Globální oteplování vyvolává mnoho otázek, z nichž velká část se týká života v mořích. Jedna z těch nejzásadnějších zní: „Jak budou na výraznější zvýšení teploty, snížení slanosti oceánské vody, které nutně musí následovat po přísunu množství sladké vody obsažené dnes v ledovcových příkrovech, a další změny reagovat mořské řasy, které poskytují útočiště a potravu nesčetným živočišným druhům?“ 

Alespoň částečně se pokusili na toto otázku odpovědět němečtí mořští biologové z univerzit v Brémách, Innsbrucku a Salzburgu, kteří se zaměřili na čepelatku jedlou (Alaria esculenta), druh kelpu, jenž roste v arktických oblastech. Čepelatce se daří blízko hladiny a je tedy více vystavena klimatickým změnám, které zahrnují posuny salinity, teploty i UV záření. Proto vědci usoudili, že její schopnost adaptace by měla být důležitým indikátorem chování dalších druhů kelpů a snad i jiných mořských rostlin.

Z vod kolem Špicberků biologové přivezli množství exemplářů čepelatky, které pak v laboratoři vystavili podmínkám, které simulovaly změny vyvolané globální změně klimatu – snížili salinitu vody, v níž kelpy pěstovali a zvýšili jim úroveň UV záření. Sledovali pak citlivost řas na světlo a jejich biochemickou strukturu, aby dokázali posoudit, jak se změnám dokázaly přizpůsobit.

TIP: Změny klimatu mohou vymazat polovinu pláží do konce století

Výzkumníci zjistili, že rostliny změnily svoji buněčnou strukturu a zároveň začaly jinak distribuovat výživné látky, aby buňky lépe chránily před UV zářením. Tato zjištění svědčí o tom, že čepelatka jedlá se dokáže přizpůsobit i dramatickým změnám podmínek a prosperovat i při výrazných klimatických posunech. Nezbývá než doufat, že stejně přizpůsobivé jsou i jiné druhy řas, které jsou pro život v oceánech nezbytné.

Počátky divadla lze hledat v prastarých obřadech, které provázely svátky spojené s bohem plodnosti Dionýsem. Tehdy prý před obecenstvo předstoupili muži odění v kozlích kůžích, aby publiku předali umělecké poselství. Radost z mluveného slova, stejně jako z tance a zpěvu, přerostla na Peloponéském poloostrově doslova ve vášeň.

Za málo peněz hodně muziky

Divadelní představení se stala pravidelnou akcí, jejíž diváci kvůli lepšímu výhledu usedali na stupňovité dřevěné lavice. Z nich měli skvělý výhled na kruhovou orchestru, kde se za pomoci důmyslných technických zařízení odehrával děj. Výjimkou nebyly kladky, propadliště či zdvihala. Právě ta sehrála jedinečnou roli. V určitém okamžiku tragédie totiž k hercům sestupovali bohové, aby zdánlivě nevyřešitelný příběh nasměrovali ke zdárnému konci.

Stavba původní konstrukce sestávající z vyvýšených lavic vzala za své po nehodě v Athénách, kde se lešení pod náporem diváků zhroutilo. Od té doby upřednostňovali Řekové přírodní svah, do něhož bylo divadlo zasazeno. Obliba antických tragédií a komedií neustále rostla, snad i díky tomu, že se jednalo o levnou zábavu. Vstup byl totiž možný za pouhé dva oboly, po jejichž zaplacení mohl divák setrvat v hledišti bezmála deset hodin. 

Římané kopírují Řeky

Na řeckou tradici navázali Římané, přestože jejich zápal pro múzický svět zdaleka nedosahoval řecké náruživosti. Národ Apeninského poloostrova však přece jen dodal divadlu jisté novum, i když jen po stránce architektonické. Římští stavitelé vyňali konstrukci z přírodního terénu a umístily stupňovitá sedadla do robustní stavby. První kamenné divadlo vzniklo již v polovině 1. století př. n. l. a získalo jméno po svém mecenáši Pompeiovo.

TIP: Divadlo ve službách společnosti: Jak se hrálo v době baroka?

Podobně jako v Řecku, ani v Itálii neměli herci na růžích ustláno. Přestože byli hojně zváni do vyšší společnosti a leckdy se jim dostávalo velké pozornosti dam a dívek, ze sociálního hlediska byli stále přijímáni jako lůza. Přitom antický herec musel splňovat hned několik kritérií. Základní dispozicí byl mohutný hlas s dokonalou výslovností. Obličej římského herce se totiž ukrýval za maskou hrdiny, přičemž jeden představitel ztvárnil na jevišti vždy několik rolí najednou. Pro každou novou postavu navlékl novou tvář a změnil hlas. Zkušenější a nadanější herci navíc ztvárňovali i ženské role.

Římanům se hranice divadla nepodařilo posunout za mez stanovenou jejich řeckými předchůdci. Ani s náklonností veřejnosti to nebylo valné. Známe případy, kdy se hlediště vyprázdnilo, neboť publikum dalo přednost mnohem oblíbenějším gladiátorským zápasům. 

Řada lidí v dnešním vyspělém světě nechce jíst tepelně upravené potraviny (viz Co je to živá strava?) nebo by nekrájela zeleninu kovovým nožem, když ten keramický prý potraviny tolik neničí. Naopak jiní si nedělají velkou hlavu například s konzumací na ohni opečeného špekáčku a starosti o případné karcinogeny nechávají ostatním. Navíc každý národ (dokonce i určitá území) má svou svéráznou kuchyni, kterou určují staleté tradice, zvyky a náboženství. Proč je ale správná úprava potravin důležitá? Potraviny obsahují nutrienty, tedy živiny, jež udržují lidské tělo zdravé a plné energie, a způsob, jakým připravujete jídlo, značně ovlivňuje jejich výsledný obsah.

