Statiny jsou léky, která se používají ke snižování hladiny některých tuků v krvi. Jsou dobré na cholesterol a osvědčily se jako prevence infarktu a mrtvice u rizikových pacientů. Jak se ale zdá, nebude to zdaleka vše. Američtí vědci a lékaři nedávno zjistili, že některé statiny dokáží „vyhladovět“ buňky nádorů.

Ukázalo se, že statiny účinně zasahují proti nádorovým buňkám, které nesou mutaci zvanou PTEN. Obzvláště jeden ze statinů, pitavastin, dokázal „zneškodnit“ téměř všechny nádorové buňky, aniž by ovlivňoval množství lidských buněk kolem. Vědci k tomuto výsledky dospěli, když procházeli databázi 2 500 léků schválených americkou agenturou FDA a zjišťovali, který z nich by mohl fungovat proti nádorům.

TIP: Příjemné překvapení: Léky proti jiným nemocem zabíjejí nádorové buňky

Když badatelé pozorovali nádorové buňky zasažené statinem, všimli si, že se umírající buňky přestávají hýbat. To jim naznačilo, že je statiny připravily o energii. Když pak vědci označili fluoreskujícím barvivem proteiny, které buňka často využívá jako zdroj energie, bylo patrné, že umírající nádorové buňky zhasínají. Zdravé buňky naopak fluoreskovaly bez potíží. Vše nasvědčuje tomu, že statiny opravdu dovedou nádorové buňky zevnitř vyhladovět tím, že naruší jejich práci s energií a živinami.

Izrael se v posledních letech potýká s nebezpečnými balóny, které přilétají z pásma Gazy. Balóny přinášejí bomby a zápalné látky, které mohou způsobit požár. Kvůli obraně před těmito útoky Izrael vyvinul nový laserový systém Light Blade, který dokáže takové útoky zneškodnit.

Light Blade postavili na izraelské univerzitě Ben-Gurion University of the Negev a na jeho komerční výrobě se teď podílí spinoff OptiDefense. Laserový systém využívá technologii bezpečnou pro zrak, kterou zdejší farmáři používají k vyřezávání otvorů do plastových povrchů skleníků.

TIP: SpectroDrone dokáže vypátrat výbušniny pomocí laserového paprsku na 3 kilometry

Systém tento laser se při útoku nasměruje na jedno místo na povrchu balonu či draka a rychle ho propálí. Jde o laser s relativně nízkým výkonem a jeho provoz by měl být bezpečný pro použití na letištích a podobných místech. Jde o důležitý parametr, neboť při použití systému Light Blade, není nutné odklánět letecký provoz tak, jak je tomu u stávajících protidronových systémů, které využívají výkonné lasery, kvůli nimž je nutné poslat letadla stranou, aby nedošlo k poškození zraku pilotů.

Po dobu osmi měsíců sledoval výzkumný tým chování 45 makaků rhesus (Macaca mulatta), kteří byli součástí dvousetčlenné tlupy žijící na portorickém ostrově Cayo Santiago. Z výzkumu vyplynulo, že ke škrábání se častěji dochází v okamžicích zvýšeného stresu – když se poblíž sledovaného jedince vyskytoval vysoce postavený člen tlupy nebo jiný makak, s nímž sledovaný neměl vytvořeny přátelské vztahy.

V případě, že nedošlo k poškrábání se, končila setkání s vysoce postaveným členem tlupy v 75 % případů agresivním výpadem. Když se však níže postavený makak poškrábal, snížila se pravděpodobnost napadení na 50 %. Poškrábání se rovněž redukovalo pravděpodobnost, že agresí skončí setkání dvou zvířat, která mezi sebou neměla vytvořenou silnou sociální vazbu.

TIP: Soužití lidí a zvířat: Město, kterému vládnou opice

Whitehouse výsledky komentoval: „Protože škrábání může být znakem společenského stresu, potenciální útočníci se díky němu mohou vyhnout konfliktu s evidentně vystresovaným zvířetem, které se může chovat nepředvídatelně a útok na něj je tedy riskantní a navíc zbytečný.“ Tím, že vystresovaní jedinci své vnitřní napětí takto zviditelní, pomáhají ostatním porozumět celé situaci. Větší jednoznačnost pak snižuje množství konfliktů, z čehož díky větší společenské soudržnosti profituje celá tlupa. Členové týmu věří, že závěry výzkumu napomohou i lepšímu chápání stresu a jeho evoluci u lidí stejně jako zvládání stresu v zajetí chovaných zvířat.

