Ve vesmíru je mnoho proměnných hvězd, které různým způsobem pulzují. Australským astronomům se ale podařilo objevit jednu, která je skutečně výjimečná. Hvězda HD74423 totiž pulzuje jen na jedné své straně. Odborníci existenci takových hvězd předpovídali již dávno, trvalo ale čtyři desítky let, než se první případ hvězdy pulzující na jedné straně podařilo objevit.

HD74423 má hmotnost asi 1,7 Slunce a nachází se v Mléčné dráze, asi 1 500 světelných let od nás. Astronomy na zajímavý objev nejprve navedli občanští vědci, kteří zpracovávali záplavu dat kosmického teleskopu TESS. 

Pulzování v těsné dvojhvězdě

Simon Murphy z australské University of Sydney a jeho kolegové si nejdřív ze všeho všimli, že tahle hvězda má neobvyklé chemické složení. Podobné hvězdy jsou obvykle bohaté na těžší chemické prvky, ale tahle jich má jen málo.

Další informace přinesly i odpověď na zvláštní chování hvězdy – HD74423 se nachází v těsné dvojhvězdě s červeným trpaslíkem. A je to právě intenzivní gravitační působení trpaslíka, které vyvolává pulzování hvězdy jen na jedné straně. 

TIP: Podivuhodný vesmírný souboj: Bílý trpaslík vysílající záhadný paprsek

Partneři v této velmi těsné dvojhvězdě se oběhnou za méně než dva dny. Jsou k sobě tak blízko, že se větší z nich, tedy hvězda, jejíž pulzy pozorujeme, díky gravitační přitažlivosti trpaslíka protáhla do tvaru kapky. Astronomové do budoucna předpokládají, že takových hvězd objeví více, ať už v datech TESS anebo díky dalším pozorováním.

Dlouhá léta záviděl Napoleon Josefovi privilegium staršího bratra. Dětské šarvátky, které většinou začínal, bral Josef s nadhledem. Když ho byl nucen přece jen zpacifikovat ranou pěstí, Napoleon s pláčem žaloval tak přesvědčivě, že mu matka vždy uvěřila. A Josef jí musel slíbit, že bude na bratříčka hodný! Netrvalo dlouho a hlavou rodiny se stal právě Napoleon...

Líný a pomalý

Josef Buonaparte byl příkladný hoch, co se dobře učí a dělá rodičům radost. Přáli si, aby se věnoval kariéře duchovního. Po smrti otce se ale zapsal na práva do Pisy. Studia úspěšně ukončil a advokátní praxi zahájil v korsické Bastii. Po vypuknutí francouzské revoluce byli Bonapartovi loajální Francii, zatímco nálada na ostrově byla silně protifrancouzská. V obavách o holý život tedy ostrov opustili. Tehdy si také změnili jméno z Buonaparte na francouzské Bonaparte a začali žít v Marseille.

Seznámili se tam s obchodnickou rodinou Claryových, do jejichž dcery Julie se Josef zamiloval. Když jejího bratra Etiena zachránil jako vojenský komisař města před jistou smrtí, vztahy mezi rodinami se upevnily. Brzy se Josef zasnoubil s Julií a Napoleon s její mladší sestrou Desirée. Ženil se ale pouze Josef. Napoleon totiž Desirée opustil kvůli Josefíně. Ona se ovšem později provdala za jeho generála Bernadotta a stala se švédskou královnou.

Josefa sice někteří líčili jako líného a neschopného muže, ale on byl spíše pohodlný. Potřeboval čas, nedělal ukvapené závěry. Napoleon to nesnášel: „To, co děláš, je pomalé! Události nás předběhnou!“ Josef se však ukázal jako skvělý diplomat. Díky jeho rozvážnosti byla uzavřena v zimě 1800 důležitá mírová smlouva s Rakouskem na zámku Lunéville. 

Španělská mise

V roce 1806 ho Napoleon ustanovil neapolským králem. Když Josef získával díky reformám na svou stranu neapolské obyvatelstvo, Napoleon ho odvolal a roku 1808 poslal do Španělska. Dona Josého Primeru, jak zněl jeho titul, Španělé nenáviděli. Ačkoli se všemožně snažil, podporoval kulturu a zrušil inkvizici, posměšně ho nazývali Don Pepe Botella (Pepa Flaška), ačkoli alkoholu neholdoval. Jeho neslavné panování skončilo v roce 1813.

TIP: Napoleonovy otazníky: Skutečně byl zapáleným vlastencem a dokonalým stratégem?

Po bitvě u Waterloo se Josef pod falešným jménem přeplavil do Ameriky, kde ve státě New Jersey farmařil coby hrabě Survilliers. Konec života ale strávil v Evropě a zemřel ve Florencii v roce 1846. Dnes leží jeho ostatky v boční kapli pařížské Invalidovny poblíž jeho velkého bratra.

