Původně severoamerická ambrozie peřenolistá (Ambrosia artemisiifolia) se dnes invazně šíří na mnoha místech světa. Je to závažný plevel teplých krajin, především ve slunečnici, kukuřici nebo kořenové zelenině. Kromě toho vytváří ohromné množství pylu, který je plný nebezpečných alergenů. Experti odhadují, že ještě před několika lety v Evropě trpělo kvůli ambrózii alergiemi asi 13,5 milionů lidí, což ročně přinášelo ekonomické ztráty ve výši 7,4 miliard euro.

Situace se teď ale postupně zlepšuje, díky dalšímu invaznímu druhu. Jde o mandelinku Ophraella communa ze skupiny bázlivců, která pochází se severní Ameriky a je jedním z původních herbivorů ambrózie. Vědci tvrdí, že tento bázlivec dokáže významně snížit množství pylu, který v dané oblasti vytvářejí ambrózie.

Výsledky terénních experimentů ukázaly, že šikovní bázlivci mohou omezit množství pylu ambrózií zhruba o 82 procent. V oblasti Milána, kde byli tito brouci poprvé objeveni, napadají až 100 procent rostlin ambrózie. Poškození ambrózií je přitom obvykle natolik závažné, že rostliny nekvetou a netvoří tudíž ani žádný pyl.

TIP: Útok na invazního brouka: V Americe nasadili parazitické vosičky

V podobných případech se často objevují obavy, že by biologický boj mohl přinést více škody, než užitku. Bázlivec Ophraella communa napadá rostliny z příbuzenstva slunečnic, takže by teoreticky mohl škodit na pěstovaných slunečnicích. Pokusy v Evropě a v Číně to ale nepotvrdily. Jak se zdá, v boji s alergiemi ambrózie jsme získali velmi cenného spojence.

Park Great Smoky Mountains byl založen v roce 1934 a s devíti miliony turistů ročně je nejnavštěvovanějším národním parkem Ameriky. Nižší části hřebene patří mezi nejbohatší ekosystémy v Americe a jehličnatý les ve vyšších částech je jedním z nejrozsáhlejších lesních porostů svého druhu. Ve Smokies žije nejpočetnější populace medvěda černého (baribala) a nejrozmanitější populace mloků mimo tropické oblasti.

TIP: Kouřové hory Karpat – První slovenská soukromá rezervace

Název Smoky, tedy zakouřený nebo kouřový, má původ v přirozeně se vyskytující mlze, která nad hřebenem často visí a z dálky připomíná hustá kouřová oblaka. Tato mlha pochází z husté vegetace, která odpařuje prchavé organické sloučeniny. Páry z těchto sloučenin jsou nasycené až při vysokých tlacích a při běžném tlaku a teplotě snadno vytvářejí páry. 

Národní park navštíví ročně osm až deset milionů návštěvníků a je nejnavštěvovanějším národním parkem v USA, přičemž se provoz většinou omezuje na hlavní silnice. 450 kilometrů silnic mimo hlavní silnici a 1 400 turistických cest je obvykle málo frekventovaných.

Jen málokdo si dovede představit, jaké to je strávit většinu života za mřížemi a navíc ve zcela cizím prostředí, bez možnosti si s někým promluvit. Přesně takový osud čekal na maďarského vojáka Andráse Tomu.

Mezi cizými jazyky

Narodil se 5. prosince 1925 ve východomaďarské vesnici Újfehértó a již ve čtyřech letech přišel o matku. V roce 1944 jej čekal povolávací rozkaz do armády, a tak se brzy ocitl ve víru východní fronty. V řadách 1. maďarské armády prošel ústupovými boji až k Osvětimi a Krakovu, kde jej 11. ledna 1945 zajali rudoarmějci. Poté byl přes Ukrajinu a Bělorusko převezen do zajateckého tábora Boksitogorsk nedaleko Leningradu, kde ho zaevidovali pod jménem Andras Tamas.

