Obecně se má za to, že ženy „osvobodila“ Coco Chanel. Že právě ona je zbavila svazujících korzetů a těžkých sukní, a tím jim dala možnost věnovat se všemu, co si jen zamanuly. Málo se ovšem ví, že módu, která podporovala volný pohyb už pár let před slavnou Francouzkou, propagovala rakouská módní návrhářka Emilie Flögeová. 

Její šaty byly odvážné především v tom, že znamenaly naprostý odklon od do té doby nepostradatelných korzetů a výztuží. Emilie volila volné empírové střihy, široké rukávy, vysoké límce a nákrčníky. Sama s láskou sbírala nejrůznější kroje a maďarské a slovanské lidové oděvy, jejichž zdobení pak kopírovala na své vlastní výtvory. 

Nebyla první návrhářkou, která odvrhla vše svazující. V době, kdy Flögeová s vlastními nákresy začala, už Paříž znala svého Krále módy Paula Poireta. Jeho šaty byly ozdobeny japonskými výšivkami, střihy připomínaly kimona a harémové kalhoty nebo orientální tuniky. Právě u Poireta se Emilie inspirovala. Stejně tak pro ni ale bylo inspirací hnutí, jehož se díky svému vztahu s Gustavem Klimtem stala součástí: Wiener Werkstätte, tedy Vídeňské umělecké dílny.

Nespokojená žena

Emilie už jako holčička nebyla spokojená se svým oblečením. Není divu. Narodila se jako čtvrtá v pořadí. I když rodiče patřili mezi poměrně zámožné měšťany, ona měla jen málokdy nové šaty. Nosila věci zděděné, přešívané po starších sestrách. Však její matka uměla dobře zacházet se šicím strojem. V devíti letech ji Emilie požádala, aby jí dala pár odstřižků. Po čase vytvořila dlouhou sukni sešitou z dvanácti pestrých kusů. 

Její nechuť k přidělenému oblečení ještě vzrostla v době dospívání, kdy dostala sukně dlouhé až na zem, blůzy ke krku, podprsenku a samozřejmě korzet, který se nesměl odkládat ani v nejteplejším létě. To se moderní a rázné Emilii příčilo. Možná i proto se rozhodla otevřít si vlastní salon. Se sestrami o něm snily už dávno. Všechny žily u rodičů: nejstarší Pauline se nikdy neprovdala, prostřední Helene v mladém věku ovdověla a Emilie měla svůj podivný vztah s Gustavem Klimtem, který nikdy nepřerostl ve spolužití. I proto se musely živit samy. 

Koncept store

Vstupní kapitál a základ pro exkluzivní salon pro moderní ženy získaly díky tomu, že vyhrály soutěž na odívání personálu prestižní kuchařské výstavy. Emilie, hluboce ovlivněná myšlenkami Wiener Werkstätte, měla o podobě salonu jasno: „Novou pařížskou a londýnskou módu upravíme na rakouskou míru. Každá žena, která bude nosit kus oděvu od nás, nebude nosit jen nové šaty, ale ideu svobody.“ 

Se zařizováním podniku Schwestern Flöge, jehož dveře se v roce 1904 otevřely na Mariahilfer Strasse, pomáhali i přátelé z uměleckých kruhů. Logo – zelenomodrou mozaiku, do níž byl černým písmem zakomponovaný název, vytvořil Gustav Klimt. Se zařízením interiéru pomáhal Koloman Moser.

Přijímací pokoj byl přísně bílý s černými detaily, nábytek měl geometrické tvary i rozestavění. Sám o sobě byl uměleckým dílem. V pravoúhlých vitrínách Emilie vystavovala nejlepší kousky své sbírky maďarských, moravských a slovenských krojů a výšivek. Dále zde měla předváděcí prostor pro manekýny, stejně jako prostornou zkušební lóži s velkými zrcadly. Šokovala své současníky, když se rozhodla překrýt parkety na podlaze šedivým kobercem. Jen ten ale mohl dát vyniknout černobílému stylu. 

Nabízela i kolekce šperků, které vyrobili umělci z Wiener Werkstätte. Vše zkrátka souviselo se vším a Emilie Flögeová tak předznamenala dnešní „koncept story“, které v módních metropolích, jako je Milán, Paříž nebo Londýn, našly své místo až v devadesátých letech 20. století.

Reformní móda

Salonu se překvapivě dařilo. Emilie přísně dohlížela na kvalitu výrobků a její sestry, které oplývaly větší diplomacií než rázná a nervní návrhářka, s taktem obstarávaly zákaznice. Brzy patřilo k dobrému tónu mít v šatníku alespoň jedny „reformní“ šaty od Flögeových.

Emilie pověst salonu živila celým svým vystupováním. Několikrát do roka jezdila za inspirací a nákupem látek do Paříže i Londýna, kde vždy bydlela jen v těch nejlepších hotelech. Věděla, že kdyby se ubytovala v levnějších podnicích, její podnikání by to zruinovalo – v očích svých movitých zákaznic by neuvěřitelně klesla. V grandhotelech pak budila pozornost nejen tím, že cestovala sama bez mužského doprovodu, ale i faktem, že s sebou i na krátký pobyt přivážela velké množství zavazadel, ve kterých vozila to nejlepší ze svých výtvorů. Gustav Klimt jí také pořídil propagační fotografie šatů, které nafotil přímo na Emilii během jejich celorodinných letních pobytů u jezera Attersee. 

Zapomnění

Léta patřila k tomu nejlepšímu, co módní Vídeň nabízela. Poklony jí skládal i otec svobodného odívání Paul Poiret. Sesterský salon přežil první světovou válku, Emilie překonala i smrt Gustava Klimta v únoru 1918. Záhubu přinesl až Hitlerův nástup k moci.

V roce 1935 se výhrady Francouzů a Angličanů proti Třetí říši zaměřily i na Rakousko, kterému stejně jako Německu přestali dodávat zboží, včetně látek. Horší však bylo, že salonu začaly mizet zákaznice. Pocházely totiž víceméně výhradně z velkoburžoazních židovských rodin, které Vídeň buď opustily už před válkou, nebo je naplno zasáhla nacistická zrůdnost.

TIP: Móda mezi světovými válkami: Jak ovlivnila politika módní trendy?

Sestry Flögeovy musely ukončit činnost. Překrásné vybavení, které reprezentovalo hnutí Wiener Werkstätte, bylo rozprodáno v dražbě. Zbytek, spolu s některými předměty z dědictví po Gustavu Klimtovi, shořel při požáru Emiliina bytu v posledních dnech války. Sama Emilie Flögeová zemřela v zapomnění 26. května 1952. 

V prosinci 1915 proběhla konference představitelů dohodových generálních štábů v Chantilly, ale rozhádaní a nedůvěřiví vojevůdci se dokázali dohodnout pouze na tom, že je třeba budoucí akce lépe koordinovat.

