V přírodě je pěkně vidět, že v teplejších oblastech planety žije více druhů než v oblastech dále od rovníku. Zní to jednoduše, ale vědci dodnes hledají přesvědčivé vysvětlení, které by tento nepoměr vyjasnilo. Jednou z hypotéz je, že za to může predace – dravý způsob života a lov kořisti dravcem, která by měla být intenzivnější v rovníkových oblastech planety.

Pokud je tahle představa správná, pak by dravci, kteří žijí po celé planetě, měli být aktivnější právě kolem rovníku. Tým švýcarských vědců ale nedávno díky analýze rybolovu zjistil, že pro žraloky a další mořské dravce, to vůbec neplatí. Naopak to vypadá, že rybáři tyto dravce loví nápadně častěji ve vodách, které jsou více vzdálené od rovníku.

TIP: Obávaní žraloci bílí jsou v oceánu kořistí: Jejich lovcem ale tentokrát není člověk

Badatelé zpracovali úctyhodný soubor údajů o rybolovu na celém světě z let 1960 až 2016, který zahrnoval informace o 900 milionech úlovků. I když zohlednili různé okolnosti, například to, že rybaření je v různých částech světa různě intenzivní, dospěli k závěru, že žraloky a další mořské dravce rybáři uloví mnohem pravděpodobněji ve vodách středních zeměpisných šířek, než v okolí rovníku. Vše nasvědčuje tomu, že právě tam, zhruba mezi 30 a 60 stupněm severní, a také jižní zeměpisné šířky, jsou v dravci v oceánu nejvíce aktivní. Vědci neskrývají překvapení a na vysvětlení jsou zatím krátcí. Snad by v tom mohl hrát svou roli vliv teploty na úspěšnost lovu nebo třeba rozdílné množství organické hmoty v oceánu.

Loni 18. prosince se lékařce Aj Fen, vedoucí oddělení intenzivní péče v Ústřední nemocnici v čínském Wu-chanu, dostal do ruky snímek plic poslíčka, který rozvážel syrové pochoutky z lokálního rybího trhu. Doktorka Aj nic podobného dlouho neviděla: Tmavé skvrny na plicích připomínaly snímky obětí epidemie SARS před sedmnácti lety, jež zabila přes sedm set lidí. O týden později přijalo její oddělení dalšího člověka se zápalem plic a pak v rychlém sledu ještě několik jiných se stejným problémem. Mohl se SARS rozjet nanovo? Nebo se objevil zcela nový, neznámý virus? Aj rozeslala rentgeny plic kolegům a zavolala na úřad pro zdraví a hygienu. 

Epidemie se rozjíždí

O týden později už se nemocnice ve Wu-chanu plnily podobnými případy. Aj Fen opět urgovala úřady, aby zasáhly a začaly nastupující krizi řešit. Místo toho si ji spolu s devíti kolegy předvolal ředitel nemocnice a důrazně je varoval před šířením poplašných zpráv. 

Jeden z jejích kolegů, Li Wen-liang, se rozhodl rozšiřovat osvětu bez ohledu na zákaz, načež mu policie pohrozila stíháním. Dotáhnout řízení do konce už ovšem nemusela: Li se kvůli vysokým koncentracím viru v nemocnici nakazil a 6. února podlehl zápalu plic. Na čínském internetu to vyvolalo bouři, jaká se často nevidí. Hashtagy s Liovým jménem však ze sociálních sítí záhy zmizely, jakmile se pustili do práce státní cenzoři. 

„Kdybych věděla, co se stane, vůbec bych se o nějaké zákazy nestarala,“ svěřila se později Aj Fen čínským internetovým médiím. „Mluvila bych do pr*** úplně s každým, s kým bych mohla.“ Jenže ani její slova nevydržela na síti dlouho a cenzoři článek smazali. Nyní se šíří ilegálně, často v soukromých zprávách. Otevřenost se v Číně prostě nenosí. 

Klid, nic se neděje

Nejvyšší vedení země se o řádění viru nakonec dozvědělo počátkem roku. Prezident Si Ťin-pching však hrozící krizi veřejně oznámil až po více než dvou týdnech, 20. ledna, kdy už se virus nekontrolovatelně šířil městem i celou provincií. Čínští dělníci se začali z dovolené vracet do Itálie, kde jich desítky tisíc pracují v textilních továrnách živících oděvní průmysl Apeninského poloostrova. Čínské úřady se po prezidentském proslovu probraly a horečně v provincii uzavíraly jedno město za druhým – jenže tehdy už globální pandemii nešlo zastavit.

