Vyadavatelství Extra Publishing nabízí kromě notoricky známého magazínu 100+1 zahraniční zajímavost, který vychází již od roku 1964, také řadu dalších časopisů, ať už o vědě, přírodě, historii či dějinách válek. Všechny si můžete kromě klasického papíru číst i ve svém mobilu, tabletu nebo na počítači, a to hned v několika elektronických trafikách:

• Náš vlastní Kiosek (web, Apple, Google)
• Alza.cz (web, Apple, Google)
• Ebux.cz (web, Apple, Google)
• Floowie.com (web, Apple, Google)

Stačí si stáhnout patřičnou aplikaci do mobilu nebo tabletu, případně přejít na web a tam si konkrétní časopis nebo předplatné zakoupit. Aby se vám lépe hledalo, zde je přehled našich časopisů, které si můžete v této těžké době v klidu doma číst: 

• 100+1 zahraniční zajímavost
• 100+1 zázraky medicíny
• 100+1 historie
• Tajemství vesmíru
• Příroda
• Časostroj
• Dráček (pouze v tištěné formě)
• Živá historie
• Tajemství české minulosti
• Ilustrovaná historie
• Přežít (Guns&Survival)
• Lovec
• Válka REVUE
• 1. světová
• 2. světová
• Zbraně
• Vojska
• Bitvy
• Historické války

Přehled aktuálních vydání všech našich časopisů a speciálů najdete na našem webu Extra Publishing.

A na závěr bonus pro všechny: v našem Kiosku bude brzy k dispozici celý archiv časopisu 100+1 a Časostroj od roku 2018 zdarma!

Botulotoxin, čili botox nebo též klobásový jed, je vlastně směs toxických proteinů, které vytvářejí bakterie Clostridium botulinum. Jde zřejmě o jeden z nejúčinnějších jedů přírodního původu vůbec. Dokáže vyvolat onemocnění zvané botulismus, které může skončit i smrtí. Zároveň je ale užitečný v medicíně i v lékařství.

Používá se především na vyhlazování vrásek v obličeji. Lékaři mohou botulotoxin využít celou řadou různých způsobů, zejména v neurologii a dermatovenerologii. Problém je v tom, že po vpíchnutí botulotoxinu může dojít k jeho pronikání do okolních tkáních, což pak vyvolává nežádoucí vedlejší reakce.

TIP: Vejce od geneticky modifikovaných slepic nám v budoucnu zajistí levnější léky

Američtí vědci a lékaři nedávno vylepšili jeden z typů botulotoxinu, BoNT/A, který se komerčně využívá k léčbě svalových obtíží, a také k vyhlazování vrásek. Na několika místech ho zmutovali, přičemž vycházeli z dosavadních zkušeností s botulotoxiny. Nově upravený botulotoxin je nejen účinnější, ale také má výrazně nižší vedlejší účinky. Pacienti i zákazníci to rozhodně uvítají.

V době sílící pandemie, která probíhá velmi rychle, se odborníci uchylují ke starým osvědčeným receptům. Jedním z nich je i použití krve pacientů, kteří se s nákazou poprali bez větších obtíží a vyléčili se. Jde o léčbu pasivními protilátkami, která pochází již z konce 19. století. Tuto léčbu lidé hojně využívali ve dvacátém století, ke zvládání epidemií a pandemií spalniček, neštovic, příušnic nebo chřipky. 

Pasivní protilátková terapie

K této staré dobré metodě se teď vrátil výzkumný tým americké Univerzity Johnse Hopkinse. Jde o nouzový prostředek, který je možné použít, když ještě není k dispozici žádná účinná léčba ani vakcína. Podle imunologa Artura Casadevalla je ohromnou výhodou tohoto přístupu, že není nutný žádný výzkum a vývoj. Tahle léčba je k dispozici hned, jen je nutné získat dost krve od lidí, nejlépe hned poté, co se uzdravili.

Jde o to, že vyléčení lidé jsou plní protilátek ve zcela nadbytečném množství. Pokud lékaři odeberou těmto lidem krev a zpracují protilátky, mohou být následně použity k dočasné ochraně ohrožených lidí, ať už pacientů nebo rodinných příslušníků nakažených, stejně jako lékařů a dalších lidí, kteří jsou vystaveni větší zátěži koronavirem. Američtí odborníci jsou přesvědčeni, že taková ochrana může fungovat týdny až měsíce.

