Pamatujete si, jak jste četli Babičku? Pokud nepatříte mezi výjimky, nejspíš jste zápasili s archaickým jazykem této klasiky. Od vydání románu Boženy Němcové v polovině 19. století prodělala čeština značný vývoj, takže je pro nás řada tehdy běžných slov nesrozumitelná.

TIP: Zákoutí češtiny: Jak souvisejí žaluzie a žárlivost?

Pobavení u současných čtenářů vzbuzuje samozřejmě informace, že babička šukala po světničce. V dnešním jazyce nemá uvedené sloveso jednoslovný protějšek: Nese význam „pohybovat se po místnosti a provádět drobné domácí práce“.

A jaký byl pan mlynář, když byl „rozšafný, ale čtverák“? Čtveráka si možná ještě správně představíme coby šprýmaře. „Rozšafný“ se však – snad vlivem spojení se čtverákem – často mylně vykládá jako „bodrý“, tedy „veselý a dobromyslný“. Ve skutečnosti bývá rozšafný ten, kdo je uvážlivý a moudrý.

Zákoutí jazyka objevuje Markéta Gregorová twitter.com/jazykovedma.

Podobně jako mnoho dalších velkých parků je i Krugerův národní park v Jihoafrické republice zavřený kvůli pandemii koronaviru. Jak ukazují snímky pořízené jedním z rangerů parku Richardem Sowrym, náhlá nepřítomnost návštěvníků neušla ani původním obyvatelům parku – divokým šelmám. 

TIP: 544 mrtvých nosorožců v Krugerově parku: V boji s pytláky pomáhá i princ Harry

Během středeční obhlídky parku narazil Richard Sowry na skupinku lvů, nerušeně se vyhřívajících na silnici. Podle rangera jsou lvi na přítomnost lidí zvyklí, na silnicích se ale za normálních okolností objevují až po západu slunce. Svou roli hrál i fakt, že se strážce pohyboval autem. „Všechna zvířata parku vnímají jako větší nebezpečí lidi, kteří se pohybují pěšky. Na lidi v autech jsou poměrně zvyklí,“ okomentoval své setkání se šelmami Sowry. Reakce zvířat podle něj dokazuje, jak jsou chytrá. „Za normálních okolností by byli v křoví kvůli provozu, jsou ale velmi chytří a užívají si svobody parku bez nás,“ dodal ranger Sowry.

V předchozím, úvodním díle našeho seriálu o astrofotografii jsme rozebrali obtíže spojené s fotografováním slabých nebeských objektů. Chcete-li pořídit jejich snímky, nevyhnete se dlouhým expozicím, aby digitální snímač či film nakumuloval dostatek světla a na výsledné fotografii bylo vůbec něco vidět. 

Navíc se v takovém případě objeví řada dalších úskalí. Musíte správně nastavit citlivost ISO, aby na snímku nebylo příliš mnoho šumu. A jakmile délka expozice přesáhne 15 sekund, projeví se i u objektivů s krátkým ohniskem vliv zemské rotace (respektive vliv pohybu nebeských objektů po obloze) a z bodových hvězd se stanou malé oválky, či dokonce krátké obloučky.

Krátké expozice

Existuje však oblast astrofotografie, kde se naprosté většině popsaných problémů vyhnete. Jedná se o tzv. afokální fotografii jasných nebeských objektů, typicky Měsíce, Slunce nebo planet, kdy fotoaparát prostě umístíte za okulár dalekohledu a pořídíte snímek. 

Rozhodnete-li se třeba pro Měsíc, sluneční fotosféru (samozřejmě pouze při použití vhodného slunečního filtru na objektivu dalekohledu) či některou z planet, přesunete se opět do říše krátkých expozic. Zmíněné cíle jsou totiž ve srovnání s objekty vzdáleného vesmíru velmi jasné a dalekohled vše ještě umocní. Například u Měsíce se tak rázem dostanete k expozicím pod 1/50 sekundy nebo ještě méně. Pominou tak i problémy s přílišným šumem při nastavení vysoké citlivosti a s rotací oblohy. 