Tato zkomolenina vyplynula nejspíše ze skutečnosti, že se Toma nedokázal s nikým dorozumět – neuměl totiž rusky ani německy a jiní Maďaři se v táboře nenacházeli. Když poté onemocněl, čekal jej další transport zhruba 1 000 km východně do vojenské nemocnice v táboře Bistrjag. Ani tam se ale zřejmě nedokázal pořádně dorozumět. 

Projevy šílenství

V roce 1947 nejspíš Tomu společně s dalšími vězni naložili do vlaku, který měl zajatce dopravit do repatriačního centra. V té době, ale možná již dříve, u nešťastného Maďara propuklo duševní onemocnění – nebylo divu, transporty i samotné pobyty v táborech byly nesmírně fyzicky i psychicky náročné a nejeden muž je zaplatil zdravím nebo životem. Když tedy vlak dorazil do cílové stanice, Toma s nikým nekomunikoval, pouze cosi nesrozumitelného drmolil a choval se agresivně.

Byl proto dopraven do psychiatrické léčebny v Kotělniči. Maďarské úřady o něm v tu chvíli ztratily přehled, neboť nemocné osoby byly vyřazovány ze seznamů válečných zajatců. A tak zatímco Toma byl doma v roce 1954 prohlášen za mrtvého, sovětští lékaři považovali jeho maďarštinu za projev šílenství, což jej stálo další dlouhá desetiletí v naprosté izolaci. Vzhledem k tomu, že si neměl s kým promluvit, zapomněl András Toma časem své jméno i mnoho dalších osobních údajů.

Návrat mrtvého

V blázinci se naučil jen několik málo ruských slov, jedním z nich prý mělo být „nekřič“. Jeho stav se zhoršoval i po fyzické stránce, neboť se u něj rozvinula silná cukrovka, následkem čehož mu lékaři amputovali nohu. Teprve v létě roku 2000, po celých 53 letech v léčebně, se na Tomu usmálo štěstí, když na něj narazil lékař slovenského původu, který uměl plynně maďarsky. V drmolení rozpoznal něco, co se tomuto jazyku velmi podobalo a věci se daly konečně do pohybu. Do Ruska přijel neuropatolg András Veér, potvrdil, že Toma je skutečně Maďar, a ten se tak konečně dočkal návratu do vlasti.

Poté začalo pátrání po jeho minulosti a případných příbuzných. Toma naštěstí nezapomněl vše – některé detaily ze svého mládí si pamatoval celkem dobře, a tak bádání nasměroval do oblasti okolo města Nyíregyháza a nakonec i do malé vesničky Sulyánbokor, kde před válkou opravdu žil. Díky testům DNA se pak podařilo dohledat i jeho příbuzné, mimo jiné sestru a bratra.

TIP: Na německé zajatce čekaly v poválečném Československu nucené práce v dolech

V následujících letech žil u nevlastní sestry, která o něj pečovala, a údajně byl většinu doby pohroužen do minulosti. Příliš nemluvil a proud jeho vzpomínek na sebe většinou moc nenavazoval. Výzkumníci z nich ale mimo jiné dovodili, že musel sloužit u dělostřelectva. András Toma zemřel pouhé čtyři roky po návratu domů, bylo mu 74 let. Ve vlasti se kromě mediálního zájmu dočkal také povýšení, finanční odměny a vyplacení žoldu za celou dobu, kterou prožil v Sovětském svazu, potažmo v Rusku.

Mezi listopadem 2012 a dubnem 2013 padlo v Tasmánii za oběť plamenům okolo 20 tisíc hektarů půdy. Zvláště citelné to bylo pro místní farmáře, jimž vyjádřila podporu i královna Alžběta nebo papež Benedikt. Život ale občas píše i šťastné příběhy...

Jednou z postižených farmářek byla i Alice Grayová, která obhospodařuje pozemek o celkové rozloze okolo 200 hektarů. Dnes, po 7 letech od ničivého požáru, ji ale na farmě čekalo radostné setkání. Jedna ze zaběhnutých ovcí se vrátila na rodnou farmu.

Alice zrovna na farmě slavila narozeniny svého syna, když si všimla podivné bílé koule potulující se nedaleko. Narozeninová oslava se rázem změnila v honičku. Po úspěšném odchycení Alice s překvapením zjistila, že se jedná o Prickles – ovci zaběhnutou před 7 lety.

