Švédští odborníci před dvěma lety zjistili, že u lidí funguje metabolický systém, nazvaný „gravitostat“, který dohlíží na to, aby se tělesná váha udržela v určitém rozmezí. Je to pozůstatek z minulosti, kdy pro naše dávné předky bylo riskantní měnit tělesnou hmotnost velkými skoky.

Tento systém nepracuje jen u lidí, ale i u ostatních živočichů. Experimenty na pokusných myších ukázaly, že gravitostat působí na jejich chuť k jídlu. Když taková myš přibere, méně často vyhledává něco k snědku a naopak. Tím gravitostat udržuje hmotnost myši v požadovaném „bezpečném“ rozmezí.

TIP: Boj s obezitou: Naší tajnou zbraní by se mohla stát káva

Švédy nedávno napadlo, že bychom tento metabolický systém u obézních lidí mohli přelstít, a o to velmi jednoduchým způsobem – pomocí zátěžové vesty, která při běžném nošení zvýší hmotnost člověka a vychýlí pomyslný ukazatel váhy metabolického systému z rovnováhy.

Švédští vědci uspořádali experiment se 69 mírně obézními dobrovolníky, z nichž zhruba polovina nosila jednokilogramovou vestu a druhá polovina jedenáctikilogramovou. Dobrovolníci vesty nosili při každodenní činnosti. Po uplynutí tří týdnů zhubli lidé s lehčí zátěžovou vestou v průměru o 0,3 kilogramu, zatímco lidé s těžší vestou o 1,6 kilogramu. Zároveň se ukázalo, že zhubnutí spočívalo v úbytku tuku a nikoliv svalů, což je velmi žádoucí. Úbytek tuku podle vědců překonal hodnoty, které by odpovídaly různým cvičením.

Ve druhé světové válce představoval nejpoužívanější samopal britských vojáků jednoduchý a osvědčený Sten, ale ten měl své vady a v roce 1944 už bylo zřejmé, že je zapotřebí nová a spolehlivá zbraň. Oproti „tažnému koni“ stenu představoval sterling takřka umělecké dílo – stal se prvním z nové poválečné vlny samopalů, které se vyznačovaly praktičností, propracovaností a současně robustností.

S bohatou historií

Jejich výroba přitom byla nákladově efektivní. Zatímco konkurenční zbraně jako švédský Carl Gustav m/45 nebo iraelský Uzi jsou obecně známější, sterling má za sebou mnohem bohatší bojovou historii. Britská armáda ho používala v řadě konfliktů své rozpadající se koloniální říše – od Malajska po Keňu, přes Severní Irsko, Falklandy až po válku v Perském zálivu. Tuto oblíbenou zbraň však nezavedla do výzbroje pouze britská armáda, více než milion sterlingů se používalo po celém světě: v Indii, Kanadě, na Novém Zélandu, v Argentině, Iráku či Malajsii.

Samopal navrhl George Patchett, konstruktér firmy Sterling Armaments Company, který spolupracoval už na návrhu samopalu Lancaster Machine Carbine. V roce 1942 začal vyvíjet vlastní zbraň pro střelivo 9 × 19 mm. První patent, kterým chránil svůj design, podal Patchett už v srpnu 1942, brzy poté následovalo testování prototypu. Dne 25. září předvedl Patchett před důstojníky ze Zbrojního výboru britské armády svůj samopal v akci, když vystřílel 412 nábojů. Komisaři konstatovali, že „karabina fungovala uspokojivě“. Zbraň neměla žádný zaměřovač ani pažbu, takže Patchett pálil od boku – komisi popudilo, že jí byla předvedena nedokončená zbraň. 

Další testy

Tělo samopalu tvoří trubka, jejíž zadní polovina je pouzdrem závěru, a přední, perforovaná, pláštěm hlavně. Zespodu je na trubce umístěna pistolová pažbička. Na počátku roku 1943 vyvinul Patchett pro svůj samopal skládací pažbu a přidal jednoduchá mířidla. Charakteristickým znakem sterlingu je umístění objímky zásobníku na levé straně. Zbraň střílí z otevřeného závěru – po stisknutí spouště se závěr pohybuje dopředu, vsune náboj do nábojové komory a uzavře ji.

Poté pevný úderník na přední straně závěru odpálí náboj a cyklus končí vyhozením nábojnice, přičemž se závěr otevře. Patchett svoji zbraň neustále vylepšoval  a vymýšlel způsoby, jak odstranit i ty nejmenší závady. Ke konci roku 1943 vybavil závěr několika šikmými drážkami, které stíraly nečistoty a zplodiny výstřelu, jež se dostaly do pouzdra závěru. Už v březnu ale začal s testováním, které zahájilo celou dekádu, po niž vojenské instituce zbraň testovaly.