TIP: Důsledné mytí rukou: Překvapivě snadná pomoc proti pandemii virů

Autoři studie upozorňují, že zmíněný postup má v současné době mnoho neznámých – není například jisté, jak velké množství rekonvalescentního séra je k léčbě či ochraně pacientů potřeba. Nikdo ale neočekává, že se by se pasivní protilátková terapie stala pověstnou „stříbrnou kulkou“ pro nový koronavirus. Může ale pomoci ve snaze vyrovnat stoupající křivku počtu nakažených a poskytnout farmakologickým odborníkům čas k vývoji skutečně efektivního léku.

Jako doslova ukázkový vzor ctností panovnické manželky může působit Eleonora Magdalena Gonzaga (1630–1686). Tato manželka římského císaře, uherského, chorvatského a českého krále Ferdinanda III. Habsburského vždy pečlivě plnila své povinnosti, byla perfektně vychovaná, měla kultivovaný projev a byla velmi inteligentní a zbožná. A ke všemu měla jako pravá Italka ráda hudbu. 

Dokonalá královna

Přestože jejich manželství trvalo pouhých šest let, stihla porodit čtyři děti, tři dcery a jednoho syna. Ovšem pouze dvě dcery se dožily dospělého věku. K nejtěžšímu období dozajista patřily chvíle, kdy jí zemřel manžel a rok poté i roční syn Ferdinand. 

TIP: Noví Češi, nový císař: Jak si vedl Ferdinand III. v pobělohorských Čechách?

Její skutečná kariéra však teprve začínala – Eleonora se totiž vrhla na kulturu. Rozhodně nemínila trávit čas v tesklivých vzpomínkách nebo v pohodlné izolaci, naopak následovala svou italskou krev a byla nesmírně společensky aktivní. Zřídila několik klášterů, vedla literární akademii a podporovala kulturní život ve Vídni. Založila i Řád služebnic ctnosti a Řád hvězdového kříže, dámský řád, který existuje dodnes. Velmi blízký vztah měla se svým nevlastním synem Leopoldem I., který po smrti svého otce převzal vládu. Možná i díky němu zůstala se svými dcerami bydlet v Hofburgu i po ovdovění. 

Milovníky populárních stavebnic LEGO možná potěší, že jejich kostičky vydrží velice dlouho, a to i v agresivní mořské vodě. Ve skutečnosti je to ale samozřejmě špatná zpráva. Kostek LEGO je ve světě ohromné množství a často se dostávají do míst, kde je rozhodně rádi nevidíme. Například v oceánu mohou snadno ohrozit mořské živočichy.

Britští odborníci sesbírali kostky LEGO na mořských plážích, načež je zvážili. Tyto kostky jsou standardizované, takže mohli snadno porovnat charakteristiky kostek ze stavebic zakoupených v minulých desetiletích s odpovídajícími kostkami z pláží. Na základě těchto měření vědci odhadli, že kostky LEGO vydrží v oceánu asi 100 až 1 300 let. Samotné badatele překvapilo, jak odolné tyto kostky ve skutečnosti jsou.

TIP: Největším plastovým zabijákem mořských ptáků je oblíbená dětská hračka

Kostky stavebnice LEGO jsou vyrobené z odolného polymeru akrylonitrilbutadienstyrenu (ABS). Jejich věk badatelé zjišťovali pomocí analýzy rentgenovým fluorescenčním spektrometrem. Ukazuje se, že plastový odpad v oceánu může být opravdu velmi odolný a trvanlivý. Vědci, kteří se podíleli na tomto výzkumu, apelují na veřejnost, aby si lidé pořádně rozmysleli, co a kde vyhazují.

Od konce ledna 1945 se 15. (skotská) pěší divize připravovala na operaci Veritable, jejímž cílem bylo proražení Siegfriedovy linie a vyčištění prostoru mezi Mázou a Rýnem. Její výchozí postavení se nacházelo na Grosbeeckých výšinách jihovýchodně od Nijmegenu. Útok začal 8. února a Skotové se toho dne poprvé ocitli na německé půdě. Druhý den začal odpor sílit a postup po jediné silnici obklopené minovými poli, lesy a rozmoklou půdou způsobil dopravní zácpu, při které se promíchaly části 15. skotské a 43. wessexské divize. Konečně 11. února se podařilo dobýt město Kleve a postupovat dále na jih ke Gochu.