Předchozí část: Ticho před krvavou bouří: Přípravy na nekonečnou bitvu u Verdunu (1)

O pár týdnů později, po návrzích, aby společná ofenziva proběhla na Balkáně či dokonce v Egyptě, konečně došlo ke shodě. Rusové měli zaútočit v Haliči v polovině června, společné francouzsko-britské síly o čtrnáct dní později na Sommě. V případě, že by je nepřítel předešel, přijali generálové nicneříkající usnesení, že si navzájem pomohou. 

Krycí jméno Gericht 

Mezitím však dostal von Falkenhaynův plán jasné obrysy a německé válečné soukolí se rychle dalo do pohybu. Náčelník štábu zvažoval dvě místa útoku – pevnostní oblast u Belfortu nebo u Verdunu. Nakonec se rozhodl pro druhou jmenovanou, protože se na německé straně fronty nacházela hustší železniční síť, díky níž bude Berlín moci zásobovat své armády. V posledních dnech roku 1915 se z von Falkenhaynova štábu rozlétly stovky telegramů označené krycím jménem Gericht (soud) a ještě do konce prosince se první ze sborů vyčleněných pro útok nacházel v nástupních prostorech před Verdunem.

Datem zahájení ofenzivy se stal 12. únor. Do oblasti zamířily v prvních dnech roku 1916 stovky železničních transportů s vojenským materiálem i mužstvem. Němci dokonce nařídili evakuovat celé vesnice, jednak kvůli utajení příprav, a také proto, aby mělo 140 000 vojáků kde přečkat týdny zbývající do útoku. Největší důraz kladl Berlín na dělostřelectvo. Plánovači předpokládali, že bombardování srovná francouzské zákopy se zemí, díky čemuž je pak pěchota obsadí s minimálními ztrátami.

Všechna děla míří na Verdun

Splnění úkolu mělo zajistit 306 polních děl, 542 těžkých kanonů a 152 velkorážních minometů. Pomoci jim měly hlavně také od sousedních sborů a armád, takže dohromady mířilo na Verdun více než 1 220 hlavní různých ráží – to vše na pouhých 13 km fronty! Každá z nich měla svůj přesně přidělený úkol. Na francouzské forty se mělo soustředit 24 moždířů ráže 42 cm, jejichž soustředěním Němci vytvořili největší koncentraci obléhacích děl za celou Velkou válku.

Těžké kanony měly pálit na Verdun samotný a také na komunikace na levém břehu Mázy, zatímco zbytek dostal přidělené úseky francouzských zákopů – každých 140 m měla ostřelovat jedna 210mm baterie. V případě, že by pěšáci narazili na odolávající hnízda odporu, byly připraveny minomety. Zbraně menších kalibrů pak měly postupovat za první vlnou a pomoci rozbít případné protiútoky. Do začátku bitvy Němci shromáždili na 2,5 milionu granátů všech ráží, které muselo přivézt 1 300 vlakových transportů. K 1. únory stály všechny baterie připraveny na pozicích.

Na verdunské frontě klid

Obyvatelé pevnostního města si na přítomnost nepřítele, jehož pozice se od září 1914 nacházely zhruba 16 km od Verdunu, už zvykli. Z původního počtu 15 000 lidí tam ale zbyly pouhé tři tisícovky, na každém kroku byli vojáci a do ulic sporadicky dopadaly granáty. V okolí se nacházelo několik desítek modernizovaných fortů, díky čemuž mnoho Francouzů považovalo oblast za nedobytnou. Ani velení armády si koncem roku 1915 nepřipouštělo, že by nepřítel zaútočil právě tam, a tak pevnosti ještě oslabovalo.

Kvůli nedostatku vlastního dělostřelectva generalita pátrala po každé volné hlavni, která by mohla posílit pozemní jednotky. Její pozornost záhy upoutala výzbroj verdunských fortů, jež zde byla podle mínění některých důstojníků zbytečná. Vzhledem k tomu, jak rychlý proces udělaly německé obléhací moždíře s pevnostmi v Lutychu, Namuru či Antverpách, francouzský generální štáb v čele s generálporučíkem Josephem Joff rem už Verdunu přílišný vojenský význam nepřikládal.

Pokračování: Ticho před krvavou bouří: Přípravy na nekonečnou bitvu u Verdunu (3)

Generál Augustin Dubail, jenž velel v srpnu 1915 armádní skupině Východ, pod niž Verdun spadal, definoval jeho úlohu takto: „Tato opevněná oblast představuje určité nebezpečí pro armády, které operují na jejích křídlech, představuje však i značné posílení našich armád tím, že chrání hlavní linii. Nesmí však být v žádném případě bráněna sama pro sebe.“ 

Existuje hodně přesvědčivých důkazů, že vyšší lidé tíhnou i k vyšší inteligenci měřené prostřednictvím testů IQ. Neznamená to, že jsou menší jedinci automaticky hloupější. Pokud ovšem změříme výšku postavy a inteligenční kvocient u dostatečného počtu osob, spojitost mezi oběma hodnotami se jasně ukáže navzdory početným výjimkám. 

Inteligence i tělesná výška jsou podmíněny dědičně: První z nich určují geny zhruba z 50 %, druhou až z 80 %. Obě jsou ovlivněny vysokým počtem genů, z nichž každý sám o sobě má na výsledek pouze malý vliv. Podprůměrný vzrůst dost možná vyplývá z poškození dědičné informace. Protože k tomu dochází náhodně, je celkem pravděpodobné, že má-li člověk narušené geny promlouvající do tělesné výšky, došly v jeho DNA úhony i geny pro inteligenci. Nelze zároveň vyloučit, že jisté geny určují jak vzrůst, tak funkce mozku. Jejich poškození by pak poznamenalo současně výšku postavy i IQ.

Zajímavé je, že v uplynulém století inteligenční kvocient lidstva neustále stoupal, a vykazoval tedy stejný trend jako tělesná výška. V posledních letech se však v ekonomicky vyspělých i v některých rozvojových zemích vzrůst IQ zastavil a jeho hodnoty pro populace začaly klesat. V části hospodářsky vyspělých států se zároveň zarazila tendence ke zvyšování postav. Prozatím však není jasné, zda oba „úpadky“ spojuje příčinný vztah.

Společnost Crypto AG dostala svou první velkou šanci, když podepsala smlouvu na výrobu kódovacích zařízení pro americké jednotky během druhé světové války. Najednou ji doslova zavalily peníze, a tak se na několik desetiletí stala dominantním producentem šifrovacích strojů a jedničkou v oboru technologií mechanických převodů, elektronických obvodů, a nakonec i křemíkových čipů a softwaru. 

