O posledním korunovaném anglosaském králi Haroldovi se vypráví, že ho v rozhodujícím okamžiku bitvy u Hastings v roce 1066, zasáhl do oka normanský šíp. Jeho smrt pak přivedla na anglický trůn normanskou dynastii. Okolnosti Haraldovy smrti doposud nejsou zcela jasné. Nový výzkum britských archeologů ale ukázal, že pokud krále Anglie skutečně trefil šíp, šlo o nesmírně bolestivou smrt.

Badatelé studovali soubor středověkých kostí z 15. století, které byly objeveny při stavbě obchodního centra ve městě Exeter. V těch místech se zřejmě nacházelo pohřebiště středověkého kláštera, kde byly pochováni rytíři a další významné osobnosti. Řada těchto kostí nese stopy vážných zranění, která podle všeho způsobily šípy, vypálené z anglického dlouhého luku.

TIP: Svědectví lebek: Ve středověké Anglii bylo nejvíce násilí přímo v Londýně

Součástí výzkumu byla i lebka, jejíž majitel byl zřejmě usmrcen šípem s hrotem ve tvaru čtyřhranného bodce. Tyto šípy byly používány k prostřelování těžké zbroje a za letu rotovaly. Zásah takovým šípem přímo do oka měl zcela devastující následky. Poranění tímto šípem připomíná soudobá střelná zranění, při nichž kulka při vniknutí do těla zanechá jen malý otvor, ale při výletu vyvolá rozsáhlá poškození tkání.

Třítisícové městečko Repton v srdci kraje Derbyshire dnes může na výletníky působit poněkud ospalým dojmem. Pro archeology ale představuje nedocenitelnou studnici informací: minimálně od 8. století bylo zmíněné sídlo kulturním a hospodářským centrem království Mercie, kdysi jednoho z nejvýznamnějších útvarů na území Velké Británie.

Pozornost odborníků se vždy upínala k místnímu farnímu kostelu sv. Wystana. Ten sice pochází ze 13. století, ale v jeho mnohem starších katakombách byly už dříve nalezeny ostatky dvou králů Mercie a kdysi se tu nacházely i ostatky mučedníka Wystana.

Repton se může počítat mezi první velká města Velké Británie, která přijala učení křesťanské víry. Křtilo se tu už v roce 635 a stál zde také jeden z nejvýznamnějších klášterů regionu. Definitivní tečku za slávou království Mercie i města Repton, které ve své době významem zásadně zastiňovalo Londýn, učinily až nájezdy Vikingů v roce 873. 

Objev, který archeologům přinesl starosti

O invazi severských mořeplavců se přímo v Mercii dochovalo jen minimum zpráv. Města, hrady i církevní stavby lehly popelem, nedochovaly se o tom ale prakticky žádné místní písemné záznamy. Nájezdníci město dobyli a poté využili jako bezpečné zimoviště. Kde jsou ale pozůstatky tohoto příběhu? Nebo se útok tisícihlavé armády Vikingů na sídlo obešel beze ztrát? 

Naděje na poznání pravdy historikům svitla v roce 1974, když byl při rutinním archeologickém průzkumu kopce v blízkosti slavného kostela objeven hrob doslova přeplněný lidskými ostatky! Odborníci se neradovali dlouho. Nálezová situace sice částečně odpovídala pohřebnímu ritu skandinávských válečníků – včetně několika dobových artefaktů, jenže datování kosterních pozůstatků radiokarbonovou metodou potvrdilo, že se jedná o lidské kostry z různých historických etap. Před archeology tak vyvstávala záhada: máme tu tradiční vikingský pohřeb, nebo jen jakousi kostní jámu?

Jezte ryby, budete vypadat starší!

