Jen několik kilometrů od íránské Persepole – někdejšího hlavního města ohromné Perské říše – leží starověká nekropole Nakš-e Rustam, vytesaná přímo do skály. Fasády hrobek mají tvar kříže, proto se jim říká také „perské kříže“, a vchod do krypty se nachází vždy uprostřed každého z nich. Uvnitř malých komor pak v sarkofázích odpočívají na věčnosti čtyři králové Achaimenovské říše, jež se v regionu rozkládala mezi léty 550 a 330 př. n. l.

Její přívlastek odkazuje k názvu dynastie a historikové ji odlišují od pozdějších impérií, která Peršané v místě vytvořili. Často se také hovoří o „první“ říši, protože v oblasti poprvé vznikl kolosální státní útvar, jenž svými výboji dlouho ohrožoval Evropu. Achaimenovští králové rovněž rozpoutali slavné řecko-perské války, které vyvrcholily bitvami u Marathonu, Platají a Salaminy. 

Nejstarší z hrobek jako jediná obsahuje nápisy, díky nimž dokázali archeologové určit, kdo odpočívá uvnitř. Třetí panovník zmíněné říše, Dareios I., vládl v letech 522–486 př. n. l. a v proslulém válečném střetnutí u Marathonu roku 490 př. n. l. jeho vojsko porazili Athéňané.

Fascinující reliéfy

Čí ostatky spočívají v ostatních třech hrobkách, není jasné. Podle spekulací však byly komory určeny pro Xerxea I., Artaxerxea I. a Dareia II. Pátá, nedokončená, měla zřejmě patřit Artaxerxeovi III. či Dareiovi III., poslednímu vladaři Achaimenovské říše. 

Nekropole návštěvníky fascinuje svými reliéfy, jež mají nejen zdobit, ale především připomínat velké činy králů. Na některých místech jim žehnají bohové, na dalších bojují, jinde jim vojáci, úředníci i poddaní vzdávají hold. Ačkoliv uvnitř odpočívají achaimenovští králové, reliéfy podle vědců vytvořili až Sásánovci v období druhé Perské říše.

Legendární hrdina

Starověké nekropoli dal jméno Rostam, nejznámější a nejoslavovanější perský hrdina. Zhruba roku 1010 jej básník Firdausí zvěčnil v eposu Kniha králů, pojednávajícím o mytologii i historii oblasti. Činům legendárního siláka, který bez mrknutí oka zabíjel zdivočelé slony a proměňoval v prach pevnosti nepřátel, zasvětil autor nemalou část z padesáti tisíc dvojverší. 

Nejstarší reliéf v nekropoli Nakš-e Rustam zobrazuje muže se zvláštní pokrývkou hlavy, jenž bývá považován právě za Rostama. Silně poničená plastika tvoří součást větší nástěnné malby, odstraněné na příkaz krále Bahrama II. z rodu Sásánovců.

Svatyně plamenů

Přímo před nekropolí stojí Zarathuštrova svatyně (Ka‘ba-je Zardošt), zhruba třináct metrů vysoká čtyřhranná věž, kterou zřejmě nechal vytvořit Dareios I. Jméno dostala po staroperském náboženském reformátorovi Zarathuštrovi, zakladateli zoroastrijské víry. Někdejší oficiální náboženská doktrína Perské říše má dodnes následovníky v Indii a v Íránu.

TIP: Nejkrvavější bitvy starověku: Před Peršany a Germány se třásl antický svět

Účel věže ovšem nadále zůstává předmětem dohadů. Podle jedné z teorií šlo o poutní místo, ale možná též o úkryt pro náboženské knihy, královské standarty či posvátný oheň. Ten hraje u zoroastristů stejně klíčovou roli jako u křesťanů kříž či u hinduistů znamení kola – jenže stavba postrádá odvod kouře, který ostatní dochované „chrámy ohně“ mají. Velmi pravděpodobně tedy sloužila coby prozatímní hrobka a po dokončení nekropole Nakš-e Rustam o svou funkci přišla.

