Na předměstí francouzské metropole stojí jeden ze skvostů moderního stavitelství. Vila, jež vznikla mezi léty 1928 a 1931, měla původně sloužit coby venkovské sídlo rodiny Savoye. Návrhem byl pověřen největší architekt 20. století, Švýcar Le Corbusier. Za úkol dostal vytvořit rodinné útočiště: Žádné zvláštní požadavky nezazněly a veškerou iniciativu měl v rukou stavitel. 

Estetika vede 1:0

Švýcar dům navrhl podle svých Pěti bodů moderní architektury (viz Pět tezí stavitele): Vila tak spočívá na sloupech, takže působí vzdušně a v přízemí zbývá dost místa pro zeleň. Díky sloupům, které nesou všechna podlaží, nechybí ani volný půdorys. Umožňuje to členit prostor příčkami, jež nemusejí být nosné, ale plní estetickou funkci. Na střeše se pak nachází zahradní terasa. Samozřejmost tvoří proslulá volná průčelí a pásová okna, jimiž dovnitř proniká světlo po celý den.

TIP: Brněnský skvost: Vila Tugendhat patří k nejdražším stavbám u nás!

Ačkoliv se vila považuje za mistrovské dílo moderní architektury, obecně se také ví, že život v domě, jenž měl poskytovat především únik z rušného velkoměsta, zas tak pohodlný nebyl. Le Corbusier dostal naprostou svobodu, co se týče teoretické práce a nápadů – ale vytvořit harmonii, v níž se snoubí funkčnost i estetika, se mu nepodařilo. I dnes se zdá, že krása budovy stále zastiňuje praktické potřeby, které by umožňovaly v ní pohodlně žít.

Vila přežila několik návrhů na zbourání a v roce 1965 se nakonec stala oficiální francouzskou historickou památkou. V letech 1985–1997 prošla důkladnou rekonstrukcí a nyní celoročně vítá návštěvníky. 

Třinácté století bylo časem velkých změn a to nejen pro české země, ale i pro celou střední Evropu. Vznikala nová města a na naše území mířily další a další vlny německých obyvatel. Přepisovala se však i politická mapa. Roku 1246 zemřel poslední vévoda z rodu rakouských Babenberků Fridrich II. Bojovný, a protože ani jedno z jeho manželství nebylo požehnáno potomky, vymřel tak i jeho rod.

Po vládci však zůstaly dvě ženy – sestra Markéta a neteř Gertruda. Jejich ručky slibovaly nárok na zajímavé dědictví, a tak se obě ženy staly lákavými sousty pro vysokou hru sňatkové politiky. O ruku Gertrudy požádal kdysi dokonce samotný římský císař Fridrich II. Sicilský (Štaufský). Toho muže však v mnoha směrech předcházela jen ta nejhorší pověst. Byl považován za skutečného satanáše, který si vydržuje harém, uráží Boha a klaní se machometánskému Alláhovi. Není divu, že šlechtična podobnou partii odmítla a raději vzala zavděk mladičkým českým princem Vladislavem II.

Ten druhý v pořadí

Princ Vladislav byl prvorozený, nikoli však jedináček. Zhruba roku 1233 totiž spatřil světlo světa jeho mladší bratr Přemysl. Okolnosti jeho zrození prý nebyly šťastné. Právě ve chvíli, kdy Kunhuta Hohenštaufská povila svého syna, připravila nehoda na lovu jejího muže o oko. Právě proto král Václav I. svého druhorozence nikdy neměl rád. Tento příběh však můžeme připsat spíše pozdějším romanopiscům.

Ale malý Přemysl měl opravdu smůlu. Narodil se až jako druhý, a proto byl určen k církevní dráze. Z tohoto důvodu později tolik dbal na oslavy a ceremoniál. Pozice „až dalšího“ není snadná a zdá se, že tento cejch ponížení se Přemyslovi vryl do mozku zatraceně hluboko.