Němci válečnému řemeslu rozumějí lépe než diplomacii. I když se na západní frontě jejich divize zasekly v neskutečně „zbytečných a vyčerpávajících“ zákopových bojích od Belgie po Švýcarsko, mají teď v kapse jeden trumf. Zatímco Britové, Francouzi a Italové melou z posledního, a nemají odkud doplňovat zdecimované stavy vojska, Němcům se blíží posily. Může za to zhroucení východní fronty. Revoluce v carském Rusku rozložila tamní vojsko spolehlivěji než hektolitry bojových plynů. Rusové uzavřeli s Němci separátní mír, a ti teď mohou s klidem napochodovat na západní frontu. Vítězný konec války se blíží. Vilém II. (1859–1941), císař německý a pruský král, si ale hodlá úspěch pojistit. Jak?

Co je za oceánem, ať tam zůstane

Potřebuje zablokovat „atlantickou zásobovací linku“, tedy námořní spojení mezi pevninskou Evropou, Velkou Británií a vzdálenými Spojenými státy. Válkou nedotčené USA sice vyznávají politiku izolacionismu, ale to jim nebrání v tom, aby prodávaly zbraně Angličanům a Francouzům. Němečtí špioni proto například odpálí sklad na ostrově Black Tom nedaleko Jersey plný munice určené na evropskou frontu. Vilém  ale hodlá použít model „neomezené ponorkové války“ při které by německé U-boty likvidovaly spojenecké zásobovací lodě. Na druhou stranu: to poslední, co by potřeboval, je vstup USA do války. 

TIP: „Nepokořitelná“ Enigma: K prolomení nerozluštitelné šifry pomohla náhoda

Kdyby se ale podařilo Američany nějak zaměstnat… Tohoto úkolu se s neobyčejnou ochotou zhostí německý ministr zahraničí Arthur Zimmermann (1864–1940). Tento morálně nesmírně flexibilní člověk nikdy neopomněl využít jedinou příležitost, aby válečným protivníkům Německa zavařil na jejich domácí půdě. Jak na Rusa? Maximální podporou tamních revolučních vojsk, a také jistého pana Vladimíra Iljiče Lenina. Čím pozlobit Brity? Třeba dodávkou 20 000 pušek irským bojovníkům za nezávislost a podporou povstání v Indii. A co si nachystal, aby přidělal starosti Američanům a udržel je daleko za Atlantikem? Nejde na to úplně od lesa, ale spíš od jihu. Z Mexika...

Pohotoví Britové

„Máme v úmyslu zahájit 1. února neomezenou ponorkovou válku. Pokusíme se udržet Ameriku neutrální. V případě, že se to nepodaří, navrhujeme Mexiku spojenectví na tomto základě: společné vedení války, uzavírání míru, vydatná finanční pomoc a souhlas, pokud Mexiko opět dobude svá v minulosti ztracená území – v Texasu, Novém Mexiku a Arizoně. Jednotlivosti ponecháváme Vaší Excelenci. Jakmile bude válka se Spojenými státy jistá, vyzvěte Japonsko k následování a současně buďte prostředníkem mezi námi a Japonskem. Potvrďte příjem. Zimmermann.“

Ten text je politický dynamit, rozbuška, která vydá za všechny výstřely děl u Verdunu. Zapojení Mexika a Japonska do války po boku Osmanského Turecka, Německa, Rakousko-Uherska? Otevření nové fronty a přenesení bojů na dosud nedotčený kontinent?

Nic z toho se nestalo - přísně důvěrnou depeši krátce po odeslání zadrží britští šifranti a diplomatickou oklikou ji doručí Američanům. Americký prezident Woodrow Wilson proto dlouho neváhá a 6. dubna 1917 vyhlašuje Německu válku.

Lékaři už dávno zjistili, že lidé, kteří sedí mnoho hodin u stolu, se vystavují zdravotním rizikům, včetně závažných kardiovaskulárních onemocnění. Příčinou je zřejmě nízká aktivita svalů. Takové riziko je ale přitom paradoxní, protože pro lidi by mělo být evolučně výhodné šetřit energii odpočíváním.

Američtí odborníci jsou přesvědčeni, že klíčem k této záhadě je pozice, ve které původně lidé odpočívali. Zdá se, že naši dávní předkové moc často neseděli a rozhodně ne v poloze, ve které dnes sedíme na židli. Odpočívali hlavně v podřepu anebo vkleče. Taková poloha přitom zapojuje svaly více, než kdyby člověk seděl. Právě aktivnější pozice při odpočinku nás zřejmě chrání před škodlivými dopady nic nedělání.