Například vařené jídlo má dobrý vliv na vaše trávení a některé bílkoviny mohou být mnohem stravitelnější než ve své syrové podobě. Naopak existují i některé druhy živin, jež jsou vařením znehodnoceny. Mezi ně patří typicky vitamín C, některé vitamíny skupiny B, minerály jako hořčík, vápník a řada jiných. Dáváte si med do horkého čaje, nebo jste už přestali, protože se tím ničí jeho zdravotní účinek? Podle současných studií by musel být med vystavován teplotě zhruba 80 °C celou hodinu, aby došlo k jeho poškození, a většina užitečných látek v medu je velmi stabilních. Takže si lžíci medu do hrnku s čajem klidně můžete dopřát. 

Pro a proti: tepelná úprava jídla

Přestože zastánci živé stravy by nejspíš nesouhlasili, i vaření a další druhy tepelné úpravy potravin mají svá pozitiva. Tepelnou úpravou zahubíte řadu živých mikroorganismů v potravině a zbavíte jídlo některých toxických látek. V neposlední řadě také působením tepla dochází v potravinách k různým fyzikálním i chemickým změnám a následnému zvýšení stravitelnosti a výživové hodnoty potraviny. Samozřejmě záleží na konkrétní surovině – pozitivní působení se týká především bílkovin, tuků a sacharidů. Naopak další složky stravy tepelnou úpravou spíše utrpí, zejména vitamíny a minerální látky.

A právě na tuto skutečnost reaguje trend tepelně neupravených potravin, mezi jejichž nesporné výhody patří právě vyšší obsah živin. Tepelná úprava obecně škodí především potravinám rostlinného původu, kdy například dochází ke ztrátám vitamínů a minerálních látek vylouhováním ve vařící vodě. V důsledku použití vysokých teplot (nad 170 °C, tedy při smažení, pečení a grilování) často vznikají sloučeniny, jež jsou většinou dále nestravitelné, protože nepodléhají štěpení trávicími enzymy, nevylučují se z organismu, prostupují střevní stěnou a jejich usazování v těle může být závažnější než poškozující složky potravy, které jsou z těla vyloučeny bezprostředně. 

Na poli mýtů

Na extra panenském olivovém oleji je zbytečné cokoliv smažit, protože vysoké teploty ničí antioxidanty, které se lisováním za studena získávají, a pokud je olej nefiltrovaný, může se dokonce nepříjemně připalovat. Naopak dříve zatracované sádlo je teplotně velmi stabilní a zvládá teploty až do 180 °C, na smažení je tedy vhodné, ale je třeba si dávat pozor na velké množství nasycených tuků.

Rajče jako klasický představitel studené kuchyně a uznávaná léčivá potravina obsahuje řadu prospěšných látek a mimo jiné antioxidant lykopen (viz Mohou antioxidanty škodit?). A antioxidační účinek lykopenu se zvyšuje vařením až při zhruba 90 °C. Zavařená rajčata tak nebudou jenom chutná, ale i zdravotně prospěšná. U řady potravin, například u jahod, je vždy lepší je nekrájet nebo rovnou po nakrájení zkonzumovat, především kvůli snižující se účinnosti prospěšných látek.

U česneku platí ale pravý opak. Alicin – látka, kterou česnek obsahuje – se krájením nevytrácí, ale své účinky zvyšuje. Dietologové proto doporučují česnek před dalším zpracováním nakrájet a nechat ho 10 minut uležet. Antioxidační účinky černého čaje jsou všeobecně známé. U klasické anglické kombinace čaje s mlékem se ale proteiny obsažené v mléce vážou na tzv. katechiny (antioxidanty v čaji), což vytvoří sloučeninu, kterou naše tělo hůře tráví. 

Nejen mléčné kvašení

Fermentace neboli kvašení je jedna z nejstarších metod používaná k přirozené konzervaci potravin. V současné době o zdravotní prospěšnosti fermentovaných potravin informují mnozí odborníci a lékaři. První zmínky o pozitivním vlivu takovýchto potravin na lidské zdraví ale můžete nalézt už v ajurvédských spisech nebo v bibli, která zmiňuje, že Abraham vděčil za svoji dlouhověkost a plodnost konzumaci jogurtu. Mléčné kvašení je v potravinářství jedním z nejžádanějších právě pro svůj vliv na lidský organismus (viz box Mléčné kvašení). Netýká se však pouze mléka a mléčných výrobků – tento proces je všeobecně spojován s prostředím bohatým na živiny, jako jsou mléko, maso, zelí nebo olivy.

TIP: Biftek vs. brokolice: O vegetariánství bez předsudků s odbornicí na výživu

Při tepelné úpravě fermentované potraviny však dochází k ničení cenných bakterií mléčného kvašení a jejich enzymů, a potravina tak bývá zbytečně znehodnocována. Problematická je v tomto ohledu také pasterizace. Proto řada odborníků nabádá, abyste si například kysané zelí, které také fermentuje díky bakteriím mléčného kvašení, připravili doma sami – a samozřejmě ho potom dále nevařili, přestože receptů na vaření a dušení této suroviny existuje celá řada. Je to jednoduché a kromě toho, že ušetříte, si můžete být jistí, že bude váš domácí produkt elixírem zdraví. Tepelné úpravy kysaných mléčných výrobků nebývají tak obvyklé, málokdo si bude vařit třeba kefír, ale platí zde to samé: Zdravější budou pouze fermentované, i když řada dalších živin (např. vápník) bude stále přítomná. 

Již od počátku 20. století víme, že blízká galaxie v Andromedě, ležící ve vzdálenosti 2,5 milionu světelných let, vykazuje tzv. modrý posuv spektrálních čar – jinými slovy se k nám přibližuje. Samo o sobě to ještě nemusí značit kolizní směr, pokud se cizí objekt současně pohybuje „do boku“.

Předchozí část: Osud našeho vesmírného domova (1): Jak jednou skončí Sluneční soustava?