Čínské ministerstvo zahraničí ve svém tweetu mimo jiné tvrdí: „Naše snaha o potírání epidemie umožnila, aby se mezinárodní společenství připravilo.“ 

Matematici z University of Southampton spočítali, že kdyby Čína chorobu netajila a nasadila karanténní opatření dřív, dokázala by katastrofě zamezit. Na konci února tam bylo 115 tisíc infikovaných. Pokud by karanténa platila od 7. ledna, nakazilo by se o 95 % lidí méně. Vláda tak zasáhla v poslední možný čas, aby se předešlo kolapsu zdravotnictví. Kdyby váhala ještě další tři týdny, počet potvrzených případů by vyskočil 18krát. A jestliže by ke karanténě nepřikročila vůbec, celkové množství nakažených by narostlo 67krát. 

Dovezeme a zachráníme

Čína zahájila PR kampaň a dodává ochranné lékařské pomůcky do těžce postižených států, jako jsou Itálie a Španělsko – vše s odpovídajícím mediálním pokrytím a s patřičnými díky politiků v cílových destinacích. Když Česká republika nakoupila od čínských partnerů zdravotnický materiál za tři miliardy korun, při jeho vykládání na letišti v Ruzyni promlouval do médií také velvyslanec ČLR. 

Uzavření Wu-chanu do karantény způsobilo čínské ekonomice ohromné škody. Město patří do první desítky nejbohatších a průmyslově nejrozvinutějších center v zemi a podobně jsou na tom další milionové metropole v provincii Chu-pej. Nachází se tam řada industriálních zón, ale daří se i zemědělství a chovu ryb. Ztráty se budou počítat v miliardách dolarů (viz Jaká je cena epidemie?). 

Je to jako tisk peněz

Z krize se ovšem rodí i příležitosti. V době vzniku tohoto článku existovalo na světě půl milionu potvrzených případů nákazy koronavirem a zdravotnické systémy mnoha států se těžce potýkaly s nedostatkem roušek, respirátorů, rukavic i plicních ventilátorů. Čína má ohromné kapacity na jejich výrobu a nyní své linky rozjíždí naplno. „Stroj na výrobu masek je jako stroj na tisk peněz,“ svěřil se agentuře AFP Š’ Sing-chuej, manažer továrny v provincii Kuang-tung. „Dřív dosahoval zisk z každé masky jednoho centu, dnes je to několikanásobně víc.“ 

TIP: Jak poznat nákazu koronavirem? Britští lékaři našli překvapivý indikátor

Jeho kolega, 34letý Kuan Sün-ce, dokázal dát fabriku na výrobu masek dohromady za pouhých jedenáct dní. Bleskově sehnané investice se prý mnohokrát vyplatí: „Jeden stroj vyjde na sedmdesát tisíc dolarů, což se nám ovšem vrátí už za dva týdny provozu.“ Doslova zlaté časy tak zažívají právě producenti těchto zařízení, která mizí prakticky po opuštění výrobní linky. Podle oficiálních dat se za poslední dva měsíce zaměřilo na masky devět tisíc nových továren a Čína jich teď denně produkuje 116 milionů – dost na to, aby mohla zásobovat zbytek světa. 

Navzdory momentální problémům na Zemi zůstává Měsíc v hledáčku vesmírných agentur i soukromých společností. Odborníci teď usilovně vyvíjejí postupy, které by bylo možné využít k praktické a spolehlivé stavbě lunárních základen. Snaží se přitom co nejúsporněji využívat všechny možné materiály, co budou na Měsíci k dispozici.

Navzdory zapojení soukromých firem bude doprava na Měsíc ještě dlouhou dobu stále nesmírně drahá. Udává se, že přeprava 0,45 kg nákladu ze Země do vesmíru stojí zhruba 10 000 $. Lidé proto budou pečlivě rozmýšlet každý gram nákladu, který na Měsíc povezou. Už víme, že některé klíčové materiály na Měsíci najdeme, například všudypřítomný regolit, který tvoří povrch Měsíce, anebo vodu, která je k mání přinejmenším na pólech Luny.

Změkčovadlo pro lunární stavby

Ne vždy je ale situace tak příznivá. Dosavadní výzkum Měsíce ukazuje, že tam není nic, co bychom mohli použít jako změkčovadlo, které se často přidává do cementu, betonu a dalších konstrukčních materiálů. Ramón Pamies ze španělské University of Cartagena a jeho kolegové proto navrhli, že by astronauti mohli použít změkčovadlo vlastní výroby, totiž svou moč.

TIP: Kolonizace vesmíru: Elon Musk podpořil výstavbu základny na Měsíci

Jde o to, že v moči je hned po vodě nejhojnější chemickou látkou močovina. A právě močovina by díky svým chemickým vlastnostem měla vylepšit vlastnosti lunárního stavebního materiálu. Experimenty Pamiesova týmu ukazují, že směs simulovaného lunárního regolitu, močovinu a přiměřeného množství vody je možné vytisknout na 3D tiskárně a pak vytvrdit při teplotě 80 °C. Takto vyrobený materiál poté vydržel i cykly střídavého zmrazování a roztávání, jaké čekají každou stavbu na Měsíci. 

