Všichni se těšili, že se po delší době opět dočkáme velmi jasné komety. Kometa ATLAS byla zprvu nenápadná. Pak se začala zjasňovat a vzbudila velká očekávání. Odborníci předpovídali, že by se mohla na nějakou dobu stát jedním z nejjasnějších objektů na obloze. 17. března ale zjasňování komety ATLAS ustalo a počátkem dubna se objevily zprávy, že se kometa ATLAS začíná rozpadat.

Astronomové si všimli, že se koma, tedy obálka kolem jádra komety ATLAS nápadně a v krátké době protáhla. To bylo známkou počínajícího rozpadu jádra. Potvrzení těchto obav přišlo 11. dubna, kdy snímky komety prozradily, že se její jádro rozpadlo na nejméně tři kusy.

Nová nadějná kometa SWAN

Zatím není úplně jasné, co způsobilo rozpad jádra komety. Podle všeho je to ale pro ATLAS začátkem konce. Je klidně možné, že až kometa proletí 31. května kolem Slunce, tak z ní už nic nezůstane. Šance komety ATLAS na skvostnou nebeskou show sice rapidně klesly, ale mezitím se objevila další slibná kometa, která je poslem pradávné minulosti.

Shodou okolností rovněž 11. dubna australský amatérský astronom Michael Mattiazzo při pátrání v datech americké vesmírné solární observatoře SOHO (Solar and Heliospheric Observatory) objevil novou kometu. Bylo na snímcích zařízení Solar Wind ANisotropies, takže kometa dostala jméno v podobě akronymu SWAN. U komet je vždy obtížné spolehlivě předpovědět, zda se zjasní nebo nikoliv. Tahle je prý docela slibná.

TIP: Kometa Čurjumov-Gerasimenko letí vesmírem a mění barvu jako chameleon

První simulace ukazují, že nově objevená kometa je poslem z pravěku. Zřejmě oběhne Slunce zhruba jednou za 25 milionů let. Pokud to platí, tak se kometa SWAN přiblížila ke Slunci naposledy v období oligocénu, kdy svět vypadal úplně jinak než dnes. Teď by to měla zopakovat 27. května, kdy se přiblíží ke Slunci na vzdálenost 64,4 milionů kilometrů.

Díky své dobré tělesné konstituci chorobě dlouho vzdoroval, neulehl ani do postele, aby se léčil. Vždyť během svého života to musel udělat pouze párkrát a nyní se tak zle necítil. Ale pokročilý věk a skutečnost, že ještě neexistovala antibiotika, udělaly své. Lékařský bulletin z 20. listopadu oznámil, že v panovníkových plicích vzniklo zánětlivé ložisko, přičemž tělesná teplota neklesla pod 38° C. 

Úměrně tomu, jak císař ztrácel síly, rostly obavy o jeho život. Lékaři uvědomili členy nejužší panovnické rodiny, aby se dostavili do Schönbrunnu. Arcivévodkyně Marie Valérie trávila u svého otce již několik posledních dnů. Vídeňský arcibiskup nařídil veřejné modlitby za císařovo zdraví. Ve všech kostelech rakouského hlavního města se za jeho uzdravení sloužily mše. 

Boj o život

František Josef I. o život tvrdě bojoval. Jako každý jiný den také v úterý 21. listopadu 1916 vstal již o půl čtvrté ráno. O hodinu později se u něj hlásil službu konající křídelní pobočník plukovník Spanyik. Panovník seděl i tentokrát u psacího stolu a pracoval. Pak se dostavili lékaři dr. Ortner a dr. Kerzl. Zjistili, že pacientova tělesná teplota se nesnížila a že císař pociťuje malátnost. 

Zánětlivé ložisko v jeho plicích se však nerozšířilo, a proto chovali naději ve zlepšení. Ale vrchní hofmistr hrabě Montenuovo, který po monarchově boku prožil dlouhá léta, viděl, jak mu každým okamžikem ubývá sil. Taktně proto zařídil, aby jeho pána navštívil dvorní farář prelát Seydl, který mu měl poskytnout duchovní útěchu. Hluboce věřícího císaře tato možnost potěšila. Před ostatními se sice ovládal, tvářil se, že vše je v pořádku, ale sám nepochybně cítil, že spěje ke konci své cesty.  

Poslední audience

Hofmistr preláta Seydla informoval o panovníkově špatném zdravotním stavu. O to větší bylo knězovo překvapení, když spatřil, jak údajně na smrt nemocný císař stejně jako jindy stojí vzpřímeně uprostřed místnosti a očekává jej. Pozdravili se a císař faráře uvedl ke stolu. Pak se vyzpovídal a přijal od něj rozhřešení a papežské požehnání. O půl dvanácté se do Schönbrunnu dostavil nový následník trůnu, arcivévoda Karel a jeho choť, arcivévodkyně Zita. Císař, jakmile se dozvěděl, kdo jej přišel navštívit, se chtěl v souladu s dvorní etiketou převléci. Avšak tělesná slabost jej zmáhala natolik, že od svého úmyslu upustil. 