Zdlouhavý vývoj 

Zpočátku se Patchett potýkal s přesností své zbraně, když nedokázal zasáhnout cíl na vzdálenost 175 yardů – což ovšem vzhledem k primitivní podobě mířidel. Tento nedostatek vyrovnávala odolnost prototypu proti zanesení pískem, neuspěl však při zkouškách v bahně. Ordnance Board se usnesla, že „samopal je schopen dalšího vylepšení“. Po dalších vylepšeních nařídila vláda v lednu následujícího roku nákup 20 „patchettů“. Čtyři z nich byly v dubnu 1944 poslány do vývojového střediska vzdušných sil (Airborne Forces Development Centre), kde mělo být vyzkoušeno, zda jsou vhodné pro výsadkové jednotky.

Je možné, že některé sterlingy se dostaly do akce během operace Market Garden v září 1944. Ve sbírkách Imperial War Museum se nachází samopal Patchett Mk.I, který údajně nosil podplukovník Robert Dawson, velitel Commanda No.4 během spojeneckého vylodění na ostrově Walcheren v listopadu 1944. O bojovém použití sterlingu ve druhé světové válce existuje pouze jediná přímá zpráva, a sice jeden ze zápisů Ordnance Board se zmiňuje o tom, že sterling byl použit v jedné z akcí commandos a byl doporučen jako náhrada za samopal Sten v lednu 1945.

Poslední dobou se vyrojily zajímavé zprávy o kometách. Kometa C/2019 Y4 (ATLAS) před pár týdny vzbudila velká očekávání, když se zdálo, že by se mohla stát překvapivě jasnou vlasaticí. To se sice bohužel nepotvrdilo, ale kometa ATLAS nakonec připravila skvělou show. I když byla viditelná jenom pořádnými teleskopy.

Když byla kometa ATLAS ve vzdálenosti asi 146 milionů kilometrů od Země, „uvnitř“ oběžné dráhy planety Mars, začalo se její jádro rozpadat na kusy. Jsou jich asi tři desítky, každý zhruba o velikosti obytného domu. Šťastnou souhrou okolností byl právě k dispozici Hubbleův vesmírný teleskop, který dramatický zánik komet zachytil na krásných snímcích.

Rozpad jádra komety ATLAS

Quanzhi Ye, který vede jeden z pozorovacích týmů Hubbleova teleskopu, k tomu uvádí: „Je to nesmírně vzrušující. Nejen kvůli tomu, že je úžasné se na něco takové dívat, ale protože je to docela vzácná podívaná“. Většina komet se podle něj rozpadá tak, že to nebývá moc dobře pozorovatelné. Show, jakou předvedla kometa ATLAS, se prý naskytne tak jednou dvakrát za desetiletí.

TIP: Kometa ATLAS se rozpadla. Užijeme si místo ní „prehistorickou“ kometu SWAN?

Zatím není jasné, proč se kometa ATLAS vlastně rozpadla. Ve hře je několik možných vysvětlení. Sluneční záření mohlo kometu během průletu vnitřní částí Sluneční soustavy zahřát natolik, že se její jádro rozlepilo. Další možností je, že výtrysky plynů roztočily jádro tak intenzivně, že se roztrhalo. Detailní analýza snímků Hubbleova teleskopu by mohla napovědět více o příčinách zániku této komety. 

Hadům zcela chybí přední i zadní končetiny a kosti, kterými jsou končetiny napojeny na páteř. U některých hadů, např. u hroznýšů (Boinae) se dochovaly zakrnělé zbytky pánve. Výjimečně jsou tyto zbytky pánve patrné i na povrchu těla, kde tvoří jakési „ostruhy“. Některé druhy využívají tyto výběžky při páření.

Tlama do šířky

Kostra hadů se kromě lebky skládá v podstatě už jen z obratlů a žeber. Obratlů mívají hadi v závislosti na druhu od 150 do 500 a na každý z nich je napojen pár žeber. Kosti jsou vzájemně spojeny pružnými vazy, což dovoluje hadům překvapivé protažení těla na délku nebo naopak roztažení do šířky.