Sopka Kilauea na Havajských ostrovech je jedním z nejaktivnějších vulkánů na světě. Její současná erupce zřejmě probíhá nepřetržitě od roku 1983. Počátkem května 2018 Kilauea zahájila výjimečně intenzivní fázi erupce, během které sopka zalila velké území lávou a zničila tam stovky domů. Bouřlivé soptění Kilauey trvalo až do září 2018, kdy se sopka výrazně zklidnila.

Američtí geologové jsou přesvědčeni, že tuto pořádně „horkou“ fázi erupce Kilauey spustily dlouhotrvající a místy až extrémní lijáky, k nimž došlo v měsících předcházejících zmíněné intenzivní erupci. Na ostrově Kauai v jediném dni napršelo přes 126 cm. Klíčovou roli podle vědců sehrál velmi jednoduchý mechanismus. Vlhká hornina se pod tlakem magmatu bortí snadněji než suchá. Nahromaděné magma a vulkanické plyny si pak oslabeným podložím mohly snadněji prorazit cestu k povrchu.

TIP: Vzácný úkaz: Během erupce havajské sopky Kilauea se objevilo lávanádo

Vědci již dříve spojili deště s malým erupcemi páry na sopkách a s vulkanickým zemětřesením. Teď je to poprvé, kdy jsme přistihli déšť, jak ovlivňuje magmatické procesy v nitru sopky. Zdá se, že by načasování a intenzita dešťů mohly hrát významnou úlohu v soptění Kilauey a nejspíš i dalších vulkánů.

V pondělí 27. dubna ráno poslal šéf SpaceX Elon Musk dlouho očekávaný a velmi důležitý tvít: „SN4 passed cryo proof!“. Nejnovější prototyp vyvíjené kosmické lodi Starship, který nese označení SN4, totiž konečně prošel „obávaným“ kryogenním tlakovým testem. Tento test se přitom stal osudným pro předchozí prototypy ostře sledované kosmické lodi, na jejíž palubě by se lidstvo mohlo vydat na Mars i na další místa Sluneční soustavy.

Při této zkoušce se pohonný systém kosmické lodi naplní kapalným dusíkem. Test simuluje podmínky, jimž je vystavena kosmická loď během skutečného letu do vesmíru. Na první pohled to není až tak komplikované. Přesto kryogenní tlakový test během minulých pěti měsíců odepsal tři prototypy lodi Starship a vyvolal obavy o osud tohoto projektu.

Loď Starship je zpátky ve hře

Úspěšný test, který se odehrál v jihotexaském testovacím zařízení SpaceX v Boca Chica, konečně vrací loď Starship zpět hry. Prototyp SN4 teď čekají testy motoru, které by měly během pár dní vyvrcholit pozemním statickým zážehem jediném motoru Raptor. Pokud tyto testy proběhnou podle plánu, čekají prototyp SN4 již brzy krátké lety či spíše skoky.

TIP: Elon Musk představil prototyp kosmické lodi Starship i své další plány

První z takových „skoků“ by měl dostat prototyp do výšky asi 150 metrů. Loď bude v té době samozřejmě ještě bez posádky. Jestli k tomu opravdu dojde, tak se SN4 stane prvním prototypem lodi Starship v plné velikosti, který se odlepí od země. Prozatím vzlétl jen menší prototyp označený jako Starhopper, který se při své třetím a závěrečném letu dostal do výšky 150 metrů.

Zatímco energeticky pasivní stavby jsou již poměrně běžné, zdokonalenou variantou pasivního domu je energeticky nulový dům. Ještě pokročilejší variantou je energeticky aktivní stavba, tedy taková, která vyprodukuje více energie, než kolik ji sama spotřebuje. Právě taková má vzniknout v utopickém milionářském středisku Powder Mountain Summit v americkém Utahu.

Powder Mountain Summit je odvážný realitní projekt, na kterém se podílejí nejvěhlasnější americká architektonická studia – Marmol Radziner, MacKay-Lyons Sweetapple Architects, Olson Kundig a další. Mezi investory patří například spoluzakladatel PayPalu Ken Howery, miliardář a podnikatel Richard Branson, majitel jedné z největších PR společností na světě Martin Sorrell, ale i řada hollywoodských celebrit. Powder Mountain Summit se má stát Mekkou altruisticky smýšlejících členů globální elity a místem pro setkávání technologických vizionářů z celého světa.

