První bojové akce provedly střemhlavé bombardéry Ju 87B a pilotovi jedné ze stuk se přitom podařilo dosáhnout premiérového sestřelu války. Trojice strojů ze Sturzkampfgeschwader 2 „Immelmann“ vzlétla 1. září ve 4.45 z letiště Nieder-Ellguth. Formaci vedl proslulý plachtař major Oscar Dinort, avšak proslavit se měl dosud neznámý četař Frank Neubert (1915–2003), který na junkersech létal už od roku 1936.

Památný souboj Neubert později popsal takto: „Dostali jsme rozkaz udeřit na letiště v Krakově. Po svržení pum jsme opět zamířili nad území Říše a nabrali výšku. Vtom jsem spatřil vpravo pod námi polní letiště, kolem něhož kroužila letadla, a přímo před našimi stroji se objevila osamělá stuka napadená dvojicí stíhačů. Rozhodl jsem se kamarádovi pomoct a snažil se dostat do palebné pozice."

Zachránil spolubojovníka

Neubertovi vzpomínky pokračují: „Když se mi to podařilo, vypálil jsem, ale bez úspěchu. Teprve po druhé dávce jsem spatřil, jak se stopovky zaryly do kokpitu protivníka. Nejprve se zdálo, že stroj zůstal nepoškozen, a tak jsem nastoupil ke třetí zteči. Náhle se letoun rozprskl jako ohnivý míč a úlomky nám prolétly kolem uší. Obrátil jsem se proti druhé stíhačce, jenže protivník se odpoutal elegantním manévrem a zmizel.“

Junkersy se vrátily na letiště a bez dalších příhod přistály. Poručík Brandenburg, pilot napadeného letounu, prý padl Neubertovi kolem krku se slovy: „Zachránil jsi mi život.“ V sestřelené stíhačce PZL P.11c našel smrt kapitán Mieczysław Medwecki. 

TIP: Hans-Joachim Marseille: Hitlerova obávaná hvězda Afriky

Neubert se zapojil i do kampaní proti Francii a Anglii, roku 1941 bombardoval jugoslávská vojska a řecké přístavy, přičemž za potopení tankeru obdržel Železný kříž. Od podzimu 1942 létal na východní frontě v bitevníku Hs 129, v lednu 1943 přežil po zásahu projektilem z protiletadlového kanonu těžké zranění. Na konci války patřil k nejzkušenějším bitevním pilotům Luftwaffe s asi 350 bojovými lety, později u Bundeswehru dosáhl hodnosti podplukovníka.

Konstantin Feoktistov, šéfprojektant pilotovaných kosmických plavidel a první vědec-kosmonaut, s programem vysazení člověka na Měsíci zásadně nesouhlasil. Jako racionálně uvažující inženýr se domníval, že je nejdřív nutné ovládnout prostor okolo Země, a teprve pak se lze vydat dál. Neuspěl. Když ovšem Američané přistáli na povrchu zemského souputníka jako první, čímž tato část vesmírných závodů skončila, rozhodl se Feoktistov sdílet své myšlenky s tajemníkem ÚV KSSS Dmitrijem Ustinovem, nejvyšší osobou přes raketovou techniku.

Kreml v té době zoufale hledal program, který by mohl zahájit místo neúspěšného „Člověk na luně“. Vasilij Mišin, šéf Ústřední konstrukční kanceláře experimentálního strojírenství (CKBEM) – jak se kancelář založená Sergejem Koroljovem nazývala –, ovšem pořád horoval pro vysazení člověka na Měsíci. A tak jej inženýři museli obejít. Využili toho, že na podzim roku 1969 odjel šéf do lázní…

Závody pokračují

Skupina inženýrů v čele s náměstkem hlavního konstruktéra Borisem Čertokem se 5. října 1969 domluvila s Ustinovem, že svolá poradu odborníků k dalšímu postupu. Sešli se 19. října. Vybudujeme dlouhodobou orbitální stanici (DOS) – zaručili se konstruktéři. Do roka by ji mohli sestavit. Vycházeli přitom z parametrů nejsilnější rakety, jakou měli k dispozici – UR-500 neboli Proton od Vladimira Čelomeje. Mohla dopravit do kosmu válec o maximálním průměru 4 metry, délce 14 metrů a hmotnosti do 19 tun. Kromě toho inženýři u Čelomeje vyvíjeli od roku 1964 vojenskou stanici Almaz, pro niž chybělo uplatnění.

