Nepropadejte panice, ale jednejte včas

Jen během uplynulého měsíce přišly tisíce domácností o značnou část svých příjmů. A útlum ekonomiky pocítíme všichni. Pokud nemáte dokonalý přehled o tom, kolik měsíčně splácíte, je nejvyšší čas jej udělat. Započtěte všechny hypotéky, leasingy, splátkové nákupy i kreditní karty. A hledejte způsoby, jak splátky snížit tak, aby pro vás byly únosné i do budoucna.

Využijte pomoc od bank

Mnohé velké banky se kvůli pandemii rozhodly svým klientům pomoct a poskytují výrazné úlevy. Zjistěte si, jestli se to týká i vašich dluhů. „Jde nám o to, aby lidé měli peníze na základní živobytí. Proto umožňujeme zmrazení splátek úvěrů a hypotéky až na 6 měsíců. Během té doby neplatí žádné poplatky ani úroky. Prostě počkáme, až překonají nejobtížnější období, a pak se společně ke splátkovému kalendáři vrátíme,“ vysvětluje Filip Belant z České spořitelny.

Zjednodušujte, jak to jde

Většina lidí má více půjček najednou. Podle odborníků je ale výhodnější sloučit všechny do jedné. Vaše finanční situace se tím ohromně zpřehlední, odpadne povinnost platit různé splátky různým institucím v různých termínech. A navíc budete mít v případě potíží proti sobě spolehlivého partnera, kterému můžete věřit. „Sloučení úvěrů se jmenuje konsolidace a vypadá to tak, že jedna banka, kterou si vyberete, spojí všechny vaše dluhy do jednoho. Vy pak máte jen jeden splátkový kalendář, jedny férové podmínky a jen jednoho partnera, s nímž v případě potíží komunikujete. Je to přehledné, jednoduché a výrazně bezpečnější. Navíc můžete ušetřit na splátkách,“ radí Filip Belant s tím, že právě největší česká banka v případě pravidelného splácení odpustí klientům až 15 měsíčních splátek.

Pozor na podvodníky

Více než kdy jindy platí, že je potřeba prověřovat instituce, od kterých si půjčíte peníze. Současné krize využije mnoho společností. Budou nabízet velice rychlé, ale zároveň velice rizikové půjčky. Nenechte se natlačit do zbrklého jednání a zamyslete se, jestli toto je opravdu partner, kterému budete v následujících letech dluh splácet. Jak se zachová, když jeden den zapomenete? Dovolí vám splatit dřív nebo naopak posečkat, když se vaše situace změní? 

„Půjčte si jen tam, kde lidem věříte. Od tetičky, zaměstnavatele nebo zavedené banky, která férově a zodpovědně zhodnotí vaši situaci. Pokud se v budoucnu stane, že nebudete mít na splácení, je šance problém napravit. Můžete se snažit domluvit například odložení splátek nebo úpravu splátkového kalendáře. Partner, který je kvalitní a solidní, s vámi bude hledat řešení,“ doporučuje Filip Belant.

Před dluhy se neschovávejte

Situace je pro mnoho lidí opravdu obtížná. Pokud se ale budete tvářit, že problém neexistuje, a strkat před splátkami hlavu do písku, připravte se na to, že bude v budoucnu ještě horší. Náklady na půjčku se budou jen zvyšovat. Vedle úroku a dalších souvisejících poplatků vám totiž protistrana naúčtuje také značné sankce a poplatky za všechny úkony, kterými se nás snaží ke splácení přimět: upomínky, právní zastoupení, soudní řízení nebo exekuce. „Tyto dodatečné náklady spolu s úrokem pak jsou často i vyšší než částka, kterou jsme si původně půjčili,“ varuje David Šmejkal, ředitel Poradny při finanční tísni s tím, že mnohé bohužel vyburcuje k hledání řešení až uvalení exekuce.

Kvazary jsou nesmírně aktivní galaktická jádra, která chrlí do vesmíru ohromné množství energie. Tým astronomky Sarah Gallagherové z kanadské Western Univerzity nyní zmapoval rekordní výtrysk z kvazaru, sídlícího v galaxii SDSS J135246.37+423923.5, vzdálené 10 miliard světelných let od Země. Tento kvazar pohání supermasivní černá díra o hmotnosti 8,6 miliard Sluncí, tedy zhruba 2 000× větší než je černá díra ve středu naší Galaxie a přibližně o 50 % hmotnější než známá černá díra v galaxii Messier 87. Zmíněný výtrysk se prohnal domovskou galaxií kvazaru rychlostí 13 procent rychlosti světla.

