Technicky vzato souhvězdí Lodi Argo z nebe nezmizelo. Ještě v mapách z poloviny 18. století zabíralo značnou část jižní oblohy a bylo o třetinu větší než Hydra, jež drží prvenství ve velikosti dnes. Souhvězdí Lodi Argo se na nebe dostalo již za starých Řeků, kteří tak uctili bájnou cestu Iasona a jeho argonautů. 

V roce 1763 francouzský astronom Nicolas-Louis de Lacaille poznamenal, že dané uskupení zahrnuje přes 160 stálic viditelných pouhým okem, což značně ztěžovalo jejich katalogizování podle stávajících pravidel. Pro astronomy se tak souhvězdí stalo neprakticky velikým a Lacaille jej navrhl rozdělit na čtyři části – Kýl, Lodní záď, Plachty a Lodní stožár.

TIP: Souhvězdí Orion jak je nejspíš neznáte: Obří obraz složený z 1 400 snímků

Další známí astronomové, například John Herschel, myšlenku rozvedli v polovině 19. století a práci završila rezoluce Mezinárodní astronomické unie z roku 1930, jež s konečnou platností rozčlenila oblohu na 88 souhvězdí. Z Lodi Argo tak vznikly tři pozůstatky: Lodní kýl (Carina), Lodní záď (Puppis) a Plachty (Vela), přičemž v místě původního Lodního stožáru dnes nalezneme Kompas (Pyxis). 

Jednou z velkých výhod dronů je, že mohou létat na mise, kde by strojům s lidskou posádkou hrozilo značné riziko. Rozhodně to platí i pro hašení lesních požárů, při nichž jde o jedny z nejnáročnějších leteckých misí vůbec. Právě pro takové zásahy je přitom určený nový vrtulníkový dron JC260 od čínské společnosti QilingUAV.

Tento dron je „vyzbrojený“ dvěma pumami s hasící látkou. Když dron svrhne obě pumy najednou, tak může v hořícím lese uhasit prostor o objemu až 50 metrů krychlových. Let dronu JC260 zajištují dva rotory o průměru 3,6 metrů, které se točí v opačných směrech. Jejich pohon má na starost benzínový motor o výkonu 34 koňských sil. 

TIP: Žhavá výbava: Plamenomet pro drony došlehne do vzdálenosti přes 7 metrů

Dron by měl letět v horizontálním směru rychlostí až 100 kilometrů za hodinu. Plná nádrž mu vydrží na dvě až tři hodiny letu. Na délku má tento dron JC260 2,8 metru a s navěšenými pumami má vzletovou hmotnost 260 kilogramů. Jde o nový přístup k hašení požáru s pomocí dronů. V minulosti se již objevily drony, které pomáhají hasit lesní požáry tím, že zakládají malé kontrolované požáry, aby zpomalily šíření plamenů, ať již zápalnými pumami anebo plamenometem.

Jednu z nejzáhadnějších činností jihoamerického tropického deštného lesa vykonává zhruba jednou týdně nebo i vzácněji lenochod hnědokrký (Bradypus variegates). Celý týden se zvíře loudalo větvemi pralesních velikánů a teď zamíří dolů, na zem. Pouští se paty kmene a udělá ještě několik pomalých, neobratných krůčků. Pak přisedne k zemi a zanechává za sebou hromádku trusu. Když je se svou „prací“ hotov, dovleče se ke stromu a začne namáhavě šplhat vzhůru.

Hazard pro společné dobro

Lenochodi se živí listím stromů, které je jen těžko stravitelné a obsahuje málo živin. Úporně proto šetří energií. To je také hlavní důvod jejich zpomaleného životního stylu. Navzdory tomu neváhají tzv. tříprstí lenochodi z rodu Bradypus slézat kvůli vyměšování ze stromu, i když je takový „výlet“ stojí spoustu energie. Navíc jsou tito podivuhodní tvorové na zemi prakticky bezbranní. Výprava za „voláním přírody“ pro ně představuje krajně riskantní podnik. Přesto nepřevzal ani jeden z tříprstých lenochodů strategii tzv. dvouprstých lenochodů z rodu Choloepus a nevykonává svou tělesnou potřebu v pohodlí a bezpečí z větvoví stromů vysoko nad zemí. Proč?

