Cesta vzhůru vede kolem proudů živého bahna, které sjely žlabem a dosud nestačily zarůst. Eruptivní pole je čerstvé a ještě měkké; být to někde jinde, mohl by si člověk myslet, že jde o oraniště. To by tady ale nesměly z mocné bahenní přikrývky trčet dva tlusté a stále živé sopouchy. Zrovna tady došlo k erupci, v okruhu stovky metrů není nic, než vrstvy zrajícího bahna, z nějž se pomalu sráží sůl. To nejlepší přijde výš. Nevysoký kužel starého sopouchu vypadá jako termití hnízdo, ten už toho moc nenasoptí. Ale nad ním, na vypouklém vrcholu, nás to zaskočí: bizarní pole živých komínů s bublajícími káděmi, duhová jezírka, žbluňkající ropné kaňky, houpavé bahenní proudy. Zvuky ronícího se bahna a plynů. Velká laboratoř, v níž se vaří z bahna, ropy, plynu a celé řady minerálů. Dál k obzoru není nic než step, dokonale rovná hladina, ze které vyrůstají další a další homole velkých sopek.

Na obrovské plotně

Živý jícen bahenní sopky nese označení salza (slovo přešlo do mezinárodní odborné terminologie z ruštiny). Strmé kuželovité útvary s krátery vyplněnými vodou a řídkým bahnem sice nejsou ázerbájdžánskou zvláštností, ale právě tady dosahují impozantních rozměrů – až desítek metrů. Do největších z nich, hotových jezírek, ústí víc puklin, takže všechny obvyklé děje tu jsou zmnohonásobené. Jícen vrcholí neklidnou, pohyblivou hladinou jemného bahna, dožluta a dohněda zbarvenou příměsí ropy. Od nejmenších, o velikosti pětikoruny, až po ty mohutné, připomínající kádě. Ve všech to tady periodicky bublá a syčí, což samo o sobě vypadá hrůzostrašně. Jako by na obrovské, ale neviditelné plotně stály desítky hrnců a hrnečků s bublajícími hladinami, odkud stále něco utíká – jako v pohádce Hrnečku vař. Jenže kaše, co se dere ven, má šedou barvu, páchne po naftě a hlavně není vůbec horká. Bahno vyprskne nebo se vylije, sopka se zakucká, polkne, olízne se a na čas zavládne klid.

Aktivní bahenní vulkán rychle a důkladně mění vzhled krajiny. Procesy stvoření a zániku probíhají jako ve zrychleném čase, alespoň při pohledu geologickými brýlemi. Už během několika hodin, jakmile ustane přítok, rozpraskají bahenní proudy slunečním žárem do mnohaúhelníkových obrazců – ty největší sopouchy provázejí dlouhé provazce bahna, které kdysi sjely žlabem po úbočí a ztuhly. Ale bahenní sopky nejsou strojem na věčnost, jakýmsi perpetuem mobile. Jakmile se napájecí potrubí ucpe příliš hustým bahnem, vyčerpá plyn nebo vyschne přívod vody, stroj se pokazí, a to znamená konec. Suché a zatvrdlé kužely připomínající termitiště pak ještě roky trčí z návrší sopky. Jsou ovšem z hlíny, takže eroze si s nimi za krátko poradí.

Smrt v sopečném bahně

Když ponořím ruku pod chvějící se hladinu, zůstane mi na ní povlak. Šedý mikroskopický film není jednoduché smýt, protože jílové částice v něm jsou dokonale promíchané s ropnou mastnotou. Na dotek nic příjemného a pro seznámení by to mohlo stačit… Jenže stačí jeden neuvážený krok, hřbet bahenního hada se zachvěje, vzápětí ucukne a drzé šlápnutí po svém těle ztrestá studenou lázní. Najednou jsem po pás v šedé kaši. Krusta, která lemuje bahenní jícny, je sice pružná, ale velkou váhu neudrží. Tentokrát jsem měl štěstí, ale vyškrábat se z lepkavé pasti není nic jednoduchého.