I jediná zkušenost s halucinogenem, dokáže na dlouhou dobu změnit lidskou psychiku. Potvrzuje to nový výzkum dánských odborníků, kteří se zaměřili na účinky „magických houbiček“. Předmětem jejich zájmu byl halucinogenní alkaloid psilocybin, který se vyskytuje nejméně ve dvou stovkách druhů hub. Jeho nejvydatnějším zdrojem jsou lysohlávky, podle jejichž latinského názvu Psilocybe dostala molekula jméno.

Cesta k rozšířenému vnímání

Zmíněného výzkumu se zúčastnilo 10 zdravých dobrovolníků, kteří dostali jedinou dávku psilocybinu, v množství 0,2 až 0,3 miligramu na kilogram tělesné hmotnosti. Nikdo z nich přitom do té doby neměl co do činění s psychedelickými látkami. Dobrovolníci vyplňovali dotazníky, které mapovaly jejich osobnost a vztah k rozšířenému vnímání – poprvé před experimentem a následně po třech měsících po něm.

Osm z deseti účastníků experimentu uvedlo, že prožilo kompletní mystický zážitek, s nepopsatelnými pocity a transcendentní vnímání prostoru a času. Celkově se ukázalo, že i tento jediný psychedelický zážitek účastníky dlouhodobě změnil. Posunul je směrem k duchovnu, kreativitě a otevřenosti vůči novým zkušenostem, přičemž toto nastavení přetrvávalo i po třech měsících po experimentu.

Vědci v rámci této studie využili pozitronovou emisní tomografii (PET), aby zjistili, jak mozek mění svou aktivitu v reakci na psychedelickou látku. Potvrdilo se, že psilocybin interaguje serotoninovým receptorem (5-HT2AR). Serotonin má za úkol zprostředkovat přenos vzruchů mezi neurony. Změna na receptoru byla podle vědců patrná i týden po užití halucinogenu.

TIP: Nečekané odhalení: Uživatelé psychedelik jsou vstřícnější k životnímu prostředí

Ukázalo se ale také, že změna vazby receptoru 5-HT2AR po jednom týdnu negativně korelovala se změnou všímavosti či rozšířeného vnímání. Podle vědců jde o potvrzení, že účinek psilocybinu na vazbu 5-HT2AR je variabilní a vysoce individuální. Je tak jen velmi obtížné předem určit, jak bude látka účinkovat na konkrétního člověka. Obecnější odpovědi by zřejmě mohla přinést až studie provedená na větším počtu účastníků.

Knejzajímavějším místům dnešního Ulánbátaru patří klášterní komplex Gandantegchinlen z 18. století. Krkolomný název se z tibetštiny překládá jako „skvělé místo plné radosti“ a místní si ho zkracují na Gandan. Už z dálky je patrné, že člověk hledí na ikonickou památku, v níž se setkávají tři architektonické vlivy – čínský, tibetský a samozřejmě mongolský.

Impozantnost a atmosféru areálu nasajete především ráno, kdy tam bývá poměrně rušno. Poutníci zapalují při velké urně vonné tyčinky a kouř si rukama vhánějí do obličeje. Na náměstí se shromažďují mniši odění do barevných rouch, někteří mají na hlavě i čepici. V devět hodin dva z nich fouknou do velkých mušlí, z nichž se ozve pronikavý zvuk, zvoucí ke společným modlitbám v chrámu.

Stín minulosti

Vnitřku svatostánku dominuje obrovská socha Avalókitéšvary, zosobnění milosti a lásky v podobě člověka s rukama sepjatýma na prsou a se zlatou korunou na hlavě. Ohromné dílo zdobené zlatými lístky a 2 286 drahokamy měří téměř 27 metrů, což z něj činí největší skulpturu na světě umístěnou v interiéru. Jde o masivní připomínku toho, čeho se mnoha místním buddhistům ve 30. letech minulého století nedostalo. 

Mongolsko totiž, stejně jako další asijské státy, zažilo drsná léta komunistického diktátu. Mnozí buddhisté tak rok 1937, kdy začaly útoky na kláštery, chrámy i mnichy, dodnes vnímají jako katastrofu. Komunisté desetitisíce z nich zabili, řadu jich uvěznili a zničili nejposvátnější místa země. Pro dnešní Ulánbátar se dál jedná o stigma a živou bolestivou vzpomínku.

Čingischán i Süchbátar 

Zatímco duši metropole tvoří klášter Gandan, její srdce bije na moderním a rozlehlém náměstí, na které nehybnýma očima shlíží slavný dobyvatel Čingischán. Jde o architektonický spletenec posledních dvou staletí, ale nic tam nepůsobí nepatřičně: Navzdory očekávání žijí různé místní styly v symbióze a harmonii. 