Tým biologů pod vedením Jonathana Pauliho z University of Wisconsin-Madison přišel záhadě rituálu tříprstých lenochodů na kloub. Ve studii, kterou otiskl přední vědecký časopis Proceedings of the Royal Society B, vědci odhalili, že podivné chování lenochodů je výsledkem souhry tří velmi odlišných organismů. Jedním z vrcholů pomyslného trojúhelníku je lenochod (Bradypus), ve zbývajících dvou najdeme zvláštní můry zavíječe z rodu Cryptoses a zelenou řasu z rodu Trichophillus. Jak můra, tak řasa mají domov v husté lenochodí srsti. Rovnovážná existence všech tří organismů je podmíněna právě riskantním výkonem lenochoda.

Podnájemníci v kožichu

Můry z rodu Cryptoses jsou jen malou skupinkou z početné armády členovců, kteří našli domov v srsti lenochoda. Přinejmenším dva druhy klíšťat Ambylomma geayi a Ambyloma varium se specializují na sání krve různých lenochodích druhů. Lze je najít v kožichu více než 90 % zvířat. Krev lenochodů sají i různí roztoči. Někteří žijí v srsti, jiní, např. zástupci rodu Macrocheles, se uchylují do lenochodího konečníku.

K nepodivnějším obyvatelům lenochodího kožichu však patří brouci vrubouni z rodu Uroxys a Trichilium a můry zavíječi z rodu Cryptoses. Vrubounů může žít na jediném lenochodovi kolem tisícovky a počet můr se může vyšplhat přes stovku. Vývoj těchto hmyzích podnájemníků je závislý na trusu lenochodů. Do něj kladou samičky vrubounů i zavíječů svá vajíčka. Broučí larvy a motýlí housenky se lenochodím trusem živí a v něm se i zakuklí a promění v dospělce. Nová generace vrubounů a zavíječů vylétá do korun stromů a pátrá po lenochodovi, jehož kožich by jim posloužil jako bydliště a zároveň i jako dopravní prostředek.

Důležitost zeleného převleku

Samičky zavíječů i vrubounů, které žijí na dvouprstých lenochodech, např. v srsti lenochoda krátkokrkého (Choloepus hoffmanni), se musí vypořádat s problémy při pátrání po trusu, protože jejich hostitel vykonává potřebu vysoko ve větvích stromů. Hosté tříprstých lenochodů, např. lenochoda hnědokrkého, mají v tomto ohledu snazší život. Pokaždé, když lenochod sleze ze stromu, je můrám i broukům jasné, co se chystá. Samičky vědí, že nastala jejich chvíle a bleskurychle „přestoupí“ z kožichu hostitele na čerstvý trus. Jonathana Pauliho a jeho spolupracovníky proto napadlo, že podivné chování tříprstých lenochodů může být službou ve prospěch hmyzích obyvatel lenochodí srsti. Jenže co by z toho měl lenochod?

Odpověď na tuto otázku nabízí další organismus žijící na chlupech lenochodů – již zmíněná mikroskopická jednobuněčná řasa Trichophillus. Ta se především v období dešťů v kožichu hostitele rozroste natolik, že dává srsti zelenavé zbarvení. Někteří vědci byli proto přesvědčeni, že řasa přispívá k maskování lenochoda v husté pralesní vegetaci. Jonathan Pauli zjistil zásadnější přínosy řasy jejímu hostiteli.

Tučná zelená svačinka

Tříprstí lenochodi jsou v porovnání s dvouprstými lenochody vůči řase obzvláště pohostinní. Jejich srst saje vodu jako houba a vytváří tak zelenému podnájemníkovi optimální podmínky k růstu. Srst dvouprstých lenochodů je nesmáčivá, a proto se na ní řasám tak dobře nevede. Řasa potřebuje pro růst i živiny, především dusíkaté látky. Jejich množství v srsti lenochodů závisí na počtu a aktivitě můr a vrubounů, protože výměšky tohoto hmyzu jsou na dusík bohaté. I v tomto ohledu nabízejí tříprstí lenochodi řase podstatně více než jejich dvouprstí příbuzní a řasa v jejich kožichu prosperuje.

Jonathan Pauli a jeho spolupracovníci prokázali, že lenochodi řasu ze srsti slízávají. To, co vypadá na první pohled jako očista těla, je ve skutečnosti vydatná svačina. Řasa je bohatá na energeticky vydatné tuky, kterých se lenochodům v jejich potravě kriticky nedostává. Tím se pomyslný trojúhelník „lenochod – můra – řasa“ uzavírá.

