Ekosystémy jsou postavené na potravních vztazích mezi organismy. Když do těchto vztahů zasáhnou lidé, byť je to neúmyslné, mohou je vážně ohrozit. Britští odborníci zjistili, že na životní prostředí mají nečekaně devastující dopad prostředky proti parazitům, které se běžně používají u skotu.

Hlavní problém v podobných případech je, že se takové látky dostanou do prostředí ve velkých množství. Stáda krav mohou být početná a nacházejí se na řadě míst v krajině. Vědci přišli na to, že přípravky proti červům, a také proti parazitům, kteří žijí na těle krav, vážně zasahují hovnivály a další podobné druhy, které se živí trusem.

TIP: Tichomořské Palau se stalo první zemí, kde zakázali toxické opalovací krémy

Na první pohled se to možná nezdá, ale pojídači trusu hrají v ekosystémech významnou roli. Slouží totiž jako významná složka potravy pro celou řadu druhů ptáků a netopýrů. Britský tým odhalil, že některé z přípravků proti červům a dalším parazitům k sobě lákají dospělé hovnivály, a narušují vývoj jejich larev, což často vede k jejich úhynu. Výsledkem je citelný pokles pojídačů trusu a to je pro životní prostředí špatná zpráva.

Pod jeho vlastním jménem, Mucuhito Tarrikó Minabó, jej zná jen málokdo. Od roku 1867, kdy nastoupil na trůn, mu totiž nikdo neřekne jinak než Meidži Velký. Je 122. císařem Japonska a země za jeho vlády prodělá bouřlivé změny. Prakticky ji vyvede ze středověku a učiní z ní světovou velmoc. Ke štěstí, spokojenosti a hlavně zdraví má přitom Meidži daleko. On i jeho příbuzní trpí chorobou, které se u dvora přezdívá Edo wazurai, čili nemoc Eda (Edo je starý název dnešní japonské metropole Tokia). Lidé, kteří o tomto ostře střeženém tajemství něco vědí, si potichu šeptají: „Je to kletba za to, že mladý císař přesunul hlavní město z Kjóta do Eda!“ 

Jaké symptomy chorobu provázejí? Pacientům otékají končetiny, výrazně se snižuje jejich schopnost pohybu, vázne jim řeč i úsudek. V poslední fázi se objevuje bledost a dušnost, následovaná zvracením. K smrti dochází v důsledku zástavy srdce. V průběhu let umírá na tuto „chorobu“ císařova teta a princezna Kazu. A částečnými projevy trpí celá rodina. Je to záhada.

O smrti císař slyšet nechce

Obvyklým semeništěm většiny nemocí bývají chudinské slumy, kde podvyživené poddané žijící ve špíně kosí nejrůznější epidemie. Ale císařský palác? Ten je proti tomu symbolem pokrokové hygieny! Nenarazíte tu na žádné nebezpečné hlodavce a i toalety jsou zde splachovací. Císař důsledně drží své sídlo v karanténě před nemocnými zvenčí. Je tu čisto. Že by snad za nemoc mohl nějaký pomalý jed? Meidži omezil vliv samurajů a proto nemá o nepřátele nouzi, ale kuchyň si drží pod kontrolou. U dvora se pojídají jen ty nejvybranější pochoutky, připravované důvěryhodnými sluhy. Šetření odpověď nepřináší. Atmosféra císařského paláce je navíc velmi formální. Dvořany svazují tuhé konvence. Kdyby se Meidži poptal mezi dalšími hodnostáři své říše, zjistil by, že oni rovněž trpí Edo wazurai. Nestane se tak, o nemocech a smrti se totiž před císařem nemluví.

Nové myšlení ze staré Evropy

Meidži Velký pověří soukromým bádáním nad příčinami nemoci slovutné místní lékaře a štědře jejich výzkum financuje. Je z nich ale nešťastný. Díky svému vzdělání ví, jak si počínají medikové z Evropy, a proto mu přijde, že je doma obklopen šarlatány. Co dělají? Zkouší vykuřovat palác vlhkou hlínou, vyrábí masti z červů aby „oživili jeho čchi“. Do rukou zahraničních lékařů se přitom svěřit z čistě politických důvodů nemůže. Potřebuje japonského odborníka, který na nemoci nepohlíží středověkou optikou. Než na něj narazí, bude to chvilku trvat.

Budoucím hrdinou císařského dvora, ale také zachráncem celého Japonska, se stane Takaki Kanehiro. Vystudoval medicínu v Londýně a v roce 1872 narukuje k vojenskému námořnictvu. Právě tady si Kanehiro povšimne neznámé nemoci, která napadá převážně důstojníky a kapitány lodí.

Krize námořnictva má prioritu

Posádky ji přezdívají kakke a podle jeho pozorování prakticky nenapadá plavčíky nebo lodníky. Skoro by se chtělo říct, že čím vyšší hodnost, tím závažnější výskyt onemocnění. A když se rozhlédne po pevnině v okolí přístavu? Zjišťuje, že kakke je silně rozšířená mezi boháči, ale chudina jí netrpí.

