ceduli stojí napsáno: „Až budete odjíždět, podívejte se, jestli nemáte pod autem tučňáka!“ Batolící se ptáci ovšem zdaleka nepatří k historickému koloritu jihoafrického pobřeží.

Teprve před necelými 40 lety, v roce 1983, byl na pevnině blízko městečka Simon´s Town spatřen jeden osamělý pár tučňáků brýlových. Na písečném břehu se jim zřejmě natolik zalíbilo, že z nedalekého ostrova přitáhli další své kumpány. O dva roky později už bylo tučňáků na pevnině sto padesát a od té doby se kolonie požehnaně rozrůstá. Uvádí se, že v současné době se na této pláži zdržuje přibližně 3 900 jedinců.

Plovárna trochu jinak

Od tučňáků se nějakou dobu nemůžeme vůbec odtrhnout pohledem, na břehu se stále něco děje. Po nějaké chvíli ale pokračujeme dál ke druhé pláži pojmenované Boulders Beach. Tady se kontakt s „ptáky ve fraku“ posunuje do nečekané roviny. Zatímco na Foxy Beach lze tučňáky pozorovat pouze s určitý odstupem, tady se k nim člověk dostane prakticky na dotek. Lidé polehávají na dekách a tučňáci se mezi nimi v klidu producírují. Po každém nově příchozím se ohlížejí zvědavýma očima. Jiní plavou ve vodě hned vedle koupajících se lidí. Jsme tímto malým pozemským rájem tak uchváceni, že se na Boulders Beach vracíme i druhý den.

Je právě odliv, takže se dá suchou nohou dostat i na vzdálené, mezi kameny skryté plážičky. Všude, kam se podíváme, se to hemží tučňáky. Slečna v červených plavkách leží na písku a ani ne metr od ní se v klidu koupou čtyři tučňáci. Tohle musíme taky zkusit – jít za tučňáky do vody! Opatrně si leháme do plytké chladivé zátočiny. Tučňáci si čistí peří a vůbec si nás nevšímají. Jeden se pucuje s takovou vervou, že se mě skoro dotýká. Ten pocit snad ani nelze popsat, ten se musí prostě zažít – mít stejný úhel pohledu na svět a čvachtat se s čipernými opeřenci až do omrzení.

Nežádoucí sousedé

Zatímco jedinečná kolonie tučňáků přitahuje spousty nadšených turistů, místní obyvatelé z roztomilých spoluobyvatel radost nemají. Tučňáci si totiž chodí, kam se jim zachce, jejich štěbetání je slyšet dlouho do noci a znečišťují chodníky. Jimi vylučované guáno nejenže silně zapáchá, ale ničí i citlivé rostliny.

Když si tučňák usmyslí prolézt dírou v plotě, nebo proklouzne brankou, poradí si prý i s hlídacím psem. Za ještě větší neštěstí se bere, když si mladá ptačí dvojice vyhlédne své budoucí teritorium v něčí zahradě nebo na pěstěném trávníku. Protože pak se zamilovaný věrný pár vrací ke svému hnízdečku po celý svůj desetiletý život.

Plavci a potápěči

Tučňáci se proti vedru chrání častým koupáním v moři a přes den vyhledávají stín. Pomáhá také roztáhnutí nebo mávání křídel. Stejně tak jejich velké nohy odvádějí přebytečné teplo. Nohy jim pomáhají i při plavání a díky nim dokážou ve vodě běžně vyvinout rychlost sedmi až devíti kilometrů za hodinu.

V případě potřeby však plavou i maximální rychlostí kolem dvaceti kilometrů za hodinu! Za potravou se potápí jen do hloubky několika metrů, zcela výjimečně hlouběji než dvacet metrů. Při lovu se raději zdržují v blízkosti kolonie, protože cesta zpátky z loviště vede napříč rajonem žraloků bílých.
Ještě na konci devatenáctého století byli tučňáci zabíjeni pro tuk. Až teprve od roku 1919 byl jejich lov přísně zakázán, nyní jsou dokonce chránění. Přes to všechno jejich stavy značně ohrožují rybáři a vyteklá ropa.

Katastrofa s dobrým koncem

Do dnešní doby došlo u jihoafrických břehů k několika nehodám lodí převážejících ropu. Pro zvířata měly úniky olejnaté kapaliny fatální důsledky. V červnu roku 2000 se nedaleko od kapského pobřeží potopila nákladní loď MV Treasure plující pod panamskou vlajkou. Nejvíce postižená tehdy byla největší kolonie tučňáků brýlových obývající ostrov Robben Island. Na bývalém zajateckém ostrově, kde byl svého času vězněn i pozdější prezident Jihoafrické republiky Nelson Mandela, žilo tenkrát 14 000 dospělých jedinců a 6 000 mláďat – téměř třetina celé populace tohoto druhu v Africe. Skoro všichni byli umazaní od vyteklé ropy a ohroženi na životě. Právě v tomto období sedělo nejvíce párů na vajíčkách nebo se staralo o svá dorůstající mláďata – načasování bylo vůbec nejhorší, jaké si lze představit.

Ochránci přírody ovšem reagovali okamžitě. Nejdříve bylo podél pobřeží postaveno oplocení zamezující přístup do vody. Poté následovala snad největší záchrana zvířat, která se doposud udála. Podílelo se na ní kromě ochranářů také velké množství dobrovolníků.

Celkem bylo pochytáno 20 000 tučňáků. Zachránci je umístili v prázdné tovární hale, kde je ve velkých kádích jednoho po druhém a několikrát po sobě umyli. Zdravotníci je ošetřili a vypiplali. Po čtyřech týdnech byli tučňáci nejen zbaveni lepkavého oleje, ale také nabrali dostatek sil, aby se mohli vrátit zpátky do volné přírody.