Rekodní tsunami

Podle profesorky Gallagherové jsou z minulosti známé případy kvazarových výtrysků letících extrémní rychlostí. Vždy se ale jednalo o výtrysky relativně slabé a s minimálním množstvím hmoty. V případě kvazaru J135246.37+423923.5 jde o monumentální tsunami, která nese nezvykle velké množství energie a hmoty.

TIP: Vědci pozorovali gigantický výtrysk hmoty kvazaru, široký jako celá galaxie

Kvazar J135246.37+423923.5 není pro vědce žádnou neznámou – jeho existenci vědci poprvé zaregistrovali již před 15 lety. Podle Karen Leighlyové z University of Oklahoma bylo ale nutné nejdříve připravit odpovídající metodologii, jak se zjištěnými daty vůbec pracovat. Kromě pokročilých počítačových modelů přispělo k analýze dějů v kvazaru i zařízení Gemini Near-Infrared Spectrograph (GNIRS) umístěné na observatoři Gemini North na havajské sopce Mauna Kea.

Vrch Helgafell se vypíná kousek od mořského břehu jako bachratá homole. Za pohanských časů na něm Islanďané uctívali boha Thóra, ale to bylo dávno. V době, do níž je tento příběh zasazen, už vikinské bohy nahradila víra v Krista a starou svatyni vystřídal prostý kostelík. Právě nedaleko od něj vystoupili roku 1613 na islandský břeh dva rodáci z Moravy, kteří připluli z německých Brém.

Jmenovali se Jan Salmon-Podhorský a Daniel Vetter. Oba se hlásili k Jednotě bratrské a tou dobou patřili ke studentům brémského gymnázia. Zatímco o prvním z nich mnoho nevíme, druhý mladík se stal později učitelem v rodině Fridricha Falckého a dobře se znal i s Janem Amosem Komenským. Nejvíc nás ovšem bude zajímat ona návštěva poslední výspy Evropy, o níž Vetter sepsal spis nazvaný Islandia.

Spousty sušených ryb

Nejprve je však ještě na místě položit si otázku, co vůbec oba mladíky vedlo k putování do oněch končin. Zatímco dnes je Island lákavým cílem turistů, v minulosti byl zapadlou a poněkud primitivní končinou. Někteří historici po staletích usuzovali, že Vettera a Salmona mohlo k cestě motivovat hledání finanční pomoci pro Jednotu bratrskou mezi místními luterány. Ale pozorné čtení Islandie to vylučuje. Mnohem pravděpodobnější je, že šlo prostě o krátké studentské dobrodružství.

Jako každý podobný podnik i cestu Vettera a Salmona provázelo jisté vystřízlivění, týkající se zvláště místního stravování. Jeho hlavní složku tvořily „stokfiše“, čili sušené ryby. Není divu, neboť šlo o jedinou snadno dostupnou potravu. Vcelku hojně se vyskytovaly ještě ovce a z divoké zvěře pak různobarevné lišky. Po zajících, jelenech a jiné fauně tu naopak nebylo ani stopy. Chléb představoval pomalu vzácnost, nemluvě o pivu a vínu, nezbytných složkách středoevropského jídelníčku. Místo nich napájeli prostí Islanďané návštěvníky vodou či syrovátkou. Krajina postrádající lesy a úrodnou půdu víc nedovolovala. Jak zapsal Vetter, němečtí kupci na ostrov čas od času přiváželi sazenice a rostliny, například víno, ale experimenty s pěstováním končily neúspěšně.

Země a lidé mnoha zvláštností

Za těchto okolností se nelze divit, že na ostrově neexistovalo ani zdaleka tolik povolání jako u nás. „Řemeslníků tolikéž žádných není, kteříž by něco uměli a, jakž by náleželo, udělali. Přední jejich živnost jest rybářství, k němuž mají znamenité příležitosti, nebo všudy okolo Islandu i v zátokách a v řekách zemí procházejících velmi mnoho ryb dostávají, a to vše bez nějaké těžké práce […]. Častokrát v malé chvíli plnou loďku ryb nachytají, s nimiž domu přijedouc a k sušení je spůsobíc a připravíc, na bidla neb provazy okolo domů svých věšejí, kteréž jim od samého větru a slunce pěkně a bez všelikého porušení usychají; a netoliko ryby, ale i maso sobě tak suší, aniž jim porušeno a zkaženo bývá.“

Další typické povolání představovala péče o koně, krávy, voly a ovce. Pokud nastala dlouhá zima a nedostávalo se sena, nezbývalo než krmit sušenými rybami i hospodářská zvířata. Z ovcí se kromě masa získávala hlavně vlna na tkaní a šití oděvů z hrubého, ovšem velmi teplého materiálu, a taky rohy, ze kterých se zhotovovaly nejrůznější řezbářské výrobky.