Laterální pohyb galaxie v Andromedě je však velmi obtížné změřit a podařilo se to až díky dlouhodobým pozorováním Hubbleova dalekohledu. V roce 2012 tak astronomové oznámili, že se oba hvězdné ostrovy asi za čtyři miliardy let skutečně srazí.

Srážka na obzoru

Celý proces však bude mnohem poklidnější, než by se mohlo zdát. Následující generace pozorovatelů si všimnou postupného nárůstu zdánlivého rozměru galaxie v Andromedě a současně jejího zjasnění. Za dvě miliardy let vyplní blížící se hvězdný ostrov asi desetinu pozemské oblohy, a tehdy se také kolem sebe obě galaxie poprvé „prosmýknou“. Za 3,75 miliardy let přesáhne rozměr galaxie v Andromedě jedno zorné pole. Vývoj se mírně urychlí, začne být patrné postupné slapové ovlivňování a za 3,85 miliardy let bude zřejmé, že při prolínání vznikají nové oblasti tvorby hvězd.

Za čtyři miliardy let se obě galaxie začnou skutečně prolínat a zásadně měnit tvar, to vše přímo před očima budoucích pozorovatelů. Za další miliar­du let se k sobě přiblíží obě jádra a na obloze budou vypadat jako dva blízké jasné oblaky. Proces se završí ode dneška zhruba za sedm miliard let a jeho výsledkem se s největší pravděpodobností stane obří eliptická galaxie – Milkomeda, možná s dvojitým jádrem.

Přímé kolize jednotlivých hvězd lze během popisované srážky prakticky vyloučit. Stálice jsou v galaktických měřítkách malé a příliš daleko od sebe. Vzájemné gravitační působení však může mít velký vliv na Sluneční soustavu. Zborcení solárního systému a vyvržení planet je velmi málo pravděpodobné – podle očekávání se orbity planet během kolize nezmění. Je ovšem možné, že se celá soustava přesune do jiných oblastí potomka galaktické srážky: Asi s 50% pravděpodobností bude náš solární systém již při prvním průletu odtažen zhruba do trojnásobné vzdálenosti od středu Mléčné dráhy oproti současnosti. S 12% pravděpodobností pak bude naše soustava z disku Galaxie vypuzena a stane se součástí slapového ocasu, který za sebou bude při kolizním tanci Mléčná dráha zanechávat. A s pravděpodobností 3 % by mohlo Slunce i s planetami obdržet tak velký pohybový impulz, že by se ocitlo na hyperbolické trajektorii a opustilo by Galaxii úplně.

Monstrózní proměna

Výše popsané události zahrnují určitou dávku nejistoty. Naproti tomu vliv vývoje naší centrální hvězdy na celou Sluneční soustavu lze považovat prakticky za jistý. Je zřejmé, že od dob, kdy se Slunce usadilo na hlavní posloupnosti, jeho zářivý výkon postupně roste. Spalováním vodíku v jádře stoupá jeho teplota, a tudíž i celkový zářivý výkon termojaderných reakcí, v důsledku čehož se naše hvězda trvale rozpíná. Její svítivost roste asi o 1 % každých 100 milionů let. 

Jak již víme, zhruba za sedm miliard let bude Sluneční soustava součástí Milkomedy. V té době také zcela dojde vodíkové palivo v jádru Slunce, což povede k dramatickým změnám pod povrchem hvězdy. Degenerované, na helium bohaté jádro začne gravitačně kolabovat. Uvolní se při tom potenciální energie, zatímco vodíkové hoření se přesune do okolní slupky. Dostupná energie z gravitačního kolapsu jádra ohřeje materiál ve vodíkové slupce, asi 1 000× se zvýší produkce energie a hvězda se rozepne. Na místě, kde si dnes poklidně žije stálice v nejlepších letech, se objeví rozpínající se monstrum s překvapivě chladným povrchem – červený obr.

Žhavé a nenasytné

Tím ovšem dramatický scénář nekončí. Jelikož se Slunce rozepne, poklesne také jeho povrchové gravitační zrychlení. Ztráta hmoty slunečním větrem, která v současnosti dosahuje asi pěti milionů tun za sekundu, se významně urychlí. Hvězda tedy sice bude přibližně 200× větší, ale také přijde zhruba o pětinu své hmotnosti.

Merkur a Venuši rozpínající se Slunce pohltí. Stejný osud by měl logicky potkat i Zemi, neboť fotosféra červeného obra bude zasahovat až do vzdálenosti 1 AU, kde se dnes naše planeta nachází. Postupná ztráta hmotnosti stálice však povede k zeslabení gravitačního přitahování mezi Zemí a její hvězdou. V důsledku zákona zachování energie pak oběžná vzdálenost naší planety vzroste dost na to, aby unikla přímému pohlcení. Tedy prozatím...

Expanze Slunce vyústí v drastické snížení jeho rotační rychlosti: Dnes se naše hvězda otočí kolem své osy jednou za měsíc, avšak za sedm miliard let půjde o periodu kolem 2 500 roků. Obrovský rozdíl mezi pomalu rotujícím centrálním tělesem a rychle obíhající planetou poté vyvolá mohutné slapové působení. Vzpomeňme na zcela analogickou situaci s Marsem a Phobosem: Slapy tedy začnou Zemi strhávat na uzavírající se spirálu. V té době se navíc bude naše planeta vlastně pohybovat uvnitř chromosféry rudého obra, tedy v relativně řídké vrstvě atmosféry. I tento řídký materiál však bude působit znatelný odpor, a pád Země na Slunce se tak urychlí. Modrá planeta svému osudu neunikne, ovšem Mars a ostatní členové soustavy „přežijí“.