Švýcarská firma si prodejem zařízení do více než 120 zemí vydělala miliony dolarů. Mezi její klienty patřily Írán, vojenské junty v Latinské Americe, Indie, Pákistán, a dokonce i Vatikán. Žádný ze zákazníků ovšem netušil, že Crypto tajně spadala do vlastnictví americké CIA, a to ve vysoce utajeném partnerství se západoněmeckými zpravodajskými službami. Zmíněné špionážní agentury upravovaly šifrovací přístroje tak, aby mohly snadno číst kódy používané jednotlivými státy k odesílání zpráv.

Tah století

The Washington Post a německá veřejnoprávní stanice ZDF nyní ve společném reportážním projektu odhalily desetiletí trvající uspořádání, jež patří k nejpřísněji střeženým tajemstvím studené války. Operace známá dřív pod názvem Thesaurus a později Rubicon se řadí mezi nejodvážnější v historii CIA.

„Šlo o zpravodajský tah století,“ uvádí tajná zpráva agentury hodnotící úspěšnost projektu, kterou se novinářům podařilo získat. „Zahraniční vlády platily USA a západnímu Německu spoustu peněz za privilegium, aby přinejmenším dvě, ale pravděpodobně pět až šest cizích zemí mohlo číst jejich nejtajnější sdělení.“

Od roku 1970 kontrolovala CIA a Národní bezpečnostní agentura NSA, zaměřená na prolamování šifrované komunikace, téměř všechny aspekty činnosti firmy Crypto. Spolu s německými partnery rozhodovaly o najímání zaměstnanců, navrhování technologií, sabotování jejich algoritmů a směřování prodejů. Mezitím mohli američtí i němečtí špioni sedět v teple a v klidu odposlouchávat. 

Velmi praktické zařízení

Rozsáhlá a sofistikovaná operace vyrostla z potřeby americké armády disponovat jednoduchým, ale kompaktním zařízením. Podnikatel a vynálezce Boris Hagelin, zakladatel Crypto AG, se narodil roku 1892 v Rusku. Po nástupu bolševiků však uprchl do Švédska a pak dál do Spojených států, když v roce 1940 nacisté okupovali Norsko. S sebou si vzal šifrovací přístroj, který vypadal jako hudební skříňka s robustní klikou a jehož kovové pouzdro ukrývalo soustavu ozubených koleček a pružin.

Zařízení M-209 nebylo ani zdaleka tak komplikované či zabezpečené jako stroje Enigma používané nacisty. Přesto se dočkalo širokého uplatnění, jelikož bylo přenosné a pohánělo se ručně, tudíž se perfektně hodilo pro jednotky v pohybu. Jeho zabezpečení bylo velmi slabé, takže se předpokládalo, že téměř každý protivník dokáže kód dešifrovat. Trvalo to ovšem hodiny, a jelikož přístroj sloužil k podávání taktických zpráv o přesunu vojsk, byl obsah sdělení v době, kdy jej nacisté rozklíčovali, již obvykle bezcenný – jednotky se totiž dávno nacházely jinde. 

Problém Hagelin

V průběhu války se ve fabrice na psací stroje Smith Corona v newyorském městě Syracuse vyrobilo na 140 tisíc M-209, a to na základě smlouvy americké armády s Crypto v hodnotě 8,6 milionu dolarů. Po skončení globálního konfliktu se Hagelin vrátil do Švédska, kde znovu otevřel svoji továrnu. A přestože si s sebou přivezl nejen vydělané peníze, nýbrž i celoživotní loajalitu k USA, američtí špioni jeho operace sledovali. Na počátku 50. let vyvinul pokročilejší verzi svého stroje, tentokrát s „nepravidelným“ mechanickým sledem, který šifranty Spojených států na chvíli zmátl.

Američtí úředníci, znepokojeni schopnostmi nového CX-52 a dalších zařízení, jež Crypto představila, začali diskutovat o „problému Hagelin“. Tamní špionážní agentury se obávaly, že pokud by si i jiné země mohly koupit Hagelinův šifrovací stroj, nedokázali by už Američané jejich komunikaci rozklíčovat. Bylo nutné přimět inženýra ke spolupráci. USA ovšem držely v rukávu eso jménem William Friedman. „Otec americké kryptologie“ znal Hagelina již od 30. let: Pojilo je pevné přátelství, jež vyrůstalo z ruských kořenů a sdílených zájmů, včetně fascinace složitým šifrováním.

Pouhý začátek

Kdyby si oba muži nepotřásli v roce 1951 rukou na vůbec první tajné schůzce mezi Hagelinem a americkými zpravodajskými důstojníky na večeři ve washingtonském klubu Cosmos, operace Rubicon by zřejmě nikdy nevznikla. Dohoda spočívala v tom, že Hagelin, který svou společnost přesunul do Švýcarska, omezil prodej vlastních modelů. Ty nejdokonalejší mohl dodávat pouze do zemí schválených ze strany USA. Státy, jež na zmíněném seznamu nefigurovaly, dostávaly starší a slabší systémy. Ušlou tržbu mělo vynálezci kompenzovat předem vyplacených 700 tisíc dolarů, tj. asi 160 milionů korun v dnešních cenách. 

V roce 1960 s ním CIA uzavřela „licenční smlouvu“, na jejímž základě obdržel 855 tisíc dolarů za obnovení svého předchozího závazku. Agentura mu dál vyplácela sedmdesát tisíc dolarů jako roční rentu a poskytovala jeho firmě finanční injekci ve výši deseti tisíc na „marketingové výdaje“. Zajistila si tak, že s většinou vlád světa uzavřela smlouvu právě společnost Crypto, a nikoliv jiní dodavatelé šifrovacích zařízení.

Ve špionážní hantýrce se jednalo o klasickou „blokovací operaci“. Systém byl navržen tak, aby zabránil protivníkům získat zbraně či technologie, které by jim poskytly výhodu. Šlo ovšem pouze o začátek spolupráce Crypto s americkými tajnými službami. Během deseti let získaly celý podnik pod kontrolu CIA a západoněmecká Spolková zpravodajská služba BND.

Užší spolupráce

Američtí úředníci si od začátku pohrávali s myšlenkou dotázat se Hagelina, zda by byl ochoten nechat kryptology z USA přímo „pečovat“ o své přístroje. Friedman to však rovnou zamítl, protože byl přesvědčen, že by se to pro jeho přítele již nacházelo za přípustnou hranicí. Nicméně v polovině 60. let, kdy se rozšířily nové elektronické obvody, spatřily CIA a Národní bezpečnostní agentura novou příležitost, jak s vynálezcem navázat užší spolupráci. Měl jen dvě možnosti – zůstat u mechanických šifrátorů a zbankrotovat, nebo inovovat s elektronikou. 