Přestože zpočátku mínil, že je to nemožné, přijal nakonec vsedě i budoucí císařovnu. Kolem třinácté hodiny se jeho stav výrazně zhoršil. Odmítl však i nyní ulehnout do postele a několik hodin odpočíval v lenošce. V šestnáct hodin, hnán vědomím povinnosti, se znovu posadil k psacímu stolu, aby pracoval. Ale nemoc jeho vůli přemáhala: císař se vyčerpán kymácel na židli hned na levou, hned na pravou stranu, nakonec mu vypadlo pero z ruky, starý muž složil hlavu do dlaní a upadl do spánku.

Smrti vstříc

Panovníkův lékař dr. Kerzl se na to trápení nemohl dívat. Císař jej nechtěl poslouchat a odmítal ulehnout. Proto lékař kolem sedmnácté hodiny přitáhl k jeho psacímu stolu aspoň pohovku, aby měl panovník větší pohodlí. František Josef se v ní malátně uvelebil, ještě chvíli se pokoušel pracovat, pak ale svá akta rezignovaně poskládal a uložil do příruční mapy. Teprve pak jej věrný komorník Evžen Ketterl mohl doprovodit do postele. „Nejsem se svou prací hotov,“ řekl mu cestou. „Zítra mne vzbuďte o půl čtvrté ráno jako obvykle.“ Pak upadl v neklidný spánek, z něhož se po chvíli probral. Chtěl pít, polkl trochu čaje ze šálku, který mu Ketterl přiložil k ústům.

Příbuzným a nejbližším spolupracovníkům, kteří se mezitím shromáždili kolem jeho lůžka, nemohlo uniknout, že se mu krátí dech a chvílemi ztrácí vědomí. Dr. Ortner mu dal injekci na povzbuzení srdeční činnosti, císař to však nevnímal. O půl deváté zavolal vrchní hofmistr dvorního faráře, aby umírajícímu udělil poslední pomazání.

Lůžko umírajícího

Kromě lékařů byli v místnosti přítomni následník trůnu arcivévoda Karel František Josef s chotí Zitou, jeho matka, arcivévodkyně Marie Josefa, arcivévodkyně Marie Tereza, manželka císařova mladšího bratra Karla Ludvíka, která po smrti císařovny Alžběty občas hrála roli první dámy, císařova dcera arcivévodkyně Marie Valérie a její manžel arcivévoda František Salvátor Toskánský, vrchní hofmistr kníže Montenuovo, císařovi pobočníci a osobní komorníci. 

TIP: Milovaný i vysmívaný: Jaký byl posmrtný obraz Františka Josefa?

Arcivévodkyně Marie Valérie poklekla k otcovu lůžku a modlila se. Osobní lékař dr. Kerzl kontroloval puls a pozoroval slábnoucí císařův dech. Když dvorní farář po skončení modlitby za umírající řekl „Amen“, nastala jen kratičká pauza. „Jeho Veličenstvo vydechlo naposledy,“ oznámil vzápětí dr. Kerzl – jako příčina smrti byl stanoven zápal plic. Bylo 21. listopadu 1916, devět hodin a pět minut večer.

Nebyla to veselá zpráva. „Objevila se nová, dosud neznámá choroba, která se vplížila do Čech. Postihuje mocně tělo a nazývají ji francouzskou nemocí,“ lze se dočíst v kronice Litomyšle z roku 1496. Jde o jedno z prvních doložených svědectví o přítomnosti syfilidy na našem území. Tehdy však ještě kronikář nemohl použít dnešní pojmenování nemoci, neboť se rozšířilo až o několik desítek let později. Jeho autorem se stal renesanční lékař Girolamo Fracastoro: V roce 1530 napsal báseň o řeckém pasáčkovi Syphilovi, který se odmítl klanět bohu Apollonovi, načež ho stihl trest v podobě nechvalně známých příznaků. 

Fracastoro se chorobou, jež se později proměnila v druhé nejobávanější onemocnění hned po moru, mohl začít systematicky zabývat jako jeden z prvních evropských lékařů. Jeho předchůdci ji totiž ještě neznali – až do konce 15. století se na starém kontinentu s největší pravděpodobností nevyskytovala. 

