Medicínské implantáty mohou podstatným způsobem zlepšit kvalitu života. Problém je v tom, že všechny ty naslouchátka nebo kardiostimulátory potřebují ke svému provozu uvnitř těla energii. A to bývá komplikované. Obvykle je pohánějí baterie, které vydrží jenom po omezenou dobu. Pak je nutné je vyměnit, což je často možné jen pomocí chirurgického zákroku.

Postupně se naštěstí objevují technologie, které nepříznivou situaci s implantáty zlepšují. Vědci a inženýři amerického institutu MIT postavili systém, který je možné dobíjet rádiovými vlnami. Ve Stanfordu zase mají systém, který napájejí jinými typy elektromagnetických vln, a také kardiostimulátory, které využívají ke svému pohonu tělní tekutiny samotného pacienta.

TIP: Nová zbraň proti HIV: Levný a spolehlivý vaginální implantát

Odborníci ze Saúdské Arábie teď zase pokročili s řešením tohoto problému o něco dále. Vyvinuli technologii, kterou je možné dobíjet bezdrátově skrz lidské tělo, s pomocí ultrazvuku.

Tento systém je založený na novém typu biokompatibilního hydrogelu, který obsahuje hodně vody, je ohebný a poddajný, a také vede elektrický proud. Do tohoto hydrogelu přimíchali nanovločky slibného 2D hybridního materiálu MXene. Výsledný M-Gel vytváří elektrický proud, pokud je vystavený tlaku a vlivu ultrazvukových vln.

Když se v roce 2014 na sibiřském poloostrově Jamal objevil šedesátimetrový kráter s překvapivě hladkými okraji, neobešlo se to bez spekulací. Některé se držely při zemi a hovořily o zásahu meteoritem. Senzacechtivá média pak zmiňovala testování ruských jaderných raket nebo působení UFO. Na místo se proto vydali vědci, aby záhadu rozluštili. Kromě toho, že našli další krátery, vyvrátili i bombastická tvrzení, že mají jámu na svědomí mimozemšťané. Skutečnost je totiž mnohem zajímavější a má dopad na celou planetu.

Prázdné skořápky

V chladných polárních a subpolárních oblastech s permafrostem neboli věčně zmrzlou půdou se vyskytují zvláštní kopce, nazývané pingo. Některé jsou až 60 metrů vysoké, 300 metrů široké a často vznikly v místech rozsáhlých jezer, která časem vyschla. V podloží však voda mnohdy zůstala a postupně se – působením permafrostu zezdola, půdy shora a při teplotě pod bodem mrazu – proměnila v ohromné ledové koule. A ty se vlivem tlaku okolních hornin zvedají do výše.  

Pokud se v důsledku tání led v pingu rozpustí, hrozí útvaru kolaps – asi jako když promáčknete prázdnou skořápku. Může to být nebezpečné? Ano, ale nestojíte-li přímo na zmíněném kopci, nic vám nehrozí. Problém nastane, když se do hry zapojí metan...  

Začarovaný kruh

Fenomén vybuchujících vrcholků pingo se objevil až v posledních letech a mohou za to globální klimatické změny. Arktická krajina ukrývá v zamrzlé půdě jeden z největších přírodních rezervoárů organického uhlíku. Jakmile země ovšem roztaje, mohou půdní mikrobi v permafrostu proměnit uhlík na skleníkové plyny oxid uhličitý a metan, jež pak pronikají na povrch v tzv. metanových kapsách. Ty bývají spíš menší, ale pokud se utvoří pod odtávajícím pingem, může se v něm nahromadit obrovské množství plynů a začne připomínat papiňák. Ne každé pingo přitom skrz průduchy či trhliny najde svůj „bezpečnostní ventil“ k jejich uvolnění. 

Exploze metanu s sebou nese několikeré nebezpečí, a to i v opuštěných oblastech. Při výbuchu totiž unikají do atmosféry metanové emise a mají vliv na ohřívání planety. Jde přitom o začarovaný kruh: Skleníkové plyny mohou za oteplování, to pak vede k uvolňování metanu z půdy do ovzduší, a tak stále dokola. A pokud zmíněné kapsy vybuchnou například pod plynovými vrty a plynovody či poblíž průmyslových zařízení na výrobu zemního plynu, může to mít dalekosáhlé následky. 

