Jaltská konference, která se odehrála mezi 4. a 11. únorem 1945, byla druhou ze tří velkých druhoválečných schůzek mezi Churchillem, Rooseveltem a Stalinem – k prvnímu setkání došlo v listopadu 1943 v Teheránu a ke třetímu v červenci 1945 v Postupimi.

Budoucnost starého kontinentu

Hlavní náplní konference byla diskuse o poválečném uspořádání Evropy a Německa a jeho konečné porážce. V popředí fotografie je usazena již zmíněná „velká trojka“ – usmívající se britský ministerský předseda Winston Churchill (1874–1965), pokuřující americký prezident Franklin Roosevelt (1882–1945) a soustředěný sovětský diktátor Josif Stalin (1879–1953).

V jejich pozadí pak lze identifikovat řadu dalších významných politických osobností. Za Churchillem stojí britský ministr zahraničí Anthony Eden (1897–1977) a po jeho levici je americký ministr zahraničí Edward Stettinius (1900–1949). Mírně v pozadí s fajfkou fotograf zachytil britského diplomata Sira Alexandera Cadogana (1884–1968), který v té době sloužil jako státní sekretář na ministerstvu zahraničí. Za Stalinem v klobouku je sovětský ministr zahraničí Vjačeslav Molotov (1890–1986) a za jeho levým ramenem právě otáčí hlavou americký diplomat a velvyslanec v Moskvě Averell Harriman (1891–1986).

Barevné i černobílé

Během oficiálního fotografování vzniklo mnoho verzí zobrazeného snímku, některé v barevném, většina ale v černobílém provedení. Liší se zejména rozdílnými úhly pořízení, postavami zachycenými v pozadí, ale i výrazy v obličejích „velké trojky“.

TIP: Winston Churchill: Temná tvář britského buldoka

A tak zatímco někde se tváří vážně a soustředěně, jinde lze spatřit uvolněnou atmosféru a úsměvy. Na jednom ze snímků zase chybí Winston Churchill, takže je dobře patrné, že státníci seděli na židlích s opěradly vyřezanými do tvaru snopku obilí se dvěma srpy – tedy symbolikou tak typickou pro komunistickou ideologii.

Surikata právě ulovila velkého štíra. Bleskovým výpadem malé tlamy plné ostrých zubů mu odkousla jedovou žlázu na konci ocasu a chystá se k hodům. Vtom se ozve hlasité zvonivé volání. Surikata ustrne a vzápětí jako blesk vyrazí ke své noře. Vmžiku zmizí v bezpečí pod zemí a její úlovek zůstává prakticky nedotčený ležet na zemi...

Varování, nebo lest?

Hlasité volání, které surikatu (Suricata suricatta) zahnalo do bezpečí, patří nevelkému černému ptákovi, který sedí na větvi nedalekého trnitého keře. Drongo africký (Dicrurus adsimilis) dává tímto signálem všem příslušníkům svého druhu jasně na srozuměnou: „Pozor, nepřítel je nablízku!“ Varuje před blížícím se dravcem, hadem nebo šelmou.

Ptačí volání je ovšem srozumitelné nejen ptákům. Surikata ovládá „cizí jazyky“ a pamatuje si poplašné signály řady ptačích druhů. Varování opeřenců nebere na lehkou váhu. Ptáci sedávají na vyvýšených místech a mají lepší rozhled než surikata slídící na zemi po něčem k snědku. Na ptačí varování proto surikaty reagují útěkem do bezpečí.

Také tentokrát zmizela surikata v noře a při kvapném ústupu nechala uloveného štíra ležet v písku. Je to logická reakce. Zarážející je však chování dronga. Před chvilkou křičel, jako by mu šlo o život, ale teď se netváří, jako by se i on chtěl skrýt před hrozbou. Poposedl na větvi, bedlivě se rozhlíží kolem a pak se snese na zem. Sebere mrtvého štíra a i s uloupenou kořistí odlétá do ústraní, aby si na ní pochutnal.

Záhada surikatí hlouposti

Jihoafrický zoolog Tom Flower z University v Kapském městě studoval ve vyprahlých pustinách Kalahari život surikat. Přitom si všiml nevelkých černých ptáků s nápadně rozeklaným ocasem, kteří se často zdržovali v blízkosti surikatích kolonií. Byli to právě drongové afričtí.

Flower věděl, že surikaty naslouchají poplašným ptačím voláním, a proto ho nepřekvapilo, když tyto drobné šelmičky prchaly, jen co zaslechly drongův varovný pokřik. Zaskočila jej prohnanost jihoafrického pěvce. Drongové evidentně číhali, až surikata uloví nějakého většího tvora, třeba štíra nebo gekona. Pak ptáci zahnali surikatu falešným poplachem do úkrytu a zmocnili se její kořisti.

Tom Flower si marně lámal hlavu s tím, proč surikaty drongovi na jeho trik pokaždé naletí. Vybavila se mu Ezopova bajka o pasáčkovi, který se bavil tím, že předstíral útok vlka na stádo. „Pomoc! Vlk!“ křičel a smál se, když mu vesničané přibíhali na pomoc. Po nějaké době už ale nikdo na pasáčkovo poplašné volání nereagoval. A právě tehdy vlk opravdu napadl stádo. Marně volal chlapec o pomoc, nikdo už mu nevěřil. Pasáčkův život skončil ve vlčích tesácích.