Přestože testy na Zemi prokázaly funkčnost uvedeného postupu, vědci hodlají pokračovat v dalším zkoumání. Je podle nich třeba ověřit například to, zda bude nutné z moči oddělit některou ze složek a přesně specifikovat složení pro nejvhodnější stavební materiál k hromadné výrobě.

Morana do našich krajů tuto zimu sotva nahlédla. V lednu se po zahradách potulovali ježci, a když kolem poledne vysvitlo slunce, poletovali nad jarně vyhlížející půdou babočky admirálové. Na lupenech se tu a tam popásali pomýlení hlemýždi a jezevci ne a ne usnout. I po této netypické zimě se však milovníci přírody těší na slunce, květy, jarní zeleň a ptačí trylky. Ptákům je vhodné věnovat pozornost i v naší rubrice, mimo jiné proto, že 1. dubna můžeme společně s nimi oslavit Mezinárodní den ptactva…

Zkáza z přebytku pořádku

Cílem Mezinárodního dne ptactva není rozlévání šampaňského pod ptačími hnízdy. Jeho účelem je upozornit na nebezpečí, která ptáky ohrožují na celém světě a soustředit síly k ochraně nejen jich samotných, ale také k ochraně jejich stanovišť a hnízdišť.

Opeřenci nemají ustláno na růžích ani u nás. Z české, moravské a slezské krajiny mizí „rumištní divočina“ – vše zanedbané a zaplevelené. V rámci civilizačních tendencí mizí mokřady, remízky, stará doupná stromořadí, staré sady a břehové porosty kolem toků a rybníků. Všude se staví, „zefektivňuje“, vylepšuje, okrašluje… Z „evropských peněz“ se zateplují budovy, což je katastrofa pro rorýse a netopýry. Jen málokdo se zamyslí a chápe, že právě tímto lidským konáním nenávratně zanikají biotopy mnoha živočišných druhů, a to nejen ptáků.

Stav permanentního ohrožení

Největší a nejnesmyslnější hrozba číhá na stěhovavé ptáky při jejich každoročních tazích. Nejvíce ohrožené jsou ty tažné druhy, které táhnou v oblasti Středozemního moře a přes něj: například křepelky polní (Coturnix coturnix), chřástalové polní (Crex crex), vlaštovky obecné (Hirundo rustica), drozdovití ptáci atd.

Podle spolehlivých údajů BirdLife International zahyne ve Středomoří (zejména na Kypru) během jarního a podzimního tahu každoročně více než milion ptáků. Jsou zabiti místními lovci v rámci „sportovních“ loveckých „tradic“. Toto konání je samozřejmě nelegální, ale vládami jednotlivých zemí je přehlíženo a tiše tolerováno.

Ostrá muška tupých hlav

V oblasti Středomoří lidé každoročně zabijí stamiliony pěvců i větších tažných ptáků, a to nejen kvůli potravě, ale také kvůli zisku, sportu a zábavě. Francouzští „gurmáni“ dodnes platí vysoké částky za pokrmy ze strnadů zahradních. V mnoha místech Španělska jsou lapáni do pastí pěvci. Katastrofální je situace na Kypru, kde pěvce kosí plošně a jejich drobná tělíčka plní talíře.

Otřesná je situace v Albánii, kde se decimování ptáků stalo národním sportem. Dnes jde o stát zaslíbený zámožným italským střelcům, kteří zde mohou beztrestně pálit po všem, co má peří nebo srst. Podobně tragicky se ptákům vede v Egyptě, kde ročně skončí život například asi 100 000 křepelek. V zemi pyramid se rozmohl lov živých sokolovitých dravců a střelba na ptáky je hitem i pro egyptskou „zlatou mládež“.

Jarní žně milovníků ptactva

Není zrovna jednoduché být optimistou vyhlížejícím s nadějí ptačí budoucnost. Od chmurných myšlenek nás však v jarní době může paradoxně odvést ptačí zpěv. Počínaje polovinou března, po celý duben a v květnu na nás každičký den čekají nová a nová překvapení.

Od poloviny března od nás odlétají severní zimní hosté – havrani polní (Corpus frugilegus) a kavky obecné (Corpus monedula) se vracejí do své domoviny na sever, stejně jako brkoslav severní (Bombycilla garrulus) a někteří drozdovití ptáci. Ve stejnou dobu se u nás zastavují i další druhy tažných ptáků, směřujících z jihu na sever.