Ustinov souhlasil. Američané chtějí svou laboratoř Skylab dopravit na orbitu v roce 1972 – my je musíme předstihnout! Čelomejovi stranický tajemník nařídil, aby předal Feoktistovovi materiály a zkušenosti z vývoje Almazu. Strana a vláda vydaly 9. února 1970 usnesení číslo 105 - 41 o spolupráci konstruktérů na vzniku nové základny. Mišin a Čelomej museli se zaťatými zuby situaci přijmout. Stanice DOS dostala v CKBEM projektové označení 17K a jejím šéfkonstruktérem se stal Jurij Semjonov.

Politici považovali orbitální stanice za propagandistické záchranné lano, kterým zakryjí neúspěch v lunárním závodě. Při recepci v Kremlu na počest posádek tří Sojuzů, jež uskutečnily společný let, tvrdil generální tajemník komunistické strany Leonid Brežněv: „Naše hlavní linie při výzkumu vesmíru spočívá v budování kosmických stanic.“

Kosmonauti musejí cvičit

Každá základna měla zůstat ve vesmíru 70–80 dnů. Během té doby by ji navštívily dvě posádky, přičemž první měla na palubě pracovat alespoň 30 dnů. Zmíněnou představu však nabourala expedice Andrijana Nikolajeva a raketového inženýra Vitalije Sevasťjanova, kteří v červnu 1970 na palubě Sojuzu 9 strávili 18 dnů – a po přistání na Zemi je museli členové záchranného týmu z kabiny vynést. Týden se kosmonauti nedokázali postavit na nohy a při jídle nemohli používat příbor, protože je neposlouchaly ruce. Svalový tonus jejich dolních končetin se snížil o 78 %, srdce se zmenšila o 13 % a o 20 %, takže pumpovala dvakrát méně krve než před startem. Diagnóza zněla: Celkový stav blížící se infarktu myokardu.

Existovala tedy vůbec naděje, že člověk vydrží v beztíži víc než dva týdny, aniž by to ohrozilo jeho zdraví? Muselo to tak být – vždyť američtí astronauti podobné potíže neměli. Lékaři tvrdili, že lidský organismus je třeba ve vesmíru fyzicky zatěžovat. Kosmonauti si také měli vždy na určitou dobu oblékat speciální kombinézy Čibis, které by jim rozložily krev v těle stejně jako na Zemi – tedy většinu do spodní části. Mohly jim pomoct některé léky. A to všechno bylo ještě třeba vyzkoumat. Zásadní předpoklad spočíval v tom, postavit na palubě stanice menší tělocvičnu.

Stanice čeká návštěvu

Předseda Vojensko-průmyslové komise Leonid Smirnov požadoval vypuštění první stanice v únoru 1971 – v předvečer 24. sjezdu sovětských komunistů. To však konstruktéři nemohli stihnout. Premiérový exemplář přivezli na Bajkonur ve značně nehotovém stavu 1. února 1971 a umístili jej do montážní budovy MIK (Montažno-ispytatělnyj korpus). Celý měsíc tam pak technici instalovali a zkoušeli umělý ekologický systém, který měl z atmosféry stanice odstraňovat oxid uhličitý a vydechovanou vodní páru a udržovat v jejích prostorách přijatelnou teplotu. Původně se měl tento kosmický příbytek nazývat Zarja neboli „úsvit“. Když se však do Moskvy doneslo, že Číňané chystají stanici s podobným jménem, změnili Sověti název na Saljut neboli „čestná salva“.

Devatenáctého dubna 1971 vzlétla k nebi raketa Proton-K a vynesla Saljut s číslem 1 na dráhu ve výši 177–211 km se sklonem 51,57° k rovníku a s dobou oběhu 88,37 minuty. Stanice se úspěšně oddělila od posledního stupně nosiče, správně se vyklopily její antény i všechny čtyři panely solárních baterií. Nepovedlo se však odhodit kryt, pod nímž se nacházely pozorovací přístroje. Řídící středisko zvýšilo dráhu na 253–276 km, kde tolik nepůsobil odpor zemské atmosféry, takže se životnost základny prodloužila.

TIP: Skylab: První americká vesmírná stanice vydláždila cestu k ISS

První orbitální stanice tedy kroužila okolo Země – a zaznamenala další sovětské prvenství! Vedení projektu ovšem muselo vyřešit otázku: Máme vůbec vysílat na palubu kosmonauty, když většinu plánovaných pozorování nelze uskutečnit?