Do záhady teď vnáší jasno archeoložka a antropoložka Cat Jarmanová z Univerzity v Bristolu. Také jí záhada hrobu během studií vrtala hlavou a kosterním pozůstatkům v laboratoři věnovala značnou pozornost. Své kolegy teď rozhodně může uklidnit: radiokarbonová metoda je i nadále spolehlivým nástrojem výzkumu. V případě Reptonu ale došlo k jejímu zkreslení. „Dnes už je to pro nás známý efekt, kterému říkáme „situace vodní nádrže“,“ vysvětluje Jarmanová. „V osmdesátých letech minulého století ale tato praktická informace nebyla kolegům známa. Jde o to, že podmáčená půda intenzivně ovlivňuje osteologický materiál. A samozřejmě, jsou tu ještě ryby v potravě Vikingů.“ Ryby? „Ano, když totiž konzumujete mořské ryby, zabudováváte tak do svých kostí uhlík, který se při analýze jeví mnohem „starší“ než ten, který získáváme při konzumaci suchozemských zvířat.“ 

Pozůstatky Velké armády pohanů?

Některé kostry tak působily výrazně „starším“ dojmem, než skutečně byly. Aby nedošlo k mýlce, nejde o věk, ale o dobu pohřbu. Podle toho, kolik mořských ryb ten který válečník za svůj život zkonzumoval, se může radiokarbonová metoda „seknout“ v určení jeho pohřbu až o desítky let do minulosti.

„Teď už můžeme s klidem potvrdit, že kosterní pozůstatky v pohřebních komorách masového hrobu v Reptonu spadají do období konce 9. století, a odpovídají tedy času příchodu Velké armády pohanů a nuceného odchodu králů Mercie do exilu,“ říká Jarmanová. S tvrzením, že se v hrobě nacházejí jen ostatky Vikingů, by však byla opatrnější. Kostry pohřbených žen prý totiž nesou výrazné anglosaské rysy. Mohou to být unesené ženy, otrokyně nebo také nové manželky dobyvatelů. „O stálém skandinávském osídlení v regionu máme jen opravdu málo zpráv,“ uzavírá Jarmanová.

Do Valhaly musíte vcelku

Masový vikingský hrob v Reptonu tím ale nepřichází o veškerá tajemství. Stále totiž zbývá nalézt odpověď na to, k čí posmrtné poctě byla pohřební komora vystavěna. Muselo jít skutečně o někoho významného, což dokládá i nejnovější identifikace těl čtyř chlapců, kteří byli pohřbeni v místě vstupního prahu do hrobky. Zdá se, že byli podřezáni až během tradičního pohřebního rituálu.

TIP: Vikingové v Grónsku: Tajemství dávných osad z mrožích klů

Podezření padá na zatím bezejmenného staršího válečníka, jehož ostatky byly uloženy v nezvyklém dvojhrobu spolu s dalším, mladším mužským tělem. Tento statný vikingský bojovník utrpěl smrtelné zranění (měl prakticky přetnutou stehenní kost) a pravděpodobně utržil i bolestivou ránu, která mu musela poškodit genitálie. Nasvědčuje tomu průběh rány na kosti i fakt, že kostře byl mezi nohy vložen kančí kel. Proč to? Pravděpodobně jako náhradní díl za zneuctěnou mužskou chloubu. Ve Valhale přece musel být po všech stránkách kompletní!

V budoucnosti se objeví nové generace teleskopů, nebo spíše megaskopů, které nám dovolí pohlédnout na blízké exoplanety. Společně s dalšími přístroji budou pečlivě zkoumat jejich atmosféru, a zjišťovat, jaké je její chemické složení. Cílem těchto pátrání bude odhalit na exoplanetách sebemenší náznaky přítomnosti cizího života.

Jak ale upozorňuje astronomka Sara Seager z amerického institutu MIT se svými kolegy, při hledání mimozemského života můžeme být příliš „zeměstřední“. Známe totiž jenom jeden život, ten pozemský, a je pro nás obtížné si představit, že by život mohl existovat a dokonce velmi dobře prosperovat i ve velmi odlišných prostředích.