Jako by celý život dokazoval, že je dost dobrý. Jako by neustále bojoval a snažil se překročit vlastní stín. Vždy ho hnala dravá a palčivá ctižádost, která ho nutila jednat nekompromisně a tvrdě. Nemohl přece ustoupit, to by naznačovalo slabost! A přesně takto Otakara představuje i naše historiografie. Prudký, dravý, ambiciózní a nekompromisní. Vynikající rytíř, ale špatný stratég. Do opozice se pak často staví postava jeho věčného rivala, Rudolfa z rodu Habsburků, který bývá líčen jako klidný, uvážlivý, skromný, chladný a kalkulující. Podobné popisy však představují jen určité literární typy a nesmíme je přeceňovat.

Otec pláče a syn revoltuje

Na druhou stranu však na každém šprochu bývá pravdy trochu. Mladý přemyslovský vlk opravdu vycenil zuby nesmírně brzy, když mu ještě nebylo ani patnáct let. Jeho rodinu tehdy postihla tragédie. Prvorozenec Vladislav nenadále zemřel. Král Václav byl sice přísný a cílevědomý král, ale vždy tíhl k jistému podivínství, ale tentokrát rezignoval na svět a uchýlil se daleko od rušného světa na své lovecké hrady. Přemysl logicky očekával, že nyní přijde jeho chvíle a otec ho vyšle na pomoc vdově Gertrudě. To však otřesený král neudělal. Setrval v pasivitě a s druhorozeným synem ani nadále nepočítal.

Jednooký král zjevně nebyl schopen aktivně vládnout a rozhodovat, na čemž mělo zřejmě vinu i nadměrné pití, které bylo vlastní většině mužů z jeho rodu. Přesto princ neplánoval otce zabít, podle všeho chtěl jen jeho internaci na Křivoklátu. Konečně, pít a lovit mohl Václav I. i tam. Pohledný a už tehdy charismatický mladík byl částí šlechty zvolen za mladšího krále, a tudíž za otcova faktického spoluvládce. A nebyl by to Přemysl, kdyby celou vzpouru neprovázela celá řada patetických přísah, z nichž část byla složena dokonce v křížové chodbě Pražského kostela.

Václav byl zaskočen, ale vše naoko akceptoval. Uznal synovo zvolení a dokonce mu nechal Prahu. Ve městě však uvízlo i mnoho těch, kteří zůstali věrní Václavovi, a tak hlavní město zachvátily pouliční boje. Princi postupně narůstal hřebínek, a tak z královské titulatury odhodil slovo „mladší“ a označoval se prostě za krále. Pak se však karta obrátila a mladík byl vojensky poražen u Mostu oddíly vedenými Borešem z Rýzmburka.

Král vrací úder 

V té chvíli se Václav probral a vytáhl směrem k Praze. Královský hrad se zprvu statečně bránil a každý útok byl dvojnásobně mocně odražen. Co však nedokázaly zbraně, snadno způsobila zrada některých měšťanů. Přemysl se proto musel podrobit a přišel o impozantní titul. Zdálo se však, že s tím se přísný otec spokojí.

Václav se ve shodě se svou povahou zase stáhl do samoty a začal přemýšlet, jak mu svět ubližuje. Neustále rozkládal nad synovou zradou, až se rozlítostnil sám nad sebou a vnitřně se zatvrdil vůči vlastní ratolesti. Pod záminkou smíření pak syna pozval na hrad Týřov, kde ho navzdory slibu nechal zajmout a převézt na hrad Přimda. I zbylé účastníky vzpoury čekaly přísné tresty. Většina byla vězněna (někteří až tři roky), ale jeden z hlavních vůdců byl sťat a druhý dokonce vpleten do kola.

Samotný princ nakonec vyvázl poměrně snadno. Jak by také ne? Jeho „vyvolený“ bratr byl po smrti a on byl jedinou kartou, kterou Václav mohl hrát. A toho si byl pragmatický politik zatraceně dobře vědom. Proto syna propustil a vrátil ho i do úřadu moravského markraběte. Otcovu důvěru však Přemysl již nikdy nezískal.