O krok napřed v evoluci

Tím, že tříprstí lenochodi pravidelně slézají ze stromu k vyměšování na zemi, nabízejí hmyzu ze svého kožichu podstatně snadnější přestup na trus než jejich dvouprstí příbuzní kálející z větví stromů. To má za následek početnější populace zavíječů a vrubounů žijících v kožichu tříprstých lenochodů. Zároveň roste i množství dusíkatých látek, které má řasa na chlupech nasáklých vodou k dispozici. Lenochod je tak za svůj pravidelný riskantní a namáhavý výlet odměněn vydatnou porcí řasy, která mu naroste na kožichu a kterou pravidelně sklízí jazykem. Zajistí si natolik významný přísun energie, že mu to za námahu a riziko spojené se slézáním ze stromu na zem bezpochyby stojí.

TIP: Pětihvězdičkové jesle pro lenivé klienty: Lenochodí útulek v srdci Kostariky

Kontrolní sledování na dvouprstých lenochodech krátkokrkých potvrdila, že populace vrubounů a zavíječů v jejich kožiše je méně početná a tomu odpovídá nejen nižší obsah dusíkatých látek v srsti, ale i méně hustý „porost“ řasy na chlupech. I když si dvouprstí lenochodi také zpestřují jídelníček slízáváním řasy z kožichu, nezískávají zřejmě z tohoto zdroje tolik energie jako jejich tříprstí příbuzní. Evolucí zatím ještě neodhalili potřebný klíčový namáhavý a riskantní trik.

S pohřbem žehem se česká společnost setkala již na konci 19. století. Jeho hlavním propagátorem se stal slavný „pionýr“ Vojta Náprstek. S novou myšlenkou však příliš neprorazil, a tak museli jeho vlastní tělo roku 1894 zpopelnit v zahraničí. Teprve o pět let později vznikla Společnost pro spalování mrtvol a od roku 1909 působil i spolek Krematorium, který svým členům nabízel jakési „kremační pojištění“: Určitá naspořená částka měla zajistit posmrtné zpopelnění, nicméně stále ještě v cizině. 

Postavit a zapečetit

Přestože pro českou společnost ztělesňovala kremace modernost a boj proti církvi, první plány na výstavbu krematorií v Rakousku-Uhersku připravili paradoxně Němci. Na našem území, konkrétně v Liberci, vyrostlo krematorium teprve v roce 1916 a jeho vzniku předcházely velké spory. Městská rada nakonec dosáhla povolení až u Nejvyššího správního soudu, avšak pouze pod podmínkou, že nesmí nový „pohřební ústav“ uvést do provozu. Takže poté, co tam ve zmíněném roce pokusně spálili dvě zvířata, budovu zavřeli a zapečetili. 

Vítaným impulzem pro zastánce kremace u nás se stal až vznik Československa. V Liberci pak během čtvrt roku po skončení války provedli 82 pohřbů žehem. Zpopelňování navíc povolilo také Národní shromáždění, nicméně podmínky výstavby a provozu krematorií se podařilo uzákonit až o dva roky později. Češi a Němci poté okamžitě začali soutěžit ve výstavbě zařízení pro pohřeb žehem, neboť symbolizovala pokrok a vyspělost. 

Málo účinný oheň

Do druhé světové války vyrostlo v republice patnáct krematorií, většinou v severních a západních Čechách, zatímco na Slovensku a v Podkarpatské Rusi nevzniklo žádné. Původně mělo jít o trojnásobek, nicméně výstavbě – často pod taktovkou nejlepších architektů a s mimořádným důrazem na uměleckou kvalitu – vůbec neodpovídala mizivá poptávka: Až do konce války nepřesáhl podíl kremací 5 % z uskutečněných pohřbů. 

TIP: Přichází éra eko-pohřebnictví: Po smrti namísto tradičního pohřbu zkompostovat

Mezi lidmi sice rezonovalo proticírkevní zaměření kremací, prováděných v pomyslných „chrámech pokroku“, a podobná proklamace představovala ze strany místních úřadů vítanou protináboženskou provokaci. Ovšem k efektivnímu provozu měla krematoria daleko a ani vysoké poplatky za nabízenou službu je nečinily ziskovými. Reálně se proto zpopelňovalo pouze jeden den v týdnu. 

Ostrov Maui se ze vzduchu podobá nakřivo uvázané mašli. Levou, menší část vyplňuje několik strmých zelených kuželů, obalených hustou oblačností. Tyto skalní jehly jsou staré skoro půl druhého milionu let. Mezi nimi leží státní park Iao Valley. Pravá, mohutná strana ostrova je pak tvořena jedním jediným obrovitým kuželem. Jeho špička prorůstá přes pás oblaků, nakukuje do blankytné oblohy a nechává se zahřívat zářícím sluncem. Jedná se o sopku Haleakalu, jejíž pro nás krkolomné jméno je velmi výstižné. Znamená totiž Dům slunce.