Šťastné shledání se dost možná zapíše i do análů – sedm let nestříhaná ovce Prickles se totiž pořádně obalila. Ovce plemene Merino vyprodukuje průměrně 2–4 kg vlny ročně, špičkoví jedinci pak mohou poskytnout ročně až 10 kg vlny. Světový rekord ale činí 41,1 kg vlny. Zda Prickles tuto metu překoná, se uvidí již 1. květnový den, kdy o svůj sedmiletý kožich přijde.

TIP: Ovce, oplodněné 50 let zmraženým spermatem, porodily zdravá jehňata

Samotný akt stříhání sedmiletého rouna navíc poslouží dobré věci – farmářka Alice ve spolupráci s australským Úřadem Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky uspořádala charitativní tipovací hru. V ní si lze za příspěvek tipnout hmotnost ovčího rouna. Finanční částka (aktuálně přes 5 tisíc dolarů) poputuje na pomoc do uprchlických táborů. Nejpřesnější tipér pak získá diplom.

Malý stát, rozkládající se mezi Irákem a Saúdskou Arábií, se zapsal do širšího povědomí především válkou. V roce 1990 se diktátor Saddám Husajn rozhodl, že z něj udělá iráckou provincii, načež na hlavní město vyslal tanky se záměrem si bohatou ropnou zemi podmanit. Válka v Zálivu trvala „jen“ půl roku, ale zanechala trauma i dalším generacím. Přesto se Kuvajťané snaží hledět především do budoucnosti. Nákupní centra dýchají svěžími vizemi a nad metropolí ční k nebi někdy až sterilní mrakodrapy, ale v uličkách utopených mezi domy stále bije stařičké lákavé srdce orientu.

Obchod s vůní

Trh al-Mubarakiya se rozlévá celou čtvrtí a pohlcuje několik ulic, které se navzájem proplétají. Při vstupu do nich zažijete cestu v čase: Zatímco svět před tržištěm je plný silných drahých aut a k obloze se tyčí moderní budovy, stačí udělat pár kroků a obklopí vás přítmí i vůně koření. Omamné arabské parfémy se mísí s kadidlem a myrhou a z malé kavárničky za rohem voní káva s kardamomem. Al-Mubarakiya funguje na stejném místě již úctyhodných dvě stě let, tedy od dob, kdy se ještě o ropném bohatství nikomu ani nesnilo.

K nejzajímavějším patří uličky, kde se prodává čerstvé maso, zelenina, ovoce a kuvajtské datle. A podobně jako na jiných tržištích v zemích Zálivu, i na zmíněném „súku“ uvidíte směsici obličejů a jazyků z různých končin: kuvajtské rodiny s dětmi, arabské návštěvníky z dalších států, hrstku turistů, ale také Indy, Pákistánce či Bangladéšany, kteří v místě pracují a žijí. 

Moderní tvář

Země Perského zálivu vědí, jak zhmotnit sny, jimž dala křídla ropa. V Kuvajtu ji poprvé našli v roce 1938 a od roku 1946 ji vyvážejí. První generace po objevu černého zlata na exportu pohádkově vydělala a postavila Kuvajt na nohy. Nehostinné místo v poušti se proměnilo v tepající arabské centrum.

Nejvýraznější symbol dnešní metropole představují Kuvajtské věže na břehu Perského zálivu. Tři vodojemy tvoří součást většího projektu: V roce 1965 pověřila místní vláda švédskou strojírenskou společnost VBB, aby pro hlavní město vyvinula a realizovala moderní systém zásobování vodou. V 70. letech 20. století tam tedy vyrostlo na třicet vodárenských věží, z nichž nejznámější jsou právě uvedené tři. Nejvyšší se tyčí do 187 metrů a zahrnuje i restauraci s výhledem na novou část Kuvajtu.