Z Islandie se dovídáme, jak udivily Daniela Vettera vysoké sopky, horké prameny, střídání dlouhých dnů a nocí a chladné počasí. O řádění islandských živlů se mohl přesvědčit na svatého Jana. V období, kdy v českých zemích vládlo nejteplejší počasí, náhle přišla chumelenice a za hodinu či dvě napadlo na půl lokte sněhu.

Jiné věci musely na pozdější čtenáře Islandie působit takřka fantastiky. Ať už šlo o věrohodné vyprávění o ledních medvědech, kteří občas na Island připlouvají na ledových krách z Grunlandu (Grónska), nebo o zkazku o půl míle dlouhé mořské příšeře, jejíž spatření věstilo převratnou událost. Tímto způsobem prý došel předznamenání i skon Rudolfa II. Dlužno dodat, že Vetter zůstával v líčení fantaskních monster střízlivější než většina jiných cestopisců.

Na sněm a zase zpátky

Díky získaným kontaktům se Vetterovi a Salmonovi naskytla příležitost navštívit zasedání legendárního althingu, islandského sněmu, jehož tradice sahala hluboko do 10. století. Ostrované sice patřili k poddaným dánského krále, bezvýznamnost a chudoba Islandu ale znamenaly, že vladař neměl o zdejší dění valný zájem, snad jen s výjimkou prosazování luteránství na úkor katolictví.

Althing pod cizí nadvládou ztratil zákonodárnou moc a stal se pouhou soudní institucí, přesto šlo (na dobové poměry) o zřízení značně demokratické. Příznačné pro Island bylo i místo konání: „Místo, kdež se shromažďují, jest téměř uprostřed země, trávník pěkný zelený a naokrouhlý, mezi však velikými skalami, okolo něhož potok s vysoké skály dolů spadající teče […] Tu každý svou při, nevoli a nesnázi, jakouž má, svobodně přednésti může a jeden druhého podlé provinění a ublížení viniti; jestliže se smrti hodná vina na kom shledá, tedy takovému hlava sekerou sťatá bývá.“

Na sněmu si naši krajané získali přízeň zástupce dánského krále Herlufa Daa, díky jehož pohostinnosti mohli dát sbohem sušeným rybám a dopřát si poctivého jídla a pití. Jako vysoce postavený muž se Herluf Daa podivoval, jak mohli jeho hosté vůbec vydržet místní běžnou stravu. Oba studenti se rovněž seznámili se skálholtským biskupem Oddurem Einarssonem. Duchovnímu pastýři byli zřejmě sympatičtí, a tak je na několik dní pozval do svého sídla a na rozloučenou je obdaroval výrobky z rohů a velrybích kostic. Vzhledem k tomu, jak obtížným terénem se klikatily místní pěšiny, byli mu nesmírně vděční i za zapůjčené koně. Jediné, čím se pan biskup hostům nezavděčil, byl „koktejl“ ze směsi piva, vína, medoviny a mléka.

TIP: Kolosální sopečná erupce na Islandu zřejmě přispěla k rozšíření křesťanství

Přesnou délku Vetterova pobytu na Islandu neznáme, můžeme však uvažovat v rámci týdnů. Po návštěvě u skálholtského biskupa se se Salmonem vydal opět k pobřeží a „s pomocí Boží“ doplul navzdory mořským bouřím zdárně do Hamburku. Snad měl už tehdy v ruce nějaké poznámky o svých zážitcích. Spis Islandia vyšel ještě za jeho života v polštině, češtině a němčině a moderní odborníci ho řadí k nejdůvěryhodnějším cestopisům o Islandu té doby.

Pokud jde o let, lidé se toho naučili hodně od ptáků, netopýrů a hmyzu. Odjakživa létají kolem nás a jejich letecké triky nám pomohly dobývat vzduch. V historii Země ale létali i další tvorové, kteří rovněž měli k dispozici celou řadu zajímavých přírodních technologií. Ty jsme ale zatím v letectví příliš nevyužili. Podle britských odborníků je to velká škoda.

Například pterosauři, létající příbuzní dinosaurů, kteří rovněž nepřežili katastrofický konec druhohor, úspěšně opanovali vzduch na asi 160 milionů let. Byli mezi nimi největší živočichové, jací kdy létali. Někteří pterosauři vážili kolem 300 kilogramů. Jejich aerodynamické „vychytávky“ by nás tím pádem mohly mnoho naučit. Jak říká paleontoložka Liz Martin-Silverstone, inženýři nejsou zvyklí hledat nápady mezi zkamenělinami. Ve fosilním záznamu pterosaurů jsou ale přitom úžasné věci, které rozhodně stojí za pozornost.