Cesta k moci

Přesto pro něj král nachystal další úkoly. V sousedním Rakousku totiž nadále probíhal boj o Babenberkovny a jejich dědictví a část tamního panstva začala vyjednávat i s českým králem. Naděje na spojení vzniklé sňatkem Gertrudy a Vladislava zmařila smrt. Zbývala však ještě jedna dědička, jejíž ruka se uvolnila roku 1242 smrtí císařova syna Jindřicha – Markéta Babenberská. Její nárok byl dokonce ještě silnější, než nárok její neteře.

Došlo tedy k celé řadě jednání, která vyvrcholila roku 1251. Tehdy Václavův syn vstoupil do Rakous a ke své hodnosti markraběte moravského připojil hrdý titul vévoda rakouský a štýrský. Dne 11. února roku 1252 pak slavil slavný sňatek s mnohem starší vdovou. 

TIP: Přemyslovský lev proti habsburskému orlovi: Volba římského krále roku 1273

I středověkému pozorovateli, který občas vídal sňatky nemluvňat či zaslíbení nenarozených dětí, bylo jasné, že se jedná o účelový svazek. Politická motivace tu byla nad slunce jasnější a to i díky dokumentu, který se jmenoval privilegium minus. Tato listina totiž zaručovala rodové dědictví i v ženské linii. Přemysl tedy sňatkem získal nárok na Rakousy a začal se připravovat k dalším krokům. Nepochyboval, že pro něj Bůh připravil velký osud.

Ve světě rychle ubývá čmeláků. Náležejí přitom k významným opylovačům a jejich vymizení by mohlo být nepříznivý dopad na ekosystémy. Viníkem jsou přinejmenším zčásti lidé se svými aktivitami, včetně rozsáhlého postřikování zemědělských kultur chemickými látkami, jako jsou pesticidy.

Britští vědci nedávno uspořádali experiment, v němž dodávali koloniím čmeláků umělý nektar, který byl záměrně kontaminovaný pesticidem. Tímto nektarem pak čmeláci krmili své potomstvo. Když se z takto krmených larev vylíhli čmeláci, vědci je po 3 a pak ještě znovu po 12 dnech podrobili celé řadě testů, zaměřených na jejich schopnost učení a fungování nervové soustavy.

TIP: Zpomalovače hoření a pesticidy jsou hlavními viníky snižování IQ v USA

Nakonec badatelé proskenovali mozky čmeláků pomocí technologie výpočetní mikrotomografie (micro-CT), která se používá na pořizování snímků malých zvířat, ale také biomedicínských vzorků, potravin nebo třeba mikrofosilií. Ukázalo se, že v mozcích čmeláků, kteří byli krmeni pesticidem, vznikají vývojové poruchy, především v oblasti, která ovládá schopnost učení. Co je ještě horší, po vynechání pesticidů ve stravě se vývoj mozku čmeláků nezlepšil. Poškození je tedy zřejmě trvalé.

Je velká spousta věcí, které bych v české přírodě ráda zažila. Jeden z mých ornitologických snů vypadá následovně. Je mrazivé ráno, zbytek sněhu křupe pod nohama a od úst krytých šátkem se skrz tkaninu prodírá bělavá pára. Slunce ještě nevyšlo a pod tmavými siluetami stromů v lese je stále tma. Nebe s přicházejícím úsvitem pomalu bledne a téměř hmatatelné ticho opakovaně protne zvučné zahoukání: „ú - hu“. Jako odpověď se vzápětí ozve mnohem vyšší a drsnější hlas.

Stojím a se zatajeným dechem naslouchám. Zvednu hlavu a soustředěně pátrám v korunách probouzejících se stromů. Pravděpodobnost, že spatřím velkou přelétající siluetu je ale i v mých představách mizivá. Hlas tokajícího páru výra velkého je totiž slyšitelný až na čtyři kilometry, což znamená, že dvojici sice slyšíte, ale od samotného centra dění můžete být pěkně daleko!