Život na vodíkových světech

Tým Seagerové uskutečnil laboratorní experimenty,  nichž zjistili, že mikroorganismy mohou velmi dobře přežívat a množit se i na světech s vodíkovou atmosférou. Takové planety by přitom byly velmi odlišné od Země, v jejíž atmosféře převládá dusík, a v menší míře kyslík. Pokud bychom se příliš fixovali na planety blízce podobné Zemi, mohly by takové světy snadno uniknout naší pozornosti.

TIP: Jak vystopovat mimozemský život? S detektory oxidu uhelnatého!

Vodík je velmi lehký. Mnohem lehčí než dusík i kyslík. Proto by se atmosféra, kterou by z velké části tvořil vodík, zřejmě rozprostírala mnohem dále od planety, než je tomu v případě Země a podobných kamenných planet. To by byla rozhodně dobrá zpráva pro astronomy, protože takovou atmosféru by bylo snazší pozorovat a studovat. 

Před necelými 200 miliony let se odehrávala dramatická scéna. Dravý hlavonožec ze skupiny belemnitů právě ulovil malou rybu. V tu chvíli ale náhlá událost ukončila jejich život a lovecká scéna z období jury se navždy uchovala v podobě fosilie. V 19. století ji nalezli na pobřeží jižní Anglie, které je známé jako Jurassic Coast a figuruje na seznamu světového dědictví UNESCO.

Britští a američtí paleontologové nedávno prostudovali tuto fosilii, která je uložená ve sbírkách British Geological Survey v Nottinghamu. Hlavonožce, který útočil na rybu, určili jako belemnita Clarkeiteuthis montefiorei. Belemniti představovali běžné hlavonožce v oceánu, prakticky po celé období druhohor, na jejichž konci vymřeli společně s neptačími dinosaury. Byli velmi podobní dnešním olihním a sépiím, i když jim nebyli blízce příbuzní. V chapadlech belemnita vězí ryba druhu Dorsetichthys bechei, které hlavonožec již téměř rozdrtil lebku.

TIP: V bavorském Solnhofenu objevili zkamenělý lovecký neúspěch z období jury

Tento nález je nejstarším známým dokladem loveckého útoku hlavonožce, jaký jsme kdy viděli. Vedoucí výzkumu Malcolm Hart z britské University of Plymouth připomíná, že podobné nálezy, kdy dravec již ulovil a prakticky usmrtil svou kořist, aby vzápětí sám zahynul a postupně se změnil ve zkamenělinu, jsou ve fosilním záznamu zcela výjimečné. 

Bohumír Lomský (1914–1982) se původně jmenoval Bohumír Lenc a pocházel z Českých Budějovic. Hned po maturitě se dobrovolně přihlásil do armády a v srpnu 1936 absolvoval jako nejlepší z ročníku Vojenskou akademii v Hranicích. Posléze působil jako velitel čety a později roty v poddůstojnické škole pěšího pluku číslo 14. Následně se přihlásil k letectvu, přičemž v Prostějově absolvoval kurs leteckých pozorovatelů.

Z vězně ministrem

Po okupaci českých zemí odešel jako řada jiných mužů do Polska a v Krakově se přihlásil do československé vojenské skupiny. Když vypukla válka, dobrovolně se přihlásil do polských vzdušných sil, ale pro rychlý průběh tažení nestihl ani on, ani jiní naši letci do bojů účinněji zasáhnout. Lomský tak spolu s dalšími pouze přelétával letadla na základny nacházející se dále od fronty. Přesto si však za svou činnost Lomský i ostatní čs. vojáci zapojení do polské kampaně zaslouží slova uznání.

Po porážce Polska se stáhl s řadou spolubojovníků na území ovládané SSSR, kde prošel internačními tábory. Po vzniku naší vojenské jednotky se v roce 1942 stal zástupcem velitele čs. polního praporu. V bojích u Sokolova (březen 1943) dokonce Čechoslovákům velel místo Ludvíka Svobody, který stál v čele celého „úseku Svoboda“.