TIP: V bavorském Solnhofenu objevili zkamenělý lovecký neúspěch z období jury

Martin-Silverstone připouští, že řadu druhů pterosaurů známe jenom z pár úlomků kostí. V některých případech jsme ale objevili výjimečně pěkně zachovalé fosilie pterosaurů s mnoha jemnými detaily. Badatelé jsou přesvědčeni, že bychom u těchto pterosaurů mohli objevit řešení palčivých problémů konstruktérů dronů a dalších létajících strojů.

Michal už od dětství věděl, že chce být součástí divadla, zamiloval se do loutkoherectví a v Divadle Spejbla a Hurvínka trávil všechen volný čas. Po zhlédnutí představení Davida Copperfielda si však uvědomil, že přesně tohle touží umět. „Na chalupě si už v sedmi letech udělal oponu ve stodole a představení začínal vítáním diváků, takže se vším všudy,“ líčí Michalova maminka Ilona Pincová.

Na základní škole se přihlásil do kouzelnického klubu, přičemž v Praze jsou celkem tři, a tak nakonec chodil do všech. „Na začátku musíte složit slib, že nebudete prozrazovat, co se dozvíte, a pak se učíte od kouzelníků, kteří tam už jsou,“ popisuje mladý muž, jenž své triky následně piloval, kde se dalo.

Kouzelná ocenění

Nadějný kouzelník se hlásil na konzervatoř, ale neuspěl, a tak šel studovat divadelní a televizní produkci. Poté procestoval hodně zemí, kde se inspiroval u těch nejlepších ve vysněném oboru. „Neexistují přímo školy, kde by se učilo kouzlit, ale jsou centra pro kouzelníky jako americký Magic Castle. Tam se nachází největší kouzelnická knihovna a každý večer se koná představení,“ dodává Michal.

Dosáhl už několika ocenění, třeba absolutního vítězství na Magic Festivalu za to, že ani jeden kouzelník netušil, jak mentalistické kouzlo provedl. Další cenu představovalo první místo za iluze a vysloužil si ho ještě v době, kdy se kouzlilo s asistentkami a velkými rekvizitami.

Nový Houdini

Na představení Továrna na zázraky pracoval dlouhých pět let. Rozhodl se divákům ukázat něco, co ještě neviděli – Houdiniho trik, o němž nikdo neví, jak jej slavná legenda předváděla. „Sehnal jsem pouta, která údajně vymyslela skotská královna. Předtím se používaly jen řetězy, jež se vězňům utáhly kolem rukou, ale dalo se z nich snadno dostat. A tak panovnice nechala vyrobit pouta, která už se podobají těm současným, jen se musí dvanáctkrát otočit klíčem, aby povolila,“ vysvětluje mladý muž.

Nechal si vyrobit přesnou repliku pout a pak vše piloval k dokonalosti. Loni se dokonce jeden indický iluzionista utopil, když chtěl nebezpečné kouzlo předvést. „Nevím přesně, jak to Houdini prezentoval. Jestli je tak dobrý, že se z toho dostane, a nic dalšího nevíme. V další verzi si půjčil od divačky sponku do vlasů, kterou dokázal otevřít všechny zámky. My to v představení děláme tak, že klíč vyndáme z pout, spolu se dvěma stovkami dalších ho hodíme do nádrže a mým úkolem je najít ten správný,“ poodhaluje trik Michal.

Jako Copperfield

Premiéru měl v pouhých 21 letech v Divadle na Vinohradech, přesně ve stejném věku, kdy poprvé vystupoval i David Copperfield. Dnes už má za sebou také uvedení druhého iluzionistického představení. Umí to přitom nejen s dospělými, ale rozdává radost rovněž dětem. A kromě velkých efektních kouzel se rád nabourává do něčí mysli – je takovým českým mentalistou.

TIP: Harry Houdini: Životní příběh nespoutaného mistra úniků

Už dnes je jasné, že o Michalu Nesvedovi ještě hodně uslyšíme. A třeba jednou bude vyprodávat sály v Las Vegas jako Copperfield. „Sám sebe vidím za deset let tak, že se bude dobře prodávat představení. Za tu dobu bychom už mohli mít další dvě,“ usmívá se mladík. 

Raketa Sojuz s lodí Sojuz 10 s velitelem Vladimirem Šatalovem, palubním inženýrem Alexejem Jelisejevem a inženýrem-výzkumníkem Nikolajem Rukavišnikovem nakonec odstartovala 22. dubna 1971. Po jednodenním manévrování se automaticky řízené plavidlo dostalo na vzdálenost pouhých 180 m od stanice Saljut, ale poté radionavigační systém Igla selhal. Šatalov proto převzal řízení do vlastních rukou.