Na bahenní sopce je třeba počítat s řadou nástrah. Balancovat na chvějícím se okraji se rozhodně nedoporučuje, protože nedobrovolná koupel v bahnité a páchnoucí vodě zdaleka není tou největší hrozbou. Sopečný komín sahá do nepředvídatelných hloubek a není vůbec jisté, co se odehrává pod hladinou. Když si uvědomíme, že roponosné sedimenty sahají hluboko pod zemský povrch, má takový třísetmetrový velikán pořádně dlouhé vedení. Ani samotné vývěry nejsou zrovna neškodné – mnohé toxické plyny čichem nelze poznat. V měkkém bahně často uvíznou nejen drobní živočichové, hmyz nebo ptáci, ale i větší zvířata. Ázerština má speciální výraz batamag, který znamená „zahynout v sopečném bahně“. O tom, jaké nebezpečí sopky provází, promlouvají jejich názvy: jeden z nejobávanějších vulkánů nedaleko Baku nese jméno Lökbatan (batan znamená bahno, lök velbloudí mládě), jiný, Džejranbatan, připomíná příhodu osudnou pro gazelu džejran.

Vzhůru na velikán

Při pohledu na drobné zábavně bublající sopouchy se možná nezdá, že tyhle sopky mohou být opravdu nebezpečné. Jenže na těch největších to vypadá trochu jinak. O tom se skoro přesvědčíme na vlastní kůži, když se na jeden neprozřetelně vydáme. Náhodně vybraný vrch leží nedaleko městečka Sangačal. Z výstupu na třistametrový sopečný kopec je v občas neschůdném terénu skoro velehorská výprava, byť namísto skal a ledovců nás provází jarní step. Jenže chvílemi se kavyly a další kvetoucí byliny dočista ztratí. Hlinitá pole posetá vyvrženými kamínky – sklíčky sádrovce, valouny křemene, úlomky zkrasovělého vápence a dokonce hrudkami kovu, to všechno má na svědomí síla ropy a plynu z nitra bahenní sopky.

Ležíme chráněni před dotěrným větrem v jakémsi výkopu – mohly by to být stopy po zákopech z války, v níž Němci toužili dobýt ropné Zakavkazsko. Fronta se však zastavila ještě daleko odtud. Kdo tu nechal zbytky konstrukcí a nábojnice, netušíme. Jako strategický bod ovšem vynikající místo – kruhový výhled nemůže být dokonalejší. Dominuje pobřeží – od Baku hluboko na jih, až k nivě zakavkazského veletoku Kury. Zvlášť sugestivně působí vnitrozemí Gobustánu, až na pár pasteveckých příbytků u jezírek doslova liduprázdná krajina. V ní, jakoby přímo před očima, se zvedá vulkán Toragaj. Jeho svahy rozbrázdila eroze do labyrintu roklí, podobně jako těla jeho žhavých příbuzných. V pozvolném soumraku krajina ožívá a ukazuje, co přes den v slunci skrývala: rozlehlé kotliny se stále víc podobají poušti. Přesto, že je moře docela blízko, prudce nastupuje nepříjemný chlad. Netušíme, že pod námi ustavičně proudí plyn a každou chvíli může být pořádně horko.

Kavkaz na dohled

Samotný vrchol přináší nejprve zklamání. Namísto kráteru vidíme jen vypouklé sklíčko zatvrdlého, chaoticky rozrytého bahna. Po minulých erupcích nic víc nezbylo, jen malý soudkovitý sopouch občas zasyčí. Nenacházíme žádné jezero, které tady podle satelitního snímku mělo být. Snad to ale byla jen voda ze sněhu, která se už vsákla – interpretace nedokonalých záběrů je ošidná. Po obvodě je nízký val a pod ním jen trocha vody. Vířící jemné bahno, ve kterém se nedá umýt.