Nastupuje nová generace

Po ozdravné kůře byli všichni čistí tučňáci „zabaleni“ do proděravělých kartónových krabic a loděmi zavezeni tisíc kilometrů jižně od přístavu Port Elizabeth. Tam je jejich zachránci vypustili na písečnou pláž, z níž se ptáci instinktivně vydali na dalekou cestu napříč otevřeným mořem. Zpátky ke svému ostrovu. Po cestě, která navrátilcům trvala téměř celý měsíc, se ochranářům podařilo pobřeží zhruba očistit od zbylé ropy. Evakuace a čištění tučňáků spolu s uklízením pobřeží přišly odhadem na 5,8 milionů amerických dolarů. Náklady uhradily nejen různé dobročinné organizace, ale i soukromé osoby…

TIP: Potápěč a skálolezec: Falklandský tučňák jižní

Od tučňáčí kolonie se odlučujeme jen velmi neochotně, ale máme před sebou ještě dalekou cestu napříč jižní Afrikou. Nakonec tedy pokračujeme v naší naplánované výpravě. V tuto chvíli ještě netušíme, že nám po absolvování celé anabáze a po návratu do Kapského Města zůstane před odletem ještě pár hodin času. Bez velkého váhání ty závěrečné chvíle strávíme zase mezi tučňáky. Škoda, že neúprosný čas nám nevyměřil delší dobu. Za ten měsíc, co jsme se toulali po jižní Africe, se totiž vylíhli první malí tučňáčci…

V syté zeleni mokřadů vypadají meandry řeky Tollense jako nedbale pohozená stříbrná stuha. Šumění líně tekoucí vody splývá s monotónním bzučením hmyzu a vytrvalým zpěvem rákosníka z nedalekého křoví. Ne všechno je tam ovšem tak idylické, jak se na první pohled zdá. Nepříliš hluboko pod zelenými pastvinami protkávají půdu tisíce pohozených lidských kostí, propletených s pozůstatky koní a okolo odpočívajícími bronzovými zbraněmi. V bažinatém terénu nedaleko místa, kde kdysi stával strategický most, se strhla ohromná polní bitva, po níž v korytě řeky a mokřadech zůstaly hory těl. Z pohledu dnešních archeologů se tak jednalo o výjimečnou událost: Kdyby umírající válečníci neuvízli v rozbředlé zemině, nejspíš by následoval běžný „obřad“ po každém takovém masakru – tedy svlečení, okradení a zahrabání v masovém hrobě. 

Poklidný bronzový věk?

Archeologové a historici si dobu bronzovou v Evropě na sever od Alp dlouho představovali jako bezmála idylické období, jež neznalo velké válečné konflikty. Tu a tam se našly hromadné hroby s kostrami nesoucími neklamné známky násilí, vědci je však považovali za pozůstatky místních šarvátek. Měly je mít na svědomí skupinky mladíků, kteří napadali sousední usedlosti, pobili muže, znásilnili či unesli ženy a s uloupenými zásobami se vrátili domů. Velká tažení, bitvy, obléhání a dobývání opevněných měst, jaké známe z vyspělejších civilizací Řecka, Malé Asie nebo Blízkého východu a jaké popisuje například starořecká Iliada, prý zůstávaly pro obyvatele dnešního severního Německa věcí zcela neznámou.

Sever Evropy doby bronzové se jevil jako periferie, kde dávají lišky dobrou noc. Vždyť i bronzu, vynalezenému na Blízkém východě kolem roku 3200 př. n. l., trvalo celé tisíciletí, než si našel cestu do kraje odlehlých pomořanských bažin kolem Tollense. V průměru tehdy nežilo v Pomořansku víc než pět lidí na kilometr čtvereční, přičemž obývali malé rodinné farmy či usedlosti. Vsi, nebo dokonce města tam nikdo nestavěl. Nejbližší větší sídlo leželo stovky kilometrů dál na jihovýchod. 

Kost na břehu řeky

Základ pro zásadní přehodnocení evropských dějin doby bronzové položil náhodný objev lidské kosti trčící ze břehu řeky Tollense. Amatérský archeolog ji opatrně vyhrabal a ihned si všiml, že jde o pažní kost dospělého muže, která má do hlavice ramenního kloubu hluboko zaseknutý pazourkový hrot šípu. Nález vzbudil pozornost profesionálních archeologů, načež v místě zahájili rutinní průzkum. Nikdo z nich ovšem nebyl připravený na to, co během následujících let odhalí.   

Jak badatelé odstraňovali letité nánosy, naráželi na další a další kosti. Za poslední tři tisíciletí se koryto řeky měnilo jen výjimečně a voda společně s bahnem a rašelinou se ukázala jako dokonalé konzervační činidlo. Přes propast staletí se tak v zemi zachovaly nejen kosti lidí a koní, ale i bronzové zbraně včetně dřevěných součástí. 

Na jednom místě ležely na ploše o rozměrech tři krát čtyři metry kosti minimálně 130 mužů ve věku od dvaceti do čtyřiceti let. Všichni bez výjimky byli mimořádně fyzicky zdatní a řada z nich nesla na těle zhojené stopy sečných či bodných ran, úderů tupým předmětem nebo zlomenin. Podle všeho se jednalo o zkušené a ostřílené bojovníky, kteří už přežili nejednu šarvátku. Nebylo pochyb, že pokud tito muži padli, pak se tak stalo v nesmírně zuřivém boji o strategický přechod řeky – po němž zůstaly hluboké rány od mečů a lebky rozbité palicemi. 

Záhadná zranění

Některá zranění vědce mátla. Domnívali se například, že první objevená pažní kost se zaseklým hrotem šípu vykazuje známky hojení. Zdálo se, že dávný voják žil s poraněnou paží nejméně několik dní, možná i týdnů, a teprve pak podlehl jinému zranění. Znamenalo by to, že se mrtví od Tollense účastnili vleklého konfliktu. 

Podrobnější analýzy však ukázaly, že to, co odborníci považovali za známky hojení, je ve skutečnosti drasticky stlačená kostní drť: Vznikla nárazem hrotu extrémně rychle letícího šípu, vystřeleného z těsné blízkosti. I z toho je patrné, s jakou úporností se o most bojovalo. Mnohé nasvědčuje, že muži zabití na březích Tollense padli během jediného, krátkého, ale o to divočejšího střetu. Nešlo o zdlouhavou sérii menších šarvátek, nýbrž o jedinou bitvu neuvěřitelných rozměrů. 

Bojiště se táhlo podél břehů v délce plných tří kilometrů. Vědci odhadují, že z něj zatím odkryli maximálně desetinu, a skeptičtější odhady dokonce udávají, že prozkoumaná plocha tvoří jen 3–4 % celého bitevního pole. Znamenalo by to, že u Tollense našlo smrt kolem 800 lidí. Archeologové předpokládají, že v bitvě padl každý pátý muž, a pak by se do ní zapojilo kolem čtyř tisíc bojovníků – v době, kdy v místech žilo průměrně pět obyvatel na čtverečním kilometru!

Jako pád z motorky

O sveřeposti bojů svědčí i další odhalená zranění. Jeden muž zemřel poté, co mu lebkou pronikl do mozku hrot šípu. Nešlo však o ránu v týle či na spánku: Šíp letěl shora dolů a hrot zasáhl temeno. Vědci z toho usuzují, že jej vystřelil jezdec na koni a mířil na pěšáka stojícího na zemi.