Stavba hadí lebky je podřízena potřebě roztáhnout čelisti tak, aby jimi prošla i rozměrná kořist, protože hadi polykají své oběti vcelku a často konzumují živočichy, kteří jsou těžší než oni sami. Například spodní čelist není na „bradě“ srostlá, ale obě kosti jsou spojeny pružným vazem. Díky tomu se tlama většiny hadů dokáže roztáhnout do impozantní šířky.

Kořist „v rukavici“

Velký význam mají při polykání kořisti i zuby. Ty bývají skloněny tak, aby kořist nemohla hadovi z tlamy vyklouznout. Zuby jsou přitom často vystaveny enormnímu zatížení a vždycky nevydrží. Hadům naštěstí zuby opakovaně dorůstají i několikrát za život. Hadi, kteří nejsou vybaveni jedovými zuby, mívají v horní čelisti hned dvě řady krátkých zubů háčkovitého tvaru. V dolní čelisti jim vyrůstá jedna řada zubů.

TIP: Poodhalená hadí tajemství: Přeborníci beznohého života

Na každé straně hlavy mají hadi ještě zvláštní kosti volně spojené s čelistí. Ty umožňují při polykání rozměrného sousta, aby se pravá a levá čelist posouvaly nezávisle na sobě. Čelisti tak „pochodují“ střídavými „kroky“ na levé a pravé straně a pomalu se posouvají po soustu vpřed. Had v řadě případů nevtahuje kořist do svých útrob, ale sám se na ni pomalu „navléká“, asi jako když si natahujeme na ruku rukavici.

Střelba na cíl

Některé druhy kober využívají duté přední jedové zuby ke stříkání jedu až na vzdálenost několika metrů. Sprška toxinů je určena útočníkovi a kobra ji používá na svou obranu. Pohybem hlavy dokáže kobra proud jedu ze zubů překvapivě přesně zamířit. Cílí přednostně na oči. Plný zásah kobřím jedem do očí může útočníka zabít nebo poznamenat na zbytek života.

Představte si, že máte k dispozici stroj času a chcete zkoumat pozemskou historii. Některá místa by byla pro návštěvníky z naší doby velice atraktivní. A jiným by se měli ve vlastním zájmu vyhnout velkým obloukem. Britští paleontologové nedávno vytipovali lokalitu, která podle nich ve své době byla nejnebezpečnějším místem na zemi. Byl to doslova ráj predátorů.

Toto místo je překvapivě na dnešní Sahaře, na hranicích mezi Marokem a Alžírskem. Nachází se zde velmi dobře prozkoumaná druhohorní paleontologická formace Kem Kem, se spoustou rozmanitých fosilií ryb a paryb, želv, pterosaurů, dinosaurů i rostlin z období křídy. Formace Kem Kem je výjimečná velkým množstvím velikých dravců, kteří z ní dělají místo dávné hrůzy.

TIP: Dinosauří diskotéka na ostrově Skye odhaluje život jurských dinosaurů

Před 100 miliony let se tam rozkládal mohutný říčný systém, v němž žila řada suchozemských i vodních druhů. Jejich životy přitom neustále visely na vlásku, kvůli celé řadě nebezpečných predátorů. Řádil tam například obávaný dinosaurus Carcharodontosaurus, jehož největší jedinci mohli dosahovat délky přes 13 metrů a váhy přes 15 tun, anebo rovněž obrovský a zároveň lehce stavěný dinosaurus Deltadromeus. S nimi tam žili i nebezpeční pterosauři a další dravci. Jejich kořistí byly zřejmě hlavně ryby, které rovněž dosahovaly enormních velikostí.

Zvěrolékařská stanice Small Animal Specialist Hospital v Sydney řešila kuriózní případ: Krajta jménem Monty (anglicky se krajta řekne „python“, a jméno zvířete tak odkazuje na legendární britskou komediální skupinu Monty Python) se totiž „zakoukala“ do barevné plážové osušky a rozhodla se ji pozřít.

Plán posléze uskutečnila a nasoukala tkaninu do svého víc než třímetrového těla. V jejích útrobách by se však umělá vlákna nerozložila a had by zahynul hlady, neboť by neměl místo na obvyklou stravu. Lékaři z něj proto museli „příliš velké sousto“ vyjmout endoskopickými kleštěmi. Plaz i ručník přežili zákrok bez úhony.