Starosti zamilovaného páru

Toku výra velkého (Bubo bubo) jsem nikdy nenaslouchala, ale v skrytu duše věřím, že se mi to někdy poštěstí. Výři často začínají houkat již v lednu a pokračují podle počasí s různou intenzitou do března nebo dubna. Partneři se ozývají společně a i na dálku můžeme rozlišit pohlaví protagonistů, poněvadž hlas samce je hlubší než hlas jeho družky. Samice na vábení odpovídá ve vyšší tónině. Jde o takzvané duetové volání, které je na hnízdišti možné slyšet nejčastěji za svítání nebo při soumraku. Někdy samice vydává štěkavé „rref“. Výři tímto způsobem harmonizují své biologické rytmy před vlastním hnízděním a zároveň upozorňují jiné páry na obsazenost dané lokality. Během toku se může výr ozvat až několiksetkrát.

Hnízdo jako takové si výři nestaví (to je ostatně společné všem sovám). Samice si pouze vybere kotlinku na zemi nebo na skále, případně ji v měkčím podloží sama vytvoří – jednoduše se zavrtí, aby se vejce ze snůšky nerozkutálela. Občas výři využijí staré hnízdo na stromě po větších dravcích nebo volavkách, zcela výjimečně zahnízdí v dutině stromu. V poslední době se (i když zatím ne v ČR) objevují i hnízda na budovách, třeba uprostřed velkých měst.

Neviditelný a neslyšitelný

Přestože výr velký je největší sovou na světě, ve volné přírodě je velmi nenápadný. Znova a znova si v duchu přehrávám krásnou scénu, kdy jsem výra sledovala při vzletu ze suché trávy na pokraji lesa. Stébla převyšovala tělo sovy, která díky rezavohnědému zbarvení i navzdory své velikosti velmi dobře splývala s okolím. Nejvýraznější na ní byly tmavě oranžové oči, které z lesního příšeří zářily jako dva obrovské jantary.

Pokud tedy výr přímo před vámi nevzlétne, nemáte mnoho šancí ho v přírodě odhalit a většinou ho bez povšimnutí minete i v opravdu malé vzdálenosti. A v případě, že výr vzlétne odněkud za vámi, neuslyšíte ho, třebaže může rozpětím svých křídel dosáhnout úctyhodných sto sedmdesáti centimetrů. Díky měkkému peří se zvláštními chloupky na povrchu letek totiž všechny sovy létají zcela nehlučně.

Pozor na výří bázlivce

V okamžiku, kdy je výr vyrušen a nemá možnost ústupu, nafoukne se a načepýří, čímž opticky ještě zvětší svou velikost. Výhružně syčí a klape zobákem. Stejně se chová i samice, která brání své potomky na hnízdě (a tutéž taktiku používají mláďata, dokud nedovedou létat). Pokud se ale agresor nenechá tímto počínáním odradit, dává se matka brzy na ústup a jenom zpovzdálí žalostně houká.

Když toto chování srovnáme s daleko menšími puštíky (zvláště puštíkem bělavým), kteří svá hnízda častokrát brání i třeba proti velkým šelmám nevyjímaje člověka, výr se v tomto směru chová navzdory své velikosti jako bázlivec. Jeho chování má však svůj dobrý důvod. U dlouhověkých druhů s malým počtem mláďat, které se začínají rozmnožovat až po několika letech, je totiž pro zachování populace důležitější přežití rodičů než mladých. Rodiče tedy méně riskují. Výsledkem je, že když se v době před vylíhnutím drobotiny přiblíží člověk k výřímu hnízdu, a to i zcela náhodně, v polovině případů výr hnízdo opustí a v tom roce už nezahnízdí.