TIP: Dům vyrobený z 600 tisíc PET lahví odolá i extrémnímu hurikánu

Jednou z prvních staveb projektu má být „Temná chata“ – energeticky aktivní stavba, která má vyprodukovat o 361 % více energie, než kolik ji ke svému provozu spotřebuje. Klíčovou roli v energetickém konceptu hrají pochopitelně solární panely. Ty nejsou standardně osazeny na střechu, jak bývá zvykem, nýbrž tvoří povrch střechy samotné i povrch venkovních stěn. Celková plocha má podle architektů zajistit dostatek energie, aby kromě chaty samotné obsloužila například napájecí stanici pro elektromobily. Několikaúrovňový prostor o celkové rozloze přes 510 m² má nabídnout dostatek místa pro jednání i odpočinek, například u ohně plápolajícího v osmimetrovém krbu. 

Malby George Catlina představují první obrazové záznamy indiánských kmenů, které žily na západě Spojených států. Žádný umělec před vznikem fotografie necestoval více a mezi tolika kmeny, ani nevytvořil takové množství portrétů a výjevů z indiánského života. Během své malířské dráhy zhotovil Catlin na 310 jedinečných portrétů a 200 žánrových scén. 

Volba profese

George Catlin se narodil 26. června 1796 ve Wilkes-Barre v Pensylvánii. Jednalo se o oblast, kde byli indiáni stále v živé paměti, i když ji opustili již před dlouhou dobou. Proto o nich chlapec od raného dětství slýchal nejroztodivnější příběhy.

Přestože byla Catlinovi otcem předurčena právnická kariéra, nakonec převážila jeho vášeň pro malířství. Od roku 1821 navštěvoval uměleckou školu ve Philadelphii. Zde se také poprvé setkal s indiány, jejichž delegace cestovala do Washingtonu. Na mladíka tehdy udělali hluboký dojem: „Jejich přirozená, zamlklá a zdánlivě lhostejná důstojnost, mě zcela uchvátila. (…) Vypadali velkolepě! Když z města odjeli, bylo mi po nich smutno. Oproti šedému stereotypu naší civilizace vypadali přirozeně krásně, jakoby stvoření pro malířské plátno. Proto jsem se ve svém srdci pevně rozhodl, že jejich zemi navštívím, abych je lépe poznal a maloval je.“

Na cestách

Catlinův sen se začal naplňovat v roce 1830, kdy se stal členem diplomatické mise na indiánské území pod vedením cestovatele Williama Clarka. O rok později se již cítil připraven na vlastní velké dobrodružství a vypravil se malovat indiány na jejich území. Odhaduje se, že se mu v průběhu následujících pěti let podařilo na plátně zvěčnit příslušníky asi 48 kmenů.

TIP: Náčelník Geronimo: Se svou skupinou vyrážel proti nevinným civilistům

V roce 1837 v New Yorku otevřel indiánskou galerii (Catlin´s Indian Gallery). Návštěvnost byla vysoká i přesto, že mnozí považovali Catlinovy obrazy za podvrh. Aby sbírce do budoucna zajistil péči a celistvost, snažil se malíř přesvědčit Kongres k její koupi, avšak bezúspěšně. Po tomto zklamání pobýval od roku 1839 převážně v Evropě. Do vlasti se definitivně vrátil až v roce 1870, kdy už byl o jeho dílo mizivý zájem. Zemřel 23. prosince 1872, aniž by naplnil svůj životní sen zmapovat život všech amerických indiánů. 

Bronzové meče jsou nepochybně krásné, samotný materiál na jejich výrobu ale není nejrobustnější. Do hlavy se tak logicky vkrádá myšlenka, zda bronzové meče sloužily opravdovému boji, nebo byly spíše na parádu.

Aby vědci dokázali odpovědět na tuto otázku, rozhodli se ji ověřit v praxi. Nejdříve pomocí tradičních postupů vyrobili sedm bronzových mečů z časů střední až pozdní doby bronzové, a poté se s nimi vrhli do opravdové bitvy.