Řešení je jen jedno

Metan se ve zmrzlé formě často nachází i pod mořským dnem. Také odtud se při nárůstu teplot uvolňuje, někdy se však kumuluje v obrovských bublinách o velikosti až stovek metrů. A když se taková bublina uvolní ze dna zrovna ve chvíli, kdy nad ní na hladině pluje loď, může ji i potopit.

TIP: Plyn za plyn: Nová technologie umožňuje těžbu metanu z permafrostu

Ačkoliv vědci metanové kapsy zkoumají a u těch známých dokážou jejich zvětšování přesně monitorovat, metan se chová značně nevyzpytatelně. Je velmi obtížné předpovědět, kdy k explozi dojde. Jediný způsob, jak tvoření kapes zastavit, spočívá ve zmírnění rychlosti, s jakou se naše planeta otepluje. Jde však zřejmě o nedosažitelný cíl… 

Kdyby ji v začátcích kariéry nepodpořil tatínek, zřejmě by se nestala jednou z nejslavnějších operních sopranistek. Teprve když ji zahraničí začalo vynášet do nebes, dočkala se poct i doma.

Talentovaná uličnice

Začátky byly vskutku neslavné… Ema se narodila jako Emilie Pavlína Věnceslava Knittlová 26. února 1878 coby druhá z pěti dětí důlního podnikatele a mecenáše Emanuela Knittla a jeho manželky Jindřišky, která byla operní pěvkyní.

Malá Emilka už od dětství projevuje řadu nadání. Maluje, píše, hraje na housle – první velký koncert absolvuje už v 8 letech! Teprve poté, ve 13 začíná navštěvovat hodiny zpěvu. Její profesorka Marie von Dreger Löwelová – Destinnová hlas své žačky dovede k dokonalosti! Ema, která má pověst uličnice, vedle zpívání studuje na dramatické škole při Národním divadle herectví. Původně se sice chtěla stát houslovou virtuoskou, brzy se ale projeví krása jejího hlasu. Je jasné, že by se Emilka, která z vděčnosti k učitelce zvolí pseudonym Ema Destinnová, měla stát zpěvačkou!

Zkusí štěstí ve Zlaté kapličce a zazpívá jejímu řediteli F. A. Šubertovi. Ten ale zavrtí hlavou: „Slečno, zdá se, že se při zpěvu rozčilujete. Doporučuji vám sprchy.“  Ve skutečnosti asi jde o politické názory Emina otce, které panu řídícímu nejsou po chuti. Tatínek ale ve zklamanou adeptku pěveckého umění stále věří, stejně jako její učitelka. Právě jejich podpora Emě dodá odvahy zkusit štěstí v Drážďanech. Zase to ale nevyjde… Ředitel divadla Des Westens si nebere servítky: „Hudbě nerozumím, ale moji poradci mi říkají, že nemáte hlas,“ krčí rameny a dodává: „Sám vidím, že jste ošklivá, tak se nedá nic dělat.“ I tentokrát dívku podpoří jak rodina, tak učitelka. A úspěch se dostaví!

Berlínská hvězda

Když Ema Destinnová v létě 1898 zazpívá v berlínské Dvorní opeře v opeře Sedlák kavalír, kritika i diváci se zamilují. Ředitel vůbec nelituje, že toto „uhrovité děvče cikánského vzezření“, jak ji popsal historik Šusta, angažoval. Je jí sice stěží 19, ale díky svému hlasu i hereckému talentu se vbrzku stává miláčkem berlínského publika. Právě kombinace talentů je u Emy naprosto zásadní… Když zpívá Destinnová, je divadlo vyprodané. 

V roce 1901 je angažována pro populární bayreuthský festival, kde exceluje v Bludném Holanďanovi. Na slavnosti ji zve osobně Wagnerova vdova Cosima. Je to velká pocta – slovanští umělci sem nesmí, Ema je tedy výjimka. Její sláva rázem překročí hranice Německa.

Carusova láska

Už o 3 roky později debutuje v londýnské Covent Garden – 2. května 1904 zpívá v Královské opeře Donnu Annu v Donu Giovannim. O rok později vystupuje se slavným Enricem Carusem v premiéře Pucciniho Madam Butterfly. Caruso v té době platí za prvního tenoristu, vždy zpívá s těmi nejlepšími partnery. Spojení s jedním z nejkrásnějších sopránů se posléze stává trvalým magnetem Londýna, New Yorku i ostatních metropolí. 