Ráno se nad mořem a dál k jihu zvedá hustá oblačnost, valí se do vnitrozemí a zakrátko pronikne až k nám. Zasněžené panorama Kavkazu zřetelně vystupuje v mrazivém vzduchu na neuvěřitelnou vzdálenost 140–240 kilometrů! Nad protější sopkou vězí malý izolovaný obláček páry, v stoupajícím slunci vydrží jen pár desítek minut, možná důkaz, že tam vrcholové jezero nevyschlo. Že by satelitní snímek přece jen nelhal?

Když přijde erupce

Náš pobyt na vrcholu se nečekaně chýlí ke konci. Tak jako u skutečných vulkánů i u sopek z jílu a bahna se střídají období nečinnosti s periodami vysoké aktivity. Převážnou většinu doby vypadá vrchol neškodně. Tam, kde se klidná fáze prodloužila na desetiletí jako tady, narušují zarovnaný povrch jen ojedinělé drobné vystouplé krátery a nevzbuzují pozornost. Jak se ukáže, neplatí to tak docela. Sotva vyjde slunce, je jasné, že se něco děje – syčí to mnohem silněji a docela pronikavě hvízdá, jako by unikala pára z obřího Papinova hrnce. Intervaly mezi zlověstnými zvuky se navíc zkracují. V sopouchu to prská a celé jílovité tělo se hýbe a dává o sobě zřetelně vědět. Nic neriskujeme a raději volíme rychlý sestup.

Máme štěstí. Ohnivý výbuch plynu se protentokrát nekonal. Ale pravděpodobnost, že se tak stane, není zrovna malá. Událost se ohlašuje jen krátce předem a zvuky unikajícího plynu mají být prvním varovným signálem. Při erupci šlehají plameny stovky metrů vysoko, vystřelující bahno zastře oblohu a následky si nezadají se skutečnou vulkanickou erupcí. Bahenní proudy rychle zasáhnou do vzdálenosti stovek metrů, zaplňují staré rokle a naprosto mění reliéf.

Vzpomínaný bahenní masiv Lökbatan se zapsal do paměti okolních obyvatel hlavně rokem 2001. Silná erupce, kterou provázel ohnivý sloup – náhle vznícený výron plynu – pokryla rozmetaným bahnem široké okolí, a došlo i na evakuaci části vesnice. Ročně bývá zaznamenáno od několika až po 15–20 velkých erupcí. Ty opravdu intenzivní nastanou vzácně, navíc v nepravidelných cyklech, když se pod vysokým tlakem nahromadí dostatečné množství plynu. Při prudkém oživení sopky mohou vzniknout parazitické krátery, obvykle na úbočí, zatímco ten hlavní obvykle podlehne zkáze.

Geologický park

V okolí bahenních sopek se rozprostírá nehostinná krajina. Deprese poblíž mořské hladiny, která je tu desítky metrů níže než hladina světového oceánu, vyplňují soli, slaniska, slané bažiny a zasolená jezera s vydatnou příměsí ropy. V nich se našly kosti čtvrtohorní fauny – jelenů, nosorožců a dalších zvířat, která se napila jedovaté vody, udusila se těžkými plyny anebo uvízla v lepkavé hmotě.

TIP: Ázerbájdžánská bahenní sopka chrlí černý kouř a velké plameny

Bahenní vulkanismus patří k málo prozkoumaným přírodním pochodům. Přitom jde o jeden z nejpůsobivějších geologických jevů, který lze na zemi relativně v bezpečí pozorovat. Každá bahenní sopka se může stát velkou geologickou laboratoří pod širým nebem, v níž se dají sledovat děje, které obvykle probíhají mnohem pomaleji. Celý Gobustán se spoustou sopek v nejrůznějších fázích vývoje je tak prvotřídním geologickým parkem.

