Ještě v lednu 1915 se ve fortech okolo Verdunu nacházelo přes 760 kanonů (zpravidla 75mm a 155mm), ale do konce října téhož roku byla většina z nich demontována a odvezena. Armáda tak sice získala zdroje pro postavení 43 polních baterií, vyvezla 128 000 granátů a dalších 2 800 tun vojenského materiálu, ale Verdun kvůli tomu zůstal pevností jen podle názvu. A to vše doslova v předvečer obrovské německé ofenzivy. 

Přípravy pod pokličkou 

Berlín se snažil přípravy a soustředění svých jednotek maximálně utajit. Spojovací důstojníci, kteří nespadali pod 5. armádu, měli zákaz vstupu do oblasti příprav a v okolí Belfortu se rozjela operace Černý les, jež měla přesvědčit nepřítele, že útok proběhne tam. Mezitím nad Verdunem letadla s černým křížem na křídlech ovládla oblohu, aby zamezila nepřátelským průzkumníkům odhalit přípravy. Agenti v neutrálních zemích šířili dezinformace, že se jedná o klamnou operaci a ofenziva proběhne jinde.

Aby utajili soustředění desetitisíců mužů, zbudovali Němci v blízkosti fronty rozsáhlé betonové podzemní kryty (Stollen – štoly), které poskytovaly úkryt pro prapor vojáků, jimž současně zajistily ochranu před nepřátelským bombardováním. Utajení napomohla skutečnost, že Němci krátce před zahájením příprav rozbili francouzskou výzvědnou síť operující za liniemi. Přes šest desítek agentů takřka přes noc zmizelo a rozvědce tak soustředění vojsk dlouho unikalo. 

Francouzské drby

I přes německou vzdušnou převahu se podařilo několika průzkumným letounům proniknout nad oblast a pořídit snímky nepřátelských příprav.Ve skutečnosti nad Verdunem operovaly tři průzkumné eskadry, ale nadřízené složce chyběl důstojník, který by dokázal dodané fotografie analyzovat. I tak se ale koncem ledna začaly mezi francouzskými pěšáky šířit drby, že nepřítel „něco chystá“. Údajně se mělo jednat o dlouhý 14 metrů široký tunel, jímž se měli císařští vojáci prokopat do týlu. Vždy, když se schyluje k ofenzivě, stoupá také množství dezertérů a před verdunskou bitvou tomu nebylo jinak.

Zběhové (zpravidla muži naverbovaní v Alsasku a Lotrinsku) varovali před soustředěním německých formací a k francouzskému velení se donesly také informace o štolách. Na štábech ale vyhodnotili, že se jedná výhradně o defenzivní stavby. Přestože rozvědka začala od poloviny ledna 1916 dodávat zprávy, že u Verdunu se skutečně chystá ofenziva, ještě pár dní před zahájením bitvy generál Joseph Joffre přesvědčoval velitele Britského expedičního sboru generála Douglase Haiga, že Němci zaútočí v Rusku. 

Milosrdný nečas 

V noci z 11. na 12. února dostali francouzští vojáci v oblasti Verdunu varování, aby byli ve střehu, protože nepřítel může kdykoliv zaútočit. Na druhé straně fronty se ve štolách a zákopech krčili nervózní vilémovští pěšáci. Ten den jim totiž důstojníci přečetli rozkaz korunního prince Viléma: „Po dlouhé době odhodlané obrany rozkazy Jeho Výsosti, našeho císaře a krále, nás volají do útoku!“

Dokončení: Ticho před krvavou bouří: Přípravy na nekonečnou bitvu u Verdunu (4) (vychází v neděli 10. května)

Celou noc ale vytrvale sněžilo a nad ránem krajinu zahalila neprůhledná mlha, takže pozorovatelé císařského dělostřelectva hlásili, že nevidí na víc než na pár metrů. Ve štábu 5. armády nakonec padl rozkaz odložit útok o 24 hodin. V následujících dnech se počasí ještě horšilo a následovaly další odklady. Zatímco Francouzi měli z psího počasí radost a vojáci s nadšením hlásili kamarádům, že stále ještě sněží, morálka mužů namačkaných ve štolách rapidně klesala...