Dokončení: První vesmírné příbytky: Historie sovětského programu Saljut (2) (vychází v neděli 19. dubna)

Pokud se zajímáte o světové rekordy v planku neboli prkně, jméno George Hood jistě znáte. Někdejší mariňák a speciální agent stanovil rekord ve zmíněném cviku již roku 2011 – tehdy se jednalo o úctyhodných 80 minut. Prvenství pak v roce 2016 převzal Číňan Mao Wej-tung, který v planku vydržel 8 hodin, 1 minutu a 1 sekundu. Američan se však rozhodl získat primát zpět: Jeho denní trénink tedy sestával ze 4–5 hodin v prkně, 700 kliků, 2 000 sklapovaček, 500 dřepů a 300 bicepsových zdvihů. Než se nastavenou laťku pokusil překonat, strávil v planku celkem 2 100 hodin. A nakonec uspěl – ve svých 62 letech setrval v náročné poloze bez přerušení 8 hodin, 15 minut a 15 sekund.

Potíže s „třináctkou“ začaly vlastně již na Zemi a týkaly se například sporů o složení týmu. Původně se na roli velitele chystal Alan Shepard, první Američan v kosmu, z letového stavu jej ovšem na dlouhé roky vyřadila Ménierova choroba postihující rovnovážný aparát vnitřního ucha. Po experimentální operaci v Los Angeles se jeho potíže podařilo dostat pod kontrolu, takže se znovu zařadil mezi aktivní astronauty. Podle ředitelství NASA ve Washingtonu však neměl dost času se na roli velitele lunární expedice připravit. 

Šéfastronaut Deke Slayton se nakonec rozhodl situaci vyřešit tichou výměnou posádek Apolla 13 a 14 před oficiálním jmenováním. Shepard se tak posunul na „čtrnáctku“ a získal víc prostoru pro výcvik na simulátorech. Křesla v Apollu 13 tedy čekala na Jamese Lovella, Thomase Mattinglyho a Freda Haise.

Zarděnky útočí

Jarní start v roce 1970 se blížil, všichni zúčastnění se těšili na vědecky nesmírně zajímavou a navíc premiérovou výpravu do měsíčních hor: Cílem se stala vysočina u kráteru Fra Mauro. Jenže v polovině března onemocněl zarděnkami Charles Duke ze záložní posádky – a při výcviku byl často v kontaktu s hlavním týmem. Krevní testy ukázaly, že pilot mateřské lodi Mattingly nemá v těle přirozené protilátky, a sám Duke si údajně nedokázal vybavit, zda nemoc někdy prodělal. Inkubační doba kromě toho varovala, že se u něj choroba s vysokými teplotami může rozvinout právě během letu. Takže co teď? 

Sehrané posádky nešlo prohodit, protože každá měla jednoho potenciálně či skutečně nemocného člena. Lovell a Haise se tak jen pár dní před startem dočkali nového kolegy, který na ně měl čekat na lunární orbitě – Jacka Swigerta ze záložní skupiny. Mezitím se Mattingly ke svému vyřazení velmi nevybíravě vyjádřil na tiskové konferenci, rozhodnutí však bylo naprosto pochopitelné.

Přeskočila jiskra

V sobotu 11. dubna 1970 zamířilo Apollo 13 na raketě Saturn V z floridského pobřeží vstříc Měsíci. O obnažení elektrických vodičů v jedné kyslíkové nádrži neměl nikdo ani tušení. Došlo k němu během předstartovních prověrek kvůli užití vyššího elektrického napětí, než na jaké výrobce nádrž konstruoval, i když to tak NASA požadovala kvůli zjednodušení testů na rampě. V pondělí 13. dubna, ve 21:06 místního času v houstonském řídicím středisku, se Apollo nacházelo již víc než 328 000 km od Země. Posádka zrovna dokončila televizní přenos z paluby zatím ještě vypnutého lunárního modulu, když Swigert dostal z Houstonu příkaz zapnout ohřívač kyslíkové nádrže, aby se v ní trochu zvýšil tlak. Jenže v hutném kapalném kyslíku přeskočila jiskra…

Následovaly otřesy, ječení alarmů, nádrž v servisním modulu vybuchla a těžce poškodila i druhou. Únik cenného plynu proraženou stěnou lodi vzápětí potvrdil velitel Lovell prostým pohledem z okna. Tekutý kyslík sloužil k výrobě elektřiny pro systémy lodi, protože z nádrží odcházel do palivových článků. A ty se tak rázem ocitly bez zdrojů. Kyslíková soustava Apolla 13 utrpěla těžké poškození a na její záchranu bylo zjevně pozdě. Nepomohla ani izolace článků. 