Každopádně se nemusíme trápit temným osudem svých potomků, neboť v té době bude Země už jistě neobyvatelná. Nárůst zářivého výkonu Slunce postupně posouvá tzv. obyvatelnou zónu dál do hlubin našeho solárního systému. Zhruba za miliardu let modrá planeta tuto „oázu“, kde se může vyskytovat tekutá voda, opustí. A přibližně za 1,2 miliardy let z ní zbude jen žhnoucí skála. Obyvatelná zóna se relativně rychle přesune přes Mars až k Neptunu, žádná z planet však v jejím dosahu nevydrží déle než snad 100 milionů let – což na vznik nového života nestačí.

Klid po bouři

Ale v nitru Slunce se již chystá další dramatická změna: Hořící vodíková slupka bude trpělivě ukládat v samotném středu helium, které bude vytrvale gravitačně kolabovat a ohřívat se. Jakmile teplota jádra přesáhne 100 milionů stupňů, helium se zažehne v překotné reakci – odborníci mluví o tzv. heliovém záblesku – a jádro vybuchne. Je to paradoxní, ale naše hvězda nebude rozmetána do okolí – naopak: Šířící se detonace sice nedosáhne až k okraji rozepnuté fotosféry, ale „sfoukne“ hořící vodíkovou slupku. Tempo termojaderných reakcí poklesne, Slunce splaskne a obyvatelná zóna se bude Sluneční soustavou velmi rychle posouvat zpět do jejího centra.

V nitru naší hvězdy se zažehne klidové heliové hoření a situace se bude opakovat: Jako tzv. oranžový obr a posléze na tzv. asymptotické větvi obrů se stálice opět nafoukne. Její obálkou budou pronikat tlakové vlny a v průběhu několika stovek tisíc let ji rozházejí po okolí. Kolem Slunce vznikne nakrátko planetární mlhovina, v jejímž centru pak zůstane jen zbytek naší hvězdy – bílý trpaslík, horká degenerovaná stálice s rozměrem blízkým Zemi a zhruba s polovinou dnešní hmotnosti.

Zrodí se nová generace?

Půjde o konec Sluneční soustavy? Možná ne. Astronomové mají indicie, že z materiálu, který je do okolí vyvržen během závěrečných fází vývoje hvězdy slunečního typu, by se mohly zformovat planety druhé generace. Výzkumy bílých trpaslíků, prováděné i v Astronomickém ústavu AV ČR v Ondřejově, poukazují na tzv. špinavé bílé trpaslíky: Nachází se kolem nich nejspíš přinejmenším disk trosek, možná však přímo asteroidální pás, z něhož nějaké těleso tu a tam dopadne na bílého trpaslíka a obohatí jej (neboli „zašpiní“) o těžší prvky.

TIP: Co se stane s plynnými obry, až za miliardy let vyhoří naše Slunce?

Bílí trpaslíci již zásadní proměnou neprocházejí, pouze postupně chladnou, což vzhledem k jejich malému povrchu trvá stovky miliard let. Obyvatelné zóny kolem takových těles jsou tedy dlouhodobě velmi stabilní. Například planeta obíhající ve vzdálenosti 0,01 AU se bude v obyvatelné zóně bílého trpaslíka nacházet jistě alespoň osm miliard let, přičemž do ní vstoupí zhruba dvě miliardy let po jeho vzniku.

Planetární systém druhé generace tak může být dlouhodobě stálý, bez rizika, že jej ohrozí vrtochy jeho centrální hvězdy. Je však diskutabilní, zda by se i na takových planetách mohl vyskytnout život – hlavně proto, že těkavé látky, mezi něž patří i voda, budou v těsné blízkosti bílého trpaslíka extrémně vzácné.

Lyže se často mylně spojují s ližinami, což vede k chybnému psaní druhých zmíněných s ypsilon. Lyže se sice na střešní ližiny automobilu připevňují, ale z pohledu jazyka je podobnost obou výrazů čistě náhodná. V současné češtině ližiny obvykle označují nosné lišty na střeše osobního vozu. Jejich primární funkce tkví v poskytnutí opory předmětu, který na nich spočívá. Synonymem ližin je líha, tedy to, na čem předmět leží.

TIP: Zákoutí češtiny: Dáváte si kávu, nebo kafe?

Slovo „lyže“ má mladší původ než ližiny a vypůjčili jsme si ho z ruštiny. Lyže slouží ke klouzavému pohybu lyžaře, tedy nikoliv k tomu, aby se na nich pasivně leželo. Tento možná drobný, ale důležitý významový rozdíl vysvětluje, proč se ližiny na rozdíl od lyží s ypsilon nepíšou. 

Zákoutí jazyka objevuje Markéta Gregorová twitter.com/jazykovedma.

Do bitvy u Verdunu se mezi únorem a prosincem 1916 zapojily na obou stranách fronty statisíce vojáků, takže na vypsání všech armád, sborů a divizí bychom potřebovali dlouhý seznam, vždyť tímto bojištěm prošel každý čtvrtý francouzský voják. Na tomto místě se proto zaměříme jen na jednotky, které se na budoucím bojišti nacházely 21. února.

Němci měli k 11. únoru u Verdunu připravenou 5. armádu pod velením korunního prince Viléma čítající celkem šest sborů (z toho tři rezervní). Na západním břehu Mázy stál VI. sbor, s nímž se ale pro prvotní útok nepočítalo. Východně od řeky pak čekali muži z VII., XVIII., III., V. a XV. sboru. Proti nepříteli však v první den vyrazili jen vojáci tří prvních jmenovaných na zhruba 5km úseku fronty, celkem se jednalo o 19 divizí.

Všechno chybí

Francouzi měli na západ od Mázy pouze dvě divize (29. a 67.), zatímco prvotní nápor tří sborů měl dopadnout na 72., 51. a 14. divizi (XXX. sbor). Pokud k tomu připočteme ještě formace kryjící pravé křídlo a rezervní jednotky, celkem mělo čelit německému náporu 9 divizí. Kromě nedostatku mužů však čelili obránci ještě závažnějšímu problému, jímž byly nedostatečně připravené pozice.