Trojúhelník Kleve–Kalkar–Goch představoval klíčovou pozici v Porýní a poté, co Němci otevřeli přehrady na řece Rour, se krajina ocitla půl metru pod vodou. Zbývající pevninu bránili velmi urputně němečtí výsadkáři a mimořádně aktivní bylo i dělostřelectvo, které jako by se chtělo před ústupem za Rýn zbavit zbývající munice. V bojích okolo Gochu a jihovýchodně od něj strávila divize dva týdny a poté, co se americkým silám podařilo překročit Rour, byla 25. února stažena z fronty. Operace Veritable byla pro vojáky skoro stejně náročná jako Epsom a 15. divize zde ztratila na 1 500 mužů (z toho 232 padlých a 215 zajatých). 

Útok přes Rýn

Po krátkém odpočinku se Skotové od poloviny března intenzivně připravovali na operaci Plunder – útok přes Rýn. Ten začal 23. března odpoledne mohutnou dělostřeleckou palbou a večer se začaly přes Rýn přepravovat jednotky 51. (Highland) divize a 1. brigády Commandos, které 24. února ve 2.00 ráno následovala i 15. divize, jež tvořila střed útočící sestavy. Zatímco v sektoru 44. brigády šlo vše hladce a dopoledne vojáci přihlíželi vzdušnému výsadku, s kterým po třetí hodině navázali kontakt, 227. brigáda narazila v Haffenu opět na houževnatě bojující německé výsadkáře a trvalo dva dny, než se podařilo obec dobýt. S příchodem noci se Němci pokusili i o několik protiútoků, byli však odraženi.

Prvořadý cíl nyní představovalo zajištění předmostí na západním břehu Isselu. Royal Scots Fusiliers využili špatného počasí a večer 26. března pronikli u Dingdenu na západní břeh a navzdory německému odporu zde ženisté do rána postavili pontonový most. Tvrdé boje o předmostí pokračovaly až do večera, kdy se konečně objevily posily z 53. (velšské) divize a situaci stabilizovaly. 

Postup Německem 

Patnáctá divize se následně přesunula do zálohy VIII. sboru, který postupoval na pravém křídle britské armády směrem k Labi přes Osnabrück, Celle a Uelzen. Na rozdíl od Holandska a Belgie ji zde nečekaly vítající davy, jen bílé vlajky a zasmušilé tváře starců, dětí a zmrzačených veteránů Wehrmachtu. Jedinými vítajícími se tak stali osvobození totálně nasazení dělníci ze všech koutů okupované Evropy. Od 10. dubna se 15. divize opět nacházela v čele postupu, místo elitních výsadkářů teď proti Skotům stály posádky ponorek, chlapci z Hitlerjugend nebo Volkssturmu.

TIP: Montgomeryho příliš smělý plán: Operace Market Garden

S tvrdým odporem se setkali až u Uelzenu, který bránily čerstvé síly přisunuté z Dánska, boje trvaly pět dní a postupně do nich byly nasazeny čtyři pěší prapory a další podpůrné jednotky. Konečně 20. dubna dorazila divize k Labi, kde ji čekal asi týden odpočinku. Byl jí přidělen sektor Artlenburg–Lauenburg, který na východním břehu bránilo devět německých praporů, které při své obraně mohly spoléhat na strmé břehy a asi 100 děl. Přechod začal 29. dubna ve 2.00 ráno. Po rozednění začali Němci předmostí silně ostřelovat a objevily se i letouny Luftwaffe včetně proudových. Zabránit britskému postupu na sever však již nebylo v německých silách. V okamžiku kapitulace se divize nacházela v prostoru mezi Hamburkem a Lübeckem, přičemž poslední boje zde svedla ještě 8. května.

Už dlouho víme, že neutronové hvězdy, tedy extrémně hustá jádra zhroucených hvězd, jsou hodně malé. Zatím ale nebylo úplně jasné, jak velké vlastně neutronové hvězdy jsou. Badri Krishnan z německého institutu Max Planck Institute for Gravitational Physics (Albert Einstein Institute) a jeho kolegové změřili neutronovou hvězdu se zatím největší přesností.