Surikaty nepatří ve zvířecí říši mezi hlupáky. Stejně jako vesničané z bajky by podle získané zkušenosti měly pochopit, že drongovi se nedá věřit. Jak to, že ptačí trik po pár falešných poplaších neprokouknou?

Kolik jazyků umíš …

Tom Flower na čas přerušil výzkum života surikat a začal se věnovat drongům. Zjistil, že kromě surikat provázejí drongové i pěvce timálie stračí (Turdoides bicolor). Také tito ptáci se navzájem varují poplašným voláním před hrozícím nebezpečím. Flower se stal opakovaně svědkem toho, že drongo vyplašil timálii od úlovku velmi hodnověrnou imitací jejího vlastního varovného křiku.

Drongo africký se tak zařadil mezi ptáky, kteří „mluví cizí řečí“ a jsou s to imitovat hlasy jiných živočichů. To není v ptačí říši nijak výjimečné. Někdy je repertoár opeřených imitátorů skutečně zvláštní. Někteří kosi černí (Turdus merula) si například oblíbili vyzváněcí tóny mobilních telefonů. Dokážou je napodobit tak věrně, že kolemjdoucí chodec podvědomě zašátrá v kapse po telefonu v domnění, že mu právě někdo volá. Australský pěvec lyrochvost nádherný (Menura novaehollandiae) umí napodobit třeba řev motorové pily nebo rachot stavebních strojů.

Najít tu pravou řeč

Na rozdíl od jiných ptáků, kteří si napodobováním zvuků většinou jen rozšiřují repertoár, aby v době námluv ohromili samičky, využívá drongo své „jazykové dovednosti“ účelněji. Aby surikaty neotupěly k jeho falešným poplachům, střídá varovná volání různých ptačích druhů. Někdy plaší surikatu svým vlastních alarmem, jindy sáhne po vypůjčeném alarmu timálie nebo jiného ptáka.

TIP: Společenské vazby promykovitých: Jeden za všechny, nebo nepřežije nikdo

Flower se o účinnosti strategie drongů přesvědčil řadou experimentů. Pouštěl při nich jak surikatám, tak timáliím jednak nahrávky pravých varovných volání, ale rovněž zvukový záznam jejich imitací. Surikaty braly do zaječích, ať už slyšely nahrávku skutečného varování dronga nebo jim vědci pustili nahrávku falešného poplachu tohoto ptáka. Stejně šelmičky reagovaly na pravý alarm timálie i na jeho imitaci v podání drongů. Také timálie nedokázaly odlišit pravé varování příslušníků vlastního druhu od falešného poplachu drongů.

Pozorování v přírodě Kalahari prokázala, že když drongo neuspěje s jedním typem alarmu, rychle mění repertoár a zkouší svou oběť ošálit jiným typem falešného poplachu. V drtivé většině případů nakonec uspěje.

Bisexuální krasavice v mužském oděvu a s kordem vždy připraveným k boji drze ignoruje královské i boží zákony. Zvládá být vášnivá milenka, skvostná operní zpěvačka, bezcitná kurtizána i neohrožená bojovnice proti konvencím... 

Dívenka s mužskou výchovou

Juliin otec Gaston D’Aubigny patří k deseti tisícům profesionálních šermířů, kteří v Paříži 17. století působí. Zastává důležité místo v královských stájích. Ve společnosti, kde k nejcennějším dovednostem patří umění šermu, bezuzdné pití a štěstí v hazardu, se ani s dívkami nejedná v rukavičkách. Jeho dceři Julii se dostává stejné výchovy jako chlapcům: učí se nejen číst a psát, ale také jízdě na koni, šermu a sebeobraně. V šestnácti letech již ovládá kord se smrtící bravurou a její vysoká vznešená postava, modré oči a záplava světlehnědých vlasů míří na mužská srdce stejně přesně jako hrot její zbraně. Není divu, že po ní zatouží zaměstnavatel jejího otce – hrabě z Armagnacu – a jako svou milenku ji uvede ke dvoru.

Domluví pro ni výhodný sňatek s plachým šlechticem de Maupin, který jí poskytne jméno a titul, dostatek prostředků i krytí jejích četných milostných pletek. Hned po svatbě je pracovně odklizen do jedné ze zámořských kolonií a Julii ani nenapadne, aby mu dělala hospodyňku v nějakých malárií zamořených cizích krajích. Rozhodne se, zařídit si život po svém. A zbavit se také stárnoucího hraběte z Armagnacu. 

Bojovnice s odhalenou hrudí

Celá Paříž už ji zná pouze pod přezdívkou La Maupin. V hlavním městě se ale moc dlouho neohřeje. Její nový milenec, šermířský mistr Séranne, zabije svého protivníka v souboji a pár má hned v patách policii. Zmizí proto až do Marseille, kde se začnou živit šermířskými exhibicemi. La Maupin nejprve oslní publikum svým krásným hlasem a poté odvážně vyzve k souboji muže z publika. A pokud při jejích divokých výpadech diváctvo zapochybuje, zda je opravdu žena? La Maupin jim podá okamžitý důkaz a roztrhne si na prsou halenu. Odhalená ňadra umlčí opovážlivce a položí základ její legendě. A La Maupin jim na rozloučenou neváhá zazpívat posměvačnou píseň o jejich zbabělosti.