TIP: Jsme přeborníky v rychlém spánku. Kam se na nás hrabou ostatní primáti

Vědci k těmto závěrům dospěli při výzkumu etnika Hadzů, kteří žijí v Tanzanii, v rovníkové Africe. Jsou to dnes již bohužel vymírající lovci-sběrači, jejichž životní styl je zřejmě v mnoha ohledech podobný našim dávným předkům. Ukázalo se, že Hadzové sice mají oproti lidem v rozvinutým zemím více intenzivní fyzické aktivity, přes hodinu denně, ale také poměrně hodně odpočívají. Prosedí 9 až 10 hodin denně, což je zhruba stejné jako u lidí v pokročilé civilizaci. Přesto netrpí neduhy z dlouhého sezení. Na rozdíl od nás totiž často používají podřep nebo klečení.

Všechny srážky ovšem nejsou ve výsledku destruktivní: Například při kolizi planetek a planetárních zárodků se objekty spojují, nabalují a nakonec vznikají mnohem hmotnější tělesa. V raných fázích vývoje Sluneční soustavy se takto zformovaly všechny planety včetně Země. Bez konstruktivních kolizí by byl na místě bohatého solárního systému jen rotující oblak prachu a plynu. Odborníci se domnívají, že se popsaný mechanismus uplatňuje při vzniku těles univerzálně. 

Přesto jsou v planetárních systémech běžné i destruktivní srážky. Ve Sluneční soustavě lze v současné době prakticky vyloučit přímé kolize mezi osmicí planet, což se však může v budoucnu změnit, pokud se jejich dráhy naruší: například blížící se srážkou Mléčné dráhy s galaxií v Andromedě. Kolize menších těles rozhodně vyloučit nemůžeme – naopak, stávají se jedním z nejdůležitějších faktorů měnících jejich dynamiku. Položme si však otázku: Mohou se srazit i větší vesmírné objekty? Třeba hvězdy? 

Na mezihvězdné dálnici

Mezihvězdný prostor je nesmírně prázdný. Nejbližší hvězdu po Slunci od nás dělí vzdálenost přesahující čtyři světelné roky, což odpovídá více než 27 milionům slunečních průměrů. Pravděpodobnost přímé srážky takových dvou stálic je tedy nulová. Je to stejné, jako kdybychom se snažili srazit dvě kulečníkové koule navzájem vzdálené 1 678 km, a to bez míření. Prostředí v centrech galaxií či ve hvězdokupách je sice hustší, přesto lze přímé kolize dvou osamělých hvězd prakticky vyloučit. A vysoce nepravděpodobné jsou dokonce i v případě galaktických srážek – tedy při vzájemném prostoupení galaxií, z nichž každá čítá stovku miliard hvězd. 

Co když se však stálice nesrazí přímo, ale proletí kolem sebe dostatečně blízko, zachytí se vzájemně gravitačními silami, „přitáhnou“ se k sobě ještě blíž a střetnou se až posléze? Ostatně drtivá většina hvězd tvoří součást dvoj- či vícenásobných systémů, jež by mohly vznikat právě při podobných „setkáních“… 

TIP: Vědci už vědí, kdy se Mléčná dráha srazí s Galaxií v Andromedě

Myšlenka tzv. gravitačního záchytu je sice lákavá, nicméně nerealistická. V nebeské mechanice se při dynamických dějích zachovává spousta veličin, mimo jiné celková energie či hybnost. Systém dvou hvězd, které si letí vstříc, má mnohem větší energii a hybnost než soustava stejných stálic gravitačně vázaných na vzájemných oběžných dráhách. Pokud nelze přebytečnou energii a hybnost ze systému odstranit (například prostřednictvím třetího objektu), není takový mechanismus vzniku vícehvězdy možný. Ze stejných důvodů se dvě gravitující tělesa nemohou „přitáhnout“ a splynout. 

Ostatně ani Slunce si Zemi či jiné členy naší soustavy nepřitahuje k sobě – hlavní poloosy planet zůstávají dlouhodobě stabilní a jejich změny jsou výsledkem poruch vyšších řádů. Pokud by se však naskytla možnost se přebytečné energie zbavit, cesta ke splynutí by se otevřela.

Pár hledá třetího

Je tedy zřejmé, že „srážky“ hvězd se v žádném případě nepodobají automobilovým nehodám. Jediným mechanismem, který přichází v úvahu, je pomalé gravitační přibližování, a to ještě – jak již víme – pouze v případě, že lze z dvojhvězdy odstranit přebytečnou energii a hybnost. Zmíněnou úlohu snadno splní například třetí těleso. 