Jejich tým odhadl velikost typické neutronové hvězdy, jejíž hmotnost činí 1,4 násobek hmotnosti Slunce. Dospěli k hodnotě kolem 11 kilometrů (10,4 až 11,9 kilometrů). Při tomto odhadu využili teoretické poznatky o chování exotické hmoty v nitru neutronových hvězd a také pozorování gravitační astronomie.

Srážka neutronových hvězd

Krishnanovu týmu se totiž moc hodilo historicky první pozorování gravitačních vln ze srážky dvou neutronových hvězd z roku 2017, které nese označení GW170817. Vedoucí výzkumu Collin Capano, taktéž z německého Max Planck Institute for Gravitational Physics, potvrzuje, že srážky neutronových hvězd jsou pro astronomy doslova zlatým dolem zajímavých údajů.

TIP: Jak těžké mohou být neutronové hvězdy? Jako Himálaje v půllitru od piva

Ke srážce GW170817 došlo v jiné galaxii, asi před 120 miliony let, když na Zemi vládli velcí dinosauři a nic nenasvědčovalo tomu, že za 60 milionů let jejich éru ukončí obrovský meteorit. Při srážce se střetly dvě neutronové hvězdy, každá o velikosti průměrného města. Badatelé měli k dispozici gravitační vlny z této srážky a s pomocí teoretické fyziky světa subatomárních částic nakonec dokázali odvodit vlastnosti těchto neutronových hvězd, včetně jejich velikosti.

Když se řekne „japonská hromadná doprava“, většině z nás se vybaví rychlovlaky šinkansen, které uhánějí až 320 km/h a obstarávají velkou část provozu mezi velkoměsty na ostrovech Honšú a Kjúšú. Země vycházejícího slunce své šinkanseny opravdu miluje a hojně je využívá: V roce 2018 svezly 436 milionů pasažérů. Paradoxně právě proto jim ovšem v laboratořích Mitsubishi Heavy Industries roste konkurence v podobě tzv. maglevů, které se nedotýkají kolejí. Součást jejich nápravy i trasy samotné tvoří extrémně silné magnety, jež se vzájemně odpuzují, a stroje tak nad dráhou levitují. Jejich pohyb nezpomalují kola ani tření o kolejnice, tudíž mohou dosahovat mnohem vyšší rychlosti.

V současnosti testovaný model maglevu L0 si připsal rekord v hodnotě 603 km/h, jeho pracovní tempo však bude „nižší“ a zastaví se na 505 km/h. Z Prahy do Brna by tak nejel ani půl hodiny. Za vysokou rychlostí prototypu stojí nejen levitace, ale také aerodynamický tvar podpořený charakteristickým „nosem“ dlouhým 15 metrů. 

Sedm let do spuštění 

Aktuálně uvádí L0 do chodu turbínový motor, který však letos z „omlazené“ verze stroje zmizí. Namísto spalovacího ústrojí využijí japonští inženýři skutečnost, že se vlak pohybuje prostřednictvím magnetů, a pomocí indukce jej nechají čerpat energii k pohybu přímo z dráhy. Turbíny se tak odstraní, takže se aerodynamika ještě o něco zlepší. S komerčním nasazením japonských maglevů se počítá v roce 2027, kdy se má otevřít trasa Chuo Shinkansen mezi Tokiem a Nagojou. Až 85 % její dráhy přitom povede tunely, a náklady se proto vyšplhají v přepočtu na 1 055 miliard korun.

TIP: Návrat na výsluní: Čínské rychlovlaky jsou opět nejrychlejší na světě

Po zahájení provozu se plánovala osmiletá konstrukční pauza, během níž by vlaky vydělávaly na další rozšíření do Ósaky. Vláda však projekt podpořila 635 miliardami korun, tudíž stavební práce započnou ihned po dokončení původní části. Do poslední zmíněné metropole by se tak měli první cestující svézt již v roce 2037. 

Frenologie byla dítětem osvícenství. Vzešla z tehdy oblíbené fyziognomie, která už od dob antiky vykládala charakter i duševní schopnosti podle tvaru a velikosti obličejových rysů. Nová nauka se zaobírala především lebkou. Učila, že její tvar je dán vývojem specifických částí mozku, což mělo mít patrně rozhodující vliv na charakter i duševní schopnosti člověka.