K tomu ovšem potřeboval podporu zvnějšku a kryptologové z NSA mu okamžitě podali pomocnou ruku. Agenturu dlouho znepokojovalo, jaký dopad by mohlo mít používání integrovaných obvodů, které přinášely novou éru nedobytného šifrování dostupného komukoliv. Jeden z jejích vedoucích analytiků Peter Jenks však identifikoval potenciální zranitelnost zařízení: „Pokud by systém navrhl chytrý kryptomatematik, vypadalo by to, že přístroj produkuje nekonečné proudy náhodně generovaných znaků. Ve skutečnosti by se ovšem opakovaly v dostatečně krátkých intervalech. Tento vzorec by pak odborníci NSA pomocí svých výkonných počítačů dokázali snadno rozbít.“

Vteřiny místo měsíců

V roce 1967 představila firma Crypto plně elektronický model H-460, jehož vnitřní fungování kompletně navrhla NSA. Agentura do něj nenainstalovala bezpečnostní pojistky ani ho nenaprogramovala tak, aby jednoduše vychrlil všechny šifrovací klíče. Navíc stále čelila obtížnému úkolu, jak zachytit komunikaci jiných vlád – ať už se jednalo o signály ze vzduchu, nebo o pozdější napojování na kabely optických vláken. Manipulace s algoritmy společnosti Crypto však zjednodušila prolamování kódů natolik, že už netrvalo měsíce, nýbrž pouhé vteřiny. Firma vždy vyráběla alespoň dvě verze modelu: zabezpečený pro přátelské vlády a zmanipulovaný pro zbytek světa.

Partnerství mezi USA a Hagelinem se tím značně posunulo a z původního odmítání spolupráce se stalo „aktivní opatření“. Společnost již neomezovala prodej svého nejlepšího vybavení, ale aktivně distribuovala zařízení navržená tak, aby kupce zrazovala.

Noví partneři

Na konci 60. let bylo Hagelinovi téměř osmdesát a usiloval o zajištění budoucnosti pro svou firmu, jež se rozrostla na víc než 180 zaměstnanců. CIA stejně tak znepokojovalo, co by se s operací stalo, kdyby podnikatel společnost náhle prodal či zemřel. Američtí zpravodajci diskutovali o odkoupení Crypto po celá léta, ale spory CIA a NSA o dalším postupu jim bránily jednat – až se na scéně objevily dvě nové špionážní agentury. Francouzským, západoněmeckým a dalším evropským zpravodajským službám někdo o dohodě USA s firmou buď řekl, nebo ji odhalily samy. Některé z nich pochopitelně žárlily a snažily se najít způsob, jak si podobnou smlouvu zajistit i pro sebe.

V roce 1967 Hagelina oslovili Francouzi s nabídkou na odkup jeho společnosti ve spolupráci s německými partnery. Jenže on odmítl a vše ohlásil CIA. O dva roky později se Němci vrátili s další nabídkou, tentokrát už s požehnáním USA. Během setkání na půdě velvyslanectví západního Německa ve Washingtonu nastínil šéf šifrovacích služeb Wilhelm Goeing nový návrh a zeptal se, zda mají Američané na daném poli zájem o kooperaci. Několik měsíců nato schválil ředitel CIA Richard Helms návrh koupě Crypto a vyslal podřízené do Bonnu vyjednat kontrakt s jednou hlavní podmínkou – Francouze je třeba odstavit.

Katalog problémů

Obě agentury souhlasily, že firmu od Hagelina odkoupí „napůl“ přibližně za 5,75 milionu dolarů, a CIA nechala na Němcích, aby zajistili, že se svět o transakci nikdy nedozví. Zpravodajské služby se dohodly na řadě kódových označení pro program a jeho další části. Společnost Crypto se nazývala Minerva, stejně jako záznamy CIA. Operace coby celek nesla již zmíněný kódový název Thesaurus, jenž se v roce 1980 změnil na Rubicon.  

CIA a BND si každý rok rozdělovaly veškeré zisky, jichž Crypto dosáhla. Podle německých dokumentů zpracovala účetnictví evropská strana a peníze předávala zaoceánským kolegům v podzemních garážích. Tabulka CIA ukazuje, že tržby vzrostly z 15 milionů švýcarských franků v roce 1970 na víc než 51 milionů v roce 1975 (asi 2,1 miliardy dnešních korun). Výplatní listina společnosti zahrnovala přes 250 zaměstnanců.

V 80. letech vypadal seznam předních klientů Crypto jako katalog světových „potížistů“. V roce 1981 představovala největšího zákazníka Saúdská Arábie, následovaná Íránem, Itálií, Indonésií, Irákem, Libyí, Jordánskem a Jižní Koreou. Kvůli ochraně svého postavení na trhu se Crypto a její tajní vlastníci zapojili do očerňovacích kampaní proti konkurenci a štědře upláceli cizí vládní úředníky rozhodující o nákupech vybavení. Záznamy BND například dokládají, že byl manažer firmy vyslán do saúdskoarabského Rijádu s deseti hodinkami značky Rolex v kufru. Jindy firma uspořádala pro Saúdy školení ve Švýcarsku, kde oblíbená zábava účastníků zahrnovala návštěvy nevěstinců – placené z kapsy Crypto AG. 

Příliš chytrá dáma

Po akvizici patřilo k největším problémům tajných partnerů zajistit, aby zaměstnanci firmy dál dbali pokynů a zároveň nic netušili. Zdálo se, že ti, kdo úzce pracovali se samotným šifrováním, měli k odhalení hlavního tajemství operace čím dál blíž. Inženýři a designéři odpovědní za vývoj prototypů často zpochybňovali algoritmy, jež pro ně připravovala jakási záhadná entita zvenčí. Vedení společnosti je přesvědčovalo, že jde o společnost Siemens. Jenže proč by pak byly nedostatky v šifrování tak snadno odhalitelné? A proč nemohli inženýři Crypto pracovat na jejich opravě?

Americké úředníky navíc znepokojilo, když Heinz Wagner – který řízení firmy převzal a věděl o skutečné roli CIA a BND – najal v roce 1978 nadanou elektrotechničku Mengiu Caflischovou. Několik let strávila ve Spojených státech, kde pracovala v radioastronomickém výzkumu na University of Maryland. Poté se vrátila do rodného Švýcarska, podala žádost o práci v Crypto a Wagner ji okamžitě přijal. Jenže lidé z NSA se obávali, že je příliš chytrá, než aby jí nedošlo, co se skutečně děje.

