Nejen živočichové, ale i rostliny bývají nemocné a někdy potřebují lék. Jsme zvyklí na postřiky rostlin různými látkami, takové zákroky ale bývají komplikované, nákladné a zasahují i jiné organismy, než jsme původně měli v úmyslu. Další možností jsou tradiční injekce, ty ale nejsou použitelné pro malé či křehké rostliny a způsobují velká poranění. Američtí vědci a inženýři institutu MIT vymysleli jednoduché zařízení, které umožňuje velice přesnou a přitom bezpečnou aplikaci léčiva rostlině.

Jde o takzvaný fytoinjektor, který je obdobou mikrojehel, dnes stále častěji používaných v lidské medicíně. Zařízení je vyrobené z biomateriálu blízkého hedvábí a dokáže dopravit léčivo nebo jinou látku přímo do systému cév rostliny. Fytoinjektor vznikl v rámci projektu, který má být odpovědí na šíření „žlutého draka“, velmi ničivé bakteriální choroby citrusů.

TIP: Bzučící inspirace: Bezbolestné mikrojehly napodobují komáry

Jak uvádí inženýr Yunteng Cao, jejich tým chtěl vyřešit technický problém a povedlo se jim vytvořit univerzální nástroj, který by mohl mít široké využití. Nejde jen o léčení či očkování rostlin. Fytoinjektor lze použít k velmi přesnému dodávání malých množství živin, například při péči o velmi vzácné či cenné rostliny. Také by se mohl uplatnit při odběru vzorků z rostliny pro následné laboratorní analýzy nebo při genetických zákrocích. Tým institutu MIT již úspěšně vyzkoušel fytoinjektor při editování DNA rostliny.

Hlavní město Praha připomínalo počátkem května 1945 parní kotel před výbuchem. V ulicích panovalo zjevné napětí a nikdo si nebyl jist tím, co mohou přinést nejbližší dny. Z poslechu zahraničního rozhlasu vyplývalo, že Rudá armáda již bojuje v samotném centru Berlína a jednotky americké armády pronikly na území západních Čech. Narůstaly také aktivity domácího odboje, i když byly ilegální organizace těžce postiženy předchozími zatýkacími akcemi gestapa a trpěly nedostatkem zbraní.

Ve dnech 29. a 30. dubna tajně vznikl koordinační odbojový orgán Česká národní rada (dále jen ČNR), kde získali rozhodující slovo komunisté a sociální demokraté. Zasedali každý den a věnovali se přípravám povstání. Nebyla to však jediná odbojová organizace v Praze a existovaly i další, které se také zabývaly podobnými plány. Nacisté dobře chápali význam hlavního města protektorátu, takže již v dubnu začali Prahu opevňovat. Na Petříně, v Kinského zahradě a na Letenské pláni se objevily dělostřelecké palposty, řada ulic se připravovala k zatarasení a v plánu také bylo zničení všech mostů přes Vltavu. Ve snaze udržet klid prohlásila nová německá vláda admirála Karla Dönitze Prahu za lazaretní město.

Povstání začíná

Přes snahy získat politickou převahu se ČNR nestala orgánem s celonárodní autoritou a povstání v pražských ulicích vypuklo spontánně, bez ohledu na plány českých politiků a vojáků. V pátek 4. května odpoledne začali Pražané hromadně odstraňovat německé nápisy, firemní štíty a dvojjazyčné orientační tabule. V ulicích se shromažďovali lidé, kteří diskutovali o situaci. Prodavači v obchodech odmítali brát německé marky a průvodčí v tramvajích hlásili názvy stanic jen v češtině.

K vážné události došlo na třídě Krále Jiřího ve Vršovicích, kde se shromáždil dav u místní školy. Ta sloužila jako karanténní stanice pro vězně z koncentračních táborů v Dachau a Buchenwaldu a jejich zubožený stav vyvolával u přítomných lítost a rozhořčení. Atmosféra houstla a lidé roztrhali nacistickou vlajku zavěšenou na škole. Jeden z přihlížejících členů SS chtěl zjednat pořádek a vytáhl zbraň, ale přítomný protektorátní policista jej zastřelil a usmrtil i jednoho odbojáře, kterého omylem považoval za agenta gestapa. Byli to první mrtví v Praze.

V nočních hodinách se pak po městě začaly ozývat ojedinělé výstřely a ráno 5. května zahájil hlasatel rozhlasu Zdeněk Mančal ranní program provokativním českoněmeckým hlášením „je sechs hodin“. Lidem se to líbilo a od osmi už mluvil pouze česky. Policejní prezident Weidermann potom sice vydal zákaz shromažďování v ulicích a odstraňování německých nápisů, na obyvatelstvo hlavního města to ale zapůsobilo přesně opačně.