Že se luxus a ekologie nevylučují, ukazuje projekt australského architekta Chucka Andersona. Jeho solárně poháněná plovoucí vilka Lilypad nabídne návštěvníkům obojího dostatek. Lilypad je dvoupodlažní plovoucí vilka s verandou a sedlovou střechou. Stavba je obložená dřevem, pohání ji solární energie a je vyrobena z ekologických materiálů.

Samotný plovoucí dům rámuje rozlehlá přední paluba, která nabízí dostatek prostoru pro opalování, rybaření, grilování nebo relaxování při masáži. V interiéru přízemí se vedle plně vybavené kuchyně a vinného sklípku nachází i velký obývací pokoj s posezením u krbu. Horní patro je pak vyhrazené pro ložnici s obrovskou postelí a koupelnu ve stylu lázní. 

TIP: Luxus na Maledivách: Proč se potápět za žraloky, když s nimi můžete spát?

Idylická plovoucí vila, kotvící severně od Palm Beach v Sydney, je k dispozici k pronájmu již od 1 800 dolarů za noc pro dvě osoby (zhruba 28 000 korun). Součástí ceny je i kontinentální snídaně a další pohoštění, uvítací přípitek, rybářské vybavení nebo třeba paddleboard.

Pokud nás historie něco naučila, pak že nejnebezpečnějšího nepřítele představují infekční nemoci: Nezastaví je sebelepší obrana a dokážou napáchat větší škody než kdejaká přírodní katastrofa či nejschopnější protivník. Morové epidemie zapříčiněné bakterií Yersinia pestis zahubily mezi 14. a 18. stoletím jen v Evropě desítky milionů lidí a často během krátké doby vylidnily celá města. Španělskou chřipku měl pro změnu na svědomí virus a lidstvo sužovala v letech 1918–1920, přičemž se nakazila víc než čtvrtina globální populace a zemřelo až sto milionů nemocných. 

Není divu, že nás podobné nebezpečí děsí i dnes, jak aktuálně dokládá panika kolem šíření čínského koronaviru oficiálně pojmenovaného SARS-CoV-2, způsobujícího nemoc covid-19. K maximálně znepokojivým aspektům nejnovější pandemie, stejně jako téměř každé jiné, patří její nenadálé vypuknutí. Nebo zas tak nečekané nebylo?

Ve víru virů

Přestože zdroj viru stále není přesně známý, mezi žhavé kandidáty se řadí netopýři – a nikoliv náhodou. Zástupci řádu letounů Chiroptera, kam patří ještě podřád kaloňů, totiž prosluli schopností přenášet relativně velké množství různých virů, aniž by sami čelili výraznějšímu nebezpečí. Řada zmíněných mikroorganismů se navíc přenáší i na člověka, navzdory evoluční vzdálenosti obou skupin. 

Právě netopýři měli zřejmě na svědomí nedávné epidemie SARS a MERS z let 2003, respektive 2012, způsobené zástupci skupiny koronavirů, a pokládají se za potenciální šiřitele mnoha dalších nebezpečných virů, například marburgu a eboly. Čínští vědci, kteří se netopýřími koronaviry zabývali, už na počátku roku 2019 upozorňovali na hrozbu nové epidemie, s možným ohniskem v nejlidnatější zemi světa. Proč právě netopýři představují tak vhodné hostitele a často i bezpříznakové přenašeče virů? A v čem spočívá riziko, že se stanou zdrojem různých zoonóz, tedy infekcí přenosných mezi zvířaty a lidmi?

Létající savci

Rozhodující roli hraje zřejmě způsob života těchto tvorů a zejména jejich charakteristický rys, totiž schopnost letu. Díky ní mají netopýři mimo jiné poměrně velký akční rádius, takže se případné infekce mohou mezi populacemi šířit rychleji. Přenosu mezi členy jedné skupiny zas napomáhá, že netopýři i kaloni obvykle žijí v ohromných koloniích. Zásadní příčina je však méně zjevná: Fakt, že netopýři létají, totiž nutně znamená, že mají velmi rychlý metabolismus. A to s sebou nese i jistá negativa. 

