Zkušenost z předchozích nasazení britských tanků pozitivně projevily při prvním masovém úderu obrněnců u Cambrai v listopadu 1917. Britové se konečně rozhodli poslat do boje kompletní Tankový sbor o síle 476 strojů a nechat je ukázat svůj plný potenciál. Měly se pohybovat po trojicích, kdy první obrněnec palbou napadl obránce zákopů, zatímco zbývající dvojice kryla vlastní pěchotu. Jeden ze tří tanků měl na trupu připevněné hatě, které dovezl až k zákopu a svrhl je do něj. Vytvořil tak můstek, po němž stroje i pěchota příkop překonaly a mohly pokračovat do hloubky obrany.

Postupný vývoj 

Stovky těžkých tanků u Cambrai Němce překvapily a přeživší donutily ustoupit. Do večera Britové postoupili o devět kilometrů, za což zaplatili ztrátou 4 000 vojáků a 49 strojů vyřazených zejména dělostřelbou. Německé ztráty dosáhly dvojnásobku a úspěch masového nasazení tanků znamenal přelom v myšlení britské generality, neboť přesvědčil i nejzarytější odpůrce nové zbraně. A to i přesto, že nakonec ofenzivu u Cambrai zastavila houževnatá obrana a Londýn odepsal téměř 180 obrněnců. Tanky Mark IV se poté objevovaly ve vysokých počtech na frontě až do konce války a zapojily se do všech větších útočných operací roku 1918. Sice stále trpěly nespolehlivostí, byly pomalé a neohrabané, nicméně pěchota si je oblíbila a mnozí vojáci vděčili jejich přítomnosti na bojišti za svůj život.

Posunout těžkou tankovou zbraň Jeho Veličenstva na novou úroveň měla další modernizace, z níž vzešel typ Mark V. Motor Ricardo disponoval výkonem až 110 kW, kvalitnější převodovka Wilson usnadnila ovládání. Oproti starším verzím zvládal řízení kolosu jediný muž (namísto tří), jenž se mohl těšit z větší pohyblivosti tanku. Ačkoliv pancíř zesílený až na 16 mm zvedl hmotnost oproti „čtyřce“ z 28 na 29,5 t, rychlost se lehce navýšila. Zbytek osmičlenné osádky se konečně dočkal funkční ventilace i chlazení motoru, takže interiér už nepřipomínal pec. I za teplého počasí, delší jízdy či intenzivní palby se v „pětce“ dalo lépe dýchat a bojovat.

Konec zákopové války

Do konce války sjelo z linek asi 400 strojů Mark V. Poprvé si zabojovaly začátkem července 1918 u Hamelu a úspěšně podpořily australskou pěchotu. K jejich nejmasovějším vystoupením se následujícího měsíce zařadila bitva u Amiensu, do níž vburácelo 288 tanků, a ve spolupráci s dalšími typy obrněnců pronikly nepřátelskými liniemi. Mnozí odborníci tuto bitvu považují za symbol konce zákopové války a předzvěst manévrového tankového boje, který proslavil Wehrmacht o dvě desetiletí později. Přes nárůst kvality i bojové hodnoty však nelze Mark V považovat za typ, který by nejvýrazněji ovlivnil válečné dění – na to se objevil pozdě a v malých počtech.

Druhou nejsilnější tankovou velmocí se stala Francie, jež těžila z rozvinutého automobilového průmyslu, strojírenství i zbrojní výroby. Armáda země galského kohouta postupně zavedla trojici typů, z nichž se mezi ty těžké zařadil Saint-Chamond o hmotnosti 22 t. Monstrum s osmičlennou osádkou se začalo rodit v únoru 1916 u společnosti FAMH.

Nejednotní Francouzi 

Základem se stal podvozek traktoru Holt, což vývoj zrychlilo i zlevnilo. Trup tvořila jednoduchá krabice, respektive ocelové úhelníky s přinýtovaným pancířem o síle 8–15 mm. Celkově nešlo o příliš vydařený typ a značné rozměry z něj činily snadný cíl vilémovských kanonýrů. Generalita přesto už zjara 1916 objednala čtyři stovky kusů. Saint-chamondy se poprvé objevily na frontě v dubnu 1917 za druhé bitvy na Aisně.

Pokračování: Monstra pod drobnohledem: Jaký byl nejlepší tank Velké války? (4)

Přes neohrabanost a poruchovost dokázaly pěchotu podpořit, ale spíše než jejich vlastní kvalita k tomu přispívalo promyšlené nasazení. Kolosy bojovaly ve skupinách po tuctu strojů, jež podporovaly menší a hbitější tanky Schneider CA1. Se zkompletovanými 400 kusy sice patřily k početnějším obrněncům, přesto si titul nejužitečnějšího tanku nezaslouží. O německých těžkých strojích A7V, jejichž vliv na výsledek války byl vzhledem ke dvaceti vyrobeným kusům nulový, se v této části článku nemá smysl zmiňovat. Zdaleka nejužitečnějším tankem konfliktu s nejvýraznějším vlivem na jeho výsledek se tak stal britský Mark IV. 