V ulicích čím dál víc Pražanů vyvolávalo hesla „Ať žije prezident Beneš“, „Ať žije republika, ať žije svoboda“ a podobně. Na budovách se objevily dosud přísně zakázané československé prapory i vlajky spojeneckých mocností. Místy začalo odzbrojování německých a maďarských vojáků a povstalci se zmocňovali jejich zbraní. Na povstaleckou stranu přešla protektorátní policie a příslušníci tzv. vládního vojska.

Město v ohni

Šest let nacistického teroru Pražany těžce poznamenalo a nyní si chtěli vyřídit účty se všemi nacisty a kolaboranty. Ti byli na ulicích stále častěji napadáni a někteří ubiti k smrti. Zprvu překvapené jednotky německé armády, policie a oddílů SS však začaly podnikat protiúdery a obětí postupně přibývalo.

K prvnímu většímu střetnutí došlo u budovy rozhlasu na Vinohradské třídě, odkud 5. května ve 12.36 zazněla zpráva: „Voláme českou policii, české četnictvo, vládní vojsko, dostavte se ihned do budovy Českého rozhlasu! Esesáci nás chtějí vyvraždit! Přijďte nám na pomoc! Přijďte ihned!“ Následně vyrazily do boje tisíce lidí, mnozí doslova s holýma rukama. Proto bylo nutné získat zbraně především odzbrojovacími akcemi a na mnoha místech se skutečně Němci nechali odzbrojit bez problémů. Jejich odpor ale postupně sílil a boj probíhal zejména o rozhlasovou budovu, kde museli povstalci likvidovat tvrdou obranu esesáků poschodí za poschodím. Nakonec však Němci kapitulovali a rozhlas byl celý v českých rukou.

Na Pařížské třídě se objevily německé tanky a ostřelovaly Staroměstské náměstí. Wehrmacht a příslušníci SS útočili ale i na jiných místech. V odpoledních hodinách 5. května začaly v ulicích Prahy vyrůstat první barikády. Lidé používali k jejich stavbě vše, co jim přišlo pod ruku, od převrácených tramvajových vozů přes staré skříně po popelnice.

Pokračování: Praha bojující: Před 70 lety vypuklo v Praze povstání proti nacistům (2)

Nacisté odpověděli leteckými údery, které prováděly letouny Messerschmitt Me 262 startující z ruzyňského letiště. Výbuch bomby shozené z letadla na barikádu ve Šlikově ulici v Břevnově usmrtil 16 civilistů. Hlavním problémem bylo, že všechny akce povstalců probíhaly živelně a neřídil je žádný velitelský orgán. Proto zahájilo svou činnost vojenské velitelství Bartoš v čele s brigádním generálem Karlem Kutlvašrem, které sídlilo v Bartolomějské ulici. Jako politické vedení se potom do čela povstání snažila protlačit ČNR, ale v nepřehledné situaci bylo těžké prosadit nějakou autoritu.

Atentát zpoza prevétu

kdo: Edmund II. Železoboký | kde: Anglie

Edmund II. Železoboký má v historii poněkud problematické místo. Angličané mu nemohou prominout, že se vytrvale vzpouzel moci svého královského otce a sám usiloval o trůn. Jeden druhému navzájem vraždili spojence a podporovatele. Jenže tyto rodinné půtky oslabovaly už tak dost vyčerpanou Ang­lii, na kterou si dělali zálusk Dánové. Na konci dubna roku 1016 Edmund II. dosáhne svého: stane se králem, protože jeho otec konečně zemřel. Radovat se ale příliš nemůže. Londýn obléhají nájezdníci dánského krále Knuta Velikého a všichni jeho potenciální spojenci jsou buď po smrti, nebo raději přešli na dánskou stranu. Edmund se bije jako lev a dosáhne několika vítězství. Jenže na to, aby Dány skutečně vyhnal, mu síly nestačí.

Ke slovu tak přistoupí diplomacie. Knut Veliký mu předloží poněkud zvláštně formulované podmínky. Takzvaná Dohoda z Alney říká v krátkosti toto: „Půlka Británie bude dánská, druhá vaše. A kdo umře později, bude si moci vzít bez boje polovinu toho druhého.“

Edmund to rozhodně považoval za úspěch a pozbyl opatrnosti. Když se tedy po pár dnech v bezpečí svého hradu posadí na latrínu, přehlédne maskovaného vraha, který jej dvakrát bodne mečem do zadnice. Dánové dosáhli svého. Je jen otázkou, jak dlouho musel atentátník ve svém úkrytu vyčkávat, a hlavně, jak poznal, že píchá do správného zadku. 