Předchozí část: První vesmírné příbytky: Historie sovětského programu Saljut (1)

Vodicí tyč aktivního stykovacího uzlu lodi sice správně zasáhla kužel pasivního zařízení na stanici, ale náraz šel příliš ze strany. Ukázalo se, že pilotům chybí dostatečně přesné údaje o směru a rychlosti příletu během připojovacího manévru. Přesto se špička tyče zachytila západkami v otvoru kuželu. Při nárazu se ovšem porouchal systém, který měl přitáhnout příruby stykovacích uzlů obou těles těsně k sobě, aby mohly zapadnout zámky a vytvořit tak hermetické spojení. Poté by mohli kosmonauti otevřít průlezy a přesunout se na palubu stanice. Nic nepomáhalo. Zpočátku se navíc nemohla posádka transportní lodi od Saljutu ani odpojit. Teprve po pětihodinovém úsilí se podařilo poškozenou vodicí tyč uvolnit a od stanice se vzdálit. Následoval neslavný návrat domů.

Tragické přistání

Druhá posádka ve složení Georgij Dobrovolskij, Vladislav Volkov a Viktor Pacajev zamířila ke stanici v Sojuzu 11 až 6. června 1971. Původně měli letět Alexej Leonov, Valerij Kubasov a Petr Kolodin, ale rentgen při lékařské prohlídce odhalil u druhého jmenovaného na plicích stín, který mohl ukazovat na počínající tuberkulózu. Kubasov tedy do vesmíru nesměl.

Náhradní posádka se spojila se stanicí bez problémů. Kosmonauti však trochu šidili tělesná cvičení, jež je měla udržovat v kondici. U obleků zvaných „Pingvin“ („tučňák“), které si navlékali kvůli posílení muskulatury, se navíc vytrhávaly pružné pásky. A při cvičení na veloergometru celá základna nebezpečně vibrovala. Velitel kosmonautů generál Nikolaj Kamanin proto nepředpokládal, že posádka vydrží v kosmu celý měsíc. Také lékařská vyšetření na palubě stanice poukazovala na zhoršující se zdravotní stav všech mužů. Státní komise proto plánovanou dobu letu zkrátila.

Sojuz 11 přistál 29. června 1971. Kosmonauti však byli mrtví. Odvětrávací ventil, který se normálně otevírá ve výšce kolem 4 km, se otevřel už 186 km nad zemským povrchem, kdy kabinu obklopovalo úplné vakuum. Během 15–30 sekund veškerý vzduch unikl a muži na palubě ztratili vědomí. O dvě minuty později zemřeli. 

Vyšetřování ukázalo, že předčasné otevření ventilu patrně způsobil otřes vyvolaný pyrotechnickým výbuchem, jenž loď rozdělil na tři základní kusy. Následovala proto celá řada konstrukčních změn a kosmonauti museli startovat a přistávat v objemných skafandrech, takže se do kabiny vešli jen dva. Teprve když v roce 1980 dostali odlehčené skafandry Sokol KV-2, mohli opět létat ve třech.

Vojákům pro radost

Druhý exemplář stanice DOS, který Mišin připravil, se pokusili vypustit z Bajkonuru 29. července 1972. Při startu však selhal druhý stupeň Protonu. Brežněv rozhodl, že dál přijde na řadu Čelomejova orbitální pilotovaná stanice (OPS) Almaz, jež se tedy měla na oběžnou dráhu dostat počátkem roku 1973. Vůdce chtěl mít jistotu, že předeženou Američany s jejich Skylabem, který měl startovat téhož roku v březnu. První exemplář OPS doputoval na Bajkonur 15. prosince 1972 a pracovníci Mišinovy konstrukční kanceláře do něj nainstalovali radionavigační systém Igla. Ovšem dodávka dopravních lodí pro kosmonauty se zpožďovala.

Almaz 101-1, pro veřejnost označený jako Saljut 2, nakonec vzlétl až 3. dubna 1973 na výchozí dráhu ve výšce 207–249 km. Řídící středisko uskutečnilo dvě korekce, díky nimž základna dosáhla operační dráhy ve výšce 258–279 km, a začaly zkoušky jejích systémů. I tentokrát Sovětský svaz uspěl: Vynesl na orbitu první vojenskou kosmickou stanici! Zpočátku fungovala bez problémů: Kamery Agat a ASA-34 k radosti vojáků automaticky pořizovaly snímky zemského povrchu. A na Zemi se chystala ke startu první posádka Almazu – Pavel Popovič a Jurij Arťuchin.