Kozorožci walia (Capra walie) jsou stejně výjimeční jako etiopská krajina. Když je chcete spatřit, musíte se vydat do severní části země, do srdce pohoří Simien.

Cesta vede do hor

Cesta za kozorožci walia vede z historického města Gondaru až do výchozího bodu pro výlety v Simienském národním parku. Tím je malé městečko Debark, jen několik desítek kilometrů vzdálené od vstupní brány parku. Nezpevněná cesta, která se klikatí po hřebenech, náhorních planinách a horských úbočích vás dovede až na místo známé jako Chennek Pass.

Skalnaté srázy na levé straně zde padají hluboko a ostře dolů do širokých rozeklaných údolí s množstvím převisů, úzkých ochozů a malých terasových louček. Souvislé porosty stromových vřesovců se střídají s alpinskými loukami a porosty lobélií. A právě tady, v nadmořských výškách kolem 3 600 metrů, máte velkou šanci setkat se tímto zajímavým a endemickým druhem horských koz.

Pastva na zadních nohou

Strmé srázy poskytují kozorožcům walia, kteří tráví více než polovinu času na stráních se sklonem přes 45°, výborné útočiště a ochranu. Z posledních výzkumů také vyplývá, že samice preferují strmější svahy než samci.

Kozorožci jsou nejaktivnější ráno a pozdě odpoledne. Noc tráví pod převisy nebo na úzkých plošinách ve strmých svazích, které jim zaručují ideální a bezpečné místo pro odpočinek. Když však dorazíte na Chennek Pass v ranních hodinách, můžete mezi 9. a 10. hodinou kozorožce spatřit. Právě tehdy totiž vycházejí na blízké náhorní planiny a louky, kde se pasou na vřesech, lišejnících a listech lobélií. V menší míře se živí i tuhými horskými travinami. Hlavně dospělá zvířata jsou často vidět, jak stojí na zadních nohou, aby tak měla lepší přístup k nižším větvím stromového vřesovce.

Duely ve smíšené společnosti

Není nijak neobvyklé vidět walie ve společnosti velké skupiny pasoucích se dželad (Theropithecus gelada). Oba druhy si nijak potravně nekonkurují a společné pasení je z důvodu bezpečnosti výhodné.

Kozorožci se někdy objevují v malých skupinkách, ale jindy je spatříte ve stádech čítajících přes 25 jedinců. Ve skupinách jsou většinou zastoupeny jak samice s mláďaty, tak i dospělí samci. Důvodem takové skladby je patrně skutečnost, že samice walií mohou zabřeznout v průběhu celého roku i když sezona páření vrcholí od března do května. V tuto dobu je také až třetina samců starších čtyř let v říji a bedlivě sledují receptivní samice. O většinu páření se však postarají starší, alespoň sedmiletí samci, kteří spolu v tomto období často bojují typickými střety masivních toulců. Poražený samec se většinou nijak nevzdaluje od stáda a nadále se účastní všeho dění. Není také příliš vzácné vidět mladší dospívající samce, jak mezi sebou bojují a cvičí se v tomto umění rytířských duelů. Hravé potyčky někdy trvají více než hodinu. Během ní se skupinka mladých samců neustále sleduje a provokuje k boji.

Evergreen africké přírody

V případě úspěšného zabřeznutí nosí samice plod po dobu 165–175 dní. Vrchol období porodů spadá do září a října, výjimečně se rodí dvojčata. Někteří mladí samci po dosažení dvou až tří let odcházejí od stáda a připojují se ke stádům tvořeným výhradně ze starších samců.

TIP: Důstojný kozorožec: Nejlepší alpský horolezec

Současná populace kozorožců walia se odhaduje na 450 jedinců, což je zhruba třetinový vzestup oproti roku 1980. Vzhledem k velmi nízkému stavu však tento druh stále patří k vysoce ohroženým. Hlavním nebezpečím pro něj, tak jako i jinde v Etiopii a ostatně všude v Africe, je destrukce původních biotopů vlivem činnosti člověka. Nejčastějším problémem pak je spásání v oblastech národních parků, nezákonné vypalování porostů původních rostlinných společenstev a zvýšená lidská aktivita v oblastech výskytu ohrožených druhů.

Vědci pod vedením Juana Antonia Belmonteho z Canaries Astrophysical Institute se zaměřili na největší ze starých budov, Ad-Dér neboli Klášter. Právě do jeho útrob totiž sluneční paprsky pronikají přesně v okamžik zimního slunovratu. Zároveň světlu stíní hlava lva – posvátného zvířete – umístěná naproti Kláštera.