Podezřelé algoritmy

Varování se ukázalo jako předvídavé, protože Caflischová začala brzy zkoumat zranitelnost firemních produktů. Spolu s Juergem Spoerndlim z výzkumného oddělení provedli různé testy i útoky na zařízení, včetně modelu HC-570, jenž vznikl pomocí technologie společnosti Motorola. „Podívali jsme se na interní operace každého kroku,“ popsal Spoerndli, který byl přesvědčen, že dokážou prolomit kód porovnáním pouhých sta znaků zašifrovaného textu se základní nezakódovanou zprávou. „Šlo o neuvěřitelně nízkou úroveň zabezpečení,“ dodal v rozhovoru, „ty algoritmy vypadaly velmi podezřele.“ 

I v následujících letech působila Caflischová problémy. V jednu chvíli předložila algoritmus tak silný, že se NSA obávala, že nebude rozluštitelný. Její návrh prošel až do výroby padesáti strojů HC-740, a než si vedení firmy uvědomilo, co se děje, dokonce opustily továrnu. Další produkci se podařilo včas zarazit a společnost následně obnovila předchozí zmanipulovaný algoritmus, který zanesla do zbytku výrobního cyklu. Oněch padesát zabezpečených modelů pak prodala bankám, aby neskončily v rukou zahraničních vlád. 

Tma za oponou 

Podnik Crypto se začal podobat námětu filmu Čaroděj ze země Oz. Zaměstnanci postupně zkoumali, co se děje za oponou. S počátkem 70. let se zpravodajci rozhodli najít někoho, kdo by pomohl vymyslet pokročilejší a zároveň méně odhalitelné slabiny v algoritmech. Někoho, kdo by měl ve světě šifrování dostatečný kredit, aby to zvědavé inženýry uklidnilo. Agentury se obrátily na spřátelené špionážní služby, aby jim pomohly vyhledat potenciální kandidáty, načež se shodly na jednom, kterého navrhli Švédové. Ti o celé operaci, vzhledem k Hagelinovým vazbám na severskou zemi, věděli od začátku.

Oním vyvoleným se stal stockholmský profesor matematiky Kjell-Ove Widman, jenž si v evropských akademických kruzích získal jméno díky výzkumu kryptologie. Byl také vojenským záložníkem a úzce spolupracoval se švédskými zpravodajskými službami. Zapojení úředníci popsali jeho „nábor“ jako naprosto hladký. Po úvodním zpracování švédskými důstojníky dostal roku 1979 pozvánku do Mnichova, aby – jak mu bylo řečeno – šel na pohovor s vedoucími pracovníky Crypto a Siemens, kteří potřebovali radu experta.

Dokonalá fikce

Když čelil otázkám od půl tuctu mužů sedících u stolu v hotelové konferenční místnosti, fikce fungovala dokonale. Jakmile se pak skupina rozdělila na oběd, dva pánové jej požádali o soukromý hovor. „Víte, co je ZfCh?“ zeptal se referent z BND Jelto Burmeister, s odkazem na zkratku německé šifrovací služby. Když Widman přitakal, jeho protějšek pronesl: „Teď už chápete, kdo skutečně vlastní Crypto AG?“ Widman později prohlásil, že se jeho svět „v tu chvíli úplně rozpadl“. Přesto se neváhal do operace zapojit. Aniž by opustil místnost, uzavřel vše podáním ruky. Když se trojice připojila ke zbytku skupiny při obědě, jejich signál „palec nahoru“ proměnil shromáždění v oslavu. 

Dohodli se na úpravách, vypracovali nová šifrovací schémata a Widman je slíbil brzy dodat technikům v Crypto. Záznamy CIA ho nazývají „nenahraditelným člověkem“ a hovoří o „nejdůležitějším náboru v historii programu Minerva“. Síla jeho osobnosti a akademická pověst uchlácholily ve firmě všechny pochyby, a navíc pomohly odrazit dotěrné dotazy cizích vlád. 

Například v roce 1982 se Argentina dozvěděla, že její kryptografické vybavení neochránilo tajné zprávy odesílané během války na Falklandách, což pomohlo britským silám. Widman obratem odletěl do Buenos Aires a uvedl tam, že NSA zřejmě napadla zastaralé zařízení pro šifrování vysílaček, které jihoamerická země používá, ale že hlavní produkt CAG 500 koupený od Crypto zůstal „nedobytný“. Jak potvrzují dokumenty CIA, „blaf zafungoval. Argentinci to nesli těžce, ale dál si naše vybavení kupovali“. Téhož roku 90letý Hagelin při cestě do Švédska onemocněl a museli jej hospitalizovat. Zemřel jako invalida v roce 1983.

Zatkněte ho!

Crypto přežila v 80. letech několik prodělečných sezon, ale projekt fungoval dál. Americké špionážní agentury zachytily přes devatenáct tisíc íránských komunikací odeslaných prostřednictvím počítačů Crypto během desetileté války země s Irákem a těžily z nich zprávy například o vazbách Teheránu na teroristy či o represích disidentů. V roce 1992 však celá operace čelila první závažné krizi: Na základě svých dlouhodobých podezření zadržel Írán obchodníka firmy.

Společnost měla s asijským státem jednu z největších smluv a tehdy 51letý Hans Buehler, patřící k jejím nejlepším prodejcům, jezdil do tamní metropole a zpět několik roků. I tentokrát nastoupil k letu Swissair do Teheránu, ale nevrátil se podle plánu. Zástupci Crypto se proto obrátili na švýcarské úřady, načež jim bylo řečeno, že Íránci jejich člověka zatkli. Švýcarští konzulární úředníci, kteří jej mohli navštívit, uvedli, že je v „duševně špatném stavu“. O devět měsíců později byl nakonec propuštěn, když Crypto souhlasila, že Íráncům zaplatí milion dolarů. Částku podle dokumentů tajně poskytla BND, zatímco CIA se na obchodu odmítla podílet s odvoláním na americkou politiku neplacení výkupného. 

Nekalá hra

Buehler o vztahu Crypto k CIA a BND ani o zranitelnostech firemních zařízení nic netušil. Vrátil se však traumatizovaný a s podezřením, že Írán ví o společnosti, pro niž pracuje, víc než on sám. Začal proto hovořit se švýcarskými médii o svém utrpení a domněnkách. 

Trvalo několik let, než se rozvířené vody alespoň trochu uklidnily – načež se opět strhla bouře. V roce 1995 přinesl americký deník Baltimore Sun řadu investigativních příběhů o NSA, včetně jednoho s názvem Rigging the Game (volně přeloženo „nekalá hra“), který odhalil aspekty spojení CIA s Crypto. Kvůli náhlé pozornosti médií si začali někteří zaměstnanci hledat práci jinde. A nejméně půl tuctu zemí – včetně Argentiny, Itálie, Saúdské Arábie, Egypta a Indonésie – své smlouvy s firmou buď zrušilo, nebo alespoň pozastavilo. Írán mezi nimi překvapivě nebyl a podle spisu CIA „téměř okamžitě obnovil nákup zařízení CAG“.

