Nejstarším přírůstkem je zlínský lenochod – mládě přišlo na svět již v polovině února, zdárně prospívá a podle všech pozorování je ve skvělé kondici. Matkou mláděte je sedmiletá samice jménem Zlínská, která se v zoo narodila a pro kterou to je první potomek. Zahrada chová lenochody dvouprsté od roku 1998, úspěšně zatím odchovala čtyři mláďata.

V děčínské zoologické zahradě se v pondělí 23. března narodilo mládě vzácného takina indického. Na první odchov tohoto druhu kopytníka čekala zoo devět let. Matkou je devítiletá Abby, která do zoo přišla v roce 2013 z chomutovského zooparku, a otcem osmiletý samec Takko, kterého zoo dovezla z estonské zoo v Tallinu v roce 2014.

Také v Brně přivítali nové mládě – ve středu se zde narodil kusu liščí – tento australský vačnatec patří k raritně chovaným druhům. V rámci Evropy je k vidění jen v necelé desítce zoo. V Česku je chován v Jihlavě, Hluboké, a právě v Brně. Pro brněnskou zoo jde o první mládě tohoto druhu v historii.

Pražská zoo se těší z nového přírůstku v Údolí slonů – v pátek 27. března zde porodila indická slonice Tamara. Otcem malé slonice je samec Ankhor. Sloní slečna váží 92 kilogramů, což je pro novorozené samice slona indického průměrná váha. Zoo Praha chová slony od roku 1933 a sloní skupina nyní, po narození mláděte, čítá již osm členů.

Neměřitelné fenomény jsou pro vědce odjakživa oříškem: jakmile něco nelze dokázat pomocí exaktních výpočtů, nelze s jistotou tvrdit, že to existuje nebo funguje. Mnozí badatelé proto raději takové záležitosti popírají, případně vysvětlují pomocí již známých faktů. Do této kategorie spadá právě i intuice, chcete-li šestý smysl: pocit, že něco máte udělat, aniž byste věděli, jak to víte. Dokonce jej nelze popsat ani pomocí klasických fyziologických symptomů – pokud se přece jen projeví i tělesně, má patrně nejblíže k pocitu nejasného svrbění v útrobách, někdy poeticky přezdívanému motýli v břiše. Angličtina si pro intuici osvojila výraz „gut feelings“, doslova „střevní pocit“.

Zahrává si s vámi mozek?

Jedním z prvních, kdo se zkoumáním intuice začal systematičtěji zabývat, byl švýcarský psycholog Carl Gustav Jung zkraje dvacátého století. „Intuice je funkce, která umožňuje vidění za roh, což ve skutečnosti nemůžete udělat, ale ona to udělá za vás, a vy jí důvěřujete,“ napsal v jedné ze svých publikací. V rámci svého bádání intuici přikládal mimořádný význam – dokonce natolik, že sklon k intuitivnímu uvažování a chování popsal jako jednu z klíčových vlastností při klasifikaci základních typů osobnosti. 

Od té doby uplynulo již více než sto let a současná věda má na intuici poněkud odlišný pohled. Obecně se má za to, že vnitřní hlas souvisí s nevědomými funkcemi lidského mozku. Aniž byste si to uvědomovali, v každém okamžiku registrujete tisíce podnětů, které mozek bleskově analyzuje. Na vědomou úroveň však nechává proniknout pouze ty, jež vyhodnotí jako relevantní.

Představte si následující situaci: Spatříte na opačné straně ulice povědomého člověka, zatím však nedokážete rozpoznat rysy jeho obličeje. Něco – můžete to nazývat právě vnitřním hlasem – vám však napovídá, že ho znáte. Důvod je jednoduchý: Ještě než jste se vzájemně přiblížili, mozek dokázal zaregistrovat drobné signály jako stavbu těla a způsob chůze dotyčného, vyhledal v paměti odpovídající záznam a zařadil jej jako známý prvek.

Není čas ptát se, kdo je kdo

Známý je výzkum amerického kognitivního psychologa Garyho Kleina, jenž se zaměřil na to, jakým způsobem se lidé rozhodují v mezních situacích. Ve chvílích, kdy jde o život, často racionální část vaší mysli ustoupí do pozadí, neboť zkrátka není čas provádět zdlouhavou analýzu. Čistě z hlediska statistické pravděpodobnosti by tudíž výsledky takových rozhodnutí měly v řadě případů selhat – zcela určitě mnohem častěji, než jak k tomu nakonec reálně dojde. Z jakéhosi dosud ne zcela jasného důvodu se totiž člověk dokáže rozhodnout správně.