Kam s fotoaparátem?

Řada pozorovatelů se k afokální fotografii dostane intuitivně: Téměř každý dnes nosí v kapse mobilní telefon s digitálním fotoaparátem, tak proč jej neumístit za okulár a nepokusit se vyfotit to, co vidím? Výsledek přitom často předčí očekávání, tedy pod podmínkou, že je objekt dostatečně jasný. Afokální astrofotografii se navíc můžete s úspěchem věnovat s jakýmkoliv dalekohledem a s jednoduchými variantami fotoaparátů – typicky s tzv. digitálními kompakty či chytrými telefony. Těžké a robustní digitální zrcadlovky (DSLR) s velkými objektivy naopak příliš vhodné nejsou. 

Také afokální astrofotografie však přináší drobné problémy. Tím prvním a nejpalčivějším je správné umístění objektivu fotoaparátu vůči okuláru dalekohledu – obě optické soustavy totiž musejí být v jedné ose. Lze toho samozřejmě dosáhnout metodou pokusu a omylu, kdy budete s objektivem fotoaparátu kroužit v blízkosti výstupní čočky okuláru. Správnou konfiguraci tak ovšem trefíte na pouhý zlomek sekundy a nebudete mít čas ani pevnou ruku na pořízení kvalitní fotografie. Stačí pak několik marných pokusů a radost z focení je ta tam…

Výhody držáku

Mnohem lepší je pořídit si či vyrobit speciální držák pro afokální astrofotografii. Na jednu jeho stranu pevně uchytíte fotoaparát, zatímco druhou stranu zafixujete na okulár dalekohledu. Fotoaparát navíc můžete na držáku posouvat zpravidla ve třech směrech (nahoru a dolů, zleva doprava a dopředu i dozadu vůči okuláru), abyste tak dosáhli správné souososti s dalekohledem. 

S vhodným držákem se afokální fotografie nesmírně zjednoduší a bude vás bavit. Samozřejmě se přitom nemusíte omezit jen na nebeské cíle, ale můžete fotit i pozemské objekty. Jak tedy postupovat? 

Digitální kompakt či chytrý telefon upněte do držáku a zkuste jej zaostřit na nekonečno. Poté držák nasaďte na okulár dalekohledu, který je již zaostřený pro pohled očima a míří na váš cíl. Mezi objektivem fotoaparátu a výstupní čočkou okuláru by měla být zhruba centimetrová mezera. Následuje správné sesouosení obou optických přístrojů: Orientujte se přitom podle náhledu na displeji kompaktu či chytrého telefonu.

TIP: Jak fotit vesmír (3): Začínáme s fotografováním hvězdného nebe

Nestačí však jen vidět samotný snímaný objekt – měli byste dbát i na to, aby se střed fotografie kryl se středem zorného pole soustavy fotoaparát–dalekohled. Pro lepší představu si zkuste udělat pár denních snímků se světlým pozadím. Právě na nich zorné pole krásně vynikne. Pak už jen stačí celou soustavu zaostřit pomocí ostření dalekohledu a můžete začít fotit! 

Specialisté americké Purdue University vyvinuli nový postup, s jehož pomocí je možné proměnit prakticky jakýkoliv kovový povrch vhodného tvaru v rychlého a nelítostného zabijáka bakterií. Jde o relativně jednoduchnou a jednokrokovou úpravu struktury povrchu kovu laserem. Tvůrci svůj postup vyzkoušeli na povrchu mědi.

TIP: Elektřina by mohla ochránit implantáty před rezistentními mikroby

Měď se používá jako antibakteriální materiál již po celá staletí. Za normálních okolností to ale trvá celé hodiny, než povrch mědi usmrtí bakterie, které se tak dostanou. Po nové úpravě mědi laserem je to ale úplně jiné. Zabíjí bakterie prakticky okamžitě, a to včetně obávaných rezistentních zlatých stafylokoků MRSA. Badatelé zároveň upozorňují, že tato úprava je pouze antibakteriální a není ji možné využívat například proti virům, které jsou mnohem menší než typické bakterie.