Rovnodennost, slunovrat a paprsky

Klášter však není svým účelem osamocen. Vědci podrobili statistickým analýzám několik dalších nabatejských staveb v oblasti. „Tyto památky jsou úžasnými laboratořemi, v nichž se potkávají Slunce, Měsíc, hvězdy i okolní krajina,“ vysvětluje vědec. „Přesně vypočítaná orientace dokazuje význam astronomie pro náboženství jejich stavitelů.“

TIP: Petra a Vádí Rum: Kamenné poklady Jordánska

Například Urnova hrobka má hlavní vchod namířený k bodu, do nějž slunce zapadá během rovnodenností. „Zároveň však paprsky během slunovratů svítí do rohů vnitřních prostor,“ upozorňuje Juan Belmonte. Těchto charakteristik využívali i křesťané, když v roce 446 n. l. hrobku přeměnili na kostel. „Vánoce i narození sv. Jana Křtitele totiž připadají právě na slunovraty,“ připomíná souvislosti vědec. „Soulad s několika astronomickými parametry i ostatními strukturami může být jen těžko náhoda,“ je přesvědčen vedoucí výzkumu o důležitosti svého objevu.

Tolkiena nazývají literární historikové otcem moderní fantasy. Jeho příběhy o elfech, hobitech a trpaslících inspirovaly desítky dalších autorů. Díla Hobit aneb cesta tam a zase zpátky i Pán prstenů se dočkaly i filmové podoby. Jaký byl jejich autor?

Rozkol kvůli víře

Ačkoliv se o Johnu Ronaldu Reulovi Tolkienovi hovoří jako o anglickém spisovateli, narodil se roku 1892 v Oranžském svobodném státu, který ležel na území dnešní Jihoafrické republiky. Jeho otec zde totiž řídil místní bankovní pobočku. Tolkienův rod navíc přišel do Británie až v 18. století z německého Saska. Malý John ovšem na africkém kontinentu dlouho nepobyl. Jeho matka totiž špatně snášela místní klima, a tak se s oběma svými syny vrátila zpět do rodné Anglie. Právě tam dopadly na budoucího literáta první rány osudu. Co se stalo?

John a jeho mladší bratr Hillary už se těší, až za nimi do Anglie přijede tatínek. Jenže Arthur Tolkien zemře v Africe na revmatickou horečku. Rodina se musí protloukat bez něj. Zpočátku je podporují příbuzní. Avšak v roce 1900 přestoupí Mabel Tolkienová ke katolictví. To jí její převážně baptistická rodina nemůže odpustit. Teď se vdova musí o své dva chlapce postarat sama. Kupodivu si vede docela dobře. Vyučuje je latině, řečtině a francouzštině. To ona podnítí ve svém starším synovi hluboký zájem o jazyky. Roku 1904 ale zemře na cukrovku. Kdo se teď dvanáctiletého Johna a o dva roky mladšího Hillaryho ujme?

Hochy si vezme na starost katolický kněz Francis Xavier Morgan. Díky němu mohou sirotci studovat. Vše se poněkud zkomplikuje, když šestnáctiletý John Ronald Tolkien potká o tři roky starší Edith Brattovou. Okamžitě zahoří k dívce velkou láskou, jenže jeho pěstounovi se toto milostné vzplanutí vůbec nezamlouvá.

Jako z románu

Kněz si myslí, že jeho svěřenec by se měl především soustředit na studium. Navíc se dívka hlásí k anglikánské církvi. Pro katolíka představuje partii zcela nevhodnou! „Zakazuji ti slečnu Brattovou jakkoli kontaktovat do doby, než dosáhneš věku jednadvaceti let,“ řekne poručník mladíkovi přísně. A Tolkien ho skutečně poslechne. Za pět let na svou lásku dávno zapomene, myslí si kněz. Ovšem to se mýlí!

Sotva mladík dospěje, napíše Edith Brattové dopis, v němž se jí svěřuje se svou neutuchající nákloností k ní a žádá ji o ruku. Jenže Tolkienova vyvolená se bude vdávat za jiného. Znamená to pro mladého muže konec nadějí? Ale kdepak – přemluví Edith, aby se s ním večer setkala pod železničním viaduktem. Mladá žena zjistí, že Tolkiena stále miluje. Zruší zasnoubení a vdá se za svého věrného ctitele. Předtím konvertuje ke katolicismu, aby v jejich manželství nedocházelo k náboženským rozepřím.

Kdo by si pomyslel, že tak romantický vztah může existovat ve skutečném světě a ne pouze v ženských románech? Po svatbě se však příběh ústřední dvojice nerozvíjí až tak pohádkově. Evropa se totiž proměnila v jedno velké bojiště…

Nemoc jako požehnání

Mladý muž narukuje do armády až roku 1915, nejprve chce totiž dokončit studia. Stane se členem pluku lancasterských střelců a získá hodnost nadporučíka. Již roku 1916 však onemocní takzvanou zákopovou horečkou. Jedná se o infekční chorobu, kterou přenášejí vši šatní. Místo v zákopu tedy Tolkien leží v nemocnici. Během zotavování pracuje na Knize ztracených příběhů. Jde o pohádková vyprávění založená na mytologii a folkloru. Báje, pověsti i lidové zkazky totiž spisovatel opravdu miluje, což se projeví nejvíce v Silmarillionu, který zachycuje mýty Středozemě.