Jestliže tedy víte o hnízdišti výra, ale neznáte jeho přesnou polohu (např. víte jen, že je na nějakých konkrétních skalách), je potřeba, abyste se místu vyhnuli, dokud nemáte jistotu, že jsou mláďata už na světě. Tímto jednáním nejvíc přispějete k ochraně druhu. Ovšem i pak, pokud zrovna nejste ornitolog a nepřicházíte mláďata kroužkovat, mi jakékoli vyrušování výří rodiny připadá zbytečné.

Žádná jistota milovníků skal

Výr velký se vyskytuje na většině území ČR, téměř však chybí ve středočeských, východočeských a jihomoravských nížinách a ve vrcholových partiích hor. Obvykle se zabydluje na skalnatých územích, ideálně na balvanitých stráních větších lesních celků a na srázech říčních údolí s volným rozletem do sousední krajiny. Oblíbeným hnízdním prostředím jsou i odtěžené skalní stěny kamenolomů.

Mohlo by se zdát, že hnízdění v takovém těžce schůdném až nepřístupném terénu je bezproblémové, ale z dlouhodobého monitoringu České společnosti ornitologické (ČSO) vyplývá, že často opak bývá pravdou. Například četnost úspěšného vyvedení mláďat z hnízd umístěných na skalách v kraji Vysočina byla velmi malá (33,1 % z 287 sledovaných hnízd). Nejvíce úspěšné bylo hnízdění ve starých stromových hnízdech dravců. Kamenolomy mimo provoz byly výry obsazovány méně, úspěšnost v nich byla nízká. Naopak vcelku běžným jevem bylo hnízdění v kamenolomech s denním i nočním provozem a to s poměrně vysokým procentem úspěšnosti.

Nemilosrdně pronásledovaný

Podle závěrů monitoringu ČSO je neúspěšnost vyvedených výřích hnízd z velkého dílu důsledkem činnosti člověka. Stále se najdou lidé, kteří nejen tyto majestátní sovy mnoha způsoby pronásledují. Bez ohledu na zákon jsou výři odstřelováni, lidé úmyslně ničí jejich hnízda, vybírají a zabíjejí mláďata. Vzácností není ani nelegální lov do želez, na nějž samozřejmě doplácejí i další živočišné druhy.

Výmluvným příkladem lidské bezduchosti a krutosti je smutná zkušenost sběratele ptačích hlasů Pavla Pelze, který nalezl obsazené výří hnízdo na skalním výstupku ve vysoké stěně opuštěného lomu. „Po třech týdnech jsem se vrátil a chtěl jsem nahrát hlasy mladých. Když jsem se však ze skalní stěny podíval dolů, zjistil jsem, že samice byla na hnízdě zastřelena.“
Hnízdění i na relativně vysokých skalách ohrožuje všudypřítomná turistika a především populární skálolezectví. Nepřítelem výrů jsou i někteří fotografové přírody prahnoucí po exkluzivním snímku. V době, kdy jsou mláďata již vylíhlá, opuštění hnízda nehrozí ani při přímé kontrole hnízda ornitology. Proto se v této době mohou mladí výři kroužkovat.

Ohrožení konzervativci

Jestliže samice přijde o vejce velmi krátce po snůšce, je ještě schopna snést náhradní snůšku. Když ale dojde ke zničení celého hnízda nebo dokonce k zabití mláďat, pár již v daném roce nezahnízdí. Napřesrok pak bohužel založí hnízdo na stejném místě, čímž se zvyšuje riziko opětovného neúspěchu. Výři jsou totiž dlouhá léta věrni jednomu hnízdišti.

Jak je vidět, reprodukce výra velkého je složitá a pomalá. Vzhledem k dlouhověkosti těchto sov (až 40 let) se nízká úspěšnost hnízdění projeví teprve se značným časovým odstupem. Bezpodmínečná nutnost ochrany této impozantní sovy je však už nyní očividná.