Jeden z největších géniů 20. století Albert Einstein, jenž mocně posunul hranice fyziky a filozofie, patřil k lidem velmi svérázným. Například v jeho domácnosti platila přísná pravidla. V šatníku měl každý kousek oblečení své místo. Ve své posteli a studovně nestrpěl jediné smítko a k psacímu stolu si nesměl sednout nikdo jiný kromě něj. Se svojí první manželkou Milevou Maričovou uzavřel dokonce smlouvu – musela se zříct blízkého kontaktu nad rámec společenských akcí a měla mlčet vždy, pokud ji o to slavný vědec požádal. Podobné Einsteinovy vrtochy, popsané v historických pramenech, nasvědčují tomu, že v určitých fázích života trpěl obsedantně-kompulzivní poruchou.

Podivín nesnášející pomožky

Nejen tím však vybočoval. Do svých pěti let téměř nemluvil a ve škole byl nedbalý v mnoha předmětech kromě matematiky a literatury. Na jedné straně už ve svých deseti letech pročítal díla Immanuela Kanta, na straně druhé se vzpíral autoritám. A co nechtěl, to z hlavy bez problémů vypustil. Proslul mizernou pamětí na jména, čísla a termíny.

Svéráz byl nejen ve vědě, humoru, víře, ale s postupujícím věkem zaujímal stále výstřednější postoj k ošacení. Odmítal například nosit ponožky a obouval zásadně sandály, na které také nedal dopustit.

TIP: 7 největších vědeckých omylů v historii lidstva

„I při těch nejslavnostnějších příležitostech jsem se zbavoval ponožek a schovával tento nedostatek civilizovanosti do vysokých bot,“ poznamenal vědec. Držitel Nobelovy ceny později ve svém životě ve Spojených státech amerických propadl vášni pro plachtění. Na tom by snad ani nebylo nic divného, kdyby nešlo o Alberta Einsteina. Na moře totiž vyplouval i v naprostém bezvětří. „Jen pro tu výzvu,“ říkával.

Od zbývajících druhů prvosenek se aurikule na první pohled liší kožovitými, celokrajnými a často i pomoučněnými listy. Nejvíce, někdy značně podobných druhů, roste v Alpách (přesně 18 z celkem 21). Mnohé se endemicky vyskytují jen na malých územích a jsou vzácné a chráněné.

Předci dnešních hadů zřejmě ztratili končetiny poté, co se uchýlili pod zem, kde si hloubili úzké chodby. Podzemní život poznamenal jak hadí anatomii, tak životní funkce. V určité fázi evoluce se ovšem pravěcí hadi vrátili z podzemí na zemský povrch a museli se vypořádat s nejedním úskalím. Vedli si nadmíru zdatně.

Trpaslíci i giganti

Hadi osídlili všechny kontinenty s výjimkou Antarktidy, někteří úspěšně pronikli ze souše do vodního prostředí. Dnes je najdeme prakticky všude. Například ploskolebec himálajský (Gloydius himalayanus) se vyskytuje v Himálaji až do nadmořské výšky 5 000 metrů. Slepáci jsou dokonale uzpůsobeni k pohybu v mraveništích a termitištích a živí se jejich obyvateli. Křovinář ostnitý (Bothriechis schlegelii) se s jistotou pohybuje vysoko ve větvích stromů jihoamerického deštného lesa a vodnáři (Hydrophiinae) a vlnožilové (Laticaudinae) se dokonce přizpůsobili životu v mořích, řekách a jezerech.

O různorodosti hadů svědčí i rozdíly ve velikosti. Zřejmě nejmenším hadem světa je deseticentimetrový slepan Leptotyphlops carlae, endemický druh karibského ostrova Barbados. (O existenci ještě mnohem menších hadů vědci pochybují, protože mláďata tak miniaturních plazů by už v přírodě nenašla vhodnou potravu.) Naproti tomu největší známý had žil před 60 miliony roků v Jižní Americe. Kolos s vědeckým jménem Titanoboa cerrejonensis měřil od špičky ocasu k hlavě plných 13 metrů a vážil až 1 200 kilogramů.