TIP: Hora osudu: Místo, kde byl ukut Tolkienův prsten

Po svém uzdravení působí Tolkien jako důstojník v Británii, kde dohlíží na výcvik nových branců. Historikové se shodují, že nebýt onemocnění, spisovatel by se nejspíš konce války nedožil. Nižší důstojníci patřili k nejohroženější skupině vojáků. 

Ještě během války, roku 1917, se Tolkienovým narodí první syn John, který se v dospělosti stane katolickým knězem. Jedináček nezůstane, na svět přijdou ještě další tři děti: Michael, Christopher a Priscilla.

Od dětských vyprávěnek k bestselleru

Jak si spisovatel vede profesně? Velmi úspěšně. Po válce začne tvořit slovník středověké angličtiny. Roku 1924 se stane profesorem anglosaského jazyka. Spolu se svým přítelem irským spisovatelem Clivem Steplem Lewisem založí na Oxfordu neformální literární uskupení Inklings, překládané jako Tušitelé či Inkousťata. Publikuje množství vědeckých prací. Během té doby však nezapomíná ani na svou rodinu.

Svým dětem každý rok píše nádherně ilustrované dopisy od Otce vánoc, tedy britské obdoby slavného Santa Clause. Před spaním jim vypráví vymyšlené pohádky. Právě tak vzniká známý příběh hobita Bilba Pytlíka, kterého čaroděj Gandalf namočí do dobrodružné výpravy s trpaslíky na cestě za získáním jejich ztracené domoviny. Když si ještě nedokončenou verzi příběhu o hobitovi přečte jedna spisovatelova studentka, která pracuje v nakladatelství, napadne ji, že by se to mohlo dětskému publiku líbit. Nakladatel nakonec souhlasí s vydáním knihy poté, co vyprávění otestuje na svém malém synovi. Roku 1937 spatří světlo světa Hobit, jenž si získá čtenáře i mezi dospělými.

Zářící hvězda

Úspěch dobrodružství Bilba Pytlíka povzbudí Tolkiena k psaní dalších děl z žánru fantasy. Mezitím však vypukne druhá světová válka. Profesor po setmění prochází Oxfordem a hlídá, aby měli lidé zatažené závěsy a nestali se terčem bombardování. I tuto válku spisovatel přežije, a tak v padesátých letech vyjde jeho nejslavnější dílo Pán prstenů. Také je chtěl Tolkien původně napsat jako vyprávění pro děti, avšak nakonec mu z toho vyšel komplikovanější příběh.

Zamýšlel rovněž, že román vyjde v jedné knize. Jenže po válce se Británie potýká s nedostatkem papíru, proto nakladatel rozhodne, že vyprávění o prstenu moci vyjde jako trilogie. Jednotlivé díly Tolkien pojmenuje Společenstvo prstenu, Dvě věže a Návrat krále. Ten poslední název se mu ovšem vůbec nezamlouvá. Podle jeho přesvědčení to až příliš vyzrazuje vyústění příběhu, tedy skutečnost, že se jedna z hlavních postav příběhu Aragorn domůže svého nároku na trůn.

TIP: Pohádka o lovcích mamutů: Štorchova kniha je víc fantasy než historie

Trilogie o fantastickém světě Středozemě vzbudí mezi čtenáři velký ohlas. Tolkienova hvězda stoupá stále výš. Za svůj přínos literatuře obdrží roku 1972 od královny Alžběty II. řád britského impéria. Ta doba je pro něj však spíše neradostná. V předchozím roce totiž zesnula jeho milovaná manželka. On sám se odebere na věčnost o rok později. Popularita jeho literárních děl ale žije dál… 

V posledních letech jsme svědky velkého pokroku ve vývoji mozkových čipů, které slouží jako rozhraní mezi elektronikou a živou mozkovou tkání. Nejnovějším úspěchem je v tomto směru technologie, kterou nedávno představili odborníci americké University of California v San Francisku.

Jde o nový typ mozkového čipu, který je vybavený pokročilou umělou inteligencí. Vědci vycvičili tuto inteligenci tak, že dokáže propojit elektrické signály mozkových buněk s textem. Systém ještě není úplně vyladěný a tvůrci ho neustále zdokonalují. Přesto už dokáže překládat mozkové vlny do podoby textu s chybovostí asi tři procenta. To již není příliš vzdálené s chybovostí při profesionálním zapisování textu.