Kanehiro také důsledně rozebere léčebné postupy svých kolegů. Některé z nich totiž fungují. Pacient, který si přál zemřít doma, byl vypraven do Hakone. A tam se uzdravil. Pomohla mu tedy změna vzduchu? Jiný lékař předepsal postiženému červené fazole a kvašený ječmen. Zabralo to.

Výskyt nemoci je přitom zjevně četnější v centru města Edo, než na jeho chudinských předměstích. Proto začne Kanehiro spekulovat nad tím, „co chudí mají a bohatí nikoliv“. Nejprve ale musí vyřešit krizi japonského válečného loďstva.

Vitamín? Věc neznámá

Císař Meidži investoval miliony do restrukturalizace a modernizace armády. Japonské loďstvo je díky tomu na konci 19. století v měřítcích Asie po technické stránce naprosto špičkové. Jenže je dočista paralyzované nemocí kakke. Choroba se také postupně šíří mezi vojáky, úředníky, chovance ústavů pro duševně choré a vězně. Stává se z ní problém národní bezpečnosti.

Kanehiro si dovolí hodně, když pojmenuje příčinu: „Problém není bakterie, ale výživa.“ Konkrétně? Chudí se živí neloupanou hnědou rýží, zatímco boháči si dopřávají misky leštěné bílé rýže. Tento nepatrný rozdíl je příčinou jakéhosi nedostatku, který na konzumenty nemoc sesílá. Japonský lékař tehdy samozřejmě neměl o existenci vitamínů tušení. S jejich „objevem“ přijde až v roce 1912 Kazimierz Funk, který nalezne vitamín B1 v rýžových otrubách.

Nemoc jen pro bohaté

Kanehiro trefil do černého. Když se z rýže odstraní slupka, zbavuje se tak cenného zdroje vitaminu B1, tiaminu. A jeho dlouhodobý nedostatek vede k rozvoji popisovaných obtíží. Bílá leštěná rýže je zprvu pochoutkou boháčů, kterou si mohou dovolit jen vysoce postavení. Císař a jeho nejbližší. Později se jako znak moci a postavení rozšíří do kuchyní ministrů, městských správců, generálů a kapitánů lodí. Chudina? Ta křoupe rýži hnědou, ale na vitamíny bohatou. Proto nemocí netrpí.

Bílá rýže se lépe skladuje, má delší trvanlivost. Proto se pokrokový císař rozhodne zasponzorovat výstavbu „rýžových mlýnů“ ve městě, aby si bílé rýže mohli dopřát i poddaní. A tak rapidně naroste počet pacientů i mezi nimi. Proč je tolik výskytu kakke mezi vojáky a vězni? Císařství jim chce dopřát to nejlepší – od vojáků i vězňů očekává za dobrou stravu tvrdou práci. Dopadá to ale špatně: čím více bílé rýže, tím více kakke.

Flotila na baterky

Pochopit to dnes je snadné, o vitamínech už jsme slyšeli. Ale v roce 1883? Kanehiro je tehdy předvolán před nahněvaného císaře. „Na každých tisíc námořníků máme 120 nemocných. Když naše nová loď vyplula k Novému Zélandu, z 370 členů posádky se kakke nakazilo 169, a pětadvacet z nich zemřelo, než dopluli nazpět. Tohle má být naše moderní flotila, doktore Kanehiro?“ ptá se Meidži lékaře. A ten mu velmi opatrně vyjeví svou rýžovou teorii.

Císaře to zaujme. Poprvé totiž slyší, že kakke je prakticky totožná s Edo wazurai, která trápí celou jeho rodinu. A lékařova slova dávají smysl. Proč tedy některé léčebné postupy fungovaly? Kanehiro připouští, že červené fazole asi mají něco, co sdílí i hnědá rýže. „A pacient, který se poté, co odcestoval z města na venkov, uzdravil?“ Záludná otázka. „Na venkově se, císaři, bílá rýže nejí.“

Pozor na rýži ve spíži

Císař si žádá experiment. Nechá lékaře Kanehira vypravit další loď s námořními kadety, aby podnikli tutéž cestu na Zéland. Část z nich má „předepsanou“ dietu, ve které je hojně zastoupeno maso a ječmen. Výsledek? V průběhu cesty se kakke nakazí jen 12 mužů, a to těch, kteří se živili jen bílou rýží. Úspěch! Takaki Kanehiro se prý později svému příteli svěří, že kdyby pokus nevyšel, hodlal spáchat sebevraždu. Jeho teorie se ale potvrdila!

TIP: Nejen upíři se štítí česneku: Proč nepatřil ani do stravy japonských nindžů?