Do Ameriky je evropská hvězda Destinnová pozvána v roce 1908. V newyorské Metropolitní opeře mimo jiné zpívá Mařenku ve Smetanově Prodané nevěstě. Neuvěřitelná je i premiéra Pucciniho Děvčete ze zlatého Západu 10. prosince 1910. Diriguje Arturo Toscanini, Destinové je partnerem Caruso, skladatel psal roli přímo pro ni. Ovace neberou konce! Opona jde vzhůru nejméně padesátkrát a pěvkyně se stává jednou z nejslavnějších newyorských žen… Všichni kolegové se do Emy zamilují – Puccini, Caruso i Toscanini, stejně jako klavírní virtuos Arthur Rubinstein.

Češství je ale pro Destinnovou vždycky zásadní, a to i přes to, že českému opernímu světu trvá celých 8 let, než uzná, že si nechal utéct velký talent. V roce 1908 Destinnová hostuje v Národním divadle – a je to úspěch, jak jinak! Uctívaná Ema se brzy stává čestným členem první scény.

Špionka? 

Konečně tedy i domácí uznání. Šťastná Destinnová si koupí zámeček ve Stráži nad Nežárkou, kde ráda odpočívá. Jenže pak do Emina osudu zasáhne první světová válka. V roce 1915 odjíždí koncertovat do Ameriky. Cesta je pro český odboj příležitostí, jak do zahraničí poslat důležité informace. Neujde to c. k. rakouské policii, která na Emu při návratu čeká na hranicích. I když se jí podaří proklouznout, je obviněna ze špionáže a musí z příkazu monarchie zůstat v domácím vězení ve Stráži. Je neustále hlídána a je jí zabavený i pas. Už v roce 1917 se smí vrátit na scénu Národního divadla. Od té doby konci každého koncertu zpívá Kde domov můj… 

Po konci války se chce vrátit na mezinárodní jeviště. Jenže tady vládne nová generace. A hlas Emy Destinnové během nucené přestávky ztratil něco ze své kvality… V New Yorku zpívá naposledy v roce 1920, pak se občas pohostinsky vrací do Covent Garden. Stárne a je sama. Snad proto se ve svých 45 letech poprvé vdá. Důstojník československého letectva Josef Halsbach je výrazně mladší a vztah dlouho nevydrží. I tak Josef stačí Emu zadlužit. 

V roce 1925 nemocnou Destinnovou navštíví prezident Masaryk. O rok později se pěvkyně začíná s pódii loučit: „Není ničeho horšího, než když se musíte dívat na starou ženu na jevišti.“ Rozlučkové turné zahrnuje 20 československých měst i Lucernu. Publikum ji naposledy uslyší v Londýně v roce 1928 – na koncertě k oslavě desetiletého výročí Československé republiky. 

TIP: Za oceánem: Marlene Dietrichová prorazila i díky strachu z nacistů

Ema už ale není ve formě. Ztloustla a neslouží jí klouby. Ukrývá se ve Stráži. Sbírá starožitnosti, občas dává hodiny. Chodí na houby a rybaří v Nežárce. Píše. Probírá se suvenýry ze zahraničních cest. Věnuje se okultismu. Na počátku roku 1930 se objedná na operaci očí a během zákroku v českobudějovické ordinaci ji postihne mrtvice. Lékař ji ještě převeze do místní nemocnice, zpěvačku ale není možné zachránit. Umírá 28. ledna 1930 ve věku pouhých 51 let. Na její poslední cestě na hřbitov českých velikánů na Vyšehradě se s ní přišlo rozloučit velké množství lidí.

Co vlastně pojem „terorismus“ znamená? Odpověď na tuto otázku zůstává velmi složitá a doposud se na ní neshodli akademici ani mezinárodní společenství. Důsledkem těchto neshod je mimo jiné skutečnost, že jednotná a obecně uznávaná definice uvedeného fenoménu doposud nebyla přijata ani v mezinárodním právu. Při pochopení toho, co lze za terorismus považovat, nám může pomoci jazykový výklad. Kořeny slova spočívají v latinském podstatném jméně „terror“, které znamená strach, hrůzu či zděšení. Pokud se tedy zaměříme na jevy, které tímto pojmem chceme označovat, podstatný prvek představuje šíření strachu. 