Její drsný kontraalt oslní i ředitele marseillské hudební akademie a světoznámého odborníka Pierra Gaultiera. Angažuje ji okamžitě do marseillské opery. A neudělá chybu! Hned první pěvecká role přináší obdiv kritiků i posluchačů a otevírá La Maupin cestu do hudebního světa. Subreta ale nezahálí ani v lásce. Šermíři Sérannovi dává vale a zahoří vášní k dívce z urozené marseillské rodiny.

Vyděšení rodiče ji sice ukryjí v avignonském klášteře, ale co jsou silné zdi proti citu. La Maupin se nevzdává v žádném boji! Vstoupí taktéž do kláštera, ale k boží služebnici má daleko. Za jedné temné noci vykope na hřbitově tělo nedávno zemřelé jeptišky a podstrčí ho do lože své tajné milenky. Doufá, že tak zmate případné pronásledovatele. Založí v její cele požár a obě společně uprchnou. Na útěku však La Maupin zabije státního úředníka a zraní dva jeho kolegy. To už je na její milenku příliš. Vrací se s prosíkem domů a La Maupin je za únos, zneuctění mrtvoly a žhářství odsouzena k smrti na hranici. Jedinou šancí je opět zběsilý útěk. 

Láska je boj, boj je láska 

La Maupin nezahálí a plánuje návrat do metropole. Znovu okouzlí armagnackého hraběte, aby se u dvora přimluvil za její omilostnění. Povede se. Na nejlepší pařížské scény se zpěvačka vrací ruku v ruce se zpěvákem Gabrielem-Vincentem Thévenardem. V roce 1690 debutuje jako Pallas Athena, o měsíc později hraje sidonského prince Kadma nebo hlavní ženskou roli v opeře Dido a Aeneas. Bouřlivý koloběh flirtů a výstřelků se zdá být bez konce. Zpěváček Thévenard ji brzy přestává bavit a nahradí ho celý zástup šlechticů i kolegů a kolegyň z uměleckých kruhů. La Maupin svede i hvězdu pařížské opery Marie Le Rochois. První ranou do srdce je až odmítnutí od krásné Fanchon Moreau. Takové ponížení neunese a dokonce se pokouší o sebevraždu.

Snad aby si spravila náladu, vrhá se po hlavě do mnoha soubojů. Na její zlost a šermířské umění doplácí například tenor Dumeni, který v opilosti nevybíravě obtěžuje ženskou část ansámblu. Když se s La Maupin odmítne na ulici čestně utkat, dostává od ní ponižující výprask klackem. Opuchlý herec si sice připraví historku o nočním útoku tří násilníků, ale usvědčí ho vlastní tabatěrka a hodinky, které musel La Maupin potupně odevzdat. O odcizené věci pak tenor za všeobecného posměchu na kolenou žebrá.

Vrcholnou drzost La Maupin provede hraběti z Luynes. Toho v mužském přestrojení jedné černé noci pobodá před pařížskou hospodou. Druhý den jej navštíví, aby se poptala, jak se mu vede. A při té příležitosti jej ještě svede a prožije s ním několikatýdenní vášnivý románek. La Maupin zkrátka bere vše.  

Mrcha La Maupin

Bojovná kráska se nezalekne žádné hranice ani konvence. Na maškarní ples do královského paláce si vyrazí v mužských šatech. Po celý večer flirtuje s krásnou mladou markýzou a nakonec ji bezostyšně před celou společností hluboce políbí. Šlechtici jsou takovou drzostí pohoršeni. La Maupin si z toho hlavu nedělá a tři z nich vyzve k souboji přímo v královské zahradě. Přes přísný zákaz samotného krále Ludvíka XIV.!

Když ji král Slunce vidí vracet se do sálu samotnou jako vítězku, procedí jen: „Ta mrcha La Maupin!“ Událost sice přejde s tím, že zákaz soubojů se vztahuje jen na muže, ale prchlivou subretu opět pálí rodná půda pod nohama. Prchá raději do Bruselu. Zpívá v tamním operním domě a zaplete se s bavorským vévodou a kurfiřtem Maxmiliánem II. Emanuelem. Ten brzy pozná, že si ukousl sousto nad své síly. Po rok trvajícím vztahu na něj La Maupin vytáhne nůž a vévoda raději vyklopí tučné odškodné, jen aby se jí zbavil. Na prknech pařížské opery zazáří La Maupin opět až po roce 1698 v představeních Pascala Collasse či Andrého Campry.

Na každého jednou dojde!

I tak silnou a zdánlivě bezohlednou ženu může láska zasáhnout jako blesk. Jmenuje se markýza de Floresac, údajně nejkrásnější žena tehdejší Francie. Po dva roky spolu harmonicky žijí v ústraní. Milovaná markýza však roku 1705 nečekaně umírá na horečku. Tehdy se La Maupin naposledy objevuje na jevišti v opeře La Vénitienne od Michela de la Barre.

TIP: Duel nahých šlechtičen: Proč se rakouská kněžna poprala s hraběnkou?

Smrt její drahé jako by zadusila oheň, který ji celý život hnal kupředu. Z vlastní vůle vstupuje do kláštera a roku 1707 zde v třiatřiceti letech vydechne naposled. Zda se její duše smiřuje s Bohem, proti němuž se tolik prohřešila, není jisté. Lidé jí ale rozhodně odpustit nedokážou. Mrtvé tělo legendární umělkyně a bojovnice bez soucitu pohodí na smetiště. Tak uboze končí žena, která opovrhovala všemi normami. Její bohatý život ale inspiruje mnohé umělce. Díky nim se Julie D’Aubigny stává v 19. století symbolem krásy, romantického ideálu a dekadence...  