Hlavní obětí skandálu se stalo partnerství CIA a BND. Američanům, kteří odmítali odlišovat protivníky od spojenců, úředníci německé zpravodajské služby po celá léta ustupovali. Obě strany často bojovaly o to, které země si zaslouží získat bezpečnou verzi produktů Crypto. Američtí zástupci přitom mnohdy požadovali, aby se zmanipulované vybavení posílalo téměř každému – ať už byl na jejich straně, či nikoliv.

Partnerství se rozpadá

Studená válka skončila, berlínská zeď padla a sjednocené Německo bylo nyní citlivé na různá témata a mělo jiné priority. Němci věděli, že čelí rizikům operace Crypto mnohem víc než kdokoliv jiný. Obávali se zveřejnění svého podílu na projektu, což by vyvolalo evropské pobouření a vedlo k obrovskému politickému a ekonomickému tlaku. V roce 1993 šéf BND Konrad Porzner objasnil řediteli CIA Jamesi Woolseymu, že podpora špiček německé vlády padá a že by Němci mohli chtít partnerství s Crypto ukončit. Vedoucí základny CIA v evropské zemi Milton Bearden dosáhl 9. září téhož roku dohody s představiteli BND, že americká služba koupí německé akcie za sedmnáct milionů dolarů – jak dokládají dokumenty CIA.

Spolu s odchodem z partnerství skončili Němci brzy odříznuti od špionáží, které Spojené státy dál shromažďovaly. V německých dokumentech existují citace Jelto Burmeistera, v nichž se referent BND zamýšlí, zda Německo stále patří „k malému počtu národů, jež Američané neodposlouchávají“. Materiály vynesené bývalým zaměstnancem CIA Edwardem Snowdenem však na zmíněnou otázku poskytují znepokojivou odpověď: Nejenže zpravodajské agentury USA považovaly Německo za cíl, ale „napíchly“ také mobil kancléřky Angely Merkelové.

Poslední peníze

Špionáže však fungovaly dál, částečně kvůli byrokratické setrvačnosti států používajících výrobky Crypto AG. Mnoho vlád prostě nikdy nepřešlo na novější šifrovací systémy, šířící se v 90. letech, a podle dokumentů to platilo zejména o méně rozvinutých zemích. Samotná firma ovšem pokulhávala. Přežila nástup elektronických obvodů namísto kovových skříní, přecházela z teletypových strojů využívajících klávesnice na šifrovací hlasové systémy. Jenže jakmile se trh šifer přesunul z hardwaru na software, začalo být jasné, že Crypto končí a zpravodajci jsou jednoduše spokojeni s tím, aby svou roli pomalu dohrála. 

NSA se zaměřila na hledání způsobů, jak využít globální dosah Googlu, Microsoftu, Verizonu a dalších technologických gigantů v USA. Budovu poblíž švýcarského Zugu dlouhodobě sloužící Crypto koupila v roce 2017 komerční realitní společnost. Zbývající aktiva firmy – hlavní části šifrovacího podnikání, jež započalo téměř před stoletím – se rozdělila a prodala o rok později. Likvidaci provedla stejná lichtenštejnská advokátní kancelář, která o 48 let dřív poskytla krytí prodeje Hagelinovy společnosti CIA a BND. Podmínky transakcí v roce 2018 nebyly zveřejněny, ale současní i bývalí úředníci odhadli jejich hodnotu na 50–70 milionů dolarů. Pro americkou zpravodajskou službu šlo o poslední peníze z operace Minerva. 

Kroupy mohou být značně velké, zatímco u nás se nejčastěji vyskytují kousky ledu o velikosti maximálně míčku na stolní tenis, meteorologové znají i výrazně větší exempláře. Až doposud držela rekord kroupa, která spadla před několika lety v Jižní Dakotě. Měřila v průměru 20 centimetrů, a byla tedy velká asi jako volejbalový míč. Kroupy, které se vytvořily při bouřce roku 2018 nad Argentinou, ale byly ještě větší – jejich rozměry se pohybovaly mezi 18 a 23,6 centimetru.

Padající míče

Vědci nyní navrhli, aby kroupy o velikosti nad 15 centimetrů dostaly označení „gargantuan“ – tedy obří nebo titánské. Přestože jsou tak velké kroupy zcela výjimečné, mohou podle meteorologů pomoci lépe pochopit, co se děje uvnitř bouřek a lépe předpovídat, jakou hrozbu krupobití představují.

TIP: Superbouře nad Kansasem: K zemi padaly kroupy jako baseballové míčky

„Cokoliv většího než čtvrťák už může udělat díry v autě,“ uvedl meteorolog Matthew Kumjian. „V ojedinělých případech prorazily patnácticentimetrové kroupy i díry ve střechách a prošly dokonce několika podlažími. Rádi bychom pomohli zmírnit jejich dopady na život a majetek a lépe tento druh nebezpečných událostí předpovídali,“ dodal.

Jak vznikají kroupy

Kroupy se vytvářejí vlivem silného výstupného proudění vzduchu o rychlostech až několika desítek metrů za sekundu uvnitř bouřkových mraků typu kumulonimbu, kde je teplota vzduchu ve vrchních vrstvách troposféry pod bodem mrazu. K cirkulujícím ledovým částicím, neseným v silných výstupných vzdušných proudech bouřkového mraku přimrzají kapky přechlazené vody. Tyto částice opakovaně stoupají a klesají, tak dlouho, než proudy zeslábnou nebo když kroupy přesáhnou hmotnost, kterou jsou proudy schopny unést; pak začíná krupobití.

Existují doklady o ještě větších kroupách, ale nejsou přesvědčivě doložené – některé extrémní o rozměrech údajně až desítek centimetrů se totiž mohly jako kusy ledu uvolnit z letadel. 

TIP: Vířivé ozdoby superbouřek: Jak se rodí nejničivější tornáda

Krupobití také mohou být značně ničivá – jedním z nejhorších bylo to z roku 1888, kdy v indickém státě Uttarpradéš bylo kroupami velkými údajně jako pomeranče zabito nejméně 230 lidí a více než 1 600 ovcí a koz.

Program raketoplánů NASA, jehož kosmická éra se začala psát 12. dubna 1981, byl velice ambiciózní, nesplnil však svůj hlavní, ekonomický cíl: Zmíněné letouny měly startovat téměř na týdenní bázi a „levně“ vynášet do vesmíru užitečné zatížení. Cena za kilogram dopravený do kosmu raketoplánem byla ovšem ve výsledku v podstatě stejná jako za kilogram vynesený konvenční raketou. 

