Na Orknejských ostrovech, které leží na samotném sychravém severu Skotska, často řádí bouře. Ty nedávné sice způsobily nějaké škody, ale zároveň potěšily archeology. Došlo totiž k tomu, že zuřící živly na Orknejích odkryly doposud neznámou část dávného hřbitova. Své mrtvé tam ukládali Piktové i Vikingové.

Na tomto hřbitově se pohřbívalo již v polovině šestého století našeho letopočtu. V té době na Orknejích sídlili keltsky hovořící Piktové, kteří se ve středním a severním Skotsku úspěšně bránili římské invazi. Samotný hřbitov byl používaný asi 1000 let, přičemž od 9. století se tam objevují pohřby Vikingů, kteří Pikty porazili a Orkneje dobyli.

TIP: Vzácný nález: Na norském hřbitově objevili pohřbenou vikingskou loď

Vikingský hřbitov se nachází na největším ostrově Orknejí jménem Mainland, v zátoce Newark Bay. Archeologové a dobrovolníci zajišťují odkrytý hřbitov a lidské pozůstatky pomocí pytlů s pískem, aby nedošlo k jejich poškození povětrnostními vlivy. Je zde podloží z měkkého pískovce a místo je v dosahu vln, které mohou části dávného hřbitova úplně pohltit. Zřejmě se tu ještě stále nacházejí stovky pohřbených Piktů i seveřanů.

Když v polovině února dopadli japonští policisté sedmapadesátiletého Hiroakiho Suda, nejspíš neměli nejmenší tušení, s kým mají tu čest. Suda byl původně zatčen kvůli krádeži dvou cyklistických sedel v hodnotě 8 tisíc jenů (v přepočtu přibližně 1 750 korun) z parkoviště jízdních kol u vlakového nádraží v Higašiósace. Vše nasvědčovalo tomu, že půjde o jednoduchý případ – Suda při krádeži zachytily bezpečnostní kamery a on sám se k činu přiznal.

Překvapení ale přineslo až pátrání po motivu zlodějíčkova činu – během výslechu se totiž policistům svěřil, že se krádežím sedel věnuje již nejméně 25 let. Že šlo o nečekaně „plodné“ čtvrtstoletí ukázala prohlídka skladiště, které si pro své úlovky Suda pronajal. Policisté zde objevili zhruba 5 800 ukradených sedel.

Co vedlo v civilu řidiče kamionu ke krádežím sedel není úplně jasné. Se svou zálibou prý začal kvůli odreagování se a stresu před 25 lety v Tokiu a Ósace. Výpravy za trofejemi se mu ale zalíbily a díky svému povolání brzy rozšířil svůj rajón na celé Japonsko. Udivující rozsah jeho lupu dokládá i fakt, že v průměru Hiroaki Suda odcizil jedno sedlo každých 38 hodin.

TIP: Recidivistka rekordman: Za 44 let si žena z Irska vyslechla již 648 rozsudků

Překvapivě nejde o první případ vícenásobných krádeží sedel v Japonsku. Loni v říjnu byl zatčen jednašedesátiletý Akio Hatori z Tokia, kterého naštvalo, že jemu samotnému kdosi sedlo ukradl. Následně Hatori odcizil přes 159 cyklistických sedel.

Panovníci Velké Moravy věděli své o nutnosti dobrých vztahů mezi příbuznými, zvláště těmi, kteří by je mohli nahradit na jejich panovnických postech. Nicméně i tato říše se dočkala svého rodinného palácového převratu. Proběhl mezi knížetem Rostislavem a jeho synovcem Svatoplukem z dynastie Mojmírovců v roce 870. 

Kdo s koho

Je nutno podotknout, že Velká Morava v té době spadala pod vliv západní části bývalé veliké franské říše. Ne že by tamní panovníci dohlíželi na každý krok místních vládců, ale udržovali si slovo v jejich jmenování. I sám Rostislav by se dost možná na trůn nedostal, pokud by jej východofranský král Ludvík Němec nepodpořil, a paradoxně tento panovník mohl i za jeho pád.