TIP: Nissan představil zařízení, kterým auto předpovídá, co udělá řidič

Vědci při vývoji mozkového čipu využili čtyři dobrovolníky, kteří již měli v mozku implantované elektrody kvůli léčbě. Díky nim se umělá inteligence naučila spojovat konkrétní uspořádání mozkových vln s větami v podobě textu. Zařízení sice momentálně zvládá jen jednoduché věty vytvořené z pouhých 250 různých slov, i tak je to ale pozoruhodný pokrok. V dohledné době by podobné systémy s rozhraním mezi počítačem a mozkem mohly „rozmluvit“ pacienty, kteří z nějakého důvodu přišli o schopnost řeči.

Venuši můžete již od začátku roku sledovat na její cestě večerní oblohou ze souhvězdí Kozoroha přes Vodnáře, Ryby a Berana až do Býka, v němž se objevila na sklonku března. Po celou dobu přitom představovala jedinou nápadnou planetu, kterou jste mohli v první polovině noci zahlédnout i bez dalekohledu. A v dubnu to tak zůstane.

Její dubnové putování souhvězdím Býka bude ovšem hned dvakrát mimořádné, jednou na začátku měsíce a jednou v jeho závěru. V prvním případě se na Venuši nezapomeňte podívat ve dnech 2.–4. dubna. Tehdy se totiž nejjasnější planeta naší oblohy dostane do blízkosti Plejád, samozřejmě pouze na nebi. Jinak ji bude od známé otevřené hvězdokupy dělit zhruba 445 světelných roků.

Malý Velký vůz

Plejády bezesporu patří mezi nejproslulejší nebeské objekty. Prvotní pozornost v souhvězdí Býka sice upoutá obří naoranžovělá stálice Aldebaran, hned vzápětí vám však padne do oka právě nápadná skrumáž hvězd na ploše o průměru asi dvou měsíčních úplňků, v úhlové vzdálenosti zhruba 13° od Aldebaranu. A jelikož mají nejvýraznější členky Plejád jasnost v rozmezí 3–4 mag, snadno je rozeznáte i na světlé městské obloze. Tvarem hvězdokupa tak trochu připomíná zmenšenou verzi Velkého vozu.

Nepřehlédnutelný nebeský útvar registrovali lidé napříč kulturami od nepaměti. I proto Plejády postupně získaly mnoho dalších přízvisek a také rolí v nejrůznějších bájích (viz Sedm sester). Zůstaneme-li u strohého astronomického popisu, smrskne se jejich označení na zkratku M45, udávající pořadí v Messierově katalogu mlhavých objektů. 

Bez dalekohledu v Plejádách spatříte v závislosti na kvalitě svého zraku 5–7 hvězd. Ovšem za vynikajících podmínek a pod velmi tmavou oblohou máte šanci zahlédnout zhruba tucet stálic, jak dokládají třeba i pozorování slavného německého astronoma Johannese Keplera. S dalekohledem v rukou vás pak odmění záplava několika desítek až stovky dalších modrobílých hvězd. Musíte však použít přístroj s malým zvětšením a velkým zorným polem. Jinak jádro Plejád s úhlovým průměrem asi 1° vcelku neuvidíte a hvězdokupa nedostane šanci vyniknout v plné kráse.

Z jednoho těsta

Zatímco starověcí pozorovatelé o totožném původu Plejád nepochybovali, astronomové si dlouhou dobu nebyli jistí, zda mají jejich hvězdy vůbec něco společného. V roce 1767 se proto anglický reverend a filozof John Michell rozhodl vypočítat pravděpodobnost, že by se natolik jasné stálice zcela náhodně seskupily na tak malé ploše naší oblohy. Dospěl k velmi nízké hodnotě 1 : 496 000 a správně usoudil, že členky Plejád, stejně jako dalších hvězdokup, spolu fyzicky souvisejí a tvoří jeden celek. 

Další zásadní objevy přišly ve druhé polovině 19. století, s rozvojem přesných astrometrických metod, fotografie i spektroskopie. V roce 1846 německý astronom Johann Heinrich von Mädler upozornil na skutečnost, že hvězdy Plejád vůči sobě nevykazují žádný vlastní pohyb. Naopak bylo zřejmé, že se vesmírným prostorem pohybují shodně. Badatelé měli jasno: Stálice jsou gravitačně svázány a utvářejí skupinu nejen na obloze, nýbrž i ve vesmíru. 

Náhodný průlet

O třináct roků později německý astronom Ernst Wilhelm Leberecht Tempel odhalil pomocí dalekohledu s objektivem o průměru 10 cm jemnou a nenápadnou mlhovinu kolem hvězdy Merope (NGC 1435). I dnes ji lze za perfektních pozorovacích podmínek vytušit ve velmi světelných přístrojích s velkým zorným polem. Další mlhoviny obklopující sousední stálice Plejád se v 80. letech 19. století podařilo rozlišit až s využitím fotografie.