Později Lomský zastával funkci náčelníka štábu 1. československé samostatné brigády a následně celého armádního sboru. Po válce nadále stoupal v armádní hierarchii, mimo jiné absolvoval Nejvyšší vojenskou akademii K. J. Vorošilova – a opět jako nejlepší z ročníku. V letech 1956–1968 zastával funkci ministra národní obrany, ale za své postoje po srpnové okupaci se dočkal penzionování.

Již příjezd do města po mostě přes jezero Pontchartrain působí nezapomenutelným dojmem. Obdivuhodné stavitelské dílo měří téměř 40 km a dopřává řidičům úžasný pocit jakéhosi vznášení se na moři: Konstrukce se zdá spočívat těsně nad hladinou a břeh není dlouho vůbec vidět. 

Metropoli voda přímo svírá: Na severu se rozkládá zmíněné jezero, na jihu se směrem k blízkému Mexickému zálivu klikatí veletok Mississippi. Když tedy v oblasti koncem srpna 2005 řádil tropický hurikán Katrina, protrhl hráze vodní plochy s rozlohou asi 2 000 km² a Pontchartrain se doslova vlil do ulic. Asi jen 30 % aglomerace přitom leží nad hladinou moře, a nebezpečí záplav se nad ní proto vznáší trvale.

Za mostem se vynoří špičky mrakodrapů ve Financial District, následované celou siluetou města s ohromnou kopulí Superdomu. A když na slavné Canal Street zabočíte doleva, ocitnete se ve French Quarter – Francouzské čtvrti, kam směřují všichni.

Hlučná hlavní tepna

„To snad ani nemůže být Amerika!“ napadne turistu při pohledu na dvou- až třípatrové koloniální domy s vysokými okenicemi a balkony, které zdobí tepané zábradlí podpírané štíhlými kovovými sloupy. Čtvrť není rozlehlá: Stále se jedná o původních šest krát třináct bloků, které kdysi tvořily celé New Orleans. Ulice se křižují v pravých úhlech a nesou hezky znějící francouzská jména – i ta připomínají někdejší koloniální éru. 

Hlavní tepnu představuje proslulá Bourbon Street: Je barevná, živá, hlučná, plná turistů, umělců i pseudoumělců, hippies všeho druhu a věku, ale také desperátů a neškodných bláznů. Návštěvník tak záhy pochopí, proč se městu říká „The Big Easy“ neboli „velká pohoda“. Z každé druhé hospody zní živá muzika – tradiční dixieland, gospel, funk, blues i boogie-woogie pro hřmotný chumel návštěvníků, kteří s chutí využívají na americké poměry neobvykle tolerantní nařízení. V New Orleans se totiž jako v jediném městě USA kromě Las Vegas smí veřejně „nasávat“ po celou noc.

První koktejl

V proslulé kolébce jazzu se ovšem nezrodil jen oblíbený hudební žánr, ale i první koktejl: V době prohibice smíchal podnikavý Benson „Pet“ O’Brien zakázaný rum s trochou ovocné šťávy a cukru, aby zakryl alkoholový opar. Jeho vynález se brzy těšil nevšední oblibě, jež trvá dodnes – a například v Pat O’Brien’s na St. Peter Street si můžete dát za přijatelnou cenu tzv. hurricane, tedy namíchaného lomcováka velikosti menšího vědra.

Francouzská čtvrť má neopakovatelnou atmosféru, která vrcholí absolutním šílenstvím během masopustního Mardi Gras. Nabízí však rovněž útočiště před stresem amerického života ve velkoměstě. Snad proto se do útulných uliček stahovala řada umělců, aby s většími či menšími úspěchy zkoušeli odolnost svých jater. Patřili k nim také spisovatelé Ernest Hemingway a Tennessee Williams, přičemž druhý jmenovaný tam napsal svou slavnou hru Tramvaj do stanice Touha.