Původní definice popisuje galaxie právě jako „hvězdné ostrovy“. Význam zmíněného slova se však v průběhu 20. století posunul. Galaxie v našich současných znalostech již neobsahují jen hvězdy, nýbrž také plyn a skrytou látku, známou též pod pojmem „temná hmota“. S dostupností numerických simulací vývoje vesmíru podle současných kosmologických teorií se definice dál modifikovala. Ukázalo se totiž, že se v simulacích objevují gravitačně vázané celky s hmotnostmi a vlastnostmi blízkými galaxiím, které však z převážné většiny utváří jen temná hmota. 

V roce 2005 pak astronomové oznámili, že v kupě galaxií v souhvězdí Panny sledovali pomocí radioteleskopů objekt VIRGOHI21 o hmotnosti přibližně milionu sluncí, jenž sestával z atomárního vodíku. Následná pozorování a měření rotační rychlosti ukázala, že je ve skutečnosti ještě alespoň tisíckrát hmotnější. Jde tedy pravděpodobně o galaxii tvořenou pouze skrytou látkou a vodíkovým plynem. Kdyby se na jejím místě nacházela „běžná“ galaxie o stejné hmotnosti, byla by tak jasná, že bychom ji mohli pohodlně sledovat amatérskými dalekohledy.

TIP: Lupus 3: Magická krása zrozená z temnoty

V souvislosti s absencí hvězd byla v minulosti často skloňována i trpasličí nepravidelná galaxie I Zwicky 18. Ne snad, že by se v ní nenacházely vůbec žádné hvězdy, první pozorování ale naznačovala, že se v ní nacházejí jen hvězdy do 500 milionů let věku. Pozdější snímky Hubbleova teleskopu tuto teorii ale vyvrátily. 

Estonská společnost Milrem Robotics před časem zaujala výkonnými bojovými roboty, kteří mohou vojenským jednotkám nabídnout přepravní kapacitu i palebnou sílu. Teď se Milrem Robotics spojili s InnoVfoam a vytvořili nový typ protipožárních robotů s pěnomety. Měli by zastoupit lidské hasiče během obzvláště riskantních zásahů.

Hašení požáru není nikdy snadné. Některé požáry jsou ale tak nebezpečné, že se hasiči obvykle omezí na udržení požáru na daném místě a počkají, než oheň sám od sebe nedohoří. Týká se to například rozsáhlých požárů skladišť anebo požárů chemických továren. Zároveň ale jde o velmi destruktivní požáry, které zamořují široké okolí jedovatými zplodinami, takže by bylo velmi žádoucí je přece jenom nějakým způsobem hasit.

TIP: Dvojice autonomních robotů pomůže hasičům s riskantními požáry

Protipožární roboty Milrem Robotics s pásovým podvozkem mohou dálkově řídit hasiči. Jsou vybaveni různými kamerami, včetně termokamer, stejně jako senzory plynů a chemikálií. Tyto systémy jsou přitom oddělené od samotného řízení robotů, takže se roboti mohou pohybovat, aniž by přerušili monitorování požáru. Při hašení chrlí pěnu nebo vodu rychlostí až 20 tisíc litrů za minutu. Roboti zároveň uvezou až 1,2 tuny nákladu protipožárního vybavení anebo může táhnout silou 21 tisíc newtonů. Jsou natolik odolní, že je lze shodit na padáku do terénu hasit lesní požár.

Navnadilo vás afokální fotografování jasných nebeských objektů v minulém díle? Stihli jste si pořídit třeba nějaký hezký snímek Měsíce? Skvěle! Pak je ten správný čas postoupit o krůček dál a pustit se do fotografování hvězdné oblohy. Aby však stál výsledek za to, je potřeba všechno předem pečlivě promyslet a zvolit správnou strategii.

Hledá se tma

Zásadní potíž spočívá v tom, že jsou hvězdy – natož další nebeské objekty z říše hvězdokup, mlhovin a galaxií – poměrně slabé. A to je pouze polovina problému. Existuje totiž ještě i druhé, mnohem výraznější omezení v podobě tzv. světelného znečištění. Ve městech, ale dokonce už i na malých vesnicích dnes do noci září tolik světelných zdrojů, že se tmavá noční obloha mění v jednolitou naoranžovělou plochu. Hvězdné nebe je přesvícené a v jeho nadměrném jasu se spolehlivě ztratí i většina objektů blízkého a vzdáleného vesmíru. 

Pro astrofotografii zkrátka platí stejné zásady, jako pro pozorování noční oblohy očima – potřebujeme co největší tmu. Ne, že by se vám nepodařilo nějaké hvězdy vyfotografovat třeba i z centra města. Jenže výsledek rozhodně nebude stát za to. Při astrofotografii jednoduše představuje temné nebe víc než polovinu úspěchu a jeho absenci nelze obejít ani použitím sebelepšího vybavení. 

Než se tedy s fotoaparátem vydáte za hvězdami, dobře si rozmyslete, odkud je chcete snímat (viz Vyrážíme za temnotou) a také kdy. I bez světelného znečištění má totiž noční obloha v různých fázích roku různý přirozený jas, což je dáno tím, jak hluboko klesá Slunce při západu pod obzor.