Celonárodní změna diety si vyžádá ještě dlouhý čas. Armádní generálové si stěžují na „nákladnost“ pestré stravy, a tvrdí, že bílá rýže je pro vojáky (na rozdíl do námořníků) pořád dost dobrá. I proto, že konzumace bílé rýže v pozemní armádě přetrvá, zemře během rusko-japonské války v roce 1904 na kakke 27 tisíc vojáků, zatímco v poli jich padne jen o dvacet tisíc víc. Loďstvo, obyvatelé měst a císař byli ale na základě lékařova bystrého úsudku zachráněni.

V důsledku klimatických změn a globálního oteplování bohužel tají i ledovce v Himálaji, který se zdá na pohled nedotknutelný. Trvalé rozpouštění postupně vytvořilo na pět tisíc ledovcových jezer, přehrazených jen nestabilními morénovými valy, jež vznikají nahromaděním nečistot, hornin a ledu. Pokud led, který přírodní přehrady drží, roztaje a rezervoár se vylije, budou v ohrožení především lidé žijící v níže položených oblastech.

TIP: Rizika tání: V ledovcích je uložena spousta radioaktivního spadu

Podle prognóz se v nejbližší době frekvence povodní zvýší, a v nebezpečí se tak ocitne 220 milionů obyvatel regionu. Dle odborných studií přitom v nadcházejícím desetiletí mohou zmizet až dvě třetiny himálajských ledovců.

Izraelci se zařekli, že podobná tragédie už se nesmí opakovat. Ještě téhož roku spatřil světlo světa policejní útvar, který měl potírat teroristy útočící především v izraelském pohraničí.

Zrodila se legenda

Dostal název Jamam (z hebrejského Ye ida Merkazit Meyu edet neboli Speciální oddíl policie) a od počátku se zaměřil na taktiky zvané CQB neboli Close Quarters Battle – boj v uzavřených prostorách a na krátkou vzdálenost. Coby jedna ze čtyř jednotek izraelské pohraniční policie podniká Jamam kromě záchrany rukojmích též nájezdy na vytipované skrýše teroristů. Mozek útvaru sestává z velitelství, zpravodajské sekce a skupiny zodpovědné za vývoj nových taktických postupů. Úderné jádro Jamamu tvoří několik týmů, z nichž každý zahrnuje specialisty na slaňování, pronikání do objektů, mediky, odstřelovače, psovody i pyrotechniky. Toto složení přináší značnou operační flexibilitu – zatímco armáda musí pro zásahy sestavovat komanda z několika jednotek, policejní Jamam má vše „pod jednou střechou“.

Izraelští speciálové mají na kontě desítky převážně úspěšných zásahů. Už roku 1988 zmařili únos autobusu pracovnic jaderného výzkumného centra a během 40 vteřin zlikvidovali všechny tři pachatele. Snipeři Jamamu usmrtili několik útočníků, kteří se zbraní v ruce ohrožovali civilisty ve městech, většinu jejich cílů však tvoří palestinští radikálové. Za druhé intifády v letech 2000–2005 operativci zabili 179 teroristů (včetně 50 sebevražedných atentátníků) a stovky dalších zatkli. Mezi zatím poslední známé akce se v září 2014 zařadil odvetný zásah proti ozbrojencům Hamásu, kteří předtím unesli a zavraždili tři izraelské mladíky.

Elitní Alfa

Jednu z nejznámějších speciálních jednotek světa vytvořila v červenci 1974 sovětská tajná služba KGB. Podle některých zdrojů chtěla Moskva v novém oddíle získat protiváhu k západoněmecké GSG 9. Sověti sice už disponovali špičkovými útvary jako Zenit nebo Omega, ty však představovaly ofenzivně laděné oddíly bez protiteroristického výcviku. Mezeru měla zaplnit právě Specgruppa A, známější jako Skupina Alfa.

Kromě ochrany občanů před teroristy dostala za úkol bránit nejvyšší státní představitele před západními speciálními oddíly v případě války. Činnost komanda byla od počátku silně napojena na politiku. Roku 1979 se Alfa podílela na likvidaci Ukrajince Jurije Vlasenka, který s improvizovanou bombou obsadil jednu z místností americké ambasády v Moskvě a dožadoval se azylu. V 80. letech musel oddíl reagovat na rostoucí počet únosů rukojmích – včetně případů, kdy se pachatelé rekrutovali z dezertérů ze sovětské armády.

Proti špionům i rebelům

Roku 1983 se sedm Gruzínců pokusilo unést letoun Aeroflotu a přelétnout na Západ – zásah Alfy jim záměr překazil za cenu smrti pětice rukojmích. Když se SSSR začal na přelomu 80. a 90. let hroutit, povolala Moskva oddíl k potlačování hnutí usilujících o nezávislost některých svazových republik. Operativci působili kupříkladu v Litvě, kde přišlo o život 13 demonstrantů. Specgruppa A sloužila také jako úderný hrot kontrarozvědky při zajišťování amerických špionů.