Dárek z Nového světa

Jméno francouzského krále Karla VIII., který usedl na trůn již ve třinácti letech a zemřel v pouhých sedmadvaceti, obvykle učebnice dějepisu opomíjejí. V dlouhé řadě panovníků Francie skutečně nevynikal žádnou zásadní státnickou zásluhou. Připsal si ovšem jiný, i když nikterak úctyhodný důvod, proč bychom na něj neměli zapomenout: V roce 1495 shromáždil dvacetitisícovou armádu a vyrazil dobýt italskou Neapol. V souladu s tehdejším zvykem nechyběl v jeho doprovodu zástup čítající údajně stovky, ne-li tisíce prostitutek.

Město se vzdalo 22. února 1495, ve čtyři hodiny odpoledne. A právě zmíněný okamžik se dnes označuje jako „hodina syfilidy“, tedy počátek úspěšného tažení nemoci evropským kontinentem. Do Neapole se dostala spolu s flotilou Kryštofa Kolumba, která ji pravděpodobně přivezla z nově objevené Ameriky, a Karel VIII. se svou armádou nevědomky zahájil šíření choroby. Francouzští vojáci se v opojení z vítězství oddávali hýření a sexu, načež se vraceli domů a kdekoliv se zastavili, nechávali po sobě neviditelnou památku v podobě mikroskopických zárodků smrtelné nákazy.

Nemoc všech

Nikoliv náhodou tudíž kronikář Litomyšle připojil k tehdy ještě záhadné bezejmenné nemoci přívlastek „francouzská“. Zároveň však nepřekvapí, že Francouzi vinu na šíření nákazy odmítali, takže přišli s označením „neapolská nemoc“. V roce 1497 se syfilis dostala do Londýna a zůstávalo jen otázkou času, kdy zachvátí celý kontinent. Brzy kosila své oběti po statisících, přičemž se nevyhýbala prostému lidu ani královským dvorům. 

Záliba v postelových hrátkách se stala osudnou i řadě šlechticů. Podle českého historika Otto Plachta žilo u nás v rozmezí let 1557–1615 celkem 69 starých rodů, přičemž 37 z nich do roku 1615 vymřelo právě kvůli syfilidě. Do roku 1654 potkal stejný osud ještě dalších 17 rodů, takže jich během pouhých sto let zbylo v českém království pouze patnáct.  

Nejdřív soucit, pak izolace

Mezi lidmi narůstala panika, lékaři si nevěděli rady a o původci extrémně bolestivé nemoci netušili vůbec nic. Souvislost s promiskuitním životem jim zpočátku unikala a panoval názor, že jde o boží trest za narůstající prostopášnost a kacířství. Mnohá města reagovala zaváděním opatření, jako byl zákaz klení či hraní v kostky – pochopitelně s mizivým účinkem. 

Přístup k postiženým se v průběhu let měnil: Zpočátku se jim dostávalo spíš soucitu a na mnoha místech byli osvobozeni od daní. Když ovšem začalo být jasné, že se nemoc přenáší sexuálním stykem s nakaženou osobou, náhle se z nich stala hrozba. Řešení znepokojivého rozmachu vředovité choroby tak mohlo spočívat v izolaci pacientů. Museli se proto uchylovat do leprosárií – míst určených pro shromažďování jedinců postižených leprou, jejíž prvotní příznaky syfilidu částečně připomínaly.

Neúčinné řešení

Už kolem roku 1420 sloužil jeden takový špitál malomocným za Poříčskou bránou u Prahy a později se rovněž proměnil v útočiště pro postižené „francouzskou nemocí“. Pod dohledem duchovních (nikoliv lékařů) tam museli vyčkat, než se zhojí zanícené vředy charakteristické pro první stadium choroby. 

Šlo nicméně o zcela neúčinné řešení, neboť vymizení boláků ve skutečnosti neznamená vyléčení, ale pouze přechod do druhé fáze. Ta je zpočátku latentní, přichází až s odstupem několika týdnů či měsíců a její symptomy bývají mnohem nepříjemnější (viz Doživotně poznamenaní). Takto postižení lidé už proto byli nemilosrdně vyháněni pryč z města, načež zpravidla záhy umírali. Paradoxně tak ovšem měli štěstí v neštěstí, protože se nedožili třetího stadia choroby…

Šílenství a vpadlý nos

Nástup třetí fáze trvá až dvacet let, ale nemoc se pak projeví v celé své děsivé šíři. S plnou silou může zasáhnout všechny části těla, včetně kostry a mozku. Nakažený nešťastník tak nezřídka zešílel, nebo přinejmenším vykazoval jednoznačnou změnu osobnosti. 

Nálezy kosterních pozůstatků nebožtíků, kteří prodělali syfilidu až do třetího stadia, poskytují jasný obrázek: V muzeích po celém světě lze spatřit lebky připomínající dřevo prožrané červotočem, s chybějícími zuby či vpadlými nosními přepážkami a čelistmi. Ušetřeny nezůstaly ani dlouhé kosti – destrukce mohla dosáhnout tak obludných rozměrů, že se proměnily ve zhroucené sloupy bez vnitřní dutiny. 