Do vesmíru nakonec zamířilo pět exemplářů, z nichž dva byly zničeny při fatálních nehodách. Zbývající tři letěly do kosmu přibližně třicetkrát, což je v příkrém rozporu s původními plány o rychle následujících startech. Dané stroje se však ocitly na konci životnosti a jejich udržení v provozu bylo stále náročnější. Celý program se tak stal neperspektivním, přičemž havárie Columbie jeho konec urychlila. 

TIP: Vesmírný orel roztáhl křídla: První lety raketoplánů

NASA vydávala drtivou většinu rozpočtu na provoz raketoplánů a Mezinárodní vesmírné stanice. Finanční náročnost programu tak nezadržitelně vedla k jeho ukončení. (Podobný osud nejspíš v nejbližším desetiletí čeká také ISS.) Celkové náklady programu Space Shuttle včetně vývoje se odhadují na 209 miliard dolarů. Přesto se raketoplány nesmazatelně zapsaly do kroniky kosmonautiky a tvoří jednu z důležitých kapitol cest člověka do vesmíru. 

Když se František Borgia narodil, stěží by někdo hádal, že jeho osud bude jiný než osudy ostatních synů z urozených rodin. Také tomu z počátku nic nenasvědčovalo. Na svět přišel roku 1510 a jeho rodiči byli Juan Borgia, vévoda z Gandie, a Juana Aragonská.

V jeho žilách tak kolovala dokonce královská krev, neboť dědeček z matčiny strany byl nelegitimním synem španělského krále Ferdinanda II. Aragonského. Z druhé strany byl zase pravnukem papeže Alexandra VI. (vlastním jménem Rodrigo Borgia), jenž se do dějin církve zapsal jako patrně nejkontroverznější postava svatopetrského stolce pro svou bezskrupolóznost a zakázané milostné vztahy.

Mladý, bohatý a úspěšný

Františkova kariéra se brzy rozeběhla naplno. Jako sedmnáctiletý vstoupil do služeb ke dvoru španělského krále a římského císaře Karla V. a zde se také seznámil s dvorní dámou královny Isabely, Eleonorou de Castro, s níž se později oženil. Měli spolu osm dětí – pět chlapců a tři dívky. Spokojený panovník navíc Františka jmenoval vícekrálem v Katalánsku.

V této době však vévodský syn zažil svůj vnitřní přerod, k němuž ho přivedla předčasná smrt teprve šestatřicetileté královny. Když spatřil rozkládající se obličej zesnulé, uvědomil si obrovskou pomíjivost všeho světského a v duchu složil tento závazek: „Už nikdy nebudu sloužit smrtelnému pánu.“  Za jedinou skutečnou autoritu tak začal považovat pouze Boha. Zahodit celou minulost a ze dne na den radikálně změnit život ovšem nemohl. Byl manželem a otcem. Navíc stál v odpovědné funkci, k níž po otcově smrti roku 1543 připadla správa gandijského vévodství.

Vstup do jezuitského řádu

V roce 1546 však jeho milovaná žena Eleonora zemřela. František se tehdy rozhodl vstoupit do jezuitského řádu, prozatím však tajně. Byl v kontaktu s předními představiteli, mezi nimi i s jeho zakladatelem Ignácem z Loyoly. Po čtyři léta tak žil dvojí život – studoval teologii a žil podle slibů poslušnosti a čistoty, ale zároveň spravoval své vévodství a snažil se zaopatřit dospívající děti. Teprve poté, co je zajistil, přijal kněžské svěcení a vzdal se svého rozsáhlého majetku.

Řeholní ideály jej natolik oslovily, že i samotný Ignác jej musel v projevech asketismu mírnit. V jednom dopise mu napsal: „Stran postů a zdrženlivostí bych byl pro to, abyste si z lásky k Pánu chránil a posiloval žaludek s ostatními přirozenými silami, a ne si jej oslaboval.“ 

Ve službách Tovaryšstva se podílel nejprve na jeho šíření v rodném Španělsku, až byl roku 1565 jmenován generálním představeným řádu. Tato nejvyšší řádová hodnost patřila nejprve Ignáci z Loyoly, po jeho smrti Diegu Lainezovi a po něm připadla právě Františkovi, který byl zvolen drtivou většinou hlasů. Stal se tedy třetím generálem řádu v historii a tuto funkci vykonával po sedm let až do své smrti, která ho ve věku 62 let zastihla 30. září 1572 v Římě.

Těsně před svým skonem se marně snažil odvrátit chystanou svatbu mezi katoličkou Markétou z Valois a hugenotem Jindřichem Navarským, která v srpnu téhož roku vedla ke krvavé Bartolomějské noci. Za Františkova generalátu však především došlo k rozkvětu Tovaryšstva Ježíšova, jež se rozšířilo i mimo Evropu, především do jižní Ameriky. 

Františkův „posmrtný život“

Již za života jej mnoho současníků považovalo za světce. Na oficiální církevní uznání si však musel ještě trochu počkat. K prvnímu předstupni kanonizace, blahořečení, došlo uprostřed neklidných časů třicetileté války roku 1642. Svatořečení se pak někdejší generál Tovaryšstva dočkal rovných 99 let po své smrti, v roce 1671.

TIP: Byl mocný rod Borgiů opravdu tak nemravný, jak nám líčí romanopisci?

František Borgia tak zásadním způsobem proměnil špatnou reputaci svého rodu, který se tak díky němu může kromě vedle proslulých vrahů a zpustlíků pochlubit i příkladným mužem. Velké úctě se dodnes těší zejména v jezuitském řádu, jemuž zasvětil svůj život. 

V Africe se vypráví o slonech, kteří si rádi pochutnávají na opadaných plodech maroly, běžného tropického ovocného stromu z příbuzenstva mangovníku, a pak jsou z nich notně opilí. Tyto plody jsou velmi sladké a v tropickém podnebí rychle kvasí. Za pár dní obsahují zhruba tři procenta etanolu. Britští biologové v roce 2005 tyto příběhy vyvrátili s tím, že zvíře velikosti slona se takovým způsobem nemůže „opít“, a že bychom neměli do slonů promítat lidské zkušenosti.

Opilecké zrnko pravdy

Nový výzkum kanadských a amerických odborníků teď ale kupodivu příběhy o opilých slonech bere na milost. Tvrdí totiž, že to nebyli jejich vypravěči, ale naopak britští biologové, kdo omylem napasoval na slony lidská měřítka. Počítali totiž s tím, že sloni metabolizují alkohol podobně jako lidé. A jak se ukázalo, není to vůbec pravda.

Lidé mají ve své genetické výbavě velmi výkonnou variantu genu ADH7, který je zodpovědný za zpracování etanolu v těle. Tato varianta vznikla v linii našich příbuzných asi před 10 miliony let a sdílíme ji se šimpanzi a gorilami. Podle všeho jde o adaptaci na potravu bohatou na plody, které často kvasí. Stejnou variantu genu ADH7 mají například také kaloni, kteří milují ovoce a přitom by neměli být příliš opilí, aby mohli létat.