Relativita bezpečné vzdálenosti

Ve fázi snášení a sezení na vejcích jsou výři nesmírně citliví na rušení na hnízdišti, i když paradoxně obsazují i činné kamenolomy. V nich však pravidelně, obyčejně po neměnné trase, jezdí stroje a chodí dělníci a výři tomuto stálému a předvídatelnému ruchu přivyknou. Dělníci se v tomto případě mohou pohybovat i v bezprostřední blízkosti hnízda (5 metrů). 

TIP: Srdnatý obránce puštík vousatý: Sova s duší mušketýra

Na druhou stranu kolem hnízda umístěného v lese stačí ve větší vzdálenosti (20 i 30 metrů) kupříkladu projet na motorce a při tom mu nevěnovat sebemenší pozornost a samice je může definitivně opustit. Jestliže tedy víte o hnízdišti výra, ale neznáte jeho přesnou polohu, je potřeba, abyste se místu vyhnuli. Tím nejvíc přispějete k ochraně druhu.

Představa kosmického prostoru jako velkého prázdna je zcela lichá. I ve Sluneční soustavě vyplňují prostor jednak částice slunečního větru, jednak částice s galaktickým původem, ale také mnoho prachových zrn nejrůznějších velikostí. Ta přitom mají různé „kořeny“: Část z nich je z hlediska existence našeho solárního systému tzv. primordiální. Nacházela se již v mateřské mlhovině, z níž Sluneční soustava vznikla, a hrála při formování naší hvězdy velmi důležitou úlohu. Některá z nich přetrvala dodnes, ale hledat bychom je měli spíš dál od Slunce. 

TIP: Řešení hádanky: Kosmický prach vzniká v explozích supernov

Velká část prachových zrn v okolí Země má původ v kometách, které je trousí při průletu kolem naší centrální stálice. Další díl pak pochází ze srážek malých těles Sluneční soustavy, jež představují také velmi prašné události. V neposlední řadě zachycují detektory družic i prach z mezihvězdného prostoru či od jiných hvězd. Celkově vzato se tedy jedná o „pěknou směsici“. 

Dnešní Země je z necelých tří čtvrtin pokrytá vodou a zbylá část představuje souš. Podle nového výzkumu amerických geologů to tak ale nejspíš nebylo vždycky. Zjistili to ze vzorků pradávných hornin z lokality Panorama v Západní Austrálii. Dnes je tohle místo asi 100 kilometrů ve vnitrozemí, ale před 3,2 miliardami let, kdy zkoumané horniny vznikly, bylo hluboko pod mořskou hladinou.

Jak podotýkají autoři výzkumu, neměli k dispozici žádnou tehdejší mořskou vodu. Prozkoumali ale horniny, které byly v kontaktu s mořskou vodou, a je z nich možné vyčíst řadu zajímavých věcí. Když analyzovali více než 100 vzorů z lokality Panorama, tak si všimli, že je v nich vyšší obsah těžšího a vzácnějšího izotopu kyslíku-18, v poměru k běžnému kyslíku-16.

TIP: Země má nový kontinent: Je velký jako Indie a téměř celý je pod vodou

Výsledky izotopových analýz ukázaly, že před 3,2 miliardami let byl v mořské vodě větší podíl kyslíku-18, než je tomu dnes. Odborníci již delší dobu vědí, že plochy souše, zejména pokryté jílovými horninami, účinně lapají právě atomy kyslíku-18. Z analýz australských hornin dávného mořského dna vyplývá, že tehdejší Země pravděpodobně neměla žádnou souš. Protože v té době již zřejmě existoval život, není vyloučeno, že vlastně pocházíme ze světa bez souše.

Rekreační koupání a plavání se u nás začalo ujímat od počátku 19. století. Než se však z veřejného koupání a plavání stala masově provozovaná zábava, museli lidé překonat řadu zábran. Jako nejsnáze odstranitelné se ukázaly náboženské a etické předsudky o tom, že člověk hřeší a způsobuje újmu druhým, když vystavuje veřejně své tělo. Zejména ženy, o které šlo především (u mužů se to tak vážně nebralo) se s tím vyrovnaly tak, že se zahalily od hlavě až k patě. Existovalo ale i pár těch, které své křivky vystavily v rouše Evině.