Pokud jde o 6°–12° (úhlových stupňů), hovoříme o tzv. občanské noci, která je pro kvalitní astrofotografii ještě poměrně světlá. Je-li Slunce 12°–18° pod horizontem, nastává tzv. nautická noc; a jestliže se ponoří víc než 18° pod obzor, pak se jedná o skutečně tmavou astronomickou noc.

Nastane astronomická noc?

Občas však nepomůže ani čekání, než Slunce zapadne dostatečně hluboko pod obzor. Potíž je v tom, že třeba v období kolem červnového letního slunovratu astronomická noc vůbec nenastává a noci jsou světlé v celém svém průběhu… Do hry navíc vstupuje ještě jeden proměnný faktor, a sice Měsíc. Zvlášť v době kolem úplňku se již jedná o natolik významný zdroj světla, že předčí kdejakou pouliční lampu.

Z uvedeného plyne, že by každé astrofotografické výpravě mělo předcházet pár minut plánování, kdy a kam (popřípadě zda vůbec) s fotoaparátem vyrazíte. Informace o tom, kdy nastává v daném období roku astronomická noc, snadno získáte například na webu Meteogram.cz. Na stejném místě naleznete rovněž údaje o viditelnosti a fázích Měsíce.

Chcete-li si kvalitu nočního nebe v různých oblastech otestovat, můžete tak učinit několika způsoby – samozřejmě za dobrých meteorologických podmínek. Technicky nejjednodušší metoda spočívá v odhadu tzv. mezní hvězdné velikosti. Ta udává, jaké nejslabší hvězdy jste v danou chvíli ještě schopni na obloze zahlédnout. Určuje se zpravidla ve vybrané oblasti nebe okolo zenitu jejím srovnáním s hvězdnou mapou. Platí, že čím slabší stálice vidíte, tím „lepší“ obloha.

Druhý, rychlejší a především objektivnější způsob poskytuje tzv. jasoměr, označovaný také zkratkou SQM z anglického „Sky Quality Meter“. Toto zařízení v relativně úzké výseči přesně proměří jas nebe nad vámi a získanou hodnotu zobrazí na numerickém digitálním displeji. 

Obraz byl nezřetelný, místnost špatně osvětlená a zvuk působil podivně zkresleně. Přesto nemohlo být pochyb: Na druhém konci „drátu“ seděl ve své pracovně Jean-Yves Le Drian, francouzský ministr obrany (dnes již zahraničí) a dlouholetý přítel bývalého prezidenta Françoise Hollanda. Omlouval se za mizernou kvalitu videohovoru, ale podle jeho slov mohly za špatný signál tuny betonu nad bunkrem ministerstva obrany, odkud právě vysílal. Příjemcem urgentní rozpravy se stal Olivier de Boisset, francouzský šéf počítačové firmy sídlící v Nigeru. Na přílišné formality nebyl čas, šlo o hodně. 

„Potřebuji vědět, jestli jste ochoten se k nám připojit v naší misi za záchranu životů. Pokud odpovíte ano, oznámím prezidentovi, že jsme konečně našli někoho, kdo může působit jako prostředník,“ vysvětloval Le Drian. Cílem akce nebylo nic menšího než zachránit francouzské občany, které islamisté zadrželi v Mali a vyhrožovali jejich zabitím, pokud nedostanou výkupné. A protože vláda země galského kohouta s teroristy oficiálně nevyjednává, bylo třeba najít někoho, kdo peníze zaplatí z vlastní kapsy – jež se ovšem obratem zase naplní převodem z francouzské centrální banky. Soukromý odesílatel financí měl tudíž působit pouze jako krytí celé operace. Nebylo nutné udělat moc: Pár kliků myší, transfer dvou milionů eur a pak už jen počkat na příchod peněz a nekonečnou vděčnost vlády. 

Znělo to věrohodně, Le Drian vypadal jako v televizi a jeho pracovna se zdála opravdová. De Boisset vyhověl a pomohl své vlasti ze šlamastyky. Ani v nejmenším nemohl tušit, že muž na druhém konci monitoru není skutečný ministr, ale podvodník v silikonové masce, kancelář vznikla podle fotografií a špatné světlo i zvuk jsou záměrně nastaveny tak, aby prokouknutí triku ztížily. 

All-star team

De Boisseta mohl potěšit jedině fakt, že se nacházel v dobré společnosti. Během dvou let se podvodníci pokusili napálit na 150 osob, mezi nimiž nechyběli prezident Nigérie či Gabonu, norský premiér, lyonský arcibiskup, duchovní vůdce muslimské sekty ismailitů, belgický král, ředitel UNESCO a šéfové ambasád nejméně v 50 zemích světa. V řadě případů zločinci uspěli a celkem dokázali podvodně získat na 80 milionů eur, tedy 2,1 miliardy korun. 

Připravení byli dokonale. Po úvodním ohlášení telefonem začali se sérií videohovorů přes aplikaci Skype. Své oběti perfektně znali, proklepli si jejich minulost a vytvářeli dojem, že vědí všechno – jako správný stát s informační službou za zády. Jak se pro CNN svěřil šéf vinařské firmy Guy-Petrus Lignac, podvodníci apelovali na jeho smysl pro vlastenectví: „Věděli o mně tolik věcí! Dokonce že jsem byl v minulosti policejní důstojník. To na internetu rozhodně nenajdete.“ 

Žádosti o výpomoc se pak často prolínaly se skutečnými případy, které pokrývala média, což jim dodávalo na věrohodnosti. Když podvodníci tahali peníze z tureckého průmyslového magnáta İnana Kıraçe, údajně šlo o život dvou Francouzů zadržených v Sýrii – kteří v té době skutečně byli v zajetí teroristů. Aby důvěryhodnost ještě zvýšili, zasílali zločinci svým obětem veškeré dopisy na hlavičkovém papíře s embosovaným logem ministerstva obrany. Na Kıraçe to udělalo dojem a ve třech platbách předvedl do banky v Číně 47 milionů dolarů. Stal se tak vůbec nejhůř podvedeným. 