Klein se ve svém výzkumu zaměřil na povolání vyžadující často nutnost jednání pod tlakem, jako jsou záchranáři, hasiči nebo vojáci, a účastnil se spolu s nimi množství krizových situací, aby poodhalil mechanismus, který v těch chvílích řídí jejich chování. Při tom byl svědkem například toho, jak vedoucí protipožárního zásahu uvnitř hořícího domu náhle zvolal „Rychle pryč!“ aniž by tušil, co jej k tomu vedlo. Krátce poté, co všichni místo opustili, se ale dům zřítil. Teprve později si záchranář uvědomil, že v kritický okamžik podprahově vnímal náhlé ticho, které jeho podvědomí varovalo a vyvolalo požadovanou reakci. Když Klein později hovořil s účastníky svého výzkumu, shodně líčili, že se rozhodli nejspíše díky svým zkušenostem.

Co prozradí šachy

Klein na základě toho přišel s hypotézou, k níž se dnes přiklání většina badatelů. Intuice podle něj není nic jiného než schopnost mozku vyvolat si minulé zkušenosti a přiřadit je k nové situaci. Dnešní neurologové se domnívají, že v dlouhodobé paměti se uloží naprosto všechny vjemy, které během svého života člověk zaregistruje, což mu umožňuje vytvářet si jakási myšlenková schémata.

Opakují-li se některé situace, vzniknou v mozku příslušné asociace – většina z nich však není za normálních okolností přístupná vašemu vědomí, neboť by vás zkrátka zahltily. Mozek však s vjemy pracuje i ve chvílích, kdy o tom sami nevíte, a ve vhodném okamžiku je nechá „vyplavat na povrch“. Protože si však nejste vědomi této souvislosti, domníváte se, že vám cosi našeptává jakýsi vnitřní hlas.

To, co označují lidé za šestý smysl pro nebezpečí, mohou tedy být jen dávno zasuté vzpomínky na obdobné události, jež jste v minulosti zažili. Dobře patrné je to například u šachistů, již se stali vděčným objektem vědeckého zkoumání intuitivního rozhodování. Zkušení hráči dokážou na šachovnici rozpoznat povědomé vzorce, které si nevědomky vštípili do paměti v průběhu tisíců hodin tréninku. Vysvětlovalo by to i fenomén tzv. policajtského instinktu, jejž dobře znají autoři a čtenáři detektivek – zkušení kriminalisté v těchto příbězích často disponují zvláštní schopností odhalit pachatele čistě na základě zdánlivě nevysvětlitelných pocitů. Z toho zároveň vyplývá, že starší a zkušenější osoby mívají lépe vyvinutou intuici, neboť jejich mozek může vycházet z rozsáhlejší databáze paměťových stop. 

Podivná schopnost matek

Téměř každá matka dokáže popsat prazvláštní pouto ke svému dítěti. Aniž by se nacházela v jeho bezprostřední blízkosti, dokáže často přesně vytušit, jak se její syn či dcera v danou chvíli cítí. V minulosti byly zaznamenány i případy, kdy matka dokázala zachránit svému dítěti život právě díky onomu nedefinovatelnému pocitu, který jí našeptával, že se dítě ocitlo v ohrožení. Nemusí ale jít o tak vyhrocené situace – stačí otevřít libovolnou příručku o mateřství a dříve nebo později narazíte na poučku ve smyslu: „Nejste-li si jistá, vsaďte na svou intuici.“

Fenomén tohoto mateřského instinktu neunikl ani vědcům, a proto se na něj zaměřili v několika studiích. Skutečně fyzické spojení matky s dítětem končí v okamžiku přerušení pupeční šňůry, tedy donedávna se to alespoň předpokládalo. Nové poznatky na tomto poli ale poodhalily překvapivá fakta: V průběhu těhotenství se buňky plodu dostávají přes placentu do těla matky a zde potom zůstávají, takže je lze zpětně vysledovat ještě dlouho po porodu. Americká studie publikovaná v roce 2012 zjistila, že v mozku 63 % žen lze nalézt DNA jejich dětí. Překonat tzv. hematoencefalickou bariéru jsou údajně schopné především samčí buňky (tedy buňky syna, který se vyvíjel v děloze), nicméně funguje to prý i naopak – mateřské buňky mohou pronikat do tkáně plodu.