Představme si těsnou dvojhvězdu, kterou ve větší vzdálenosti doprovází třetí složka. Tento tzv. hierarchický systém může být dlouhodobě stabilní. Za normálních okolností by se k sobě komponenty těsné dvojhvězdy nepřibližovaly a ani třetí složka by nehrozila srážkou. Tempo hvězdného vývoje celé trojice se odvíjí především od hmotností stálic: Čím jsou hmotnější, tím je jejich vývoj rychlejší. Bude-li doprovázející složka hmotnější, bude se vyvíjet rychleji a expandovat dřív než členové dvojhvězdy. Pokud bude celková konfigurace soustavy příhodná, může třetí složka čerpat z těsné dvojhvězdy energii – například prostřednictvím slapů nebo výměny hmoty. Pokles vazebné energie pak nevyhnutelně povede ke zkracování vzdálenosti mezi komponentami dvojhvězdy a ke zrychlování jejich vzájemného pohybu. Tyto dvě složky na sebe budou postupně spirálovat, až splynou v jednu stálici. 

Průběh samotného splynutí bude záviset na poměru hmotností obou hvězd. Budou-li jejich hmoty srovnatelné, začnou si oběžnice v určité fázi hmotu intenzivně vyměňovat a vznikne společná obálka, jež urychlí jejich pád; nakonec se z oblaku naporcovaného materiálu zformuje nová hvězda, která bude jasnější než její předchůdkyně. Pokud bude hmotnost jedné složky výrazně vyšší, spíš než ke splynutí stálic dojde k postupnému slapovému naporcování méně hmotné hvězdy: Nejprve se z ní vytvoří akreční disk okolo hmotnější složky, a i ten bude posléze nejspíš pohlcen. Nabalování materiálu z disku povede k prudkému zjasnění systému. 

TIP: Dávná historie: Mladý Jupiter prodělal ostrou srážku s protoplanetou

Závěrečná stadia splynutí se v každém případě odehrávají velmi rychle. Z původní trojhvězdy zůstane téměř netknutá jen třetí komponenta, která však ve vývoji systému sehrála nesmírně důležitou roli a bez níž by tato radikální přeměna nebyla možná. Ze zbývající dvojice se stane hvězda jediná, jež ve srovnání s věkem svých předchůdkyň zdánlivě zestárne. Nová stálice bude výrazně větší a také chladnější.

Dokončení: Kosmické havárie (2): Jak končí gigantické srážky hvězd (vychází v neděli 22. března)

V poválečném období najdeme množství jevů, které různí aktéři označovali za terorismus – od střetů a útoků souvisejících se vznikem Izraele přes akce při protikoloniálních bojích až po nálepkování odpůrců komunismu v zemích střední a východní Evropy. Velká vlna takzvaného rudého terorismu přišla od přelomu 60. a 70. let.

Předchozí část: Mnohohlavá krvavá hydra vraždící nevinné: Jak definovat terorismus? (1)

Z militantních odštěpů studentského a protestního sociálního hnutí vznikly v latinskoamerických a západních zemích organizace, které samy sebe označovaly za městskou guerillu. Útočily na čelné představitele státu a průmyslu a s těmito ultralevičáky často spolupracovali obdobně zaměření separatisté. Zvlášť intenzivně fungovala vazba mezi palestinskými a západoevropskými skupinami. Celou „rudou síť“ podporovaly i tajné služby východního bloku, avšak po pádu komunismu přišel její úpadek.

Od rudé guerilly k džihádistům 

Od počátku 80. let se však vzedmula vlna islámského extremismu – nejprve v různých regionech (i v Palestině díky Hamásu) a poté v globálním měřítku díky vzniku a působení organizace al-Káida. Ta stála i za útoky proti USA z 11. září 2001, které z terorismu učinily dominantní hrozbu počátku nového tisíciletí. Tehdejší americký prezident George Bush mladší následně vyhlásil takzvanou válku proti terorismu (War on Terror), celý koncept této kampaně se však často stával terčem kritiky kvůli neurčitosti nepřítele.

Toho de facto představuje metoda, kterou nejde porazit pouze vojenskými prostředky. Z al-Káidy se odštěpil Islámský stát, který od roku 2014 kontroloval rozsáhlá území a vedl masivní teroristickou kampaň v západních zemích. V těchto státech se již několik let projevuje i vlna ultrapravicového terorismu, jemuž dominují osamělí vlci (například Anders Breivik v Norsku) či malé skupinky (například Národně socialistické podzemí v Německu).

Neshody na definici 

I když se například na pojetí Islámského státu v Sýrii a Iráku coby teroristické organizace shodne většina světového společenství, v jiných případech se objevují rozpory. Hlavní problém lze vyjádřit heslem „pro jednoho terorista, pro druhého bojovník za svobodu“. V současnosti je totiž tento pojem vnímán negativně, a proto se řada skupin a jejich spojenců, včetně významných států, tomuto označení brání. Když měla být v roce 2005 světovým summitem ve Valném shromáždění OSN přijata společná mezinárodně právně závazná definice terorismu, tento záměr ztroskotal.