Pražská pikantérie

Na nejstarší podolské plovárně v Praze (ještě než byl vykopán tunel pod Vyšehradskou skálou) existovala první česká pláž s navezeným pískem. Cože na tom bylo tak pikantního? Inu, vydávali se tam koupat nudisté. Shromažďovali se zde odvážní měšťané a nestydatá mládež. Když projížděl kolem parník, skoro všichni se zvedli a běželi s hlučným pokřikem vystrkovat na pasažéry nahé zadky, za což sklízeli nadávky, ale někdy i potlesk. 

Ale co když si chtěl zájemce zaplavat slušně? Plavci tak činili, leč nikoliv v plavkách, nýbrž v koupacím či koupelném obleku. Kolem roku 1870 chodily dámy do vody v šatech a šněrovačkách, přičemž dolní lem sukní zatěžovaly olůvky, aby je voda nenadnášela. Koupací dámský úbor z doby kolem roku 1890 už odhaluje nohy do výše kolen, ovšem v punčochách! Jednodílné plavky kalhotkového střihu si začaly ženy oblékat až po první světové válce. 

TIP: Móda mezi světovými válkami: Jak ovlivnila politika módní trendy?

Až do sklonku 19. století se nahota, a to dokonce i při koupání doma, považovala za cosi nepatřičného. Součástí výbavy dívky z dobré rodiny proto bývala domácí koupací košile. V tomto textilu se ženy měly mýt či koupat i v úplném soukromí. Zatímco v antice spolu soutěžili sportsmani nazí, v 19. století něco takového nepřipadalo v úvahu. Jednou z věcí, které se v časech ranních červánků moderního sportu řešily, bylo vhodné odění. Dnes nám to přijde k smíchu, ale trenýrky s nátělníkem urážely široké okolí ještě v roce 1900.

Na jaře 1939 se tváří v tvář hrozícímu konfliktu rozhodla Velká Británie zdvojnásobit sílu své teritoriální armády a obnovit některé formace z první světové války. Mezi nimi byla dne 2. září 1939 aktivována i 15. (skotská) pěší divize, která vznikla jako dvojče 52. (Lowland) divize.

Čekání na válku

Po německé invazi do Holandska se divize v květnu 1940 přesunula do Anglie, kde zůstala následující čtyři roky. V důsledku nedostatku techniky a výzbroje sloužila především jako rezervoár lidských zdrojů pro útvary nasazené v zámoří. Situace se změnila v dubnu 1943, kdy došlo k reorganizaci na smíšenou divizi o dvou pěších a jedné tankové brigádě, ačkoli se jednalo jen o epizodu, a v září se jednotka vrátila k původní struktuře, status prvoliniového útvaru jí zůstal a vojáci se začali intenzivně připravovat na nasazení v Evropě.

V dubnu 1944 se divize přesunula na jih Anglie do okolí Brightonu, kde očekávala nalodění. Průměrný věk vojáků činil 25 let a navzdory pokračujícímu výcviku byly místní hospody večer vždy plné, chodilo se do vojenského kina, pěstovaly se sporty a v Brightonu se dokonce konaly horalské hry. Konečně 6. června dorazily zprávy o úspěšné invazi a již 8. června se divize začala naloďovat k cestě do Normandie; poslední transporty dorazily 24. června a rovnou odjely do shromažďovacích prostor pro nadcházející operaci. Léta příprav byla u konce, na divizi čekal křest ohněm. 

Děsivé bocage 

Tím se stala operace Epsom, britský úder vedený mezi Caen a Tilly-sur-Seulles, který měl překročit řeku Odon a od jihozápadu se přiblížit ke Caen. Na britské jednotky čekaly pověstné bocage – terén s úzkými klikatými silnicemi lemovanými živými ploty a valy, bez dominantních výšin, s kterým britští vojáci dosud neměli mnoho zkušeností.