Režim teroru

Když se podíváme na historii užití pojmu, nalezneme jej poprvé pro označení politického vývoje v období po Velké francouzské revoluci v 90. letech 18. století. Tehdejší jakobínská diktatura z let 1793–1794 byla označována jako vláda či režim teroru a v politických komentářích i za terorismus. Šlo tedy o hrůzovládu, kdy revoluční politici u moci zastrašovali (masovými represáliemi a nadměrným užitím gilotin na náměstích francouzských měst) vlastní obyvatelstvo a likvidovali potenciální protivníky. Dnes si přitom většina lidí pod terorismem představí útoky páchané s cílem oslabit či svrhnout vládu – ať již jsou směřovány proti obyčejným lidem, nebo proti představitelům vládní moci.

Přestože se námi zkoumaný pojem objevil na konci 18. století, jevy, které bychom za něj mohli označit, lze nalézt i v mnohem starší minulosti. Jedna část výzkumníků, za jejichž reprezentanta můžeme považovat například Waltera Laqueura, přitom sleduje především linii politických atentátů a menších brutálních guerillových skupin od antiky až po současnost. Zmiňují tedy takové akce jako útoky židovských zélótů proti Římanům ve starověku nebo činnost středověké muslimské sekty Asasínů. Druhá, méně početná část vědců (například Caleb Carr) se zaměřuje především na masakry civilistů od postupujících vojsk a panovníků, typicky například ukrutnosti páchané při taženích mongolských hord.

Od anarchistů...

V moderní historii se pojem terorismus několikrát používal pro označení určité, dobově významné, formy politického násilí. Druhá polovina 19. a počátek 20. století znamenaly v tomto směru éru anarchistického terorismu, který útočil především proti panovníkům, jiným vrcholným politikům a příslušníkům bezpečnostních složek. Obdobné cíle si vybírali i různí etničtí a separatističtí radikálové z té doby. Ostatně například Gavrilo Princip, který 28. června 1914 zavraždil následníka rakouského trůnu Františka Ferdinanda d'Este, se hlásil jak k potřebě vytrhnout „slovanskou“ Bosnu z rakouských rukou, tak k anarchistickým idejím.

V Americe se tou dobou rozvinula i jiná forma ozbrojeného násilí, kdy bělošská organizace Ku-klux-klan brutálním terorem proti černošskému obyvatelstvu a jeho zastáncům usilovala o nastolení „práva a pořádku“ podle vlastních představ. V meziválečném období přetrvaly různé formy z předchozí doby, pojem terorismus se však začal užívat i pro bolševické režimy a jejich snahy udržet si moc likvidací protivníků (rudý teror) a současně pro tvrdé antikomunistické postupy (bílý teror).

...k vlkodlakům

Násilí polovojenských skupin ovládlo ve 20. letech ulice v Itálii, Německu i v dalších zemích a rovněž se označovalo ze terorismus. Tento pojem se na počátku druhé světové války dostal i do slovníku různých vojenských, diverzně působících uskupení (včetně odbojových), které užívaly likvidační zastrašující taktiku proti nepřátelům.

TIP: Speciální jednotka GIGN: Galští četníci zavázáni navždy sloužit

V jiném významu se objevil v propagandistické mašinerii nacistického Německa, když se jím označovaly nálety spojeneckých bombardovacích svazů. Na konci války a bezprostředně po jejím skončení se teroristicky projevila komanda nacistické organizace Werwolf (Vlkodlak) a obdobné bandy. 

Dokončení v neděli 15. března

Archeoložka Dall'Armellinová se v listopadu 2017 vydala na výlet do kláštera na malém ostrůvku San Lazzaro degli Armeni, který leží na okraji Benátské laguny. Tento výlet údajně neměl nic společného s jejím studiem a dotyčná tam nikdy předtím nebyla. Šlo zkrátka o obyčejný výlet za poznáním. 

TIP: Lovci pokladů ve Švýcarsku objevili kyborga doby bronzové

Šťastnou souhrou okolností je Dall'Armellinová specialistkou na období rané doby bronzové. Dokázala proto rozeznat starobylý meč, který někdo omylem zařadil mezi předměty ze středověku. Objevený meč je starý asi 5 tisíc let, což z něj dělá jeden z nejstarších mečů na světě. Podle chemických analýz je vyrobený z mědi s příměsí arzénu, což odpovídá nejstarší typům kovových zbraní, které byly vyráběné před pravými bronzovými zbraněmi.