Důvodem byl požadavek spojenců palestinských Arabů neoznačovat jako terorismus akce za stavu ozbrojeného konfliktu proti cizí okupaci. To samozřejmě odmítli stoupenci Izraele a zmínili například útoky na autobusy plné civilistů, byť byly motivovány nenávistí k židovskému státu (považovanému ze strany útočníků za okupanta). Další kontroverze se týkaly státního terorismu.

V míru i válce?

Ani ve vědecké sféře nepanuje shoda. Je sporné, zda za terorismus považovat i represálie vůči obyvatelstvu ze strany mocenského aparátu. Stejně tak pokud se zaměříme pouze na terorismus „zdola“, nelze jasně říct, zda se má vztahovat pouze na činnost motivovanou snahou o prosazení společenských či politických požadavků (včetně náboženských) nebo zda do něj lze zahrnout i některé zastrašující akce páchané zločinci výhradně kvůli zisku či z psychopatologických pohnutek.

Otázky provází i to, zda se jedná výhradně o jev v době míru nebo zda může být páchán i za války (a pak je nejasné jak vymezit dobu, prostor a charakter války, která již v současnosti není většinou klasicky vyhlašována). Diskuse lze vést i o povaze „terčů“ – zda jimi musí být pouze nezúčastnění civilisté, případně politici, příslušníci bezpečnostních složek i vojáci (mimo zónu bojů či v ní). Podobných dilemat lze najít mnohem více. Většina se však již shoduje v tom, že útoky mohou páchat nestátní i státní aktéři (například státní tajné služby), což však v realitě vede k dalším mezinárodním sporům o tom, koho považovat či nepovažovat za státy podporující či uskutečňující terorismus. 

Špatný úmysl rozhoduje

Zatím zřejmě nejrespektovanější definici přijala Rada bezpečnosti v rezoluci 1566 z roku 2004. Zjednodušeně lze shrnout, že za terorismus byly označeny trestné činy (především proti civilistům) spáchané s úmyslem způsobit smrt či vážné tělesné zranění a braní rukojmí. Tyto činy musí sledovat vyvolání stavu hrůzy u veřejnosti (či u určitých skupin), anebo donutit vlády nebo mezinárodní organizace k nějakému jednání. Konkrétní druhy útoků pak vymezuje několik mezinárodních úmluv a protokolů sjednaných na půdě OSN.

TIP: Tajný byznys Islámského státu: Chalífát proslul krutostí i efektivní byrokracií

Ani tato definice nevyřešila časté spory o pojetí terorismu v reálu. Například na Ukrajině působí legálně organizace Pravý sektor, která podporovala i takzvanou protiteroristickou operaci na východě země proti separatistům. V Rusku je přitom Pravý sektor kvůli činnosti na anektovaném Krymu na federální listině teroristických organizací. Turecko tlačí na své spojence, aby považovali Lidové obranné jednotky (YPG) na severu Sýrie za součást teroristické Strany kurdských pracujících (PKK). A USA zařadily v roce 2019 na svůj teroristický seznam Íránské revoluční gardy, na což Írán kontroval označením celých amerických ozbrojených sil za teroristickou organizaci. 

Fence Jubilee byly dva roky, když ji do útulku Husky House v New Jersey odložil komerční chovatel s tím, že tak podivného psa jednoduše nedokáže prodat. Nešťastné zvíře se totiž narodilo s oční vadou, která mu sice nebrání v plnohodnotném životě, ale kvůli níž vypadá jako „špatně vycpané“.

TIP: „Carlosi, budeš tatínek,“ vzkázala Mexičanka muži přes billboard

V útulku strávila Jubilee další dva roky, a když o ni žádný potenciální páníček neprojevil zájem, rozhodli se pracovníci stanice využít sociální sítě: Fotografie zveřejněné na Facebooku – spolu se vzkazem „od fenky“, že by chtěla být stejně krásná jako ostatní huskyové – vzaly internet doslova útokem. A nový majitel se našel během pouhého týdne. 

V 11. století se na nepřístupných pískovcových vrcholech začali usazovat mniši a o tři století později tam již vyrůstaly monastýry neboli kláštery pravoslavné církve. První z nich, Metamorfosis, založil roku 1356 Athanasius na 534 metrů vysoké skále. Odtud také pochází název komplexu budov – Meteora, což znamená „vznášející se vysoko nad zemí“. 

Až k nebeské klenbě

Mezi 15. a 16. stoletím vzniklo 24 klášterů, ale jejich výstavba byla velice náročná. V současnosti už k nim kvůli zájmu turistů vedou schodiště a kamenné žebříky. V době budování však mniši museli všechno potřebné nosit na zádech a nahoru se dostávali v koších pomocí rumpálů. Jejich jediným pomocníkem se stala kladka.