Když si badatelé dostatečně užili boje, porovnali stopy, které bitva na jejich zbraních zanechala, se zářezy na stovce mečů nalezených během archeologických vykopávek ve Velké Británii a v Itálii. Výsledky přesvědčivě ukázaly, že šrámy na nalezených bronzových mečích odpovídají stopám po bojových střetech. Bronzové zbraně rozhodně nebyly na parádu, i když boj s nimi zřejmě vyžadoval důkladný trénink a značné zkušenosti.

TIP: Unikátní nález: V benátském klášteře objevili 5 tisíc let starý meč

Jedinou drobnou vadou na kráse jinak velmi zajímavého experimentu je nedostatek konkrétních informací o průběhu bojů z doby bronzové. Drtivá většina dokladů o bojových technikách totiž pochází až ze středověku. Vědci tak vlastně sváděli středověkou bitvu pravěkými zbraněmi.

Margaret Adenuga je zřejmě nejstarší prvorodičkou v Africe. Tato 68letá dáma z Nigérie porodila před dvěma týdny zdravá dvojčata. O početí se Margaret se svým 77letým manželem Noahem pokoušeli více než 40 let. Nepomohly ani četné návštěvy specialistů v Africe a v Evropě, za které pár utratil veškeré své úspory. Přesto nikdy neztratili naději.

TIP: Žena z Bangladéše porodila chlapce, o měsíc později se jí narodila dvojčata

Dvojčata – chlapec a dívka, byla počatá ve zkumavce a na svět přišla 16. dubna císařským řezem ve Fakultní nemocnici v Lagosu. Podle vyjádření lékařů jsou matka i obě děti v pořádku a těší se dobrému zdraví. I přes pokročilý věk není Margaret nejstarší matkou. Prvenství v tomto směru drží od loňského roku Indka Mangayamma, která porodila zdravá dvojčata ve věku 74 let.

Loni v srpnu, na vrcholu ohnivé sezony, řádilo v Amazonii na 93 tisíc požárů. Jejich ničivé tažení však zdaleka neskončilo: Dosud lze na území pralesa napočítat množství ohnisek plamenů a podle expertů bude letošní léto ještě horší než to minulé. Hlavní nápor začne už v květnu společně s tím, jak porostou teploty v celé Amazonské pánvi, která se z největší části rozkládá v Brazílii. Technická zpráva Amazonského environmentálního výzkumného institutu (IPAM) zveřejněná tento týden předpovídá pro letošní rok nárůst požárů. 

Data NASA a Brazilského národního institutu pro výzkum vesmíru (INPE) ukazují na nepříznivé klimatické podmínky: půda je sušší, teploty jsou vyšší a zásoby podzemní vody jsou nízké. Letošní hlavní dešťová sezóna, trvající od prosince do února, patřila mezi 10 nejhorších v historii měření.

Právě tam se vypravil fotograf a cestovatel David Těšínský a zdokumentoval život indiánů v odlehlých, těžko přístupných oblastech, jež ohnivá katastrofa postihla nejvíc. „Nejhorší je, že spousta požárů vzniká přičiněním lidí. Jde o půdu a samozřejmě o peníze. Velké zemědělské společnosti potřebují prostor pro dobytek a sóju, a v Amazonii se ho nachází víc než dost,“ vysvětluje Těšínský. Jeho cestě do nitra postižené oblasti předcházel obraz zkázy v televizi. „Sledoval jsem rozsáhlé požáry na Sibiři a potom v Africe. Nicméně Amazonie představovala velkou věc, bylo jí v médiích plno. Zdálo se jasné, že tam vzniknou ohromné škody a situace ovlivní životy mnoha lidí.“ 

O pořizování snímků samotných požárů se však český fotograf příliš nezajímal: „K ohňům se nedalo dostat, můžete je vidět maximálně z helikoptéry. Když jste na zemi, je okolí natolik zamořené kouřem, že se k epicentru vůbec nelze přiblížit. Už po přistání v cílové oblasti jsem ve vzduchu intenzivně cítil kouř, ačkoliv v okruhu sta kilometrů nehořel jediný ohníček. Třeba São Paulo jednu noc úplně pokryla mlha, a přitom město dělí od Amazonie patnáct set kilometrů.“  

Trocha místních zvyků

Těšínský odletěl do Rio de Janeira a odtud na druhý konec Brazílie, do města Rio Branco ve státě Acre, u hranic s Peru. „Kdykoliv jsem nějakému náhodnému člověku zmínil Rio Branco, dvakrát se ujistil, jestli dobře slyšel – v místě totiž vůbec nic není, tedy kromě toho, že tam začíná Amazonie. Jedná se o úplně jiný svět, jiné lidi, etnicky i mentálně,“ vysvětluje fotograf. 