Genius loci

Každopádně bez New Orleans by jazz zřejmě nevznikl, alespoň ne tak, jak ho známe dnes. Zdá se, že fenomenální genius loci jedinečného místa umožnil koncem 19. století zázračné spojení africké, francouzské, španělské a anglosaské hudby. Její první vyslanci se pak vydávali na parnících proti proudu Mississippi, načež rychle dobili Chicago, New York a posléze i většinu světa. 

Z New Orleans pocházejí stovky vynikajících muzikantů. Za všechny jmenujme gospelovou zpěvačku Mahalii Jacksonovou, klavíristu a zpěváka Fatse Domina a světově proslulého „Satchma“ – Louise Armstronga. Pamětníci si jistě vybaví jeho legendární koncert v pražské Lucerně v roce 1965.

V jazzové nirváně

Mekkou jazzových nadšenců se stala ikonická Preservation Hall na St. Peter Street. Vitální staříci tmavé pleti tam každý večer přivádějí do jazzové nirvány šťastlivce, kterým se podařilo dostat dovnitř. Za dvacet dolarů a víc pak zahrají i na přání. Jen za známý Armstrongův song „When the Saints Go Marching In“ je potřeba si připlatit – „protože už toho máme plné zuby,“ jak prohlásil bělovlasý klavírista. Ale na pohřbech, které mimochodem představují neuvěřitelný zážitek, rozjedou muzikanti i ty tisíckrát obehrané „Svaté“. 

Procházku čtvrtí můžete zakončit u mohutné Mississippi, která líně plyne pouhých pár kroků od Jackson Square s majestátní katedrálou sv. Ludvíka. Nablýskané kolesové parníky tam čekají na zájemce, aby je svezly – jako již tolik jiných před nimi – proti proudu nejméně do Baton Rouge, ale i dál do Natchez, Memphisu, či dokonce až do 1 200 km vzdáleného St. Louis.

Aligátoři a hadi

Když francouzští kolonisté kolem roku 1720 město zakládali, nacházely se v celé oblasti delty Mississippi pouze bažiny plné aligátorů, hadů a komárů – nešlo tedy o právě ideální místo k životu. Široký pás území v povodí řeky Francouzi již předtím prozkoumali, prohlásili jej za majetek koruny a pokřtili ho „La Louisiane“ na počest Ludvíka XIV.

Když král v roce 1715 zemřel, přešel trůn na jeho pravnuka Ludvíka XV., kterému však tehdy bylo pět let. Jeho strýc vévoda Filip II. Orleánský se snažil zachránit zruinovanou státní pokladnu, a tak byli pod falešnými sliby lákáni do zámoří dobyvatelé, jejichž sen o zemi plné zlata stále přežíval. Nové osídlení se na počest protřelého vévody dočkalo pojmenování „Nouvelle Orléans“. 

Soužití v míru 

Ne všichni první osadníci ovšem přišli dobrovolně: Leckterý ostrý hoch či lehká děva museli za oceán za trest a život v državě tehdy určitě neznamenal procházku růžovým sadem. Město se však pomalu rozrůstalo a v okolí se začala pěstovat bavlna a tabák. 

V roce 1762 se Ludvík XV. rozhodl darovat celou ohromnou oblast Španělsku, protože v sedmileté válce hrozilo, že by mohla – stejně jako Quebec a Montreal na severu – padnout do rukou nenáviděných Angličanů. Španělé na místě setrvali do roku 1800, kdy museli území vrátit Napoleonovi. Nicméně město pod jejich správou netrpělo: Dál se hovořilo francouzsky a vedle sebe v míru žily různé národnosti, dokonce i svobodní černoši. 