Skalní sloupy, na nichž svatostánky stojí, se ze země prudce zvedají k obloze. Jejich neobvyklý vzhled ovšem nemá úplně jednoduché vysvětlení: Zdánlivě je tvoří vyvřelé horniny, ale ve skutečnosti se jedná o směs pískovce a slepence. Uvedený typ formování lze rozeznat na mnoha místech planety, nicméně Meteora se přece jen odlišuje. V místě se původně rozlévalo moře a dlouho pískovec omílalo, dokud nevznikly zvláštní útvary. Voda nakonec ustoupila a odhalila krásu skalnatých vrcholů, na něž se pak začali uchylovat mniši, hledající ve výškách duševní klid a mír.

Vzestup a pád

Kláštery vyrostly v duchu byzantské architektury, jak se označuje stavitelství zrozené v Byzancii během dlouhého období mezi 4. a 15. stoletím. Charakterizují ho baziliky s půdorysem rovnoramenného kříže, s klenbami, kupolemi a s interiéry bohatě zdobenými freskami i mozaikami. Vnitřek monastýrů Meteora zkrášlují velkolepé ikony a drahý vyřezávaný nábytek. 

TIP: Gruzínský klášter v Katški: Pilíř ke slávě Boží a magnet pro turisty

Jednotlivé kláštery však mezi sebou soupeřily, a tak je v 18. století zasáhl nevyhnutelný úpadek. Většina bratrů odešla a usadila se v mnišské republice Athos. Mnoho monastýrů pak podlehlo rabování nebo úplné zkáze při bombardování za druhé světové války. Dochovalo se jich pouhých třináct, řeholníci obývají šest z nich – a ty se také otevírají veřejnosti. 

Jednoho jarního odpoledne roku 2016 jsem během své práce v Indii dostala SMS zprávu od poustevníka, který přežíval v lese uprostřed Starého Dillí. Věděla jsem velmi dobře o osudech královské rodiny Oudh: Patřili k největším záhadám města a jejich příběh koloval mezi stánkaři, obchodníky s čajem i mezi rikši. Ti všichni říkali, že v lese – odříznutém od okolního města, které ho obklopuje – žili princ, princezna a královna, a povídalo se o nich, že se jedná o poslední následníky šíitské muslimské dynastie. 

Existovaly rozdílné verze příběhu podle toho, s kým jste mluvili. Někteří tvrdili, že královská rodina přebývala na místě od chvíle, kdy Britové roku 1856 zabrali jejich zemi a vyhnali je z trůnu. A že se poté uzavřela uprostřed města v odloučení do paláce, který pomalu pohltil okolní les. Jiní líčili, že jde o džiny – tedy nadpřirozené bytosti z arabského folkloru. 

Jedna věc byla jistá: Nestáli o společnost. Žili v loveckém zámečku ze 14. století, který obehnali ostnatým drátem, za nímž zuřila smečka psů. Přesto jednou za pár let dovolili nějakému novináři, z principu vždy cizinci, zaznamenat jejich stížnosti vůči státu. A žurnalisté se z hloubi lesa pokaždé vynořili obtěžkáni delikátně morbidními příběhy. V roce 1997 tak princ a princezna z Oudh sdělili zástupci Times of London, že jejich matka – v posledním velkém gestu protestu proti zrádnosti vlád Indie a Británie – spáchala sebevraždu: A do jedu si navíc nasypala rozdrcené diamanty a perly. 

Já jsem Cyrus

Bylo jasné, proč zmíněné historky tak rezonovaly. Celou zemi poznamenalo trauma, ohromný a nestydatě podvodný způsob, jakým ji Britové získali – i krvavá lázeň, jež se strhla po jejich odchodu a vstoupila do historie jako „dělení“. Z původní Indie se tehdy vyčlenil dnešní Pákistán a do pohybu se dal smrtící vír násilí mezi hinduisty a muslimy. V rodině předkládající světu svůj pomalý rozpad se zhmotňovalo vše, co se stalo samotné Indii. 

Den poté, co jsem obdržela SMS, jsem vytočila číslo jejího odesílatele. Po několika zazvoněních telefon někdo zvedl a uslyšela jsem vysoký, roztřesený hlas. Následující pondělí jsem poprosila svého řidiče, aby mě na 17:30 dovezl k okraji lesa ve Starém Dillí, jak zněly instrukce. Člověk na druhé straně sluchátka mi řekl, abych nechala auto stát a sama došla na konec cesty. Nijak mě to nepřekvapilo: O rodině Oudh se všeobecně vědělo, že si nepřála žádný styk s Indy. Požádala jsem šoféra, aby počkal, a popošla jsem blíž ke kraji lesa, přičemž jsem nervózně svírala poznámkový blok. 