Rostislav se ukázal být vším, jen ne poslušným vazalem, který by buď plnil přání krále Ludvíka, nebo se mu alespoň příliš nepletl pod nohy. Naopak, nejen že vedl svou vlastní politiku bez ohledu na říši (ta zahrnovala i pozvání jakýchsi dvou věrozvěstů z Byzance), ale dokonce začal proti králi popouzet jeho vlastní syny! To už bylo na krále příliš... 

Němec se zlobí

Ludvík se rozhodl využít toho, že na Rostislavově dvoře žil jako jeho mladší spoluvládce synovec Svatopluk. Moci měl méně, než jeho strýc, ale ambicí o to více. Tajně spolu připravovali Rostislavovo svržení. Morava je však malá a spiknutí se neutajilo. Svatopluk měl jen tak tak štěstí, že unikl strýcově pomstě – Rostislav jej chtěl zabít na hostině, kterou pořádal. Naopak se mu podařilo chytit do léčky Rostislava! 

TIP: Osudová léta Mojmíra II.: Krize Velké Moravy a její pád

Nad bývalým velkomoravským panovníkem pak král Ludvík vynesl tvrdý soud. Poprava? Ta by byla příliš milostivá. Pyšného knížete Rostislava nechal oslepit, vykastrovat a potupně dožít zmrzačeného a zavrženého v jednom z klášterů ve své říši. Na trůn se dostal Svatopluk.     

Jedná se o místa, kde je výslednice gravitačních sil obou těles a síly odstředivé nulová, a objekty, jež se v libračních bodech nacházejí, se tam mohou dlouhodobě udržet. Trójanů se týkají ty pozice, jež vytvářejí s Jupiterem a Sluncem rovnostranné trojúhelníky – tzv. librační body L4 a L5. Z pozorování víme, že v bodě L4 „před Jupiterem“ je trójanů asi o polovinu víc než v L5 „za ním“. Uvedená nesymetrie se považuje za jedno z velkých tajemství Sluneční soustavy.

TIP: Trojáni: Záhadné planetky, které doprovází Jupitera

Nedávno se v odborné literatuře objevila práce, která nerovnoměrný počet planetek v obou skupinách vysvětluje pomocí numerické simulace dlouhodobého vývoje trajektorie Jupitera. Ta ukazuje, že se obří planeta utvořila až čtyřikrát dál od Slunce, než obíhá nyní. Působením blízkých setkání s ostatními tělesy soustavy pak postupně migrovala do jejího středu a „nalovila“ při tom víc planetek v „návětrném“ libračním bodě L4 než v L5. Jde o zajímavou hypotézu, na její případné potvrzení si však budeme muset počkat.

Myanmarský jantar z období křídy se opravdu překonává. V poslední době nás zásobuje jedním pozoruhodným objevem za druhým. Tím nejnovějším je úžasná a velmi zvláštní fosilie maličkého dinosaura, který v pryskyřici uvízl asi před 99 miliony let. Tvor velikosti kolibříka je podle všeho nejmenším známým dinosaurem vůbec.

Dinosaurus kolibřík dostal jméno Oculudentavis khaungraae. Podle paleontologů vážil pouhé dva gramy. Navzdory drobné velikosti to zřejmě nebylo žádné neviňátko. V tlamě měl přibližně stovku drobných zubů, které byly pořádně ostré. Vlastně jde o největší počet zubů, jaký jsme u podobných dinosaurů zaznamenali. Měl zuby doslova po celé tlamě, kterou zřejmě dokázal otevírat velmi doširoka.

TIP: Objev v jantaru: Krásně zachovalá křídla z doby před 99 miliony let

Nepochybnně šlo o dravce. Odborníci se domnívají, že okuludentavis mohl vzhledem ke své velikosti lovit maximálně hmyz nebo další druhy bezobratlých té doby. V jantaru se bohužel zachovala jen hlava tohoto trpaslíka, navíc v nijak dobrém stavu. Zdá se totiž, že se do tohoto kusu jantaru provrtávali mlži a poškodili části nalezené lebky. Přesto jde o skvělý objev, který rozšiřuje naše představy o druhohorních dinosaurech.

Ferdinand I. Dobrotivý měl celkem asi třicet titulů. Narodil se v dubnu 1793 císaři tehdejší Svaté říše římské národa německého Františku II. a jeho druhé manželce Marii Terezii Neapolsko-Sicilské. A v tom vězel patrně ten největší zádrhel budoucích Ferdinandových zdravotních potíží. Jeho rodiče totiž byli bratranec a sestřenice. 