Od moře k oblakům

Silnice Haleakala Highway je poměrně široká, nová a kvalitní, ale provoz na ní není nijak závratný. Vozovku lemují lány cukrové třtiny, pole ananasů, zelené pastviny s dobytkem, a dokonce husté eukalyptové háje. Tahle romantická, podhorská oblast je domovem místních kovbojů nazývaných „paniolos“, tmavého dobytka a krásných koní. Přitom je odtud široký výhled na oceán a pobřeží.

S přibývajícími kilometry nabíráme i výšku. Sice nenápadně, ale bez zaváhání stoupáme a rozhled se stále rozšiřuje. Zhruba po dvaceti kilometrech překračujeme výšku prvního tisíce výškových metrů. Další dva nás čekají na vzdálenosti jen o polovinu delší. Sklon hory je stále prudší. Těsně pod výškovou hranicí dvou tisíc metrů se nalézá odbočka k jedinému kempu na svazích Haleakaly, který se jmenuje Hosmer Grove.

Stromy, které „utekly“

Za zmínku určitě stojí stejnojmenný háj, který kemp obklopuje. Založil ho počátkem 20. století jeden z prvních lesníků na Havaji, Ralph Hosmer. Ten byl veden snahou vytvořit na Havaji prosperující dřevařský průmysl, který by palivem zásoboval početné cukrovary. Zároveň se chtěl pokusit nechat znovu zarůst odlesněné plochy, trpící erozí půdy. Přivezl proto na Maui semena a sazeničky 86 druhů dřevin z celého světa – smrky, borovice, cypřiše, túje i eukalypty. Vysadil je všechny právě v tomto háji, aby na nich sledoval přizpůsobivost zdejším podmínkám, rychlost růstu, možnost výtěžnosti dřevní hmoty...

Jen dvacítka přivezených druhů obstála ve zdejších podmínkách. Mělce kořenící stromy často podléhaly silným vichřicím, jiné se nepřizpůsobily složení půdy nebo houbám, které ve zdejším vlhkém klimatu bují. Ty, jež přežily, se však ukázaly natolik silné, že brzy „neplánovaně unikly“ z kontrolovaného území experimentálního háje. Okamžitě zahájily frontální útok na původní místní flóru a staly se obávanými invazivními druhy, které snadno dokážou narušit křehký havajský ekosystém. Řadí se k nim třeba mexická „plačící“ borovice (Pinus patula), borovice montereyská (Pinus radiata) nebo eukalypty.

Zavržené rostlinné zbraně

Důvodem snadné zranitelnosti havajské flóry je fakt, že téměř všechny zdejší původní rostliny postrádají „zbraně“, kterými by se mohly chránit například před býložravci. Havaj je totiž přes 3 200 km daleko od nejbližší pevniny a na ostrovech až do příchodu lidí nežili žádní savci, kteří by se rostlinami živili. Proto rostliny nepotřebovaly být k přežití vybaveny jedem, trny ani odpudivým zápachem. Živočišní vetřelci – kozy, prasata a jiná domácí zvířata měla proto po svém vniknutí na Havaj velmi usnadněnu destrukci místní „neozbrojené“ flóry.

Klasickým příkladem jsou havajské maliny, jejichž místní název zní akala (Rubus hawaiensis). Na rozdíl od nepříjemně trnitých malin, které známe z domova, mají jejich exotické příbuzné na větvích jen malé chloupky. Trny, které by se jim dnes hodily, totiž evoluce už dávno zavrhla jako nepotřebné.

V šatech z rumělky

Hosmer Grove je domovem nejen mnoha původních a importovaných rostlin a dřevin, ale též okřídlených, vzácných a atraktivně zbarvených obyvatel Haleakaly – šatovníků rumělkových (Vestiaria coccinea), ptáků z čeledi pěnkavovitých. Tento ptáček s dlouhým, tenkým a zahnutým zobáčkem se původně živil nektarem z květů havajských lobelií, jejichž porosty byly ovšem z převážné části zničeny pasením a odlesňováním. Byl proto nucen najít si náhradní zdroj potravy. Tím se mu stal nektar červených květů myrtovitého keře Metrosideros. Chutná mu ale také nektar ze žlutých květů keře Mamane (Sophora chrysophylla), který se podobá akátu, ale je bez trnů. Tyto pestrobarevné vzdušné akrobaty nelze vidět nikde jinde na celé naší planetě.