S trochou nadsázky by se tak dalo říct, že většina lidí v sobě nosí částečky jiných osob. A hledáte-li uspokojující odpověď na otázku, kde leží klíč k onomu prazvláštnímu propojení mezi matkami a jejich dětmi, není vyloučeno, že souvisí právě s těmito buněčnými cestovatelkami.

Vědcům se zde otevírá ohromné pole dalších námětů k výzkumu a jednou z největších záhad, k níž momentálně upínají své snahy, je poodhalit konkrétní funkce takto přenesených buněk. Zatím nepotvrzené hypotézy hovoří o tom, že fetální buňky fungují podobně jako ty kmenové a v těle matky mají jakousi ozdravnou funkci, neboť dokážou opravit poškození tkáně na mikroskopické úrovni. Mimo jiné by mohly být schopny bojovat s nádory a posilovat imunitu.

Odlišné hemisféry

Fakt, že se o intuici hovoří primárně ve spojení s matkami (a nikoliv otci), má své důvody – a nejde jen o to, že to nejsou otcové, v jejichž těle se potomek vyvíjí. Rozdíly mezi mužským a ženským uvažováním jsou patrné bez ohledu na to, zda je dotyčný rodič, či nikoliv. Zatímco muži bývají označováni jako racionální, ženy snadněji podléhají emocím a projevují se empatičtěji. Nezřídka bývá zmiňováno právě i intuitivní chování, které jako by bylo u žen rozvinutější. Důvodem je pravděpodobně odlišná stavba mozku obou pohlaví; ačkoliv mužský mozek je o něco větší než ten ženský, s rozdílným fungováním nesouvisejí ani tak jeho rozměry jako spíše rozložení jednotlivých částí.

U žen je při přemýšlení dominantnější pravá hemisféra, která obecně zodpovídá za porozumění emocím či řeči těla, ale také za intuici. Kromě toho má ženský mozek mohutnější tzv. kalózní těleso, tedy shluk nervů spojujících obě mozkové poloviny, což jim usnadňuje vzájemnou komunikaci.

Naopak muži používají spíše levou polovinu mozku, takže intuitivní jednání je pro ně méně charakteristické a spíše než na vnitřní pocity a dojmy raději vsadí na data a rozumové úvahy. Nicméně to neznamená, že by ani muži nebyli vybaveni schopností intuitivního uvažování. Týká se to nejen maličkostí (třeba volby mezi dvěma příchutěmi oblíbeného jogurtu), ale i závažných otázek, které řeší například vysoce postavení manažeři. Třebaže v takovém případě by se jako ideální cesta ke správnému řešení nabízelo vycházet z dostupných dat a analyzovat situaci pokud možno co nejracionálněji, v praxi to tak většinou nedopadne.

TIP: Šestý, sedmý a osmý lidský smysl: Organismus člověka vnímá víc, než tušíte

Pozice top manažerů ve většině firem zastávají racionální muži – přesto se podle průzkumů dvě třetiny z nich v okamžicích rozhodování spolehnou nakonec na intuici. Ostatně řada z úspěšných podnikatelů dnes vzpomíná, jak jim v klíčových okamžicích kariéry pomohlo právě to, že poslechli svůj vnitřní hlas. „Spoléhal jsem do značné míry na zvířecí instinkty. Když jsem aktivně řídil fond, trpěl jsem bolestmi zad. Využíval jsem přitom nástup akutní bolesti jako signál, že v mém portfoliu není něco v pořádku. Ta bolest mne podněcovala, abych si uvědomil chybu,“ popsal cestu ke svému úspěchu na akciových trzích maďarsko-americký finanční magnát George Soros. 

Omezení dopravy a průmyslové výroby v důsledku pandemie koronaviru SARS-CoV-2, přineslo citelné zlepšení ovzduší v Evropě a v Číně. Potvrzují to data shromážděná evropským satelitem Sentinel-5P, který stav znečištění monitoruje od roku 2017.

TIP: Země pod dohledem družic: Co prozrazují vědecké satelity o stavu klimatu?