Bleskurychlá genová přestavba

Evoluce hadů probíhala překotným tempem. Jasně to ukázal výzkum hadích genů a srovnání s obdobnými geny jiných suchozemských obratlovců. Genetici porovnali 7 442 genů, které se vyskytují shodně jak u kobry královské, tak u krajty tmavé, a zjistili, že ve snaze vypořádat se s nároky okolního prostředí prodělaly geny krajty i kobry dalekosáhlé změny. Ve srovnání s jinými zvířaty mají hadi desetkrát více genů, jejichž změny se ukázaly jako výhodné a u daného druhu hada se rozšířily v celé populaci jako přínosná evoluční inovace.

Vědci vytipovali více než pět stovek genů, jež jsou zodpovědné za typické znaky společné všem hadům, jako je například jejich charakteristická stavba těla a vnitřních orgánů nebo zpomalená látková výměna. Kobry vděčí za své jedinečné vlastnosti zásadním změnám v nejméně 174 genech a krajtám tmavým pomohly k prosperitě přestavby 82 genů.

Evolučně starší hadí větev představují škrtiči. Jejich předci se po návratu z podzemí na zemský povrch rychle přeorientovali z lovu drobných bezobratlých živočichů na větší kořist. Na její zabití jim nestačila síla čelistí a zubů, a tak začali k usmrcení využívat stisk kliček svalnatého těla. 
Vývojově mladší hadi nahradili sílu těla zabijáckými účinky jedů. Například kobra královská skrývá v arzenálu své jedové žlázy celkem 73 bílkovinných toxinů schopných velmi rychle znehybnit a usmrtit prakticky jakoukoli kořist.

Výroba jedu a jedové koktejly

Produkci jedu zajišťuje kobře skutečně impozantní arzenál mnoha desítek genů. Ten nespadl z nebe ani jí, ani jiným jedovatým hadům. V drtivé většině pocházejí geny pro produkci toxinů z genů, které mají v hadím organismu úplně jinou, zcela neškodnou úlohu. Nejprve se k „řádnému“ genu vytvořila v dědičné informaci jeho vlastní kopie. V hadím organismu tak pracovaly na stejném úkolu hned dva geny. Postupně se ale jejich evoluční cesty rozešly.

Jeden gen se držel svého původního „řemesla“ a jeho druhý výtisk tak měl „volné ruce“ pro evoluci. Například kopie genu, jenž had sám využívá pro srážení krve v případě zranění a naléhavé potřeby zastavit krvácení, prošla proměnou a dnes se v jedové žláze stará o produkci bílkoviny, která v krevním oběhu oběti vytvoří krevní sraženiny a vyřadí jí z činnosti cévy i srdce. Většinu vhodných genů si jedovatí hadi nakopírují hned několikrát a tím se jim otevírá prostor pro evoluci sady různých toxinů.

Způsobů, jakými hadi získávají nové toxiny, existuje celá řada. Například u severoamerického chřestýška malého (Sistrurus catenatus) se spojily dva geny pro tvorbu různých jedů a vznikl tzv. fúzní gen, podle kterého si tento had vyrábí jed s novými vlastnostmi. Není proto divu, že se jedové koktejly svou skladbou u různých druhů hadů diametrálně liší. Tak právě kobra královská sdílí s jinými jedovatými hady jen hrstku ze svých 73 bílkovinných jedů. Naopak ovšem disponuje mnoha jedy, jež nemají obdobu u jiných hadů.