Když se však rozpravy s falešným ministrem opakovaly příliš často a slíbené peníze z centrální banky zůstávaly v nedohlednu, pojal konečně podezření a hovory si nahrál. Poté vše předal francouzské policii a ta začala případ pomalu rozplétat. 

Žijeme si jako králové

Nakonec se jí podařilo dopadnout sedm lidí, kteří se na přípravě podvodu podíleli, a dva hlavní aktéři, oba Francouzi s izraelským pasem, stanuli před soudem: 35letý Anthony Lasarevitch si počátkem března vyslechl trest odnětí svobody na sedm let s povinností uhradit milion eur, zatímco hlava operace, 52letý Gilbert Chikli, si odsedí jedenáct roků a zaplatí dva miliony. 

Zadrženi byli v roce 2016 díky akci na Ukrajině, odkud je po roce převezli do Francie. Na jejich Twitteru se totiž objevila fotka, jak jim dozorci přímo do jejich ukrajinské cely doručují ohromnou lednici, s komentářem: „Žijeme si tu jako králové!“ Později se dal Chikli v téže cele v dobré náladě natočit, jak pije vodku, chlubí se ohromným bohatstvím a chrlí urážky na francouzské soudy. Ponechat oba muže na Ukrajině znamenalo bezpečnostní riziko. 

Obhajoba do poslední chvíle trvala na jejich nevině, jenže je usvědčilo mnoho nepřímých důkazů. Například v Lasarevitchově mobilu našla policie snímky silikonové masky, kterou zjevně posílal svému komplici k posouzení kvality. A nešlo o ledajakou masku: Zosobňovala monackého prince Alberta II., takže se nejspíš chystal ještě grandióznější podvod než s francouzským ministrem. 

A přestože Chikli i Lasarevitch odmítli, aby experti nahráli jejich hlasy a digitálně je srovnali se záznamy nepravého člena vlády, soud je na prostý poslech shledal „velmi podobnými“, což vyústilo v leckdy až teatrální scény. Chikli se například obrátil na obecenstvo v soudní síni, tvořené převážně jeho přáteli a známými, s výkřikem „Je to můj hlas?“, načež se mu dostalo sborové odpovědi: „Ne!“

Jen malý kousek dortu

Gilbert Chikli je na své „povolání“ patřičně hrdý a v oboru patří k pionýrům neotřelých metod, které mu vynesly nejen uznalé plácání po zádech od jiných zločinců, ale také mnoho napodobitelů. První podvody si připsal už v roce 2005, když coby ředitel neexistující firmy vymámil z bank jako HSBC či z technologických firem Alstom a Dassault 60 milionů eur, z čehož mu ovšem policie po dopadení 52 milionů zabavila. Šlo však jen o malý kousek „dortu“, protože podle FBI dokázal za svoji kariéru ukrást stovky milionů dolarů v řadě operací, třeba při pokusu prodat tuniské vládě neexistující bitevní vrtulníky. Peníze poté „vypral“ přes čínské banky, jimž finanční omezení zbytku světa vrásky na čele nepřidává. 

Samozřejmě, ne všechno „vydělal“ sám. Největší jmění mu spadlo do klína coby členovi skupiny, jež rozjela rozsáhlé podvody s emisními povolenkami. S těmi lze sice obchodovat napříč Evropskou unií, ale národní vlády je tehdy danily odlišným způsobem a podle různých pravidel, takže Chikli s ostatními vzniklý chaos dovedně využívali. 

Povolenky mají regulovat znečištění. Každá evropská energetická firma dostala ze zákona povolené množství oxidu uhličitého, které smí vyprodukovat. Pokud chtěla vypustit cokoliv nad limit, musela si nadměrné znečištění koupit od někoho, kdo svoji kvótu nevyčerpal. Daný tržní způsob regulace vypadal jako dobrý nápad, dokud se na povolenky nevztahovaly žádné daně. Jenže francouzská vláda věčně hladová po penězích na ně na rozdíl od zbytku Evropy uvalila DPH. Bohatí podvodníci mimo zemi galského kohouta tudíž povolenky obratem masivně skupovali a prodávali je na francouzském trhu za ceny i s přidanou hodnotou, daň však státu nikdy neodvedli. Do ohromných úniků se zapojili vrcholoví manažeři, úředníci i schopní lidé z podsvětí. Podařilo se tak ukrást asi 1,6 miliardy eur neboli 43 miliard korun a část skončila v Chikliho kapse.

V bezpečném hnízdě

Jelikož Chikli vlastní izraelský pas, ukryl se před spravedlností právě na Blízkém východě, odkud mu nehrozilo vydání do rodné země. Francouzský soud ho v nepřítomnosti odsoudil k sedmi letům vězení, na což nejspíš reagoval jen pozvednutím skleničky šampaňského ve svém přepychovém domě v přístavním městě Ašdod. 