Od 90. let spadá Alfa pod FSB (Federální službu bezpečnosti). V jejích službách se zapojila do obou čečenských válek, kde utvořila několik mobilních protiteroristických skupin a chránila velitelství před údery separatistů. Příslušníci oddílu zatkli či zabili mnohé vůdce rebelů, ovšem podíleli se i na únosech a likvidaci nepohodlných civilistů. Přes pošramocenou pověst kvůli vysokým ztrátám rukojmích v divadle na Dubrovce (2002) a beslanské škole (2004) patří Alfa ke světové špičce.

Jako prostředí, které by rozptylovalo pohybovou energii vzájemně se obíhajících hvězd, může velmi účinně fungovat plyn. Ve vesmíru se vyskytuje mnoho typů systémů, v nichž přítomnost plynu nakonec vede ke srážce těsně kroužících stálic.

Předchozí část: Kosmické havárie: Jak končí gigantické srážky hvězd?

Exemplářů, u kterých jsme splynutí přímo pozorovali, je přesto méně než pověstného šafránu. V dějinách moderní astronomie existuje zřejmě pouze jeden přesvědčivý záznam přímého pozorování splynutí hvězd – a to u soustavy V1309 v souhvězdí Štíra v roce 2008. Zjasnění související se závěrečnou fází vývoje těsné dvojhvězdy dostalo označení Nova Scorpii 2008, přestože se dnes zdá, že technicky o výbuch novy nešlo. 

Předchůdce spektakulární exploze se totiž podařilo dohledat v systematických pozorováních sahajících až do roku 2002, jež se uskutečnila v rámci projektu OGLE (The Optical Gravitational Lensing Experiment). Vyplývá z nich, že soustava V1309 byla nepochybně dvojhvězdou s oběžnou periodou přibližně 1,4 dne, která se zejména v pozdějších letech znatelně a systematicky zkracovala. Jednalo se zřejmě o kontaktní dvojčlenný systém, tedy o dvojici stálic ležících tak blízko, že se jejich fotosféry vzájemným slapovým působením deformovaly do tvarů kapek, jež se svými vrcholky dotýkaly. 

Poté už události nabraly rychlý spád: Slapové síly roztrhaly plynný obal méně hmotné hvězdy a ten se následně přeměnil v akreční disk kolem hmotnější stálice. Jádro méně hmotné složky se v utvořeném disku účinně brzdilo a spirálovalo na hmotnější komponentu. Během brzdění se disk intenzivně ohříval a hvězda zjasňovala. Jakmile obě jádra splynula, zažehla se překotná termojaderná reakce a zdánlivá jasnost systému vzrostla téměř o sedm magnitud – zářivý výkon se tedy zvýšil o víc než čtyři řády. 

Vývoj dvojhvězdy byl dobře podložen i postupnou změnou spektrálního typu hmotnější složky, který se astronomům podařilo opakovaně s určitostí stanovit: Z obra třídy F ve fázi kontaktní dvojhvězdy se stala hvězda spektrálního typu K až M, když se obalila akrečním diskem, a do obra spektrální třídy M dospěl systém asi měsíc po splynutí stálic. Závěrečná fáze trvala jen několik měsíců, dozvuk náhlého zjasnění byl pak pozorovatelný téměř dva roky. Někteří odborníci se domnívají, že náhlé zjasnění hvězdy V838 Monocerotis v Jednorožci v roce 2002 bylo také důsledkem hvězdné kolize. Jednotnost však v tomto případě rozhodně nepanuje. 

Z trpaslíka obrem

Dalším kandidátem na budoucí splynutí jsou proměnné hvězdy typu W Ursae Majoris. Jedná se o dvojici stálic, jejichž jádra obklopuje společná obálka. Tyto hvězdy dělí tak malá vzdálenost, že kolem sebe krouží značnou rychlostí: Jejich oběžná doba nepřesahuje jeden den. Vzhledem připomínají burský oříšek se dvěma různě velkými jádry. Vědci znají asi dvě desítky těchto systémů a jsou přesvědčeni, že přeměna kinetické energie oběhu obou složek v teplo povede k jejich splynutí – jen to bude trvat mnoho miliard let. 

Jiné důsledky splynutí dvou hvězd možná pozorujeme rutinně a nikoliv v malém počtu. Přibližně čtyři desítky stálic se řadí mezi proměnné hvězdy typu R Coronae Borealis – název se odvozuje od stejnojmenného objektu v souhvězdí Severní koruny, které je pozorovatelné i z našeho území. Tyto eruptivní proměnné uhlíkaté stálice s nedostatkem vodíku v atmosférách představují poněkud záhadné zástupce hvězdné říše, neboť standardní modely nedovedou jejich výskyt vysvětlit. 

Vědci dnes zvažují dva možné scénáře: Jedním je mohutný záchvěv globální konvekce, který by vedl k náhlému promíchání obálky současně s prakticky okamžitým spálením vodíku. Druhá hypotéza hovoří o splynutí dvou bílých trpaslíků. Podmínkou jsou v tomto případě dvě navzájem se obíhající vyhaslá jádra hvězd – hmotnější kyslíko-uhlíkový trpaslík a méně hmotný heliový trpaslík.