Velký metabolický obrat spjatý s vysokou spotřebou kyslíku vyvolává za normálních okolností intenzivnější tvorbu volných radikálů uvnitř buněk – konkrétně v mitochondriích, tzv. buněčných elektrárnách. Vede to k jejich rychlejšímu poškozování, což ve tkáních zapříčiňuje zánětlivou reakci. Krátkodobý zánět je sice pro organismus důležitý, neboť mu pomáhá vypořádat se s různými patogeny, nicméně při dlouhodobém působení má zhoubné účinky.

V hlavní roli zánět

Aby tedy mohli netopýři a kaloni vůbec létat, musejí se silné zánětlivé reakci nějak vyhnout. A výzkumy ukazují, že to skutečně dělají: Například článek publikovaný loni v únoru v časopise Nature Microbiology upozorňuje, že imunitní systém kaloně vábivého reaguje na zánět vyvolaný RNA virem mírněji než imunita lidí či myší. O podobném oslabení zánětlivé reakce u vrápence Rhinolophus sinicus v porovnání s uvedenými hlodavci informovali také autoři studie zveřejněné roku 2018 v časopise Cell Host and Microbe. 

Zánětlivou odpověď však neoslabuje pouze nižší aktivita bílkovin, jež reakci vyvolávají. Roli hrají i dokonalejší opravné mechanismy, které napomáhají volné radikály a další cizorodé látky rychle vychytávat a ničit, takže se množství škodlivých virů i zmíněných radikálů v buňkách udržuje na přijatelné úrovni.

Virový rezervoár

Badatelé předpokládají, že všeobecné potlačení zánětlivé odezvy kvůli letu má za následek také zmírnění téže reakce vůči virům, které tak mohou v netopýrech a kaloních přežívat, aniž by v jejich tělech způsobovaly zásadní škody. Uvedení živočichové tudíž potenciálně fungují jako „virový rezervoár“.

TIP: Ebola a ti druzí: 9 nejnebezpečnějších virů světa 

Omezování zánětu či mechanismy, jež opraví jím způsobené škody, možná stojí i za abnormální dlouhověkostí netopýrů a kaloňů. Dožívají se totiž 30–40 let, což o řád předčí obdobně velké nelétavé savce: Kupříkladu myš žije obvykle asi dva roky, potkan dva až tři.

Kaloni a kočkodan

Zůstává otázkou, jak přesně imunitní systém na viry reaguje: Utlumení zánětu totiž ještě neznamená, že na hrozbu neodpoví vůbec – spíš naopak. Začátkem letošního února vyšla v časopise eLife studie, která zkoumala reakci netopýřích či kaloních imunitních buněk na napadení viry a co to prozrazuje o přenosu škodlivých mikroorganismů mezi poměrně vzdálenými druhy savců. 

Experimenty neprobíhaly na živých zvířatech, nýbrž v laboratoři s využitím buněčných kultur „in vitro“. Vědci použili buňky dvou zástupců letounů a jednoho primáta: Konkrétně šlo o kaloně egyptského, který je přirozeným hostitelem viru marburg, dále o již zmíněného kaloně vábivého, přenašeče viru hendra, a o kočkodana obecného.

Závody ve zbrojení

Všechny tři buněčné linie badatelé následně vystavili kontaktu se speciálně upravenými viry, čímž se mělo simulovat napadení ebolou a marburgem. A výsledky byly pozoruhodné: Zatímco buňky kočkodana rychle podlehly, imunitní systém obou kaloňů si s nákazou velmi dobře poradil. 