Jedna zlomená stehenní kost vykazovala na první pohled nápadnou shodu s frakturami, jaké utrpí motorkáři, když svůj stroj ve vysoké rychlosti „položí“ na bok. Zranění válečníka z doby bronzové proto badatelé připsali na vrub pádu z koně. Představovali si, že se zvíře svalilo na zem a plnou váhou lehlo jezdci na nohu. Pokusy s replikami zbraní bojovníků od Tollense na mrtvých prasatech však odhalily, že daný typ zlomeniny způsobí rána bronzovým hrotem oštěpu vedená šikmo zdola přímo na stehenní kost. Stačí, aby se pěší válečník opřel do oštěpu či kopí plnou silou, a zasažená kost jezdce na koni se zlomí vedví. 

Na místě se zatím podařilo nalézt kostry pěti koní: Nejspíš tak nemůžeme mluvit o organizované jízdě, a šlo tudíž zřejmě o zvířata velitelů nebo vysoce postavených válečníků. 

Mezinárodní vojsko

Radiouhlíkové analýzy určily, že most vedl přes řeku už kolem roku 1750 př. n. l. Všechny kosti i dřevěné části zbraní jsou o 500 let mladší. Padla tak hypotéza, že se na březích Tollense nachází pohřebiště. V tom případě by byli nebožtíci pochováváni v různých dobách, což by se jasně projevilo v jejich stáří. 

Účastníci bitvy o most pocházeli z jednoho období, ale zdaleka ne z jednoho místa – jak prozradily izotopové analýzy jejich zubů. V průběhu růstu chrupu se do zubní tkáně ukládají minerální prvky rozpuštěné ve vypité vodě. Spektrum jejich izotopů odpovídá chemickému složení skalního podloží v dané lokalitě. Každý z nás si tak nese v zubech izotopový „otisk“ místa, kde se narodil a vyrůstal. Mrtví z bitvy o tollenseský most v drtivé většině nepocházeli z oblasti Pomořan. Až na pár výjimek se nenarodili ani v širokém pásu táhnoucím se od dnešního Nizozemska přes Německo až do Polska. Vše nasvědčuje, že tamní vojsko tvořila pestrá směsice lidí z různých koutů Evropy, často i velmi vzdálených od bojiště u pomořanské řeky. 

V současné době se analyzuje DNA izolovaná z některých koster, jež ukáže na původ bojovníků mnohem přesněji než izotopové rozbory zubů. První výsledky potvrzují, že jen málokterý válečník žil přímo u Tollense: Mnozí tam zřejmě přišli bojovat ze Skandinávie, jiní velmi pravděpodobně pocházeli z jihu Evropy. 

Žoldnéři přicházejí

Fyzická zdatnost, řada zhojených zranění a původ daleko od místa střetu naznačují, že u Tollense bojovali profesionální válečníci, kteří se nechávali najmout do válek proti jakémukoliv nepříteli a „dojížděli za prací“ i na značné vzdálenosti. Vojska, jež se v bitvě o most utkala, tak zřejmě v mnoha ohledech připomínala armády popisované Homérem: Ty tvořily menší skupiny, které se scházely a vyrážely za společným cílem – ať už se jednalo o dobytí bohatého města v Malé Asii, nebo ovládnutí klíčového bodu obchodních cest na severu Evropy. Zorganizovat takové vojsko nebylo jednoduché a vědci se dosud domnívali, že lidé doby bronzové toho na sever od Alp nebyli schopní. 

Vznik profesionální armády se zdá v kontextu doby celkem logický. Pár století před bitvou o tollenseský most se do oblasti severně od Alp rozšířilo používání štítů, přileb a krunýřů. Nabízely bojovníkům významnou ochranu, ale zároveň jim silně znesnadňovaly pohyb. Kdo chtěl přežít v bitevní vřavě, musel se chránit stejně jako nepřítel. A kdo chtěl nosit těžkou zbroj, ten musel tvrdě trénovat, aby se v ní dokázal pohybovat. Výcvik si přitom mohl dovolit jen člověk, jenž na něj měl čas a prostředky – tedy profesionální válečník. 

Svědectví o tom, že nezkušenému bojovníkovi byla zbroj spíš na obtíž, najdeme například v Bibli, kde ji drobný pastýř David před zápasem s obrovitým žoldákem Goliášem vehementně odmítá. Zřejmě dobře věděl, že jako netrénovaný amatér by se v ní nezvládl dost hbitě pohybovat a jeho šance na úspěch proti dokonale vycvičenému profesionálovi by se rovnala nule. 

Evropa v pohybu

Z antiky se dochovala svědectví o velkých vojenských operacích, jako například o dobytí Tróje. Vykopávky dokládají, že město v Malé Asii opakovaně podléhalo nepřátelskému ničení, načež znovu a znovu vstávalo z popela. Zprávy o válkách a bitvách po sobě zanechali i staří Egypťané, u žádné z uvedených kultur se však vědcům nenaskytla příležitost zkoumat dokonale zachované bojiště. 

TIP: Lovci pokladů ve Švýcarsku objevili kyborga doby bronzové

Z Evropy doby bronzové žádné zprávy o velkých střetech nemáme. Jak ovšem dokládá odkryté válečné pole u Tollense, zdaleka to neznamená, že tehdejší starý kontinent rozsáhlé ozbrojené konflikty nezaznamenal. Naopak – můžeme si být jistí, že zmíněná éra přinesla válečné běsnění i daleko na sever od Alp.  

Nabízí se otázka, proč ke střetu tisícových armád se stovkami obětí vůbec došlo. A odpověď musíme opět hledat daleko od pomořanských mokřadů. Kolem roku 1250 př. n. l. zažívala Evropa rušné časy. Neuběhlo ještě ani století od dobytí Tróje spojenými řeckými vojsky. Zhruba v době, kdy na sebe narazily armády u tollenseského mostu, zkolabovala slavná mykénská civilizace. Egypt se potýkal s tzv. mořskými národy, jež si podmanily říši mocných Chetitů. V Evropě a Středomoří to vřelo. Šlo o éru plnou zvratů a konfliktů, v jejichž důsledku se na sever kontinentu tlačily početné populace z jihu, což s sebou přinášelo neklid a boje. 

Okolo roku 1250 př. n. l. nestál sever Evropy rozhodně na periferii dění. Tvořil nedílnou součást významných událostí, jež ovlivňovaly chod dějin celého kontinentu. A ke zlomovým momentům doby bronzové zřejmě patřila i bitva u tollenseského mostu. 

Světový rekordman s nejvýš položeným „obydlím“ nepochází z řad divokých koz ani kočkovitých šelem. Jedná se o drobnou myš žijící v Andách. Malého hlodavce, který dostal jméno Phyllotis xanthopygus rupestris, spatřili výzkumníci poprvé v roce 2013 na svazích jihoamerického vulkánu Llullaillaco. Letos se však badatelům z University of Nebraska v Lincolnu podařilo odchytit exemplář ve výšce 6 739 m n. m., čímž si drobná myška vysloužila titul nejvýš žijícího savce planety. 