V Rio Branco musel čekat na odvoz do džungle a dlouhou chvíli si krátil kontaktem s místní kulturou. „Dostal jsem pozvání do jednoho místního kmene, kde jsem se poprvé setkal s jejich posvátnou drogou rapé, díky níž jsem přestal kouřit. Je to vlastně silný  tabák, smíchaný s lokálními bylinami, takže ho každý kmen dělá jinak podle toho, co v okolí roste. Naberou ho do foukačky, přiloží vám ji k nosu a pak do ní zprudka dýchnou, takže se vám ta směs dostane dovnitř úplně všude. Je to vážně síla, ale nejde o psychotropní látku. Spíš vás nabudí a současně tři minuty v kuse brečíte. Když to odeznělo, ztratil jsem chuť na cigarety. Nekouřím doteď.“

Technický kmen

Náčelník kmene Huni Kuin dal k focení souhlas. Třicátník Mapu novináře vítá, protože pomáhají šířit zprávy o nelehkém údělu původních obyvatel Amazonie. „Mapu je hodně moderní,“ vysvětluje Těšínský. „Kontakt s ním jsem si dohodl předem po internetu, normálně používá smartphone a rozhodně se nebojí, že by focení kradlo duši. Dokonce několikrát ročně létá do Německa a Rakouska provádět ayahuascové rituály. Navíc je jeho žena Češka,“ směje se Těšínský. „To pro mě byl fakt šok. Uprostřed amazonské džungle bydlí s jeho kmenem Kateřina, holka od nás. Potkal ji v Brazílii a nabídl jí, že může žít s jeho kmenem, takže takhle se dali dohromady.“ 

Mapu má na kmen značný vliv, a novinářům se tam tudíž otevírají dveře, což není jinde samozřejmé. „Některé kmeny návštěvníky rády nemají, a existují i takové, které ještě nikdo nekontaktoval. Ale pak jsou ty, jež se techniky ani civilizace nebojí, a otevřenost se jim vyplácí. Právě lidé Huni Kuin jsou v tomto speciální, protože třeba nahrávají na YouTube svoje rituály a tradiční písně. Jde o relativně velký kmen, v Brazílii má na sedm a půl tisíce členů a na internetu k němu najdete spoustu odkazů,“ popisuje český fotograf.

I když jsou ovšem někteří domorodci ochotní se otevřít cizincům, neznamená to prý, že můžete jen tak přijít fotit. „Některá místa jsou dosažitelná pouze obtížně. Takže i kdybyste získali svolení, může klidně trvat třeba týden, než se tam z civilizace dostanete – a to vás musí doprovázet někdo, kdo zná trasu. Huni Kuin žijí jen pár hodin od maloměsta. Zpočátku se jelo pohodlně autem, ale nakonec byla cesta tak špatná, že nemohla pokračovat ani motorka, a dál jsem se musel šest hodin prosekávat džunglí,“ líčí svoje dobrodružství Těšínský. 

Novinář je kamarád

„Když se vyskytnou problémy, berou každého novináře. Mohou tak totiž ukázat světu, co se děje, protože jinak se ničeho nedovolají. Spousta kmenů má sice svého právníka, ale v Brazílii se nikdy nic nestane, vládne tam extrémní korupce. Já jsem pro ně vlastně kamarád. Když pak mají kmeny odkazy ve světových médiích, mohou s nimi podpořit vlastní fundraising (získávání peněz od charit a nevládních organizací – pozn. red.),“ vysvětluje fotoreportér. 