Ferdinandův děd z otcovy strany Leopold II. byl totiž bratrem Ferdinandovy babičky z matčiny strany Marie Karolíny a jeho děd z matčiny strany Ferdinand I. Neapolsko-sicilský byl bratrem jeho babičky z otcovy strany Marie Ludoviky Španělské. 

Již brzy po Ferdinandově narození se zjistilo, že dítě není zcela normální. Ostatně, jeho životopisci připomínají, že Nandl, jak chlapci doma od dětství říkali, měl namále už při porodu. Jak rostl, bylo patrné, že zdravý určitě není. Měl totiž nepřirozeně velkou hlavu s pokřiveným obličejem a věčně pootevřenými ústy. V poměru k hlavě se jeho tělo jevilo jako malé, tento vizuální jev podporovaly i jeho krátké ruce a nohy. Aby toho nebylo málo - končetiny mu zdeformovala křivice a chlapec špatně mluvil a zadrhával. 

Co všechno to dítě neumí…

Z jeho chorobopisu bychom mohli vyčíst i to, že ho trápily nervové tiky a křeče, což vedlo k tomu, že se často prapodivně šklebil. Podle lékařů byly způsobeny mezihlasivkovými štěrbinami. Ovšem nejvíce ho sužovaly záchvaty epilepsie, lidově označované jako psotník, doprovázené mozkovými problémy. Byl buď absolutně normální, nebo vůbec nebyl schopen vnímat, co se v okolí děje. Záchvaty vedly k tomu, že nezřídka upadal až do bezvědomí. Není proto divu, že Vídeňané mu říkali Trottel (tedy trouba nebo blbec). Vždyť ho dva roky museli učit, jak se napít z plné sklenice, aniž by se pobryndal. Musel konzumovat speciálně upravená jídla a učili ho chodit po cvičném schodišti.

Až do jeho desíti let jej vychovávala chůva. Časem se ukázalo, že výchova bude problémová, na což mohla mít vliv psychická nevyrovnanost, kterou tehdejší lékařská věda nedokázala patřičně podchytit a léčit. Nicméně svoji roli v tom mohla hrát i neschopnost jeho vychovatelů. Nedoporučovali mu vycházky, aby si prý nepřetížil mozek, nesměl hrát šachy, které by mohly vyvolat „přehřátí ducha“. Celé dny tak trávil zevlováním a zíráním z oken Hofburgu. Jeho jediná zábava spočívala v tom, že si vlezl do koše na papíry a kutálel se v něm po místnosti.

Nový lékař a přísný režim

Protože dosavadní léčebné procedury nezabíraly, Ferdinandův otec pozval na dvůr nového lékaře, který chlapci naordinoval zcela jiný režim. Nařídil mu běhat, hrát si s míčky, vyrábět vlastní nástroje a nářadí. Cvičil na posilnění paží, dostával lekce tance, začal jezdit na koni, dokonce se naučil střílet a šermovat.

Přes všechna omezení totiž zase tak úplně neschopný být nemohl, protože je o něm známo, že kromě němčiny hovořil dalšími čtyřmi jazyky – italsky, latinsky, francouzsky a později také česky. Přes své fyzické postižení projevoval v jiných oblastech nejen zájem, ale i talent. Hrál na klavír a trubku, velice blízký vztah choval k přírodním vědám, především k botanice. 

Ostatně, habsburská tradice velela, aby se každý mužský vyučil nějakému řemeslu. U Ferdinanda vyhrálo zahradnictví. Zajímal se i o technické novinky a pořídil si malou sbírku modelů. Bohužel, větší část svého života (přinejmenším toho vladařského) jej nemoc zbavila schopnosti zabývat se hlouběji panovnickými záležitostmi. 