Levá i pravá strana plochy patří sovětským budovám, jako je kongresové centrum, opera, banka či burza. Jejich neoklasický styl s barevnými fasádami a zapuštěnými sloupy pak na koncích náměstí vystřídají nejmodernější stavby města. Nejznámější je obrovitý parlament, který až do roku 2005 zůstával „obyčejným“ palácem, jakých vznikla mezi Bukureští, Minskem či Moskvou spousta. Radnice se však rozhodla pro radikální přestavbu: Mauzoleum „mongolského Lenina“ Damdina Süchbátara nechala strhnout a palác přebudovala tak, že kolemjdoucí jen uznale kývají hlavou – moderní rysy, ostré hrany, zlaté pásy, sklo, mísení modré, zlaté a šedé, a nakonec i monumentální socha sedícího Čingischána ve společnosti čtyř jeho generálů. Z opačné strany uzavírá náměstí nejvyšší budova země, 105 metrů vysoký mrakodrap Blue Sky Tower, připomínající plachtu lodi. Tam skutečně bije mongolské srdce 21. století.

Miska slaného čaje

Za moderní výškovou zástavbou se mezi sklobetonem krčí další krásný klášterní komplex, Choijin Lama. Začátkem 20. století v něm dokonce žil bratr panovníka Bogd-chána, který se u lidu těšil oblibě a pověsti věštce. Mongolsko dosud nepoznamenal masový turismus, takže tam nepotkáte ani živáčka. Prázdnota a opuštěnost místa však jen podtrhnou jeho dokonalou atmosféru. 

Hlavní ulice se odtud rozbíhá dál, zařezává se hlouběji do města a končí na náměstí před velkým obchodním domem. Tam prodávají vše, co se týká Mongolska, od tradičních šperků přes stolní hry, zbraně, kožešiny až po různé drobnosti. Prostranství zdobí také poměrně nečekaný památník: Z cihlového jablka hledí čtyři podobizny členů kapely Beatles. Kdysi se totiž právě tady kšeftovalo s jejich deskami, a tak si fanoušci chtěli slavnou éru připomínat i sochou.

Malé bistro na rohu pak prodává tradiční mongolskou pochoutku búz, tedy buchtičky naplněné směsí mletého skopového masa a cibulky. Zapijete je typickým slaným čajem, na jehož chuť si ovšem našinec musí zvyknout (viz Jačí máslo, kobylí mléko). 

Národ nomádů

Ulánbátar představuje obrovský živoucí organismus. Chcete-li zjistit, jak velký skutečně je, vydejte se na jeho jižní okraj. Tam se na pahorku Zaisan vyjímá stařičký socialistický památník mongolsko-ruského přátelství. Mozaiky zachycují okamžiky z mongolské historie, v níž jsou hlavními hrdiny právě Sověti. 

Víc vás ovšem uchvátí výhled, protože se vám město doslova rozlije pod nohama. Protíná ho dravá řeka Túl, která je pro Mongoly posvátná, takže ji nazývají „Královna“. Překvapivě však nespatříte žádná zaostalá sídliště, chycená v okovech socialistické země. Centrum tvoří vysoké domy, ale směrem k okrajům se zástavba snižuje a nakonec se promění v maličké domky s barevnými plechovými střechami. 

TIP: Od Číny po východ Evropy: Proč zanikla mocná Mongolská říše

Z druhé strany památníku spočine váš pohled na ráji Ulánbátaru: zelené kopce, lesy, nízké domy, chaty a jurty. Ticho a klid, přesně jak to mají Mongolové rádi. Právě z výšky je vidět, že jim kočování dosud koluje v krvi. Jurta pro ně tvoří základ, a přestože mnozí lidé zejména ve městě obývají byty, jurty si udržují místo v jejich srdcích. Sem tam je proto zahlédnete stát vedle domů, nebo dokonce na střeše paneláku. Někteří obyvatelé tak v létě žijí v jurtách a na zimu se přesouvají do bytů. Nomádský a městský život tím v daleké asijské zemi získává jiný rozměr. 

Dnes dokážeme mapovat historické bitvy do období nanejvýš 4300 let vzdáleného, neboť z dřívějších dob se žádné písemné záznamy nedochovaly. Právě v historické době těchto posledních několika tisíciletí však vznikla lidská civilizace v užším smyslu a člověk se stal nejúspěšnějším tvorem na této planetě. Rozhodně se však nestal tvorem mírumilovným. Největší a nejkrvavější konflikty, jaké se kdy odehrály, spadají právě do nejmladšího období naší historie. 

Bitva u Marathónu (490 př. n. l.)

Mocná Perská říše se pokusila využít drtivé početní převahy svých vojsk a podmanit si vojensky evropské Řecko. Král Dareios I. vypravil ohromnou armádu o síle několika set tisíc mužů. 

Přes výraznou početní převahu Peršanů téměř v každém střetnutí této války však Řekové dokázali vítězit v rozhodujících bitvách. První fázi střetnutí rozhodla v roce 490 př. n. l. bitva u Marathónu. Na úzké planině se zde střetla invazní vojska Peršanů, vedená veliteli Datisem a Artafernem, s armádou Athéňanů a menším kontingentem Platajců. Řeků byla oproti Peršanům jen asi polovina, byli však lépe vyzbrojeni a jejich bojová morálka výrazně předčila vojsko nepřítele. Zahájili bitvu rychlým výpadem. Aby dali perským lučištníkům co nejméně prostoru, překonali vzdálenost mezi oběma vojsky poklusem.