Věčně opilá čeládka

Jenže Napoleon brzy poznal, že je mu Louisiana spíš přítěží. Na vedení válek nutně potřeboval peníze, a tak ji v roce 1803 nabídl Američanům ke koupi. Tehdejším prezidentem USA byl Thomas Jefferson, schopný politik a autor Deklarace nezávislosti z roku 1776, jež ukončila vládu Británie nad americkými koloniemi. A přestože se mladé Spojené státy potýkaly se značnými finančními potížemi, ohromný pruh země o dvou milionech čtverečních kilometrů za 15 milionů dolarů koupil. Plocha USA se tak ze dne na den zdvojnásobila a francouzské Nouvelle Orléans se stalo americkým New Orleans. 

TIP: Na návštěvě v San Francisku: Svobodném městě vybudovaném ze zlata

Život se však nezmění pouhým přejmenováním, a tak francouzský duch přetrval a počet veřejných domů začal aspirovat na světový rekord. Guvernér William C. C. Clairborne si z poměrů ve městě zpočátku zoufal a v dopisech Kongresu si stěžoval na „místní nezodpovědnou a věčně opilou čeládku“. Také on však posléze magii místa podlehl, o pár let později si vzal za ženu tamní aristokratku a nakonec přišel na chuť i tomu importovanému beaujolais. 

Jednou z velkých záhad pro dnešní vědu stále zůstává náš vlastní mozek. Na celou řadu otázek stále neznáme odpovědi. Jak mozek vlastně funguje? Co se v něm děje během spánku? A k čemu nám jsou sny? Tým neurovědců nedávno spojil síly s experty na počítačové technologie, a společně se rozhodli analyzovat, co se děje v mozku, když člověk spí.

Co se děje ve spánku

Badatelé při tomto výzkumu využili mikroelektrody, které slouží jako rozhraní mezi mozkem a počítačem, například při dekódování mozkových signálů u lidí, kteří jsou paralyzovaní kvůli závažnému poškození nervové soustavy. Studie se zúčastnili dva dobrovolníci, kteří již měli v hlavě implantované mikroelektrody z jiného důvodu.

Tito dobrovolníci měli za úkol hrát počítačovou hru, podobnou legendární elektronické hře „Simon“ z osmdesátých let. Nehráli ji ale rukama, nýbrž pomocí mysli. Před hraním této hry i po jejím hraní si dobrovolníci zdřímli. Vědci přitom během experimentu v jejich mozcích, díky implantovaným elektrodám, detailně sledovali aktivitu vybraných neuronů mozkové kůry.

TIP: Chcete si pamatovat své sny i po probuzení? Vědci radí, jak na to!

Výsledky výzkumu byly jednoznačné. Badatelé v mozku dobrovolníků pozorovali stejné chování neuronů při hraní počítačové hry, a pak během následujícího spánku. Vše nasvědčuje tomu, že tito lidé během spánku „hráli“ stejnou hru, jako předtím hráli v bdělém stavu. Jde o první přímý důkaz toho, že si lidé během spánku „přehrávají“ vzpomínky na to, co těsně předtím zažili. Již dlouho víme, že podobný proces funguje u zvířat, u lidí ale takový důkaz zatím scházel.

Slyšeli jste už o pomníku padlých koní? Ten má připomínat nejen zvířata, která zaplatila životem jezdeckou srážku u Střezetic, ale také fakt, že válka není jen a pouze záležitostí lidí. Do vojenských konfliktů jsou zapojovány i němé tváře a některé prokážou zcela nevšední talent a odvahu. Těm pak plným právem náleží ocenění.

Touto cenou je medaile za zvířecí statečnost, která někdy bývá označována jako Dickinova medaile. Název však vznikl chybným překladem a do obecného povědomí se dostal díky závěrečnému textu ve filmu Valiant, který pojednává o udatném holubím vojákovi. Ve skutečnosti byla autorkou ocenění Maria Dickinová v roce 1943, takže by se správně mělo hovořit o medaili Marie Dickinové.

Udělovaná plaketa je z bronzu, po obvodu ji zdobí dekor vavřínových listů a nese nápis: „Za statečnost – my také sloužíme.“ Cenu již získalo již 34 psů, 32 holubů, 4 koně a také kocour Simon. Osud jednoho z oceněných je navíc výrazně spjatý s dějinami Československa. 