V roce 1912 pak Američan Vesto Slipher ukázal, že se spektrum mlhovin zcela shoduje se spektry hvězd Plejád. Bylo tudíž zřejmé, že jde o reflexní mlhoviny, jež jenom rozptylují světlo okolních stálic. A když se zjistilo, že se vesmírem pohybují odlišnou rychlostí než hvězdy, které je ozařují, došli astronomové k závěru, že Plejády skrz popsané nahromadění mezihvězdného plynu a prachu pouze náhodně prolétají. 

Nejjasnější večernice

Každopádně ať už máte k ruce jakékoliv pozorovací prostředky, určitě se mezi 2. a 4. dubnem večer na Plejády nad západem podívejte. Již tak atraktivní otevřenou hvězdokupu ještě zkrášlí blyštivá Venuše: Bude procházet směrem od západu na východ, přičemž nejtěsnější setkání nastane 3. dubna, kdy se ocitne v úhlové vzdálenosti cca 0,3° jižně od Alcyone, nejjasnější členky Plejád. 

V úvodu jsme naznačili, že se s Venuší v dubnu pojí hned dvě mimořádné události. Co se tedy bude dít ve druhém případě v závěru měsíce, kdy se již bude planeta na nebi nacházet na pomezí souhvězdí Býka a Vozky? Tentokrát půjde přímo o ni: 27. dubna totiž poprvé dosáhne maximální jasnosti v roce 2020 (podruhé se tak stane 10. července a v obou případech bude mít jasnost −4,5 mag). Klidně se však na Venuši zaměřte už o den dřív. Bude zářit stejně intenzivně, ale v její blízkosti navíc spatříte úzký srpek dorůstajícího Měsíce, pod nímž se zaskví naoranžovělý Aldebaran. 

Východy a západy Slunce

V první polovině měsíce se Slunce nachází ve znamení Berana, 19. dubna 2020 v 16:46 SELČ vstupuje Slunce do znamení Býka.

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – nepozorovatelný
• Venuše –  viditelná večer nad západem
• Mars – viditelný ráno nad jihovýchodem
• Jupiter – viditelný ráno nad jihovýchodem
• Saturn – viditelný ráno nad jihovýchodem
• Uran – nepozorovatelný
• Neptun – nepozorovatelný

Zajímavé úkazy v dubnu 2020

• 2. až 4. dubna – průchod Venuše okrajem otevřené hvězdokupy Plejády (M45) z Býka, planeta pozorovatelná v blízkosti jasné hvězdy Alcyone z Plejád 3. dubna na večerní obloze (vzdálenost cca 0,3°)
• 4. dubna – setkání Měsíce a Regula ze Lva na nočním nebi (vzdálenost cca 3°)
• 7. dubna – večer pozorovatelný tzv. superúplněk, Měsíc v úplňku až v ranních hodinách 8. dubna
• 15. dubna – seskupení ubývajícího Měsíce, Jupitera a Saturnu na ranní obloze nad jihovýchodem (na ploše o průměru cca 5°), nalevo pozorovatelný i Mars
• 15. dubna – setkání Venuše a Aldebaranu z Býka na večerním nebi nad západem (vzdálenost cca 10°), níž nad obzorem směrem doprava pozorovatelná i otevřená hvězdokupa Plejády
• 16. dubna – setkání měsíčního srpku a Marsu na ranní obloze nad jihovýchodem (vzdálenost cca 3°)
• 21. dubna – maximum činnosti meteorického roje Lyrid
• 26. dubna – seskupení velmi úzkého měsíčního srpku, Venuše a Aldebaranu z Býka na večerním nebi nad západem (na ploše o průměru cca 12°)
• 27. dubna – Venuše dosahuje poprvé maximální jasnosti v roce 2020 (−4,5 mag)

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském letním čase (SELČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Seriál pozorování oblohy vzniká ve spolupráci s Hvězdárnou a planetáriem Brno

Za dávných dob naši planetu draci dokonce ovládali. Vždyť koho by při pohledu na obrázek mohutného dinosaura nenapadla podobnost se středověkým vyobrazením draka. O existenci dinosaurů sice víme poměrně krátkou dobu ve srovnání s tisíciletou existencí legend a mýtů o obrovitých obludách chrlících oheň, ale možná mají tito legendární draci k dinosaurům skutečně blízko. 

Zkamenělé kosti dinosaurů lidé v zemi nalézali odjakživa, aniž by o nějaké paleontologii měli potuchy. Zato jim bylo jasné, že patřily obrovským zvířatům. Stačilo jen vymyslet příběh, do kterého tato stvoření dokonale zapadla. Nebo stačilo vidět v lese velký strašidelný stín nebo objevit v blátě neznámé stopy a fantazie mohla začít pracovat!

