Pivo, brandy, rum. Přesně tato kocovinová kombinace začala vytékat nájemníkům jistého činžáku ve městě Chalakudy na jihu Indie z vodovodních kohoutků – nutno dodat, že k jejich velké nelibosti. Zvláštní kontaminaci nahlásili policii a ta nakonec zjistila, že za „alkoholový útok“ mohou její vlastní lidé.

TIP: V okolí irské továrny na Viagru mají prý permanentní erekci i psi

Ukázalo se, že při nedávném zásahu na ilegální lihovarníky zkonfiskovali muži zákona šest tisíc litrů alkoholu a zakopali jej nedaleko studny, jež napájí právě bytový dům. Tekutiny však z nádob prosákly do podzemních vod a nakonec i do studny. Rodiny z osmnácti bytů tak zůstaly bez vody na pití i hygienu. Vláda jim proto nechala alespoň přistavit cisternu.

Vědci z astrofyzikálního v Bostonu (Harvard-Smithsonian Center for Astrophysics) objevili systém dvojice bílých trpaslíků, ve kterém se trpaslíci oběhnou za pouhých 1 201 sekund, tj. asi 20 minut. Podle všeho jde o dva bílé trpaslíky s héliovým jádrem. 

Tato podivuhodná dvojhvězda, která dostala označení J2322+0509, je ve skutečnosti třetí nejtěsnější ze všech, které ve vesmíru známe. Odborníci předpokládají, že je významným zdrojem intenzivních gravitačních vln, které bychom mohli v budoucnu detekovat našimi přístroji.

Kontrolní dvojhvězda

Čerstvě objevená dvojhvězda má sehrát významnou roli v připravované misi evropské vesmírné gravitační observatoře LISA (Laser Interferometer Space Antenna). Ta by měla vyrazit do vesmíru v roce 2034 a pozorovat by měla jiné druhy událostí, než dnešní pozemní gravitační observatoře. Experti očekávají, že to nejčastěji budou právě gravitační vlny podobných dvojhvězd bílých trpaslíků. Systém J2322+0509 poslouží ke kalibraci a nastavení přístojů.

TIP: Těsné páry bílých trpaslíků splynou do velmi exotického druhu hvězdy

Systém jako je dvojhvězda J2322+0509 nemůže fungovat donekonečna. S každou vyzářenou gravitační vlnou přijde toto extrémní duo o část energie, která pohání jejich vzájemné obíhání. Astronomové odhadují, že přibližně za 6 nebo 7 milionů let už bude ztráta energie natolik velká, že se tito bílí trpaslíci srazí. Zřejmě v tu chvíli splynou v jediného masivního bílého trpaslíka.

Mandril rýholící (Mandrillus sphinx) patřil spolu s gorilou nížinnou k hlavním cílům expedice do rovníkové Afriky. Několik let jsem byl nucen připravovanou cestu do Gabonu odkládat, protože v okolních zemích se přerušovaně válčilo. Národní parky Gabonu byly střídavě otevřené a zavřené. Bohužel pro turisty však během posledních pár let převažovala druhá varianta. V sousední Středoafrické republice řádila občanská válka, které přerostla v genocidu, podobně jako kdysi ve Rwandě. Musel jsem tedy čekat dlouhé roky, než se mi podařilo konečně se dostat na dosah vytouženým zvířecím druhům.

Ráj nedotčené přírody

Gabon je syrová Afrika se vším všudy, naprosto odlišná od toho, co jsem dosud poznal. Celá země je téměř nedotčená, 80 % rozlohy státu je stále pokryto primárním lesem a tropickými savanami. Pro fotografa divoké přírody je to hotový ráj. Největším lákadlem v této zemi je pro mě osobně možnost fotografovat divoké gorily, mandrily, šimpanze a pralesní slony. Tato zvířata by tady možná už nebyla, kdyby neměla k dispozici neuvěřitelně zachovalé přírodní prostředí, které se běžně v Africe nevidí.