Tělesa by musela tvořit velmi těsnou dvojhvězdu, takže by slapové působení kyslíko-uhlíkového „upíra“ vytrhávalo z heliového trpaslíka materiál, jenž by se pak nasával na hmotnější složku. To by v důsledku ještě zvýšilo účinek slapových sil, až by se heliový trpaslík rozmělnil do akrečního disku kolem kolegy složeného převážně z hmotnějších prvků. Teplota plynu v disku by mohla překročit zápalnou teplotu heliové reakce a přeměnit tento systém ve stálici připomínající žlutého nadobra. Konvekce probíhající v nově zformované obálce by pak do povrchových vrstev vynášela těžké prvky z jádra, především uhlík. Elegantně by se tak vysvětlilo jednak podivné chemické složení povrchových vrstev a jednak nepravidelná světelná proměnnost těchto hvězd – a to přítomností uhlíkových skvrn ve fotosféře. 

Nestandardní svíčky

Měřit vzdálenosti ve vesmíru je velmi ošidné, proto si astronomové často pomáhají různými „fintami“. K těm běžně používaným patří tzv. standardní svíčky: U zmíněných objektů známe celkovou svítivost, kterou lze porovnat s pozorovaným množstvím světla a z rozdílu pak odvodit vzdálenost tělesa.

Typickým zástupcem standardních svíček jsou supernovy typu Ia: Jedná se o těsné dvojhvězdy sestávající z bílého trpaslíka, kolem kterého obíhá rozepnutá vyvinutá stálice, z níž trpaslík nasává hmotu. Jakmile jeho celková hmotnost překročí tzv. Chandrasekharovu mez (přibližně 1,4 hmotnosti Slunce), zažehne se překotná termojaderná reakce a trpaslík vybuchne jako supernova typu Ia. Protože při tomto scénáři dojde k zažehnutí vždy těsně po překročení zmíněné hranice, spálí se v překotné reakci pokaždé srovnatelné množství materiálu stejným procesem – tudíž je i množství uvolněné zářivé energie v podstatě stejné, a proto mluvíme o standardní svíčce.

Jenže astronomické modely připouštějí i jinou možnost vzniku supernovy typu Ia, a to při srážce dvou bílých trpaslíků, jež na sebe vzájemně spirálují v dvojitě degenerovaném dvojhvězdném systému. Při jejich splynutí rovněž dojde k překročení Chandrasekharovy meze a k zažehnutí překotné termojaderné reakce. Pro postupné spirálování a splynutí dvojice je přitom nezbytná přítomnost „přepravce“, který ze systému odnese přebytečnou energii. Ukazuje se, že v případě těsných dvojhvězd složených z degenerovaných těles jsou účinným kanálem odtoku energie gravitační vlny (viz Gravitační vlny jako nositelky energie). 

Ovšem oproti hypotéze s jednou degenerovanou hvězdou, jež pomalu nasává materiál z druhé, je hmotnost objektu při splynutí dvou trpaslíků značně nejistá. Ani množství vyzářené energie by tudíž nebylo při každém výbuchu stejné a takové supernovy by byly jako standardní svíčky prakticky nepoužitelné.

TIP: Vesmírné kolize: Když se srazí planety, hvězdy černé díry nebo galaxie

Ještě před deseti roky se odborníci domnívali, že drtivá většina supernov typu Ia pochází z jednoduše degenerovaných systémů. V posledních letech se však množí indicie, že by tomu mohlo být jinak – k podpoře hypotézy s jednou degenerovanou hvězdou totiž chybějí pozorovací důkazy. Na místech výbuchů supernov typu Ia nenašli vědci rentgenové přebytky, nepozorovali očekávaná světelná echa v atmosférách rozepnutých komponent a hlavně: V Galaxii dojde k jednomu výbuchu supernovy za sto let, což se výborně shoduje s předpovězenou četností spojování dvojitě degenerovaných systémů. 

Lidé s diabetem 1. typu, kteří trpí absolutním nedostatkem inzulínu kvůli autoimunitnímu onemocnění, nemají snadný život. Musejí si téměř neustále hlídat hladinu glukózy v krvi a podle potřeby si aplikují inzulín. Jejich slinivka jim žádný vlastní inzulín nevyrobí. Donedávna to znamenalo se neustále píchat do prstu kvůli testu glukózy a pak si vpichovat inzulín. 

V dnešní době je to lepší, protože diabetikům mohou pomoci moderní technologie. Britští vědci a lékaři z University of Cambridge po 13 letech intenzivního vývoje přicházejí s první aplikací tohoto typu pro chytrý telefon, která funguje jako součást umělé slinivky. Tato aplikace spolupracuje s inzulínovou pumpou Dana RS a přístrojem na monitorování glukózy Dexcom G6. Aplikace CamAPS FX spojuje tyto komponenty důmyslným algoritmem, který se stará o to, aby inzulínová pumpa dodávala pacientovi inzulín, kdykoliv ho potřebuje.