Bitva probíhala zcela podle přání Řeků. Střed jejich formace byl sice Peršany zastaven a zatlačen, na křídlech však Peršané nápor nevydrželi. Peršané si uvědomili, že jsou obkličováni a propadli panice. Od té chvíle byla bitva spíše masakrem prchajících nebo zoufale se bránících elitních jednotek Peršanů.

Lepší výzbroj a bojové schopnosti řeckých vojáků dokázaly vynulovat výhodu početní převahy Peršanů, jak se ukázalo i o deset let později u Thermopyl. Porážka obrovské orientální říše malým uskupením městských států měla dalekosáhlý význam. Řecko si díky vítězství uchovalo svou svobodu a antickou formu demokracie, kterou jsme o tisíciletí později přejali v pozměněné podobě i my.  

Bitva v Teutoburském lese (9 n. l.)

Bitva v Teutoburském lese byla střetnutím mezi třemi římskými legiemi, vedenými Publiem Quinctiliem Varem a mezi germánskými kmeny, vedenými vůdcem Cherusků Arminiem.  Nešlo však o regulérní konflikt dvou uspořádaných armád. Římané byli vinou důvěřivosti velitele Vara vlákáni do pasti Arminiem, který byl až dosud římským spojencem a Varovým pomocníkem. Arminius věděl, že Germáni nedokážou vzdorovat římským legiím v otevřeném boji. Proto inicioval menší povstání v odlehlejších částech provincie a doporučil jejímu správci vytáhnout s legiemi a povstání potlačit.

Varus opravdu vyvedl tři legie a vydal se s nimi napříč provincií. Když rozptýlená armáda procházela špatně schůdným terénem Teutoburského lesa, zaútočily spojené síly několika germánských kmenů. Římané se dlouho bránili a odráželi stále zuřivější útoky nepřítele, brzy však bylo jasné, že Arminiova lest měla dokonalý efekt. Boj v hustém lese a deštěm promáčené půdě nedovolil Římanům využít nic ze své úspěšné bojové taktiky.

TIP: Drtivá prohra v Teutoburském lese: Proč padly římské legie do léčky? 

Bitva byla významná především svým strategickým dopadem na další expanzi římského impéria. Císař Augustus byl zprávou o této vojenské katastrofě zdrcen a také z jeho popudu byla hranicí mezi Germánií a Římskou říší stanovena řeka Rýn.

Bitva na Katalaunských polích (451 n. l.)

Bitva velkého rozsahu, která na sklonku antiky zřejmě rozhodovala o dalším osudu Evropy. Na jedné straně stálo vojsko hunského vůdce Attily, výrazně posílené germánskými kmeny (Ostrogóti, Herulové, Skirové, Gepidové ad.). Na straně druhé se k obraně chystalo spojené vojsko Západořímské říše, složené z Římanů, Vizigótů, Alanů a Franků. Ty vedl římský vojevůdce Flavius Aetius.

Bitva trvala téměř celý den a měla charakter mnoha jednotlivých střetů na rozsáhlé ploše. Byla velmi tvrdá a krvavá, o čemž svědčí také fakt, že byl během ní zabit vizigótský král Theodorich I. Díky obratné Aetiově taktice, která způsobila Hunům obrovské ztráty (lehce zraněn byl i sám Attila), byla bitva strategickým vítězstvím Římanů. Hunové byly odraženi a zastaveni ve svém drtivém tažení na západ. Attila se přesto již o rok později vrátil a drancoval sever Itálie. Před větší pohromou Řím zachránila jeho smrt v roce 453 n. l. Bitva na Katalaunských polích byla zároveň posledním vojenským vzepětím západní části Římské říše, jejíž sláva v té době již patřila minulosti.

Lidé mají chuť na čerstvou zeleninu i na oběžné dráze. Astronauté na palubě Mezinárodní vesmírné stanice ISS už před lety dokázali vypěstovat salát, který tam také s chutí snědli. Je to důležitý krok pro přípravu budoucích dlouhodobých misí do vesmíru, které budou podstatně delší, než dnešní pobyty na oběžné dráze.

Velmi důležité ale je ověřit, zda je zelenina vypěstovaná ve vesmíru stejně hodnotná a pro lidské strávníky bezpečná. Je to stále stejný salát, případně jiné druhy zeleniny, ale přece jenom roste na oběžné dráze, kde se prostředí od toho pozemského v řadě parametrů liší. Především je tam mikrogravitace a dopadá tam více záření.