Čekání na mandrily

Cesta za mandrily patřila k vrcholům naší expedice. Setkání s těmito krásnými primáty bývají velmi krátká a intenzivní, a proto je třeba se na ně pořádně připravit a mít trochu štěstí. Park Leekedi byl založen v roce 1960 a od roku 1991 tady probíhá intenzivní výzkum mandrilů. Několik skupin primátů je podle určitých parametrů rozděleno a za dohledu vědců z Francie a Jihoafrické republiky zde probíhá bohatě rozvětvený výzkum jejich života. Jedinečná šance, jak mandrily v divoké přírodě spatřit, je připojit se ke skupině, která má každý týden za úkol zvířata vystopovat. My jsme si najali schopného průvodce, jehož zkušenosti nám dávaly určitou jistotu, že mandrily objevíme. Bohužel pro nás uměl pouze francouzsky, ale dorozumívání jsme nakonec směsicí posunků a střípků z několika jazyků zvládli. Po několika dnech jsem už však začal být poměrně nervózní. Náš pobyt se rychle chýlil ke konci a po mandrilech ani vidu, ani slechu.

Celá oblast je po většinu dne bičována tropickým lijákem, takže se primáti schovávají hluboko uprostřed temných lesů. Dost dobře si zatím nedovedu představit, jak se mi podaří v tropickém lese něco vyfotografovat. I v pravé poledne je tady tma jako v pytli. Každý den odpoledne se počasí na chvíli umoudří, ale taky propukne opravdové rovníkové peklo. Před příšerným horkem a dusnem není úniku, teplota na slunci šplhá ke 40 °C. Nic naplat, tady jiné počasí čekat nemůžeme. Odpoledne se pečeme uvnitř terénní Toyoty a s napětím očekáváme, zda se z vysílačky ozve volací kód „mandrilís, mandrilís“.

Život za pestrou maskou

Mandrilové patří mezi největší primáty. Velikostí se řadí hned za gorily, orangutany a šimpanze. Dospělý samec může v průměru dosáhnout výšky kolem 80 cm, a hmotnosti 30 kilogramů. Dokonce prý byly zaznamenány případy, kdy zvlášť vzrostlý jedinec vážil téměř půl metráku! Samice jsou výrazně menší, v průměru zhruba poloviční výšky s hmotností kolem 15 kilogramů. Samci i samice mají výraznou bradku, někdy se žlutým nádechem.
Na rozdíl od samců nemají samice tak pestře zbarvený obličej. Tato barevná „maska“ je výsadní dominantou samců. Částí kolem nosu probíhají rýhované kosti, odtud je odvozen druhový název „rýholící“. Zároveň je oblast kolem nosních kostí výrazně zbarvena od červených odstínů až po modré. Barvy jsou v období páření mnohem výraznější.

Po většinu dne samci setrvávají na zemi, samice s mláďaty se uchylují do nižších partií lesního porostu. Přes noc spí na stromech, převážně v husté vegetaci, kde jsou samice s mláďaty chráněny před dravci. Mandrilové nejsou příliš dobří skokani, ale v případě nebezpečí přeskakují ze stromu na strom.

Z nečinnosti do zběsilého tempa

Stále čekáme a já pomalu ztrácím naději, že mandrily někdy uvidím jinde než v zoo. Horko se nedá vydržet, a tak aspoň na chvíli zastavujeme ve stínu vzrostlých stromů. Náš průvodce cosi drmolí do vysílačky a my už se ani nesnažíme odhadovat, čeho se konverzace týká. Z odpolední letargie nás ovšem vytrhne zvuk, který se z polní vysílačky valí jako kulometná palba. Tento volací kód rozeznáváme celkem přesně: „Mandrilís, mandrilís!“ Konečně je to tady. Řítíme se polní cestou tak zběsile, že naše technika poskakuje po celém voze. Řidič uhání, jako by chtěl dohnat všechen pročekaný čas. Mandrilové nevydrží na jednom místě příliš dlouho, celá tlupa je neustále v pohybu za potravou. Naštěstí pro nás je právě období, kdy dozrává mango, jedna z oblíbených pochoutek mandrilů. Na okraji primárního tropického pralesa se nachází několik stromů s mangem, které jsou často navštěvovány celou tlupou mandrilů.