Pozor na volání přírody

kdo: Godefroy IV. | kde: Francie

Corpore exiguous tamen animo eximius – tedy volně přeloženo, slabé tělo vzletný duch. Takovými slovy popisují kronikáři Godefroye IV., hrbáče s bystrým úsudkem. I když nebyl zrovna silák, vojskům uměl velet, a to se v roce 1076 počítá. Zrovna totiž zuří boj o investituru a schopných vojevůdců je nedostatek. O co tu jde? Je to letitý spor mezi papežem a císařem Svaté říše římské. Hlavní téma? Vliv světských panovníků na jmenování církevních hodnostářů. Může to vypadat jako maličkost, ale jde o miliony ve zlatě a obrovskou moc. A jak s tím souvisí Godefroy? V poslední době straní spíš císaři Jindřichu IV., což si papež bere dost osobně. Dílem proto, že mu sám povolil rozvod, a tak by za to očekával nějakou tu protislužbu. 

Jenže Hrbáč má své vlastní plány, ze kterých má obavy i císař. Co kdyby zase změnil stranu? Zvlášť teď, když byl jmenován vévodou dolnolotrinským. Život Godefroye spěje k rychlému konci a úder přijde ze skutečně nečekané strany. Za ostěním toalety v městečku Vlaardingen číhá vrah, který jej bodne dlouhým mečem poté, co „vévoda ucítí volání přírody“. Umírat na následky zranění bude několik týdnů. Kdo z jeho spojenců či manželek nakonec vydal pokyn k útoku, se už nedozví. 

Provětrat palác

kdo: Kateřina II. | kde: Rusko

Podobný osud jako předchozí nešťastníci sdílela i Kateřina II. Veliká, ruská carevna. Na jejím životě nebylo nic konvenčního. Vyvolala palácový převrat, aby svrhla svého neschopného muže, zdatně manipulovala s celým dvorem a šlechtou, vedla války obranné i dobyvačné. Do popředí světového zájmu ji dostaly její četné milostné eskapády, o kterých kolovaly až neuvěřitelné legendy. Je libo sex s koněm nebo celou carskou palácovou gardou? A její skon? Také nekonvenční. Podle neověřených, ale o to pikantnějších zpráv ji srdeční zástava dostihla na toaletě. Až její sloužící ji uctivě uložili do postele. Obraz carevny v očích prostých lidí to už ale nezachránilo. 

Když vyprazdňoval břich

kdo: Kníže Jaromír | kde: Čechy

Jak bychom mohli zapomenout na našeho nejslavnějšího „záchodového mučedníka“. Kníže Jaromír z rodu Přemyslovců měl život samou svízel. Když prchal před krutostí staršího bratra Boleslava III. do Bavor, už ho kus chybělo – bratříček ho totiž dal vykastrovat. A i když se takto poněkud dynasticky indisponovaný Jaromír nakonec na český knížecí stolec dostal, dlouho na něm nevydržel. Před ostatními nárokovateli vlády utíkal dokonce několikrát a ve vězení si u bývalého bavorského spojence pobyl téměř jednadvacet let.

A to nebylo vše – když jej propustili na svobodu a získal jistou moc, nechal jej jeho druhý bratr Oldřich oslepit. A i když se poté vzdal nároků na trůn, život si nezachránil. Atentát na zcela odepsaného a bezmocného muže nejspíš zosnovali Vršovci. Kosmas celou událost popisuje takto: „Kochan poslal svého kata, a když onen slepec seděl na záchodě v hodině noční a vyprazdňoval břich, proklál ho ostrým oštěpem zezadu až do útrob břišních.“

Americká vesmírná agentura NASA intenzivně pracuje na programu Artemis, který by měl vrátit Spojené státy na Měsíc. Cílem programu je přistát v roce 2024 se dvěma astronauty v oblasti jižního pólu Měsíce, ke konci dvacátých let na jeho povrchu a na orbitě Měsíce vybudovat dlouhodobě udržitelnou základnu. Nezbytnou součástí těchto ambiciózních plánů bude přistávání na Měsíci. 

Představitelé NASA ve čtvrtek 30. dubna (2020) oznámili, že udělili kontrakty týmům třech soukromých společností, které pro ně budou vyvíjet systémy pro přistání na Měsíci s lidskou posádkou. Úspěšné landery by se měly stát součástí programu Artemis a pak vstoupí do historie vesmírných letů.

Lunární moduly od soukromých společností

Vybranými společnostmi jsou SpaceX, Dynetics a Blue Origin. Podělí se o celkem 967 milionů dolarů, které by měly pokrýt vývoj lunárních přistávacích systémů na 10 měsíců. Pak NASA zhodnotí jejich projekty a vybere jeden, případně i více z nich k dokončení. Výsledkem by měl být jeden či několik systémů, které přistanou na Měsíci a opět z něj odletí.

TIP: NASA se vrátí na Měsíc. Co tam ale astronauté budou dělat?