TIP: Biomedicínský Big Brother: Americké úřady schválily první digitální pilulku

Pacientka Fiona O’Reilly, která aplikaci prověřila v klinických testech, si ji nemůže vynachválit. Díky ní se konečně cítila osvobozená od své choroby. Aplikaci CamAPS FX může používat každý, od malých dětí, přes těhotné ženy, až po seniory. Jen ve Velké Británii je asi 400 tisíc lidí s diabetem 1. typu. V dohledné době by měla být dostupná všem lidem s diabetem 1. typu, pro širokou škálu inzulínových pump a monitorů glukózy.

Plastové uzávěry od PET lahví mají všestranné využití, zatímco v tuzemsku byla víčka ještě nedávno populárním nástrojem podivné charity, jinde nacházejí využití v umění. Dokladem je například ruská důchodkyně Nina Krinitsina, která s jejich pomocí tvoří originální umělecké mozaiky.

TIP: Chudí Indonésané mohou za lékařkou péči platit odpadem

Amatérská umělkyně z vesnice Makarje, sbírá víčka kde se dá – část dostane od sousedů, část sesbírá na nedaleké skládce. Z barevných uzávěrů poté tvoří mozaiky, přičemž na některé jich spotřebuje až okolo tisícovky. Většina uměleckých děl zachycuje postavy ze sovětských karikatur a výjevy ruského folkloru. Nina a její díla se už stačily stát místní turistickou atrakcí a její portfolio čítá okolo tří desítek veselých obrazů.

Od smrti Cyruse - údajného prince z Oudh uplynulo několik dalších měsíců a já jsem stoupala po schodech Malcha Mahalu plná zvědavosti, která se nebezpečně blížila posedlosti.

Předchozí část: Neuvěřitelné pátrání po potomcích indické královské dynastie

Cyrus a jeho rodina žili v době obrovského historického zlomu, dělení země. Něco mi napovídalo, že všechny odpovědi ležely tam, v činech vlády, jež rozbila životy poloviny lidí subkontinentu. Ale co mě vedlo k přesvědčení, že dokážu jejich příběh rozplést po půl století? Co by mohlo být zajímavější než to, co o sobě vyprávěli sami? 

Dopis mění všechno

To všechno mi běželo hlavou, když jsem vcházela do zámku. Cyrusova smrt přitáhla spoustu pozornosti médií v Indii i jinde ve světě. Nespočet zvědavců poté prošel komnatami Malcha Mahalu a natáčeli si své dobrodružství na mobilní telefony v naději, že zachytí ducha. Ve vstupní hale i pokojích ležely papíry vyházené ze skříní a zásuvek. Probrala jsem dopisy, hledala pasy, rodné listy, cokoliv, co by rodinu ukotvilo v reálném světě. A dvě věci mě upřímně překvapily: Zaprvé šlo o účtenky od nevelkých plateb, jež pravidelně přicházely přes Western Union z malého průmyslového města na severu Anglie. Dobrodinec se na nich podepisoval jako „nevlastní bratr“. 

Druhou věcí byl ručně psaný dopis datovaný do roku 2006. Nesl se v rozmrzelém tónu, přesto si zachovával intimitu a obsahoval současně podrážděnost i starost. „Mám takové bolesti, že nedokážu ani dojít na záchod,“ začal pisatel, a když vyjmenoval nesčetné zdravotní problémy, přesunul se k obtížím, jež mu činí neustálá finanční podpora Wilayat a jejích dětí.

Očividně nešlo o bohatého člověka. „Proboha, zkuste se nějak postavit na vlastní nohy a dát si dohromady finance pro případ, že se se mnou něco stane,“ pokračoval autor a připojil poznámku o datu příštího transferu přes Western Union. „Bože, pomáhej nám všem,“ doplnil. Dopis byl podepsaný jménem „Šahíd“ a odešel z Bradfordu v hrabství Yorkshire. 

Plačící město

Na chvíli se nyní zamysleme nad tragédií, která postihla dynastii Oudh. V polovině 19. století urychlila britská Východoindická společnost svoji nenasytnou misi za uchvácením indických království. Poté, co pohltila Paňdžáb a Sindh, upřela zrak na říši Oudh, rozkládající se zhruba na stejné ploše jako dnešní Česko. V té době ji spravoval Vadžíd Alí Šáh v pozici navába, tedy vládce na úrovni krále. Zasněný estét trávil čas pořádáním okázalých večírků a návštěvami svého harému, jemuž přezdíval „příbytek víl“. Považoval Brity za spojence, protože jim jeho strýc půjčil ohromné množství peněz. 