Dárek z Arménie

Archeoložku pochopitelně zajímala minulost unikátní zbraně a rozhodla se vypátrat, jak se do italského kláštera dostal. Kontaktovala proto představené kláštera, který je od roku 1717 střediskem mekhitaristického sboru arménských katolických mnichů.

Bádání v archivních záznamech nakonec ukázalo, že meč byl věnován před 150 lety arménským sběratelem umění Yervantem Khorasandjianem mnichovi Ghevondu Alishanovi, známému jako otec Leonzio.

Alishan byl mimochodem slavný básník, spisovatel a historik, který v roce 1885 vytvořil návrh první moderní arménské vlajky. Když v roce 1901 zemřel, jeho majetek přešel do vlastnictví kláštera, kde skončil v expozici středověkých artefaktů.

Podle arménsky psaného dokumentu z druhé poloviny 19. století, který dar doprovázel, byl meč nalezen v Kavaku, v osadě poblíž starověké řecké kolonie Trebizond na pobřeží Černého moře. Dnes je toto místo součástí Turecka a na jeho místě se nachází čtyřsettisícový Trabzon.

Studie z posledních let jasně ukazují, že lidé s nadváhou a především lidé trpící obezitou jsou vystaveni většímu riziku snížení duševních schopností v průběhu stárnutí. Nový výzkum amerických odborníků ale nabízí pozoruhodný recept, s jehož pomocí by si obézní lidé či lidé s nadváhou mohli vylepšit své šance.

Klíčem k důstojnému stárnutí i v obezitě je podle nich avokádo. Právě toto ovoce, které je plodem původně americké tropické dřeviny hruškovce přelahodného, totiž obsahuje velké množství luteinu, žlutooranžového pigmentu ze skupiny karotenoidů, o něž je známo, že má příznivý vliv na duševní schopnosti. Dřívější experimenty ukázaly, že to funguje u dětí a seniorů.

TIP: Obezita zabíjí: S nadváhou souvisí 40 procent případů rakoviny v USA

Američané teď ve svém experimentu zjišťovali, zda avokádo pomáhá i obézním lidem. Po dobu 12 týdnů studovali celkem 84 dobrovolníků s nadváhou či obézních. Polovině z nich podávali stravu bohatou na avokádo a druhé polovině identicky vyhlížející jídlo bez avokáda. Tito dobrovolníci na začátku i na konci experimentu vyhotovili testy, které zhodnotily jejich duševní schopnosti a kondici. Zároveň jim měřili hladinu luteinu v krevním séru a v sítnici oka.

Výsledky experimentu byly jednoznačné. Lidé, kteří pojídali avokádo, měli nejen v těle více luteinu, ale také se zlepšili v jednom z použitých testů duševních schopností. Badatelé jsou přesvědčeni, že podobný efekt budou mít i další potraviny bohaté na lutein – například listová zelenina nebo vejce.

Blazary jsou aktivní galaktická jádra, tedy supermasivní černé díry pohlcující hmotu, jejichž výtrysk plazmatu směřuje přímo směrem k nám. Díky tomu jsou blazary jedny z nejvíce energetických jevů, které pozorujeme ve vesmíru. Italští astronomové nedávno objevili blazar, který je ze všech známých blazarů ten nejvzdálenější.

TIP: Jaký je rozdíl mezi blazarem a kvazarem?

Blazar s nestravitelným označením PSO J030947.49+271757.31 (zkráceně PSO J0309+27) objevil tým astronomů, který vedla doktorandka Silvia Belladitta z italské University of Insubria. Pozorování americké vesmírné gama observatoře Swift a především zařízení Multi-Double Object Spectrographs (MODS) na pozemním teleskopu Large Binocular Telescope (LBT) umístěném na hoře Mount Graham v jihovýchodní Arizoně, umožnila zjistit, jak je tento blazar vzdálený.

Blazar z mladičkého vesmíru

Ukázalo se, že tento blazar pozorujeme ve vesmíru, který ještě nebyl starý ani jednu miliardu let. Blazar PSO J0309+27 je od nás vzdálený téměř 13 miliard světelných let. Zároveň jde o nejvýkonnější a také nejjasnější zdroj záření, který jsme zatím pozorovali v podobně mladém vesmíru. Podle nejnovějších odhadů má supermasivní černá díra tohoto blazaru hmotnost asi miliardu Sluncí.