Poté zapraskalo křoví a objevil se drobný muž v džínách s vysokým pasem, jaké obvykle nosí dámy středního věku. Pod vystouplými lícními kostmi běžely výrazné vrásky a šedé vlasy mu stály v divokých chomáčích. „Já sem Cyrus,“ oznámil princ. Byl to tentýž hlas, který jsem slyšela v telefonu. Mluvil v rychlé kadenci slov následovaných dlouhými pauzami, jako člověk trávící většinu času o samotě. Pak se otočil a vedl mě do nitra zeleně.

Zkoušela jsem držet krok, bojovala jsem s číhajícími kořeny a trním, až jsem nakonec stanula na masivních kamenných schodech vedoucích k zámečku. Budova se napůl rozpadala, byla otevřená rozmarům počasí a obklopovaly ji železné mříže. 

Jogíni na židlích

Vkročila jsem do strohé, a přesto velkolepé středověké majestátnosti vstupní haly, sotva zařízené, lemované palmami v mosazných květináčích a zašedlými, kdysi elegantními koberci. Stěně vévodil portrét princovy matky v objemné tmavé róbě. Oči měla zavřené, jako v transu. Chtěla jsem si s princem popovídat a napsat dobrý příběh. Když jsem se poptala po jeho rodině, spustil vzrušený monolog plný gestikulace a lamentoval na proradnost britské i indické vlády. „Zmenšuju se,“ řekl. „Zmenšujeme se. Já i princezna. Zmenšujeme se.“

Celé vyprávění začalo jeho matkou. Jednoho dne roku 1974 se objevila na nástupišti nádraží v Novém Dillí a představila se jako Wilayat, vládkyně již neexistujícího království Oudh. Britové ho anektovali v roce 1856, což způsobilo otřes, z nějž se hlavní město Lakhnaú už nikdy nevzpamatovalo. Jeho jádro dodnes tvoří chrámy a paláce vybudované dynastií Oudh. 

Královna oznámila, že zůstane na stanici do doby, než jí vláda vrátí veškerý majetek zkonfiskovaný někdejšími koloniálními pány. Usadila se ve VIP salonku a nechala tam nastěhovat celou domácnost: koberce, palmy v květináčích, stříbrný jídelní servis, nepálské služebnictvo i ohromné německé dogy. S sebou přivezla také dvě dospělé děti okolo dvaceti let, prince Alího Rázu a princeznu Sakinu. Oba ji oslovovali „Vaše Výsosti“. 

Ta žena přitahovala pohled: vysoká, s širokými rameny a tváří tak nehybnou, že připomínala sochy z Velikonočního ostrova. Nosila sárí z tmavého hedvábí a na bok si připínala pistoli. Spolu s dětmi vysedávala na červených plastových židlích a čekala. Roky. „Vypadali jako jogíni,“ vzpomínal otec John, katolický kněz a pracovník charity, který tehdy na stanici rozdával jídlo. Vybavoval si, jak byli její potomci podivně submisivní, neochotní přijmout třeba jen nabízený banán, pokud jim k tomu nedala svolení. „Poslouchali matku líp než psi,“ popsal. „Měla je absolutně pod kontrolou.“

Věci se lepší

Královnino chování bylo panovačné a s nádechem dramatu. Odmítala přímou konverzaci, vyžadovala, aby jí dotazy předkládali na hlavičkovém papíře, který pak služebník přinášel na stříbrném táce a nahlas předčítal. Pokud se dostala do konfliktu se šéfem stanice, hrozila, že vypije hadí jed. „Nepálští služebníci museli chodit po kolenou,“ vypráví historik Saleem Kidwai, jenž se s rodinou v té době setkal. „Byl to tak romantický obraz: Dáma uvyklá na palác, která teď musí žít v čekárně.“

Vládní úředníci se mohli přetrhnout, aby jí našli vhodné místo k životu. Přitahovala pozornost médií a instituce se obávaly, že by jakékoliv zjevné příkoří mohlo vyhnat šíitskou populaci Lakhnaú do ulic a způsobit občanské nepokoje. Ammara Rizviho, poradce premiéra státu Uttarpradéš, vyslali v roce 1975 na místo jako styčného důstojníka. Vzpomíná, jak vložil Wilayat do ruky obálku s deseti tisíci rupií, aby si mohla rodina koupit dům. „Tehdy šlo o pořádné peníze. Jenže ona se strašně rozčílila a obálku po mně hodila. Všude kolem létaly bankovky a můj tiskový mluvčí běhal okolo a sbíral je ze země. Křičela, že to je směšné a že se za tyhle peníze nikam stěhovat nebude.“ 

Začali se objevovat zahraniční korespondenti a ze všech koutů světa posílali čtenáři dopisy plné rozhořčení nad tím, jak se vláda ke královně chová. Wilayat stanovila pro rozhovory přísná pravidla: Například fotografovat ji směli jen v době, kdy měsíc ubýval – a novináři souhlasili, okouzleni mysteriózní podivností celé věci. Její snaha se v roce 1984 vyplatila: Premiérka Indira Gándhíová nárok rodiny uznala a věnovala jí lovecký zámeček Malcha Mahal. Šlechticové tak nádraží konečně opustili, ačkoliv to trvalo celou dekádu. Wilayat se od té doby na veřejnosti už nikdy neukázala. 