Čerstvě dorazivší britský VIII. sbor v čele s 15. divizí byl nasazen na středu útočné sestavy, tankovou podporu zajišťovaly tanky Churchill 31. obrněné brigády a specializované ženijní tanky – takzvané „funnies“. Cílem divize bylo postoupit 7 km k řece Odon a zajistit předmostí na jejím jižním břehu, čímž by se vytvořil výchozí prostor pro 11. tankovou divizi k dobytí kóty 112 a dalšímu postupu jihovýchodně. Za 15. postupovala ještě 43. (wessexská) divize, která měla dobytý prostor dále konsolidovat.

Operace Epsom

Akce začala ráno 26. června 1944 za mohutné dělostřelecké podpory lodních i polních děl. Vojáci 12. tankové divize SS se v některých úsecích drželi až do odpoledních hodin, přičemž na ztracené pozice okamžitě organizovali protiútoky podporované obrněnou technikou. Večer druhého dne bitvy se 2. prapor Argyll and Sutherland Highlanders konečně zmocnil mostu přes Odon a zřídil předmostí na jeho jižním břehu. Navzdory tomu byl vybojovaný koridor stále jen 2,5 km široký a zranitelný ze všech stran. Protiútok přišel 29. června, kdy Němci proti „skotskému koridoru“ vrhli dvě tankové divize SS. Ačkoli osud ofenzivy v té chvíli visel na vlásku, podařilo se německé útoky odrazit. Britové však ztratili iniciativu a o den později se rozhodli Epsom ukončit a konsolidovat dosažené pozice.

Pokračování: Nespoutaný lev: 15. (skotská) pěší divize za druhé světové války (2) vychází v úterý 10. března

V průběhu operace se dosud v boji neprověření Skotové utkali mimo jiné s částmi pěti tankových divizí SS a 21. tankové divize Wehrmachtu. Navzdory nečekaně silnému odporu se Skotům podařilo splnit většinu jim určených cílů. Cena však byla vysoká: za pět dní ztratila divize 130 důstojníků (z toho 31 padlých) a 2 590 mužů a poddůstojníků (z toho 257 padlých a 786 nezvěstných). Němci museli k zastavení britského postupu nasadit tankové zálohy, které zde utrpěly citelné ztráty. Mimo jiné na bojišti zůstaly vraky 25 těžkých tanků Tiger I a 41 pantherů, z nichž řada padla za oběť skotské pěchotě a protitankovým dělostřelcům. 

Zní to poněkud strašidelně, ale v poslední době se stále častěji objevují léky a další zajímavé látky, které pocházejí z jinak smrtelně nebezpečných stvoření. Pavouci, hadi a štíři už nejsou jen hrozbou, ale také nám pomáhají v medicíně. Nejnovějším příkladem je výzkum malého proteinu pocházejícího ze štířího jedu, který je účinný v léčbě revmatické artritidy.

V současné době sice existují pro pacienty s artritidou protizánětlivé léky, mívají ale nepříjemné vedlejší účinky. Tyto léky jsou obvykle založené na steroidech, které sice potlačují záněty, ale zároveň působí v celém těle pacienta. Mohou například zvedat krevní tlak, tělesnou hmotnost anebo komplikovat diabetes.

TIP: Překvapení z Austrálie: Stane se ptakopysk záchranou pro diabetiky?

Pacienti s artritidou kvůli tomu nejednou stojí před dilematem. Mají brát potenciálně nebezpečné léky? Tuhle nelehkou volbu by jim mohl usnadnit právě před pár lety objevený protein ze štířího jedu. Díky svým pozoruhodným vlastnostem se může stát základem pro novou generaci léků na artritidu. V experimentech na potkanech vyšlo najevo, že se štíří protein hromadí v kloubech a potlačuje záněty. Zároveň se ukázalo, že nemá žádné zjistitelné vedlejší účinky.