Přistávací systémy zmíněných společností se navzájem velmi liší svojí konstrukcí. SpaceX nabízejí svoji kosmickou loď Starship, která by měla přistát na Měsíci jako jednostupňové zařízení. Společnosti Dynetics se sídlem v Alabamě oproti tomu pracuje na dvoustupňovém landeru, který je rozdělený na přistávací a návratovou část. Blue Origin magnáta Jeffa Bezose vyvíjejí systém, který je dokonce trojstupňový a zahrnuje sekce pro přistání, návrat, a také technickou sekci.

Krymská válka (1853–1856), nebyla jen dramatem bitev, ale i děsivým příběhem o epidemiích a umírání v nepředstavitelných podmínkách. V něm jako hvězdy zazářily Florence Nightingalová a další ošetřovatelky, kterým britští vojáci dali přezdívku Dámy s lampami. Odkazovala na biblické podobenství o deseti pannách, v němž je lampou míněna pravda a olejem do ní dobro. Aktivita těchto žen stojí mimo jiné na počátku snah, jež vedly roku 1864 k založení mezinárodního Červeného kříže.

Umírají jak mouchy!

Vzdálenou válku na Krymu vnímala britská veřejnost jako hrdinnou výpravu, jejíž první dějství představovala porážka Rusů u Almy 20. září 1854. Už o měsíc později si však 40 000 čtenářů deníku The Times přečetlo článek, který euforii rázem smetl. Thomas Chenery, právník a dopisovatel v Istanbulu, v něm psal o utrpení britských vojáků a o strašlivých podmínkách v hlavní vojenské nemocnici ve Scutari (Üsküdar na západním břehu Bosporu), kde hynou nemocní a ranění jak mouchy. Pobouření, které následovalo, přimělo sira Roberta Pela, bývalého premiéra, hned následující den k návrhu uspořádat veřejnou sbírku a kabinet k ochotě podniknout určité kroky. 

Zmíněný článek uváděl, že expediční síly postrádají polní ošetřovny a mají naprostý nedostatek lékařů, chirurgů i sester oproti francouzskému sboru: „Francouzi nás tu nesmírně předstihli. Jejich zdravotní opatření jsou mimořádně dobrá, jejich chirurgové početní, navíc jim pomáhají Milosrdné sestry, které výpravu provázejí v neuvěřitelném počtu. Tyto zbožné ženy jsou skvělými ošetřovatelkami.“ 

Ženy, které by obstály 

Článek, jenž se ptal, proč Britové podobné sestry nemají, četla i čtyřiadvacetiletá slečna Florence Nightingalová, která se od roku 1847 znala se Sidneym Herbertem, politikem a nyní státním sekretářem pro válku, i jeho chotí. Byla to zbožná dívka, jež se navzdory protestům rodiny rozhodla zasvětit život nemocným.

Jen co řádky v The Times dočetla, napsala Herbertově ženě a navrhla vytvořit ženskou zdravotní polní službu. Shodou okolností se její list zkřížil s psaním Herbertovým, v němž státní sekretář navrhoval zhruba totéž a ptal se, zda by se Florence tohoto břemene neujala. Předem ji ovšem varoval: „Nesnáze najít ženy, které by obstály vprostřed takových hrůz a měly krom ochoty i znalostí nesmírnou energii a odvahu, budou veliké.“

Florence přijala okamžitě a o tři dny později ji kabinet schválil do čela Female Nursing Establishment of the English General Hospitals in Turkey (Institutu ženských ošetřovatelek anglické hlavní vojenské nemocnice v Turecku) s prozatímním rozpočtem 1 000 liber, což nebylo mnoho.

Andělé bez svatozáře

Ženy, které Florence najala, představovaly různorodou skupinu, která měla do svatosti biblických panen hodně daleko. Jen málo z nich bylo gramotných, leckteré pily (jednu později Florence musela pro opilství vyhodit) a další holdovaly letmým sexuálním známostem. Nová vrchní sestra ale vytyčila pravidla a nastolila kázeň. Dala dohromady osmatřicet žen, s nimiž 21. října 1854 vstoupila na parník Vectis, šťastně proplula bouří u Marseille a 4. listopadu přistála v Istanbulu. 

Krátce nato už zjišťovala, v jakých hrůzách se ocitla, neboť mezi nemocné cholerou (která vypukla už za plavby expedičních sil od Smyrny k Istanbulu a zuřila dál) a raněné od Almy přiváželi čerstvé oběti bitvy u Balaklavy. Poměry ve Scutari s přemírou osob po amputacích popsala takto: „Myslím, že ve všech uličkách vycházejí tak tři končetiny na jednoho muže, a to se na Krymu nakládají raněnými dvě další lodě (…) Máme čtyři tisíce lůžek, jedno od druhého ani ne osmnáct palců (…).“ 

Psala o zaneřáděných podlahách, špíně, hmyzu, nedostatku hygieny i absenci základní péče. To však nebyly jediné problémy. Narážela na pohrdání vojenské správy, na překážky v armádní administrativě, na nedostatek materiálu počínaje mýdlem a obvazy, na opovržení doktorů, kteří přítomnost sester pokládali za vměšování. Mohla ale psát i o vděčných vojácích, kteří dali její skupině něžně drsnou přezdívku Band of Angels (Tlupa andělů).