Jeden z důstojníků koncem ledna popsal jejich žalostný stav: „Scházejí ostnaté dráty, zátarasy, střílny, kulometné kryty nemohou odolat palbě těžkého dělostřelectva, zákopy jsou mělké jako brázdy. Jakmile dá nepřítel povel k palbě, jsme ztraceni. Verdunský terén je jako stvořený pro katastrofu.“

Opona se zvedá 

Pokud by Němci zaútočili podle původního plánu 12. února, Francouze by skutečně katastrofa bezpochyby stihla. Většinu obranných postavení (byť často nedostatečných) se totiž podařilo vybudovat právě po tomto datu, kdy muži v dešti a mlze horečně hloubili okopy a natahovali ostnaté dráty. V této době se také podařilo přisunout posily, tito vojáci se však mnohdy nestihli ubytovat a už na ně udeřil nepřítel. Nevlídné počasí ale nemohlo vydržet donekonečna a s 20. únorem přišla razantní změna.

TIP: Po kolena v bahně, po uši v mizérii: Utrpení v prvoválečných zákopech (1)

Obloha se vyjasnila a občasné slunce dávalo jasně najevo, že období klidu skončilo. Francouzi se znechucením hleděli na jasnou oblohu a náladu jim nevylepšil ani rozkaz verdunského guvernéra generála Frédéric-Georgese Herra: „Musíte vydržet za každou cenu, raději se nechte rozsekat na kousíčky, než byste ustoupili!“ Francouzští dělostřelci, aby pozvedli náladu svých spolubojovníků, naposledy poslali své „pozdravy“ přes frontu. Němečtí kanonýři neodpověděli a ve štábu 5. armády padl rozkaz, že operace Gericht bude spuštěna s rozbřeskem následujícího dne. Jedna z nejdelších a nejkrvavějších bitev mohla začít... 

Nikoliv náhodou se říká, že člověka nic nezlomí a dřív či později si zvykne na všechno. Můžeme žít na tropických ostrovech, v pouštích, v rozlehlých lesích, ve vysokých horách nebo i ve věčně zamrzlé krajině za polárním kruhem. To ale neznamená, že by naše schopnost přizpůsobit se klimatickým podmínkám byla neomezená. 

Mezinárodní tým odborníků prostudoval rozšíření lidských populací během posledních 6 tisíc let, tedy zhruba od zavedení zemědělství. Ukázalo se, že stále dáváme přednost víceméně stejnému klimatu. Naprostá většina lidí žije v oblastech, jejichž průměrná roční teplota leží mezi 11 a 15 °C a v nichž naprší za rok 300 až 1 000 milimetrů srážek (pro srovnání v Česku byla v loňském roce průměrná teplota 9,5 °C a 634 milimetry srážek). Moderní technologie klimatizace dovolují žít i v extrémnějších podmínkách, týká se to ale stále jen malého počtu lidí.

TIP: Chmurná předpověď: V roce 2100 bude horko ohrožovat tři čtvrtiny světa

Globální oteplování, které postupně ohřívá planetu, by mohlo dramaticky změnit situaci. Vědci předpovídají, že při současném vývoji bude kolem roku 2070 sice stále na Zemi rozsáhlé území s uvedenými klimatickými parametry, bude ale do značné míry jinde. Asi jedna třetinu obyvatel Země, přibližně 3,5 miliardy lidí, by v té době měla žít na místech, kde bude panovat průměrná roční teplota nad 29 °C. Dnes jsou takové oblasti prakticky jen na Sahaře a nežije tam nikdo. Pokud by taková situace opravdu nastala, lze předpokládat, že se budou během příštích padesáti let stěhovat miliardy lidí.

Andrej Danilov navedl svůj motorový člun na břeh řeky kousek od hromady mamutích kostí. Vzduch byl plný odporného zápachu – kalil ho rozklad dávných živočichů, jejichž ostatky se „vysvobodily“ z ledového zajetí permafrostu. „Jako by tu všude ležely mrtvoly,“ okomentoval Andrej situaci. Kosti za sebou zanechali novodobí lovci mamutů, kteří doufali, že se prokopou k drahocenným klům. Vyhrabali je z rozsáhlé vrstvy zmrzlé půdy, tající následkem globálního oteplování, jež má na Sibiři zničující následky. 

Aby nedošlo k nezvratným škodám, nesmí podle vědců změna teplot přesáhnout 1,5 °C. Nicméně Sibiř už zmíněnou hranici dávno překročila. Podle analýzy The Washington Post se okolí městečka Zyrjanka v republice Sacha (Jakutsko) ohřálo od preindustriální éry o víc než 3 °C, tedy zhruba trojnásobně v porovnání s průměrem ve zbytku světa.

Permafrost, na němž dřív obyvatelé farmařili, dnes taje natolik, že se terén pokrývá bažinami, jezery a obecně oblastmi, které nejsou člověku nijak k užitku. „Oteplování nám brání normálně žít,“ tvrdí Alexandr Fjodorov, zástupce ředitele Melnikovova institutu pro studium permafrostu, sídlícího v hlavním městě Jakutsku. „A podmínky se každým rokem zhoršují.“

Utíkáme před teplem

Pro 5,4 milionu lidí žijících v ruských zónách permafrostu znamená oteplování odklon od běžného způsobu existence. Hladiny řek i jejich průtok rostou a voda pohlcuje celá sousedství. Půda vhodná k farmaření se smrskla na polovinu: V roce 2017 zůstalo použitelných jen 485 km². O pětinu klesly také stavy dobytka a sobů, v důsledku ztráty pastvin. Sibiřané odjakživa vyrůstali ve spojení s přírodou a dnes oblast opouštějí, neboť si s „novým“ klimatem jednoduše nedovedou poradit. Z venkova míří do měst, což představuje jednu z největších – a nejvíc přehlížených – migrací obyvatelstva motivovanou změnou podnebí. Například populace Jakutska se za poslední dekádu rozrostla o pětinu na víc než 300 tisíc lidí. 