Ve velitelském modulu se nacházely tři kyslíkové lahve, průběžně doplňované z hlavních nádrží, které měly sloužit při návratu na Zemi, po odhození servisní sekce. Letový ředitel Gene Kranz je nařídil neprodleně uzavřít, jinak by jejich obsah také vyprchal do vesmíru. V té chvíli zřejmě zachránil tři životy…

Hraje se o čas

Apollo 13, a zejména jeho energetický potenciál, bylo mrtvé. Zbýval lunární přistávací modul. Z Houstonu směřoval k astronautům příkaz jej bleskově oživit a přesunout se dovnitř. NASA samozřejmě podobné situace předpokládala, včetně využití zmíněného modulu coby dočasného záchranného člunu pro pobyt posádky. Podle krizových scénářů mělo Apollo 13 zapálit hlavní motor servisní sekce SPS neboli Service Propulsion System a přejít na dráhu s co nejrychlejším návratem k Zemi. Jenže výbuch zničil i řadu senzorů či kabelů k nim, takže o stavu motoru SPS chyběly jakékoliv informace. Houston se obával exploze po jeho zážehu, což by znamenalo definitivní konec trojice astronautů.

SPS tedy raději skončil mimo hru. Apollo letělo po dráze volného návratu, která by ho po jednom obletu Měsíce přivedla zpět k rodné planetě asi za 4,5 dne. Letoví kontroloři situaci propočetli – a také uvedený scénář smetli ze stolu. Lunární modul neměl kyslíkové ani energetické kapacity, aby tak dlouho udržel životní podmínky pro tři muže.

NASA nakonec připravila plán na zážeh přistávacího motoru modulu nad odvrácenou stranou Měsíce, jenž by přílet sestavy k Zemi urychlil o celý den. Přesto musela posádka kvůli omezeným zásobám vypnout i v lunární sekci vše, co bylo možné, plout beztíží v zimě a spolu s týmy v Houstonu vymýšlet a provádět řadu improvizací – třeba jak připojit a zprovoznit kanystry na filtraci CO2, přinesené z mrtvé velitelské sekce. V tu chvíli paradoxně skončila technická část příběhu a začala ta lidská.

Chlad a nuda

Jak zvládaly rodiny astronautů strach o své partnery, otce a syny? Film Apol­lo 13 z roku 1995, s Tomem Hanksem v hlavní roli, „byl úžasný, ale například k hádkám v řídicím středisku ve skutečnosti nedocházelo, přidali je filmaři pro dokreslení dramatu“, vzpomínal tehdejší manažer pilotovaných vesmírných letů v NASA Chris Kraft. „Stejně tak rodiny astronautů v posádce nebyly tak vystrašené a bez informací, jak to vypadalo na plátně. Informovali jsme je o situaci snad každou minutu a díky tomu byly jejich obavy menší.“

Fred Haise ve své přednášce po letech vzpomínal, že trojici „trosečníků“ daleko od Země sužovalo také něco jen stěží očekávatelného – nuda. Naprostá většina přístrojů v chladné lodi byla vypnutá, aby se ušetřilo maximum elektřiny, takže vlastně neměli na čem pracovat. Najednou ne­existoval žádný letový plán, povinnosti ani pilotáž. Apollo 13 letělo naprosto pasivně, řízené pouze fyzikou, respektive gravitačními silami Měsíce a Země, jež se střídaly za zamlženými okénky.

Časovaná nálož

Jeden dramatický moment cestou zpět přece jen nastal. Od exploze uplynulo zhruba 40 hodin, Měsíc už Apollo 13 minulo, urychlovací zážeh sestupového motoru lunárního modulu byl úspěšně dokončen. Lovell a Swigert se šli prospat, Haise zůstal ve službě a na příjmu. Náhle se ozvala rána a astronaut coby expert na systémy lunární sekce věděl, že je něco velice špatně. Nyní i on, stejně jako nedávno velitel Lovell, pozoroval mrak bílých vloček unikající z lodi, tentokrát ovšem z opačného konce – z přistávací části modulu.

Podle vysvětlení letových kontrolorů explodovala jedna ze čtyř baterií. Skládaly se ze stříbro-zinkových plátů, ponořených do elektrolytického roztoku, a coby vedlejší efekt produkovaly vodík a kyslík. Když se zmíněné plyny někde nahromadí, stačí k drobnému výbuchu malá jiskřička. Dle odborníků v Houstonu šlo o časovanou nálož, jež číhala na palubě každého lunárního modulu, který do té doby k zemskému souputníkovi zamířil. Výkon tří zbývajících, nepoškozených baterií naštěstí ztrátu vyrovnal. Kdyby ovšem Lovell s Haisem na Měsíci přistáli, mohla je zmíněná exploze potkat třeba právě v kritických fázích sestupového manévru. Následky by byly nepříjemné, až krajně nebezpečné.