Po příjezdu na místo není čas na nic zbytečného. Rychle se soukáme do dlouhých rukávů a nepromokavého oblečení, tropický prales neodpouští nic. Evropan se nemůže potloukat pralesem jen tak, všude číhá nebezpečí v podobě ostrých trnů a velmi agresivního hmyzu, nesmíme nic podcenit. Veškerou techniku hezky do rukou, v blízkosti mandrilů nesmí být žádné batohy, tašky a podobné věci, vysvětluje rychle průvodce. Mandrilové jsou velmi zvědaví a mohou být až agresivní. Přibližně půl hodiny se prodíráme hustým pralesem, ve kterém je neuvěřitelná tma. Dobře 80 % sluneční energie pohltí koruny stromů.

Vytoužená blízkost

Stopař dává znamení, abychom přidali do kroku, mandrilové se pravděpodobně přesouvají. Ve zběsilém tempu se snažíme udržet se na nohou a nezakopnout, klopýtáme jeden přes druhého. Z vysílačky se velmi tlumeně ozve pár pokynů a já tuším, že už jsme blízko. Během chvíle už hledím téměř do očí nádherně zbarvenému samci. Okamžitě mě upoutá, jak je mohutný. Něco jiného je, když na mandrila hledíte v zajetí. Pohledu na tohoto vzácného primáta v jeho přirozeném prostředí se ale žádné setkání z umělého odchovu nevyrovná. Jedním slovem nádhera. Stopaři a průvodce pomalu couvají a nechávají nás na okraji tlupy, abychom si mohli kontakt s mandrily vychutnat z první řady.

Samice se drží v uctivé vzdálenosti a při sebemenším podezření ihned mizí na stromech. Některé z nich mají mláďata. Naštěstí jsme vybaveni teleobjektivy, takže je možné život v tlupě bez větších problémů zachytit. Jediným problémem je světlo, kterého je opravdu poskrovnu. Chvíli bezmyšlenkovitě cvakám jako o život, pořád se mi honí hlavou, že to může být naposledy, co mandrily vidím takhle zblízka. V příštím okamžiku mohou být pryč. Dominantní samec si nás bedlivě hlídá a chvílemi z něj opravdu jde hrůza. Zbarvení kolem nosu se mu mění s dopadajícími paprsky od červené až do různých odstínů modré. Tak po půlhodině si celá tlupa na naši přítomnost evidentně zvyká. Všichni se trochu uklidnili a v klidu hodují na všem, co jim přijde pod ruku.

Záruka pralesní rovnováhy

Uklidněné samice vystavují na odiv svá mláďata, a tak mám konečně příležitost spatřit je na vlastní oči. Adolescenti dovádějí v korunách okolních stromů a někteří se dostávají téměř na dosah ruky, jak jim pověstná zvědavost velí. Stačí však jeden neopatrný krok a dominantní samec ihned vyráží k obraně kojící samice. Když se před vámi rozkurážený samec objeví, nesmíte se přikrčit, i proto většinu času musíme stát. Útoky agresivního hmyzu se stupňují, ale všichni jsou jako v transu a bodání moskytů skoro nevnímají. Zapomínáme i na to, že se nacházíme v primární zóně výskytu malárie. Po hodině se začíná velmi rychle stmívat a mandrilové zahajují další část své věčné poutě za potravou. Plni dojmů se pomalu vracíme zpátky do rozpáleného auta a v hlavě se nám přehrávají útržky z mimořádného setkání. Jedinečný zážitek se nám později podařilo zopakovat ještě jednou. Druhé setkání ovšem bylo velmi krátké, ale pozorování tlupy mandrilů se i tak bezesporu stalo nejsilnějším zážitkem, který jsme si z Gabonu přivezli.

TIP: Ugandský park Bwindi: Na návštěvě u horských goril

Pevně doufám, že zdejší výzkum pomůže alespoň z části odhalit skrytý způsob života mandrilů a přispěje k jejich záchraně. Současné stavy jsou totiž v okolních státech decimovány pytláky, kteří primáty loví na maso. Mandrilové patří mezi mimořádné tvory, kteří si stejně jako ostatní živočichové zaslouží naši pozornost a ochranu. Je naší povinností ochránit jejich populace pro budoucnost. Mimo jiné proto, že ve zdejší krajině jsou naprosto nezastupitelní a jejich vyhynutí by se na místním ekosystému viditelně podepsalo. Pro zdejší přírodu jsou důležití jako roznašeči semen a tím udržují primární prales v rovnováze a růstu.