Nekonečné výmluvy, že musíme zůstat v práci déle, nedodělané projekty, stres nebo nesplnitelné požadavky šéfa přitom často končí depresemi, infarktem či rozpadem rodiny. Nesprávně nastavený mix práce a času určeného pro blízké představuje nebezpečné balancování na laně: Buď zvládneme dojít na konec, nebo se zřítíme dolů. „Pokud na sebe klademe stále vyšší nároky, nestíháme pak v práci a přenášíme si povinnosti ze zaměstnání domů,“ popisuje kouč Vladimír Tuka.

Syndrom vyhoření

Nikola Bojčev pracuje jako rozhlasový moderátor a práce mu nezřídka zasahovala do soukromí. Brzy ráno už musel být v terénu a někdy tam zůstával dlouho do noci. Obzvlášť těžké pro něj bylo kombinovat pracovní povinnosti s časem věnovaným blízkým a přátelům – mluví dokonce o syndromu vyhoření, konkrétně po deseti letech v rádiu.

„Přestože jsem svou práci miloval, prostředí a stres byly velmi náročné. Dospěl jsem do fáze, kdy jsem ráno stál dvacet minut před budovou a přemlouval se, abych vůbec vešel dovnitř,“ popisuje moderátor. Sám přiznává, že mu pomohla především rodina a odborníci, a doporučuje nepřehlížet příznaky rodícího se problému, když se člověku přestává chtít do zaměstnání.

Rodina přede vším

Cukrářka Lenka Hnidáková se po narození dcerky rozhodla, že se práce nevzdá a zvládne obojí – realita však byla úplně jiná. „Pracovních povinností jsem si nabrala hodně a pak jsem skákala mezi nimi a miminkem, takže jsem skončila s pocitem, že žádný život nemám. Při práci přicházely výčitky, že nejsem s dcerou nebo s manželem,“ líčí. 

I díky odborné pomoci si nakonec uvědomila, že nejdůležitější je rodina a že by pro ni měla dýchat na sto procent. „Jsme rodinný podnik, takže občas zapojujeme také potomky. Ale našli jsme si balanc v tom, co kdo z nás dělá, a umíme si říct, kdy už se nebudeme bavit o práci,“ usmívá se nyní cukrářka.

Životní rovnováha

Tzv. work-life balance je rovnováha v pracovním a osobním životě, kdy jde o nalezení správného poměru mezi zaměstnáním a volným časem. I nejrůznější statistiky ovšem dokládají, že úkol není tak snadný, jak by se mohlo na první pohled zdát. 

Problém se zmíněným vybalancováním má až pětina lidí, přičemž 7 % českých zaměstnanců pracuje přes 50 hodin týdně. Netráví proto dost času s přáteli a rodinou, takže se pak snadno potýkají s psychickými problémy, včetně syndromu vyhoření. Jedná se o pocity bezmoci, apatie, ztráty kontroly nad emocemi, kdy člověk náhle propukne v pláč nebo reaguje podrážděně.

Luxusní off-line

Ohrožujeme tím nejen svoji mysl, ale také tělo a spánek nezbytný pro dobití energie. Navzdory velkým pokrokům v medicíně se stále častěji objevují tzv. civilizační choroby, související s hektickým životním stylem plným stresu. „S ohledem na náš způsob života jde dnes o základní onemocnění. Na nemoci srdce a cév ročně umírá přibližně pětapadesát tisíc Čechů,“ uvádí lékař David Frej.

TIP: Proč (špatně) spíme: Nespavost je v Česku druhý nejběžnější zdravotní problém

Dvojsečnou zbraň pak představuje trvalé připojení k síti. Technologie nám totiž s work-life balance vůbec nepomáhají, práci a školu máme neustále u sebe a odpojit se od počítače nebo mobilu znamená luxus, který si ne každý může dovolit. „Chceme uspět v pracovním procesu, proto neustále komunikujeme s druhými. Prahneme po úspěchu a vlastně tak dáváme najevo, že ti, kdo na nás čekají doma, nám v tom překážejí – čímž rodinu ztrácíme,“ doplňuje kouč Tuka.

Hledejte svůj recept

Rovnováhu mezi prací a osobním životem lze ovšem ovlivnit. Je nutné věnovat dostatek času kvalitnímu spánku a zapomenout na tzv. multitasking. Pozornost se při něm totiž drolí a činnosti vykonávané naráz nakonec zaberou víc času, než kdybychom je dělali jednu po druhé.

Naopak při aktivitách, jako je cvičení či běh, se uvolní negativní energie, mozek si odpočine a také uděláme něco pro své tělo. Jak si však perfektně rozložit čas na práci, osobní život a relaxaci, nakonec víme jen každý sám – univerzální recept pro všechny nikdo nevlastní.