Vztah mezi lidmi a různými druhy zvířat se během historie výrazně měnil. Týká se to i zajíců a drůbeže, jejichž osud nedávno prozkoumali britští archeologové. Ukázalo se, že zajíci, kohouti a slepice byli v dávné Británii nejprve pohřbíváni s poctami a v neporušeném stavu. Na jejich kostech z té doby nejsou žádné známky po okusování či ořezávání masa.

Díky nedávným radiokarbonovým analýzám archeologové zjistili, že zajíci a kurové se do Británie dostali někdy mezi 5. a 3. stoletím před naším letopočtem, tedy v průběhu doby železné. V Británii se z nich stala posvátná zvířata, která nebyla určena k jídlu. Jak zmiňují římští historikové, keltští obyvatelé Británie chovali tato zvířata jen pro zábavu a potěšení.

TIP: Zvláštní nález: Na pohřebišti v Británii objevili ostatky dvakrát zabitého válečníka

Vše se ale změnilo během římského období, kdy se zajíci a kurové v Británii stále častěji využívali k jídlu. V té době se do Británie také dostali králíci. Když se ale v 410 zhroutila v Británii moc Říma, chovy těchto zvířat se rozpadly. Králíci prakticky vymřeli a zajíci s kohouty a slepicemi se stali vzácní, což vedlo k jejich návratu do role posvátných tvorů. Dozvuky jejich uctívání ostatně odrážejí současné Velikonoční svátky.

Lidstvo jakožto mltiplanetární druh je velkým snem a zároveň i velkou výzvou. Součástí lidské přirozenosti jsou i intimita a sexualita. Je tedy zřejmé, že během dlouhých misí a budoucích vesmírných kolonií je třeba počítat s lidskou sexualitou. Astronauté i přes svůj náročný a tvrdý výcvik jsou jen lidé, kteří mají své přirozené potřeby.

Jak by ale měl vypadat sex ve vesmíru? Jak budou vypadat důvěrné vztahy na palubě kosmických lodí a u budoucích vesmírných kolonistů? Ať už chceme nebo ne, budeme muset na tyto otázky hledat odpovědi.

Vesmírný celibát

NASA (stejně jako další kosmické agentury) popírá, že by během některé vesmírné mise došlo k jakékoli sexuální aktivitě. Buď se sex ve vesmíru nestal, nebo o tom nikdo nemluví. Bill Jeffs, mluvčí Johnsonova vesmírného střediska, se k tématu sexuality ve vesmíru vyjádřil v roce 2008, když řekl: „Nezabýváme se sexualitou ve vesmíru, a ani se tímto tématem nezabývá žádná z našich studií.“ Vzhledem k tomu, co víme o lidské sexualitě, se tento postoj NASA zdá poněkud krátkozraký.

Výzkumy na téma lidské sexuality ve vesmíru samozřejmě probíhají. Jeden z těch nejzajímavějších má na svědomí John Millis, fyzik z Andersonovy univerzity v Indianě. Podle Millise lze sex v prostředí mikrogravitace po technické stránce přirovnat k sexu během seskoku padákem. Problémem je ale i lidská fyziologie – v prostředí mikrogravitace stoupá astronautům krev do hlavy, místo do genitálií, což ztěžuje vzrušení u mužů i žen. Veškeré lidské tekutiny – slzy, pot nebo třeba sperma se v prostředí snížené gravitace chovají jinak, než jsme zvyklí na Zemi a mohou tak kromě hygienického rizika představovat i riziko bezpečnostní. Vesmírné prostředí také znamená sníženou produkci testosteronu, což v kombinaci s nižším krevním tlakem v dolních partiích není zrovna nejpříhodnější „startovací pozicí“. 