Zbarvení u některých zvířat funguje coby varování pro ostatní, jiným poskytuje dokonalou kamufláž před predátory. Ovšem jak je tomu u brouků, k jejichž hlavním nepřátelům patří ptáci, kteří by si blýskavých krovek měli všimnout jako první? 

TIP: Odvážné mimikry: Chobotnice se maskují tak, že na sebe upoutávají pozornost

Vědci vymysleli pokus, při němž na konce listů rostlin umístili 886 broučích křídel: Některá přitom natřeli různě barevnými laky na nehty, zatímco jiná ponechali v jejich přirozeně zářivých duhových odstínech. Poté sledovali, která křídla lákají ptáky nejvíc. Ukázalo se, že opeřenci mnohem víc útočili na nalakované jednobarevné krovky než na ty přirozené, hrající všemi barvami duhy. Díky třpytu krovek se tedy brouci snáz ukryjí v lesklých listech rostlin.

Černé díry mohou vážit od několika jednotek hmotnosti Sluce až po desítky miliard Sluncí. Podle jejich hmotnosti je dělíme na:

• černé díry hvězdné hmotnosti s hmotností typické hvězdy (4 až 15 hmotností Slunce)
• černé díry střední hmotnosti s hmotností kolem 50 až 100 000 hmotností Slunce.
• obří černé díry s hmotností v řádech od 10⁵ do 10¹⁰ hmotnosti Slunce
• superobří černé díry s hmotností nad 10¹⁰ hmotnosti Slunce

Zatímco nejmenší černé díry vznikají jako pozůstatky zaniklých hmotných hvězd, obří a superobří se nacházejí v centrech galaxií. Nejméně přehlednou je situace okolo černých děr střední hmotnosti. Podle vědců jde o obtížně vystopovatelné objekty, neboť na rozdíl od svých větších sestřiček nedisponují dostatečně velkou silou, aby mohly ve velkém požírat okolní hvězdy a produkovat tak záření.

Střednětěžká záhada

V roce 2006 objevily rentgenové observatoře Chandra a XMM-Newton silné rentgenové záření, přičemž nebylo jasné, odkud záření pochází a ani to, zda jde o záření vzniklé uvnitř Mléčné dráhy nebo z jejího vnějšku. Astronomové tehdy záření připisovali roztržení hmotné hvězdy, která se příliš přiblížila některé černé díře. 

Zajímavé na celé věci ale bylo to, že záření nepřicházelo z centra žádné z galaxií ale spíše z jejího okraje, kde by se podle současných teorií supermasivní černé díry nacházet neměly. Zároveň se jevilo jako nepravděpodobné, že by zdrojem byla neutronová hvězda v Mléčné dráze. Zdroj záření vědci pojmenovali 3XMM J215022.4−055108 a začali pracovat s možností, že by mohlo jít o středněhmotnou černou díru.

TIP: Čínští astronomové objevili černou díru, která boří současné teorie

Na pravděpodobně definitivní rozřešení záhady si ale vědci museli počkat. Přineslo je až pozorování Hubbleova teleskopu, které jako zdroj záření označilo objekt na okraji vzdálené a husté hvězdokupy. Podle vědců jde pravděpodobně o obnažené jádro málo hmotné trpasličí galaxie, která byla roztržena během interakce se sousední galaxií.

Porovnání s dalšími údaji rentgenové observatoře XMM-Newton pak umožnilo odhadnout hmotnost černé díry sídlící v této trpasličí galaxii. Podle vědců její hmotnost odpovídá zhruba 50 tisícům Sluncí, což ji řadí mezi černé díry střední velikosti.

Apokryfy často vyvolávají kontroverzní či přímo negativní reakce. Ne všechny apokryfní spisy jsou však svým obsahem v protikladu k běžnému židovskému či křesťanskému učení. Většinou jsou jen doplňkem nebo alternativou toho, co píší kanonické texty.

Číst je či nečíst?

Židé se na podobě posvátných textů Starého zákona shodli koncem 1. století. Do takzvaného palestinského kánonu nezahrnuli některé mladší starozákonní texty, které pokládali za méně důležité. Tyto texty se ale dostaly do řeckého a latinského překladu Starého zákona (takzvaná Septuaginta a Vulgáta). Konkrétně jde o spisy Tóbijáš, Júdit, tři Knihy makabejské, Moudrost Šalamounova, Sírachovec a některé přídavky ke kanonickým knihám Daniel, Ester a Jeremjáš.