Záslužné dílo

To základní, co musela Florence v nemocnici ve Scutari udělat, bylo zavést postupně hygienická pravidla (velká část úmrtí ve špitále padala na vrub otrav krve), což nebylo ani příjemné, ani jednoduché. S rozpočtem 1 000 liber na rok nešlo mnoho pořídit, přesto dámy dělaly, co bylo v jejich silách, byť samy pomalu neměly kam hlavu složit. 

Rýžové kartáče a mýdlo, to byly první věci, které Florence nakoupila, a pak dámy zaklekly, aby důkladně vydrhly zaneřáděné podlahy. Poté přišly na řadu kotle k vyvařování prádla, a nato kuchyně se stravou, která by raněným a nemocným pomohla při zotavování a nabírání sil. Z rozpočtu, který byl přece jen navýšen, se nakupovalo vše od prostěradel či látky na obvazy přes ponožky, spodky a košile až po nože, dřevěné lžíce, mýdlo nebo čerstvou zeleninu a ovoce. 

Florence se zasadila také o zlepšení dopravy raněných po moři do Istanbulu, o vznik prvních nemocničních lodí a ošetřovatelskou péči na nich. Osudy raněných ostatně zlepšila v závěru války i železnice mezi Istanbulem, Balaklavou a předpolím obléhaného Sevastopolu. Za 3 000 liber bylo nakonec postaveno i sanatorium ve Smyrně, které plnilo funkci doléčovacího a rehabilitačního zařízení. Výsledek se vždy počítá a to, k čemu slečna Nightingalová podstatnou měrou přispěla, nejlépe říkají statistické ukazatele. Úmrtnost v nemocnicích, která dosahovala 60 %, poklesla v únoru 1855 na 42,5 %.

Žena jako inspirace

Bojiště na Krymu roku 1856 utichla, o tři roky později ale došlo k velké bitvě v severní Itálii, kterou svedly sardinsko-piemontské a francouzské síly pod velením Napoleona III. a Viktora Emmanuela II. s rakouskou armádou císaře Františka Josefa I. Odehrála se 24. června 1859 u Solferina a po patnácti hodinách bojů tu leželo na 40 000 mrtvých či raněných. Zdravotní služba vítězných Francouzů se nedokázala o tak velký počet obětí postarat a švýcarský obchodník Jean Henri Dunant, který cestoval přes nedaleké Castiglione, byl utrpením raněných zasažen natolik, že začal s pomocí místních žen Francouzům pomáhat. 

TIP: Matka Mary: Laskavá dáma, která položila základy Mezinárodního červeného kříže

O tři roky později publikoval své vzpomínky na Solferino a v témže roce zahájil v Ženevě kroky, které vedly roku 1864 k založení mezinárodního Červeného kříže. Tehdy prohlásil: „Sice jsem zakladatelem Červeného kříže a tvůrcem Ženevské konvence, ale o úctu, která se mi dostala, se dělím s jednou anglickou dámou. To, co mě přimělo jet (…) na bitevní pole u Solferina a pomáhat, byl ten velký vzor, který nám Florence (Nightingalová) na Krymu dala.“

O příčinách Alzheimerovy choroby toho stále mnoho nevíme. Jedním z hlavních podezřelých je ale již dlouho peptidová látka amyloid beta, která je hlavní součástí plaků, tvořících se v mozku pacientů s Alzheimerovou chorobou. Pokud bychom proti těmto plakům dokázali včas zakročit, mohlo by významně pomocí s léčbou a prevencí této zákeřné nemoci.

Chytré nanopasti

Američtí biologové a nanotechnologové vyvinuli pozoruhodný materiál, který by to mohl zvládnout. V úvodních experimentech si prý vedl skvěle. Jde o nanopasti z oxidu křemičitého, které mají podobu nepatrných porézních kuliček, na jejichž povrchu jsou navázané fragmenty protilátek.

Tyto protilátky na povrchu pastí velmi přesně rozpoznávají peptidy plaků Alzheimerovy choroby a pevně se k nim navazují. Výsledky pokusů na laboratorních myších ukázaly, že tyto nanopasti jsou pro organismy netoxické, a že u myší s uměle vyvolaným Alzheimerem skutečně z části potlačují tvorbu obávaných peptidových plaků.