O Američanech se například říká, že jsou otevření a přátelští, Němci mají pověst poněkud upjatějších milovníků pořádku, Japonci jsou známí jako workoholici, Rusové pro změnu bojují s nálepkou alkoholiků… Žádný seriózní výzkum zatím neprokázal, že by se tyto domněnky zakládaly na pravdě – naopak se ukazuje, že v hodnocení „národních vlastností“ mají lidé často sklon se mýlit. Odlišnosti ve smýšlení jednotlivých národů bychom ale našli, a to ne zcela zanedbatelné.

V kostce se dá říct, že základní rozdíl spočívá v přístupu ke své vlastní osobě. Není tajemstvím, že zatímco na Západě se klade větší důraz na individualitu a osobitost každého jedince, východní mentalita upřednostňuje kolektivní smýšlení a jednání vedoucí ve prospěch celé skupiny.

Sobecký Západ?

Dobře patrné je to už při jednoduchých psychologických studiích, které vědci opakovaně provádějí s příslušníky obou táborů. Předložíte-li průměrnému Američanovi obrázek s centrálním prvkem na pozadí (například rybu v mořské hlubině), při jeho prohlížení se bude pravděpodobně zaměřovat primárně na ústřední bod. Naproti tomu příslušník asijských národností zaměří značnou část své pozornosti rovněž na pozadí a jeho detaily, což odpovídá hypotéze o tom, že východní smýšlení tíhne k potlačení vlastní osoby.

Obdobně lze interpretovat výsledky tzv. triádových testů, kdy je účastníkům předložen obrázek tří předmětů – jedna z nejběžnějších verzí obsahuje autobus, vlak a železnici – a mají za úkol dva z nich vybrat podle toho, jak k sobě patří. Osoba s typicky západním smýšlením většinou spojuje vlak a autobus s vysvětlením, že oba jsou dopravní prostředky. Naproti tomu lidé z východu uvažují kolektivněji a přirozeně k sobě umístí vlak a železnici jako prvky, které se bez sebe vzájemně neobejdou. 

Vyhodnocování obrázků je mezi psychology oblíbený způsob, jak poodhalit nevědomé pochody našich myslí. Zdánlivě nevinné dotazy pak mohou být zdrojem pro zajímavé poznatky o tom, do jaké míry při uvažování bereme v potaz vlastní osobu. I pokud má respondent za úkol nějaký obrázek sám nakreslit, promítne do něj svůj pohled na svět. Například v jedné ze studií provedených na michiganské univerzitě předložili testovaným osobám obrázek dvou osob, z nichž jedna je vyšší než druhá, a zdá se, že tu menší zastrašuje. Respondenti pocházející z východoasijských států se zpravidla domnívali, že vyšší osoba je otec či šéf, zatímco Američané se shodli na tom, že větší z obou postav je nesympatická a „špatná“.

Skromnost, nebo fanfarónství?

V další sérii experimentů vyšlo najevo, že lidé ze Západu mají sklon přeceňovat své schopnosti a vyjadřovat se o sobě jako o nadprůměrně kompetentních. Osobní úspěch je pro ně zkrátka důležitější než blaho celé skupiny, tedy například národa jako celku. Naproti tomu obyvatelé východních regionů beze všeho připustí osobní selhání, pokud zároveň vědí, že jejich zemi se daří dobře.

Podle výzkumu, který na michiganské univerzitě v roce 2013 provedla profesorka psychologie Linda Jacksonová, se tato odlišnost do jisté míry odráží i na vztahu k užívání sociálních sítí. Spolu se svými čínskými kolegy detailně analyzovala více než čtyři stovky uživatelských profilů ze Spojených států a Číny. Zjistili přitom, že co do frekvence jejich používání jednoznačně vévodí Američané, kteří stráví online dvojnásobek času než jejich vrstevníci z Říše středu. Výsledek studie podle Jacksonové nijak nezkresluje ani fakt, že v Číně je přístup k internetu omezenější – pokud totiž čínští uživatelé chtějí, není pro ně problém si připojení obstarat.

TIP: Třicet milionů samotářů: Najít partnerku je pro mladé Číňany takřka nemožné

Potíž je v tom, že o to vlastně ani nemají zájem, a to právě kvůli svému přirozenému založení. Čínské mentalitě totiž není pobyt na sociálních sítích tak blízký jako té americké. Jak podotýká profesorka Jacksonová, současní čínští rodiče své potomky od sociálních sítí odrazují už od útlého věku, neboť děti rozptylují od soustředění se na studium. Právě tvrdá práce a úsilí dosáhnout vytyčeného cíle jsou hodnoty, které asijská etnika stavějí na první příčku v pomyslném žebříčku. Obecně platí, že vůbec nejvíce jsou oceňovány povinnosti vůči celému společenství. 

Japonsko jako životní styl

Ačkoliv vlivem globalizace se tyto rozdíly v posledních letech rychlým tempem stírají, v některých oblastech zůstávají nadále velmi silně patrné. Vhodným příkladem je Japonsko – tamější „národní mentalita“ je natolik proslulá svou specifičností, že se její podrobnější zkoumání pro mnohé badatele doslova stalo smyslem kariéry. V odborných kruzích se vžil termín nihonjinron, označující cosi jako „japonství“.

Zájem o zemi vycházejícího slunce odstartovala v roce 1946 americká antropoložka Ruth Benedictová, která tehdy publikovala odbornou práci s názvem Chryzantéma a meč zaměřenou právě na zvláštnosti japonské kultury. Jedním z nejtypičtějších rysů průměrného Japonce je jeho až fanatická oddanost práci. Statistiky uvádějí, že japonský zaměstnanec zahajuje svůj denní režim kolem deváté ranní a domů se vrací až v deset hodin večer. Dovolenou tu téměř neznají a přesčasy jsou na denním pořádku – Japonci stráví v práci podle statistik o 400 hodin ročně víc než Evropané.

Práce je život

Takový režim pochopitelně skýtá jen minimum prostoru pro osobní život, nicméně Japonci nejsou zvyklí považovat to za příkoří. Naopak, firma je pro ně jakousi druhou rodinou a do značné míry nahrazuje její funkce. Zaměstnání je pro Japonce otázkou cti, nikoliv životního zabezpečení. To se odráží například v podobě pracovní smlouvy, která se dalece liší od těch, jaké známe z našeho prostředí. Obvykle zcela chybí informace o právech a povinnostech, a smlouva neobsahuje dokonce ani stanovenou výši platu. Dokument v zásadě pouze informuje o tom, že obě strany se zavazují k vzájemné spolupráci.