Dřímající hora ohně

Horní část sopky Haleakaly byla roku 1916 vyhlášena americkým národním parkem. Její vrchol leží ve výšce 3 055 metrů a rozhled, který se odtud nabízí, je velkolepý. Není divu, že v havajských legendách je svázán s místními bohy. Vždyť kdo jiný by měl sídlit na tak vyvýšeném a nádherném místě? Podle jedné legendy zde měla domov sama bohyně ohně Pele, a to v dobách, kdy byla ještě Haleakala živou sopkou chrlící oheň a síru.

V průběhu posledního tisíciletí plivala Haleakala oheň nejméně desetkrát. Naposled to v ní bublalo, vřelo a syčelo před více než dvěma sty lety. Geologicky vzato jde tedy doslova o okamžik. To nahání hrůzu a budí respekt. Kdo se odváží říci, že tehdejší erupce byla poslední? Že už Haleakala nikdy soptit nebude? Vždyť sopka není mrtvá; jen dřímá.

Život na dně kráteru

Když se jednou dostanete na hranu kráteru, jde to dolů velmi hladce. Stačí jen sjíždět jako na lyžích. Cesta se ne náhodou jmenuje „Sliding Sands Trail“, tedy stezka klouzajících písků. Poměrně svižně na ní klesáme mezi menší barevné kužely sopek, které sedí na dně obrovské kaldery – hluboké 900 metrů, dlouhé 12 kilometrů a čtyři kilometry široké. Každý z menších kuželů představuje ventil samostatného výbuchu a liší se velikostí, barvou i jménem. Je tu kráter bohyně Pele i bohyně Hiny a také jejího syna Maui. Podle obsahu oxidů křemíku, hliníku, železa a hořčíku v sopečném popelu se barva kuželů mění od sytě červené až po černou.

Mohlo by se zdát, že svět na dně vulkánu se skládá jen z kamení a písku, ale není tomu tak. I v této „měsíční“ krajině se o slovo hlásí život. Na poměrně čerstvé lávě se už stačily uchytit trávy a kapradiny i keře Raillardia menziesii s vstřícně postavenými lístečky mandlovitého tvaru, jejichž těsné uspořádání je charakteristické pro mnohé alpínské rostliny. Vedle nich na černém písku září žluté pětičetné květy. Jsou to večerní petrklíče, Onagracea.

Ostří stříbrného meče

Největší ozdobou svahů Haleakaly a bezesporu též největší zdejší raritou je rostlina nazývaná Silversword, stříbrný meč (Argyroxiphium sandwicense). Člověk nemusí být botanik ani zahrádkář, aby se jeho srdce pro tohoto haleakalského krasavce okamžitě nadchlo. Vypadá totiž jako stříbřitá ježatá kulička, rostoucí přisedle na kamenité sopečné půdě. Tvoří ji úzké mečovité lístečky, na jejichž jemných chloupcích, které rostlině propůjčují stříbřitý nádech, se lesknou a sráží drobné kapičky vody.

TIP: Deštivý ráj na zemi: Na návětrné straně sopky Waialeale prší až 350 dnů v roce

Pevný povrch listů a chloupky na jejich povrchu chrání rostlinu před silným větrem, mrazem, dehydratací i silným slunečním zářením. Někdy jen deset, ale většinou okolo padesáti let si tato kulička listů jen sedí, rozrůstá se a pokojně čeká. Když rostlina dosáhne průměru okolo půl metru, vyrazí z ní k nebi až dva metry vysoký klas s mohutným květenstvím, který čítá i šest stovek sytě fialových květů. V každém z nich dozrají semena, a jakmile se vysemení, mateřská rostlina uschne.

Země se otepluje, pozvolna roztává i permafrost – věčně zmrzlá půda na Sibiři. A zdejší bakterie začínají rozkládat organickou hmotu, která tu byla po dlouhé tisíce let zmrzlá na kámen. V důsledku toho se z permafrostu, nejen na Sibiři, ale i jinde ve světě, uvolňuje stále větší množství oxidu uhličitého a metanu, což jsou dva významné skleníkové plyny, které dále přispívají k oteplování

Zatím není jasné, jak je tento proces intenzivní, a jaké množství metanu a oxidu uhličitého se při tom uvolní. Někteří odborníci se ale obávají, že by emise skleníkových plynů z permafrostu mohly převýšit naše lidské emise, což by byl závažný problém. Proto se nyní snaží vymyslet různé postupy, jimiž bychom mohli emise skleníkových plynů z permafrostu udržet pod kontrolou.