Původně měl tento článek začínat radostným zvoláním: „Pozor, letí kometa!“ Po dlouhé době se totiž na hvězdném nebi objevila vlasatice, do níž astronomická obec vkládala nemalé naděje. Těleso s označením C/2019 Y4 Atlas, objevené 28. prosince 2019 (viz Dvojčata na Havaji), totiž od letošního února nečekaně rychle zjasňovalo a v průběhu března se stalo dostupným i pro malé dalekohledy.

Pohasínající naděje

Podle optimistických prognóz mělo zjasňování pokračovat, takže od května už bychom kometu bez problémů spatřili i pouhýma očima. Největší nadšenci pak doufali, že se jasností minimálně vyrovná například slavné C/1996 B2 Hyakutake z roku 1996.

Jenže vše dopadlo jinak: Křehké jádro vlasatice Atlas se začalo na počátku dubna rozpadat, čímž vzaly veškeré nadějné scénáře za své. Růst jasnosti se zastavil na hranici viditelnosti očima pod velmi tmavou oblohou a na sklonku dubna už byla kometa vidět pouze ve větších binokulárech jako nevýrazný rozostřený bod.

Jádro žije

Část jádra však přece jen přežila a dál putuje Sluneční soustavou. Ostatně v kruhové mapě najdete cestu komety květnovou večerní oblohou, tedy souhvězdími Žirafy a Persea, včetně příslušných dat. Stále tak můžete zvolat „Pozor, letí kometa!“ – jen zkrátka není tak výrazná, jak se původně předpokládalo… 

TIP: Kometa ATLAS se rozpadla. Užijeme si místo ní „prehistorickou“ kometu SWAN?

Dodejme, že jde o vlasatici dlouhoperiodickou, která se kolem Slunce pohybuje po velmi protáhlé eliptické dráze s dobou oběhu okolo šesti tisíc let. K Zemi se nejvíc přiblíží 23. května a přísluním projde o osm dnů později. Mimochodem, její trajektorie se značně podobá slavné Velké kometě z roku 1844, dnes označované C/1844 Y1. Dost možná se tak jedná o pouhý fragment tělesa, jež ohromujícím způsobem ozdobilo nebe ve 40. letech 19. století. 

Řetízek v Žirafě

Říkáte si teď, že byste se při hledání vlasatice Atlas na večerní obloze mohli poohlédnout po dalších zajímavých nebeských objektech v její blízkosti? Bohužel, kometa se v první polovině května pohybuje napříč souhvězdím Žirafy, které je mimořádně chudé na jasné hvězdy i na nápadnější cíle vzdáleného vesmíru. 

Ale nevzdávejte se! Zkuste třeba vyhledat tzv. Kemblovu kaskádu. Bude to vyžadovat temnější oblohu a dalekohled s malým zvětšením a velkým zorným polem, například triedr. Jinak se do něj kaskáda nevejde: Jde totiž o řetízek asi 20 stálic dlouhý bezmála 2,5°, směřující od severozápadu na jihovýchod. Při pátrání po něm zkuste dalekohledem pozvolna projíždět skrz souhvězdí Žirafy ze strany na stranu. Pomůže vám stálice páté velikosti HR 1 204 přibližně ve středu uskupení, viditelná i bez přístroje. Zbytek hvězd dosahuje jasnosti v rozmezí 7–8 mag.

Dobře ukrytý asterismus

Kemblova kaskáda pozorovatelům hvězdné oblohy dlouho unikala, nejspíš právě kvůli již zmíněné fádnosti souhvězdí Žirafy, které zkrátka nepoutalo dostatečnou pozornost. O docela nápadném řetízku stálic se tak astronomové dozvěděli teprve v roce 1980 ze stránek známého amerického časopisu Sky and Telescope. Autorem textu a současně otcem pojmenování kaskády se stal redaktor Walter Scott Houston, jenž ji ovšem sám neobjevil. Na uskupení jej pouze, k jeho nemalému překvapení, upozornil amatérský astronom a františkánský kněz v jedné osobě Lucian Kemble. 

Kemblova kaskáda představuje tzv. asterismus, tedy nějakým způsobem nápadné seskupení hvězd, jež ovšem nepatří mezi 88 oficiálních souhvězdí deklarovaných Mezinárodní astronomickou unií. K nejznámějším asterismům řadíme Velký vůz či Velký letní trojúhelník tvořený hvězdami Deneb, Vega a Altair. Stálice Kemblovy kaskády spolu navíc nijak fyzicky nesouvisejí a pouze náhodou se na naši oblohu promítají ve velmi pohledné řadě.