Indiáni čelí tlaku. Poté, co se stal počátkem roku 2019 brazilským prezidentem populistický Jair Bolsonaro, se změnilo mnoho věcí. Bývalý důstojník a silně pravicový politik se už během své kampaně netajil záměrem omezit pravomoci organizací na ochranu životního prostředí a prales víc otevřít využívání ze strany velkých farmářů, chovatelů dobytka a těžařů. Po jeho zvolení šly věci velmi rychle: Téměř všechny operace agentury IBAMA zaměřené na zastavení odlesňování a chytání ilegálních těžařů ustaly. Pokuty těžařským firmám se staly minulostí a ničení vybavení pro nezákonnou těžbu už se neprovádí. 

Potravinářské společnosti to pak povzbuzuje k nelegálním záborům kmenové půdy. „Většinou jde o velké zemědělské korporace, které si na tu práci někoho zaplatí a pak také něco podstrčí policii, aby se moc nevyšetřovalo,“ vysvětluje Těšínský. „Povídá se, že vypalovači jsou často ti stejní lidé, kteří pro drogové kartely pašují kokain, takže je nebezpečné je potkat. Jamile všechno shoří, nastoupí chlapi s motorovkami a zbývající dřevo a pahýly pokácí. Firma si počká tři roky, až se všechno srovná, a pak na místo dorazí a zabere ho pro sebe. Jenže z toho budou další konflikty, protože indiáni nikam nezmizí – pořád mají v okolí chatky, které oheň přežily nebo si je postavili znovu. Takže se budou bránit.“

Nečekané brzdy

Konflikty s těžaři jsou v Amazonii běžné. „Mapu mi vyprávěl, jak na to šel on, když začali kácet nedaleko jeho domova. Žádný soudný indián se těžaře nikdy nepokusí konfrontovat přímo, protože mají zbraně a neváhají střílet – vraždy tohoto druhu jsou tam běžné. A volat policii nemá smysl, protože trvá pět hodin, než se na místo dostanete z nejbližší rozumné cesty. Nemluvě o tom, že by stejně nikdo nepřijel, jelikož na podobné volání muži zákona nereagují. Takže si Mapu vždycky schovaný počkal, až těžaři vyjdou za prací, a pak pokácel strom tak, aby spadl přímo na jejich auto,“ popisuje Těšínský. 

Odvážní náčelníci však nemusejí mít pokaždé štěstí. V brazilském státě Maranhão, kde se těží velmi bezohledně, byli loni v průběhu pouhých dvou měsíců zastřeleni dva představitelé kmenů a rovněž strážce ochranářské agentury. Jeden z mála způsobů, jak se mohou indiáni bránit, tudíž spočívá v tlaku světového veřejného mínění. Názory zbytku planety hází sice Bolsonarova administrativa za hlavu, ale občas zatáhnou za brzdu přímo prezidentovi největší spojenci. Když například navrhoval úplné zrušení ministerstva životního prostředí, ztroskotal jeho plán právě na odporu potravinářských firem. Obávaly se totiž, že by to vyvolalo celosvětový bojkot brazilských výrobků a následné finanční ztráty.

Půda, zdroj života

Nejenže je půda pro indiány posvátná, ale také představuje zdroj jejich živobytí. „Někteří potřebují rozsáhlý prostor pro lov, pro většinu kmenů pak džungle funguje jako lékárna a lidé z okolí se na ně často obracejí s prosbou o přírodní léčiva. Mapu říká: ‚My známe lék lesa, a oni ne.‘ Indiáni věří, že prales poskytuje léky úplně na všechno, a Mapu chtěl na místě otevřít jakési ozdravné centrum pro turisty, jenže ten les okolo lehl popelem. Je to vlastně horší, než kdyby jim shořely stromy plodící paraořechy. Mimochodem farmáři, kteří zakládají ohně, si dávají dobrý pozor, aby tyhle vysoké stromy nespálili, protože z nich je dobrý byznys. Takže uprostřed shořelé pustiny můžete často vidět obrovské ořešáky stojící osamoceně.“ 