Čtyřnohý bojovník proti nacismu

Příběh nevšedního hrdiny se začal psát 12. února roku 1940 v opuštěné vesnici Beinheim. Právě sem totiž dorazil sestřelený pilot Václav Bozděch a zde také našel opuštěné a vyhladovělé štěňátko německého ovčáka. Pejsek s ním absolvoval náročný přesun přes bojovou linii, a když oba šťastně dosáhli svého cíle, vyvstala otázka, jak ho pojmenovat. Vojáci dospěli k názoru, že by se tvoreček měl jmenovat nějak roztomile, například A.N.T. 40 podle sovětského bombardovacího letounu. Jméno se však neujalo a tak pejskovi zůstalo jméno Antis.

Bozděch bral Antise na všechny lety a ten si létání zamiloval. Když však byla Francie poražena, bojovníci už nebyli potřeba a Václav a Antis se chtěli přesunout do Británie. Jejich cesta na ostrovy však byla velmi složitá. Nejprve je nad Mallorcou sestřelili Italové, ale nepřátelské zajetí trvalo jen jeden den, protože hned nato bylo italské plavidlo potopeno britskou válečnou lodí. Oba kamarádi tak byli zachráněni a skutečně se dostali do vytoužené Anglie, kde se Antis stal příslušníkem československé armády.

Čtyřnohý hrdina se stal miláčkem celé jednotky a v říjnu zachránil u Liverpoolu pět lidských životů a osobně vyhrabal z trosek domu živé miminko. Pak už byl právoplatným příslušníkem letectva a vojenský krejčí pro něj dokonce ušil speciální kyslíkovou masku. Během své služby byl ještě dvakrát zraněn, z toho podruhé těžce.

Pohřeb se všemi poctami

Antis sloužil s Bozděchem až do konce války. Nadporučík se poté vrátil do Československa, kde se Antis setkal s Janem Masarykem, jenž byl kmotrem Václavova syna. V roce 1948 byl však Bozděch označen za sluhu západního imperialismu, a oba přátelé proto utekli zpět do Velké Británie a zase nastoupili do řad Královského letectva. Psí bojovník zde pokojně stárnul, ale poslední měsíce života už velmi trpěl. Jeho život proto ukončila ruka veterináře a pohřben byl se všemi vojenskými poctami na Ilfordově zvířecím hřbitově. Jeho pán ho přežil o 27 let, ale nikdy si už jiného psa nepořídil.

Antisovi mimořádné kvality neunikly pozornosti několika významných představitelů Královského letectva a i díky jejich podpoře mu byla v roce 1945 udělena medaile za zvířecí statečnost. Ve zdůvodnění také stálo:

„Za vynikající odvahu, oddanost a záchranu lidských životů při službě v Anglii a dalších místech, kde působilo Královské letectvo a letectvo Francie v zahraničí v letech 1940–1945.“

Nově objevená černá díra je součástí systému tří těles, jehož hvězdy jsou na obloze jižní polokoule viditelné pouhým okem. Členové týmu našli důkazy přítomnosti tohoto temného objektu díky pečlivému sledování pohybu jeho hvězdných souputníků pomocí dalekohledu MPG/ESO na Observatoři La Silla v Chile. Vědci se domnívají se, že tento systém by mohl být jen pomyslnou špičkou ledovce. V budoucnu by mohla být objevena řada podobných černých děr.

Černá díra za humny

„Byli jsme opravdu překvapeni, když jsme zjistili, že se jedná o první hvězdný systém s černou dírou, který je možné spatřit pouhým okem,“ říká spoluautor výzkumu Petr Hadrava, emeritní pracovník Akademie věd České republiky. Soustava se na obloze nachází v souhvězdí Dalekohled a je tak blízko, že je možné ji za tmavé bezoblačné noci z jižní polokoule sledovat volným okem bez binokuláru či dalekohledu. „Systém obsahuje Zemi nejbližší černou díru, jakou dnes známe,“ upozorňuje Thomas Rivinius, vědecký pracovník ESO a hlavní autor studie.