Salát z vesmíru

Astronauti v minulých letech na ISS vypěstovali na salát ze sterilizovaných semen v zařízení Vegetable Production System, přezdívaném Veggie. Ve stejné době probíhalo pěstování ve stejném zařízení i na Zemi. Box Veggie posílal data na Zemi a pak k odborníkům doputovaly i vzorky samotného salátu, které odolaly mlsným astronautům. 

TIP: Astronauti na ISS testují řasový bioreaktor, který vyrábí kyslík i jídlo

Christina Khodadad z výzkumného centra Kennedy Space Center a její spolupracovníci provedli detailní chemické a biologické analýzy salátu z oběžné dráhy i z pozemního experimentu. Přečetli i DNA bakterií, které žily na kořenech salátu. Výsledky jednoznačně ukázaly, že salát vypěstovaný na ISS je zcela srovnatelný se salátem ze Země. Vesmírné zemědělství má zelenou.

Poté, co velení stáhlo 15. pěší divizi z fronty, bylo prvořadým úkolem doplnit ztráty pěších praporů, které nesly hlavní tíhu bitvy. Na integraci nově příchozích bylo pouze několik dní. Již 10. července 1944 začala další série operací, které měly prohloubit a rozšířit skotský koridor. 

Předchozí část: Nespoutaný lev: 15. (skotská) pěší divize za druhé světové války (1)

Druhá bitva na Odonu

První z nich byl Jupiter, který měl rozšířit předmostí na jižním břehu a dosáhnout kóty 112, přičemž 15. divize zajišťovala levé křídlo čelně postupující 43. divize. Na lokálně i časově omezený Jupiter navázala 15. července operace Greenline, která měla rozšířit koridor jihovýchodním směrem a odvést pozornost před plánovanými operacemi Goodwood a Cobra. Útok začal ve 21.45 za pomoci takzvaných Monty’s Moonlight, tedy světlometů, jejichž paprsky se od mraků odrážely zpět k zemi.

Před půlnocí se podařilo vyčistit Esquay a několik dalších vesnic. Ale ráno se útok zastavil v minových polích. Němci tradičně spustili řadu protiútoků a překvapivě aktivní byla toho dne i Luftwaffe. V poledne se pět německých tanků PzKpfw IV objevilo i před velitelstvím Gordon Highlanders, kde je v poslední chvíli zničila palba šestiliberních (57mm) protitankových děl. Na pravém křídle se mezitím 6. prapor King’s Own Scottish Borderers zmocnil kóty 113, ale další postup již neměl význam. Pěší prapory byly značně vyčerpané a v jednotlivých rotách zbývalo často méně než 50 vojáků. Sekundární cíl operace, tedy udržet německé tankové jednotky na frontě u Caen, však byl splněn, čímž divize přispěla k úspěchu operace Cobra – první americké ofenzivy v Normandii. 

Masakr churchillů 

Na konci července se divize přesunula do oblasti Caumontu, kde převzala úsek uvolněný americkými jednotkami. Cílem nadcházející operace se stala silniční křižovatka ve Vire a dominantní vrchovina kolem Mont Pinçon. Úkolem Skotů bylo vybojovat koridor s osou postupu od vesnice Sept-Vents k Saint-Martin-des-Besaces. Útok začal 30. července v 7.00 ráno. V čele postupovaly dva pěší prapory podporované tanky. Proti nim stáli v dobře vybudovaných obranných postaveních vojáci 326. granátnické divize.

Počáteční odpor byl rychle potlačen plamenometnými tanky a 31. července ve 2.30 ráno obsadili Glasgow Highlanders klíčovou kótu 309. Ztráty zde utrpěla 6. gardová obrněná brigáda, která v šarvátce s trojicí jagdpantherů ztratila 10 tanků Churchill. Ztráta kóty 309 přiměla německé velení k nasazení 21. tankové divize, čímž boje nabraly na intenzitě. V této chvíli se německá armáda v Normandii začala dostávat do kleští a každá vesnice podél severovýchodní hranice falaiské kapsy se stala opěrným bodem.

Poslední boje v Normandii 

Konečně 14. srpna byla 15. divize stažena do zálohy pro plánovaný přechod Seiny, čímž pro ni boje v Normandii přesně po 50 dnech skončily. Poprvé ve Francii se Skotové ocitli mimo dosah nepřátelské palby a poprvé ve Francii oblékli horalé své kilty. Místo sucharů se vydával čerstvý chleba, fungovalo kino i kantýny. K Seině vyrazil nejprve obrněný průzkumný pluk a teprve několik dní po něm následoval zbytek divize.

Pokračování: Nespoutaný lev: 15. (skotská) pěší divize za druhé světové války (3)

Na rozdíl od boji zničené Normandie byla krajina mezi Falaise a Seinou téměř nedotčená a válku připomínala jen zničená vozidla Wehrmachtu roztroušená podél silnic. Typickým obrazem se stali vítající vesničané a malí kluci šplhající na vozidla a žebrající o cigarety. Konečně 26. srpna dorazila divize u Louviers k Seině a večer následujícího dne ji pěchota na lehkých gumových člunech po krátkém boji překonala. 