Věž osvobození potom nezdobí periferii metropole jako Kuvajtské věže, ale roste přímo v srdci moderní čtvrti. Začala se stavět před válkou, dokončit se ji však podařilo až pár měsíců po utichnutí zbraní – a odtud také její název. Se svými 372 metry se stala druhou nejvyšší budovou města, a dokonce patří do první čtyřicítky světových rekordmanů. Kuvajtské věže i Věž osvobození jsou nejkrásnější večer, když se rozsvítí, blikají a halí se do barev kuvajtské trikolory.

Nejvyšší budovou Kuvajtu je pak 413 metrů vysoký mrakodrap al-Hamra, který se řadí k architektonické špičce: Vypadá jako jemně zkroucený list papíru a jeho konstrukce působí velice odlehčeným dojmem.

Z trhu do paláce

Ráno je život v přístavu u tržiště Sharq pořádně rušné. Na vodě se houpou tucty starých dřevěných lodí zvaných „dhau“, s jakými kdysi arabští námořníci brázdili nejen Perský záliv, ale také Indický oceán. Několik rybářů ještě čistí palubu, rozmotává sítě a vybírá z nich malé rybky, zatímco mnozí další už svůj úlovek prodávají na sousedním trhu. Za jeho branami se odehrává ranní divadlo – koloběh smlouvání, vychvalování a nakupování – a pulty se prohýbají pod čerstvými dary moře.

Nedaleko se nachází náměstí Seif, s fontánou a známou hodinovou věží. Ta patří ke komplexu emírova paláce, který hrál v minulosti důležitou roli. Proslul střechou zdobenou čistým zlatem a za války tam dopadla jedna irácká raketa. Dnes jde spíš o memento vládnoucí rodiny, protože emír Sabah al-Ahmad al-Jaber as-Sabah žije v obrovském paláci Amiri Diwan.

Mezi malá zajímavá muzea patří Dickson House. Na konci 19. století se jednalo o obchodnický dům, zatímco dnes se jím můžete projít a načerpat atmosféru dávných časů. Od roku 1929 tam žil britský důstojník Harold R. P. Dickson a budova sloužila Britské politické agentuře, která zajištovala diplomatickou komunikaci mezi ostrovním impériem a tehdejším kuvajtským protektorátem. 

Pevnost plná dějin

K výhodám Kuvajtu patří, že je opravdu malý a nikam to netrvá dlouho. Město al-Džahrá leží v nejzápadnějším bodě Kuvajtského zálivu, kde se před sto lety rozkládala jen oáza uprostřed nehostinné krajiny. Písek občas zvířila pouze karavana přicházející ze severu, z dnešního Iráku či z Persie, nebo z jihu z oblastí Saúdské Arábie.

Ozdobou al-Džahrá se stala slavná Červená pevnost. Vyrostla roku 1897 a záhy se do dějin Kuvajtu zapsala velkými písmeny. Princ Fajsal se koncem 19. století rozhodl spojit okolní kmeny pod zelenou vlajkou Saúdů, ale kuvajtský šejk Sálim nehodlal o své území přijít. Strhla se bitva, v jejímž závěru se štěstěna přiklonila na stranu Kuvajťanů. Pokud by prohráli, tvořila by jejich dnešní země zřejmě jen jeden z několika regionů Saúdské Arábie.

Uprostřed města se tedy zničehonic vynoří červené hradby, hlídané několika starými děly, a za bránou se ocitnete na prázdném nádvoří. Stojí tam pouze několik figurín pro dokreslení atmosféry a studna. „Nikdy v ní nebyla pitná voda. Vždycky měla slanou chuť, ale pokud se smíchala se sladkými datlemi, neublížila,“ líčí správce muzea. V jednotlivých místnostech pevnosti se dnes nachází etnografická sbírka s věcmi a tradicemi, jež skončily pohřbené pod nánosem éry černého zlata.

Vlivy Západu

Mezi al-Khiranem a Kuvajtem leží městečko Fahaheel, a přestože ho od metropole dělí čtyřicet kilometrů, mnozí mu přezdívají „poslední předměstí Kuvajtu“. Přístav má dlouholetou tradici, jež naštěstí přetrvala dodnes. Dokazuje to i tržiště plné ryb či krevet, považovaných za nejlepší v zemi. Na nábřeží stojí moderní obchodní centrum s fontánami, fastfoody a kavárnami. Podobné kontrasty jsou přitom v Kuvajtu běžné, jelikož ho americká kultura ovlivnila ze všech států Zálivu nejvíc.