Alespoň částečným řešením by mohly být například sexuální hračky a pomůcky. Ostatně ruský kosmonaut Valerij Poljakov již dříve opatrně připustil, že součástí výbavy ruských posádek jsou i „speciální pánské časopisy“. Hračky ani časopisy ale pochopitelně neřeší sociální dimenze lidských erotických potřeb. Ke slovu by se tak mohli dostat sexuální roboti. Vývoj nových a stále realističtějších robotů je nyní doslova překotný – zatímco jednoduché nafukovací panny ze 70. let minulého století vydržely celé čtvrtstoletí v takřka nezměněné podobě, moderní modely jsou na trh uváděny s pravidelností nových chytrých telefonů. Od příštích generací odborníci čekají, že budou umět mluvit, smát se a simulovat lidské emoce, včetně například orgasmu. Dost možná se tak blíží doba, kdy součástí posádek mířících k ISS budou i robotické kněžky lásky a robotí gigolové.

Historie rekordních jízd mezi východem a západem USA má více než stoletou tradici. Vše započal v roce 1915 Erwin Baker, který na motorce absolvoval 4 480 kilometrů dlouhou trasu za 11 dnů. Skutečného rozmachu se ale Cannonball Run, jak bývá závod označovaný, dočkal až v 70. letech minulého století.

Závod je odjakživa spojený s porušováním předpisů a jeho účastníci si rozhodně nedělají starosti s rychlostními limity. Cílem je za běžného provozu v co nejkratším čase přejet napříč USA od jednoho oceánu k druhému. Posádka upraveného Audi A8 zvládla trasu napříč Spojenými státy za 26 hodin a 38 minut, čímž překonala zápis z loňského listopadu o 47 minut.

TIP: Šílenci na kolech: Příští zastávkou divokého klání cyklokurýrů bude New York

Nový rekord sebou ale nese pachuť nesportovního chování. Vyprázdněné silnice v době pandemie koronaviru totiž závodníkům přihrály takřka ideální podmínky. Úroveň provozu klesla v některých velkých městech v USA o více než 90 procent a zhruba poloviční provoz panuje i v provozu na dálnicích. Do karet závodníkům jistě také hrála skutečnost, že v době mimořádných opatření má policie jiné starosti než hlídat blázny na dálnicích.

Jedním z největších sponzorů světového terorismu byl v 70. a 80. letech bezpochyby Muammar Kaddáfí, přičemž v polovině 80. let jeho podpora ještě zintenzivnila. V září 1985 došlo k únosu trajektu Achille Lauro, v listopadu teroristé unesli dopravní letadlo společnosti Egypt Air a v prosinci došlo k masakru na terminálech letišť v Římě a ve Vídni.

Pohár přetekl

Na tyto teroristické akce spáchané palestinskými extremisty USA reagovaly prohlášením, že na další takový čin už vojensky odpoví. Kaddáfí nebral hrozbu vážně a napětí ještě vygradoval rozšířením svých výsostných vod na celý záliv Velká Syrta. Když pak 2. dubna 1986 vybuchla na palubě letadla společnosti TWA bomba (zahynuli čtyři lidé, ale 118 jich přežilo a pilotům se podařilo přistát), Kaddáfí palestinským teroristům veřejně poblahopřál. Tehdy už pohár trpělivosti přetekl.

V Bílém domě totiž seděl rázný Ronald Reagan, který Kaddáfího nazval „vzteklým psem“ a hodlal se postarat o jeho potrestání. Na 7. dubna svolal poradu náčelníků štábů, které pověřil vypracováním seznamu cílů spojených s libyjskou teroristickou činností. Do čela akce, nesoucí krycí označení El Dorado Canyon, byl jmenován velitel šesté flotily Frank Kelso. Mělo se jednat o společnou akci amerického armádního i námořního letectva. Za armádu se měly akce zúčastnit moderní stíhací bombardéry F-111 operující ze základen ve Velké Británii, za námořnictvo pak stroje z letadlových lodí plavících se ve Středozemním moři. 

Komplikace při plánování

O náletech na Libyi se uvažovalo už dříve. Existovalo několik starších plánů akce, ve kterých se ale počítalo s malým počtem bombardérů a hlavně s možností letět přes Španělsko a Francii. Tamější vlády ale s úderem na severoafrickou zemi nesouhlasily a neudělily souhlas s přeletem přes své území. Celá akce se tak začala komplikovat a bylo do ní nutné zapojit velký počet strojů – včetně mnoha létajících tankerů, které by doplňovaly palivo při mnohahodinové misi.