Další problém představuje hnilobný puch: Permafrost taje a na vzduchu se rozkládají relikty zvířat i rostlin, jež v něm zůstávaly po tisíce let zamrzlé. Do atmosféry se tím navíc uvolňuje oxid uhličitý a dál globální oteplování urychluje. „Permafrost mizí tak rychle, že už situaci nestíháme sledovat,“ tvrdí Anna Liljedahlová z University of Alaska. 

Vrtulníkem do obchodu

Jako první zareagovali na změnu klimatu ptáci. Během posledních několika desetiletí se na severovýchodě Sibiře objevily druhy, o nichž tamní obyvatelé nikdy předtím neslyšeli. Mimo jiné se jednalo o divoké kachny a vlaštovky obecné, které za normálních okolností žily na jihu. U nich však nezůstalo: Podle studie ornitologa Romana Desjatkina se v posledním půlstoletí vyskytlo v oblasti 48 nových druhů, a ptačí diverzita tak vzrostla o 20 %. 

Pak se začala měnit krajina. Zimy, ačkoliv na běžné evropské poměry pořád kruté, se zmírnily. Řeky napájené stále rychlejším táním permafrostu se častěji vylévaly z koryt. Některé komunity tak zůstávaly měsíce odříznuté od zbytku světa, jiné voda zcela semlela a doslova jim vzala půdu pod nohama. Například vesnice Nělemnoje byla koncem roku 2017 na tři měsíce odstřihnutá od civilizace poté, co řeky a jezera v okolí přes zimu kompletně nezamrzly, a obyvatelé po nich tudíž nemohli bezpečně přecházet. Usedlíky proto musela na nákupy vozit pronajatá helikoptéra. 

Teď vládne příroda

Po proudu Zyrjanky u ústí do veletoku Kolyma stojí tři obří přívěsy k traktorům a zarůstá je plevel. Jezdit přes zamrzlé koryto, jež kdysi sloužilo jako zimní cesta, totiž začalo být příliš nebezpečné. „Dřív měl člověk všechno pod kontrolou,“ komentuje situaci Pjotr Kaurgin z komunity Čukčů, žijící ve vesnici Kolymskoje na břehu Kolymy. „Teď převzala otěže příroda.“

V létě se severskými lesy Sibiře prohnaly masivní požáry a do atmosféry se dostalo obrovské množství uhlíku. Někteří vědci se přitom obávají, že se na zrychleném odtávání permafrostu podepsalo i zhoršování lesních ohňů. O šest časových pásem dál, ale stále na Sibiři, se na poloostrově Jamal uprostřed tundry objevily rozsáhlé krátery. Podle odborníků se zřejmě jedná o následky explozí metanu, který se pod zemí hromadí v důsledku tání půdy. Kdysi prosperující farma nedaleko Zyrjanky se proměnila v místo plné louží, kopců a výmolů. „Země se pomalu propadá,“ popisuje chovatel koní Vladimir Archipov. „A zatímco vody přibývá, využitelné půdy je stále méně.“

Louže na poli

Dopad na farmaření je katastrofický: Archipov vyrábí fermentované kobylí mléko zvané kumys, jež s oblibou konzumují lidé Sacha. Zároveň chová hříbata na maso, které usedlíci jedí syrové, pouze nakrájené na tenké plátky a zmrzlé. Za posledních pět let přišel o několik tisíc čtverečních metrů pastvin. Ačkoliv se to možná nezdá mnoho, krajina je na dobrou trávu chudá. Během zimy tak Vladimir nakrmí méně koní a při nenadálých výkyvech počasí musí počítat se ztrátami. 

Kvůli tajícímu permafrostu, i úpadku farem představujících relikt Sovětského svazu, se obdělávaná plocha v republice Sacha zmenšila od roku 1990 víc než o polovinu. Stavy dobytka se pak snížily o 20 %: V roce 2011 se ještě jednalo o 233 300 kusů, zatímco o šest let později už jen o 188 100. Prudký pokles postihl také stáda sobů. 

Varování pro všechny 

Bývalý starosta vesnice Nělemnoje Jegor Prokopjev považuje tání za nejnovější šok, který postihl lidi žijící v okolí řeky Kolymy. Nejprve na ně prý dopadl komunismus a nucené kolektivní farmaření, o dekády později je zasáhl kapitalismus a vládní škrty. „Jakmile si na něco začnete zvykat, přijde něco nového a musíte se znovu přizpůsobovat,“ dodává.

Oteplování se dokonce odráží v místních tradicích: Podle starého proroctví jakutský lid Sacha „přežije až do dne, kdy se rozpustí Arktida“. Stařešinům přitom předpověď vytanula na mysli již v roce 2005, kdy oblast postihly katastrofické povodně. Podle antropoložky Susan Crateové z George Mason University by proměna, kterou Sibiř prochází, měla zbytek planety varovat. 

Teplo je i pod zemí

Dle Fedorova a jeho kolegy Alexeje Gorochova se za posledních 50 let zvedala teplota v oblasti 2–3krát rychleji než ve zbytku světa. Například Zyrjanka se mezi roky 1966 a 2016 ohřála o 2 °C. Nicméně analýza The Washington Post s využitím dat výzkumné organizace Berkeley Earth šla ještě dál do minulosti a odhalila, že se okolí Zyrjanky o rozloze 5 180 km² ve srovnání s koncem 19. století oteplilo o víc než 3 °C. 

V některých částech Sibiře sousedících s Arktickým oceánem rostou teploty ještě rychleji, nicméně Desjatkin se svým týmem z akademie věd zjistil, že mnohem dramatičtější změny se odehrávají pod zemí. Počet dnů, kdy se teplota v hloubce 90 cm pohybovala pod bodem mrazu, klesl v letech 2005–2014 z 230 na 190 ročně.  