Významný pokles koncentrací oxidu dusičitého vědci zaznamenali v Číně, v severní Itálii, Madridu a Paříži. Snížení koncentrace oxidů dusíku je ale patrné i v dalších částech Evropy. I přes nepříznivé okolnosti jde o dobrou zprávu – oxidy dusíku způsobují kyselý déšť a zejména ve velkých městech a průmyslových aglomeracích jsou zodpovědné za dýchací problémy. Poškozují i ekosystémy citlivé na nadbytek živin, například horské louky a lesy.

Největšího rozkvětu dosáhla arabská medicína v 10. a 11. století. V tomto období působili lékaři, kteří patří mezi největší autority a osobnosti středověké medicíny – Rhazes, Avicenna nebo Abulcasis.

Peršan latinsky známý jako Rhazes (865–925) shrnul získané znalosti medicíny, ale zachoval si rovněž kritický odstup k antickým autoritám a neváhal ani zaznamenat vlastní klinická pozorování a chorobopisy. Jeho Liber ad Almansorem, kompendium veškerého lékařství, patřilo až do novověku k nejpoužívanějším učebnicím. Ve spise O neštovicích a spalničkách podal první popis těchto nemocí v dějinách lékařství. 

Věda na vrcholu

Nejvíce mezi islámskými lékaři proslul Peršan Abú Alí Ibn Siná, latinsky Avicenna (980–1037), jehož encyklopedický spis Kitáb al-Kánún fi-t-tibb (Kánon medicíny) je nejvýznamnějším dílem arabské medicíny. Ve 12. století byl přeložen do latiny a mezi lety 1400–1600 se dočkal v Evropě celkem 36 vydání. Až do roku 1800 patřil mezi základní univerzitní učebnice.

Významným očním chirurgem byl Alí ibn Isá (latinsky Jesus Haly, zemřel 1010). Jeho spis Připomenutí očním lékařům popisuje asi 130 očních onemocnění a je nejvýznamnějším dílem svého druhu celého středověku.

Židovský lékař Moše ben Maimon (latinsky Maimonides, zemřel 1204) sepsal arabský spis o jedech a protijedech a také veršovanou skladbu Regimen sanitatis pro staršího syna káhirského chalífy Salahadína, která se stala nejvýznamnějším dílem o zdravé životosprávě islámské éry.

Abu-l-Kásim Chalaf ibn al-Abbás as-Zahráwí (latinsky Abulcasis, zemřel krátce po roce 1009) proslul především jako chirurg – mezi nejznámější části jeho obsáhlého encyklopedického díla at-Tasríf (Předpis) o 30 knihách patří spis O chirurgii; mimo jiné však jako první popsal zubní kámen i návod k jeho odstraňování.

Muhammad ibn Rušd (latinsky Averroes, 1120 – 1198) byl významným filozofem (především vykladačem Aristotela) i lékařem, působil i jako osobní lékař některých chalífů. 

Prorokova medicína

Také pro islámský svět je charakteristické zřizování nemocnic a lékařských škol. Povinná almužna je jedním z „pěti pilířů“ islámu a později se vyvinula ve státní daň, věnovanou především na sociální účely. Také bohatí věřící byli zavazováni k zakládání nemocnic a zařízení pro chudé. Již chalífa Harún ar-Rašíd (asi 763–809) založil v Bagdádu jednu z nejstarších nemocnic arabského světa. V roce 982 zde zřídil chalífa Adudaddaula nemocnici Adudí, která byla vybavena i lékárnou a knihovnou a zásobena tekoucí vodou z Tigridu. Působilo zde 24 lékařů, z nichž 5 se věnovalo výuce. 

Od roku 1150 vznikaly v Anatolii seldžucké nemocnice, které byly podřízeny vezírovi pro zdravotnictví. Mezi nejznámější patří takzvaná Dvojitá stavba (nemocnice a lékařská škola) z roku 1206 v Kaysereji. Nemocnice islámského světa se často stávaly i středisky výuky lékařů. Za první lékařskou univerzitu však můžeme pokládat lékařskou fakultu či akademii v Gundišápuru, kde již od roku 556 přednášeli nestoriánští lékaři vyhnaní z byzantské říše.