V březnu se k nám vracejí špačci obecní (Sturnus vulgaris), skřivani polní (Alauda arvensis) a lesní (Lullua arborea), konipasové bílí (Motacilla alba) i luční (Motacilla flava), drozdové zpěvní (Turdus philomelos) nebo kvíčaly (Turdus pilaris). Po holubech hřivnáčích (Columba palumbus) o něco později následují holubi doupňáci (Columba oenas). Některé druhy již hnízdí, jiné se ze všech sil věnují námluvám.

Přísliby času tajemství

Na podmáčených loukách a vlhkých polích můžete sledovat čejky chocholaté (Vanellus vanellus) a jejich úchvatné zásnubní lety. Podle charakteru jarního počasí se v dubnu v porostech u rybníků objevují různé druhy rákosníků, navracejí se „české“ druhy pěnic.

V teplém jaru už v dubnu můžete zaslechnout charakteristický hlas kukačky obecné (Cuculus canorus). Na vhodných lokalitách se objevují ťuhýci – obecný, menší, šedý a rudohlavý. Vzácně můžete zastihnout na jihu Moravy dudka chocholatého (Upupa epops). Ale to už povětří křižují letky vlaštovek obecných (Hirundo rustica) a jiřiček obecných (Delichon urbica). V tomto období již s bušícím srdcem očekávám na moravském jihu přílet vlh pestrých (Merops apiaster).

Také hladiny rybníků a rákosové porosty dokážou trpělivému pozorovateli ptáků nabídnout pravé hody. Výčet ptačích druhů, které se k nám zdaleka vracejí hnízdit a vyvést opět po roce nové potomstvo, by byl ještě velmi dlouhý. Nechme se překvapit i těmi neočekávanými opeřenci – čas jara je časem tajemství…

TIP: Zásnubní rituály jarních měsíců: Zamilovaní hmyzí a ptačí poslové

Různé ptačí druhy objevíte kdekoliv, i ve městech. Nezapomeňte na dalekohled, zápisník a nepodceňujte atlas ptáků. U malých, skrytě žijících druhů, které jsou si velmi podobné, je k jejich přesnému určení důležitá každá maličkost. Přejeme bohaté a vzrušující zážitky a dobrý nekrvavý lov!

Josef Ressel (1793-1857) patří mezi vynálezce, kterého si s chutí připisují jak Češi, tak Rakušané a Slovinci. Nutno dodat, že právě Slovinsko bylo místem Resselových největších životních úspěchů. Ressel, vystudovaný lesník, tu jednak osázel holé vápencové svahy, ale také tu na řece Krka poprvé otestoval svůj nový model lodního šroubu.

Vynález to nebyl z nejnovějších. S tímto druhem alternativního pohonu to už v roce 1775 zkoušel americký ponorkář David Bushnell, ale neúspěšně. Ressel byl šikovnější - svůj kovový šroub připojil na turbínu parníku a dosáhl s ním při pokusu v Terstu rychlosti celých tří kilometrů v hodině! Na bezvětrné počasí to nebyla žádná sláva a navíc se císařský trůn postavil k této působivé inovaci odmítavě. Nápad jako takový však nezapadl. Titanic i Queen Mary vypluly vlastně jen díky Resselovu vynálezu.

Muž, který dal světu čočku

První kontaktní čočky coby náhražka brýlí se ve světě objevily v druhé polovině devatenáctého století. Byly vyrobeny z tvrdého skla, a stejně jako jejich nástupkyně z plexiskla měly jednu, zato podstatnou, vadu - nedaly se nosit.

V běžném životě použitelnou oční čočku vyrobil až přední český vědec, Otto Wichterle (1913 – 1998). Jak už to tak bývá, k úspěchu pomohla šťastná náhoda – či spíše jeho asistent. Ten jednou nestihl správně připravit materiál pro další experiment, protože pospíchal na vlak. Druhý den ráno Wichterle zjistil, že se nachystaná směs přes noc změnila v měkkou průhlednou hmotu. Tím vznikl základ pro měkké a funkční kontaktní čočky, jejichž pokročilé verze nosíme dodnes. 

Kostkový cukr pro všechny!

Když se projíždí Dačicemi, stojí na náměstí poněkud nezvyklý pomník geometricky pravidelného tvaru. Nejedná se o modernistické umění, ale památku toho, že nedaleko odtud, ve staré cukrové rafinérii, roku 1841 spatřila světlo světa vůbec první kostka cukru.

TIP: Propiska: Banální vynález, který změnil svět

V časech, kdy volně sypaný cukr neexistoval, a sladit jste si mohli jen hrubými krystalky odsekanými z tuhé ulepené homole, působil lis na cukrové kostky dojmem té nejpokročilejší uživatelské technologie. Za tímto mimořádným vynálezem stojí Jakub Kryštof Rad (1799-1871), ředitel cukrovaru. Nebo spíše jeho žena. Ta se při porcování homolí nejednou nehezky pořezala, a nezapomněla za to svému muži řádně vyčinit. V rámci zachování rodinné pohody Rad přišel s lisem, který místo nepraktických hrudek a homolí vyrábí elegantní kostičky. 