Léčba jedem

Jakmile bylo jasné, že jdou syfilis a pohlavní styk ruku v ruce, zrodilo se pořekadlo „jedna noc s Venuší, celý život s Merkurem“. Latinský výraz „mercurium“ totiž označuje rtuť, která se začala experimentálně používat k léčbě jako jedno z prvních řešení. Lazebníci ji nejprve aplikovali na vředy ve formě masti. Například jistý dochovaný recept zahrnuje směs vepřového sádla, vavřínového a škorpionového oleje, popela z vinné révy a dvou uncí rtuti. Později slavný švýcarský lékař Paracelsus vynalezl rtuťové pilulky pro ústní podání. 

Použití rtuti však bylo nejen neúčinné, nýbrž dokonce škodlivé. Jedovatý kov totiž vyvolává v organismu nezvratné změny a jeho hromadění ve tkáních vede dřív či později k nevyhnutelné smrti – kterou ovšem v daném případě bez ohledu na to zapříčinila syfilis.

Terapie k ničemu

Vedle rtuťové terapie se lékaři uchylovali také k dalším, nicméně obdobně neúčinným experimentům. Kromě oblíbeného pouštění žilou či vyhladovění šlo například o potní lázně: Postižený se na třicet dní zavřel v utěsněné místnosti s parní lázní s cílem vypotit maximum tekutin. Jako bezpředmětné se v následujících staletích ukázaly snahy o vývoj očkování, kdy se nemocným aplikoval hnis ze syfilitických vředů. 

Na účinný lék lidé čekali až do roku 1910, kdy německý chemik Paul Ehrlich vyvinul prostředek proti infekcím známý jako salvarsan. Stalo se tak pět let poté, co jeho krajané Fritz Schaudinn a Erich Hoffman v laboratoři úspěšně identifikovali bakteriálního původce syfilidy a nazvali jej Treponema pallidum. Přesto trvalo ještě dlouho, než se podařilo objevit spolehlivé antibiotikum. 

Čekání na penicilin

Ačkoliv si syfilidu běžně spojujeme s dávnou minulostí, závažný problém představovala ještě na počátku 20. století. Způsobila značné ztráty například během první světové války – jen v americké armádě vedla k propuštění deseti tisíc vojáků – a vlády jednotlivých států šířily osvětové letáky varující před lehkovážnými sexuálními praktikami. 

V roce 1927 odhalil rakouský lékař Julius Wagner-Jauregg zajímavou souvislost mezi syfilidou a malárií. Ukázalo se, že při nákaze tropickou horečkou se projevy první z chorob zmírní. Experimentálně proto syfilitické pacienty nakazil malárií a následně ji standardně vyléčil chininem. Objev mu vynesl Nobelovu cenu za medicínu a pomohl překlenout dalších dvacet let, než se podařilo definitivně ověřit a schválit účinnost penicilinu. Ten se běžně používá dodnes a spolehlivě si s nemocí poradí již v raném stadiu.

Vyhráno ještě nemáme

Nezahájí-li se však léčba včas, lze se i v dnešní době setkat s děsivými příznaky, jimiž trpěli naši předkové. Neléčená forma s sebou nese riziko až 58% úmrtnosti. Každoročně se diagnostikuje na šest milionů nových případů a jejich počet po krátkodobém útlumu od přelomu tisíciletí znovu narůstá. Celých 90 % nákaz se vyskytuje v zemích třetího světa, přičemž rizikovou skupinu tvoří především homosexuální muži. 

TIP: Zabijácký virus HIV: Kde se zrodilo zlo?

K největším hrozbám navíc patří přenos z matky na dítě. I žena nakažená syfilidou totiž může otěhotnět a pak velmi pravděpodobně porodí potomka více či méně postiženého příznaky, jež ohrožují život. Světová zdravotnická organizace uvádí, že v roce 2016 bylo na světě až milion těhotných s uvedenou diagnózou. Zároveň jde globálně o druhou nejčastější příčinu narození mrtvého dítěte. 

Jihomoravský Mikulov leží co by kamenem dohodil k rakouským hranicím. V 19. století ho minula železnice a během komunismu zůstávalo kvůli blízkosti pohraničí v izolaci, což mu pomohlo udržet si historický ráz. Dnes patří Mikulov k nejoblíbenějším cílům turistů v České republice, a to nejen v létě a během vinobraní, kdy se místní kraj mění v ráj cyklistů.

Ditrichštejnská chlouba

Za období zrodu Mikulova lze pokládat počátek 12. století. Tehdy se zde rozkládala nevelká trhová osada. Na kopci, na němž se dnes nachází barokní zámek, stávala dřevěná tvrz, kterou nechal přestavět do kamenné hradní podoby Přemysl Otakar I. nebo jeho bratr Vladislav Jindřich. V polovině 13. století se hrad dostal z přemyslovských rukou do držení mocného rodu Lichtenštejnů, jemuž patřil až do 16. století. Mezitím se přilehlá osada proměnila v městečko a roku 1410 se dočkala povýšení na město.