V Izraeli žil naprosto otevřeně, obklopený drahými auty a se svými šesti dětmi, vždy připravený se vlastními úspěchy pochlubit novinářům. Tehdy se poprvé podařilo veřejně odkrýt jeho nevšední talenty: Je to muž nikoliv plakátově krásný, ovšem obdařený charismatem, které umí rozpohybovat jako nezastavitelnou lokomotivu. Příroda mu nadělila chraplavý hluboký hlas i okouzlující schopnost přesvědčovat. 

„Buď ten dar máte, nebo ne, je to jako u známých herců. A já ho rozhodně mám,“ svěřil se štábu francouzské televize, který za ním přijel natáčet. Jeho příběhy byly natolik neuvěřitelné, že podle nich v roce 2015 dokonce vznikl film Spoléhám na tebe, v němž si Gilberta zahrál Vincenz Elbaz. Chikli se přitom zúčastnil natáčení jako placený konzultant. Snímek se sice nedočkal nijak zářivého úspěchu, ale dobře zapadl do trendu filmů o vychytralých podvodnících, kteří se nebojí obírat mocné a bohaté. Víc se Chikli stáhl do soukromí až poté, co někdo v roce 2012 rozstřílel fasádu jeho rezidence samopalem. 

TIP: Italský podvodník předstíral 12 let, že je chromý: Oklamal úřady, lékaře i papeže

V izraelském exilu však rozhodně nezahálel a pustil se do rozsáhlých finančních machinací i daňových podvodů, opět s pomocí čínských bank a tamních obchodních parterů. Jenže to už bylo příliš i na izraelské úřady a začaly Gilberta vyšetřovat. Instinkt mu radil prásknout do bot, ale jelikož byl v hledáčku francouzské, izraelské i americké policie, musel si najít nové hnízdo, byť méně luxusní. Nakonec skončil na Ukrajině, kde mu poskytovala anonymitu zkorumpovaná státní správa i chaotická politická situace. Štěstí mu ovšem nepřálo dlouho a na žádost francouzské vlády byl na východě zatčen. 

Nyní stráví dlouhých jedenáct let ve vězení a vzhledem k jeho nechvalné proslulosti není jisté, zda se dočká zkrácení trestu. Jistí si však můžeme být jednou věcí: Jeho příběh nejspíš v brzké době inspiruje nějaký nový film.  

Zbiroh vyrostl jako šlechtický hrad už někdy na přelomu 12. a 13. století, což je v té době u nás téměř unikát. Vlastnili ho nejdřív jistí Sulislavici a po nich Drslavici. Kromě studny v něm najdeme i pozůstatky dvou cisteren, které zajišťovaly provoz hradu před dokončením stavby hlavního vodního zdroje. Po zavedení vodovodu se studna stala odpadní jámou a jednou do ní vrchní kuchtík dokonce svrhl zahnívajícího jelena. V zemích orientu by se tím dopustil hrdelního zločinu, i když se daná studna momentálně nepoužívala.

Na Zbirohu však došlo k tomu, že hradní pán studnu opět potřeboval a velmi nákladně ji nechal vyčistit. Ze záznamů víme, že se k tomu roku 1686 nabídl zedník, který si sám upletl konopné lano a stanovil cenu. Jenže ten se do studny zřítil (prý přiotráven plyny), přičemž vdově přiznal soud jako odškodné částku smluvenou za tuto práci.

Falešné dno od nacistů

Po druhé světové válce se objevila informace, že Němci do studny cosi naházeli. Československá armáda, která objekt zdědila, však vynesla na povrch jen nesourodou směsici v podstatě nevýznamných předmětů – moderní zbraně, ale i staré pušky, psací stroj a listiny, které neměly ani za války utajovaný význam. Vojáci neobjevili žádné archivy SS jako v Jablonném, na Housce nebo na Veveří, jen údaje o tom kdo byl kdy povýšen a s čím kdo marodil, tedy informace zpravodajsky nezajímavé. Proč ale nacisté v hloubce téměř sta metrů zbudovali falešné dno?

Mohli mít obavu z diversního útoku ze starých důlních šachet, nebo tam dosud zůstává něco nepodléhající zkáze (například zlato) a oni připouštěli možnost se někdy vrátit? Říkalo se, že ona „zátka“ byla ze železobetonu, ale není to pravda.

Náš kolega se v roce 2005 do studny spustil se světly, kamerou a mikrofonem. Byla to velká událost pro sdělovací prostředky, majitele hradu a pozvané hosty. Před akcí bylo dno suché, ale pak sem déšť naplavil vodu z nádvoří. Kolega měl za úkol zkontrolovat stěny, zjistit přítomnost plynů a materiál, z něhož bylo falešné dno zhotoveno. V hloubce asi 85 metrů narazil na sloupec vody, pod ním na zhruba třímetrový nános jílovitého kalu a plošinu zhotovenou z fošen, drnů a rohoží. Když ji prorazil, naměřil další desítky metrů hloubky. Stav stěn tubusu určil jako dobrý, žádné plyny nenaměřil. Současní majitelé se obávají možného podminovaní té plošiny. Studna by pak fungovala jako hlaveň, kterou by nálož mohla smést půlku hradu. Rozebrání této zátky proto odmítají.

Železná maska pro vězně

Před pár lety se v místnosti, kde se odehrávala školení a bujaré večírky, objevil vstup do jakési kobky. Badatelé zde nalezli železnou masku, jak ji známe z Dumasova románu Muž se železnou maskou. Metalurgická zkouška určila její původ do první poloviny 17. století. Takové masky se vězňům nasazovaly kvůli zostření trestu nebo se snahou zamezit jejich identifikaci. Objevila se spekulace, že ji nosil jeden ze čtyř členů stavovského direktoria, kteří si tu odpykávali doživotní tresty za povstání po bitvě na Bílé hoře. 