Když v dubnu 1974 zvedl Čao Kchang-min telefon, ještě netušil, že má na dosah jeden z největších archeologických objevů v dějinách. Skupina vesnických farmářů kopala studnu a narazila na hliněné lidské hlavy a další fragmenty, načež pro jistotu zavolala úřady. Jelikož se udaná lokalita nacházela nedaleko mauzolea prvního čínského císaře Čchin Š’-chuang-tiho, archeolog Kchang-min doufal, že nepůjde o jen tak obyčejný nález. To, co měl objevit, však dalece překonalo jeho představy. 

Když přijel na místo, zjistil, že farmáři relikty našli už před 28 dny. Některé úlomky proto v nevědomosti zahodili, jiné si vzali domů na památku a s dalšími si hrály děti. Hliněné kousky ležící blízko studny Čao posbíral a odvezl do muzea v Lin-tchungu, kde tehdy pracoval. Poté je začal zkoumat a dávat dohromady, i když některé byly velké jen jako nehet. Po třech dnech usilovné práce se před ním „zhmotnily“ dvě sochy z terakoty vysoké 178 cm, pocházející z 3. století př. n. l.

Očista společnosti

Kchang-min tak najednou stanul tváří v tvář jednomu ze sedmi tisíc bojovníků, přičemž každý z nich – jak později zjistil – je jedinečný. V terakotové armádě totiž neexistují dvě úplně stejné postavy. A to je pouhým střípkem důvodů, proč se jí říká „osmý div světa“. K jejímu odhalení však vedla dlouhá a velice nesnadná cesta.

Čao vykopal tři terakotové lučištníky již v roce 1962, ale nedokázal tehdy přesně určit dobu jejich vzniku. Jen o pár let později rozpoutal vůdce Mao Ce-tung Velkou kulturní revoluci, politickou kampaň, během níž rudé gardy ničily staré tradice i způsoby myšlení s cílem „očistit společnost“. Neváhaly přitom likvidovat vše, co předchozí dobu připomínalo, a mimo jiné tak podlehla zkáze i socha císaře Čchin Š’-chuang-tiho. Revoluce se dotkla také Kchang-mina, který musel sám sebe veřejně zkritizovat, že „povzbuzoval feudalismus“ a „zaobíral se starými věcmi“, jež měly už dávno patřit minulosti. 

Hlad po senzaci

V roce 1974 již sice nejhorší excesy revoluce odezněly, ovšem předchozí zkušenost vyvolala v Čaovi obavy, že by se i nový vzácný objev mohl stát terčem útoků. Rozhodl se jej proto uchovat v tajnosti, tiše se věnovat restaurování i dalším vykopávkám a čekat na příležitost, kdy bude možné vše zveřejnit. 

Dílem osudu, nebo spíš novinářského hladu po senzacích se však věci odehrály jinak. Mladý žurnalista, který oblast navštívil, na sochy narazil a ihned pochopil, o jak velký objev se jedná. Přestože navzdory naléhání Kchang-mina svou zprávu zveřejnil, archeologovy obavy se nepotvrdily. Nejvyšší orgány v Pekingu nařídily celé místo odkrýt, a během několika měsíců tak odborníci osvobodili ze země dalších 500 válečníků terakotové armády. 

Vousy a čáry v dlaních

Archeologové postupně odkryli největší soubor terakotových soch v životní velikosti, jaký se kdy podařilo nalézt. Každou přitom dávní tvůrci zpracovali tak detailně, že lze mužům téměř počítat vousy na bradě nebo čáry v dlaních. Nejde přitom jen o anonymní postavy: Všechny mají osobitý výraz, postoj i ztvárnění těla. 

Sedm tisíc terakotových válečníků v bojových formacích bylo ve třech podzemních sálech pohřbíváno zhruba od roku 220 př. n. l. Lučištníci, vozatajové a jezdci se řadí do čet a rot, jako by byla armáda živá, připravená každou chvíli zaútočit. Původně barevné sochy měří 166–187 cm a každá váží přes 100 kg, přičemž nechybějí ani hliněné skulptury koní. Původně se vědci domnívali, že se díla zachovala díky odolnosti materiálu, jenž měl vzdorovat vlhkosti i zubu času. Dnes je však jasné, že si vojsko udrželo podobu díky příznivému chemickému složení půdy, která jej zasypala. 

Pohřbeni zaživa

Práce na komplexu začaly v roce 246 př. n. l., kdy třináctiletý Čchin Š’-chuang-ti usedl na trůn. Už jako takto mladý byl velmi hrdý a nesmírně dbal na svoji reputaci – a na tu posmrtnou obzvlášť. Dal si proto budovat ohromující hrobku, kterou měla střežit armáda mlčenlivých válečníků. 