Cesta za odměnou

Lucian Kemble však objevil i další dva o něco méně nápadné asterismy: Tzv. Kemble 2 v souhvězdí Draka poblíž hvězdy Chí Draconis připomíná zmenšenou verzi souhvězdí Kasiopeji a Kemblův drak v Žirafě nedaleko Gama Camelopardalis pro změnu svým tvarem evokuje papírového draka s ocasem. Posledním výrazným, přestože nepřímým otiskem kněze na nebi se stala planetka 78 431 Kemble, odhalená v roce 2002 na Palomar Observatory v Kalifornii a pojmenovaná na jeho počest.

TIP: Jak fotit vesmír: Začínáme s fotografováním hvězdného nebe

Kemblovu kaskádu navíc můžete skvěle využít jako „cestičku“, po níž doputujete k dalšímu zajímavému objektu ze souhvězdí Žirafy: U jejího jihovýchodního okraje leží kompaktní otevřená hvězdokupa NGC 1502 trojúhelníkovitého tvaru. Vznikla před pouhými 10 miliony let a dělí ji od nás asi tři tisíce světelných roků. Jelikož ovšem představuje objekt sedmé hvězdné velikosti s úhlovým průměrem 8′, vyžádá si rovněž alespoň menší dalekohled. Objektiv o průměru 10 cm pak hvězdokupu rozloží na pěknou řádku samostatných stálic a ve velkých přístrojích napočítáte až 20 hvězd s jasností 7–12 mag. Jak působivá odměna za zdolání Kemblovy kaskády! 

Východy a západy Slunce

V první polovině měsíce se Slunce nachází ve znamení Býka, 20. května 2020 v 15:50 SELČ vstupuje do znamení Blíženců.

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – viditelný ve druhé polovině května večer nad severozápadem
• Venuše – viditelná večer nad západemaž severozápadem
• Mars – viditelný ráno nad jihovýchodem
• Jupiter – viditelný ve druhé polovině noci nad jihovýchodem až jihem
• Saturn – viditelný ve druhé polovině noci nad jihovýchodem až jihem
• Uran – nepozorovatelný
• Neptun – nepozorovatelný

Zajímavé úkazy v květnu 2020

• 4. května – setkání Měsíce a Regula ze Lva na noční obloze (nejmenší vzdálenost cca 5° v ranních hodinách 5. května)
• 5. května – maximum činnosti meteorického roje Éta Akvarid
• 12. a 13. května – seskupení Měsíce, Jupitera a Saturnu na nočním nebi ve druhé polovině noci nad jihovýchodem až jihem (na ploše o průměru cca 10°)
• 15. května – setkání Měsíce a Marsu na ranní obloze nad jihovýchodem (vzdálenost cca 3,5°)
• 22. května – setkání Merkuru a Venuše na soumrakovém podvečerním nebi nízko nad severozápadem (vzdálenost cca 1,2°)
• 24. května – seskupení velmi úzkého měsíčního srpku, Merkuru a Venuše na podvečerní soumrakové obloze nízko nad severozápadem (na ploše o průměru cca 8°)

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském letním čase (SELČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Seriál pozorování oblohy vzniká ve spolupráci s Hvězdárnou a planetáriem Brno

Egyptský lid jásá: „Sláva božskému faraonovi, který osvobodil zemi od pasteveckých králů!“ Vzdávají úctu panovníkovi Ahmosemu, jenž vyhnal z říše na Nilu cizí vetřelce.

Faraon po dlouhých bojích konečně porazil Hyksósy. Tito přivandrovalci se zhruba v polovině 17. století př. n. l. zmocnili vlády nad Egyptem. Proto si musela 17. dynastie egyptských panovníků zvolit za své sídlo Théby. Konečně po zhruba sto letech udělal faraon Ahmose mocenským ambicím Hyksósů konec. Nyní má vládu nad Egyptem pevně ve svých rukou. S ním začíná období Nové říše...

Faraon však dobře ví, kdo mu připravil půdu pro jeho vítězné tažení. Proto kněží v chrámech a nápisy v kameni nevelebí jen jeho, ale rovněž jeho babičku královnu Tetišeri a matku Ahhotep. Co víme o těchto pozoruhodných ženách?