První den v práci čeká na nového zaměstnance slavnostní přijímací ceremoniál, při němž bývají často přítomni i jeho rodiče. Ti tak potomka symbolicky předávají do rukou nových pečovatelů. Kolektivní uvažování je zřetelné i v uspořádání domácností. Z našich zeměpisných šířek jsme zvyklí mít svůj vlastní pokoj, pro Japonce je ovšem osobní prostor zcela zbytečný luxus a členové rodiny mezi sebou veškeré místnosti i jejich vybavení automaticky sdílejí. Dokonce i v jazyce chybí explicitní výrazy odpovídající našim zájmenům já a ty, neboť vlastní individualitu se naučili silně potlačovat.

Epidemie sebevražd

Měřítkem úspěchu moderní civilizace obvykle bývá její ekonomická prosperita a v tomto ohledu nelze popřít, že Japonci dosáhli doslova špičkové úrovně, především co se technologického pokroku týče. Podle vědců zabývajících se japonským způsobem života v tom klíčovou roli hraje právě tamější zvyklost plné oddanosti práci – Japonci nemají v povaze dopřát si odpočinek, což pochopitelně přináší výsledky v podobě hospodářského růstu. Na druhou stranu, v poslední době začínají čím dál častěji vyplouvat na povrch i odvrácené stránky takového způsobu života.

Japonská populace například dlouhodobě vymírá, neboť v hektickém tempu se zkrátka nenajde čas ani na rozmnožování. V jednom nedávném průzkumu odpovědělo 47 % japonských respondentů, že se svým partnerem vůbec neprovozují sexuální aktivity, nejčastěji z toho důvodu, že jsou zkrátka příliš vyčerpaní kvůli pracovním povinnostem. Ty mohou vést až k sebevraždám a v japonštině se dokonce vžil speciální termín karóši označující smrt z přepracování.

Zkouška za zkouškou

Tlak na výkon je mimořádně silný již od raného dětství (v Japonsku se například skládají přijímací zkoušky už na základní školu) a někteří mladí lidé zkrátka nejsou schopni jej ustát. Jako jediné řešení vidí naprostou izolaci od společnosti, která na ně takto vysoké nároky klade. V praxi to vypadá tak, že se zavřou ve svém pokoji a vůbec nevycházejí ven třeba i několik měsíců, ne-li rovnou let. Strach z reálného života má údajně až milion mladých Japonců (většinou mužů) a tento fenomén si rovněž vysloužil vlastní označení – je známý jako hikkomori (doslova „odtrhnutí se“).

Řada sociologických výzkumů navíc v minulosti ukázala, že pokud jde o vztah k Americe, Japonci na tamější společnosti nejvíce oceňují hodnoty jako rodinný život, postavení žen, svobodu v názorech, možnost volby životního stylu nebo existenci volného času – tedy právě ty, jež nejsou v jejich národě přirozeně zakotvené. 

Dědictví z pravěku

Zbývá otázka, jak rozdílnosti národních charakterů vysvětlit. Badatelé se domnívají, že národy vykazující vyšší míru extroverze a otevřenosti novým zkušenostem bývaly v minulosti častěji na cestách, neboť migrace do nových domovů pro ně nepředstavovala tak vysokou psychickou zátěž. Naopak u etnik obývajících izolované oblasti, která nepřicházela do častého kontaktu s cizorodými prvky, se vyvinulo konzervativnější a introvertnější smýšlení. Navíc pokud se v jejich populaci narodil někdo odvážněji založený, většinou dříve nebo později podlehl vábení dalekých krajů a odešel do světa.

Není bezdůvodné ani to, že s extrovertnějšími národy se setkáváme v oblastech, kde historicky hrozilo nižší riziko nákazy infekčními chorobami. Komunikativnost a otevřená povaha jdou ruku v ruce se zvýšenou možností přenosu nákazy, takže pokud se mezi příslušníky takového národa vyskytla nakažlivá choroba, rychleji se šířila. Strategicky výhodnější proto bylo vyvinout si méně kontaktní způsob komunikace. Na druhou stranu, čím pravděpodobnější je nákaza, tím spíše bude člověk tíhnout ke kolektivistickému smýšlení. Pokud totiž dokáže mentálně potlačit vlastní osobu a snadno se přizpůsobí jednání většiny, má větší šanci, že se mu podaří zopakovat chování, jež se osvědčilo při vyhýbání se nemoci. 

Může za to rýže?

Zajímavý náhled na rozdílnost východního a západního smýšlení nabízejí závěry Thomase Talhelma z chicagské univerzity. Ten se na danou problematiku podíval poněkud netradiční optikou – spojil charakterní rysy a zemědělství. Ukázalo se, že dvě zdánlivě nesouvisející oblasti mají možná společného mnohem víc, než bychom čekali. K této myšlence jej přivedla návštěva Číny – neušlo mu, že zatímco v severní části země se lidé spíše sdružují a neradi zůstávají o samotě, v jižní části státu to bývá přesně naopak.

Protože se nezdálo, že by toto mentální založení mělo co do činění s mírou hospodářského vývoje, Talhelm uvažoval, co jiného obě oblasti jednoznačně odlišuje, a uvědomil si, že to je hlavní zdroj obživy. V severních čínských provinciích totiž převládají rýžová pole, na jihu se setkáte spíše s lány pšenice. Právě v tom by mohl ležet klíč: Pěstování rýže vyžaduje mnohem větší vzájemnou spolupráci, je technologicky náročnější a neobejde se bez systematické dělby práce. Naproti tomu sklidit obilí není tak složité a není potřeba vytvářet komplikovaný systém zavlažování, takže farmář vše zvládne i svépomocí.

TIP: Přepracovaní Jihokorejci volí vězeňskou celu před stresem moderního světa

Staletí, během nichž se tento způsob zemědělství v Číně vyvinul a zakonzervoval, se podle Talhelma logicky projevila i na mentalitě obyvatel severních, potažmo jižních čínských regionů. Vědec si svou hypotézu ověřil mimo jiné testováním zhruba tisícovky studentů z obou oblastí. Zadal jim jednoduchý úkol: nakreslit graf znázorňující jejich vztahy s nejbližšími. Studenti z „rýžových“ regionů zpravidla měli sklon zobrazit sami sebe ve srovnání s kamarády daleko menší než jejich vrstevníci z oblasti pěstování pšenice. To by odpovídalo názoru, že kolektivní smýšlení vede k potlačování vlastního „já“. 

Slavná turecká archeologická lokalita Göbekli Tepe, která se nachází u turecko-syrské hranice, je jednu z nejstarších známých lidských staveb a zřejmě nejstarší známou stavbou spojenou s náboženstvím. Jde o rozsáhlý neolitický komplex s chrámem, jehož stáří zřejmě přesahuje 11 tisíc let. Göbekli Tepe v tomto ohledu s přehledem poráží například egyptské pyramidy anebo britský Stonehenge.