TIP: Narůstající hrozba: Na Sibiři našli 7 tisíc bublin metanu hrozících explozí

Jednu ze zajímavých možností nabízí Pleistocenní park. Vědci z Ruska i dalších zemí se na Sibiři snaží obnovit dávná společenstva velkých živočichů, kteří v těchto končinách kdysi žili. Mamuti teď sice nejsou k dispozici, ale v Pleistocenním parku chovají celou řadu schopných býložravců. Začínali s odolnými jakutskými koni ze Sibiře a postupně přidávají další druhy.

Nedávný význam ukázal, že když v Pleistocenním parku pasou průměrně 114 býložravců na kilometr čtvereční, dochází zde k poklesu vrstvy sněhu na polovinu. A právě tohle by podle výpočtů mělo omezit nárůst teplotu v permafrostu na polovinu a snížit emise z něj až o 80 procent.

Všechny hlavní budovy starého Písku – hrad, kostel, klášter, rychta i kamenný most – vyrostly spolu s opevněním města snad během dvou desetiletí v druhé polovině 13. století. Bylo to za vlády Přemysla Otakara II., kdy architektuře vládla gotika. Podle odborníků nese most znaky jihofrancouzské gotiky a zřejmě ho stavěla stejná kamenická huť, která vybudovala zdejší hrad i nedaleký Zvíkov. Práci měla o to snazší, že mistři pracovali v suchu. Až po dostavbě byla Otava uměle převedena pod jeho oblouky. 

To je ale provoz!

O mostu se poprvé ale zmiňuje až císařský výnos Karla IV. z roku 1348, podle něhož měly být pokuty vybírané ve městě použity na údržbu mostu. Ve středověku po něm projíždělo až 500 formanských vozů denně. Na jeho koncích také stávaly dvě věžové brány. Ta na levém břehu se zřítila po povodni v roce 1768, která s sebou vzala i jeden nebo dva mostní oblouky. Při opravě pak přibyl k šesti původním půlkruhovým obloukům i jeden segmentový, který svým větším rozpětím umožňoval proplouvat vorům. Druhou věž dali radní kvůli snadnějšímu průjezdu v roce 1825 strhnout.

TIP: Císařova kamenná pýcha: Karlův most stavěla huť desítek řemesel

Po Juditině mostu (dokončen 1172) byl most v Písku druhým kamenným dílem toho druhu v Čechách, Juditin most však v roce 1342 neodolal povodni, a následně jej nahradil most Karlův. A proč se písecký most jmenoval původně Jelení? Jedna ze zdejších pověstí praví, že měl nést jméno toho, kdo po dokončeném mostě přejde jako první. A to byl jelen.

Odborníci už dlouho vtipkují na účet supermasivní černé díry v jádru Mléčné dráhy, že je to sice monstrum o hmotnosti přes 4 miliony Sluncí, ale zároveň je to monstrum velmi líné. Astronomové si ale všimli, že asi tak v posledních dvaceti letech se s touto obří černou dírou něco děje.

Tým francouzských a belgických astronomů potvrzuje, že z naší galaktické supermasivní černé díry, označované Sagittarius A*, častěji tryskají silnější záblesky záření. Mezi lety 1999 a 2015 jsme detekovali celkem 107 takových záblesků. Astronomové teď ve své nové studii přidali dalších 14 záblesků, které jsme pozorovali mezi lety 2016 a 2018.

Více jasnějších záblesků

Detailní statistika odhalila, že frekvence všech záblesků od Sagittarius A* je v podstatě stále stejná. Ukázalo se ale, že zhruba od léta 2014 přibývají jasnější záblesky. Vědci přitom vycházejí z pozorování v rentgenové oblasti spektra elektromagnetického záření, která pořídily vesmírné observatoře Chandra, XMM-Newton a Swift.

TIP: Jak vypadá jídelníček supermasivních černých děr: Jedna hvězda ročně

Proč supermasivní černá díra Sagittarius A* zvýšila výkon záblesků? Zatím to není úplně jasné. Podle badatelů to mohou mít na svědomí hvězdy, které se pohybují v těsné blízkosti samotné supermasivní černé díry. Například nedávno objevená hvězda S62, která obíhá černou díru ze všech hvězd nejblíže, se k ní v roce 2013 přiblížila na velmi krátkou vzdálenost. Mohlo dojít k tomu, že její gravitace zavířila okolními oblaky plynu a prachu, takže se černá díra více krmí. Zatím jsou to ale jenom spekulace.