Odborníci vložili získaná data do počítačového modelu a zjišťovali, jak se viry šíří mezi buňkami. Zdá se, že i když se v případě primáta přesouvají relativně pomalu, nakonec zničí tolik buněk, že organismus umírá. U kaloňů však panuje odlišná situace: Silná imunitní odezva, jež začne viry záhy hubit, je přinutí se rychle množit – jinak riskují kompletní porážku. A protože u netopýra vyvolá reakce pouze slabou zánětlivou odezvu, nejsou následující „závody ze zbrojení“ pro jeho tělo nijak devastující. 

Vzniká jakási rovnováha mezi viry a imunitním systémem, který se s jejich překotným množením vypořádá, aniž by nastoupil nebezpečný chronický zánět. Patrně právě jeho absence umožňuje ničit mikroorganismy tak efektivně. Proto mohou v tělech netopýrů a kaloňů přežívat dlouhodobě a snad i po celý život.

Rizika přenosu

Problém nastává, když rychle se množící virus pronikne například do lidského organismu, který nemá natolik účinnou imunitu jako letouni. Pak replikaci mikroskopického nepřítele v podstatě nic nebrání, takže hostitele záhy zahubí, nebo mu přinejmenším způsobí velké potíže – odborně řečeno bude mít vysokou virulenci. 

K přenosu leckdy nedochází přímo, nýbrž skrz další mezihostitele, jako jsou velbloudi, gorily či šimpanzi. Lidé se však mohou nakazit i od netopýrů, ať už kontaktem s živými jedinci, nebo jejich konzumací, která je v mnoha částech planety běžná – a možná rovněž stála za současnou pandemií nemoci covid-19. V šíření viru hraje zřejmě roli také ničení přirozených stanovišť netopýrů a kaloňů, neboť stresovaná zvířata s oslabeným imunitním systémem mají ve slinách a jiných výměšcích větší množství virových částic než jejich „klidní“ příbuzní. 

TIP: Nepoznaní géniové nočního letu: Fakta a mýty o netopýrech

Fakt, že letouni přenášejí řadu různých virů, by každopádně neměl vyvolávat nesmyslnou averzi vůči těmto nadmíru pozoruhodným savcům. Navíc nejsou v daném „oboru“ zdaleka jediní – riziko sdílejí i s hlodavci. Naopak se jedná o zajímavou oblast pro další výzkum a o impulz k hledání možností prevence, aby se nebezpečí přenosu na člověka snížilo. 

Když v roce 2017 v západní Anglii, v malebném městě Lechlade-on-Thames, stavěli skatepark, narazili zde na pozoruhodný hrob dvojice mužů z doby bronzové. Radiokarbonové datování odhalilo, že muži žili kolem roku 2200 před naším letopočtem. Jedním z těchto mužů byl zřejmě bohatý náčelník, kterého pohřbili s významnými dary. Takové objevy nejsou úplně časté, a to ani v Anglii s její bohatou historií.

Náčelník byl pohřbený s lebkami a kopyty ze čtyř krav. To je velmi neobvyklé. Podobné pohřební obětiny z doby bronzové jsou známé spíše z kontinentální Evropy. Kromě zvířecích ostatků našli archeologové v hrobě i měděnou dýku s vyzdobenou velrybí kostí, kamenný chránič zápěstí, ozdoby z jantaru, pazourek a pyrit, který se používal k rozdělávání ohně.

Ještě výjimečnější byl ale hrob druhého, staršího muže, který byl nalezen nedaleko náčelníka. Byl pohřben vsedě, což je podle vědců velmi nezvyklé. Také v jeho hrobě vědci nalezli obětiny, i když v mnohem skromnějším počtu.

TIP: Extrémně horké léto v Anglii odhalilo doposud skrytá archeologická naleziště

Podle archeologů není vzájemná blízkost obou hrobů náhoda a svědčí o tom, že mezi oběma muži existoval nějaký vztah. Není ovšem jasné jakého druhu. Je možné, že druhým mužem byl náčelníkův šaman, důkazy pro toto tvrzení ovšem vědci neobjevili. 

Podle stáří hrobů a jejich podoby pocházeli oba zmínění muži z kultury zvoncových pohárů. Dřívější výzkum DNA ukázal, že tito lidé přišli do Británie z Evropy kolem roku 2400 před naším letopočtem. Zřejmě šlo o první kulturu, která v Británii používala měď a bronz.