Toxiny vlastní i vypůjčené

Evoluce jedů započala zřejmě před 60 miliony roků u hadů škrtičů. Byli to tvorové podobní dnešním anakondám, kteří vyměnili brutální sílu svalů za rychlost a pohyblivost. K zabití poměrně velké kořisti začali používat jedy. Předci všech evolučně modernějších hadů, včetně našich zmijí a užovek, se vyvinuli z těchto prvních jedovatých hadů. Toxické dědictví druhohorních hadů se dodnes tak úplně nevytratilo. Tradičně odhadovali biologové počty jedovatých druhů hadů na několik stovek. Detailnější pohled na druhy, které byly dlouho považovány za nejedovaté, však odhalil, že i tito hadi disponují překvapivě silnými toxiny. Dispozice k jejich tvorbě zdědili od pravěkých předků.

Australský expert na jedovaté hady Bryan Grieg Fry tak například s překvapením zjistil, že některé užovky běžně chované v domácnostech jako domácí mazlíčci mají ve své výbavě toxin ničící nervové buňky stejně zdatně jako jeden z kobřích toxinů. Celkový počet druhů jedovatých hadů může podle Frye dosahovat i dvou tisíc. Většina ze „skrytě jedovatých hadů“, kteří byli donedávna považováni za nejedovaté, však má k dispozici jen malé množství jedu a není vybavena jedovými zuby. Nejsou tedy pro člověka nebezpeční.

Dokonce i hadi, kterým nedala příroda do vínku žádný toxin, se mohou těšit z jedové obrany před nepřáteli. Asijská užovka tygří (Rhabdophis tigrinus) se na některých japonských ostrovech živí jedovatými žábami, konkrétně ropuchou hrabavou (Anaxyrus terrestris) a ropuchou Fowlerovou (Anaxyrus fowleri), které sem byly zavlečeny ze Severní Ameriky.

Tyto ropuchy produkují toxiny označované jako bufadienolidy, které jsou s to vážně narušit činnost srdečního svalu. Užovky se ale neotráví a hromadí toxiny z pozřených ropuch ve zvláštních žlázách na krku. Pokud je had napaden, toxický sekret z těchto žláz uvolní a použije ho k zapuzení útočníka.

Pomoc namísto smrti

Na světě žije více než 170 000 jedovatých živočichů. Průměrný jed obsahuje přinejmenším 250 různých bílkovin a peptidů. Mnohé z tohoto nepřeberného množství molekul, jejichž počet se odhaduje na 40 milionů, se mohou v rukou lékařů a farmaceutů proměnit z důmyslných smrtících nástrojů na léky zachraňující zdraví a životy těžce nemocných.

Farmaceutický výzkum se naučil hledat inspiraci mezi hadími jedy už v 60. letech minulého století, kdy brazilští vědci při výzkumu jedu křovinářů (Bothrops) objevili molekuly schopné u člověka velmi rychle a drasticky snížit krevní tlak. Chemici farmaceutické firmy Bristol-Myers-Squibb syntetizovali látky, které napodobovaly účinek molekul z jedu křovinářů a tak se zrodil první lék z rodiny tzv. ACE-inhibitorů, jež jsou dnes hojně využívány k léčbě vysokého krevního tlaku. Lék vydělal výrobcům miliardy dolarů a lékaři ho pacientům s hypertenzí předepisují dodnes.

Další léky vznikly obměnou z molekul jedu chřestýšů, které se v krvi vážou na krevní destičky a brání tak srážení krve. Obětem uštknutí těmito chřestýši hrozí těžká vnitřní krvácení. Lék odvozený od komponenty chřestýšího jedu pojmenovaný eptifibatid ale pomáhá lidem, kteří trpí zvýšenou srážlivostí krve. Těm hrozí vznik krevních sraženin, jež mohou ucpat životně důležité cévy a vyvolat třeba mozkovou mrtvici nebo srdeční infarkt. Protisrážlivý „hadí“ lék toto riziko do značné míry eliminuje. Obdobné účinky na srážlivost krve má i lék tirofiban, který je odvozen od molekuly vyskytující se v jedu zmijí.