Nejslavnější éra Mikulova však souvisí až s rodem Ditrichštejnů. Patrně nejmocnějším vládcem na mikulovském panství se stal František kardinál z Ditrichštejna, rádce několika císařů a významný politik dramatické první poloviny 17. století. Kardinál strávil velkou část mládí ve Španělsku a Itálii, a tak není divu, že si zamiloval slunečný a takřka středomořsky působící Mikulov, obklopený mírně se vlnící krajinou a bílými skálami. Vzhledem ke svému postavení (občas je dokonce přezdíván „moravský král“) se zapsal nejen do politických dějin, ale poznamenal i podobu Mikulova a jeho okolí. Zasloužil se o barokní úpravu zámku, ale třeba i založení Křížové cesty na přilehlém Svatém kopečku.

TIP: Zapomenuté delikatesy jižní Moravy: Je libo slaninovou marmeládu?

Roku 1719 stihla město krutá rána, když ho zpustošil požár. Plameny zachvátily také zámek, který vyhořel ještě jednou, během osvobozovacích bojů v dubnu 1945. Jestli za to mohli Němci nebo vojáci Rudé armády, zůstává dodnes otázkou. V každém případě byl naštěstí zámek obnoven.

Není to zdaleka vše, co nám Ditrichštejnové v Mikulově zanechali – mimo jiné po nich zůstala například velkolepá rodinná hrobka. Místní památky souvisejí rovněž s židovským osídlením. Jeho historie sahá do roku 1421, kdy do Mikulova přibyli Židé vypovězení z Rakous. Jejich obec patřila až do druhé světové války k nejvýznamnějším u nás, což dokládá fakt, že zde po několik století sídlil moravský zemský rabín. 

Pozorování provedená dalekohledem ESO/VLT poprvé prokázala, že hvězda obíhající kolem superhmotné černé díry v centru naší Galaxie se pohybuje přesně tak, jak předpovídá Einsteinova obecná teorie relativity. Po mnoha obězích dráha hvězdy opíše v prostoru tvar připomínající květinu, nikoliv jednoduchou elipsu, jak říká Newtonova teorie gravitace. Dlouho očekávaný výsledek přinesla opakovaná měření prováděná se stále vyšší přesností posledních třicet let. 

Einsteinova teorie funguje

„Einsteinova obecná teorie relativity předpovídá, že dráha tělesa vázaného na oběžné dráze kolem jiného objektu není uzavřená, jako v Newtonově teorii gravitace, ale stáčí se směrem dopředu v rovině oběhu. Tento známý efekt – poprvé pozorovaný na dráze planety Merkur kolem Slunce – byl jedním z prvních důkazů podporujících obecnou teorii relativity. O sto let později se nám podařilo detekovat stejný efekt u hvězdy obíhající kompaktní rádiový zdroj Sagittarius A* ležící v samotném středu naší Galaxie. Tento pozorovatelský průlom umocňuje naše přesvědčení, že Sagittarius A* musí být superhmotná černá díra o hmotnosti čtyř milionů Sluncí,“ říká Reinhard Genzel, ředitel Max Planck Institute for Extraterrestrial Physics a hlavní architekt třicet let trvajícího programu, který přinesl tento významný výsledek.

Sagittarius A* se nachází asi 26 tisíc světelných let od Země a je obklopen skupinou hvězd. Představuje tak unikátní laboratoř pro testování fyziky v jinak nedostupných extrémních podmínkách silné gravitace. Jedna z těchto hvězd, označovaná S2, se k černé díře přibližuje na vzdálenost menší než 20 miliard kilometrů (což je asi 120× více, než dělí Slunce a Zemi). Je tak nejbližším objektem na oběžné dráze kolem tohoto giganta, jaký byl dosud objeven. 

Při nejtěsnějším přiblížení k černé díře se hvězda S2 žene prostorem rychlostí dosahující 3 % rychlosti světla a celý oběh dokončí za zhruba 16 let. „Poté, co jsme pohyb hvězdy S2 pozorovali více než 25 let, umožnila nám naše měření spolehlivě detekovat Schwarzschieldovu precesi její dráhy kolem Sagittarius A*,“ říká Stefan Gillessen, který vedl analýzu měření publikovanou ve vědeckém časopise Astronomy & Astrophysics.