TIP: Nová naděje: DNA vakcína úspěšně léčí Alzheimera. Zatím funguje u myší

Jak říká Elena Rozhkova z amerických laboratoří Argonne National Laboratory, spojení nanotechnologie a biologie přineslo účinnou technologii, která dokáže v mozku polapit a následně odstranit nebezpečné peptidy. Tvůrci nanopastí rovněž doufají, že by s jinými protilátkami mohly fungovat i v případě dalších neurodegenerativních onemocnění, jako je například Huntingtonova či Parkinsonova choroba.

Poněkud neortodoxní způsob, jak upozornit na potřebu sociálního odstupu v době pandemie, zvolil floridský právník Daniel Uhlfelder. V kostýmu smrtky vyrazil s kosou v ruce mezi slunící se návštěvníky na pláži. 

Z vyjádření, které poskytl místním reportérům plyne, že otevření pláží považuje za nezodpovědné a předčasné. Uhlfelder dlouhodobě kritizuje lehkovážné chování floridské vlády v době pandemie. Již dříve protestoval u guvernérova sídla v protichemickém obleku. Floridský právník se také angažuje ve prospěch demokrata Phila Ehra, který kandiduje proti úřadujícímu floridskému zástupci ve Sněmovně reprezentantů Mattovi Gaetzovi.

TIP: Drsné varování: Starosta ukrajinského Dnipra nechal vykopat 615 hrobů

Podobný případ ale zná i starý kontinent – police v Norwichi přijala minulý týden oznámení několika občanů, které vyděsil „morový lékař“. Postava oděná v kostýmu s kápí a typickým dlouhým ptačím zobákem, se měla potulovat po předměstí a děsit kolemjdoucí.

Když španělský mnich Juan de Santa Gertrudis koncem 18. století během svých misí po Jižní Americe navštívil i nekropoli, kde se nachází na šest set kamenných soch, nestačil se divit. Jak později popsal ve své knize Divy přírody, skulptury znázorňující bohy, válečníky i zvířata musely být dílem ďábla. Kdo jiný by dokázal uprostřed džungle vztyčit podobné výtvory? 

Ve skutečnosti je stvořil zručný lid tzv. kultury San Agustín, která mezi 1. a 8. stoletím obývala Andy na území dnešní Kolumbie. Uprostřed nádherné divoké přírody se vyjímá velká skupina náboženských monumentů a megalitických skulptur. Bohy či mytická zvířata ztvárňují abstraktní i realistické sochy, což svědčí nejen o dovednosti tehdejších obyvatel, ale také o faktu, že jejich náčelníci drželi moc pevně v rukou a dokázali efektivně organizovat práci. Jinak by podobné množství děl vytesaných ze sopečné horniny a vysokých až čtyři metry zřejmě nikdy nevzniklo. 

Spojení s oním světem

Archeologický park San Agustín figuruje od roku 1995 na seznamu UNESCO a na 116 hektarech obsahuje největší komplex předkolumbovských pohřebních kamenných památek. Krypty mají důmyslně propracovanou architekturu a zahrnují nejen impozantní sochy nadpřirozených bytostí, ale také kamenné sarkofágy a chodby se sloupovím. O účelu skulptur se můžeme pouze dohadovat, nejspíš ovšem plnily roli strážců bdících nad klidným spánkem nebožtíků. 

Jihoamerická nekropole kdysi nebyla „vystrčená“ na okraji města, ale naopak se rozkládala uprostřed osídlení. Dominovaly jí velké pohřební mohyly o průměru až třiceti metrů, navzájem propojené terasami, mezi nimiž se dalo procházet. Na špičce každé z nich se pak tyčily kamenné hrobky, s ostatky lidí z vyšší společenské vrstvy. 

Navzdory rabování

Nekropole se přestala používat zhruba v polovině 14. století a posléze upadla v zapomnění. Znovu se ji podařilo objevit až o čtyři století později, jenže tehdejší nálezce zajímalo víc potenciální bohatství ukryté v hrobkách než vědecké bádání, a pohřební prostory tedy vyrabovali. Kromě zklamání si toho však příliš neodnesli, neboť komory oplývaly jen velmi skromným vybavením. Skutečný poklad se nacházel nad zemí, v podobě kamenných skulptur. 

TIP: Archeologové objevili nové město v místech, kde vznikla pověst o Eldorádu

Roku 1913 uskutečnil Konrad Theodor Preuss první evropský výkop, načež nechal do Německa odeslat pětatřicet soch, které se dodnes nacházejí v Berlíně. O sto let později vznikla petice vyzývající kolumbijskou vládu, aby požádala o navrácení skulptur za oceán. Jihoamerická země se následně skutečně obrátila s uvedeným nárokem na německé velvyslanectví, ale nedočkala se odpovědi.