Výbuch na oběžné dráze?

Čtrnáctého dubna 1973 se však stanice pohybovala mimo dosah sovětských pozemních sledovacích stanic – a v jejím interiéru došlo k náhlé ztrátě vzduchu. Řídící středisko se nejprve domnívalo, že na palubě vypukl požár, v obytných prostorách vzrostl tlak a stěny praskly. Nakonec se však odborníci shodli, že závada je někde v motorové sekci. Rozbor telemetrie odhalil náhlý pokles tlaku v nádrži se stlačeným dusíkem pro vytlačování pohonných látek. Nezasá hl ji některý z 32 velkých úlomků po explozi zbytku paliva v posledním stupni Protonu? Odpověď nikdo neznal. Mohlo se stát i něco jiného.

Nefungovaly stabilizační motory ani hlavní pohonný systém, stanice se proto neorientovala správně a přehřála se. Selhalo i rádiové spojení – Sověti to přiznali až po deseti dnech, 25. dubna. A 28. května 1973 se Saljut 2 rozpadl v atmosféře nad Pacifikem, asi 3 000 km východně od Nové Guineje. Už o několik dnů dřív, 11. května, se přitom nezdařilo vypuštění další Mišinovy stanice: Následkem chyby při navádění se nedostala na správnou dráhu. Moskva to nepřiznala a těleso označila za Kosmos 557; po jedenácti dnech zaniklo v atmosféře.

Zkušenosti pro Mir

Dva Almazy zamířily do vesmíru ještě v letech 1974 a 1976: Saljut 3 obývali čtrnáct dnů dva kosmonauti, další posádka se nedostala dovnitř. Saljut 5 navštívily dvě dvojice, a jedna z nich tam dokonce strávila rekordních šest týdnů. Třetí posádka se musela vrátit, protože se její loď porouchala. Obě základny měly také zajímavou novinku: speciální pouzdra, kam kosmonauti vložili výsledky svých výzkumů a odeslali je na Zemi. Tím však projekt Almaz skončil. Čelomejovi mohlo být útěchou, že prototypy jeho transportních lodí využil i program DOS, že se Almazy v bezpilotních verzích uplatnily při dálkovém průzkumu Země a že první modul Mezinárodní vesmírné stanice vznikl také na základě konstrukce OPS.

Saljut 6 a Saljut 7 představovaly druhou generaci DOS. Měly po dvou stykovacích uzlech, takže u nich mohly parkovat nákladní lodě typu Progress, jednotlivé posádky se tam v Sojuzech střídaly bez přerušení práce a rovněž bylo možné přijímat návštěvy k týdenním misím. Na Saljutu 6 začali Sověti testovat dlouhodobé pobyty v kosmu. Leonid Popov a Valerij Rjumin vytvořili na základně rekord – 185 dnů ve stavu beztíže. Na Saljutu 7 zůstaly čtyři směny vždy půl roku.

TIP: Boris Čertok: „Dnes bych Gagarina nahoru nepustil!“

Zmíněné stanice byly obydlené celkem 1 499 dnů, zatímco všechny předchozí hostily posádku pouze 198 dnů. Mezi návštěvníky Saljutu 6 patřil také český kosmonaut Vladimír Remek. Zkušenosti získané v programu Saljut pak posloužily u modulární základny Mir. Tento kosmický příbytek se stal důležitým „cvičištěm“ i pro americké astronauty, kteří se chystali na stavbu Mezinárodní vesmírné stanice. 

Tiskárna československých legionářů produkovala postupně několik týdeníků, občasníků, knih, ale i dopisnic, pohlednic, kalendářů, telegramů, vyhlášek, map, tiskopisů a brožur, z nichž namátkou kromě vojenské tematiky jmenujme tituly jako Lyžařství, Moderní zásady léčení chorob venerických, Pochodové písně čs. vojáka nebo Základy anglické konversace či cvičební tiskoviny.

Největší poptávka ale byla po bibliofilských vydáních Bezručových Slezských písní a Epigramů Karla Havlíčka Borovského. To dokládá nejen hlad po čtivu, ale i po kráse. Tyto tisky vyšly v litografickém provedení – stejně jako satirický měsíčník Houpačky.

Houpavé zprávy

„Na všech stanicích vítán byl vlak tiskárny hlasy našich vojáků ‚Houpačky jedou!‘ Ale jakmile vlak zastavil, všichni obléhali expedici a žádali brožury a noviny,“ tak popisuje Emil Dostál zájem o legionářské tisky v publikaci Pochodová tiskárna informačně osvětového odboru na Rusi (1924), jež je z hlediska informací o této činnosti zásadní. Citát nepřímo vysvětluje, proč měl satirický měsíčník takový název. Vojáci tak totiž žertem říkali novinovým zprávám a potažmo novinám, protože prý je „houpaly“, psaly hlouposti či nepravdy. 