TIP: Vědci zachytili záření z černé díry vzdálené 7,6 miliard světelných let

Podle Belladittové jsou pozorování dávných blazarů extrémně důležitá. Blazary totiž vždy představují jen určité malé procento aktivních galaktických jader té doby. Díky blazaru PSO J0309+27 můžeme odhadnout, že tehdy v mladém vesmíru „pracovalo“ přinejmenším 100 takových aktivních galaktických jader, která byla mohutná a nesmírně energetická.

Ve filmech či knihách umělá inteligence neboli AI, z anglického „aritificiaI intelligence“, často představuje hrozbu, která lidstvo přivede na pokraj zkázy. Ve skutečnosti však není vůbec jisté, zda někdy stvoříme podobně výkonnou entitu. Současná AI sice pomáhá s diagnózou nemocí, hledá nové obrazce na planině Nazca nebo například poslouchá hlasové pokyny a prostřednictvím internetu řídí chytré domácnosti. V žádném případě se ovšem intelektovými schopnostmi nerovná člověku – natož nadčlověku. 

Jedná se spíš o programy, které dokážou analyzovat data a na základě toho učinit rozhodnutí: Alexa nebo Siri, umělé inteligence od firem Amazon a Apple, pustí uživateli na zvukový povel oblíbenou písničku nebo přečtou předpověď počasí. Jiná zařízení odposlechnou pronesenou řeč a obratem ji přeloží do cizího jazyka. Obecně se však popsané jednání ani vzdáleně neblíží schopnostem lidského mozku, podle nichž bychom chtěli umělou inteligenci modelovat. Aby se zrodila v „plnohodnotné“ formě, musela by v první řadě sama vstřebávat informace z okolí a rozumět jim samostatně i v kontextu ostatních věcí. K tomu by navíc musela oplývat vůlí – ale jakým způsobem tento abstraktní pojem definovat tak, aby se dal naprogramovat? Nemluvě o empatii či morálce, nebo dokonce o vědomí…

Jedno léto v laboratoři

Počátky vývoje AI se přitom jevily velmi optimisticky: Daný vědní obor se zrodil v roce 1956 v laboratořích americké Dartmouth College, kde se sešli špičkoví badatelé a diskutovali o možnostech umělé inteligence. Geniální programátor Alan Turing již tehdy spekuloval o chytrých strojích a obecně se v odborných kruzích věřilo, že inteligence představuje prostý matematický proces, který lze naprogramovat. Ještě v tomtéž roce vědci zmíněné instituce uvedli: „Myslíme si, že k řešení problémů spojených s umělou inteligencí by stačila skupina pečlivě vybraných specialistů, která by na zadání pracovala jedno léto.“ 

Uvedený zápis zahrnuje jedno z prvních použití spojení „umělá inteligence“. Badatelé ve vyjádření mimo jiné předkládají myšlenku, že aby stroje lépe pochopily abstraktní pravidla lidské řeči, bylo by dobré vytvořit napodobeninu sítě mozkových neuronů. Počáteční nadšení sice přineslo ovoce a podařilo se sestrojit zařízení schopná vnímat mluvené slovo nebo řešit matematické problémy, nicméně v žádném případě nešlo o imitaci lidské mysli. Vědci však neklesali na mysli a odhadovali, že průlomový objev přijde do dvaceti let. Turing navíc předvídal, že stroje, které dokážou člověka přesvědčit o své lidskosti – projdou tzv. Turingovým testem –, vzniknou do roku 2000. Ani jedna z prognóz se nenaplnila. 