TIP: Rozžhavený Katar: Země s chlazením na maximum

Za mešitou se štíhlým minaretem však začíná menší trh. Vznáší se nad ním aroma vonných tyčinek a prodavači z Indie nabízejí kašmírové šátky, koberce, pašmíny i barevné látky. Také v hlavním městě pulzuje večerní tržiště v tradičním rytmu. V čase večeře se pak restaurace pod místními klenbami plní téměř do posledního místa: Podávají se kuvajtské speciality jako grilované ryby, kebab z kuřecího i jehněčího masa, ryby hamour v rajčatové omáčce, šafránová rýže a nekonečné doušky sladkého čaje. 

Přestože se pozornost celého světa upírá k aktuální pandemii koronaviru, není možné zapomínat na další infekce, které trápí svět. Patří mezi ně například horečka Ebola – virové onemocnění ze skupiny hemoragických horeček. Na rozdíl od COVID-19 je Ebola sice méně nakažlivou, má ale zhruba 20× vyšší smrtnost.

Vědci se již mnoho let snaží vyvinout účinnou a bezpečnou vakcínu, jak to ale u virových onemocnění bývá, nejde o jednoduchý proces. Zatím nejúspěšnějším preparátem je vakcína rVSV-ZEBOV, která prakticky stoprocentně chrání proti nejdříve objevenému, a také nejnebezpečnějšímu kmeni Eboly – Ebola/Zaire (EBOV). Proti ostatním kmenům Eboly (existuje jich nejméně pět) má ale tato vakcína jen velmi omezené účinky.

TIP: WHO hlásí: Experimentální vakcína proti ebole funguje a zachraňuje životy

Povzbudivá zpráva nyní přišla ze Spojených států – vědci z Americké společnosti pro mikrobiologii (ASM) oznámili úspěšné dokončení preklinické části vývoje „univerzální vakcíny“. Jejich nová vakcína Ebola VLP je založená na kulovitých viru podobných částicích, které neobsahují RNA viru a nemohou tak vyvolat infekci. Tyto částice se přitom skládají z glykoproteinů viru Eboly kmenů Ebola/Zaire a Ebola/Sudan. Dosavadní testy na morčatech a opicích ukázaly, že vakcína Ebola VLP poskytuje imunitní ochranu proti všem známým kmenům Eboly. Zatím není možné předpovědět, zda tato vakcína uspěje i v klinických testech s lidmi. Rozhodně jde ale o zajímavý příslib v boji proti této zákeřné nemoci.

Vědecké odůvodnění ploché Země od tzv. flateartherů – z anglického „flat“ a „Earth“, tedy „plochá Země“ – je směšné a opírá se o fakta, jež nemají žádnou váhu. Přesto tito jedinci věnují prokazování své teorie mnoho času i úsilí, přičemž někteří za ni dokonce položí život. Takový osud potkal Mikea Hughese, který tragicky zahynul poté, co nezvládl přistání v podomácku sestrojené raketě. Jeho cílem bylo z výšky dokázat, že je Země plochá, přestože podle pozůstalých patřil spíš mezi heretiky. Ve skrytu duše prý o kulatosti planety nepochyboval, ale užíval si publicity, kterou mu popírání přinášelo. Snad mohl před smrtí alespoň na okamžik zahlédnout, jak se obzor v dálce zakřivuje…

Rozdrceni zaživa

• problém: gravitace

S působením zemské gravitace žijeme každý den. Zmíněná síla přitahuje směrem k jádru planety i každou molekulu vzduchu. Jelikož je Země kulatá, drží se atmosféra okolo celého jejího povrchu. Tlak se sice mění v závislosti na výškových rozdílech terénu, nicméně na osídlených místech dosahuje bezpečné hodnoty.  