TIP: Opít se jako zvíře: Holdují i jiní tvorové kromě člověka alkoholu?

Sloni ovšem zmíněnou variantu genu ADH7, která zaručuje rychlé odbourání etanolu v potravě, nemají. Proto jsou sloni vůči alkoholu zřejmě mnohem citlivější nežli lidé. Z toho plyne, že africké historiky o opilých slonech, kteří hodovali na plodech maroly, mohou být, alespoň teoreticky, pravdivé.

V české historii přinesl první vlnu odstraňování pomníků rok 1918. Některé symboly, které do té doby českému obyvatelstvu nepřišly nijak závadné, se ideologii mladé republiky příčily. První na ráně byly pochopitelně pomníky členů habsburského rodu, mizející do depozitářů a ústraní muzeí. Odnesl to hlavně bezpočet soch Josefa II., který už v důsledku nacionálních sporů nebyl vnímán primárně jako osvícený rušitel nevolnictví, ale buď jako ochránce německého národa (Němci), či naopak germanizátor (Čechy). 

Maršál Habsburků musí pryč

Protihabsburská vlna ovšem smetla také pomník jednoho z nejvýznamnějších českých šlechticů 19. století, maršála Jana Josefa Václava Radeckého z Radče (1766–1858). Díky svým vítězstvím v Itálii během revolučních let 1848–1849 se stal Radecký ikonou rakouské armády. Jako takový se ale stal po 28. říjnu 1918 nepohodlným. A hned v srdci Prahy mu přitom stál výstavný pomník. Tyčil se na dnešním Malostranském náměstí, které se za monarchie nejmenovalo po nikom jiném než právě po Radeckém.

Na masivním podstavci stála skupina osmi bronzových vojáků nesoucích svého maršála na štítě. Po rozpadu Rakouska-Uherska se pomník nezdál nejen Čechům, ale také italskému vyslanci, nyní představiteli spřáteleného státu. Radeckého pomník byl zahalen látkou a brzy kolem něj vyrostlo lešení. Když o pár měsíců později lešení zmizelo, nebylo už po maršálovi ani stopy, protože impozantní sousoší bylo převezeno do depozitáře. Na vlastní oči si jej můžete prohlédnout v lapidáriu Národního muzea.

Boty Tatíčka Masaryka

Příběh další zmizelé sochy je jedním z nejabsurdnějších. Jeho hlavní postavou byl Stanislav Rolínek (1902–1931), původní profesí čalouník, kterého z práce vyřadilo onemocnění tuberkulózou. K jeho zálibám patřilo malování a sochařina, a tak se rozhodl, že ve volném čase vytesá do skály na Velkém Chlumu u Bořitova sousoší Jana Husa, Žižky a Prokopa Holého.

Zvěsti o tomto díle se roznesly a svedly Rolínkovy cesty se starostou Kunštátu Františkem Burianem. V hlavě tohoto zámožného uzenáře totiž uzrál plán, jak okolí svého města zatraktivnit. Rolínka najal, aby do pískovcových skal a umělé jeskyně u Rudky u Kunštátu vytesal díla, mezi něž nakonec patřil sv. Václav na koni, spící blaničtí rytíři, český lev, českoslovenští legionáři, a v neposlední řadě Tomáš Garrigue Masaryk. Prezidentova skulptura, přilepená zády ke skále, měla deset a půl metru a tvořila velkolepou dominantu. 

Rolínek pracoval na uvedených sochách hekticky, protože cítil, že mu ubývá sil. „Já dodělám svatého Václava a on dodělá mě,“ napsal v jednom dopise matce. Zemřel v roce 1931 a byl tak alespoň ušetřen pohledu na zkázu svého nejnáročnějšího díla.

Po okupaci nacisty nastalo masové odstraňování Masarykových soch. František Burian se pokusil Rolínkova obra uklidit z očí a nechal ho obestavět cihlovou zdí, na níž vyrostla malá chatka. To ovšem nacistickým úřadům nestačilo a v srpnu 1941 přišel rozkaz k rozřezání sochy, stejně jako k odstranění sousoší trojice legionářů. Dnes se z desetimetrového Masaryka můžeme kochat jen obrovskými botami. Ostatní výtvory talentovaného samouka Rolínka ale v Rudce u Kunštátu přetrvaly a pořád stojí za to udělat si za nimi výlet.

Slaná, hyperslaná a sladkovodní čadská jezera zásobuje podzemní voda a utvářejí dvě skupiny, vzdálené od sebe 40 km. První z nich, Ounianga Kebir, zahrnuje čtyři rezervoáry, přičemž největší Yoan zaujímá 3,58 km² a je 27 metrů hluboký. V jeho extrémně slaných vodách přežívají pouze některé řasy a mikroorganismy.

Rákosí a ryby

Čtrnáct „členů“ druhé skupiny Ounianga Serir pak navzájem oddělují písečné duny. Odpařování brání rákosí plovoucí na hladině, jež pokrývá téměř polovinu jezerní plochy. Z uvedené „čtrnáctky“ je největší Teli s rozlohou 4,36 km² a hloubkou necelých 10 metrů. Sladkovodní jezera přitom mohou na rozdíl od těch slaných oplývat bohatou faunou, zejména různými druhy ryb.

Rozsáhlé vodní plochy představují pozůstatek oblasti, kterou ještě před deseti tisíci lety pokrývala životodárná tekutina, načež před pěti tisíciletími začala vysychat. Nejchladnějším měsícem v lokalitě je dnes leden s průměrnou teplotou 30 °C, zatímco v létě rtuť stoupá až k 47 °C. Pouštní klima se vyznačuje ročními srážkami nižšími než 2 mm. A přestože se soustava nachází na jednom z nejsušších míst světa, její existenci zajišťuje jedinečný hydrologický systém podzemních vod, jež do jezer neustále proudí.

Všechny barvy duhy

Za unikátní krásu okolí jezer vděčíme dramatickým písečným dunám i vyprahlým pískovcům, stejně jako tvaru a poloze samotných vodních ploch. Místní krajina navíc hýří barvami, od žlutooranžové až po modrozelenou. V mokřadech pak rostou palmy a domorodci tam obhospodařují malá políčka.

TIP: Rybolov uprostřed Sahary? Ještě před 5 tisíci lety to nebylo nic zvláštního

I když kolem jezer žije poměrně hodně lidí, jejich krásu se daří uchovávat – zejména díky lokálním iniciativám, které se snaží, aby se z nádherné přírody mohly těšit i další generace. Navíc tamní vyhláška zaručuje používání tradičních postupů místo intenzivního zemědělství, jež by mohlo krajinu snadno zničit.