Zázraky za dvacet let

Přestože technologie postupuje nezastavitelně kupředu a jednoduchá umělá inteligence nám již pomáhá v každodenním životě, své skutečně rozvinuté podoby dosáhne podle dnešních vědců opět až během následujících patnácti či dvaceti let. Tentýž odhad se však napříč historií opakuje tak pravidelně, že místo ujištění vzbuzuje otázky a nejistotu. Podle fyzika Thomase Hornigolda působí spíš jako odpověď: „Počítal jsem s tím, že mi podobný dotaz položíte, a bohužel nemám nejmenší ponětí, jak příchod plnohodnotné umělé inteligence předpovědět.“ 

Vývoj vědy umíme v rámci možností predikovat, protože například víme, jakými prostředky dosáhneme vyššího výpočetního výkonu. V případě rozvinuté AI si však nejsme jisti, kam kráčet, a hlavně – jak tam dojít. Zatím pořádně nerozumíme ani vlastnímu mozku, takže netušíme, jak naprogramovat vlastnosti, které by umělou inteligenci přiblížily našemu způsobu uvažování. 

Dvacet let jako odhad přitom podle průzkumu Stuarta Armstronga uvádějí vědci hned ze dvou důvodů: V první řadě se ukázalo, že pokud lidem tvrdíte, že výsledek vaší práce bude hotový do dvou dekád, vnímají takový výzkum jako potenciální nástroj k brzké proměně světa. Zájem veřejnosti a s ním i případná finanční pomoc se zkrátka snáz vážou k projektům, jejichž dopad podporovatelé sami pocítí. 

Nedostižný mozek

Druhá příčina je poněkud překvapivá: Dvacetiletý horizont někteří badatelé volí proto, že se bojí smrti a výzkumem lžou sami sobě do kapsy. Armstrong daný fenomén pojmenoval „rapture of the nerds“, volně přeloženo „spása nerdů“. V praxi jde o to, že právě prostřednictvím AI by mohli odborníci nahrát do strojů své vědomí, a zajistit si tak nesmrtelnost. Schválně proto uvádějí bod v čase, který by měl podle všeho nastat ještě za jejich životů…

Jednu z cest, jak „měřit“ pokrok ve vývoji skutečné umělé inteligence, představuje podle Armstronga zdokonalování simulace mozku. Jenže náš klíčový orgán tvoří až sto miliard neuronů, které pracují paralelně. Nejrozsáhlejší mozková simulace současnosti přitom operuje zhruba se čtyřmi miliony nervových buněk, jež navíc nefungují stejně jako ty lidské – jsou „jednodušší“.

Stačí počkat?

Problém spočívá i v rychlosti práce modelů: Náš mozek má k učení a rozvoji desítky let. Současné simulace však obvykle pracují pomaleji, takže by jim tentýž vývoj trval ještě déle – a momentálně neexistuje technologie, jež by jim podobný dlouhodobý proces umožnila absolvovat. I v opačném případě bychom ovšem dřív či později narazili na komplikaci nastíněnou v úvodu: Lidské myšlení se opírá o mnoho abstraktních vlastností či schopností, které instinktivně chápeme, ale nedovedeme je empiricky změřit. 

Mozek zkrátka nedefinují pouze statistiky jeho dovedností. Mimo jiné představuje sídlo vědomí, které sice dokážeme popsat, avšak nikoliv vysvětlit. Evoluční biologové se domnívají, že se jedná o důsledek dostatečně komplexní neuronové sítě, jež má navíc adekvátní výkon. Mozek našich předků zkrátka rostl a vyvíjel se miliardy let, až dospěl do fáze, kdy v něm vědomí vzniklo. Dosud jsme ovšem ještě nebyli svědky jeho zrodu v jiné živé formě – natož u strojů.

Zbaveny lidskosti

Popsané problémy s umělou inteligencí by samozřejmě mohlo vyřešit, pokud bychom upustili od požadavku na lidskost. Kdybychom odmítli myšlenku simulace mozku a navrhli AI tak, aby splňovala kritéria rozvinuté inteligence „po svém“, dala by se z procesu odstranit řada komplikací. V takovém případě by ovšem hrozilo, že se vyplní katastrofické scénáře z knih či filmů. Jestliže by AI neměla naprogramován lidský žebříček hodnot, představovala by pro nás potenciální hrozbu – neuvědomovala by si totiž cenu života.

Nejlépe to ilustruje umělá inteligence řídící autonomní vozidla: Pokud se totiž automobil octne v situaci, která nevyhnutelně končí smrtí buď pasažérů, nebo chodců, musí rozhodnout, čí skon je přijatelnější. Jestliže by si vůz nebyl vědom hodnoty života, snadno by například mohl zvolit zabití čtyř chodců místo jedné osoby v kabině. 

Kdo si zaslouží zemřít?