Kultura se zvoncovitými poháry

Kultura zvoncových pohárů je datována do pozdního eneolitu až do počátku doby bronzové. Existovala na mnoha místech západní a střední Evropy a Maroka. Kultura je nazvaná podle keramických pohárů, které připomínají tvarem převrácený zvon. Tyto poháry mají mimo toho nezvykle zpracovanou hlínu a červeně zabarvený povrch, zpravidla s vkolkovanou výzdobou v horizontálních pásech. Objevují se také mísy se zataženým okrajem na nožičkách. Nádoby byly červené s bílým dekorem a bohatě zdobené. Na výrobu vzácných šperků se používal jantar.

Tokijské akvacentrum Sumida je kvůli pandemii koronaviru pro veřejnost uzavřené. Nepřítomnost návštěvníků nelibě nesou příslušníci čeledi úhořovcovitých. Tito strunatci, připomínající malé hádky, tráví takřka celý svůj život zavrtaní v doupatech, přičemž ze dna vystrkují jen malou část svého těla. Ve volné přírodě žijí ve velkých koloniích, takže to občas vypadá, jako by „vyrůstali“ ze dna. To jim ostatně vyneslo i anglické pojmenování „garden eels“, tedy v překladu „zahradní úhoři“.

TIP: Turisté zmizeli a lvi si vzali Krugerův národní park zpět

Úhoři jsou obecně velmi plachá stvoření, kolonie z tokijského akvária si ale na přítomnost lidí dokonale zvykla. Po nuceném uzavření akvária ale kontakt s lidmi ustal a úhoři se tak vrátili ke starým zvykům – kdykoliv se k nim přiblížili chovatelé, zavrtali se do písku. Pro obsluhu akvária je to nevítaná změna, nemohou totiž zkontrolovat, v jaké jsou zvířata kondici.

Prostřednictvím sociálních sítí se proto pracovníci akvária obrátili na návštěvníky a vyzvali je, aby úhořům „zavolali“. Lidé se tak do akvárii vrátili alespoň prostřednictvím videa. Chytrý trik zafungoval dokonale, od zavedení videohovorů se znovu ukázalo světu přes 300 malých úhořů.

Společnost SpaceX posílá na oběžnou dráhu další a další malé satelity konstelace Starlink. V současné době je jich již přes 400 a časem mají být tisíce. Satelity Starlink by měly přinést globální širokopásmový internet, který nabídne vysokorychlostní připojení z kteréhokoliv místa na planetě. Chvályhodný počin má ale své výrazné „Ale“ – zářící „vláčky“ jsou totiž trnem profesionálním i laickým astronomům.

Elon Musk a SpaceX to vnímají jako závažnou komplikaci a podle všeho na intenzivně pracují na nápravě. Během jednoho z předchozích startů SpaceX se satelity Starlink byl součástí mise i experimentální satelit, který byl pokrytý tmavými plochami. Podle SpaceX to byl jednoznačný úspěch, protože satelit Starlink díky tomu ztmavl o 55 procent. Vyhráno ale není, neboť tmavé satelity by se mohly přehřívat a selhávat.

Trik proti světelnému znečištění satelity

SpaceX proto nedávno ohlásili, že zavedou soubor dalších opatření, která by měla vést ke značnému snížení světelného „znečištění“, vytvářeného satelity konstelace Starlink. Klíčovým opatřením by přitom mělo být použití sluneční clony pro satelity. Jednoduché a přitom velmi účinné zařízení by mělo vyřešit podstatnou část problémů s „photobombingem“.

TIP: SpaceX úspěšně vypustili prvních 60 satelitů Starlink

Sluneční clona zabrání tomu, aby se sluneční záření odráželo od povrchu satelitů Starlink a od jejich antény. A satelity by se zároveň neměly přehřívat. Během letu satelitů Starlink na oběžnou dráhu bude sluneční clona sklopená a rozevře se až na oběžné dráze, brzy po té, co se satelity rozletí od horního stupně nosné rakety Falcon 9. První satelit se sluneční clonou by měl letět na oběžnou dráhu již v květnu. Pokud se sluneční clona osvědčí, bude ji mít k dispozici každý budoucí satelit konstelace Starlink. 