Schwarzchildova precese

Planety a hvězdy se pohybují po nekruhových (eliptických) drahách a díky tomu se přibližují a vzdalují vzhledem k objektu, kolem kterého obíhají. Dráha hvězdy S2 se stáčí, což znamená, že poloha nejbližšího bodu na dráze kolem černé díry se mění. Každý další oběh je dráha pootočena vzhledem k předchozímu a těleso tak v prostoru postupně opisuje tvar připomínající květinu. Obecná relativita dává přesnou předpověď míry, s jakou se dráha stáčí, a poslední měření provedená v rámci tohoto výzkumu dokonale souhlasí s teorií. Efekt známý jako Schwarzchildova precese ještě nikdy nebyl změřen pro hvězdu obíhající kolem superhmotné černé díry.  

Výzkum pomocí dalekohledu ESO/VLT (Very Large Telescope) vědcům pomáhá zjistit nové informace o okolí superhmotné černé díry ležící ve středu naší Galaxie. „Jelikož měření polohy hvězdy S2 souhlasí s předpovědí obecné relativity velmi dobře, můžeme stanovit ostré limity ohledně množství neviditelné látky, například rozptýlené temné hmoty nebo možných menších černých děr, přítomné v blízkosti Sagitarrius A*. To je velmi důležité pro naše chápání vzniku a vývoje superhmotných černých děr,“ upozorňují Guy Perrin a Karine Perraut, vedoucí celého projektového týmu z Francie.

Tento výsledek je vrcholem 27 let trvajících opakovaných pozorování hvězdy S2, přičemž největší část měření byla získána pomocí několika generací přístrojů pracujících ve spojení s dalekohledem ESO/VLT na Observatoři Paranal v Chile. Počet bodů, ve kterých byla měřena pozice a rychlost hvězdy, svědčí o důkladnosti a pečlivosti celého výzkumu: celkem bylo získáno 330 měření přístroji GRAVITY, SINFONI a NACO. Jelikož hvězdě S2 trvá roky, než dokončí jeden oběh kolem černé díry, bylo nezbytné sledovat její polohu po téměř tři desetiletí.

Svět přírody opět a opět dokazuje, že je bohatým zdrojem látek, které jsou nesmírně zajímavé pro výzkum a vývoj nových léků. Přitom nemusí jít o doposud neznámé druhy z nitra tropického lesa nebo z hlubin oceánu. Doposud neznámé látky cenné pro medicínu se mohou nacházet i v běžně pěstovaných rostlinách.

Britští odborníci nedávno objevili novou chemickou látku, nazvanou miyabeacin, u vrby Miyabeovy (Salix miyabeana) a vrby drsnovětvé (Salix dasyclados). Jde o látku ze skupiny salicinoidů, které jsou odvozené od kyseliny salicylové, jejíž jméno rovněž odkazuje na vrby. Objevitelé na základě chemické struktury miyabeacinu odhadují, že by měl mít velmi slušné protizánětlivé a protisrážlivé účinky, podobně jako chemicky příbuzný aspirin.

TIP: Mocná síla? Vitamín C pomáhá bojovat proti rakovinám krve

Ze všeho nejvíce ale vědce zaujaly výrazné protinádorové účinky miyabeacinu. Nová látky dokázala v laboratorních experimentech zatočit s celou řadou buněk nádorů prsu, krku nebo vaječníků, včetně buněčných linií, které jsou rezistentní vůči používané léčbě. Obzvláště cenný byl úspěch miyabeacinu proti buňkám neuroblastomu, obávanému nádoru malých dětí. Jak se zdá, vrby jsou pro medicínu opravdovým pokladem.

Na jaře 1986 došla americkému prezidentovi Reaganovi trpělivost s Muammarem Kaddáfím a nařídil bombardování vybraných cílů v Libyi. Libyjské protivzdušné obraně se ale jeden z amerických letounů podařilo sestřelit.

Trosky letounu F-111 později Libyjci vylovili a část jich prý předali na prostudování Sovětům. Ostatky jednoho letce předal Tripolis Američanům prostřednictvím papeže Jana Pavla II. v lednu 1989. Podle analýzy chrupu se zjistilo, že jde skutečně o pohřešovaného pilota Ribase-Domminicciho, ale tělo zbraňového operátora Paula Lorence nebylo dosud vydáno.

Extravagantní plukovník

Muammar Kaddáfí (1942–2011) se narodil jako dítě kočovných beduínů nedaleko města Syrta. V roce 1961 zahájil studia na Libyjské vojenské akademii a už od konce 60. let se zapojil do příprav svržení tamní vlády. Po převratu v roce 1969 se nechal v hodnosti plukovníka ustavit velitelem ozbrojených sil země, následující rok se už sám jmenoval premiérem a rovněž ministrem obrany. Znárodnil ropný průmysl, dostal se postupně do konfliktu s většinou západního světa a naopak se sbližoval se socialistickými zeměmi.