Statečný svatý Jiří

Jedna z nejznámějších legend křesťanské kultury je právě ta o svatém Jiřím – a to jak u římských katolíků, tak i u východních pravoslavných církví v Rusku a Arménii. Na četných vyobrazeních můžeme Jiřího vidět na koni s kopím, které probodává dračí nestvůru. Tento příběh se odehrál v Libyi, kde jedno z měst terorizoval drak. Usadil se u jediného pramene vody a požadoval oběti, aby se lidé mohli napít. Nejprve mu stačily ovce, ale později přišli na jídelníček mladé panny. O tom, kdo se stane další večeří, rozhodoval los. Jednou padl i na královskou dceru. Nezbývalo než vypravit princeznu na poslední cestu. Když nebožačka nedaleko pramene čekala, až se drak vynoří a schramstne ji, objevil se místo něj ale rytíř! S drakem svedl lítý boj a zvítězil.

Obludu nezabil, pouze zneškodnil a dovlekl před město. Slíbil, že draka dorazí, ale měl jednu podmínku. Kdepak, nebyla to půlka království a ruka princezny. Tou podmínkou bylo, že obyvatelé města přijmou křesťanství. Oproti podmínkám, jaké si kladl drak, byl tento požadavek v zásadě přijatelný. Jiří tedy draka proklál svým kopím a místní se nechali pokřtít. Spokojení tak byli všichni, až na princeznu. Jiří totiž zase odjel a ona zůstala na ocet.

Hlava Medúzy

Legenda o souboji svatého Jiří s drakem má nejspíš svůj původ už v předkřesťanské mytologii. Například v příběhu záchrany královské dcery Andromedy. Ta měla padnout za oběť pýše své matky Kassiopeiy, která se příliš chlubila svou krásou na účet bohyně vod. Jako trest poslal bůh Poseidon na království mořskou obludu. Věštba mluvila jasně – aby bylo království zachráněno, musí dostat mořská obluda svou oběť, královskou dceru.

TIP: Pod křídly ohnivého hada: Kde se vzaly mýty o dracích?

Překrásnou Andromedu měšťané skutečně přikovali k útesům, kde měla čekat na naplnění svého osudu. Tím však nakonec nebyl žaludek mořské obludy, ale náruč statečného hrdiny. Právě totiž jel kolem hrdina Perseus, který zabil Medúzu a nesl její hlavu králi Polydektovi. Andromeda se mu zalíbila a Perseus si na jejích rodičích vymohl souhlas, že pokud dokáže princeznu zachránit, dostane ji za ženu. Po nesnadném zápase se mu opravdu podařilo obludu porazit právě pomocí hlavy Medúzy: pod jejím pohledem totiž každý zkameněl, obludu nevyjímaje. 

Při pohledu na malé čluny bez ohledu na státní příslušnost se může zdát, že pro velké válečné lodě nepředstavují vážnou hrozbu. Již začátkem 20. století se ale prokázalo, že rychlý člun vybavený torpédy se může stát nesmírně nebezpečným protivníkem i pro největší bitevní lodě, což ostatně platí dosud v případě člunů nesoucích protilodní rakety. Proto se námořní síly některých zemí intenzivně věnovaly rozvoji těchto malých a poměrně nenáročných zbraní. Jiné státy ale hleděly na takové „hračky“ s okázalým nezájmem nebo pohrdáním, což jim po vypuknutí druhé světové války způsobilo nečekaně vážné problémy. 

Opatrné začátky v Royal Navy 

Ono pohrdání bylo charakteristické především pro britské námořnictvo, které po dlouhá staletí platilo za vládce moří. Pokládalo se za špičkovou elitu a britský důstojnický sbor se choval jako „klub gentlemanů“, pro který nebylo nic tak typické jako krásné uniformy admirálů Jeho Veličenstva. Británie vládla světovým oceánům díky velkým bitevním lodím či křižníkům, k nimž se pak (navzdory nechuti mnoha tradicionalistů) přidaly letadlové nosiče. Naproti tomu pobřežní čluny ležely zcela na okraji zájmu oceánské mocnosti, která jednoduše nechtěla ztrácet čas s malými lodičkami, jež působily takřka neškodně a vůbec nezapadaly do její námořní doktríny.

Britové sice již za Velké války omezeně nasadili rychlé čluny, jenže tyto zkušenosti i pozitivní poznatky z jiných zemí vesměs ignorovali či zlehčovali. Soukromé firmy, které v meziválečném období vyvíjely a stavěly čluny s dělovou a torpédovou výzbrojí, se tedy potýkaly s byrokratickými překážkami. Teprve v polovině 30. let se do služby podařilo zařadit menší množství člunů značky Vosper & Company, ke kterým pak přibyla plavidla firmy Fairmile Marine, avšak nadále platilo, že prioritu měly oceánské lodě. Již záhy po vypuknutí války se ale ukázalo, že se Britové katastrofálně zmýlili, protože průliv La Manche se stal „hřištěm“ pro německé rychlé čluny a minonosky, které si vybíraly krutou daň na spojeneckých konvojích.