Ctižádostivé královny

Kolem roku 1560 př. n. l. se vlády nad rozděleným Egyptem ujímá faraon Sekenenre Tao II. Se správou země mu zdatně vypomáhá jeho manželka a pravděpodobně zároveň sestra Ahhotep. Panovník se nad jejím zájmem o politiku nijak nepozastavuje. Stejně si počínala i jeho matka královna Tešiteri.

Tato pozoruhodná žena původem ze střední vrstvy poskytovala jeho otci cenné rady a těšila se velké úctě poddaných. Jenže ani ona, ani její syn a dcera, se nedovedou vypořádat s Hyksósy, kteří si rovněž nárokují vládu nad Egyptem. Sekenenre se na trůnu příliš dlouho neohřeje, neboť zahyne v bitvě s cizími válečníky. Ze světa odchází ve strašlivých mukách. Jeho mumie nalezená roku 1881 ve skrýši mumii v údolí Dér el- Bahrí na západním břehu Nilu nese stopy po mnoha ranách. Útočníci zřejmě egyptského panovníka zabili sekerou. 

Kdo pomstí faraonovu hrůznou smrt? Pokusí se o to Kamose, jenž nastoupí na trůn po Sekenenrovi. Snad se jednalo o bratra či syna zesnulého faraona, v tom nemají vzhledem ke skromnému množství pramenů z té doby jasno ani egyptologové. Ať už byl vztah mezi oběma muži jakýkoli, Kamose ve svém snažení neuspěje. Zhruba tři roky poté, co získá korunu, zahyne také on v bitvě. Teď už se 17. dynastie ocitá opravdu v úzkých. Královna Ahhotep sice porodila svému muži syna Ahmoseho, avšak ten sotva dovršil desátý rok život. Těžko očekávat, že se Hyksósům vzepře pouhé dítě! Někdo to ale udělat musí…

Vláda žen

Horní Egypt se bouří. „Ženy vládnutí nerozumí. Na válečném poli si neporadí. Říše potřebuje mužského panovníka,“ hřímají šlechticové a generálové. Nelíbí se jim Ahhotepino rozhodnutí, že v době nezletilosti svého syna bude vládnout zemi ona jako královna regentka. Chtějí faraonovu matku odkázat do patřičných mezí, jenže ta se nenechá zastrašit. Shromáždí vojsko a v čele armády vytáhne do Horního Egypta. Ona jim ukáže, že i ženy dovedou vyhrávat bitvy! 

O co přesně vzbouřencům v Horním Egyptě ve skutečnosti šlo, nevíme. Nápis, který nechal k oslavě své matky vytesat Ahmose, hovoří jen o tom, že Ahhotep potlačila povstání. Historikové nicméně považují za pravděpodobné, že důvodem ke vzpouře se nejspíš stalo náhlé úmrtí faraona Kamose, jenž zanechal říši bez dospělého mužského následníka. Královna si vedla dobře i v dalších ohledech. Pečovala o armádu a bránila se nenechavým Hyksósům zuby nehty. Možná jí s vládnutím pomáhala její matka královna Tetišeri. Také jí totiž Ahmose v pozdějším oslavném nápise prokazuje úctu.

Opora faraonů

Ahhotep předá státnické povinnosti svému synovi až po šesti letech vlády. Dále mu však radí. Kdo ví, možná právě díky ní a snad i své schopné manželce a sestře v jedné osobě Ahmose-Nefertari nakonec faraon své nepřátele porazil. Podle některých výkladů zažije Ahhotep ještě vládu svého vnuka Amenhotepa I., dokonce možná i pravnuka Thutmose I.! Pokud se zastánci této teorie nemýlí, měla královna skutečně tuhý kořínek. Za těchto předpokladů by se totiž dožila zhruba devadesáti let.

TIP: Osvoboditel sfingy: Čím si Auguste Mariette získal uznání Egypťanů?

Po své smrti se Ahhotep dočká vskutku královského pohřbu na tradičním pohřebišti představitelů 17. dynastie v oblasti Dra-Abú an-Naga na západním břehu Nilu u Luxoru. Její hrobku objeví roku 1858 francouzský egyptolog Auguste Mariette. Také díky němu se historikové o statečné královně dozvědí.

Rok 1915 byl na západní frontě ve znamení marných dohodových ofenziv, které německé jednotky dokázaly díky lokálním protiútokům utopit v krvi, takže se linie příliš neposouvala. Berlín mezitím věnoval pozornost jiným válčištím a císařská armáda „hasila požáry“ svého rakousko-uherského spojence. Nejprve centrální mocnosti spustily ofenzivu v Haliči (květen 1915) a vrhly ruské formace stovky kilometrů na východ, poté společně s novým spojencem Bulharskem okupovaly Srbsko (podzim 1915).