Pokračování v pátek 13. března

Poslední dobou jsme svědky celé řady rozsáhlých a devastujících lesních požárů na různých místech světa. Australští odborníci upozorňují, že v požárech hrají nemalou roli zvířata a to nejen jako nešťastné oběti těchto děsivých katastrof. Ukazuje, že zvířata mohou požáry oslabovat a působit proti jejich šíření. V některých případech se ale naopak podílejí na šíření a zesilování požárů.

Požárníci versus hasiči

Místní lidé to často vědí a využívají. V podmínkách savan a stepí se často pase tak, aby v okolí lidských sídel nebyla suchá tráva, která může fungovat jako urychlovač šíření požárů. Proti šíření požárů v savaně působí například termiti. Termitiště totiž obsahují mnoho živin, díky nimž v jejich blízkosti rostou rostliny, zajímavé pro býložravce. A býložravci vypásají okolí termitišť, čímž snižují riziko vzniku a šíření požárů. 

Výrazně protipožární roli hrají také bobři, jejichž přehrady úspěšně brání šíření plamenů. Mezi významné požární preventisty patří také viskača – hodavec podobný králíkovi. Ten v době námluv shromažďuje suché větvičky a čistí tak okolí od potenciálně hořlavého materiálu.

TIP: Spálená země: Nedávné požáry zničily nejméně pětinu australských lesů

Ve vysokohorském prostředí hrají býložravci spíše opačnou roli. Když kozy, krávy nebo ovce vypásají trávu a byliny, šíří v místech dřívějších pastvin keře a stromy, které jsou náchylnější vůči požárům. Existují ale i zvířata, která umí šířit požáry záměrně – někteří australští draví ptáci byli přistiženi přitom, že rozšiřování plamenů využívají při lovu.

Podle doktorky Claire Fosterové z Australské národní univerzity může vhodná skladba zvířat sloužit jako efektivní prevence vzniku a šíření požárů. Týká se to podle ní například populací tabonů holubích nebo bandikutů, které v Austrálii téměř vyhubila populace invazních koček.

Vikingové představovali postrach raně středověké Evropy. Na rychlých lodích s dračími hlavami podnikali dlouhé výpravy po moři, ústími řek se vydávali proti proudu hluboko do vnitrozemí. Loupili, vraždili, drancovali, vypalovali. Na mnoha dobytých místech se usídlili a účastnili se lokálních bitev i válek coby námezdní žoldáci. Často hráli roli nevyzpytatelného „jazýčku na vahách“, když přebíhali z jedné strany ozbrojeného konfliktu na druhou podle toho, kde jim kynul vyšší žold či lákavější kořist. 

Mezi vikingskými bojovníky zaujímali zcela zvláštní postavení berserkové – válečníci bojující ve zvláštním transu, kteří neznali strach ani bolest. To málo, co o nich víme, pochází ze skandinávských ság, jež ovšem nepatří vždy k nejspolehlivějším zdrojům informací. Mísí se v nich reálné historické události s mýty a náboženskými představami. 

Jedna z nejstarších zmínek o bersercích se dochovala v básni Hrafnsmál z dob vlády prvního krále Norska Haralda I. Krásnovlasého, tedy z konce 9. a začátku 10. století. Slavný islandský básník a politik Snorri Sturluson, autor sbírky ság označované jako Mladší Edda, o nich zas ve 13. století napsal, že jsou „vzteklí jako psi či vlci“ a také „silní jako medvědi či býci“. Co berserky do daného stavu přivádělo, však není z literárních děl zřejmé. 

Odolní vůči bolesti

Berserkové měli bojovat odění do medvědí kůže – „ber“ označovalo medvěda a „serker“ je ten, kdo nosí košili. Kožešina je chránila a dodávala jim prý nadpřirozené schopnosti. Byli tak s to zabít člověka úderem holé ruky nebo ho zaklít. Údajně jim neublížil oheň ani bodné či sečné zbraně, protože ostří protivníků otupili zaříkáním nebo uhrančivým pohledem. Berserky tak bylo možné usmrtit jen ranami kyjem. Někdy se spekuluje, že se rekrutovali z vikingských „vyšších kruhů“ a tvořili uzavřené bratrstvo s vlastními rituály, ale přesvědčivé důkazy neexistují. Jasné je pouze jedno: Šlo o elitní válečníky, bojovali však jako „neřízené střely“. 

Vědcům, kteří se zabývají postavením a úlohou berserků ve vikingských dějinách, ponechávají dobové prameny a skandinávské ságy široké pole pro teorie a hypotézy. Zajímavé vysvětlení transu berserků nabízí Karsten Fatur, jenž se na univerzitě ve slovinské Lublani věnuje historii využívání rostlin. Na stránkách vědeckého časopisu Journal of Ethnobotany nyní publikoval teorii, podle níž vikingští válečníci používali k dosažení bojového transu, označovaného jako „berserkergang“, jedovatý blín černý z čeledi lilkovitých. 