Vyčerpaní, ale živí

Velitelský modul Apolla 13 dosedl do vln Pacifiku poblíž letadlové lodi Iwodžima 17. dubna 1970, po 5 dnech, 22 hodinách a 54 minutách dramatického letu k Měsíci a zpět. Posádka byla vyčerpaná, podchlazená, dehydrovaná – ale živá. U Haiseho se ovšem rozvinul zánět močových cest s horečkou, takže místo párty na uvítanou s dobrým jídlem zamířil na lodní ošetřovnu.

TIP: Kterak Apollo 13 (ne)vstoupilo do historie: Jak měl proběhnout let na Měsíc

„Třináctka“ znamenala přerušení programu lunárních misí jen na tři čtvrtě roku. Již v lednu 1971 se do vesmíru vydalo Apollo 14 pod velením Alana Sheparda a dosáhlo vysočiny Fra Mauro. Prožité drama však bohužel přispělo i k rušení expedic po Apollu 17.  

Vědecký tým se zaměřil na kolonii pouštních mravenců Cataglyphis velox. Aby vyzkoušeli navigační schopnosti mravenců, připravili zoologové větší i menší kousky sušenek, které umístili na cestě k mraveništi. Mravenci, kteří se chopili menších kousků, a byli s nimi schopní postupovat běžným způsobem s hlavou směřující dopředu, neměli s orientací nejmenší problém. Dokonce i když je vědci zmátli a donutili je sejít z obvyklé cesty, velice rychle se znovu zorientovali a brzy namířili nejkratší trasou s kořistí domů.

Jinak na tom byli jedinci, kteří se vrhli na větší kusy sušenek. Aby byli schopní dopravit jídlo na místo, museli za sebou drobky táhnout a tedy postupovat bez možnosti kontroly okolí. I tak ale mířili víceméně správně k mraveništi. Poté, co jim výzkumníci zmátli cestu ale někteří z nich začali bloudit. Ti mravenci, kteří si však udělali trochu času, aby novou situaci vyhodnotili, zvládli i tak cestu bez problémů. Jen na chvíli pustili svůj náklad, rozhlédli se po okolí a pak správným směrem pokračovali dál.

TIP: Delší objížďky jim nevadí: Mravenčí vzorec pro rychlou cestu

To vůbec není banální zjištění, ale poznatek, který ukazuje, že mravenci si jsou vědomi výrazných prvků svého okolí, dokážou si je zapamatovat a tuto znalost využít i tehdy, když sejdou ze známé cesty. „Mravenci mají mozek menší než špendlíková hlavička a přesto se orientují za různě změněných podmínek. Dokonce zvládnou i chůzi pozpátku,“ vyjádřila se v tiskové zprávě jedna z autorek studie, profesorka informatiky na univerzitě v Edinburghu Barbara Webbová. „Porozumění mravenčím schopnostem nám dává možnost lépe pochopit funkce jejich mozku a může nás inspirovat ke stavbě robotických systémů, které budou jejich chování napodobovat.“

Nádory mozku představují velmi závažná onemocnění s nepříliš dobrými vyhlídkami pro pacienty. Součástí problému je přitom i přirozená obrana mozku. Hematoencefalická bariéra, která odděluje mozek od zbytku těla, bohužel nedovede zabránit vývoji nádorů v mozku, ale zároveň velmi účinně brání léčbě takových nádorů, protože léčivo obvykle nepustí dovnitř mozku. Vědci se proto snaží zmíněnou bariéru různými triky překonat, aby se protinádorové léky dostaly do mozku.

Američtí odborníci teď přišli s nanočásticemi „v převleku“, které se proplíží skrz hematoencefalickou bariéru do mozku. Tam vyhledají nádorové buňky a zasáhnou je protinádorovým lékem. Tyto nanočástice jsou založené na uhlíkových kvantových tečkách. Na nanočástice jsou pak následně umístěny molekuly „převleku“, díky nimž celá nanočástice navenek vypadá jako velká aminokyselina. A právě aminokyseliny patří mezi látky, které mají „propustku“ do mozku a mohou projít hematoencefalickou bariérou.

TIP: Efektivnější léčba rakoviny: Speciální nanočástice zesilují účinek ozařování

Když se nanočástice převlečené za aminokyseliny proplíží do mozku, vyhledají tam buňky s molekulou LAT1. Tato molekula bývá vzácná u zdravých lidských buněk a naopak se často objevuje u buněk nádoru. Když budou takové nanočástice zároveň naložené molekulami protinádorového léku, mohly by fungovat jako „řízené střely“, které proniknou do mozku, vyhledají rakovinné buňky a zničí je.