Informací o samotných Houpačkách je však poskrovnu. Víme, že od července 1919 vyšlo v Irkutsku celkem šest čísel, každé o osmi stranách (vyjma prvního, které mělo jen čtyři) v nákladu 15 000 výtisků. Vydával je Informačně-osvětový odbor čs. vojska na Rusi, který řídil veškerou kulturní a tiskovou činnost legií, redaktorem byl spisovatel a básník Jan Rada. To je vše. Uvědomíme-li si ale, v jakých podmínách tiskárna fungovala, šlo o vskutku mimořádné dílo. 

Černé umění na trati

Základem pojízdné legionářské tiskárny se stala stará „bostonka“ koupená za 2 000 rublů, která tiskla jen jeden list novin, a to každou stranu zvlášť. Sazba se pochopitelně vytvářela z kovových raznic, které legionářům darovali vydavatelé českých a slovenských novin v Kyjevě. 10. března 1918 bylo veškeré zařízení se zásobami papíru naloženo do těplušky (vagonu), kde se také spalo. „Sazeči mohli sázeti a rozmítati jen, když vlak stál, (…) a mnohdy, sotvaže se vysadilo několik řádek, vlak sebou trhl a jelo se dále.“ Sazba se občas rozsypala a za takových obtíží se pracovalo i v noci při svíčkách. Někdy „nárazy vozů byly tak silné, že litery vyskakovaly z přihrádek a tím byly všecky kasy (sady písem) ‚zrybařeny‘. Bostonka přes noc do rána octla se v protějším koutě vozu…“ 

Lepší podmínky panovaly od Penzy, kde se jednak zakoupil stroj na dvě strany novin – litografický ruční lis, ruským zámečníkem „na koleně“ předělaný na „rychlolis“, „poháněný v pohyb svalovou silou dvou dobrovolců“. Redakce, administrativa a sazárna dostala lepší vůz, kde se dalo sázet i během jízdy a z dřívějšího vagonu se udělala strojovna. Takto vlak dorazil v srpnu 1918 do Jekatěrinburgu, kde „pochodová tiskárna“ působila pod střechou soukromého tiskařského podniku, a to až do začátku března 1919. Odtud už měla redakce, administrace, sazeči a knihárna s expedicí své těplušky a tiskárna dovybavená německým dvouválcovým rychlolisem obsadila americký (Pulmanův) vagon. Mráz ovšem klesal pod 30 stupňů, vítr zaháněl sníh až na kasy a vlak stavěl v závějích. V povstaleckých pásmech posádka musela být samozřejmě v pohotovosti. 

Vzácný materiál

Koncem března se tiskárna na náklaďáku stěhovala přes zamrzlou Ankaru do Irkutska pod střechu gubernské tiskárny, kde vydavatelská činnost legionářů nabyla intenzity, což souviselo i se zřízením čs. polní pošty. I litografická dílna tu pracovala na plné obrátky, v její kreslírně pracovalo 8 mužů, ve strojovně dva, brusičů kamenů, nakladačů a pomocných sil bylo 11 a stroje byly zapůjčeny i z dalších místních tiskáren. Právě tady, v Irkutsku, vzniklo šest krásných čísel Houpaček.

TIP: Sportování, ochotničení i karty: Jak se bavili ve volných chvílích čs. legionáři?

K 26. lednu 1920 Emil Dostál uvádí: „Konečně jsme se dočkali a vozíme přes zamrzlou řeku na malých ruských saních kasy a tiskárenské potřeby do vlakové tiskárny. Cesta je hrbolatá a písmenka vyskakují, i ze sněhu je vybíráme. Je to vzácný materiál, české písmo na Sibiři! Nakládáme tiskárnu na poslední cestu po souši v Rusku, jedeme domů…“ 

Část mozku nazývaná insula má spojitost se zpracováním bolesti, sebevědomím a závislostí; zatímco temporální kůra se pojí se sluchem a porozuměním řeči. A právě s uvedenými oblastmi našeho klíčového orgánu souvisí závislost na chytrých telefonech. Podle vědců z univerzity v německém Heidelbergu lidé, kteří tráví s telefonem příliš mnoho času, vykazují nižší aktivitu v přední kůře cingulátu, jež se zapojuje do široké škály kognitivních procesů a chování.