Na výstavbě se během 36 let podílelo na 700 tisíc pracovníků a mnozí našli v císařově hrobce i smrt. Někteří zemřeli „jen“ v důsledku neopatrnosti na stavbě, jiní tam ovšem byli záměrně pohřbeni zaživa. Jejich poslední okamžiky muselo naplnit šokující zjištění, že se všechny dveře komplexu náhle uzavřely. Vojáci nejspíš zablokovali každý možný východ a veškeré vstupy zavalili. Dělníci a řemeslníci tak zůstali uvězněni uvnitř. Provinili se přitom jen tím, že věděli, kde se nacházejí poklady, jež měly panovníka provázet na věčnost. A to nemohl císař připustit. 

Jeho posmrtná komora v uměle navršeném kopci však není s terakotovou armádou spojena přímo. Dělí je asi kilometr a stojí mezi nimi celá soustava zdí, menších budov i hrobů. Nedávno se pomocí technologie lidar podařilo nekropoli kompletně zmapovat a výsledek vědcům doslova vyrazil dech: Ukázalo se, že je pohřební areál mnohem větší, než se původně zdálo – rozkládá se na ploše 98 km². 

Nejlepší pralinky

Stále netušíme, jaké poklady se v císařově hrobce nacházejí. Komora zůstává archeologům skrytá, tak jak to panovník zřejmě kdysi zamýšlel. Kohokoliv, kdo by se pokusil vstoupit dovnitř, by nejspíš čekalo podobné dobrodružství jako Indianu Jonese. Podle dobových pramenů – například Knihy vrchních písařů historika S’-ma Čchiena, napsané sto let po dokončení mauzolea – střeží hrobku důmyslné pasti. Nevítané hosty tak mohou překvapit automatické samostříly, propadliště či příkopy plné rtuti. Některé představy snad znějí jako pouhé fantazírování, ale vědci rtuť na místě skutečně detekovali a v hrobce se jí možná opravdu nacházejí celé nádrže. 

Reálné ani smyšlené pasti však nepředstavují pravý důvod, proč hrobku dosud nikdo neotevřel. Čínské úřady se totiž bojí poškození, jež by mohla utrpět. Místní archeologové uvádějí jako příklad barvy, které byly na čerstvě objevených sochách dobře patrné, ale na vzduchu se záhy oddrolily. Dokud prý vědci nevyvinou naprosto dokonalou technologii k odkrytí vzácného nálezu, nikdo se o to nepokusí. 

TIP: Hrobky faraonů: Záhada ztracených mumií z egyptského Dér el Bahrí

O pokladech uvnitř si tak můžeme udělat představu pouze podle zmíněného S’-ma Čchienova díla. Autor popisuje, že je hrobka plná neuvěřitelných cenností ze všech koutů země. Spekuluje se také, že by mohla skrývat větší bohatství, než jaké vydalo místo posledního odpočinku egyptského faraona Tutanchamona. Pro archeology je to ovšem jako držet v rukou bonboniéru plnou nejlepších pralinek, a nesmět ji otevřít. 

Když v roce 1866 skončila válka Rakouska s Pruskem, projížděl tehdy šestatřicetiletý císař František Josef I. Moravou a severovýchodními Čechami, z nichž jen krátce předtím odtáhly pruské okupační jednotky, aby se přesvědčil, jaké škody válka jeho říši způsobila a jak na ni reagují obyvatelé těchto zemí. I když vlastně válku prohrál, vítali nadšení Češi a Moravané svého panovníka jako vítěze a osvoboditele a dávali mu najevo, jak jsou vůči němu, jeho říši i rodině loajální.

Když se začteme do stránek tehdejšího denního tisku, budeme překvapeni mírou obdivu a lásky, kterou mu jeho česky hovořící poddaní prokazovali. Byla to vpravdě triumfální cesta, která Františka Josefa I. naplnila přesvědčením, že vzdor vojenské porážce je situace v monarchii velmi dobrá.

Promarněná loajalita

O půl století později, v roce 1916, bylo všechno zcela jinak. Už ne Rakousko, nýbrž Rakousko-Uhersko se nacházelo ve víru světové války, v níž mu očividně docházel dech. Zprávy z bojišť nebyly povzbudivé, porážka následovala porážku, v říši panoval hlad, nedostatek potravin, paliva i základních surovin. Závislost habsburské říše na sousedním spojenci, mnohem silnějším císařském Německu, byla naprosto zřejmá a Čechům nevyhovovala ani v nejmenším.  