Název Bellifortis lze doslovně přeložit jako „ten, který je silný ve válce“ (fortes ... in bello). Do současnosti se dochovalo asi 35 opisů a fragmentů tohoto díla, což svědčí o jeho nesmírné oblibě. Nejproslulejší exemplář se nachází v univerzitní knihovně v Göttingenu. Je to pravděpodobně ono původní autorské dílo, dokončené roku 1405, které snad i sám Kyeser vybavil některými nákresy. Jako jediný rukopis totiž obsahuje také „předmluvu“, osobní dedikaci, epicedium (lítost nad vlastní smrtí) a autorův horoskop. Rukopis neměl být určen odborníkům, ale čtenářům z vyšších společenských vrstev, hlavně císaři, respektive králům a různým představitelům šlechty. I z tohoto důvodu byly jednotlivé exempláře bohatě zdobeny. 

Zárodek univerzalismu

Bellifortis je „pouhou“ umnou kompilací známých děl vojenského inženýrství a techniky Kyeserovy doby, což ale vůbec není na škodu. Známe většinu děl, z nichž do své práce přebíral podstatné části. Čerpal kupříkladu z Vegetiova díla Epitoma rei militaris, Antonia Romana nebo z Liber ignium Marka Graeka. Některé pasáže ale vycházejí i z praxe. V tom případě máme před sebou zbraně a stavby, jejichž zobrazení odpovídají skutečnosti.

Výjimečné ale nejsou ani autorovy fantaskní vynálezy, jež nám umožňují nahlédnout do imaginárního světa středověkého vojenského umění. Antropomorfní pojetí zbraní a válečných strojů se u Kyesera pojí s renesanční technickou utopií, jak ji známe například u Leonarda da Vinci. Kyeser je svým způsobem jeho předchůdcem. Také tím, jak jedinečně v Bellifortis spojil literaturu, výtvarné umění a techniku, stál u zárodku univerzalismu renesančních umělců, vynálezců a básníků, které reprezentuje právě Leonardo. 

Učený rámec, do něhož bylo kladeno válečnické umění, ale za Kyesera tvořila především astrologie. Autor se k ní hlásí na mnoha místech svého díla. Z dnešního pohledu se může zdát pozoruhodné, že odborný text je psán v latinských hexametrech. Porozumět mu je často velice komplikované.

V roce 1967 vyšlo faksimile göttingenského exempláře s překlady do moderní němčiny, bohužel jsou v něm mnohé chyby a nepřesnosti. Také samotný jazyk, jakým Kyeser psal, je hodně složitý, zejména pak odborná terminologie a některé části jsou pro nás téměř nesrozumitelné. 

Kult Alexandra Velikého

Na začátek rukopisu zařadil Kyeser slavnostní průvod sedmi jezdců, kteří symbolizují jednotlivé planety, jež mají vliv na lidský osud a zasahují do všech lidských činností. Každý jezdec má svou barvu: Saturn je černý a dává schopnost rozlišovat a logicky uvažovat, Jupiter je zelený, Mars a Merkur jsou ohnivě červení, modrá je barvou Venuše a Luny. Zvláštní postavení má Slunce, jež je vypodobněno jako císař. Slunci je věnován také krátký hymnus. Jezdci jsou mladí, krásní, odění do nádherných kostýmů, jsou jakousi oslavou života. 

Prostředníkem mezi světem lidí a nadzemskou sférou je Alexandr Makedonský, jenž býval občas považován za Diova (Jupiterova) syna. Tradice z něj učinila nesmrtelného hrdinu, neporazitelného a zároveň největšího vojevůdce antiky. V rukopise se objevuje jako jezdec se zelenou hvězdnou korouhví samotného Jupitera, jenž byl Kyeserovým ochráncem. Kult Alexandra Velikého se prolíná celým dílem. 