Berserkergang

Nástup transu se projevoval třesavkou a drkotáním zubů, po něm se dostavil otok a zrudnutí obličeje – načež berserkergang zavládl v plné míře. Válečník v něm získal zvířecí sílu, ztrácel veškeré zábrany a pozbyl i zdravého úsudku. S cizími neměl slitování, jenže pokud se mu do cesty připletl spolubojovník, zaútočil na něj stejně zběsile jako na nepřítele. Když trans opadl, zachvátilo berserka totální fyzické vyčerpání, provázené citovou otupělostí. Bojovník se poté vzpamatovával i několik dní. 

O teorie vysvětlující trans berserků není nouze. V některých ságách se tvrdí, že v popsaném stavu vyli, zakusovali se do okrajů svých štítů a u úst se jim objevovala pěna. Vedlo to ke spekulacím, že berserkergang odpovídal záchvatu epilepsie. Z lékařského hlediska lze však uvedené vysvětlení akceptovat jen stěží, protože v epileptické atace by berserkové nemohli bojovat. 

Přijatelnější se zdají teorie, že necitlivost k bolesti tvořila následek konzumace alkoholu. Vikingové neznali destilaci a neuměli vyrábět nápoje s vyšším obsahem alkoholu. Zmíněná technika se do Evropy dostala z Arábie a do Norska pronikla až roku 1531. Konzumace „nízkoalkoholických“ nápojů jako piva a vína však Vikingům nečinila žádné problémy a hojně si dopřávali i před bitvami. Známé příznaky berserkergangu ovšem stavu opilosti neodpovídají. 

Droga středověku

Velkou pozornost věnovali nejrůznější badatelé teoriím, jež spojují berserkergang s požíváním některých jedovatých hub, především muchomůrek červených. Ty obsahují řadu nebezpečných toxinů, například amanitin, muskarin, muscimol či kyselinu ibotenovou. Jedovatost houby lze přitom významně potlačit opakovaným vařením. Jsou-li pak její toxiny konzumovány v nízkých dávkách, mohou místo otravy vyvolat „pouze“ halucinace, čehož při náboženských rituálech využívají některé sibiřské národy, třeba Korjakové.

Podle Karstena Fatura odpovídá popis berserkergangu mnohem víc účinkům blínu černého než projevům vyvolaným konzumací muchomůrky červené. Blín sice pochází ze Středomoří, ale v raném středověku už se rozšířil do velké části Evropy včetně Skandinávie. Rostlina obsahuje hned několik toxických látek ze skupiny alkaloidů, přičemž k nejvýznamnějším se řadí hyoscyamin a skopolamin. Oba mají halucinogenní účinky, silnější je však v daném ohledu druhý zmíněný, který se v moderní době zkoušel při výsleších jako základní složka tzv. séra pravdy. 

Zakázané býlí

Blín neobsahuje tolik jedu, aby člověku při opatrném užívání přivodil fatální újmu na zdraví. Proto od antických dob sloužil k tlumení bolesti, léčbě nespavosti či plicních onemocnění. Pro podobné účely jej využívala tradiční medicína v Číně, Indii a Tibetu. 

Středověké prameny spojují rostlinu s praktikami čarodějnic, které ji měly přidávat do „nápojů lásky“. Halucinace navozené odvary z blínu zřejmě stály v pozadí pověstí o létání čarodějnic. Pod vlivem skopolaminu se totiž může dostavit pocit lehkosti – člověk jako by se vznášel nad zemí. Navzdory popsanému stigmatu šlo ve středověku o velmi oblíbenou rostlinu, a v některých oblastech dnešního Německa se dokonce přidávala do piva tak hojně, že to musel roku 1507 zakázat zvláštní výnos. 

Halucinace vyvolané blínem mohly na území ovládaném germánskými kmeny podnítit vznik pověstí o vlkodlacích. Ti se od berserků lišili tím, že nosili vlčí kožešinu – což zřejmě zase souviselo s kultem vlka, jenž se spolu s uctíváním medvědů a kanců těšil na severu Evropy značné popularitě. Projevy nekontrolovaného vzteku, velké síly a nízké vnímavosti k bolesti se ovšem u vlkodlaků a berserků shodovaly. U zrodu mýtů o vlkodlacích mohli stát lidé, kteří patřili k uctívačům zmíněné šelmy a zpříjemňovali si život užíváním blínu. Častější konzumace jeho jedu totiž může vyvolat dlouhodobější stavy šílenství. 

Muchomůrky, nebo blín?

Fatur je přesvědčen, že v raném středověku nebyla muchomůrka červená zdaleka tak rozšířená jako dnes. Poměrně vzácně přitom rostla dokonce i na Sibiři, kde má její konzumace dlouhou tradici. Dokládají to praktiky některých tamních národů, jež se uchylovaly k pití moči těch, kdo předtím houbu požili. Moč obsahovala muchomůrkové jedy a zřejmě bylo jednodušší užívat si jejich halucinogenní účinky „z druhé ruky“ než pracně pátrat po vzácných houbách v lesích. 