Nedávný výzkum izraelských archeologů ukázal, že navzdory značnému stáří vznikl chrám v Göbekli Tepe díky důmyslnému plánování a překvapivě pokročilým geometrickým znalostem. Podle autorů studie je Göbekli Tepe archeologickým zázrakem. Tím spíš, že jej zřejmě vystavěla kultura lovců-sběračů neboť v Göbekli Tepe nebyly objeveny žádné stopy pěstování zemědělských plodin či chovu hospodářských zvířat. Doba vzniku tohoto chrámu také o dlouhé tisíce let předchází předpokládanou dobu vzniku písma. 

TIP: Archeologové odhalili záhadný kult lebek ve slavném tureckém Göbekli Tepe

Badatelé analyzovali architektonickou strukturu staveb v Göbekli Tepe pomocí sofistikovaného algoritmu. Ukázalo se, že komplex není soustavou jednotlivých na sobě nezávislých staveb, ale že jde o výsledek jednoho plánu, v němž je vše geometricky propojeno. Také vyšlo najevo, že oproti původním předpokladům komplex Göbekli Tepe vznikl celý najednou, nikoliv postupně. Taková stavba musela být mnohem náročnější, než si odborníci mysleli, jak na lidskou sílu, tak i na organizaci prací.

Gloster Meteor překonával vrtulové stíhačky především v ryhlosti. Ty dovedly udržet svoje rychlostní maximum kolem 640 km/h jen po krátkou dobu a ve velké výšce, zatímco meteor létal rychlostí přes 650 km/h na úrovni hladiny moře. Především díky tomu se jevil jako optimální přepadová stíhačka proti hrozbám, které se k ostrovům blížily v malé výšce, tedy zejména proti střelám V-1. Ty začaly na Británii dopadat v červnu 1944, přičemž první meteory se dostaly do řadové služby o měsíc později a záhy zahájily operační lety.

Předchozí část: Hon na Hitlerovy odvetné zbraně (1): Duel Glosteru Meteor vs. letounové střely V-1

Zároveň se pracovalo na zdokonalování jejich konstrukce, takže 11. září 1944 poprvé odstartoval první stroj verze Mk.III, jež obdržela silnější motory Rolls-Royce Derwent, větší zásoby paliva či odsuvný překryt kokpitu („jednička“ měla odklápěcí). Proti hrozbě V-1 se nová varianta již neuplatnila, nicméně čtyři letouny se v únoru 1945 přesunuly do Belgie, byť do konce války si nestihly připsat žádný sestřel. Vývoj ale běžel dál, vznikaly další verze meteoru a proudové stroje mířily i do zahraničí. Ačkoli se rodily výkonnější stroje a meteor záhy zastaral, byl to právě tento typ, jemuž přísluší hlavní zásluhy za přechod západních zemí do reaktivní éry. 

Koncepce pulzačního motoru 

Také kořeny „létající bomby“ V-1 sahají dál než do období druhé světové války, v tomto případě dokonce až do samých počátků letectví, neboť již před Velkou válkou se odehrály první pokusy s letadly bez osádky. Dálkově řízené stroje, jimž se říkalo „vzdušná torpéda“, se zvažovaly i jako útočné prostředky, v meziválečné éře ale sloužily převážně jako létající terče k výcviku protivzdušné obrany. Takovými stroji se zabývala mimo jiné německá firma Argus.

Původně zcela nezávisle na této iniciativě v Německu studovali rovněž nový typ motoru, jenž vešel ve známost jako pulzační a který propagoval Paul Schmidt. Nejsilnější stránku tohoto agregátu představovala jednoduchost, neboť jeho „srdce“ tvořila prostá spalovací komora, která byla v přední části opatřená mříží s uzavíracími klapkami, kdežto v zádi se nalézala tryska. Při letu vpřed vnikal do komory přes otevřené klapky vzduch, ten se smísil s palivem a došlo k prudkému hoření, jehož tlak uzavřel klapky, a tudíž spaliny vycházely tryskou ven a vytvořily tah.

Jepičí život

Vzniklý podtlak klapky znovu otevřel a celý proces se opakoval zhruba padesátkrát za sekundu. To ale představovalo i hlavní slabinu, jelikož tah se takřka nedal regulovat a kvůli opotřebení klapek měl motor velice malou životnost, řádově jen v hodinách.

Pro pilotované letouny se tedy příliš nehodil, jevil se ale jako ideální pohon pro jednorázový útočný prostředek, ačkoliv Luftwaffe na začátku války přisuzovala takové zbrani pouze nízkou prioritu. Schmidt tedy zahájil spolupráci s firmou Argus a vznikly prakticky použitelné pulzační motory.

Dokončení: Hon na Hitlerovy odvetné zbraně (3): Duel Glosteru Meteor vs. letounové střely V-1

Britské letectvo mezitím stupňovalo bombardování Říše a 19. června 1942 proto došlo ke schválení vývoje první „odvetné zbraně“ (Vergeltungswaffe 1 – V-1), jak znělo krycí jméno „létající pumy“ určené k útokům na Londýn. Luftwaffe ji oficiálně vedla jako Fieseler Fi 103, protože tato firma se starala o výrobu draků, kdežto Argus dodával motory, společnost Walter startovací katapulty a firma Ascania naváděcí soustavu.

Galaxii s označením IC 1101 najdeme v centru kupy galaxií Abell 2029 v souhvězdí Panny. Dělí ji od nás o něco víc než jedna miliarda světelných let a za dobrých podmínek by mohla být pozorovatelná amatérskými dalekohledy. Patří mezi největší známé galaxie ve vesmíru, její hmotnost se odhaduje na 2,5 × 10¹⁵ sluncí. Typem se však Mléčné dráze nepodobá – zatímco náš hvězdný ostrov řadíme mezi spirální galaxie, konkrétně spirální s příčkou (Sbc v Hubbleově klasifikaci), IC 1101 se nachází na pomezí galaxií eliptických (typ E) a čočkových (typ S0). Z jiného hlediska třídění představuje zástupce kategorie cD: Galaxie tohoto typu se podobají eliptickým, ale liší se od nich přítomností rozsáhlé difuzní hvězdné obálky. 

Pořádní cvalíci 

Zmíněné hvězdné ostrovy patří mezi nejsvítivější a nejhmotnější ve vesmíru. Jiným zástupcem je například M87, kterou najdeme ve středu blízké kupy galaxií v Panně: Její hmotnost přesahuje 10¹⁴ sluncí, tedy víc než stonásobek hmotnosti Mléčné dráhy. 