Jako apokryfní je nazývají pouze protestanti, kteří je stejně jako židé nestaví na úroveň ostatních biblických knih. Reformované církve (kalvinistické) je vůbec jako součást bible neuznávají a luteráni a anglikáni jen připouštějí, že jejich čtení je užitečné. Katolíci pro tyto spisy užívají termín deuterokanonické („druhotně kanonické“). Jsou tedy považovány za součást kánonu, ale přiznává se jim menší důležitost. Východní pravoslavné církve je nepokládají za kanonické, ale zároveň „mají být čteny“.

Křesťanské apokryfy

Římskokatolická církev používá výraz apokryf pro knihy, které nejsou v palestinském kánonu a chybí i v řeckém a latinském překladu bible. Jde například o spisy Jubilea, Život Adama a Evy, První a Druhý Henoch, Závěť dvanácti praotců, Mojžíšovo nanebevzetí, Mučednictví Izajášovo a další.

Protestanti je označují za pseudoepigrafy („lživě nazvané spisy“), neboť autorství bylo často dodatečně připsáno významným biblickým osobnostem, aby tak vzrostla autorita těchto knih. 

Novozákonní apokryfy jsou spisy z 1. až 4. století, které obsahem a formou připomínají knihy Nového zákona. Ve svém názvu mají obvykle jméno některého z apoštolů, ale nikdy se nestaly součástí žádného novozákonního kánonu a žádná křesťanská církev je neuznává.

Prokázalo se ale, že některé apokryfy mají společný zdroj s uznávanými spisy. Takovým případem je třeba sbírka Ježíšových výroků (logií) označovaná písmenem Q (z německého Quelle = pramen). Tyto výroky byly sepsány v řečtině na základě ústně předávané tradice, která zřejmě skutečně sahá až do období Ježíšova života. Sbírka Q tvoří společnou látku pro Matoušovo a Lukášovo evangelium a je převážně zaměřena na Ježíšovo učení o království nebeském. Na rozdíl od kanonických evangelií se zde nepíše o Ježíši jako o mesiáši – vykupiteli lidstva. 

Přítel Jidáš, družka Máří

Mezi novozákonními apokryfy lze najít apoštolské skutky, listy, apokalypsy a především pak apokryfní evangelia. Z gnostického prostředí pochází Evangelium podle Jidáše, které tuto postavu v rozporu s běžným podáním líčí pozitivně. Ježíš Jidáše zasvětí do vyšší formy duchovního poznání a Jidáš svou domnělou zradou jen poslušně vykoná boží vůli. Zajímavými texty jsou evangelia Ježíšova dětství (Tomášovo, Jakubovo, Matoušovo), která často velmi naivním a lidovým způsobem líčí různé odjinud neznámé epizody z rané fáze Ježíšova života.

V několika apokryfních evangeliích hraje důležitou roli Marie Magdaléna. Vystupuje v nich jako významná Ježíšova žákyně. V rozhovorech mezi Ježíšem a učedníky často klade důležité otázky. Zatímco mnozí apoštolové Ježíšovo učení nechápou, Magdaléna mu velmi dobře rozumí a dokonce vystupuje v roli duchovního vůdce. Ve Filipově evangeliu se dokonce píše o Marii Magdaléně jako o Ježíšově družce.

TIP: Dva tisíce let trvající tajemství: Kde se skrývá Svatý grál?

Dochovalo se též apokryfní Mariino evangelium, které se odehrává krátce po Ježíšově zmrtvýchvstání. Jeho učedníci se bojí nebezpečí a smrti. Marie Magdalena je utěšuje a dodává jim odvahu. V jedné části textu Marie seznamuje učedníky s naukou o duchovním rozvoji, překonání nevědomosti a boji duše s ďáblem. Petr však zpochybňuje Mariino oprávnění zprostředkovávat Ježíšovo učení, protože v ní vidí soupeře ve vedení ostatních apoštolů.