Inspirace z Anglie

Všeobecně se za zakladatele této domnělé vědy považuje Franz Joseph Gall, původem Němec, který působil ve Vídni. Název však vymyslel jeho kolega a žák Johann Christoph Spurzheim. Zatímco Gall se snažil dát lebozpytu vědecké opodstatnění a výsledky své práce shrnul do několika knih, Spurzheim se stal jakýmsi apoštolem frenologie a pořádal různá veřejná vystoupení v Evropě i Spojených státech amerických. Díky němu se v 19. století stala frenologie nesmírně populární. Zejména na Britském souostroví, kde existovalo na 29 frenologických společností a vycházelo několik frenologických časopisů, přičemž první z nich, Phrenological Journal, byl založen roku 1823.

Za Lamanšským průlivem se o rozvoj frenologické nauky zasloužil zejména skotský anatom George Combe. Nově pěstovaná disciplína učarovala mnohým učencům a umělcům, avšak obliby dosáhla i u široké veřejnosti díky přednáškovým turné. Ta měla mnohdy až varietní charakter: frenolog byl v očích publika téměř génius, jemuž stačí rukama prohmatat hlavu dobrovolníka, aby během několika minut například určil, jaké povolání by mu sedělo. Zvláště oblíbené bylo vyšetřování trestanců, u kterých se díky jejich tělesným dispozicím dalo přesně zjistit, zda mají skutečně zločinnou povahu, nebo zda jsou nevinní. 

Do Prahy se frenologické učení dostalo koncem třicátých let 19. století, nesetkalo se však s přílišným nadšením, neboť i přes všechny snahy zde frenologický spolek nevznikl. Riegrův Slovník naučný připomíná, že o jeho založení se v Praze pokoušel Angličan, kapitán Robert R. Noel, „nacházeje ohlasu v jistých kruzích české šlechty, kterým nová ta věc stala se pomíjející libůstkou a hračkou“.  

Marná snaha hraběte Thuna

Těmi šlechtickými kruhy byl míněn především hrabě František Thun-Hohenstein. Pro frenologii získal mladého aristokrata právě kapitán Noel, s nímž se hrabě seznámil v Karlových Varech. Postupně se z nich stali blízcí přátelé. Když se Thun se svými rodiči a sourozenci vydal roku 1833 na velkou rodinnou cestu západní Evropou, jejímž hlavním cílem byla Anglie, dostal od Noela doporučení a kontakty na jeho přátele, kteří se lebozpytu věnovali. Thun tak navštívil frenologickou společnost v Paříži, v Edinburghu se sešel s frenologem Williamem Ellisem, který založil jednu z prvních frenologických společností, a spřátelil se mimo jiné také se sochařem a frenologem Henrym Burlowem, Noelovým žákem.

Když se později hrabě Thun usadil v Praze, rozhodl se po evropském vzoru provozovat salon, kterému sám říkal Künstlersamstage. O sobotních večerech zval do svého paláce především umělce, kteří se zde setkávali s příznivci a znalci umění. Mezi pozvanými nechyběl ani Thunův anglický přítel Noel, takže se dostalo velké pozornosti i frenologii. Z okruhu pozvaných umělců, mezi nimiž byli kupříkladu Antonín, Václav a Josef Mánesové, Bedřich Havránek, Josef Hellich, Josef Kranner nebo Karel Würbs, se patrně Noel snažil spolu s Thunem rekrutovat budoucí členy zamýšleného frenologického spolku. Události let 1848–1849 (revoluce v Rakouském císařství) však všechny snahy utlumily a Praha nakonec svoji frenologickou společnost ani časopis nezískala.

Za určité vyvrcholení frenologických snah při Thunově salonu se dá s nadsázkou považovat Book of Beauty (Kniha krásy), úsměvná sbírka karikatur hostů od německého malíře Engelberta Seibertze. Soubor nese podtitul Frenologicko-fyziognomické skici. Seibertz u každého hosta vyzdvihl charakteristické rysy obličeje, které záměrně zvýraznil (například nos Josefa Mánesa), mnohdy si vzal ale na paškál profesi, charakteristické chování či zvyky. Originálně například zvěčnil zpěváka Franze Vögela – s ptačím tělem sedícího na větvi. 