Na určitých místech planety se permafrost nachází v relativně tenké vrstvě hned pod povrchem. Na většině území republiky Sacha je však jiný: Vědci ho nazývají jedoma, přičemž vznikl v poslední době ledové, která skončila zhruba před 11 700 lety. Jedoma sestává ze silných vrstev zeminy natěsnaných kolem gigantických kusů ledu. A právě proto, že zahrnuje tak obrovskou zmrzlou složku, může relativně rychle odtát a změnit ráz krajiny.   

Bohatneme díky horku

V okolí Zyrjanky se odkryté kusy ledu třpytí podél řek a kořeny rostlin odhalené táním trčí z půdy jako podivné vánoční ozdoby. V 70. letech 20. století se zemina severně od Zyrjanky každé léto rozpouštěla zhruba do hloubky 60 cm. Dnes se rozbahňuje téměř na 1 m, což znamená, že se z každého kilometru čtverečního uvolňuje do okolí o milion litrů vody víc. 

I když má však mizení prehistorického ledu hrozivé následky, pro některé jde o lepší dopad globálního oteplování. „Odtávání permafrostu je velmi dobré. Snáz z něj dolujeme mamutí kosti, a máme tak víc peněz,“ tvrdí Jevgenij Konstantinov ze Saskylachu ležícího na břehu řeky Anabar. „Všichni ve městě teď jezdí v džípech.“ 

Touha po slonovině 

V posledních letech narůstala čínská touha po mamutích klech. Obyvatelé republiky Sacha proto v roce 2017 „nasbírali“ téměř 80 tun mamutoviny, alespoň podle oficiálních a teoreticky velmi skromných odhadů. Předpokládá se, že uvedené množství vydělalo regionu v přepočtu 1,6 miliardy korun. A s dalším táním se bude klů objevovat stále víc. 

Ačkoliv mamuti zmizeli ze Sibiře před deseti tisíci lety, tamní vláda předpokládá, že se v permafrostu stále nachází zhruba 500 000 tun klů. Zásoby i poptávka jsou přitom ohromné, a někteří tak zmíněný materiál těží skoro s industriálním nasazením: Pomocí vysokotlakých čerpadel s hadicemi „odmývají“ říční břehy a najímají si k tomu celé týmy lidí. Pracovníci v ne zcela legálním oboru přitom uvádějí, že jistí „podnikatelé“ pracují i s podvodními kamerami a potápěčskou výstrojí. „Jakmile to jednou zkusíte, neexistuje cesta zpět. Je to úplně jako zlatá horečka,“ tvrdí Alexej Sivcev, jenž prohlašuje, že vlastní k dolování mamutoviny licenci. Dodává však, že zlaté časy už minuly: Ceny klesly z přepočtených 13 000 Kč za 0,5 kg nejlepších klů před pěti lety na současné 4 600 Kč. 

Co skrývá bahno

Podle tradice lidu Sacha ovšem dolování klů narušuje posvátnou půdu a přivolává neštěstí. Někteří Sibiřané se dál obávají, že hon na mamutovinu stahuje mládež do podsvětí napojeného na organizovaný zločin. „Mám strach, že tahle mafie, jak tady tomu říkáme, získává v našich vesnicích moc,“ soudí Vjačeslav Šadrin, který se na akademii věd zabývá studiem severských domorodých národů. 

Konstantin Gusev z Nělemného na svůj mamutí poklad stále čeká. Kdysi našel roh prehistorického nosorožce, ale zahodil ho. Teprve později se dozvěděl, že se podobné kusy prodávají v přepočtu za 180 000 Kč za 0,5 kg a jde o jedny z nejvzácnějších ostatků zvířat uvězněných v permafrostu. V současnosti se Gusev zaměřuje na říční břeh, kde předtím objevil mamutí zub. Koupil si vodní pumpu s hadicí a pomalu odplavuje kusy ledového bahna, aby zjistil, co se skrývá pod ním. 

Nejsme připraveni

Podle socioložky Vandy Ignatjevové nedává změna klimatu lidem příliš na výběr: „Přece nějak musejí uživit sebe a rodinu.“ Nicméně ani mamuti nestačí, aby mohl Gusev zůstat na venkově. Lovec se tedy stěhuje do Jakutska, kde se zkusí uživit jinak. Kachny a husy už totiž z regionu v podstatě zmizely – zřejmě odletěly do jiné části Sibiře. Ani sobolí kůže nejsou tak husté, jak bývaly. A zimy, během nichž kdysi spolehlivě zamrzaly řeky či jezera, jsou dnes nevyzpytatelné, takže má Konstantin často problém lovit nebo si i zajet nakoupit. 

TIP: Nesmrtelní mikrobi ze Sibiře: Jak velkou hrozbu představují tisíce let zmražené viry?

Počet obyvatel Nělemného klesl za poslední dekádu z 210 na 180 a jen necelá polovina z nich má práci. Nouze sice žene lidi do měst již dlouho, ale nejistota pramenící ze změn podnebí ji dnes zastiňuje. „Už teď si všímáme, že se k nám stěhuje stále víc klimatických uprchlíků,“ tvrdí badatel Šadrin. „Ale nejsme na ně připraveni. Nedokážeme jim okamžitě pomoct.“ 

Vpředchozím díle seriálu o fotografování noční oblohy jsme se zabývali problémem světelného znečištění a ukázali jsme si, jak zjistit, kdy nastane dostatečná tma a kam se za ní vydat. Bez ní to zkrátka nejde: Příliš světlé hvězdné nebe či přímé zdroje světla totiž slabé vesmírné objekty snadno přezáří…

Tentokrát se podíváme, jak správně nastavit fotoaparát, kterým chceme krásy hvězdné oblohy zvěčnit. Vyhráno mají ti, kdo vlastní digitální zrcadlovku. Tyto přístroje totiž disponují plně manuálním režimem (M), ve kterém lze ručně ovlivnit všechna dále uvedená nastavení. Zkrátka však nepřijdou ani majitelé pokročilejších digitálních kompaktů, nebo dokonce mobilních telefonů: I u těchto zařízení se lze setkat s manuálními režimy, kde je možné ledacos ovlivnit.