Další ambiciózní cíle

V současnosti se testuje celá řada dalších medikamentů, jejichž vznik inspirovaly složky jedu nejrůznějších druhů hadů. Jsou mezi nimi například silné prostředky pro tlumení bolesti. Hon na nové léky je v plném proudu. Sekret jedové žlázy jednoho hada obsahuje stovky nebo i tisíce molekul a každá z nich se může ukázat jako nadějný lék. Proto se do výzkumu stále častěji zapojují i genetici, kteří dokážou analyzovat geny kódující jednotlivé složky hadích jedů. Zásadním počinem na tomto poli bylo kompletní přečtení dědičné informace kobry královské. Po ní přicházejí na řadu genomy dalších jedovatých hadů.

K cíli lze ale dospět i jednodušším způsobem. Vědci nejprve „vyždímají“ hadovi jeho jedovou žlázu a pak dopřejí zvířeti tři dny klid na obnovu zásoby jedu. Had aktivuje v jedové žláze potřebné geny a právě na to vědci čekají. Laboratorními analýzami odhalí, které geny had pro tvorbu jedu použil, a z jejich struktury pak vyčtou, jak vypadají jeho složky. V sekretu jedové žlázy obsahujícím koktejl jedů i zcela neškodných látek už pátrají najisto, protože mají celkem přesnou představu o tom, co hledají.

Uplatnění v medicíně však najdou i výsledky výzkumu nejedovatých hadů škrtičů. Jejich úžasná schopnost rychlé regenerace atrofovaných tkání a orgánů rozdmychává fantazii farmaceutů. Usilovně pátrají po molekulách, s nimiž si had zajistí obnovu organismu. Pokud by lék inspirovaný jednou takovou molekulou dokázal u lidí posílit srdeční svalovinu, znamenalo by to revoluci v kardiologii. Mnozí pacienti by byli vyléčeni bez toho, že by museli podstoupit náročnou transplantaci srdce. Zlepšily by se vyhlídky na uzdravení obětí infarktu myokardu. Podobně ambiciózní plány spřádají lékaři i pro léčbu dalších orgánů - jater, plic, ledvin nebo slinivky. Přečtení kompletního genomu krajty tmavé, která je v obnově hladovějícího těla hotový přeborník, by mohlo být dobrým startem k dosažení těchto ambiciózních cílů.

V Lukášově evangeliu se vysloveně říká, že v Kristově průvodu učedníků šla Marie Magdalská, žena Herodova správce Chuzy, Jana, Zuzana a další. [L 8, 1-3] Spisovatel Paul Johnson navíc předpokládá, že ho bohaté vdovy podporovaly i finančně a nesmírně tak pomohly úspěchu celého díla.

S mastmi k mrtvému Kristu

Evangelijní text hovoří o přítomnosti žen i při samotném ukřižování: „Zpovzdálí přihlíželo mnoho žen, které provázely Ježíše z Galileje, aby se o něj staraly; mezi nimi Marie z Magdaly, Marie, matka Jakubova i Josefova, a matka synů Zebedeových.“ [Mt 27, 55] Marek navíc jmenuje ženu jménem Salome „a mnohé jiné, které se spolu s ním vydaly do Jeruzaléma.“ [Mk 15,40-41] Tím jsou pravděpodobně opravdu míněny ženy-učednice. 

Femininní element se objevuje v souvislosti se zmrtvýchvstáním. Podle synoptických evangelií se v neděli časně ráno vydaly ženy s vonnými mastmi pomazat nebožtíkovo tělo. Když přišly k hrobu, našly pouze odvalený kámen. Nešťastnice se samozřejmě obávaly, že mrtvola byla ukradena. Zbytečný strach však rozptýlilo zjevení anděla (případně andělů), kteří jim řekli, že Kristus zvítězil nad smrtí. 

Trochu jinak vypráví příběh evangelista Jan. Podle něj šla k hrobu pouze Marie Magdalská. Našla odvalený kámen a běžela to říci Petrovi a ostatním učedníkům. Petr a Jan se tam vydali, ale místo bylo prázdné a na zemi ležely poházené kusy plátna. Marie se dala do pláče, ale pak se jí zjevili dva andělé a vzápětí i samotný Ježíš. Zdá se tedy, jako by ženy hrály klíčovou roli všude, kde je potřeba nikoli pochopit, ale uvěřit. Muži vystupují jako aktivnější, ale ženy jako vnímavější a intuitivnější.