TIP: Dvojaká islámská věda: Z vrcholu vzdělanosti k pálení knih a mystice

Od počátku 12. století vzrůstal vliv ortodoxních islámských teologů a spolu s nimi i takzvané Prorokovy medicíny, která stojí výhradně na citacích z Koránu a jiných náboženských textů a odmítá veškeré cizí vlivy. Jde vlastně o nábožensky posvěcené umění léčit s magickými a pověrečnými praktikami, které zcela převážilo ve 14. století nad vědeckou medicínou a znamenalo tak konec rozkvětu islámského lékařství. 

Oproti době pandemii Španělské chřipky v roce 1918 máme k dispozici významné výhody, včetně moderních technologií. S pandemickým koronavirem pomáhají i drony, které mohou monitorovat velké množství lidí najednou. Speciální „pandemický dron“ vyvíjejí i na australské University of South Australia.

Tento dron bude vybavený speciálním senzorem a systémem strojového vidění. Měl by zvládnout na dálku detekovat tělesnou teplotu, srdeční tep a rychlost dechu, stejně jako zaregistrovat kašlání a kýchání všude tam, kde se soustředí větší množství lidí, ať už při práci nebo pohybu.

TIP: Pomáhat a chránit: Ve Velké Británii vznikla první policejní jednotka dronů

Australský tým již spolupracuje s americkým výrobcem dronů Draganfly Inc. a společně počítají se zákazníky v komerční, medicinské i vládní sféře. Až odezní prvotní náraz koronaviru, mohly by pandemické drony již brzy operovat v místech s rušných provozem, na úřadech, letištích, nádražích, výletních lodích, domovech seniorů a dalších místech, která jsou z hlediska COVID-19 nejrizikovější.

Podobně jako letokruhy u dřevin anebo třeba vrstvy hornin ve fosilním záznamu, i lidské zuby mohou uchovat stopy po významných biologických událostech, které se přihodí dotyčnému člověku. K tomuto závěru nedávno dospěli ve svém výzkumu američtí badatelé, kteří detailně prozkoumali zuby několik dobrovolníků.

Historie vepsaná do zubů

Studovali celkem 47 zubů od 15 různých lidí ve věku od 25 do 69 let. U těchto lidí vědci znali jejich historii a zásadní události, které je potkaly. Cílem výzkumu bylo propojit životní události, které mohly mít výrazný dopad na fyziologii organismu dotyčného člověka, s detailní strukturou jeho zubů.

TIP: Elektronické svědomí: Chytrý senzor v ústech ohlídá, co všechno jíte a pijete

Ukázalo se, že zuby jsou pozoruhodným médiem, které zaznamenává až překvapivě podrobně životní zkušenosti lidí. Na struktuře zubů, konkrétně v cementu – tvrdé pojivové tkáni pokrývající povrch kořene zubu, je patrné, kdy člověk onemocněl závažnou chorobu, kdy měl dítě či menopauzu a dokonce i to, kdy byl ve vězení. Všechny tyto události se totiž projevují na fyziologii lidského těla a ta pak zase ovlivňuje růst zubů.

Dobrou zprávou je, že při běžné zubní prohlídce nejspíš nehrozí, že by ošetřující lékař mohl tímto způsobem nahlédnout do vaší osobní minulosti. Mikrostruktura cementu je totiž viditelná pouze pod mikroskopem.

Detail druhé stoličky 35leté ženy, která porodila před 11 a 16 lety. Na zvětšenině vpravo je vidět záznam obou porodů v podobě dvou tmavších kruhů v cementu.

Pátrat po nejlepším obrněnci v kterémkoliv období od roku 1916, kdy se první sériové typy objevily, není snadný úkol. Kupříkladu za druhé světové války se od sebe jednotlivé modely lišily především hmotnostní kategorií a určením – z obou těchto charakteristik vyplývala odlišná výzbroj, síla pancíře i pohyblivost. Velmi zjednodušeně můžeme hovořit o tancích těžkých pro průlomy opevněných linií, středních pro prohlubování takových průlomů a lehkých, jež se užívaly zejména k průzkumu.

Potíže se srovnáváním 

K nepřehlednosti situace přispívá fakt, že zatímco některé státy tank považovaly za ideální prostředek pro boj s ostatními obrněnci, jiné je hodlaly nasadit takřka výhradně jako podpůrný nástroj pěchoty. S technikou soupeře se dle jejich doktríny měly vypořádat protitankové kanony či stíhače tanků.