Pokud by ovšem byla naše planeta plochá a tvořil ji řekněme disk, nepoměrně velká část plynného obalu by se koncentrovala v jeho středu. Na okrajích by působil takřka nulový atmosférický tlak, kdežto s klesající vzdáleností k centru by naopak jeho hodnota rostla. Například na „spodním okraji“ Jižní Ameriky byste se tedy z nedostatku vzduchu pravděpodobně udusili. Zatímco na severním pólu, který plochozemci považují za pupek světa, by vás obrovský tlak snadno rozdrtil. 

Jak pohnout oceánem

Popsané členění by hrálo významnou roli i v případě dešťů. Jelikož by gravitační síla směřovala k pólu, ovlivnila by také dopadání dešťových kapek. Nad pólem by se veškeré srážky kupily do nepravděpodobné hromady vody, jež by rostla do oblak. V daném místě by se navíc kvůli gravitaci prohýbaly i oceány. 

Protože na pólu panují teploty pod nulou, nahromaděná voda by zamrzala a vytvářela obrovské ledové sloupy. Některé jejich části by navíc zůstávaly tekuté, ale držely by na místě. Podobně by silná gravitace ovlivňovala třeba přistávání kosmických lodí vracejících se z vesmíru: Všechny by v důsledku zemské přitažlivosti končily na severním pólu. 

Umrznout či uhořet 

• problém: Slunce, které nezapadá

Zažili jste někdy noc? V tom případě jste získali důkaz, že Země plochá není. Podle flateartherů měří Slunce v průměru 51 km, tedy zhruba jako americký Houston, a krouží asi 4 800 km nad zemskou deskou. Pokud by však dané tvrzení bylo pravdivé, hvězda by nikdy nezapadla, jelikož by se neměla za co skrýt. Ani uprostřed zimy by například ve Washingtonu neklesala k horizontu víc než na 14,7°. Ve stejné úhlové výšce se tam přitom nachází v červenci v sedm hodin večer. 

Kromě toho by Země s flateartherskou verzí Slunce umrzla či naopak lehla popelem. Pokud bychom totiž maličké stálici zachovali teplotu její reálné předlohy, jednoduchými propočty zjistíme, kolik slunečního svitu by na naši planetu dopadalo: Plochá Země má podle svých vyznavačů překvapivě takřka 2,5× větší rozměr než zakřivená varianta. A jestliže by ji mělo vyhřívat miniaturní Slunce, chyběla by nám víc než třetina záření, které běžně přijímáme – takže bychom jednoduše umrzli. Kdybychom naopak rozměr ploché planety přizpůsobili skutečné Zemi, teplota by překročila hodnoty slučitelné se životem.  

Nezdolný souputník

• problém: zatmění Měsíce

Určitě jste alespoň jednou v životě viděli zatmění Měsíce, při němž se náš kosmický průvodce ponoří do rudého závoje tlumeného slunečního světla, procházejícího zemskou atmosférou. Masa naší planety totiž na chvíli odstíní záření, jež by na něj jinak dopadalo. Jenže podle plochozemců Slunce i Měsíc pouze krouží nad planetární deskou a nikdy se za ni neskryjí. K zatměním však prokazatelně dochází, takže si vymysleli jakýsi „stínový objekt“ a říkají mu „antiměsíc“. Údajně není průhledný, takže jistou část dopadajícího světla odfiltruje.  

Ovšem ani tato teorie zkrátka nemůže být pravdivá. V průběhu zatmění Měsíce totiž jeho disk pozvolna „ukrajuje“ kulatý stín Země. Z podobného důvodu mají flateartheři problém s vysvětlováním lunárních fází: V jejich světě by totiž obyvatelé různých částí planety viděli našeho souputníka v odlišných fázích. 

Kam se stáčejí tornáda?

problém: Coriolisova síla

Tzv. Coriolisova setrvačná síla se odvíjí od zemské rotace, přičemž na severní polokouli stáčí vzdušné částice doprava a jižně od rovníku zas vlevo. Pokud by se však Země neotáčela, s čímž plochý model počítá, zmíněná síla by nefungovala: Nevznikaly by například bouřkové fronty ani oblasti s nízkým a vysokým tlakem. A kdyby přece jen existovaly, pohybovaly by se náhodně, a tudíž nepředvídatelně. 