TIP: Nacisty ukradené poklady: Legendární obrazy, které už nikdo neměl vidět

Kobka samotná působila jako děsivá místnost bez světla, přívodu vzduchu i sanitárního zařízení – hotová lednice. Do takových se umísťovali nejtěžší zločinci a dlouho tu přežít nemohli. Ani vítězný císař Ferdinand II. by si nedovolil takto věznit šlechtice, byť by ho třeba plnila nenávist k rebelům. Vůdcové stavovského povstání si své tresty za vlastizradu odpykávali v místnostech nad povrchem, o čemž svědčí jejich nápisy a kresby na stěnách.

Neprozkoumaný prostor

Další nezodpovězenou otázkou zůstává betonová zazdívka o síle sedmi metrů v jedné z podzemních chodeb. Ani nejdelší hornický vrták jí nedokázal proniknout. Lze bohatě popustit uzdu fantazii, co vše zde mohli Němci za války ukrýt. Pokud doufali, že se sem pro něco vrátí, nepočítali jistě s pracným pronikáním skrz takovou překážku. Vchod do inkriminovaného prostoru musí vést odjinud, jenže nevíme odkud, protože zazdívek je na hradě víc, byť ne tak bytelných. Ani ty se však nedají odkrýt, protože majitelé hradu se i v tomto případě obávají podminování, které by smetlo celý objekt. 

Když vědci v roce 2008 oznámili pozorování exoplanety Fomalhaut b, šlo o důležitou událost. Exoplaneta byla totiž objevena relativně nedaleko od Země – ve vzdálenosti pouhých 25 světelných let, a hlavně šlo o první přímé pozorování exoplanety. Úspěchem se tehdy mohl pochlubit Hubbleův vesmírný teleskop a jeho přístroj Advanced Camera for Surveys (ACS). Velmi brzy se ale ukázalo, že příběh exoplanety Fomalhaut b bude poněkud složitější.

Původní zpráva z roku 2008 uváděla, že Fomalhaut b má odhadovanou maximální velikost tří Jupiterů a svou mateřskou hvězdu oběhne jednou za 872 let ve vzdálenosti 17 miliard kilometrů. Je ale důkladně ukrytý v obřím prachovém prstenci a jeho existence je spíše „tušená“ než 100% potvrzená. Mateřská hvězda Fomalhaut je velmi mladá, její stáří se odhaduje na 100 až 200 milionů let a existence mohutného prstence prachu a plynu tak nebyla ničím nečekaným. Poněkud překvapivé bylo, že Fomalhaut b zářil ve viditelné části spektra nad očekávání. Vědci tehdy připouštěli možnost, že Fomalhaut b má možná vlastní prstenec podobný tomu, jaký má například Saturn, který odráží světlo a planeta se tak jeví jasnější. 

Neviditelná exoplaneta

První větší trhlinou v příběhu exoplanety Fomalhaut b bylo kontrolní pozorování Hubbleova teleskopu. Vědci tentokrát použili spektrograf Space Telescope Imaging Spectrograph (STIS) a přestože planetu na snímcích objevili, nacházela se jinde, než by měla podle všech zákonitostí být. Namísto v mezeře prachového disku se totiž objevila uvnitř něj.

Dalším otazníky se objevily záhy. Mladá planeta by měla být dostatečně horká, aby byla viditelná v oblasti infračerveného spektra. Spatřit se ji ale nepodařilo pozemním dalekohledům, což vedlo k přehodnocení její velikosti. „Neviditelná exoplaneta“ by v takovém případě neměla být větší než 1 až 2 Jupitery, namísto původně předpokládaných tří. Objekt se ale později nepodařilo objevit ani pomocí infračerveného kosmického dalekohledu Spitzer, který by měl být schopen rozpoznat planetu této velikosti.

Postupně se do pátrání po Fomalhaut b zapojily i další vědecké přístroje – kosmický dalekohled Herschel a radioteleskop ALMA. Oby přinesly velmi zajímavé informace o prachovém prstenci kolem mateřské hvězdy, jednoznačný důkaz existence planety ale nepřinesly. Od roku 2014 se tak nikomu exoplanetu spatřit nepodařilo. 

TIP: Soustava teleskopů ALMA pozorovala prstenec ledu v mladém systému

Nyní se zdá, že příběhu první přímo pozorované exoplanety je definitivně konec. Podle názoru vědců z University of Arizona exoplaneta Fomalhaut b nikdy neexistovala a pozorování z let 2003 a 2004 byla ve skutečnosti záznamem velkolepé srážky dvou superkomet, které jako planetesimály kroužily v systému Fomalhaut.

Andras Gaspar a George Rieke, kteří prostudovali veškerá dostupná data z pozorování údajné exoplanety se shodují, že Fomalhaut b dělal věci, které by jako planeta rozhodně dělat neměl. Fomalhaut b tak podle nich není planetou, ale pomalu se rozšiřujícím mračnem, vyvrženým do vesmíru v důsledku kolize dvou těles velkých okolo 200 kilometrů. Podle jejich výpočtů se tak Hubbleův teleskop stal přímým svědkem velkolepé srážky, ke které dochází přibližně jednou za 200 tisíc let.