A právě české země, ty, které roku 1866 císaře tak nadšeně vítaly, ze všech těchto důvodů nyní stály v nejostřejší opozici nejen proti válce, ale dokonce i proti samotné rakousko-uherské monarchii i vládnoucí habsburské dynastii.

Český politický tisk byl v troskách, někteří čeští přední politikové byli ve vězení anebo v emigraci, jejich strany nesměly vyvíjet činnost. František Josef I. nedokázal pochopit, jak se mohlo stát, že synové, případně vnuci těch, kdož jej kdysi tak nadšeně vítali, nyní jeho vládu nejen kritizují, ale dokonce proti ní organizují v zahraničí odboj a vstupují do vojenských jednotek, které bojují po boku nepřátelských armád. 

Frustrace z císaře

Starý muž, v nějž se František Josef I. v průběhu onoho půlstoletí proměnil, si neuvědomoval, že český národ právě pod jeho vládou – a v důsledku toho i jeho zásluhou – prošel zásadní proměnou. Dovršil proces takzvaného národního obrození a změnil se v sebevědomé etnikum, které zaujalo důstojné místo po boku ostatních evropských národů a podřízená pozice, jež mu byla v rámci habsburské monarchie vyhrazena, jej neuspokojuje. Nechápal, že politika „drobečků“, které měly české společnosti zacpat ústa, je naprosto neuspokojivá. Nevnímal jako problém, že svými činy opakovaně vyvolával v českých srdcích pocit frustrace a vytvářel předpoklady pro to, aby hledali své místo mimo říši. 

První zklamání přišlo v roce 1867, když se ne věrní Češi, nýbrž vzpurní Maďaři dočkali naplnění svých přání a požadavků v podobě rakousko-uherského vyrovnání, uzavřeného na úkor ostatních národů monarchie. A další zklamání následovala vzápětí: v letech 1870 a 1871 císař opakovaně přislíbil, že se nechá korunovat českým králem a že z toho vyvodí důsledky pro to, aby země Koruny české zaujaly v monarchii důstojnou pozici. Ale ani to se nestalo. Taková zklamání – kombinovaná s nemalými úspěchy hospodářskými, kulturními, pokrokem v oblasti školství a ostatních oblastech veřejného života (s výjimkou politiky), které Čechům dodávaly nemalého sebevědomí – vykonala své.

Strach z Německa

Musíme si ovšem uvědomit, že František Josef I. se nechoval jako německý nacionalista. Jeho chování nebylo vedeno snahou nahrávat německy hovořícím poddaným a podporovat jejich snahy o nadřazené postavení v monarchii. Naopak, dobře si uvědomoval, že německý nacionalismus a jeho snahy o vytvoření Velkého Německa jsou daleko větším problémem pro jeho vládu a mnohem větším nebezpečím pro říši a dynastii, než nacionalismus český či nacionalismus jiných slovanských národů, protože s existencí Rakouska, a tím pádem ani s vládou Habsburků, němečtí nacionalisté nepočítali. 

Panovník však po celou dobu své vlády pokaždé ustoupil akutnímu, palčivějšímu nebezpečí a snažil se uzavřít dohodu s těmi, kdož byli jeho původci, zatímco nebezpečí třeba mnohem větší, avšak zatím se příliš neprojevující, spíše podceňoval. Proto také v roce 1867 uzavřel dohodu s Maďary a ne s Čechy, a proto se také nikdy nenechal korunovat českým králem.

Nešťastná válka

Je velmi pravděpodobné, že kdyby nedošlo k vyhlášení první světové války a monarchie se v důsledku toho nedostala do tak velkých obtíží, český odpor vůči Rakousko-Uhersku a habsburské dynastii, by nebyl tak silný a tak rozšířený.

TIP: S kým se císař František Josef I. hádal a kdo mu naopak rozuměl?

Avšak čím déle válka trvala, tím větší a hůře řešitelné byly problémy, do nichž se podunajská říše propadala. Němečtí nacionálové se totiž netajili úmyslem nastolit v říši daleko tvrdší germanizační kurs, a to bez ohledu na to, jak válka dopadne. A omezení občanských svobod, k němuž v monarchii bezprostředně po vypuknutí bojů došlo, potvrzovalo obavy Čechů, že všechno, čeho v předchozích letech dosáhli a co dokázali tak pracně vybudovat, je vážně ohroženo.

Mít funkční a výkonný imunitní systém je dobré nejen v době pandemie. Tým vedený odborníky německé University Hospital Bonn nedávno potvrdil, že nadměrné solení významně škodí imunitě. Ukázaly to experimenty na myších, které vědci krmili různě slanou stravou a zároveň je vystavili bakteriální infekci.