Ne vždy si však zakladatelé požárů dávají práci – a raději pálí všechno, jen aby poškodili místní obyvatele, kteří na půdě závisejí. Vzácné ořechové stromy například lehly popelem na území kmene Apurinã, kam Těšínský také zavítal. Na rozdíl od mnoha jiných se tito domorodci věnují zemědělství a zakládají mikrofarmy. Náčelník Kaxuqui-Francisco českého fotografa ubytoval ve svém domě a později ho vzal na mnohahodinovou obhlídku zasaženého území. „Vysvětlil mi, že za poslední roky ztratili šest set hektarů půdy. Něco shořelo, něco sebrali těžaři, kteří jdou po cenném dřevě z ořešáků. Právě ze zmíněných stromů kmen žije, sbírá plody a prodává je. To všechno je teď pryč.“ 

TIP: Neradostné vyhlídky: Destrukce pralesů v Amazonii opět zrychlila

Na místě se Těšínský setkal také s paní Jo, jež s velkými zemědělskými firmami bojuje už roky. Na svých polích pěstovala organickou kávu, ale její půdu někdo otrávil ve snaze ženu vystrnadit. „Zničilo jí to reputaci. Z té kávy se otrávilo několik lidí, dokonce i její syn. A teď jí zbytek obživy vzal oheň. Stejně to však nevzdává a zkouší organizovat místní lidi.“ Snahy o zábory půdy na přelomu tisíciletí hodně ustoupily a tlak lokálních farmářů na vládu umožnil prosadit řadu ochranných zákonů. Ty jsou ovšem nyní v ohrožení a velké společnosti cítí podporu v postoji Bolsonarovy vlády. „Mapu mi říkal, že tohle tu bylo vždycky, ale nikdy tak vyhrocené. A nikdo neví, co se stane v budoucnu,“ uzavírá Těšínský. 

Hubbleův vesmírný dalekohled oslavil v pátek již třicáté narozeniny. Během své služby přinesl bezpočet snímků z vesmíru – od blízkých planet po nejvzdálenější galaxie. Podle oficiálních údajů pořídil 1,4 milionu pozorování, které se staly základem pro 17 tisíc recenzovaných vědeckých prací. To z něj činí nejplodnější vesmírnou observatoř v lidské historii.

Kosmický útes

Jako již tradičně i ke svým třicátinám zveřejnil tým Hubbleova teleskopu „narozeninový snímek“. Tentokrát se jedná o scenérii nazvanou Kosmický útes, neboť podle vědců připomíná korálový útes plující v obrovském moři hvězd.

Zobrazená oblast je částí Velkého Magellanova oblaku, jedné ze satelitních galaxií naší Galaxie. Na tomto detailním záběru je zachycena dvojice nápadných zářivých oblaků plynu: načervenalý NGC 2014 a jeho namodralý soused NGC 2020. Přestože se navzájem výrazně liší, oba oblaky jsou formovány mohutným hvězdným větrem extrémně horkých mladých hvězd, které jsou zároveň zodpovědné za jejich záři.

Narůžovělý objekt vpravo je NGC 2014, zářící oblak tvořený většinou vodíkem. V jeho centru se nachází mladá hvězdokupa horkých hvězd. Ultrafialové záření těchto stálic ionizuje okolní vodík, který následně vyzařuje charakteristickou rudou barvou.

Mladé hmotné hvězdy, které jsou 10× až 20× hmotnější než Slunce, produkují kromě intenzivního energetického záření také mohutný hvězdný vítr, který okolní plyn rozptyluje a odfukuje pryč. Vlevo od středu hvězdokupy leží osamocená mladá a velmi hmotná Wolf-Rayetova hvězda (přibližně 15× hmotnější a 200 000× zářivější než Slunce), která již s rozfukováním oblaku začala. Vytvořila dutinu, která je obklopena strukturou připomínající bublinu – NGC 2020. A i její nápadně modrou barvu má na svědomí záření horké hvězdy, které v tomto případě ionizuje kyslík, nikoliv vodík.

TIP: Hubbleův teleskop slaví 30. narozeniny: Tohle je 10 jeho nejlepších úlovků

Nápadně odlišné zbarvení obou mlhovin NGC 2014 a NGC 2020 je výsledkem jednak rozdílného složení oblaků plynu a také různou teplotou hvězd, která nutí oblaky zářit. Svou roli zde ale hraje také vzájemná vzdálenost hvězd a oblaků.