Nezáviděníhodné prvenství stát se prvním ze stovek generálů padlých za druhé světové války připadlo Wilhelmu Fritzi von Roettigovi, který do polského tažení vstupoval s šarží generálmajora pořádkové policie a SS-Brigadeführera. Když se jeho kolona blížila 10. září 1939 po silnici z Inowłódze k Opocznu, musela projet úzkou zatáčkou. Tam si na Němce počíhala hlídka 77. pluku vyzbrojená těžkými kulomety. Jeden z projektilů takříkajíc nesl generálmajorovo jméno, protože zasáhl Roettiga přímo do hlavy. Událost se dotkla i protektorátu Čechy a Morava, neboť okupační orgány po padlém esesmanovi pojmenovaly ulici v Praze. 

Nepohodlní vojáci

Nejznámějším důstojníkem, který v Polsku nalezl smrt, se stal generálplukovník Werner von Fritsch (nar. 1880). Do pruské armády vstoupil už roku 1898 a rychle postupoval po kariérním žebříčku. Roku 1911 byl převelen do Velkého generálního štábu, kde strávil světovou válku. Po porážce Německa působil v Reichswehru a začátkem 20. let získal pozici na ministerstvu branné moci. Ačkoliv měl pouze hodnost nadporučíka, mohl se zapojit do budování moderní armády. Po nástupu nacistů se dočkal generálské šarže i pozice vrchního velitele pozemních sil.

Začátek Fritschova konce nastal na schůzi špiček třetí říše 5. listopadu 1937, kde proti sobě poštval Hitlera nedostatečným nadšením pro plány vojenského řešení „otázky německého prostoru“. S ministrem války Wernerem von Blombergem vyjádřil odborné námitky, které diktátora rozlítily natolik, že se oba rozhodl odklidit z vlivných funkcí. Blomberga odvolali v lednu 1938 na základě faktu, že jeho nevěsta bývala prostitutkou. Proti Fritschovi vyrukoval Hermann Göring, který si brousil zuby na jeho post. Zveřejnil zprávu, že vrchní velitel udržoval poměr s prostitutem a představuje bezpečnostní riziko. Fritsch dal Hitlerovi čestné slovo, že jde o lež, i tak musel pozici opustit a velení převzal sám diktátor.

Zlomený vrchní velitel

Soud 18. března 1939 Fritschovo jméno očistil, avšak jeho reputace zůstala pošpiněna. Do polského tažení se generálplukovník zapojil jen coby „čestný velitel“ 12. dělostřeleckého pluku, což pro důstojníka jeho hodnosti bylo značně neobvyklé. Smrt si Fritsche našla 22. září u Varšavy, kdy při průzkumu čtvrti Praga inkasoval fatální zásah do nohy. Mnozí historici se domnívají, že zlomený důstojník do Polska odjížděl s cílem nalézt čestnou smrt, ovšem tyto dohady se zřejmě nezakládají na pravdě.

Okolnosti smrti Wernera von Fritsche popsal v protokolu jeho pobočník takto: „Naše dělostřelectvo střílelo sporadicky. Nabyl jsem dojmu, že útok už nebude pokračovat, a navrhl jsem generálplukovníkovi odebrat se do týlu. Souhlasil, načež jsme se plazením a pak polosehnutí stahovali zpět. Mezi domy se do našich linií spustila palba z pušek a kulometů. Protože jsem se domníval, že na nás střílejí vlastní vojáci, zamával jsem tím směrem. Střelba neustávala, a tak jsme pokračovali příkopem. Vtom generálplukovník utržil zásah do levého stehna, přičemž mu střela protrhla tepnu. Zhroutil se a já mu rozepnul košili, roztrhl kalhoty a začal sundávat šle, kterými bych mohl nohu zaškrtit, načež generálplukovník řekl: ‚Nechte to být.‘ Ztratil vědomí a zemřel. Mezi zraněním a smrtí uplynula sotva minuta.“ 

Šéf horské pěchoty 

Polskou generalitu zasáhly ztráty poprvé 16. září, kdy přišla o jednoho z nejschopnějších mužů. Józef Kustroń (nar. 1892) byl voják každým coulem a už na střední škole se zapojil do činnosti ilegálních skupin usilujících o samostatnost Polska. Po vypuknutí Velké války vstoupil do polských legií, v jejichž řadách utrpěl koncem října 1914 zranění u Mołotkowa. Po nejrůznějších peripetiích se na podzim 1918 dočkal zadostiučinění, když se podílel na odzbrojení Rakušanů v Krakově. Jakmile Polsko nabylo nezávislost, našel uplatnění na ministerstvu vojenství. Za polsko-sovětského konfliktu dohlížel na železniční transporty, za což obdržel nejvyšší vyznamenání Virtuti Militari.