Naopak blín byl ve středověké Skandinávii běžný, a dokonce se tam pěstoval. O jeho významu svědčí nálezy semínek ve vikingských hrobech. Důvod, proč nikde nenacházíme zmínky, že se berserkové rostlinou „dopovali“, spatřuje Fatur v jejich snaze utajit návod k dosažení berserkergangu. Schopnost bojovat ve stavu transu totiž válečníkům zajišťovala vysokou prestiž.

Ve prospěch blínu hovoří i fakt, že jeho jed vyvolává změnu vědomí, jež se projevuje nárůstem vzteku. Po požití muchomůrky červené jsou ovšem takové stavy velmi vzácné, a pokud už se objeví, bývají slabé. Lidová medicína popsaný účinek blínu dobře zná, což podle Fatura dokládá například chorvatské sloveso „buniti“ ve významu „bojovat“ či „protestovat“ – odvozené od chorvatského pojmenování blínu „bunika“. Vzpurní, protestující a odbojní jedinci se tedy chovají, jako kdyby snědli blín.

Otrlí proměněnci

Další typický účinek alkaloidů z blínu spočívá v potlačené schopnosti rozpoznávat tváře známých lidí, zatímco u muchomůrkových jedů se daný efekt nedostavuje. Berserkové přitom měli problém odlišit v boji spojence od protivníků a bili se i s blízkými přáteli, jež důvěrně znali. 

Často také během bitvy odhazovali oblečení a bojovali nazí. Mnohdy se to interpretuje coby projev odvahy, protože tak pohrdli i chabou ochranou, jakou skýtaly třeba kožené části oděvu. Podle Fatura se však opět mohlo jednat o následky požití blínu, protože alkaloidy této a příbuzných rostlin zvyšují tělesnou teplotu. Když se k tomu přidala námaha z boje, není divu, že bylo berserkům horko, a svléknutím si alespoň trochu ulevili od celkového přehřátí. 

TIP: Třetí říše na drogách: Když Pervitin poháněl německý Wehrmacht

Požití blínu může vysvětlit i jejich větší odolnost vůči poraněním. Alkaloidy rostliny totiž snižují krevní tlak a rány pak méně krvácejí. Jedy muchomůrky červené naopak vedou ke vzestupu tlaku, a jejich efekt by tudíž bojovníkům víc ublížil, než pomohl. Blín také tlumí bolest, čímž mohl vznikat dojem, že berserkové lépe odolávají nejen poraněním, nýbrž i popálení ohněm. 

Neznámé části mixu?  

Fatur však ve své studii otevřeně připouští, že některé projevy berserkergangu se působením alkaloidů z blínu vysvětlit nedají: například třas a drkotání zubů. Snad se jednalo o důsledek prochladnutí v počátečních fázích bitvy, kdy se ještě berserkové nestačili zahřát bojem ani účinkem alkaloidů. Vědec také klade otázku, zda by se popsané zakousnutí do okrajů štítu dalo objasnit snahou potlačit drkotání zubů. Nevylučuje ovšem, že berserkové blín užívali v kombinaci s jinými povzbudivými prostředky, možná dokonce právě s muchomůrkou červenou. 

Tell Abu Hureyra je významnou archeologickou lokalitou v těžce zkoušené Sýrii. Leží v severní části země v údolí řeky Eufrat, dnes již bohužel pod hladinou uměle vytvořeného Asadova jezera. Jde o jedno z prvních míst v lidské historii, kde se do té doby kočovní lidé usadili a začali trvale pěstovat plodiny.

Před vytvořením zmíněného jezera archeologové naštěstí stihli na tomto místě prozkoumat a popsat velké množství nálezů. Z analýz tohoto materiálu nedávno vyplynulo, že osídlení v Abu Hureyra na sklonku nejmladší doby ledové, tedy asi před 12,8 tisíci let, zřejmě zasáhla doslova kosmická katastrofa. Vědci zde v příslušné vrstvě kromě obilí a zrn odhalili také množství kousků taveného skla, nanodiamantů, mikrokuliček a uhlíků.

TIP: Archeologové odhalili záhadný kult lebek ve slavném tureckém Göbekli Tepe

To jsou stopy dramatu, při kterém působily vysoké teploty a tlaky. Podle vědců sem tehdy dopadl jeden z úlomků komety, která zřejmě v této době přiletěla k Zemi a explodovala v atmosféře. Tato událost postihla lidské populace po celém světě a zřejmě vedla k náhlému ochlazení v době, kdy se Země oteplovala z nejmladší doby ledové. Pokud se podaří zjištění vědců potvrdit, půjde o unikátní doklad historie lidského sídla, zničeného úderem z vesmíru.