Nashromáždil ohromný majetek a vystupoval velmi extravagantně; jeho osobní gardu například tvořily zvlášť vybrané krásky nazývané amazonky a na zahraničních cestách spával a přijímal hosty v luxusním beduínském stanu. Po roce 2000 začal odškodňovat oběti teroristických činů, které sám nařídil. U moci se udržel až do roku 2011. Během povstání se pokusil uprchnout, byl však u svého rodného města Syrta dopaden, zlynčován a posléze zastřelen rozvášněným davem. Jeho tělo bylo pohřbeno v poušti na neznámém místě.

Zraněný diktátor

Vedení USA nikdy oficiálně nepotvrdilo, že by cílem akce bylo zabití plukovníka Kaddáfího. Jen generál David Forgan to okomentoval slovy: „Jestli bychom Kaddáfího přistihli v jeho posteli, byl by to bonus. Ale ne hlavní cíl.“ Libyjský vůdce se ale v noci, kdy proběhl útok, nacházel právě v obytné části kasáren Báb al-Azízija.

Podle všeho mu těsně před začátkem bombardování zatelefonoval italský sociálnědemokratický premiér Bettino Craxi, který se o přípravách akce dozvěděl. Libyjský diktátor opustil údajně kasárna na poslední chvíli, stejně však utrpěl lehké zranění. Trvalo pak několik dnů, než se znovu objevil na veřejnosti, což ukončilo spekulace, že při úderu přišel o život. Nálet s ním ale velmi otřásl a měl za následek fakt, že Kaddáfí značně zmírnil rétoriku.

Nepoučitelný Kaddáfí

Libyjská strana oznámila, že na zemi zahynulo 37 osob a dalších 93 utrpělo zranění. Neuvedla však, kolik z nich bylo civilistů. Kaddáfí také tvrdil, že při náletu zahynula jeho adoptivní dcera, existují ale svědectví, že žila ještě nejméně několik let po akci. Tripolis se však ani po této „trestné výpravě“ nevzdal podpory teroristů, ba naopak.

TIP: Letecké operace v Libyi (1): Poslední válka plukovníka Kaddáfího

Dne 21. prosince 1988 došlo k bombovému útoku během letu Pan Am 103 z Frankfurtu nad Mohanem do Londýna. Výbuch na palubě uneseného Boeingu 747 (způsobený čs. trhavinou Semtex) a následný pád letadla u skotského města Lockerbie měl za následek 270 mrtvých. Podle všeho se zřejmě jednalo o odplatu mimo jiné za bombardování Libye; v roce 2011 prohlásil tamější ministr spravedlnosti Abbúd Džalíl, že útok nařídil diktátor osobně.

Turistický ruch je pro Itálii naprosto klíčovým zdrojem příjmů. Jen v loňském roce vygeneroval turismus 13 % italského HDP (pro srovnání v Česku jsou to jen 3 %). Kvůli pandemii koronaviru ale reálně hrozí, že letos zůstanou italské pláže prázdné.

Vývojáři ze společnosti Nuova Neon proto navrhují vybavit pláže v letoviscích speciálními sociálními kójemi z plexiskla. Ty by měly zajistit bezpečný sociální odstup a zamezit tak šíření koronaviru. První návrh počítá s kójí vysokou 2 metry a širokou 4,5 metru, která by dokázala pojmout dvě lehátka a slunečník. Materiálem má být plexisklo schopné filtrovat škodlivé UV záření. Podle Marca Giusti z Nuova Neon jsou podobné kóje využívané například v nemocnicích nebo v domovech pro seniory.

TIP: Památky praskající ve švech: Potápějící se krása Itálie

První reakce hoteliérů a provozovatelů plážových středisek jsou ale poměrně vlažné. Obávají se nadměrné kumulace tepla, a také působení větru v otevřeném prostoru. Ještě rezolutněji se k nápadu staví mluvčí Asociace provozovatelů plážových resortů: „Nevěřím, že něco takového mohlo uspět, a pokud by šlo o součást vládního nařízení, myslím, že by většina provozovatelů by letos neotevřela.“ První várku kójí chce každopádně Nuova Neo testovat přímo na plážích již za tři týdny.

Oceánografům neziskové společnosti Schmidt Ocean se povedl úžasný úlovek. Během zkoumání biologické diverzity na dně oceánu u pobřeží Austrálie, je zaskočil podivuhodný živočich. Při cestě zpět k hladině narazili na neobvykle dlouhého žahavce, z něhož se vyklubala měchýřovka hroznová (Apolemia uvaria), ze skupiny trubýšů.

Tyto měchýřovky byly až doposud známé v délce sotva pár metrů. Nikdo nečekal, že by měchýřovka mohla dosáhnout délky, kterou badatelé předběžně odhadli na 120 metrů. Není to přitom jeden jedinec, protože měchýřovky tvoří kolonie klonů zvané zoárium.