Porovnávat jednotlivé modely tak má vždy smysl jen uvnitř stejné kategorie – například mezi středními tanky – a navíc u obdobné generace (třeba sovětský T-34/85 zavedený v roce 1943 měl podstatně větší palebnou sílu než jeho starší bratr T-34/76 z roku 1940). Při srovnání typů zapojených do první světové války se dostáváme do ještě specifičtější situace.

Tank jako zbraňová kategorie se teprve rodil a konstruktéři v jednotlivých zemích šli odlišnými cestami – aniž by tušili, která koncepce uspěje nebo se dlouhodobě uchytí a vytvoří standard na mezinárodní úrovni. Vznikaly tak rozličné a mnohdy podivné stroje, z nichž některé tank v dnešním slova smyslu připomínaly jen vzdáleně. Do jisté míry šlo o důsledek specifického účelu, pro nějž byla obrněná monstra určena: překonávání nepřátelských zákopových linií. Pěchota měla při ztečích opevněných postavení jen minimální naději na úspěch a pravidelně utrpěla tváří v tvář dělostřelectvu a kulometčíkům děsivé ztráty.

Willie a Stonožka

První tanky tak měly působit jako beranidlo, jež hrubou silou prorazí díru v zákopové linii a poskytne krytí infanterii postupující za obrněnou formací. Pro splnění tohoto zadání se jako ideální jevily kanony či kulomety instalované na pohyblivé pancéřované platformě, která si poradí s obtížným terénem a bude odolná vůči palbě. Šlo de facto o obdobu válečných lodí „pouze“ převedených do pozemní bitvy.  

Ne náhodou jeden z britských průkopníků obrněných sil Ernest Swinton při úvahách o překonávání obrany hovořil o „lehké bojové lodi na kolech“. První technologický demonstrátor z roku 1915 zvaný Little Willie plavidlo svým vzhledem silně připomínal a jeho větší následovník Centipede (Stonožka) dokonce před jménem nesl zkratku HMLS (His Majesty Land Ship – Pozemní loď Jeho Veličenstva).

Jablka a hrušky

Klasická kola v moři bahna kvůli vysokému měrnému tlaku beznadějně zapadávala, a tak ke slovu musely přijít housenkové pásy – koneckonců již odzkoušené u zemědělských traktorů. Využití pásů a pancíře však představovalo jeden z mála společných rysů tankových konstrukcí. Ačkoliv měly plnit podobné úkoly, lišily se britské, francouzské a německé typy svými tvary, silou a uchycením výzbroje, způsobem instalace pásů nebo počtem členů osádky a rozložením úkolů mezi ně.

Pokračování: Monstra pod drobnohledem: Jaký byl nejlepší tank Velké války? (2)

To nám umožňuje porovnat smysl pro realitu jak u inženýrů zodpovědných za jednotlivé projekty, tak u vojáků, kteří stroje schválili do sériové produkce. Na druhou stranu není takové srovnání úplně férové. Přes nevelký počet typů zavedených v letech 1916–1918 do výzbroje se už přece jen začala projevovat jistá specializace, vedoucí k zavedení zmíněných kategorií. I pro prvoválečné tanky tedy platí, že bychom měli na misky vah dávat jen srovnatelné se srovnatelným. Z toho vyplývá, že nelze bez přílišného zjednodušení stanovit, který obrněnec z dob našich pradědů byl absolutně nejlepší. Proto téma rozdělíme do tří samostatných porovnání. A zmíníme přitom pouze typy, které neskončily u prototypů, ale prošly si frontovým peklem. 

Pozorování evropské vesmírné observatoře GAIA z loňského roku ukazují, že velikost galaktického disku Mléčné dráhy by měla být zhruba 258 tisíc světelných let. Podle nového výzkumu by ale hranice naší Galaxie mohly ve skutečnosti ležet mnohem dál. Mléčná dráha by mohla mít průměr až 1,9 milionu světelných let.

Toto překvapivé zvětšení naší Galaxie těsně souvisí s temnou hmotou. Odborníci se domnívají, že prakticky každou galaxii, Mléčnou dráhu nevyjímaje, obklopuje halo temné hmoty. S temnou hmotou je ale problém v tom, že není vidět. Její rozložení jen odhadujeme, na základě jejího domnělého gravitačního působení na běžnou hmotu.