U jihozápadního pobřeží Ekvádoru se rozkládá oblast zvaná Tanque Loma. V místních asfaltových jezírkách či spíše „dehtových jámách“ vědci nacházejí zakonzervované fosilní pozůstatky dávných živočichů a rostlin. Jsou mezi nimi i kosti skupiny nejméně 22 obřích pozemních lenochodů druhu Eremotherium laurillardi, kteří tam podle radiokarbonového datování zahynuli v období svrchního pleistocénu, někdy před 18 až 23 tisíci lety – tedy během nejmladší doby ledové. Lenochodi druhu Eremotherium žili v Severní a Jižní Americe, dorůstali výšky až šesti metrů a mohli vážit až tři tuny.

Podle odkrytých sedimentů, geochemických údajů a nalezených stop tam zřejmě v té době byl močál, který pravidelně vysychal. Paleontologové na základě uložení kosterních pozůstatků, rozboru zbytky stravy lenochodů, a také z rozmanitého věku lenochodů usuzují, že tam tato zvířata uhynula všechna najednou. Pro badatele byla tato nešťastná událost velkým přínosem, protože nabízí řadu cenných informací o doposud nepříliš známém chování a sociální struktuře těchto pozemních lenochodů.

TIP: Unikátní nález dávné hostiny prozrazuje, že jsme vyhubili obří lenochody

Lenochodi v Tanque Loma se mohli stát obětí dravců anebo je mohla zastihnout smrtící pohroma typu sopečné erupce či záplavy. Podle odborníků je ale nejpravděpodnějším vysvětleným hromadného úhynu těchto zvířat sucho, které mohly doprovázet devastující choroby. Podobné scénáře známe dnes například mezi hrochy v Africe u vodních zdrojů během období sucha. 

Nejsnáz pochopitelná je změna nejhmotnějšího objektu v celé soustavě – Slunce. Jeho proměny se odehrávají pod viditelným povrchem a souvisejí s tzv. hvězdným vývojem, tedy především se spalováním vodíku v jádře na helium při termojaderných reakcích. Zmíněný vývoj probíhá na hlavní posloupnosti ve škálách miliard let. Ve Sluneční soustavě však mohou výrazné změny nastat i v bližší budoucnosti.

Dočká se Mars prstence?

Prstence známe jen kolem plynných či ledových obrů, zatímco Mars je kamennou planetou zemského typu – jak by tedy mohl mít prstenec? Mezi stávající ozdobou Saturnu a tou budoucí kolem rudé planety však existuje spojitost: slapové působení.

Slapy jsou druhotným efektem gravitační síly, jenž souvisí s tím, že se gravitační působení na vnitřním a vnějším okraji rozlehlého tělesa liší. Vznikají tak dvě protilehlé slapové výdutě, které se v objektu stěhují, pokud rotuje kolem své osy. Stěhování slapové výdutě vyvolává slapové pnutí a tření, při němž se účinně snižuje rotační energie tělesa. Současně se mnohdy mění vzdálenost tělesa od gravitačního centra, a to v případě, že objekt obíhá pomaleji, než se gravitační centrum otáčí. Měsíc se tak od Země vzdaluje přibližně o 3 cm za rok a zpětným působením navíc zpomaluje její rotaci asi o dvě milisekundy za 100 let. Že jde o zanedbatelné hodnoty? Z pohledu lidského života jistě ano. Jenže slapové působení má dost času…

Pokud těleso obíhá rychleji, než se otáčí objekt v gravitačním středu, předává se energie opačně: Rotace centrálního objektu se zrychluje a oběžná dráha satelitu se v důsledku toho zkracuje. Jedná se i o případ marsovského měsíce Phobos. Rudá planeta se kolem své osy otočí jednou za 24,5 hodiny, ale Phobos ji za tu dobu obkrouží víc než třikrát, a po utahující se spirále se tak pomalu přibližuje k jejímu povrchu. Za 20–40 milionů let nastane kritický bod, kdy začne záviset na soudržnosti měsíce.

Pokud by byl pevný, dopadl by za několik dalších milionů let přímo na povrch Marsu a vytvořil by na něm obří kráter. Všechna pozorování však naznačují, že Phobos příliš pevný není. Za pár desítek milionů let tudíž slapová deformace překročí odhadovanou pevnost jeho materiálu: Marsovský souputník bude rozdrcen na kousíčky, postupně rozprášen podél své oběžné dráhy – a rudá planeta získá prstenec. Jak dlouho nový útvar přetrvá, není jasné: Odhady se pohybují od jednoho do sta milionů let, během nichž prstenec postupně zeslábne a nakonec zanikne.