Od šlechty k spiritistům

Samozřejmě to nebyl pouze Thunův salon, kde se v Praze 19. století frenologie pěstovala. Například v padesátých letech došlo na přeměřování lebek v literárním kroužku profesora Fridolina Wilhelma Volkmanna, k němuž každé úterý docházeli němečtí studenti práv. Hrabě Edmund Clary-Aldringen zase nechal frenologickému vyšetření podrobit u milánského frenologa svého ani ne čtyřletého syna Carlose. Poslední větší zájem o frenologii u nás projevili na počátku 20. století čeští spiritisté. Karel Sezemský, spisovatel a jeden z čelných představitelů spiritistického hnutí, věnoval lebozpytu hned dva spisy: Hlavní základy frenologie a Praktická frenologie. 

TIP: Falešná věda: Svět podle Dänikena

Ještě dnes mnohé frenologické společnosti existují, i když frenologie byla označena za pseudovědu už roku 1843 a vědecky byla vyvrácena na počátku 20. století. Jejímu průkopníku Gallovi však nelze upřít zásluhu na tom, že podnítil důkladné a systematické zkoumání mozku.

Pomocí dalekohledu ESO/VLT vědci pozorovali extrémní extrasolární planetu, u které předpokládají, že v její atmosféře prší železo. Na denní straně této mimořádně horké planety stoupají teploty až na 2 400 °C, což je dost na to, aby zde docházelo k odpařování kovů. Silný vítr pak odnáší železné páry na chladnější noční stranu, kde z ní kondenzují kapky kapalného kovu.

„Dalo by se říct, že na této planetě jsou deštivé večery, až na to, že tady prší železo,“ říká profesor David Ehrenreich z Ženevské univerzity, který je vedoucím výzkumu exoplanety s označením WASP-76b. Planeta obíhá kolem hvězdy vzdálené asi 640 světelných let od nás a na obloze se nachází v souhvězdí Ryb.

Peklo se železným deštěm

K takto nezvyklým projevům „počasí“ zde dochází proto, že exoplaneta přivrací ke své mateřské hvězdě stále tutéž polokouli, zatímco druhá, chladnější, zůstává trvale ponořena do temnoty. Podobně jako Měsíc na oběžné dráze kolem Země má i planeta WASP-76b takzvanou slapově vázanou rotaci, to znamená, že jedno otočení kolem osy planetě trvá stejně dlouho, jako oběh kolem hvězdy.  

Denní strana planety WASP-76b dostává od své hvězdy 1 000× více energie, než získává Země od Slunce. Panuje zde takové horko, že molekuly se rozpadají na atomy, a kovy, jako třeba železo, se odpařují do atmosféry. Díky obrovskému rozdílu teplot mezi denní a noční stranou vzniká velmi silné proudění, které odnáší železné páry z extrémně horké strany na chladnější polokouli, kde teplota klesá asi na 1 500 °C.   

Jak vědci uvádějí v této studii, polokoule planety WASP-76b se neliší jen panujícími teplotami, rozdílné jsou také chemické procesy probíhající na denní a noční straně. Pomocí dalekohledu VLT a přístroje ESPRESSO, které společně pracují na observatoři Paranal v Chile, se astronomům vůbec poprvé podařilo zaznamenat chemické variace na extrémně horké obří plynné extrasolární planetě. Detekovali jasné známky železných par na „večerním“ rozhraní, které odděluje denní a noční stranu planety. „Překvapivě se nám však nepodařilo pozorovat železné páry na ‚ranní‘ straně,“ upozorňuje David Ehrenreich. „Důvodem by mohl být železný déšť na noční polokouli tohoto světa extrémů.“      

TIP: Předpověď počasí na exoplanetě HAT-P-7b: Oblačno, občas rubíny nebo safíry

„Pozorování ukazují, že v atmosféře horké strany planety WASP-76b se páry železa vyskytují velmi hojně“, říká astrofyzička María Rosa Zapatero Osorio z Astrobiologického centra v Madridu. „Část těchto par je dopravena až na noční stranu v důsledku rotace planety a také prostřednictvím proudění. Tam je železo vystaveno mnohem chladnějšímu okolnímu prostředí, kondenzuje a v podobě deště padá hlouběji do atmosféry.“