Simulace hala temné hmoty

Astronomka Alis Deason z britské Durham University a její kolegové s pomocí počítačových modelů simulovali hala temné hmoty u galaxií s podobnou hmotností, jakou předpokládáme u Mléčné dráhy. Do simulací zahrnuli i působení okolních trpasličích galaxií i větších galaktických sousedů, jako je v případě Mléčné dráhy Galaxie v Andromedě. 

TIP: Mléčná dráha je možná o 50% větší, než si vědci mysleli

Ze simulací týmu Deasonové vyplynulo, že na hranicích hala temné hmoty kolem galaxie podobné Mléčné dráze dochází k nápadnému poklesu rychlosti pohybu trpasličích galaxií, které tvoří „doprovod“ takové galaxie. Když tyto výsledky badatelé přenesli do reálného vesmíru, zjistili, že právě k takovému poklesu rychlosti trpasličích galaxií dochází asi ve vzdálenosti 950 tisíc světelných let od jádra Galaxie. Z toho nakonec odvodili, že s halem temné hmoty má Mléčné dráha velikost uvedených 1,9 milionu světelných let.

Být mladším sourozencem rakouského císaře znamenalo vést dobře zajištěný život, ovšem bez velké politické váhy. Platilo to i pro arcivévodu Maxmiliána. Byl ustaven vicekrálem Lombardska-Benátska, ovšem císaři se znelíbil svojí liberální politikou a o funkci záhy přišel. Se svou půvabnou manželkou Charlottou se pak usadil na romantickém zámku Miramare, vystavěném nedaleko Terstu.

Maxmiliánovým největším dobrodružstvím mohla zůstat plavba kolem světa v letech 1857–1859, ale osud nakonec rozhodl jinak. Do hry vstoupil Napoleon III. a jeho vlastní zájmy v revolucí zmítaném Mexiku.

Když padlo Ciudad de México, odpor pod vedením prezidenta Juáreze se stáhl do provincií. Před Napoleonem III. nyní vyvstala otázka, koho postavit do čela nového režimu. Ve shodě s představiteli mexických konzervativců se jeho zrak obrátil k Maxmiliánovi. Arcivévoda zpočátku váhal, ale když mu před očima zamávali zmanipulovaným plebiscitem, podle kterého měl jako císař naprostou podporu svých budoucích poddaných, pln naivních představ přijal.

Příliš mnoho dobrovolníků

Rakouský ministr zahraničí hrabě Rechberg předvídavě označil mexický podnik za „nešťastné, nedozírné a nevypočitatelné dobrodružství“. Ani František Josef I. s bratrovým rozhodnutím zpočátku nesouhlasil, ale smířil se s ním. Sourozenci navíc vyšel vstříc povolením k nabírání vojáků do dobrovolnického sboru. Hlavní tíži bojů s republikány měli nést Francouzi a domácí mexické oddíly, ovšem vojáci z habsburských zemí představovali vítanou posilu, v níž mohl císař Maxmilián I. najít spolehlivou oporu.

Síla sboru byla určena na 6 000 vojáků a 300 námořníků. Lákavá nabídka obsahovala vedle okamžité finanční odměny a pravidelného žoldu i příslib udělení mexických pozemků vysloužilcům. Podmínky přijetí byly značně volné. Kromě „dobrého chování“ se bral přednostní zřetel k „osobám neženatým, které nemají výše čtyřiceti let, jsou silného těla a křesťanského náboženství“.

Nábor probíhal ve všech zemích habsburské říše, a to s takovým úspěchem, že mnozí zájemci museli z náborových kanceláří odejít s nepořízenou. Na verbovacím úspěchu se podepsala také všeobecná neznalost mexických poměrů, o které se kriticky vyjádřily pražské noviny: „Mnoho českých důstojníků vojenských chystá se na cestu do Mexika a i v rozmluvě soukromé líčí se zámořská vlast žluté zimnice jako nějaké Eldorado medem a strdím oplývající [...]. Ztráty lidí, kteří této odvahy a podnikavosti mají, jest škoda pro naši vlast domácí, jest to značný úbytek domácí inteligence.“ 

Vzdechy redaktorů ale zviklaly sotva koho. Přesné počty českých dobrovolníků neznáme – už kvůli dobovému komolení jmen a mnohdy obtížnému rozlišování mezi českými Němci a Čechy. Když se sbor v září 1864 v Lublani cvičil a chystal k plavbě přes moře, figurovalo v něm 628 rekrutů z Čech a 320 z Moravy. Zvláštní skupinu mezi nimi tvořili exkluzivně placení hudebníci vojenských kapel, kterých se mezi Čechy našlo vždycky dost.