Zeptala jsem se Cyruse, jestli můžu příběh publikovat. Trval však na tom, že ho musí nejdřív schválit jeho sestra Sakina, která právě na čas odjela z města. 

Střípky minulého času

Pomalu, opatrně, den za dnem jsem tedy během občasných návštěv zkoušela odhalit princovu minulost. Cítila jsem se potěšená, že mi dovolil přiblížit se tam, kde bylo tolik jiných odmítnuto. Přesto mě něco neustále popichovalo a nutilo se zamýšlet, proč se celá rodina odstřihla od jakýchkoliv kontaktů z dob před příjezdem na vlakovou stanici. 

Když naše konverzace probíhala už téměř devět měsíců, vyrazila jsem na sever Indie do Lakhnaú, kolébky dynastie Oudh. Věděla jsem, že tam Cyrus s matkou žil v 70. letech, takže jsem zamířila do čtvrti, kde prý bydleli další potomci rodu. K mému překvapení si lidé rodinu dobře pamatovali a jen jaksi mimochodem mi řekli, že jde o jasné podvodníky. Podobně se o nich vyjádřili následníci dynastie žijící v Kalkatě, kde v exilu zemřel poslední oficiální král. A pak tu byly otázky, na něž Cyrus nedokázal odpovědět: Kde se narodil? Kdo byl jeho otec? A vůbec – jak vlastně chcete rozdrtit diamanty? 

Jednoho večera mi princ zavolal a naříkal tak, že mu téměř nebylo rozumět. Nakonec z něj vypadlo, že jeho sestra nikam neodjela, ale ve skutečnosti zemřela před sedmi měsíci. Nikomu to neřekl a pohřbil ji vlastníma rukama. Lhal o tom celou dobu i mně a cítil se provinile. Řekl mi, že už nikdy nemám jezdit a také že se cítí hrozně sám. 

Sbohem, a díky za ryby

Počkala jsem pár dní a pak jsem k němu vyrazila, i se smaženými rybími prsty z McDonald’s. Vypadalo to, že se náš vztah zacelil. Dokonce mi dovolil, abych o něm něco napsala – pokud tedy nepůjdu příliš do detailů. „Ale já musím říct pravdu,“ vysvětlila jsem mu. „OK, tak řekněte pravdu,“ odvětil. 

Povídali jsme si celých patnáct měsíců a čas mého pobytu v Indii se pomalu krátil, čekalo mě nové místo. Naše závěrečné rozhovory probíhaly vždycky podle stejného vzorce: Zkoušela jsem se dozvědět něco o jeho minulosti, a on se ze všech sil snažil vykroutit se z odpovědí. Během našeho posledního setkání, než jsem nastoupila do letadla směr Londýn, se mě zeptal, jak by mi mohli dát vědět, kdyby neočekávaně zemřel. Zeptala jsem se, jestli plánuje sebevraždu. „Zatím se hodlám uchovat při životě,“ odpověděl. „Fajn. Tak se uvidíme příště,“ usmála jsem se. Myslím, že jsem ho i objala. Tehdy jsem ho viděla naposledy. 

O tři měsíce později mě zpráva o jeho smrti zastihla na letišti. Dostala jsem vzkaz na Messenger od kamaráda, který pracuje pro BBC. O Cyrusově skonu mi později vyprávěl strážce na bráně základny, jež se nachází nedaleko zámečku. Vojáci o něm mluvili jako o „rádžovi“, tedy králi. „Považoval se za krále, a tomu nepřísluší chodit do nemocnice jako běžní lidé. Tak nešel. A zabila ho horečka dengue.“

Dokončení: Tajemství královské dynastie Oudh: Skutečná historie princů z džungle (vychází v sobotu 20. března)

Vzpomínala jsem, jaké to bylo, když jsem ji prodělala sama: Halucinace. Krvácení z nosu a dásní. Třes, nízký pulz. Jako by vás vymazali z povrchu zemského. Trpěl Cyrus? To už se nedozvím. Našli ho po pár dnech nahého, stočeného na kamenné podlaze.