Vše se samozřejmě komplikuje otázkou, kdo udělal na silnici chybu a zda je „lepší“ zabít dítě, nebo důchodce. Čí život má vyšší cenu? A lze to vůbec určit? Rozhodování podobných dilemat je velmi obtížné, jak se ostatně můžete přesvědčit sami: Projekt Moral Machine na stránce moralmachine.mit.edu sbírá názory uživatelů na zmíněné téma a snaží se nalézt „optimální“ řešení.

TIP: Umělá inteligence dokáže přečíst slova přímo z mozkových vln

Phil Torres z Project for Future Human Flourishing (volně přeloženo „projekt lidské prosperity v budoucnosti“) dodává, že schopnost rozhodovat se mezi dobrou a špatnou alternativou by měla tvořit základní kámen plnohodnotné umělé inteligence. Problém tkví v tom, že ani lidé nedokážou definovat abstraktní pojmy jako „dobro“ a „zlo“. A zmíněných dvacet let do vývoje pokročilé AI by nám tak nemuselo stačit ani k vyřešení filozofické otázky o podstatě lidskosti… 

Velcí neptačí dinosauři žili na stejné planetě jako my. A přesto to byla v mnoha ohledech jiná Země. Podle nedávného výzkumu belgických paleontologů se doba velkých dinosaurů od té naší lišila dokonce i v takových ohledech, jako je délka dne anebo délka roku. Nám tyto údaje přijdou pevné jako skála – neboť za jeden den se Země otočí kolem své osy a za jediný rok oběhne kolem Slunce.

Hodinky přetočené o miliardu let

Vše ale nasvědčuje tomu, že v měřítku dlouhých milionů let ani den, ani rok, zase tak stálé nejsou. Vlastně se mění neustále, jen ty změny jsou tak nepatrné, že si jich nevšimneme. Vědci například zjistili, že den je v současnosti asi o 1,8 milisekundy kratší, než byl před sto lety. Z jiného výzkumu zase vyplynulo, že před 1,4 miliardou let byl den dlouhý jen asi 18 hodin. Tyto změny souvisejí s oddalováním Měsíce, které vede ke změnám slapových sil a postupnému zpomalování rotace Země.

TIP: Jak dlouhý je jeden rok? Odpověď není tak jednoduchá

Paleontologové analyzovali schránky druhohorních fosilních mlžů druhu Torreites sanchezi, kteří žili před 70 miliony let, tedy v období křídy, pět milionů let před osudovým úderem obrovského meteoritu. Z přírůstů schránek mlžů vědci vypočítali, že v té době měl pozemský den délku 23,5 hodin. Každý den byl tím pádem o půl hodiny kratší, takže rok měl tehdy 372 dní. Byl tedy asi o týden delší než dnes. A pro zajímavost, z téhož výzkumu vyplynulo, že oceán měl tehdy v létě teplotu kolem 40 °C.

Jak můžeme vidět v posledních týdnech, navzdory pokrokům ve vědě a medicíně jsou viry stále velmi nepříjemnými protivníky. Klasická antibiotika proti nim nepomohou. Lehčí virózy je nejlepší vyležet, proti nebezpečnějším chřipkovým virům je možné se bránit očkovací vakcínou. 

Různé kmeny chřipky každým rokem nakazí mnoho milionů lidí. Asi 3 až 5 milionů nemocných má těžký průběh a přibližně 290 až 650 tisíc lidí ve světě každoročně na chřipku zemře. Účinná vakcína by velmi prospěla. Problém je ale v tom, že viry chřipky velmi rychle mutují a neustále mění svou strukturu, takže je obtížné na ně vakcínu přesně zacílit.

TIP: Už letos v zimě: Univerzální vakcína proti chřipce jde do klinických testů

Nedávno vyvinutá syntetická vakcína FLU-v chrání proti dvěma z nejběžnějších typů chřipky – proti typu A i typu B. Na rozdíl od dosavadních vakcín proti chřipce, které je vždy nutné vyvíjet znovu, by měla být k dispozici celoročně. Jediná její dávka by měla poskytnout dlouhodobou ochranu. Tvůrci této vakcíny teď zaznamenali významný úspěch, když vakcína úspěšně prošla druhým kolem klinických testů. Teď přijde na řadu třetí a závěrečné kolo testů, po němž by se vakcína mohla objevit na trhu.