Meziplanetární houpačka

Dalším druhotným jevem gravitačního pole je výskyt tzv. rezonancí. Pro názornost si představte dítě na houpačce: Nejúčinněji ho rozhoupete, jestliže synchronizujete pohybové impulzy s pohybem houpačky – tedy pokud dítě postrčíte kupředu v okamžiku, kdy směřuje vpřed. Budete tudíž v rezonanci s houpačkou. Je jedno, zda se do ní opřete pokaždé, nebo jednou za dva, tři či čtyři kmity; efekt však bude největší, pokud tak budete činit častěji, tj. v rezonanci nižšího řádu. A stejně fungují i rezonance ve Sluneční soustavě. Po milio­ny a miliony oběhů si mohou dvě tělesa udělovat opakované malé gravitační impulzy, až se dlouhodobým působením dráha jednoho z nich dramaticky změní. V našem systému by mohlo jít o případ Merkuru a Jupitera.

Dráha Merkuru je na poměry velkých planet hodně výstředná a poměrně rychle se stáčí – asi o 1,5° za tisíciletí. Trajektorie Jupitera je sice výrazně méně excentrická, ale stáčí se podobnou rychlostí. Za tři až čtyři miliardy let by se tak dráhy obou planet mohly zarovnat a dostat se do rezonance. Výstřednost trajektorie Merkuru by pak prudce narostla, načež by se mohl ocitnout na kolizním kurzu se Sluncem, Venuší, či dokonce se Zemí!

Z počítačových simulací vyplývá, že k popsané situaci dojde asi s 1% pravděpodobností. Proč to nevíme určitěji? Parametry drah vesmírných těles ve vícenásobném systému známe jen s konečnou přesností, a tedy s jistou chybou. S postupujícím časem numerické řešení pohybových rovnic zesílí původní chybu natolik, že se předpověď pozice objektu stane naprosto bezcennou. Ve Sluneční soustavě platí uvedené predikce nejvýš pro příštích 200 milionů let. Všechno ostatní v delších časových intervalech musíme interpretovat statisticky – to znamená provést výpočet mnohokrát za sebou s různými realizacemi v rámci měřených chyb a výsledek opět vyhodnocovat se stanovením chyby a statistické pravděpodobnosti.

Ukradené planety

Do pohybů těles ve Sluneční soustavě mohou zasáhnout i okolní hvězdy. V současné době se nacházejí v bezpečné vzdálenosti, ale v budoucnu může některá z nich proletět dost blízko, aby gravitačně narušila trajektorie členů našeho systému. Máme ostatně indicie, že už k tomu v minulosti došlo. V roce 2013 se podařilo objevit velmi rychle se vzdalující stálici – červeného trpaslíka o hmotnosti odpovídající asi 8 % hmotnosti Slunce. Tzv. Scholzova hvězda prolétla zhruba před 70 tisíci lety okrajem Oortova oblaku přibližně ve vzdálenosti půl světelného roku. Měla přitom dokonce vlastní oběžnici – hnědého trpaslíka dosahujícího asi 6 % hmotnosti Slunce.

Statistické studie naznačují, že nějaká stálice proletí Oortovým oblakem v průměru jednou za 100 tisíc let a ve vzdálenosti menší než 52 000 AU (astronomických jednotek) pak jednou za devět milionů let. Je nepravděpodobné, že by se hmotná hvězda dostala do našeho systému hlouběji, ale zcela vyloučit to nemůžeme. Ještě méně pravděpodobné je, že by se na ni při tom gravitačně navázaly některé planety. Těsný průlet by však každopádně narušil rovnováhu v našem systému, přičemž důsledky se těžko odhadují. Vědci nevylučují například přechod i velkých těles na hyperbolické dráhy, tedy jejich vypuzení z naší soustavy do volného mezihvězdného prostoru.

Hvězdy, které nejčastěji prolétají těsným okolím Slunce, se řadí do skupiny červených trpaslíků – malých, chladných a málo svítivých stálic. Poněkud to komplikuje jejich sledování, neboť mohou kvůli nízké svítivosti snadno uniknout naší pozornosti. Co se týče známých těles, očekávají astronomové relativně těsný průlet hvězdy Gliese 710 ve vzdálenosti asi jednoho světelného roku od Slunce přibližně za 1,36 milionu let (vzhledem k nepřesným znalostem vektorů polohy a rychlosti tělesa trpí však předpověď velkou chybou).

V důsledku průletu budou zřejmě některá tělesa Oortova oblaku vržena do nitra solárního systému. Na druhou stranu, střízlivé odhady vylučují katastrofu podobnou pozdnímu bombardování přibližně před čtyřmi miliardami let a hovoří asi jen o 5% nárůstu kráterování ve středových oblastech Sluneční soustavy.

Image

Čtěte také

Osud našeho vesmírného domova (2): Jak jednou skončí Sluneční soustava?