Každá replikovaná část má v kolonii svůj speciální úkol – některá láká kořist, jiná ji loví, stará se o pohyb nebo o reprodukci. V součinnosti pak plní veškeré biologické funkce nutné k přežití a prospívání celého zoária. V tomto případě jde zřejmě o kolonii s miliony jedinců. Podle všeho jde o nejdelšího volně žijícího živočicha, na jakého jsme kdy narazili.

TIP: Doporučení pro první pomoc: Jak léčit žahnutí měchýřovkou portugalskou?

Rekordní délku tvora budou muset vědci ještě oficiálně potvrdit. Měchýřovku nasnímali pomocí zařízení, které pořizuje záběry ve vysokém rozlišení, a zároveň pomocí laseru vkládá kalibrační body. Ty jsou od sebe vzdálené 10 centimetrů a s jejich pomocí bude možné s velkou přesností zjistit skutečnou délku trubýše.

Objevená měchýřovka zaujímala ve vodě tvar veliké spirály, takže se podobala bytosti z nějaké jiné planety. Zřejmě jde o určitý druh lovecké techniky, s jejíž pomocí si tento tvor zajišťuje dostatečné množství potravy pro miliony svých jedinců.

Někteří lidé mají po vyslechnutí závažné diagnózy, například onkologického onemocnění, tendenci vyhnout se operaci i chemoterapii a uchýlit se k netradičním způsobům léčby. Podle výzkumu doktorky Martiny Cartwrightové je k tomu vede strach a rovněž fakt, že by se museli odevzdat do rukou lékařů. I péče nejlepších odborníků se totiž může zvrtnout a agresivní chemoterapie umí velmi znepříjemnit život. Není tedy divu, že touze překonat smrtelně nebezpečnou nemoc „po svém“ podléhají i vysoce inteligentní lidé – mimo jiné třeba Steve Jobs, zakladatel společnosti Apple. 

Když mu v roce 2003 diagnostikovali nádor slinivky, odmítl vizionář doporučení svého lékaře podstoupit operaci, která by tumor odstranila, a následnou chemoterapii. Místo toho usedl k internetu a našel si několik druhů alternativní medicíny, jejímž prostřednictvím se chtěl rakoviny zbavit svépomocí. Jeho léčba tak zahrnovala akupunkturu, bylinnou dietu, terapii ovocnými džusy a duchovní seance. 

Negativní aura nádorů

V Jobsových biografiích se lze dočíst, že věřil v léčivou schopnost myšlenek. A tak se upnul k představě, že rakovinu přemůže vlastní vůlí – což se mu samozřejmě nepodařilo. Pro chirurgický zákrok a chemoterapii se rozhodl až po devíti měsících alternativní léčby, jež nikam nevedla a zdraví mu spíš ještě podlomila. Mimoděk si tak výrazně zkrátil život a zemřel jako 56letý v roce 2011.

Jobs se samozřejmě neuchýlil k alternativní medicíně jako jediný a léčba nemocí, jež se vymyká klinicky ověřeným postupům, je extrémně pestrá. S rakovinou se bojuje například aromaterapií nebo odstraněním všech kovových zubních výplní. Jiní samozvaní odborníci tvrdí, že nádory vysílají elektromagnetické vlny, a dají se tudíž najít i zničit tzv. biorezonancí: Na tělo pacienta se umístí elektrody a pomocí elektromagnetického vlnění prý tumor „nabourají“. Další ezoterici zas trvají na tom, že vyhnete-li se západní medicíně, dokážete si pomoct sami díky tělesné energii. A podobně bychom mohli pokračovat ještě dlouho.

Čím dražší, tím lepší

Ani alternativní medicínu přitom nedrží při životě pouze víra lidí, nýbrž i skutečnost, že kolem ní vzniklo celé průmyslové odvětví. Každá „ověřená léčba“ se dá navázat na konkrétní produkty, jimž se posléze nastaví dost vysoká cena, aby v lidech vyvolávaly důvěru (viz Homeopatie aneb paměť vody). Vonné oleje, masti, dietní mixy, ale také specializované zákroky – to vše tvoří neustále rostoucí trh, který do roku 2025 zřejmě dosáhne hodnoty 4 516 miliard korun.

TIP: Tradiční čínská medicína: Tisícileté kořeny čínské medicíny sahají jen 70 let nazpět 

Stejně jako v případě již zmíněných zdravotních mýtů je samozřejmě potřeba uznat, že ne každá alternativní medicína staví na podvodu. Bylinné přípravky a další látky mají na lidské tělo prokázaný pozitivní vliv. Nicméně i k této problematice je třeba přistupovat obezřetně a se zdravým rozumem, tzn. využívat alternativní medicínu pouze coby doplněk té klasické a výhradně po konzultaci s lékaři.