Letadla jsou na zemi. Vlaky stojí v depech. Svět, hlavně ve městech, ztichl. Lidská civilizace výrazně zpomalila svůj každodenní provoz. Pandemie zasáhla prakticky všechny státy a kontinenty. A podle seismologů se teď vlastně utišila i celá planeta. Země totiž díky lidským aktivitám vibruje, až tak, že je to měřitelné.

Belgický geolog a seismolog Thomas Lecocq z Royal Observatory in Belgium si nedávno všiml, že se belgické hlavní město „třese“ o 30 až 50 procent méně než v době před spuštěním pandemické karantény. Vědci v Los Angeles a v Londýně pozorují stejnou situaci. I tam je méně slabých otřesů, než dříve.

TIP: Radost z gólu na fotbalovém šampionátu zaznamenaly seismometry v Mexiku

Naproti tomu seismologické stanice, které se nacházejí na odlehlých místech světa, takové utišení „vibrací“ planety prakticky nezaznamenaly. Seismologové každopádně nejsou z nečekaného seismického klidu vůbec smutní. Znamená to totiž, že se teď jejich měření pomocí velmi citlivých přístrojů stávají přesnějšími. Mohou s nimi detekovat zcela nepatrné otřesy.

Tanky byly za Velké války považovány za mobilnější obdobu artilerie – ne náhodou je otec francouzských obrněných sil Jean Baptiste Eugène Estienne organizoval podle struktury běžné u dělostřelectva. Zatímco pancíř zůstával slabý a jeho tloušťka nepřekračovala 20–30 mm, výzbroj si musela umět poradit i s odolnými opevněními. Tvořila jeden z klíčových parametrů prvních obrněnců, a proto mezi nimi zkusíme nalézt ten s nejvražednějším arzenálem. Nepůjde nám jen o počet a ráži děl, ale také o jejich rozmístění a účelnost lafetace, aby střelci mohli efektivně plnit své úkoly.

Zadruhé: nejsilnější arzenál 

Všechny britské těžké tanky vycházely z modelu Mark I, za jehož vývojem stálo poněkud překvapivě námořnictvo, protože mělo se stavbou obrněných prostředků největší zkušenosti. Experti Royal Navy se na výzbroji britských tanků podepsali hned dvěma způsoby – jednak sáhli po námořních dělech ráže 57 mm, jednak je rozmístili do sponsonů – bočních nástaveb typických pro lodě. Z dnešního pohledu šlo o poněkud kuriózní volbu. Armády velmocí už řadu let používaly obrněné automobily osazené otočnými věžičkami s kulomety či lehkými kanony na střeše (tímto řešením se mohl pochlubit i první sériově vyráběný pancéřovaný vůz Charron-Nakašidze z roku 1905).

Přestože šlo o téměř ideální řešení, jež zbrani propůjčovalo možnost palby do všech směrů i vysoký náměr, námořníci zůstali konzervativní. Kanony ve sponsonech pálily jen v omezených úhlech, trpěly otřesy ve špatně odpružených strojích a střelec měl výhled vždy pouze na jednu stranu. Jako kontroverzní se jeví i produkce dvou zbraňových verzí, a to u všech typů od Mark I po Mark V. „Mužský“ (Male) tank byl osazen dvěma děly a trojicí kulometů, díky čemuž měl umlčovat pevnůstky a bunkry. „Ženská“ verze (Female) nesla výhradně kulometnou výzbroj ráže 7,7 mm a měla se vypořádat s měkkými cíli. V praxi toto členění přinášelo potíže – jednak zbytečně zatěžovalo výrobní kapacity továren, navíc se kulometné tanky dostávaly do choulostivých situací, kdy jejich výzbroj nedostačovala.

Chrtí kulomety

Vrchol vývoje středních tanků královské armády představoval Medium Mark A Whippet. Na rozdíl od neohrabaných těžkých typů měl po prolomení fronty uhánět do nitra protivníkovy obrany a maximalizovat územní zisky. Pro dosažení vyšší rychlosti (13,5 km/h oproti osmi u těžších modelů) měl menší rozměry a váhu. Odlehčení doznala i výzbroj tvořená čtyřmi lehkými kulomety, jejichž palebné pole nicméně pokrývalo všechny směry. Vzhledem k pouhým třem členům osádky nebyla obsluha všech automatů zároveň možná, i tak se do ní musel zapojovat též velitel stroje.