Sůl vs. imunita

Německý experiment ukázal, že myši, které dostávaly stravu s vysokým obsahem soli, trpěly horším průběhem bakteriální infekce. Podobné to bylo i u lidských dobrovolníků. Lidem, kteří měli v jídle navíc 6 gramů soli denně, se zřetelně zhoršilo fungování imunity. Takové množství přitom odpovídá obsahu soli ve zhruba dvou jídlech z fastfoodu.

Kromě neblahého vlivu na imunitu vede nadměrné solení u většiny lidí k vysokému krevnímu tlaku a postupnému zhoršování stavu našich tepen s následným rizikem vzniku infarktu nebo cévní mozkové příhody. Milovníci soli mají vyšší výskyt cukrovky, častější onemocnění ledvin a vyšší riziko nádoru zažívacího traktu, zejména žaludku a střev.

Přesolené Česko

Světová zdravotnická organizace WHO doporučuje jako maximální denní dávku soli pro dospělého člověka 5 gramů. To je přibližně jedna zarovnaná čajová lžička soli. Nejde ale přitom jen o „solení“, nýbrž o také obsah soli ve všech potravinách – zejména pak uzeninách, sýrech, pečivu a slaných pochutinách.

TIP: Vědci potvrzují: Místo vitamínových doplňků raději omezte sůl

Češi přitom patří mezi největší konzumenty soli v Evropě. V mezinárodním srovnání Světové zdravotnické organizace jsou mezi prvními pěti státy.  Například v Německu lidé maximální dávku doporučenou WHO překračují zhruba dvojnásobně. Muži tam zkonzumují v průměru 10 gramů soli denně a ženy více než 8 gramů. Češi jí přijmou denně kolem 15 gramů.

Okolní vesmír je plný zvláštností. A nemusíme se přitom dívat nijak moc daleko. Mezinárodní tým astronomů nedávno narazil na pověstnou jehlu v kupce sena, když objevili unikátní trio hnědých trpaslíků – podhvězdných objektů, které nespustily hvězdnou fúzi.

V systému, který nese označení 2M1510 a od Země jej dělí zhruba 119 světelných let, jsou dva ze tří hnědých trpaslíků z našeho pohledu zákrytovou dvojhvězdou. Jde o jeden z prvních hvězdných systémů, které objevil nedávno spuštěný projekt SPECULOOS (Search for habitable Planets EClipsing ULtra-cOOl Stars). Na projektu se podílejí dvě observatoře, SPECULOOS Southern Observatory (SSO) na hoře Paranal v Chile a SPECULOOS Northern Observatory (SNO) na ostrově Tenerife.

Systém tří trpaslíků

Cílem projektu SPECULOOS je hledat terestrické a obyvatelné planety u malých chladných hvězd, a také právě u hnědých trpaslíků. Nejde ale jen o planety. Adam Burgasser z americké University of California, San Diego, a jeho kolegové při tomto hledání narážejí i na pozoruhodné hvězdné systémy, jako je 2M1510. 

TIP: Ani planeta, ani hvězda: Astronomové objevili nejhmotnějšího hnědého trpaslíka

Díky tomu, že jde o zákrytovou dvojhvězdu, mohli vědci odvodit vlastnosti hnědých trpaslíků s nevídanou přesností. Burgasserův tým například zjistil, že hnědí trpaslíci systému 2M1510 vznikli asi před 45 miliony let. Jejich hmotnost odpovídá asi 4 % hmotnosti Slunce a jejich průměr činí okolo 220 tisíc kilometrů. Všechny tyto údaje současně přitom známe u hnědých trpaslíků jen velice vzácně.

Náš pohled na neandertálce, naše nejbližší známé příbuzné, se neustále mění. Podle nového výzkumu měli neandertálci mnohem bližší vztah k moři, než jsme si doposud mysleli. V dnešním Portugalsku žily během nejmladší doby ledové místní komunity neandertálců na mořském pobřeží, a věnovaly se rybaření stejně intenzivně, jako naši dávní předci druhu Homo sapiens.

Vykopávky v jeskyni Figueira Brava, která se nachází u portugalského Setubalu, odkryly hromady odpadu neandertálských obyvatel, které vznikly zhruba před 86 až 106 tisíci let. Takové nálezy jsou nesmírně cenným zdrojem informací o životě tehdejších lidí nebo v tomto případě neandertálců.

TIP: Neandertálci obědvali nosorožce a léčili se aspirinem i antibiotiky

V objevených odpadcích je zhruba polovina zbytků tvořena tradičními suchozemskými zvířaty. Druhou půlku ale představují schránky a kosti mořských živočichů, včetně měkkýšů, korýšů, ryb, ptáků a savců, jako jsou například delfíni. Jak je vidět, strava neandertálců na pobřeží byla velmi pestrá. Odborníci z těchto nálezů usuzují, že neandertálci byli v těchto věcech mnohem podobnější našim předkům, než se doposud zdálo.