Jenže Britové měli na věc jiný názor. Zbavili Šáha vlády kvůli údajné neschopnosti a donutili ho podepsat smlouvu, podle níž měly být země Oudh „od nynějška vloženy do rukou k bezpečnému držení ctné společnosti Východoindické na věky věků“. Naváb prý zaplakal, obřadně si sňal turban a předal jej poslovi. Poté se uchýlil do exilu v Kalkatě a Lakhnaú se ponořilo do smutku. Jak se píše ve svědectví o tehdejších událostech: „Smutek stékal z každé zdi i dveří. Tělo města bylo ponecháno bez duše. Nebylo v něm ulice, bazaru ani příbytku, který by nenaříkal v agonii nad odloučením.“ Oudh skončilo. Zaniklé království zůstalo nad městem viset jako kouř z pohřební hranice. 

A visí tam dodnes – z posledního navába se stala ikona, z nostalgie průmysl. Šáhův portrét shlíží z každého rohu, a protože měl stovky konkubín, jeho potomky se to v úzkých uličkách jen hemží. O to, kdo k rodové linii skutečně patří a kdo nikoliv, se ve městě běžně vedou divoké spory, připomínající rvačky koček. Suleiman Naqvi, starosta čtvrti a vysloužilý armádní šifrant, okamžitě smetl tvrzení Wilayat ze stolu. Kdysi si údajně zahrál na novináře, aby od rodiny získal nějaké průkazné dokumenty, ale neuspěl. Prý se sice jednalo o podvodníky, ale nehnala je chamtivost. „Podle mě ta dáma trpěla megalomanií. Měli ji vyšetřit psychiatři.“ Potomci však dle jeho slov nenesli žádnou vinu: „Věřili své matce. Byly to přece její děti.“

Bratr na scéně

Vrátila jsem se do Londýna se skutečnými stopami. Nastoupila jsem do vlaku jedoucího do Bradfordu a poté dorazila až na adresu z obálky. Objevila jsem úhledný cihlový domek, obklopený zahrádkou plnou keramických slonů, lvů a Buddhů. Když se otevřely dveře, stanul přede mnou muž v pyžamu s tygřím vzorem, se širokým hrudníkem i rameny, zjevně na prahu osmdesátky. Oči měl zvlhlé a působil, jako by byl celý zkroucený do sebe. Ale měl Cyrusovu tvář, vysoké lícní kosti a orlí nos. 

Uvedl mě dovnitř, nabídl mi židli a sám si lehl na válendu. Jeho pohyby byly pomalé a unavené. Na fotografie, které jsem s sebou přinesla, se díval zcela netečně. Když jsem navrhla, že mu přehraju záznam Cyrusova hlasu, jen zavrtěl hlavou a řekl, že by to bylo příliš bolestné. Vedle postele měl zarámované dvě fotografie Wilayat. Byl to Šahíd, Cyrusův bratr. A já jsem konečně získala nějaká fakta. 

Vždycky šlo o obyčejnou rodinu. Otec Inayatullah Butt působil jako matrikář na univerzitě v Lakhnaú. Jméno mého přítele neznělo Cyrus nebo Alí Ráza, natož aby byl princem. Jmenoval se úplně obyčejně, Mickey Butt. Tady, v cihlovém domě v západním Yorkshiru, jsem objevila tajemství, které rodina tak dlouho a úzkostlivě skrývala. Šahíd desítky let pracoval ve slévárně a vzpomínal si na život před celou záležitostí s Oudh, na dobu, kdy měli doma služebnou a nosili školní uniformy. Na čas, kdy jeho matka nebyla vznětlivou královnou, nýbrž ženou v domácnosti. 

Když mu bylo čtrnáct, utekl z domu a emigroval do Británie. O tvrzeních matky se však nechtěl bavit. Kdykoliv na ně přišla řeč, vyhýbal se odpovědi. Prohlásil, že dokonce neví, jestli je vlastně Ind, nebo Pákistánec. „Nevím, kdo jsem. Jsem zmatený. Ztracený jako ptáček, jako jehně.“ Mluvit o matce či sourozencích pro něj bylo zjevně bolestné. 

Jedna klíčová facka

Během mé čtvrté návštěvy v Bradfordu – naposledy, kdy jsem Šahída viděla – byl jeho hlas velmi chraptivý, ale pověděl mi víc než během všech předchozích setkání dohromady. Příběh, tak jak ho vyprávěl, začal během dělení Indie: 3. června 1947 oznámil britský místodržící, že po odchodu impéria vzniknou dva nezávislé státy, hinduistická Indie a Pákistán vytvořený pro indické muslimy. Vzdělaní muslimové z Lakhnaú prakticky přes noc sbalili kufry a zamířili do nové pákistánské metropole. Motivovaly je dopisy slibující rychlé povyšování a značné odměny. Druhým dobrým důvodem k odchodu se stala šeptanda o možném násilí, k němuž se každým dnem schylovalo. 