TIP: Smartphone nade vše: Jak chytré telefony ovlivňují naše partnerské vztahy

V rámci studie skenovali badatelé mozky 22 jedinců závislých na chytrých telefonech: Všichni byli praváci, ve věku mezi 18 a 30 lety, přičemž jejich anamnéza nezahrnovala žádná neurologická onemocnění ani jiné závažné zdravotní stavy. Při skenování se odborníci zaměřili na zjištění rozdílů v objemu šedé hmoty u osob se závislostí a bez ní. Je sice obtížné konkrétně určit, kdy se používání telefonu stává problematickým – zda při pěti hodinách denně, nebo až při deseti. Jednoznačně ovšem přibývají důkazy, že smartphony a sociální média ovlivňují náš mozek a chování skutečně do značné míry.

Zánik státního celku, který půl tisíciletí udával tón evropským dějinám, se projevil v mnoha rovinách lidského konání. Ve veřejném životě  i v životě soukromém, v chrámech i královských palácích. Z popela staré říše sice povstal nový řád, nové státy a národy, mnoho věcí však bylo nenávratně zničeno, zapomenuto či ztraceno. Jen těžko dokážeme postihnout následky zániku římského impéria v plné šíři. Přibližme si tedy alespoň klíčové změny.

Říše v troskách

Akt sesazení desetiletého císaře Romula Augustula roku 476 je vnímán jako událost, která ukončila existenci římského impéria. Co však v té době z obávané říše zbývalo? Pomineme-li východní část, od této chvíle zvanou Byzantská říše, pak to byla jen širší Italia, Dalmatia a malé panství v severní Gallii. Všechna ostatní území kontrolovaly barbarské kmeny. I ve zdánlivě římských državách měli hlavní slovo barbaři, převážně Germáni. O většinu Gallie se dělili Frankové, Vizigóti, Alamani a Burgundové. Hispanii ovládali Vizigóti a částečně Svébové. Severní Afrika byla pevně v rukou Vandalů a Pannonii kontrolovali Ostrogóti. 

Výjimku tvořila oblast mezi řekami Loirou a Sommou a centrem v Soissons (Novidunum) v severní Gallii, kde dosud římským právem vládl Syagrius, syn Aegidia, posledního magistra militum v Gallii. Syagrius, kterého dějepisec Řehoř z Tours nazývá králem, dokázal držet římskou správu dvacet let, do roku 486, kdy byl poražen franckým králem Chlodvíkem I. Syagriovy državy byly posledním římským územím a poté se staly centrem Francké říše.

Druhou specifickou oblastí byla Britannie, kde divocí Sasové a Anglové dosud nedokázali zlomit odpor brito-románských obyvatel, kteří byli od roku 408 ponecháni římskou správou svému osudu. Právě v oné inkriminované době po roce 476 nacházíme v Británii zprávy o jistěm Ambrosiovi Aurelianovi, vůdci domorodé frakce, která se hlásila k římskému odkazu. Ambrosius úspěšně bojoval proti saským nájezdníkům a je rovněž spojován s osobou válečníka Artuše. 

Nový úděl králů

Římská vláda na západě se sice zhroutila, mnohé však zůstalo. Právě pokročilý stupeň romanizace některých provincií, zejména Gallie, Hispanie a též Itálie, umožnil poměrně rychlý nástup nových států, zformovaných expandujícími Franky, Vizigóty, Burgundy, Ostrogóty a později i Langobardy. Tito barbaři měli dostatek dravosti, motivace i umu, aby dokázali využít to, co Římané za posledních 400 let vybudovali, byť v poněkud omezené a zjednodušené formě. Z kmenových náčelníků se postupně stali králové, kteří na troskách zaniklé říše budovali svá vlastní barbarská království a v duchu vlastní tradice válčili mezi sebou.

TIP: Tři největší nepřátelé Říma: Před kým se třáslo slavné impérium?

Zřejmě nejlépe dokázali vzniklou situaci využít Frankové, kteří měli na severu Gallie vlastní državy, získané na základě spojenecké smlouvy s Římem. Frankové jako římští spojenci z daného stavu profitovali a zároveň se učili. O tom svědčí i hrob prvního významného franckého krále Childericha, dokládající jeho bohatství i zapojení do pozdně římských mocenských struktur.

Childerich I. vedl Franky v letech 457 až 481 a zachovával římské spojenectví, což dokládá společný postup proti Alamanům v Itálii i odražení Vizigótů na Loiře. Childerichovým nástupcem byl syn Chlodovech, u nás známý jako Chlodvík, který zašel v budování franckého království mnohem dál. Sjednotil všechny Franky, porážkou Syagria definitivně ukončil existenci římské Gallie a stal se prvním katolickým králem vznikající Francké říše.