Je zajímavé, že označení „cD“ nic nezkracuje – jde o skupinu v yerkeské klasifikaci galaxií, která rozšiřuje původní Hubbleovo třídění na spirály, čočky, elipsoidy a nepravidelné. Přesto se v průběhu času astronomové pokusili k akronymu „cD“ dohledat výstižné označení. Objevily se tedy výrazy jako „cluster dominant“, což bychom mohli přeložit jako „dominantní v kupách“, případně „central dominant“ nebo „central diffuse“. A tato spojení napovídají mnohé o velmi specifickém umístění cD galaxií v prostoru. 

Zatímco spirály, malé eliptické nebo nepravidelné galaxie jsou v rámci kup a nadkup v prostoru poměrně rozptýleny, cD galaxie se nacházejí výhradně ve značně hmotných a hustých kupách, a to vždy poblíž jejich těžiště. V místech, kde nalezneme stovky hvězdných ostrovů nahuštěných v prostoru o rozměrech několika milionů světelných let, není přitom o vzájemné srážky a jiné projevy galaktického kanibalismu nouze. Koneckonců – předpokládá se, že právě díky tomu cD galaxie vůbec existují. 

Pohlceny zaživa

Populární scénář vzniku cD galaxií představuje tzv. hierarchické paradigma. V modelech tohoto typu se počáteční struktury postupně spojují ve větší útvary, a to hierarchicky v několika krocích. Hlavní slovo má přirozeně gravitační přitažlivost, která je tím větší, čím větší jsou jednotlivé spojující se fragmenty. Zajímavé věci se dějí zejména v případě, že se slučují dva srovnatelně hmotné objekty. 

TIP: Vesmírný kanibal: Obří galaxie M87 požírá své sousedy

Předpokládá se totiž, že právě při takových srážkách dochází ke změně typu výsledné galaxie: Konzumuje-li spirála okolo obíhající trpaslíky libovolných typů, zůstává převážně spirálou; zatímco kolize dvou podobně hmotných spirál vede ke vzniku eliptických galaxií. Důvod tkví nejspíš v rychlých (z astronomického pohledu) změnách celkového gravitačního potenciálu, které vychylují hvězdy z uspořádaného pohybu kolem galaktických center a mění jejich trajektorie na více náhodné. Týká se to zejména sklonů drah jednotlivých stálic, takže z plochého disku se náhle stává plně trojrozměrná struktura. Numerické simulace ukazují, že galaxie typu cD musely během svého života absolvovat popsaných setkání se srovnatelným protějškem postupně až pět. 

V záchvatu hvězdotvorby

Při srážce se však nemění pouze dráhy hvězd, ale také plynná složka obou fragmentů – mlhoviny a obří molekulová oblaka. Stálice jsou totiž relativně malé a dělí je obrovské vzdálenosti, takže ani při prolínání dvou galaxií prakticky nehrozí, že by se dvě hvězdy přímo srazily. Nicméně mlhoviny, s rozměry stovek světelných let, skutečně fyzicky kolidují. Zatímco v původních fragmentech jsou plynná oblaka obvykle v rovnováze, a tudíž dlouhodobě stabilní, srážka je z rovnováhy vyvádí a nutí je gravitačně kolabovat za vzniku nové generace hvězd. Pozorování dokládají, že spirální galaxie zahrnují velké procento plynné složky, kdežto jejich eliptické kolegyně (zejména pak ty obří eliptické) neobsahují plyn prakticky vůbec. 

Podle numerických simulací se pak v řádu desítek až stovek tisíc let vytvoří nová generace velmi hmotných hvězd – astronomové tento proces označují jako „starburst“ a v češtině bychom mohli použít sousloví „záchvat hvězdotvorby“. Masivní stálice bývají obklopeny obálkou rozpínajícího se hvězdného větru, a navíc rychle vybuchují jako supernovy. Obojí poté jako rázová vlna proniká okolním materiálem a nejen indukuje druhotnou tvorbu hvězd, ale také látku ohřívá – a to, co zbylo po původním „záchvatu“, efektivně rozfukuje do okrajových částí galaxie. Tam je materiál již tak řídký, že se z něj nové stálice nevytvoří. Také proto nalezneme v eliptických galaxiích převážně staré hvězdy, neboť vývoj horkých hmotných stálic už skončil a pouhých několik stovek milionů let po srážce se již ve výsledné galaxii nenacházejí. 

Nejbližší obr

Nejbližším obrem z třídy cD galaxií je již zmíněná M87, kterou od nás dělí asi 54 milionů světelných let. Je zhruba o 20 % větší než Mléčná dráha a obklopuje ji řídké hvězdné halo, jež měří napříč až milion světelných roků. Vzhledem k relativní blízkosti jde o nejstudovanější exemplář cD galaxií a astronomové u něj objevili několik zvláštností. 

Hvězdná populace v M87 je neobvykle stará – tamní stálice patří k nejstarším v okolním vesmíru. Zmíněné rozlehlé halo je zdrojem až sedmi desetin svítivosti této galaxie, což rovněž není běžné. Pohyby okolních hvězdných ostrovů naznačují, že vývoj M87 ještě neskončil; a přítomnost rozsáhlých slapových struktur dál poukazuje na to, že galaxie dosud nespočívá v úplné rovnováze. Jedním z důkazů galaktického kanibalismu v minulosti je obří halo kulových hvězdokup, které ji obklopuje. Podle vědců představují tyto kupy starých stálic pozůstatky velkolepých hvězdných superkup, vznikajících při záchvatech hvězdotvorby. Odborníci přitom kolem M87 napočítali minimálně dvanáct tisíc hvězdokup, zatímco u Mléčné dráhy jich známe pouhé dvě stovky. 

Planetární mlhoviny pomohou

Astronomové se domnívají, že galaxie jako M87 vznikají dvojstupňově. Nejprve – snad hned v rané fázi vývoje vesmíru – se zformoval kompaktní předchůdce dnešní eliptické galaxie, a to zřejmě srážkou podobně hmotných složek. Později se systém již jen zvětšoval, postupně pohlcoval množství hvězd při galaktickém kanibalismu a takto přibrané stálice se preferenčně shromažďovaly v hvězdném halu. Vše přitom nasvědčuje, že M87 pojídá své sousedky i v současnosti (opět z astronomického hlediska vzato). 

Aby to mohli vědci ověřit, museli použít chytrý trik. Je totiž nesmírně obtížné hledat v hvězdném halu čerstvé přírůstky – už proto, že svítivost jednotlivých hvězd je malá a na vzdálenosti, na jaké je pozorujeme, nelze dělat smysluplné závěry. Naštěstí se v galaxiích nevyskytují jen stálice a rozměrné mlhoviny. Nalezneme tam i tzv. planetární mlhoviny, rozpínající se obálky po pozdních fázích vývoje hvězd podobných Slunci. 