Jeden z plánovačů na přípravu později vzpomínal: „Dlouho a pečlivě jsme plánovali malý, chirurgicky přesný nálet méně než šesti letounů. Teď se však velikost mise, navíc s minimálním časem na přípravu, více než ztrojnásobila. Pro nás všechny bylo nepředstavitelné, že se velikost akce a změna jejích cílů změnila méně než 48 hodin před plánovaným vzletem.“

Dlouhý let

Jak u armádního, tak u námořního letectva na přípravách akce pracovalo i několik veteránů války ve Vietnamu a ti během příprav vznesli své připomínky. Protivzdušnou obranu Libye totiž tvořily raketové komplexy sovětské výroby, jakou před desítkou let užívala severovietnamská obrana. Kolem 18. hodiny 14. dubna 1986 ze základny Lakenheath ve Velké Británii odstartovalo 24 stíhacích bombardérů F-111F. Doprovod jim dělalo i pět EF-111A pro radioelektronický boj, jež vzlétly z letiště Upper Heyford.

Pokračování: Potrestání vzteklého psa: Americké bombardování Libye 1986 (2)

Stroje letěly podél evropského pobřeží a do Středomoří pronikly nad Gibraltarem. První tankování za letu proběhlo bez jakýchkoliv potíží a pak se odpojilo šest záložních F-111F a jeden EF-111A. Ty zbylé čekal ještě dlouhý let. Posádky stíhacích bombardérů byly cvičeny hlavně pro taktické mise trvající kolem dvou hodin, nyní je čekal čtrnáctihodinový let dlouhý přes 10 000 km. Většina posádek navíc ještě nikdy neabsolvovala doplňování paliva za letu z tankeru KC-10. To muselo ještě ke všemu probíhat – kvůli utajení akce – za rádiového klidu.

Údajnou zradu Miloty z Dědic můžeme hned na počátku odmítnout jako výmysl pozdějších generací, které nedokázaly pochopit, jak mohl slavný bojovník Přemysl Otakar II. tak ostudně prohrát vyrovnanou bitvu. Jeho rytířské schopnosti v boji, neuvěřitelnou mobilitu, politickou aktivitu a zarputilost při dosahování všech osobních cílů prostě nedokázali oddělit od strategické i taktické nevyzrálosti v bitvách a neschopnosti uvážlivého úsudku v krizových situacích. To byly totiž pravé příčiny porážky na Moravském poli, nikoliv zrada Miloty z Dědic.

Pomsta za upálení

Podle kronikáře Otakara Štýrského si prý Milota na bojišti vzpomněl, že král dal kdysi upálit na hradě Veveří jeho bratra Beneše (nesprávně zvaného ze Cvilína), Milota se chtěl pomstít, a tak se rozhodl zradit. Příhoda s bratrem je pravdivá a datuje se k roku 1265. Přemysl dal opravdu Beneše potrestat a není přesně jasné za co. I takzvaný Dalimil o tom píše: „Beneše upálil v temné věži. Tím oblibu získat mohl stěží. Všude lkali sirotkové malí, vdovy na něj Bohu žalovaly.“

Že by jeden z králových obvyklých záchvatů hněvu, kdy potřeboval z relativně malicherných důvodů dát najevo svoji nadřazenost, a proto rozdával přísné tresty? A Milota z Dědic čekal na Veveří ve vězení spolu s ním na smrt, ale jemu král udělil milost a vzápětí ho zahrnul přízní, funkcemi i bohatstvím. A opět není jasné proč. 