Na druhé straně tornáda a průtrže mračen by se vyskytovaly i na ploché Zemi, neboť se odvíjejí od lokálnějších vzdušných fenoménů a rotaci planety „nevnímají“. Přesto se v současnosti takřka všechna tornáda na severní polokouli otáčejí proti směru hodinových ručiček. Rozsáhlé bouřkové systémy, které jim dávají vzniknout, totiž pohyb Země a s ním i Coriolisovu sílu „cítí“.  

Světlo na jihu

• problém: polární záře

Model ploché Země má jasně daný severní pól, kam se však poděl ten jižní? Vyznavači teorie věří, že placatou planetu ohraničuje led Antarktidy, a přesně určený protipól severu se na jejich mapách nevyskytuje. Jenže stejně jako lze polární záře pozorovat na severu, zažívá je i druhá polokoule: Jsou viditelné z Antarktidy, ale také z oblastí Nového Zélandu či Tasmánie, které se nacházejí blízko magnetického jižního pólu. Kdyby neexistoval, nevznikala by ani polární záře. Bod pro kulatou Zemi.

TIP: Čemu věří Amerika? Země za velkou louží je rájem konspiračních teoretiků

Pokud podle flateartherů existuje severní pól, měla by mapa zahrnovat i jeho protějšek přímo pod ním, na odvrácené straně planetární desky – nikoliv v oblasti „jejich“ Antarktidy. Jde o další problém, s jehož řešením si plochozemci jednoduše nevědí rady. 

Nejmenovaná Američanka se ocitla v nemocnici kvůli problémům s játry a chtěla se nechat zařadit na čekací listinu kvůli transplantaci. Lékaři však v její moči nalezli alkohol, a tak nešťastnici poslali do protialkoholní léčebny. Jenže posléze se ukázalo, že dáma skutečně nepije, a podrobnější testy odhalily „lihovar“ v jejím močovém měchýři.

TIP: Opilý kočí v Polsku řekl policii, že kůň je střízlivý a může jet

Žena totiž trpěla neléčenou cukrovkou a v močovém ústrojí se jí mimo jiné hromadily cukry s kvasinkami, takže přímo v útrobách probíhala fermentace. Dnes se tedy dotyčná léčí – a mimo jiné ji také zařadili na transplantační listinu.

Monumentální Velký bariérový útes u severovýchodního pobřeží Austrálie zažívá krušné časy. Postihlo ho třetí rozsáhlé blednutí v posledních pěti letech a objevují se vážné obavy o další existenci tohoto ohromujícího přírodního útvaru, který je patrný i z vesmíru. Vědci proto urychleně vymýšlejí postupy, jimiž by bylo možné zlepšit stav Velkého bariérového útesu a zvýšit tím jeho šance na přežití.

Program australské vlády Reef Restoration and Adaptation Program (RRAP) zhodnotil celkem 160 návrhů a vybral z nich 43, které si podle expertů zaslouží další výzkum. Mezi projekty, které si získaly největší pozornost, byl i systém pro bělení mraků (anglicky „cloud-brightening system"), vyvinutý odborníky australské Southern Cross University. Badatelé ho stihli vyzkoušet těsné před uzavřením země do karantény.

TIP: Jak zachránit Velký bariérový útes? Stimulací elektrickým proudem!

Bělení mraků spočívá v tom, že se do atmosféry v dané oblasti vhánějí drobné částice, které slouží jako kondenzační jádra pro vznik světlých mraků. Tyto mraky pak odrážejí část slunečního záření zpět do vesmíru, čímž pod sebou ochlazují a stíní oceán i s korálovými útesy. Klíčovým prvkem testovaného zařízení je prototyp turbíny, která chrlí do ovzduší nepatrné kapičky mořské vody. Tyto kapky se rychle vypaří a zůstanou po nich nanokrystaly mořské soli, které pak fungují jako kondenzační jádra pro požadované mraky.