Planetární mlhoviny nemají tedy s planetami nic společného. Od jiných mlhovin se však odlišují zejména svým zářením – svítí totiž převážně v tzv. zakázaných čarách kyslíku nebo dusíku, které se nacházejí v modrozelené oblasti spektra. Můžeme je tak odlišit od hvězdného pozadí a pečlivé spektroskopické studie pak umožňují postihnout pohyb těchto objektů.

Další důležitý rys planetárních mlhovin tkví v tom, že žijí velmi krátce. Astronomové tak v M87 objevili populaci planetárních mlhovin, jejichž kinematické vlastnosti se liší od vlastností hvězdného pozadí a které svědčí o tom, že nedávno došlo k pohlcení trpasličí galaxie z okolí. Pátrání po „patřičných“ planetárních mlhovinách se však podobá hledání pověstné jehly v kupce sena. Elementy pohlcené galaxie jsou totiž roztroušeny na stonásobně větším prostoru, než jaký zaujímal jejich původce. 

S monstrem uprostřed

U M87 ovšem není zajímavé jen její halo, ale i samotný střed. Tam se totiž nachází opravdová černá veledíra, jejíž hmotnost se odhaduje na šest miliard sluncí. Pro srovnání: V srdci Mléčné dráhy sídlí veledíra o hmotnosti „pouhých“ čtyř milionů sluncí. Centrum M87 je přirozeně mnohem aktivnější než v případě naší Galaxie. Výtrysk urychlených částic, jež mají původ v akreci materiálu na středovou veledíru, lze pozorovat až do vzdálenosti pěti tisíc světelných let. V současnosti však aktivita spíš doznívá a její náhlá excitace pravděpodobně souvisela s kanibalistickou událostí zaznamenanou v halu. Podobně jako veledíra v centru Mléčné dráhy, i její kolegyně v srdci M87 již zřejmě „sežrala“, co mohla, a nyní jen hladově čeká, zda se opět něco objeví v dosahu. 

TIP: Jak astronomové určují hmotnost galaxií?

Otázkou zůstává, jak mohla veledíra v centru M87 narůst do tak enormní hmotnosti – a také zde zřejmě hrály roli galaktické kolize. V současnosti máme totiž důkazy, že se černá veledíra nachází v nitru všech velkých hvězdných ostrovů. Pokud se pak dva takové objekty srazí, může mít sice výsledný útvar dvě „srdce“, avšak v hustém prostředí v blízkém okolí černých veleděr bývá obvykle dostatek příležitostí k postupnému odnosu momentu hybnosti. Obě veledíry tak kolem sebe rozehrají tango, které skončí vzájemným splynutím. Nespojí se však jen obě veledíry – vezmou s sebou i mnoho hvězd z bezprostředního okolí. A s každou další srážkou proces pokračuje. 

Pokud hrozí, že proud lávy poničí města v blízkosti sopky nebo zasáhne řeky coby zdroje pitných zásob, dá se situace zmírnit „včasným bombardováním“.

TIP: Výbušná brambora: V továrně na chipsy našli granát z 1. světové války

Když měla v roce 1935 explodovat havajská Mauna Loa, doktor Thomas Jaggar problémy nejen předvídal, ale také naplánoval řešení: Zajistil nálet amerických bombardérů, který přerušil tok lávy a nasměroval ji mimo rizikové lokality. Následky však zůstávají v krajině patrné dodnes, jak se přesvědčil i fotograf Kawika Singson, když během putování vulkanickou oblastí narazil na dvě nevybuchlé pumy.

Velikonoční ostrov neboli Rapa Nui ve východní části Polynésie proslul díky obrovským monolitickým sochám moai, jež Heyerdahla fascinovaly a v roce 1955 jej na místo přivedly. Vznik skulptur a jejich účel obklopovalo mnoho teorií i pověr. Dnes jsou již dobře prozkoumané, ale v 50. letech ještě představovaly záhadu. Thor se ovšem na odlehlou pevninu v Pacifiku nevypravil sám – tentokrát si přizval pět vyhlášených archeologů.  

Moai se nacházejí po celém pobřeží ostrova a v kamenolomu Rano Raraku stojí další, dlouho považované za pouhé hlavy. Podle Heyerdahla se ovšem záhada Rapa Nui ukrývala právě v zemi, a tak začaly v okolí kamenolomu první vykopávky. Vědci záhy zjistili, že sochy, jež do té doby vypadaly jen jako hlavy, mají i ramena a torza trupů. Thor pak přišel s teorií, že se podobají výtvorům předkolumbovských civilizací Střední Ameriky, a že tedy také Velikonoční ostrov mohli osídlit indiáni. 

Chodící sochy

Výzkumníci se posléze spřátelili s domorodci a ti jim odhalili zásadní tajemství – existenci prastarých sošek ukrytých v tajných rodinných jeskyních, jež si místní lidé předávali z generace na generaci. Když se však vědci chtěli na nějaké podívat, nastal problém: Nedotčenost jeskyní hlídali zlí duchové aku-aku. 

TIP: Mlčení kamenných obrů: Kdo postavil sochy moai na Velikonočním ostrově?

Heyerdahl ovšem hned 900 sošek od domorodců koupil a odvezl si je domů. Dokázal totiž obyvatele přesvědčit, že jeho vlastní duch – dobrý aku-aku – je silnější než nepřející strážci. V polynéském folkloru poté pátral po vlivu této ochranné, nebo naopak mstivé síly. Mohli duchové rozmístit obrovské kamenné sochy po ostrově? Nebo jen svou mocí pomáhali jejich stvořitelům s pohybem? Na to se Heyerdahl snažil přijít později, během druhé expedice na Rapa Nui v roce 1986. Na pomoc si přizval i českého archeologa Pavla Pavla, s nímž pak skulptury rozpohybovali pomocí lan a pák.

Jedna věc je jasná: Gravitační přitažlivá síla naší planety působící na předměty na oběžné dráze má téměř stejnou hodnotu jako tatáž síla ovlivňující tytéž předměty na zemském povrchu. Objekty na zemské orbitě mají ovšem značnou komponentu rychlosti kolmou ke směru, v němž gravitace působí. Zjednodušeně řečeno, o co se „propadnou“ vlivem gravitace, o to se „posunou vpřed“ oběžnou rychlostí. Zůstanou tudíž ve „stejné výšce“ nad Zemí. 

TIP: Kosmické rychlosti: Jak rychle je třeba letět do vesmíru?

Mají-li tyto pohyby identicky dlouhou dráhu, bude těleso obíhat po kružnici. Tomu odpovídá dopředná rychlost přibližně 7,9 km/s – první kosmická rychlost. Pokud se objekt pohybuje pomaleji, rychleji se propadá a nezadržitelně směřuje k zemskému povrchu. V případě rychlejšího pohybu se naopak od Země vzdaluje. Lidé a předměty tak i v prostředí mikrogravitace „padají“, ale nejde o jediný pohyb, který vykonávají.