Začněme u expozice

Jak již bylo řečeno, většina vesmírných objektů má tak malý jas, že abychom je vůbec zaznamenali, musíme použít dostatečně dlouhou expozici – typicky deset a více sekund. Platí totiž jednoduché pravidlo, že čím delší expozice, tím více světla (ale pozor, i toho rušivého) zachytíme. U digitálních zrcadlovek dosahuje maximální délka expozice v manuálním režimu obvykle 30 sekund. Pokud potřebujeme ještě delší dobu, řeší to režim označovaný jako „Bulb“ (B), který prostě otevře závěrku fotoaparátu a čeká, dokud ji opět nezavřeme. V případě expozic delších než půl minuty je navíc nutné počítat s tím, že se na snímku již výrazně projeví pohyb hvězd po nebi.

O něco složitější je situace u kompaktních fotoaparátů. Mají-li manuální režim, zpravidla nám umožní expozici dlouhou 15–30 sekund (některé kompakty dokonce disponují režimem „Bulb“). V opačném případě bývají poslední záchranou přednastavené režimy, konkrétně režim fotografování noční oblohy. Při jeho použití sice dobu otevření závěrky přímo neovlivníme, ale je dostatečně dlouhá, aby se jasnější hvězdy na snímku objevily. 

ISO je oříšek

Kromě expozice je potřeba pracovat také s tzv. citlivostí fotoaparátu. Zadává se prostřednictvím stupnice ISO, což je rovněž zkratka, pod níž citlivost v nastavení přístroje nalezneme. Velmi jednoduše řečeno: Čím vyšší hodnota ISO, tím víc se zesílí elektrický signál vycházející ze senzoru digitálního fotoaparátu (viz Jak to funguje?) – a tím světlejší bude i pořízený snímek. 

Při fotografování noční oblohy se citlivost zpravidla pohybuje v rozmezí ISO 800–6 400. Kromě vnějších podmínek limituje použití vysokých hodnot ISO i tzv. digitální šum. Na snímku vypadá jako jemné zrnění a snižuje jeho kvalitu. Šum je důsledkem přílišného zesílení elektrického signálu ze senzoru, kdy se také znásobí eventuální chyby v průběhu snímání, respektive odchylky mezi jednotlivými obrazovými body snímače (pixely). 

Jelikož začínajícím astrofotografům chybějí zkušenosti, nezbývá jim než při nastavování délky expozice a citlivosti postupovat metodou pokusu a omylu. Zkuste zkrátka vytvořit několik testovacích fotografií s odlišnými hodnotami výše uvedených parametrů a sami uvidíte, jak moc je poznamená šum a jak slabé objekty se vám podaří zachytit.

Pozor na bílou

Hned na začátku se také zamyslete, do jakého formátu budete pořízené snímky ukládat. Rozhodnete-li se pro surový neboli RAW formát, získáte fotografie v maximální kvalitě, avšak neovlivněné tzv. obrazovým procesorem fotoaparátu (ten se za normálních okolností stará o jejich výslednou podobu před uložením na paměťovou kartu). Finální zpracování snímků ve formátu RAW pak bude na vás. Chcete-li se tomuto kroku vyhnout, zvolte standardní, i když pro astrofotografii méně vhodný formát JPG.

Opomenout byste neměli ani nastavení „vyvážení bílé“, které ovlivní celkové barevné vyznění snímku. To je užitečné obzvlášť v našich končinách, kde má noční obloha nepřirozený oranžový nádech od sodíkových výbojek pouličního osvětlení, přestože ve skutečnosti je víceméně černá. Také v tomto případě se vyplatí využít ma­nuální režim a nespoléhat na automatiku (jež pod tmavou oblohou zpravidla selže) – už jen proto, aby měly všechny snímky napříč nocí stejný barevný odstín. Nebo můžete fotit do již zmíněného formátu RAW, v němž lze nastavit jednotné vyvážení bílé pro všechny pořízené fotografie dodatečně. 

Jak nastavit objektiv

Závěrem ještě několik slov k nastavení objektivů. Kromě toho, že mohou být buď pevnou součástí fotoaparátu, nebo je lze měnit, se liší také průměrem a ohniskovou vzdáleností (viz Větší je lepší). Začněme u těch, jež mají fixní ohniskovou vzdálenost – typicky mobilní telefony a některé pokročilé digitální kompakty. V takovém případě lze v manuálním či jiném speciálním režimu ovlivnit pouze nastavení clony. 

Tato součástka funguje podobně jako zornička v našem oku: Rozevíráním a zavíráním reguluje množství světla, které objektivem projde k senzoru fotoaparátu. Fotografujeme-li slabé vesmírné objekty, postačí pro začátek nechat clonu co nejvíc otevřenou (pozor, v nastavení tomu odpovídá nejnižší hodnota tzv. clonového čísla). Důvod je nasnadě – jde nám o to získat co nejvíc světla, tudíž musí být vstupní otvor do fotoaparátu co největší. 

TIP: Jak fotit vesmír: Začínáme s fotografováním hvězdného nebe

Pestřejší možnosti nastavení skýtají objektivy s proměnným ohniskem, jež najdeme zpravidla u zrcadlovek, případně u některých digitálních kompaktů. Změnou ohniskové vzdálenosti totiž ovlivníme šířku záběru neboli zorné pole fotoaparátu. Obecně však platí, že chceme-li pořizovat širokoúhlé fotografie velkých částí noční oblohy či celých souhvězdí, vyplatí se nastavit co nejkratší ohnisko. Pokud nám jde naopak o detail určitého objektu, je nezbytný objektiv s delším ohniskem. 

Správnému nastavení fotoaparátu se budeme věnovat i příště – tentokrát už v terénu, pod hvězdným nebem. Dozvíte se, jak váš přístroj správně zaostřit i jak s ním sledovat hvězdy.