V každém případě se Milota stal Otakarovým důvěrníkem, který stál věrně při králi, i když velká část šlechty se proti němu bouřila. V těžkých časech svědomitě zastával funkci štýrského hejtmana, tedy vlastně správce země, který zde hájil české zájmy, či přesněji Otakarovy zájmy. Byl to on, kdo vedl české posádky proti tamním vzbouřencům a kdo se s nimi připojil roku 1276 ke královu vojsku před Vídní, když poznal, že je Štýrsko ztraceno. I proto mu dal Otakar takovou důvěru a svěřil mu velení prvního šiku. A je zřejmé, že to může být i důvod, proč ho právě štýrský kronikář nemá rád a přisuzuje mu zrádné úmysly. 

Zrada nebo manévr?

Nicméně v českých zemích pána z Dědic po celý zbytek jeho života (zemřel roku 1307) nikdo z ničeho takového nepodezíral. Naopak ho čekala ještě dlouhá a bohatá kariéra nejdříve v nejbližším okruhu královny vdovy Kunhuty a později i za vlády Václava II. Jeho bratr Tobiáš se stal roku 1279 pražským biskupem a sám Milota byl o dva roky později uváděn jako moravský podkomoří. Tak se opravdu nejedná se zrádcem. A určitě není možné, že by mnozí očití svědkové z bitvy Milotovu zradu přehlédli, kdyby nějaká byla.

To až téměř o století později na dvoře Karla IV. kronikář Přibík Pulkava z Radenína překroutil údaje z cizích kronik a označil Milotu za úmyslného zrádce. Od něj to pak převzali čeští obrozenci v 19. století, kteří potřebovali mít svého hrdinného krále a proti němu úkladného zrádce.

TIP: Zrádný Kressenbrunn: Dopustil se lsti Přemysl Otakar II., nebo uherský princ?

Co se tedy doopravdy stalo? Je možné, že se pod Milotou splašil kůň při nečekaném útoku zálohy, kterou pro Rudolfa Habsburského vedl Ulrich von Kapellen, a on opravdu nedobrovolně opustil bojiště, čímž způsobil paniku. Pro to ovšem nejsou žádné doklady, stejně jako pro tezi, že jediný Milota si zachoval duchapřítomnost, chtěl provést se svou družinou obchvatný manévr a vpadnout Kapellenovi do boku. Manévr však byl jeho spolubojovníky špatně pochopen jako útěk. To by dělalo ze zrádce hrdinu, ale není o tom jediná zmínka v pramenech – jsou to jen pozdější konstrukce některých historiků. 

Lidé si někdy myslí, že peníze jsou pro svého majitele zárukou štěstí a že zlepšují sociální vztahy. Lidová moudrost je ale proti a stejně tak i američtí psychologové, kteří tento fenomén nedávno prostudovali. Už dříve vyšlo najevo, že lidé, kteří se soustředí na ekonomický úspěch, se ve svém osobním životě často cítí osaměle. Proč tomu tak ale je?

Psycholožka Lora Park a její kolegové analyzovali výsledky pěti předchozích studií, které sledovaly celkem více než 2 500 lidí, a dospěli k závěru, že vysvětlení častého rozporu mezi finačním úspěchem a štěstím těsně souvisí se sociálními vztahy. Lidé koncentrovaní na peníze se často cítí být pod tlakem, a také, že nejsou svými pány. Finanční úspěch bývá zaplacený časem, který by lidé jinak trávili se svými blízkými. Kvůli tomu dochází k oslabení či zhoršení mezilidských vztahů. Není divu, že se ekonomicky úspěšní lidé pak cítí izolovaní.

TIP: Pánové pozor! Vyšší plat manželky sebou nese vyšší míru stresu

Autoři výzkumu zdůrazňují, že pro duševní pohodu, spokojenost a štěstí je nanejvýš důležité kultivovat sociální sítě a osobní vztahy. Lidé by na to neměli zapomínat a měli by se snažit tyto vztahy udržovat a ochraňovat, i když to může být komplikované. Právě díky sociálním vztahů se cítíme duševně čilí a šťastní.