Šahídovi rodiče se museli okamžitě rozhodnout mezi oběma zeměmi. Wilayat se v Lakhnaú cítila naprosto šťastná, navíc byla hrdá, vznětlivá a tvrdohlavá – jednoduše odmítla odejít. Jenže pak se Šahídův otec, distingovaný muž středního věku v elegantních brýlích s tenkými obroučkami, jednoho odpoledne ocitl v úzké, rozpadající se uličce Starého města: Jel domů na kole, když ho obklopila skupina hinduistických mladíků a zbila ho holemi. Rodinu to popohnalo, aby zamířila do Pákistánu, kde dostal Inayatullah nabídku vést civilní letecký úřad. 

Wilayat nakonec manžela následovala, ale jeho rozhodnutí mu nikdy neodpustila. Šahíd mi řekl, že neustále přemýšlela o všem, co za sebou musela zanechat. Tento ústrk zapustil v její mysli kořeny, jež během let narůstaly a košatěly, zatímco se chovala stále méně předvídatelně. A pak její manžel zemřel, takže z ní spadly všechny okovy, které ji držely při zemi. Zahořklá a rozhněvaná kvůli krádeži rodinného majetku v Lakhnaú začala na veřejném shromáždění dotírat na pákistánského předsedu vlády – a po krátké výměně názorů mu dala facku. Pro Wilayat to znamenalo konec: Už nebyla vdovou s dobrými styky, ale něčím mnohem nižším. 

Nová identita

Úřady ji nechaly na šest měsíců zavřít do domova pro choromyslné v Láhauru, což byla podle Šahída spíš laskavost: Šlo o jediný způsob, jak se vyhnout dlouhým rokům ve vězení. Když ji nakonec pustili, vzala své nejmenší děti, napěchovala truhly koberci a šperky a všechno propašovala do Indie, aby se tam přihlásila o svůj majetek. Šahíd vyjel s nimi, ale nakonec se rozhodl se vším skoncovat a utéct. „Dělení země moji matku zničilo a vyslalo ji na cestu k rozbořenému zámečku,“ řekl mi. „Museli jsme začít úplně znova.“ Byla to jeho poslední slova ke mně. Krátce nato zemřel, doma, ve svém pokoji. Držel při tom za ruku svou ženu. 

Počátkem 70. let, zcela bez prostředků a čím dál excentričtější, oznámila Wilayat světu, že je královnou Oudh a začala se dožadovat rozsáhlých statků dávno neexistující říše. Obyčejná křivda, kterou nikdo nenapravil, metastázovala do nevídaných rozměrů. I děti získaly novou identitu: Farhad se stala princeznou Sakinou nebo také Alexandrinou. Mickey se převtělil do prince Alího Rázy a později si říkal Cyrus. Od té chvíle už nikdy nezmínili své pákistánské příbuzné či rozlehlý dům, který v Láhauru čekal na jejich návrat. Možná zapomněli, že existoval. Minulost hodili za hlavu, jako by se nikdy neodehrála, aby se nová rodina mohla zjevit zdánlivě odnikud.

Ztracený hrob

Zbytek příběhu už znáte. Byli tak přesvědčiví, že jim lidé věřili po čtyřicet let. A já? Já jsem vydrancovala pokladnici jejich tajemství. Cyrus by mě za to nenáviděl. Nemluvit o minulosti tvořilo základ našeho přátelství. Zkouším si představit, jak by na to všechno reagoval. Na druhou stranu – pozvete si do života novináře, a současně upřímně věříte, že se nic neprozradí? 

TIP: Podvodníci a lžikrálové na trůně: Legenda o vzkříšené Norské panně

Pochovali ho na veřejném hřbitově jako neznámou osobu, pod číslem DD33B. Těla bez identity, k nimž se nikdo nehlásí, se označují pouze úlomkem kamene a jejich hroby, znatelné jen coby malé kupky hlíny, se táhnou do nekonečné dálky. Najít jeden konkrétní je nad lidské síly. Procházela jsem pohřebištěm celé hodiny, zpocená a v mizerné náladě, až jsem si sedla, vytáhla notes a zapsala si: „Je ztracený ve městě mrtvých.“  

Metrem v Ciudad de México se každý rok sveze na 1,8 miliardy lidí, tudíž se řadí k největším na světě. Je zároveň i jedno z nejlevnějších – s jízdenkou za 5 pesos (zhruba 5 korun) lze jednosměrně využít až 226 kilometrů tratí. Minimálně dvě desítky z tamních 467 eskalátorů se však každý den musejí odstavit a mezi hlavní příčiny bídného stavu patří překvapivě lidská moč.

TIP: Ekologické močení po francouzsku: Ochrání novinka památky Paříže?

V podzemním bludišti se totiž většinou nenacházejí WC, a pasažéři si tak podle všeho na méně frekventovaných zastávkách nebo v nočních hodinách ulevují na jezdicích schodech. Staré eskalátory pak korodují a přestávají fungovat.

Zatím není známo, jak hodlají zastupitelé města situaci vyřešit. Než ovšem začnou schody renovovat, možná by měli v podzemce nejprve zbudovat záchodky…