V meziválečném období vystřídal Kustroń několik velitelských pozic u pěchotních útvarů. Během květnového převratu v roce 1926 se postavil na Piłsudského stranu a zabránil svým mužům v pochodu na Varšavu, kde chtěli podpořit stávajícího prezidenta. Ve 30. letech nejprve velel 16. divizi, roku 1935 převzal elitní 21. divizi horské pěchoty. S tímto svazkem se zapojil do obsazování čs. části Těšínska a v březnu 1939 se dočkal povýšení na brigádního generála. V době německého vpádu tvořila divize součást armády Krakov a od prvního dne se dostala do těžkých bojů. Šestnácté září ji zastihlo u Oleszyce, odkud se Kustroń pokusil probít skrz pozice 45. divize Wehrmachtu do Lvova. Padl v boji kolem 14.00 za blíže nespecifikovaných okolností a podřízení ho pohřbili přímo na bitevním poli; teprve v roce 1953 byly ostatky přestěhovány na hřbitov ve městě Nowy Sącz. 

Tváří v tvář přesile 

Už o dva dny později se snahy o protiofenzivu na Bzuře staly osudnými brigádnímu generálu Franciszku Władovi (nar. 1888), který od začátku 30. let velel 14. divizi. V polské armádě patřil mezi vysoce hodnocené veterány haličské i italské fronty. Střety s bolševiky strávil štábní prací, začátkem 20. let absolvoval důstojnickou školu v Paříži. Za bojů na Bzuře svou divizi v noci z 15. na 16. září rozpustil a rozkázal jednotlivým oddílům probít se k Varšavě. Ponechal si jen štáb a část 58. pluku, s níž hodlal překročit řeku.

Sedmnáctého září na jeho uskupení začaly dopadat granáty německé artilerie a generál utrpěl zranění hlavy. Než následujícího dne zemřel, stihl nadiktovat dopis své ženě, jenž se dochoval dodnes: „Myslím na Tebe, zatímco se obětuji pro Polsko. Vychovej našeho syna jako statečného Poláka. Vyznávám se, tvůj Frank.“

TIP: Znovuzrození německého obra: Wehrmacht na počátku války

Třetí polský brigádní generál našel smrt 22. září, kdy velel 4. pěší divizi u Łomianki. Mikołaj Bołtuć (nar. 1893) za Velké války bojoval v carském vojsku, poté se přidal k bělogvardějcům. Mezi válkami působil na varšavském velitelství a proslul jasným úsudkem i vůdčími schopnostmi. Přesto jeho povýšení na generála nadřízení několik let zdržovali kvůli Bołtućovým protináboženským postojům i výhradám vůči rozdělování peněz z armádního rozpočtu. Německý útok zahnal Bołtućovy muže do pevnosti Modlin. Do jejích zdí se však vešli jen důstojníci, a tak generál své muže demobilizoval a část přesvědčil k pokusu o průlom k metropoli. Ačkoliv dle pamětníků věděl, že Polsko nemůže vyhrát, bojoval do posledního dechu. Když ráno 22. září velel protiútoku, jeho život ukončila kulka odstřelovače. 

Pandemie covid-19 vystrašila celý svět. Musíme proti ní nasadit všechno, co máme. Teď proti koronaviru nastupuje i nejvýkonnější superpočítač světa, americký Summit. Ten sídlí v laboratořích Oak Ridge National Laboratory ve státě Tennessee a má výkon 200 petaFLOPS. 

Kdyby stejného výkonu chtěli dosáhnout lidé, muselo by 6,8 miliard lidí udělat během jedné sekundy 6,8 miliard výpočtů. Superpočítač Summit zvládne stejnou porci za jednu sekundu.

Summit dostali k dispozici biofyzici, kteří superpočítačem „prohánějí“ struktury tisícovek známých léků a dalších molekul. Snaží se najít látky, které by bylo možné potenciálně využít k boji proti koronaviru tím, že viru budou bránit v pronikání do lidských buněk. A jejich úsilí už přineslo ovoce. Po několika dnech intentizních výpočtů Summitu vědci hlásí, že mají minimálně 77 vytipovaných látek, které by mohly pomoct.

TIP: Superpočítač NASA Pleiades simuluje vznik hvězd a hvězdokup ve 3D

Povrch koronavirů je pokrytý množstvím molekul proteinu spike. Ty slouží jako nástrahy, díky nimž se virus může navázat na povrch lidské buňky, a pak proniknout dovnitř, aby ji zničil. Summit zatím analyzoval struktury více než 8 tisíc látek, včetně léků, chemikálií i látek izolovaných z řady druhů rostlin. Superpočítač zjišťuje, které z těchto látek by mohly „oslepit“ protein spike koronaviru a tím mu zkomplikovat jeho zkázonosné dílo.