TIP: Po císařově boku: Jak se český lékárník Kaska dostal do Mexika?

Naše krajany bychom ovšem našli i v Maxmiliánově bezprostřední blízkosti: důstojníka císařovy gardy podplukovníka Grünnera, podplukovníka Boleslavského, doktory Vávru a Bohuslávka nebo lékárníka Kasku. 

Do bojů s republikány

Maxmilián a jeho manželka (nyní používající jména Maxmiliano a Carlota), dorazili do své nové vlasti už na jaře 1864. Jejich nadšení však po přistání poněkud opadlo. Mexiko mělo vedle své pompézní tváře také tu opačnou, chudou a zaostalou, a navíc se císařství drželo jen díky síle francouzských bajonetů. Pohádky o všeobecné podpoře mexického lidu se konečně ukázaly v pravém světle. 

Tomu odpovídaly i úkoly dobrovolnického sboru. Jakmile se jeho příslušníci dostali na mexickou půdu, čekal je nástup do boje. Původně je Maxmilián hodlal poslat na poloostrov Yucatan, aby chránili tamní loajální obyvatelstvo před indiány, ale nakonec zamířili dobýt Teziutlán, dobře opevněné město se silnou republikánskou posádkou. Přestože jim zadaný úkol znesnadňovala obtížná aklimatizace, úspěšně ho splnili. Při zteči teziutlánských opevnění byl mimo jiné raněn český kadet Dokupil, který se za svou statečnost dočkal povýšení na důstojníka. 

Dobytí Teziutlánu ale představovalo pouze první dějství celé anabáze. Kdyby se revolucionáři pouštěli do standardních polních bitev, patrně by se je podařilo zpacifikovat. Oni se však místo toho uchylovali k dílčím přepadovým akcím a náhlým útokům na jednotlivá města. Žádná jasná válečná linie neexistovala. Jména jako Puebla, Tulancingo či Oaxaca byla rakouským dobrovolníkům ještě před rokem naprosto neznámá, ale nyní se v těchto městech a provinciích rozhodovalo o jejich životech.  

Kolaps impéria 

Situace se nevyvíjela dobře ani politicky. Napoleon III. bezostyšně porušil dohodu o přítomnosti svých vojsk do konce roku 1867, a začal je předčasně stahovat do Evropy. Tím se otevřely dveře k opětovnému nástupu revolučních sil. V květnu upadl Maxmilián do zajetí a i přes četné protesty ze zahraničí skončil 19. června 1867 před popravčí četou.

Musíme ale dokončit i příběh dobrovolnického sboru. Velká většina jeho příslušníků odjela už před Maxmiliánovým zajetím lodními transporty zpět do vlasti. A co ti, kteří bojovali pod císařskou zástavou až do samého konce nebo padli do zajetí? Snad nejlépe skončili muzikanti, jejichž hudbu Mexičané obdivovali a nabídli jim dobře placený přestup do republikánského vojska. Historici spolehlivě doložili, že české písně a dechovka zanechaly na mexické lidové hudbě trvalý otisk. 

TIP: „Čeští“ mariachis: Mexické hudebníky inspirovala císařská vojenská kutálka!

Některé vojáky osud pro změnu zavedl do USA. Mezi tyto veterány patřil dobříšský rodák Josef Lebeda. Jako zajatec musel zametat ulice, balit náboje pro republikánskou armádu a později pracovat na cukrové plantáži. Po osmi měsících byl Lebeda propuštěn na svobodu, aniž by dostal jakékoliv prostředky na cestu domů. Vydělal si proto něco málo peněz jako kočí a vyrazil na sever do Texasu, odkud měl zprávy od dalších spolubojovníků. 

Na růžích ale neměli ustláno ani navrátilci do vlasti. Sliby o přidělení mexické půdy se rozplynuly a „mexičtí“ důstojníci mohli být ještě rádi, když je rakouská armáda přijala do svých řad v původních nižších hodnostech. Přestože vzniklo pár podpůrných veteránských spolků, na zabezpečení vysloužilců se příliš nehledělo.