Snad i proto se tak mimořádné pozornosti dostává Lazarově sestře Marii, kterou Ježíš mimořádně miloval, a která mu zaníceně naslouchala schoulená u jeho nohou. Zdánlivým protikladem je její sestra Marta.

Marta byla podle evangelií pečlivá hospodyně, kterou podobná zahálka rozčilovala. „(Marie) si sedla k nohám Ježíšovým a poslouchala jeho slovo. Ale Marta měla plno práce, aby ho obsloužila. Přišla k němu a řekla: ‚Pane, nezáleží ti na tom, že mne má sestra nechala sloužit samotnou? Řekni jí přece, ať mi pomůže!‘ Pán jí odpověděl: ‚Marto, Marto, děláš si starosti a trápíš se pro mnoho věcí. Jen jednoho je třeba. Marie volila dobře. Vybrala si to, oč nepřijde.‘“ [Lk 10, 38-42] 

Svatá slova

Nejvíc prostoru je však v Bibli samozřejmě věnováno jiné Marii, a to samotné Ježíšově matce. Přední znalkyně latiny profesorka Jana Nechutová však na svých přednáškách upozorňuje na to, jaké termíny při řeči s matkou Ježíš volí, a že pokaždé nejde o nikterak láskyplná slova. Přitom právě slova hrají v mariánském kultu zcela mimořádnou úlohu. Ono „Ave Maria“, kterým anděl pannu pozdravil, se ve středověku stalo téměř magickou formulí. 

Sílu mariánské formulky krásně dokládá příběh, který přináší Legenda aurea (Zlatá legenda) Jakuba de Voragine z 13. století. V jednom kraji prý řádil loupeživý rytíř, před kterým si nikdo nebyl jistý životem. Tento darebák však každý den zbožně zopakoval „Ave Maria“ a nebylo dne, kdy by zapomněl.

Jednou padl do rukou lotrovské bandy zbožný mnich, který trval na tom, že musí říct rytíři jedno tajemství. Když rytíř svolil, nechal si mnich svolat celou posádku hradu. Rytíř si myslel, že shromáždil úplně všechny, ale svatý muž byl stále nespokojen a tvrdil, že pořád někdo chybí. Až po několikerém počítání se ukázalo, že opravdu nedorazil jistý komorník. Když ho pak téměř násilím přivedli, mnich na něj ve jménu Ježíše Krista udeřil. V té chvíli se ukázalo, že komorník byl ve skutečnosti ďábel, který zde již dlouho čekal na rytířovu duši. Nemohl se jí však zmocnit, protože se rytíř každý den chránil spásnými slovy.

Uschlá pravice

Mariánské legendy nám také okruh žen kolem Ježíše rozšiřují o další jména. Pečlivý Josef přivolal dvě porodní báby, a totiž jistou Zebel a Salomé. Zatímco Zebel pouze konstatovala, že Maria byla pannou před porodem i po něm, Salomé profesní čest nedala a trvala na tom, že se musí přesvědčit. Po tom, co bychom dnes nazvaly rutinní gynekologickou prohlídkou, ji však Bůh ztrestal a provinilá ruka jí uschla. Stačilo však, aby se dotkla zázračného novorozeňátka a zdraví se jí zase vrátilo.

Tím se dostáváme k další roli žen, kterou plní nejen v legendách, ale i v samotném Písmu. Jsou zde totiž k tomu, aby se na nich něco ukázalo. Typickým příkladem je žena postižená „krvetokem“, což jsou komplikace spojené s menstruací. Tato nešťastnice tedy byla nečistá par excellence. Avšak Ježíš ji uzdravil dotekem. Přišel totiž jako reformátor starých pořádků a lamač tabu. 