Mezi největší hrozby, kterým dnes africká zvířata čelí, patří nárůst lidské populace, pytlačení a trofejní lovy. S nárůstem populace toho moc neuděláme, druhé dvě hrozby můžeme zcela eliminovat. Opravdu nejen vymýcení nelegálního pytláctví, ale i okamžitý zákaz zcela zákonných trofejních lovů by pro africkou přírodu znamenal obrovskou úlevu. Bohužel ti, kteří o zákazu mohou rozhodovat, se do toho příliš nehrnou.

Přešlapování na místě

Zvířata po celém světě jsou různě chráněna po několik desítek let. Výsledky ochrany vyjádřené vývojem jejich populací jsou ovšem často tragické. Je to zejména proto, že lidé a organizace, kteří mají na ochranu zvířat vliv, jsou propojeni podobně, jako jsou propojeny buňky mafiánských struktur. O ochraně africké přírody tato pravda platí beze zbytku.

Mezi politiky je spousta těch, kteří jezdí do Afriky zabíjet zvířata pro radost. Proto není jednoduché zastavit lov ohrožených zvířat pro zábavu. Mezi trofejními lovci najdete španělského krále, bývalého prezidenta USA, členy anglické královské rodiny atd.

Obchod se slonovinou nebo obecně obchod s částmi zvířecích těl, je dnes jedna z nejvýnosnějších nelegálních činností. Organizované skupiny, které se na něm podílejí, jsou často ty stejné skupiny, které obchodují s drogami nebo se zbraněmi. Tito lidé jsou napojeni také na politiky. Není nic neobvyklého, že v Africe jsou vládní politici zapojeni přímo do pašování slonoviny. Proto se s ochranou zvířat a přírody stále jakoby nedaří hnout. Je to jeden z hlavních důvodů, proč stále přešlapujeme na místě.

Pomáhají jen sami sobě

Lov kvůli trofejím je v dnešní době zcela nepřijatelný a neomluvitelný. Dnes již nežijí statisíce nebo miliony zvířat, na jejichž celkovém stavu se několik stovek ulovených jedinců ročně prakticky neprojeví. Zbývají pouze zlomky. Neobstojí ani tvrzení, že se jedná o tradici, kterou je potřeba udržovat.

Jaká je vlastně realita trofejních lovů? V drtivé většině případů jsou takto zabíjena zvířata, která jsou na lidi zvyklá a mají sníženou útěkovou vzdálenost. Jsou prakticky bez šance uniknout, protože dnešní moderní zbraně jim nedávají šanci přežít a je jedno, jestli se jedná o zabíjení z luku nebo kulovnice.

Mnozí lovci a společnosti, kteří jim tuto „zábavu“ umožňují, se hájí tím, že za peníze, kterými hradí náklady na lov, jsou chráněna ohrožená zvířata. Samotná ochrana je ale sotva jejich cílem, to by mohli rovnou přispět na ochranu zvířat bez „nutnosti“ střílet mnohdy i kriticky ohrožené druhy. I když přijmeme tuto pokroucenou logiku, nezbývá než konstatovat, že peníze, které firmy od lovců vyberou, končí z velké části právě v jejich rukou. Odhaduje se, že jde o více než 90 % ze zaplacené sumy.

Rodinné safari trochu jinak

Lovci trofejí jsou často přirovnáváni k sériovým vrahům, protože mají stejná nutkání jako sérioví vrazi – zabíjí opakovaně, smrt oběti si natáčí nebo fotí a uschovávají si trofeje. Analogie je více než zřejmá.

Zvrácený vztah ke zvířatům vyniká v trendu takzvaných rodinných safari. Pod tímto pojmem si člověk představí dovolenou zasvěcenou pozorování divoce žijících zvířat. Pravda ovšem může být mnohem méně nevinná. Lovci trofejí se totiž často rozhodnou potěšit zabíjením zvířat nejen sami sebe, ale rovnou celou rodinu. Z odsouzeníhodné záležitosti se stává rodinná zábava. Víkendové safari, jehož cílem je zabití žirafy, vyjde v přepočtu na stovky tisíc korun. Oproti sumě, kterou firmy chtějí za lov na lva nebo slona, je to však stále ještě málo. Například zabití lva může stát přes milion korun.

Střelba na snadný cíl

Tragický a odsouzeníhodný je i způsob, jakým se farmy, jež chovají zvířata určená k odstřelu, navenek prezentují. Staví se do role ochránců přírody a tvrdí turistům, že zvířata jsou chována tak, aby mohla být později vypuštěna do volné přírody. To je jasná lež. Predátoři, kteří se narodili v zajetí a byli odchováni lidskou rukou, nemohou být jen tak úspěšně vypuštěni do volné přírody. Množství mladých zvířat nejprve slouží jako turistická atrakce. Návštěvníci si můžou prohlédnout jejich ohradu, pohladit si je, fotografovat se s nimi a jít s nimi na procházku. Za návštěvu těchto farem lidé platí a většinou netuší, že svými penězi podporují pozdější zabití obdivovaných mláďat.