Obsah

Kyeserův autorský manuskript je rozdělen do deseti kapitol (viz Deset kapitol rukopisu). V nich autor popisuje a zobrazuje válečné vozy, dobývací stroje, hydraulická zařízení, jeřáby a různé typy palných zbraní. Věnuje pozornost zbraním útočným i obranným, pomocným zařízením pro vojenské akce a dokonce i potápěčským oděvům. V rukopise objevíme ale také „zařízení“ vhodná pro každodenní život, kupříkladu lodě poháněné lopatkovými koly, mlýny, lázně a dokonce pás cudnosti. Nechybí ani různé návody na výrobu léků. Autor často nabádá k léčkám a úskokům, pryč jsou rytířská pravidla boje. 

TIP: Mistrova touha vzlétnout: Leonardo da Vinci a jeho létající stroje

Na konec svého díla Kyeser zařadil epideichon a epitafion, závěrečnou modlitbu v podobě básně a zhodnocení vlastního života a díla. Hlavním tématem je myšlenka na smrt, která prostupovala v té době nejen literaturu, ale i výtvarné umění. Kyeser pojednává o sedmi svobodných uměních, která chválí pro jejich dokonalost, na druhé straně ale přiznává, že jsou vůči smrti zcela bezmocná. Ani den života mu nepřidají tyto vědy a nepomohou mu ani ostatní, na něž se obrací: teologie, filozofie, lékařství, alchymie a další. Text je zakončen modlitbou a prosbou k Bohu. 

Svědectví doby

Bellifortis je dílo z mnoha důvodů výjimečné. Je to odborný spis psaný ve verších, s jedinečným souborem ilustrací, na nichž najdeme často neobvyklé náměty. Je to významný pramen pro dějiny vojenského umění, techniky a také astrologie, alchymie a dokonce medicíny. Především nám ale poskytuje velmi cenné svědectví o místě a době svého vzniku, neboť je sondou do myšlenkového světa přelomu 14. a 15. století.

Perseverance je šestikolový automatický vědecký rover o hmotnosti 1 043 kilogramů, který má již během letošního léta (datum startu je prozatím stanoveno mezi 17. červencem a 5. srpnem) zamířit na Mars. Cílem jeho mise, jejíž řízení bylo svěřeno Laboratoři tryskového pohonu (JPL) NASA, je především hledání známek možného minulého, nikoli současného života na rudé planetě.

Trénink v australské poušti

V rámci příprav na marsovskou misi jej vědci vysadili v australském Flinders Ranges – největším pohoří jižní Austrálie s rozsáhlou pouštní oblastí. A rover Perseverance se patřičně činil – podařilo se mu objevit dávné fosilie a také známky mikrobiálního života z časů před stovkami milionů let.

„Podařilo se nám objevit známky starodávného mikrobiálního života z období kambria – což je okamžik, kdy se na Zemi objevily všechny hlavní živočišné kmeny,“ okomentovala úspěch roveru astrobioložka z University of New South Wales Bonnie Teeceová.

TIP: Našly sondy Viking před 40 lety život na Marsu? Podle některých vědců ano

Podle Teeceové je oblast Flinders Ranges ideálním prostředím pro testování roveru. Podobně jako na Marsu zde převládá suchý a prašný terén a na dávné fosilie zde působí podobně degradativní prostředí. Doufejme tedy, že si Perseverance povede stejně úspěšně i na povrchu rudé planety.

Nový rover by měl přinést odpovědi na otázky týkající se klimatu a geologie planety. Perseverance má také shromažďovat vzorky marsovských hornin a prachu, které by někdy v budoucnu měly být přepraveny na Zemi. Cílem expedice je rovněž připravit cestu pro výpravu lidských průzkumníků na Mars.

O bojovém použití sterlingu ve druhé světové válce existuje pouze jediná přímá zpráva, a sice jeden ze zápisů Ordnance Board se zmiňuje o tom, že sterling byl použit v jedné z akcí commandos a byl doporučen jako náhrada za samopal Sten v lednu 1945.