Admirálové si teprve poté uvědomili význam rychlých člunů a začalo posilování složky nazvané Coastal Forces, která se začala sunout vzhůru také na žebříčku preferencí odvedenců. Onen okázalý nezájem se velmi dlouho neomezoval jen na velitelský sbor – i drtivá většina prostých námořníků toužila po službě na velkých oceánských plavidlech, nikoli na pobřežních „lodičkách“. Royal Navy se tak dostalo do obtížné situace, protože muselo najít posádky i pro ten druh lodí, který mnoho let označovalo za podřadný, ne-li zbytečný. 

Hledání vhodných kandidátů 

Navíc bylo zřejmé, že nároky kladené na příslušníky posádek MTB či MGB (Motor Torpedo, respektive Gun Boat), jak se britským torpédovým a dělovým člunům říkalo, se do značné míry lišily od požadavků na muže na zaoceánských obrech. Služba na bitevní lodi či křižníku vyžadovala zejména železnou disciplínu, aby posádka čítající stovky mužů fungovala jako velký vojenský útvar (například prapor) na pozemním bojišti. Naopak posádky rychlých člunů čítaly většinou jen něco přes 20 mužů, čímž odpovídaly zhruba četě.

Absolutní poslušnost neměla takový význam jako co největší pružnost a maximální odvaha, jež někdy hraničila až s hazardem. Ne nadarmo se říkalo, že muži na člunech jsou ze všech námořníků snad nejpodobnější pilotům stíhaček. Také velení na MTB či MGB se hodně lišilo od velení na bitevní lodi či křižníku. Logickým důsledkem toho všeho byla skutečnost, že „gentlemani“, kteří dominovali v předválečném námořnictvu, se na paluby motorových člunů zpravidla příliš nehrnuli. Naopak ti, kteří v mírových časech fungovali v záložních strukturách, se pro tyto úkoly jevili jako ideální kandidáti.

Jako sardinky

Na člunech tak od začátku působili především muži z RNR (Royal Naval Reserve), kteří v míru sloužili na obchodních či rybářských lodích, popřípadě i dobrovolníci z RNVR (Royal Naval Volunteer Reserve). Téměř všichni měli také zkušenosti s malými loděmi, pro které byl boj s bouřemi a vlnobitím v La Manche daleko obtížnější než pro veliká oceánská plavidla.

Dokončení: Duel na bouřlivých vlnách: Posádky britských a německých rychlých člunů (2)

Čluny manévrovaly ve vysokých rychlostech, které se například u typů značky Fairmile blížily 30 uzlům (56 km/h), což bylo pro mnoho mužů extrémně náročné. K tomu se navíc přidávaly také stísněné životní podmínky na plavidlech, kde bylo nutné (podobně jako na ponorkách) šetřit téměř každým centimetrem. Přesto však zájem o tuto náročnou a často velmi nebezpečnou službu postupně narůstal, na čemž měl velký podíl též fakt, že se zpravidla nestávala nudnou nebo jednotvárnou. 

Elektrická vozidla produkují méně oxidu uhličitého než ta benzinová. Platí to pro drtivou část světa s ohledem na složení energetického mixu. Ukázala to studie britských a nizozemských univerzitních vědců zveřejněná v časopise Nature Sustainability. Podobný přínos vědci připisují také elektrickým tepelným čerpadlům.

Silniční doprava a vytápění domácností se na emisích ze spalování fosilních paliv podílejí 24 %. Automobily poháněné elektřinou tak představují efektivní způsob, jak tyto emise snížit. Ekologičnost provozu elektromobilů ale není ve všech koutech světa stejná – důležitý je především způsob, jakým je elektrická energie v daném místě vyráběna, efektivita dodávek energie a účinnost samotného vozidla.

Vědci z univerzit v Exeteru, Nijmegenu a v Cambridgi se pokusili zhodnotit celý životní cyklus elektřinou poháněných vozidel a topných zařízení. Z jejich závěrů vyplývá, že přestože výroba elektřiny stále zahrnuje značné množství fosilních zdrojů, vyprodukují elektroauta méně CO2 než konvenční automobily využívající fosilní paliva. Nižší emise CO2 vědci přiznávají 53 z 59 regionů světa, což odpovídá 95 % světa.

TIP: Proč je lodní doprava nejméně ekologickou formou transportu zboží?

Výjimkou jsou země silně závislé na energii z uhlí jako je například Polsko. V zemích jako je například Švédsko, které produkuje většinu své elektrické energie z obnovitelných zdrojů nebo ve Francii, která využívá jako zdroj energie jádro, činní úspora CO2 až 70 %. Ve Velké Británii by se úspora emisí pohybovala okolo 30 %. Studie také podle vědců ukázala, že širší využití elektrických topných systémů by do roku 2050 mohlo přinést celosvětové snížení emisí uhlíku až o 0,8 gigatuny, což představuje zhruba ekvivalent dnešních emisí Německa.

Množství gramů CO2 vypuštěného do ovzduší při výrobě 1 kWh (zdroj electricitymap.org)