Aby toho nebylo málo, do konce ledna 1916 musela Dohoda evakuovat své síly z poloostrova Gallipoli po zpackaném pokusu donutit Turecko ke kapitulaci, navíc italské ofenzivy proti Rakousku-Uhersku zkrachovaly. Dá se říci, že rok 1915 byl pro Paříž a její spojence nejhorším válečným rokem. Za této situace naplánovali němečtí stratégové drtivý úder, který měl defi nitivně zemi galského kohouta srazit na kolena.

Východ, nebo západ?

V čele německého Velkého generálního štábu stál tou dobou generál pěchoty Erich von Falkenhayn. Koncem roku 1915 se jej někteří podřízení (von Hindenburg, Ludendorff ) snažili přesvědčit, aby koncentroval císařské síly na východní frontě a vyřadil Rusko z války. Náčelník štábu to ale odmítl. Shodl se totiž s kancléřem Bethmannem Hollwegem, že separátní mír s Petrohradem je v nedohlednu a nová ofenziva proti carské říši by jen „polykala“ další a další vojáky.

Místo toho raději znovu obrátil svou pozornost na západ, kde doposud setrvávali Němci v defenzivě. K útoku proti francouzským pozicím se mu podařilo přesvědčit i císaře Viléma II., jemuž tvrdil, že přestože považuje za německého „arcinepřítele“ Velkou Británii, měli by udeřit proti zemi galského kohouta, jež se nachází na pokraji zhroucení. Von Falkenhayn si sliboval, že tím „vyrazí Anglii z ruky její nejlepší meč“. Londýn jinak zůstával díky Královskému námořnictvu mimo dosah a útoky proti Itálii postrádaly podle generála smysl, protože Římu se vojensky nedařilo. Falkenhayn očekával, že jistě brzy z války vycouvá Itálie sama. 

Nechme je vykrvácet! 

Velký generální štáb zanalyzoval nepřátelské ofenzivy z roku 1915 a dospěl k závěru, že všechny měly jeden společný jmenovatel, který nakonec zapříčinil jejich selhání. Dohoda se zpravidla pokoušela o průlom na příliš širokém úseku fronty, k čemuž neshromáždila dostatek děl a neměla k dispozici ani adekvátní zálohy. I když se francouzským či britským vojákům podařilo obsadit první obranné linie, utrpěli obrovské ztráty. Vilémovští dělostřelci pak obrátili zbraně proti ztraceným zákopům a dílo zkázy dovršil německý protiútok, jemuž čelila jen otřesená hrstka mužů marně čekající na posily.

Na základě těchto skutečností von Falkenhayn zavrhl ofenzivu na širokém úseku fronty i pokus o průlom. Místo toho vytipoval několik míst, která si, podle něj, nemohli Francouzi dovolit vyklidit a budou je muset bránit do posledního muže. Německé armády by se pak netlačily dopředu, ale za pomoci velké koncentrace dělostřelectva by ničily živou sílu a nechaly nepřítele vykrvácet, protože bude muset do ohrožené oblasti přisouvat stále nové jednotky. Císaři se neotřelý plán zalíbil a dal mu zelenou. Stejně jako náčelník štábu si uvědomoval, že čas hraje proti Německu a pokud válka potrvá příliš dlouho, dohodová blokáda nakonec vysaje všechny zdroje a Berlín ztratí šanci zvítězit.

Společný postup 

Hlavní tíhu bojů na západní frontě nesla od počátku bojů Francie, která jen za rok 1915 ztratila na 1,2 milionu mužů (z toho 350 000 padlých a nezvěstných) a zhruba 50 % důstojníků. Vinu na tom nesla nedostatečná dělostřelecká příprava způsobená také nedostatkem munice. Například u Arrasu v květnu 1915 měli kanonýři pro 20km úsek fronty k dispozici pouze 400 granátů.

Pokračování: Ticho před krvavou bouří: Přípravy na nekonečnou bitvu u Verdunu (2)

Německé pozice tak zůstaly po bombardování takřka netknuté a císařští kulometčíci pak masakrovali stovky francouzských pěšáků, což mělo zhoubný vliv i na morálku. Jeden z vojáků později vzpomínal: „Tři stovky mužů z našeho pluku ležely dokonale vyrovnané. Při prvním zahvízdání kulek důstojníci zařvali ‚Seřadit!‘ a všichni šli na smrt jako na přehlídce.“