Předchozí část: Britský samopal Sterling (1): Nástupce legendárního Sten Gunu

V roce 1951 byla testována vylepšená verze Patchett Mk.II, který překonával konkurenta od společnosti BSA ve všech ohledech. Jeden z důstojníků hodnotících vojskové zkoušky shrnul obecný názor na patchett: „Má všechny výhody stenu a žádnou z jeho nevýhod.“ Nakonec po deseti letech vývoje a testování přijala britská armáda samopal oficiálně do výzbroje v září 1953 jako L2A1. Během následujících dvou let byla provedena další vylepšení mířidel a pažby. Nakonec byla zbraň standardizována jako L2A3, běžně se však označovala jako Sterling, podle společnosti, která ji vyráběla.

Od Malajska po Falklandy 

Nová zbraň mohla být záhy vyzkoušena v boji. K omezenému testování sice došlo v omezené míře už u britských a australských jednotek v Koreji, ale opravdu masivní nasazení přišlo až při bojích proti povstalcům v Malajsku a Keni. Během indonésko-malajské konfrontace čelil sterling nejtvrdším podmínkám. V srpnu 1964 přepadli komunističtí povstalci hlídku z praporu gurkhských střelců. Ti sice disponovali kulometem Bren, ale ten byl záhy vyřazen z boje, svobodník Amarjit Pun vyzbrojený sterlingem vyrazil vpřed a vedl potlačovací palbu, dokud se zbytek hlídky nezformoval k protiútoku. Za statečnost pak Pun obdržel Military Medal.

Sterling se dostal do akce i při operacích v Jemenu, Severním Irsku a na Falklandských ostrovech. Tam se dokonce sterlingy střetly proti sobě, když 2. dubna 1982 zaútočili v Port Stanley na královské mariňáky příslušníci argentinských speciálních jednotek vyzbrojení klasickými sterlingy i jejich bezhlučnou verzí L34A1 vybavenou rozptylovačem prachových plynů.

Sterlingy pak bylo vyzbrojeno mnoho britských vojáků dobývajících ostrovy zpět, a to nejen na souši. Jednadvacátého května 1982 se fregata HMS Ardent stala cílem útoku argentinských letounů A-4 Skyhawk. Protiletadlový raketový systém fregaty nedokázal útočící letadlo zničit a loď utrpěla několik zásahů.V zoufalé snaze bránit ji zorganizoval nadporučík John Murray Sephton skupinu mužů, aby se pokusili útočící letouny zasáhnout soustředěnou palbou z ručních zbraní. Poslední vlna skyhawků zaútočila a půltunová bomba zasáhla palubu. Sephton při výbuchu zahynul spolu se třemi dalšími členy posádky. Za svůj čin byl nadporučík posmrtně vyznamenán Křížem za vynikající službu. 

Rozšíření ve světě 

Poslední válku, v níž se sterlingy v rukou britských vojáků dostaly do akce, byl konflikt v Perském zálivu. Avšak tato spolehlivá zbraň sloužila a v některých případech dokonce ještě slouží v řadě armádních či policejních složek řady zemí. Nejrozšířenější byla zřejmě v Indii, kde se také licenčně vyráběla, z dalších uživatelů zmiňme například Kanadu, kde se produkovala varianta Sterlingu označovaná C 1 od roku 1959.

TIP: Samopal PPŠ-41 Špagin: Legendární sovětská balalajka

Ta se odlišovala větším využitím lisovaných částí, odnímatelným chráničem spouště či 30ranným zásobníkem. Země javorového listu pak spolehlivou zbraň vyměnila až na počátku 90. let za útočnou pušku C7. Z evropských uživatelů zmiňme například Francii, západní Německo či Švédsko. Přesto, že společnost Sterling Armament Company ukončila v roce 1988 svou činnost, licenční výroba samopalu pokračovala v dalších zemích a dala celkem přes milion kusů sterlingů.