TIP: Existoval Ježíš Kristus? Historicita nejdůležitější osobnosti všech dob

Přesto však ženy v Písmu obecně hrají jen jakési druhé housle, což potvrzuje svatý Pavel ve svých listech. Křesťanky z Efezu například poučuje: „V poddanosti Kristu se podřizujte jedni druhým: ženy svým mužům jako Pánu, protože muž je hlavou ženy, jako Kristus je hlavou církve, těla, která spasil. Ale jako církev je podřízena Kristu, tak ženy mají být ve všem podřízeny svým mužům.“ [Kor 11, 3-5] A o něco později dodává: „Ženy nechť ve shromáždění mlčí. Nedovoluje se jim, aby mluvily, mají se podřizovat, jak to říká zákon.“ [Kor 14, 34]

Oficiálně startuje hurikánová sezóna v Atlantiku až 1. června, několik nezávislých studií již nyní ale předpovídá, že ta letošní bude opět mimořádně silná. Na vině je podle odborníků prohřátý oceán v karibské oblasti. Teplý a vlhký vypařující se vzduch je palivem pro hurikány.

Popáté v řadě nad průměrem

Především pro obyvatele Karibiku a východního pobřeží Spojených států to není dobrá zpráva. Vědci pro letošní rok předpovídají až 18 pojmenovaných tropických bouří (s rychlostí větru nad 60 km/h), přičemž v polovině z nich by se mohlo jednat o hurikány (s rychlost větru přes 120 km/h). Podle Národního úřadu pro oceán a atmosféru (NOAA) jde o nadprůměrná čísla – dlouhodobý průměr NOAA udává 12 bouří a 6 hurikánů. Tři z devíti očekávaných hurikánů by mohly přerůst do kategorie superhurikánu s rychlostí větru nad 178 kilometrů za hodinu.

TIP: Hurikány, bouře a tajfuny: Takhle vypadají největší pozemské superbouře z vesmíru

Pokud se předpovědi odborníků naplní, bude letošní sezóna hurikánů horší než ta loňská a celkově již pátá v řadě s nadprůměrným počtem bouří a hurikánů. V loňském roce se nad Atlantikem „urodilo“ 18 bouří, 6 hurikánů a 3 superhurikány. Nejsilnějším byl superhurikán Dorian, který dosáhl kategorie 5, s maximální rychlostí větru 295 kilometrů v hodině. Škody na majetku způsobené hurikány se v loňském roce vyšplhaly přes 11 miliard dolarů.

Kamera HiRISE (High Resolution Imagine Science Experiment), která z paluby americké sondy MRO (Mars Reconnaissance Orbiter) snímá povrch rudé planety, je zřejmě tak trochu nerd se zálibou ve sci-fi a fantasy. Není to tak dávno, co objevila na Marsu logo Hvězdné flotily z příběhů Star Treku.

Nedávno si tato kamera připsala další pozoruhodný objev, když vědci ve snímku složitého systému kaňonů a strmých údolí Valles Marineris, který se rozkládá v oblasti rovníku rudé planety, nalezli draka. Dotyčný snímek vznikl v roce 2007 a jedna jeho část důvěrně připomíná draka v jeho asijské variantě.

Drak v kaňonu

Tvar draka je ve skutečnost tvořený světle hnědým dnem kaňonů a tmavými uloženinami, které jsou neobvykle tvarované v podobě bloků o velikosti 100 až 500 metrů. Podle planetárních vědců v tomto případě působila tvárná deformace, při které nedochází k rozpadu či rozrušení hornin. Na vytvoření „draka“ se podílela síla větru nebo proudící vody.

TIP: Batman na Marsu? Jak vznikají podivné písečné duny na rudé planetě

Kameru HiRISE ovládá tým laboratoře Lunar and Planetary Lab na americké University of Arizona. Jde o nejvýkonnější kameru, kterou jsme kdy vyslali na cizí svět. Dosahuje rozlišení až 30 centimetrů na jeden pixel snímku. HiRISE pracuje od roku 2006 a během této doby vyfotila 2,4 procenta povrchu rudé planety. Mise sondy MRO na oběžné dráze Marsu stále pokračuje a můžeme se tak těšit, jaký pozoruhodný objev si připíše příště.