V dobré víře, že pracují pro záchranu šelem, se v těchto zařízeních často lopotí dobrovolníci z celého světa. I oni často zaplatí spoustu peněz, aby mohli během šesti týdnů svého pobytu pomáhat v tzv. „záchranné stanici“ nebo „rezervaci zvířat“. V Jihoafrické republice existuje několik set farem, v nichž jsou lvi odchováváni pro tento způsob lovu.

Ve věku 4–7 let jsou lvi staří natolik, aby se stali trofejemi, a jsou lovcům nabízeni jako cíle. Logicky nemají před lidmi strach. Kvůli lovu jsou někdy lákáni na návnadu, nebo jsou dokonce pod vlivem sedativ.

Žádná idyla v dětství

Ani život mláďat ovšem není nijak idylický. Lvíčata jsou od matky odebírána často jen tři dny po narození, což má fatální následky. Odstavení mláďat od mateřského mléka způsobuje jejich podvýživu, vede k deformacím kostí, dýchacím a zažívacím problémům, problémům se štítnou žlázou, nedostatku vápníku a mnoha dalším onemocněním.

Když jsou lvíčata odebrána, samice jsou hned připraveny znovu zabřeznout a jsou okamžitě oplodněny. Jsou zneužívány jako „porodní stroje“ a vystaveny neustálým traumatům ze ztráty mláďat. Ve volné přírodě lvice odchovávají mláďata přibližně každé dva roky. Na chovných farmách by měly porodit dvakrát ročně. Už po dvou letech jsou lvice zcela vyčerpané a extrémně slabé. Udržování v nevhodných podmínkách a nepřirozeně sestavených skupinách způsobuje neustálý stres a problémy v chování těchto zvířat.

Buď lov, nebo zvířata

Trofejní lov je provozován v mnoha afrických zemích jako způsob uchovávání přírody. Jeho přínos je ovšem minimální a negativní dopad obrovský. Podle studie sponzorované Mezinárodní radou pro lov a ochranu zvěře (CIC) společně s Organizací pro výživu a zemědělství (FAO) představoval přínos lovecké turistiky pro sedm zemí Jihoafrického rozvojového společenství (SADC) za rok 2008 zhruba 190 milionů dolarů. Navzdory prohlášením o přínosu trofejního lovu pro lokální komunitu nejsou pro tato tvrzení žádné důkazy. Dokonce i organizace podporující lov, jako je CIC, přiznává, že drtivá část peněz končí v rukou politiků nebo zahraničních provozovatelů. Pouze 3 % financí se dostanou k Afričanům, jejichž země je pro lovecké aktivity využívána.

TIP: Pomůže jen zákaz lovu: Zbytky pralesa pro život nestačí

Finance, které se do Afriky dostávají díky trofejnímu lovu, jsou tedy zanedbatelné. Neobstojí ani ve srovnání s běžnou turistikou a safari, které je zaměřená pouze na pozorování zvířat. Přínos těchto aktivit je mnohonásobně vyšší. Přesto lov pro zábavu, který ukrajuje z prořídlých populací vzácných afrických zvířat, stále přežívá. Když budou lvi a ostatní zvířata nadále mizet, tento zdroj pramenící z běžné turistiky vyschne. Nejvíc to opět pocítí lidé v Africe.

Poněkud drsný způsob varování před pandemií koronaviru zvolili radní ukrajinského města Dnipro. Starosta nechal za městem vyhloubit 615 nových hrobů. Radnice také nakoupila dva tisíce platových pytlů určených na mrtvoly.

Ukrajinské Dnipro má přibližně milion obyvatel. Podobá se tak například Praze – je zhruba o pětinu menší, hustota zalidnění je však v obou městech srovnatelná. Nákaza koronavirem je zde na úplném počátku – podle informací ukrajinského ministerstva zdravotnictví je k dnešnímu dni v celé zemi 1892 potvrzených případů COVID-19, přičemž 57 lidí již v souvislosti s touto nemocí zemřelo. Za posledních 24 hodin má Ukrajina 224 nových případů.