Celkově se arzenál whippetu jevil jako spíše nedostatečný – pokud by v hloubi nepřátelského území narazil na tužší odpor, neměl na něj čím odpovědět. Vzhledem k tomu, že whippety na frontu přišly v posledních válečných měsících, už však protivník jejich odolnost příliš neprověřil. To těžký francouzský saint-chamond se chlubil výzbrojí, za kterou by se nemusel stydět ani leckterý tank druhé světové války – 75mm kanonem doplněným o čtveřici kulometů ráže 8 mm.

Nepraktické umístění

Dokázal si tedy poradit s opevněními i pěchotou, jenže nepromyšlená lafetace děla v přídi působila značné potíže. Chtěl-li střelec pálit z hlavní zbraně, musel řidič otáčet celým tankem, což u podmotorovaného kolosu s devítičlennou osádkou představovalo značnou psychickou i fyzickou zátěž – nemluvě o zdlouhavém míření.

Závěrečná část: Monstra pod drobnohledem: Jaký byl nejlepší tank Velké války? (5) (vychází v pátek 10. dubna)

Zmíněný Schneider CA1, který se na frontu dostal jako první z francouzských obrněnců, disponoval kanonem téhož kalibru a dvojicí kulometů. Na střední tank o hmotnosti 14,5 t šlo o slušnou výzbroj, jenže opět nešťastně umístěnou. Dělo se nacházelo ve střílně v pravém předním rohu korby, takže míření obnášelo podobné trable jako u těžšího bratra. Levou stranu navíc bránil výhradně kulomet, což ji činilo zranitelnou vůči dělostřelbě. Tyto nedostatky se naplno projevily při prvním uspěchaném nasazení schneiderů v dubnu 1917. Do útoku u Chemin des Dames vyrazilo 132 strojů, které se ploužily rozbahněným bojištěm. Pro vilémovské kanonýry představovaly ideální cíle a 57 z nich se proměnilo v planoucí pochodně. 

Jevištěm jednoho z nejodpornějších kanibalských dramat se stalo Skotsko, kde se pravděpodobně ke konci 14. století narodil jistý Sawney Beane. Pocházel z vesnice nedaleko Edinburghu a již v raném věku se začal potulovat po okolí. Tou dobou také objevil jeskyni ukrytou v Gallowayských útesech, o níž se později proslýchalo, že zasahuje více než míli pod moře.

Skalní dutina se Sawneymu a jeho společnici „Černé“ Agnes Douglasové, stala doupětem, z něhož podnikali loupeživé nájezdy do širokého okolí. A běda poutníkovi, který se dvojici připletl do cesty. Byl zabit a jeho tělo odvlečeno do jeskyně, kde si z něj Sawney a jeho družka připravili vydatný pokrm.

Víc krků víc sní

Řádění lidožroutů pokračovalo celých 25 let. Za tu dobu se klan Beanů rozrostl o 14 dětí a později i o vnoučata. Potomstvo, které se rodilo do zvrácených poměrů, se záhy automaticky zapojovalo do kanibalských praktik rodičů a „lovecké výpravy“ nabraly většího formátu. Klan si začal troufat i na skupinky lidí a stávalo se, že jeskynní hnízdo sloužilo jako skladiště i pěti nebo šesti mrtvol najednou.

TIP: Pojídání lidí: 5 nejznámějších případů kanibalismu

Záhadné mizení osob zákonitě budilo podezření, které časem přerostlo v pokusy o vypátrání původce. Než však lidé přišli na to, jaké ohavnosti se děly prakticky před jejich očima, uplynula dlouhá doba. Vchod do sídla Sawneyho bandy byl totiž zamaskován tak šikovně, že jej lidské oko nebylo s to spatřit ani po důkladném pozorování. Nakonec ale byla celá rodina lidožroutů dopadena a převezena do Edinburghu, kde roku 1435 za příšerných muk skončila svou neslavnou existenci.

Přestože se historické prameny rozcházejí v počtech obětí Sawneyho bandy (a některé zpochybňují i samotnou existenci kanibalského klanu), má se za to, že Sawneyho rodina má na svědomí více než tisícovku lidí.