Na soustavu s označením HR 6819 se vědci původně zaměřili v rámci výzkumu dvojhvězdných systémů. Při analýze získaných dat je však čekalo překvapení, objevili třetí dosud neznámý objekt – černou díru. Pozorování provedená spektrografem FEROS a dalekohledem MPG/ESO na observatoři La Silla v Chile ukázala, že jedna z hvězd ve skutečnosti obíhá s periodou 40 dní kolem neviditelného objektu, zatímco druhá hvězda v systému se nachází ve velké vzdálenosti od tohoto centrálního páru.

Objekt ukrývající se v systému HR 6819 je jednou z prvních nalezených černých děr hvězdné hmotnosti, které nijak neinteragují se svým okolím. A díky tomu je tato černá díra skutečně ‚černá‘. Astronomové však byli schopni vystopovat její přítomnost a spočítat hmotnost na základě studia oběžné dráhy obyčejné hvězdy, která je druhým členem páru. „Neviditelný objekt o hmotností alespoň čtyř Sluncí nemůže být nic jiného než černá díra,“ říká Thomas Rivinius. 

Černá špička ledovce

Astronomové dosud nalezli pouze několik desítek černých děr v naší Galaxii. Většina z nich silně interaguje se svým okolím a prozrazuje tak svoji přítomnost nápadnými emisemi rentgenového záření. Vědci ale odhadují, že během vývoje Mléčné dráhy mnoho hvězd v závěru svého života zkolabovalo do podoby černé díry. Objev klidné, neviditelné černé díry v systému HR 6819 poskytuje vědcům návod, kde tyto skryté objekty hledat. „Někde tam musí být stovky milionů černých děr, my jich však zatím známe jen několik,“ upozorňuje Thomas Rivinius. „Objev černé díry v systému tří těles a nedaleko od nás jen ukazuje, že zatím vidíme jen pomyslnou špičku ledovce,“ dodává Dietrich Baade.       

Astronomové věří, že tento objev by jim mohl také pomoci při odhalení dalšího podobného systému. „Zjistili jsme, že jiný systém s označením LB-1 by mohl být podobnou trojčlennou soustavou. Ale abychom to věděli jistě, potřebujeme další pozorování,“ říká Marianne Heida, postgraduální pomocná vědecká pracovnice v ESO. „LB-1 je o něco dále od Země, ale z astronomického hlediska pořád dost blízko. To znamená, že pravděpodobně existuje mnohem více takových systémů. Když je objevíme a prozkoumáme, můžeme se naučit mnoho o formování a vývoji relativně vzácných hvězd, tedy těch, které začínají svůj život s hmotností 8× převyšující Slunce a zakončují jej explozí supernovy za vzniku černé díry.“

TIP: Vědci jsou na stopě druhé největší černé díře v naší Galaxii

Objevy trojhvězdných systémů tvořených vnitřním párem a vzdálenou třetí složkou mohou rovněž poskytnout klíč k pochopení divokých procesů splynutí hvězd, při kterých dochází k emisi gravitačních vln dostatečně intenzivních na to, abychom je detekovali na Zemi. Někteří astronomové se domnívají, že k takovým splynutím by mohlo docházet v systémech s podobnou konfigurací, jako mají HR 6819 a LB-1, kde je ale vnitřní pár tvořen dvojicí černých děr nebo černou dírou a neutronovou hvězdou. Vzdálená vnější složka může gravitačně ovlivnit vnitřní pár natolik, že dojde k jeho sloučení a emisi gravitačních vln. I když systémy HR 6819 a LB-1 obsahují jen jednu černou díru a nenachází se zde neutronová hvězda, mohou vědcům pomoci pochopit, jak se kolize v trojhvězdných systémech odehrávají.