Samotná Dněpropetrovská oblast, jejímž je Dnipro hlavním městem, eviduje k dnešnímu dni pouhých 41 případů COVID-19. Přesto se místní úřady odhodlaly k radikálnímu kroku. Starosta Borys Filatov nechal za městem vyhloubit 615 nových hrobů. Radnice také nakoupila dva tisíce platových pytlů, určených na mrtvoly. Společně s doporučeními, aby obyvatelé města dodržovali zásady hygieny a sociální odstup, má akce sloužit jako důrazné varování. 

Zatímco část obyvatel Dnipra akci radnice odsuzuje a obviňuje starostu ze šíření paniky, ten podobná nařčení důrazně odmítá: „Nejde o paniku, ale logistiku. Bože nedopusť, abychom hroby a pytle potřebovali,“ prohlásil starosta Filatov.

Velký pátek je pro křesťany slavnostním dnem, během kterého věřící děkují za svou spásu, kterou jim Ježíš umožnil svým utrpením. Pro Židy, jejichž soužití s křesťany nebylo nikdy úplně idylické, ale býval Velký pátek velmi nebezpečným dnem.

Přinejmenším od čtvrtého století našeho letopočtu si křesťané připomínají Ježíšovo ukřižování podle verze z Janova evangelia. Právě tento text ale důsledně a opakovaně označuje jako strůjce a vykonavatele Ježíšovy popravy „Židy“. Podobně to zmiňují i některé modlitby. Tím docházelo k posunutí „odpovědnosti“ za smrt Ježíše v očích středověkých křesťanů z římských úřadů na „Židy“ jako celý národ.

TIP: Židovské pogromy ve středověkých českých zemích

Není proto divu, že tato nenávistná rétorika často právě na Velký pátek přerostla v útoky na židovské komunity v křesťanských zemích. Ve středověku bylo běžné, že křesťané na Velký pátek házeli kameny na židovské domy a někdy docházelo i k horším věcem. Podobné útoky přitom často vedli kněží a byly považovány za rituální mstu za Ježíšovu smrt. Tito kněží ale jednali proti vlastním církevním zákonům, které Židům zaručovaly ochranu a požadovaly po Židech, aby na Velký pátek nevycházeli.

V první části studené války, především během padesátých a šedesátých let, si jaderné mocnosti libovaly v testech jaderných zbraní. Nemalá část z nich se odehrála několik kilometrů nad zemským povrchem, přičemž se po celé planetě rozšířily radioaktivní izotopy. Jedním z těchto izotopů byl i uhlík-14 (¹⁴C), jehož množství se po výbuchu v pozemské atmosféře dočasně zdvojnásobilo.

Jak přečíst žraločí letokruhy

Uhlík-14 z jaderných testů nejprve prostoupil ovzduší a poté se dostal i do oceánů. Pronikl skrz všechny potravní řetězce a stal se součástí všech živých bytostí. Radioaktivní izotopy, jako je například uhlík-14, mají tu vlastnost, že se rozpadají stálou rychlostí – poločas rozpadu ¹⁴C je 5 700 let. Nedokáží jej ale absorbovat mrtvá těla a je proto možné analýzou množství ¹⁴C v organismech, například v jejich kostech či podobných strukturách, odhadnout přírůstky těchto kostí během let a tím určit i jejich stáří. Mezinárodní tým odborníků nedávno prozkoumal těla dvou řadu let mrtvých žraloků obrovských, ulovených v Pákistánu a na Tchaj-wanu.

Žraloci obrovští (Rhincodon typus) jsou zástupci největších žijících žraloků. Obvykle dosahují velikosti kolem osmi až devíti metrů, v mimořádných případech okolo 12 metrů. Nejvyšším věrohodným údajem je v současnosti míra 18,8 metru pro jedince chyceného v Arabském moři. 

Do jisté míry je záhadou jejich věk. Odborníci odhadují, že se dožívají 60 až 150 let. Přesnější určení jejich věku je mimo jiné omezené tím, že nemají klasické kosti. Na žebrech žraloků obrovských jsou ale patrné proužky (připomínající letokruhy stromů), které odpovídají časovým přírůstkům. Dlouho ale nebylo jasné, jak tyto značky interpretovat a jak z těchto proužků odvodit přesné stáří žraloka.

Díky uhlíku-14 z jaderných testů nyní vědci zjistili, že každý proužek v žebru žraloka obrovského odpovídá jednomu roku. Z toho pak následně odvodili i věk zkoumaných žraloků. 

TIP: Jak zjistit stáří mořských želv? Pomocí testů jaderných zbraní!

Jednomu z nich bylo v době smrti 50 let. Jde tak o první případ přesně stanoveného věku žraloka obrovského. Podle Marka Meekana z australského institutu mořských věd v Perthu jde o důležitý dílek skládačky odhalující podrobnosti ze života těchto fascinujících tvorů.