Nezdařený atentát 

Ferdinandův zdravotní stav se do značné míry zhoršil, když na něj byl v srpnu 1832 spáchán atentát. Tehdy dlel se svým poučníkem v Badenu u Vídně. Dne 9. srpna si oba vyšli na procházku, když náhle padl výstřel, který prince zasáhl do ramena. Kulka naštěstí uvízla ve vatové vycpávce, takže střela způsobila jen silný krevní výron. Dědic trůnu však utrpěl šok, který ho dlouhodobě poznamenal. Sice se mu nic dramatického nestalo, ale s jeho psychikou to pořádně zacloumalo. Atentátníka okamžitě povalil na zem zahradník, který celou akci sledoval. Střelec se snažil spáchat sebevraždu, ale nakonec přispěchalo několik dalších osob, které v zahradě pobývaly a zneškodnily ho. 

Ferdinand prý vzrušeně poskakoval okolo, a pak rychle odjel do Vídně, aby vše zvěstoval otci. Atentátníkem se ukázal být tehdy pětačtyřicetiletý kapitán Franz Reindl, zadlužený chronický alkoholik. Coby náhradu za své služby armádě žádal od Ferdinandova otce 900 zlatých, ten mu ale nechal vyplatit jen 100. To Reindla vyprovokovalo k pomstě. Byl odsouzen k trestu smrti, nicméně Ferdinand prý za něj u otce orodoval, takže nakonec mu trest změnili na doživotí. 

Přežil svou smrt

Dá se říct, že letopočet 1832 byl snad nejkritičtějším rokem Ferdinandova života, neboť přestál několik epileptických záchvatů. Nejhorší situace nastala v době vánočních svátků. Očekávalo se dokonce, že nadchází jeho konec, a tak jej 19. prosince zaopatřili svátostmi umírajících. Nastal Štědrý den a během něj Ferdinanda postihlo údajně dvaadvacet těžkých záchvatů. Lékaři pomalu rezignovali. Úlevu nepřinášelo ani pouštění žilou, ani ledové obklady, ani přikládání pijavic. Na Boží hod pacient upadl do hlubokého spánku a v něm setrval celé dva dny. Probudil se úplně klidný, snad o tom, co se s ním dělo, ani nevěděl.

TIP: Historie příbuzenských sňatků: Proč incest ničí pokrevní linie

Ataky ovšem pokračovaly i v dalších letech. Léčili ho opět pijavicemi, vizmutovým práškem, koncentrovaným octem. Tyto stavy doprovázely řečové záchvaty, kdosi o něm dokonce napsal, že jeho ústa prý měla tvar trychtýře. Ferdinandův stav se sice výrazně nezlepšil, ale přece jenom z něj po smrti jeho otce v roce 1835 udělali císaře. Ve skutečnosti za něj samozřejmě vládla Státní rada složená z knížete Metternicha, hraběte Kolowrata a Ferdinandova strýce arcivévody Ludvíka I. Sám Ferdinand by na to sotva stačil. Až do jeho víceméně vynucené abdikace v prosinci 1848 se v Evropě a v zemích rakouské monarchie stále něco dělo. 

Není to tak dávno, co jsme za oběžnou dráhou Neptunu znali jenom Pluto a pár komet. Dnes je ale situace úplně jiná a postupně objevujeme další a další transneptunická tělesa. Úspěch nedávno zaznamenal i program Dark Energy Survey (DES), který detekoval celkem 316 těles za oběžnou drahou Neptunu. Z nich je 245 doposud zcela neznámých.

Jak jméno programu DES napovídá, primárně se věnuje mnohem vzdálenějším věcem, než je celá Sluneční soustava a její periferie. DES pod dobu šesti let sledoval supernovy ve vzdálených galaxiích, kvůli lepšímu pochopení stále velmi záhadné temné energie. Ta by podle současných teorií měla být zodpovědná za pozorované zrychlování rozpínání vesmíru.

Snímky z výzkumu temné energie

Velkou výhodou programu DES bylo, že pořizoval snímky, které byly velmi citlivé a pokrývaly nemalou část jižní oblohy. Student Pedro Bernardinelli z americké University of Pennsylvania si všiml, že tyto snímky mohou zachytit doslova stovky transneptunických těles.

TIP: Překvapení: Za oběžnou dráhou Neptunu je nedostatek malých těles

Bernardinelli a jeho spolupracovníci vyvinuli postup, s jehož pomocí mohli na snímcích programu DES taková tělesa z hlubin Sluneční soustavy odhalit. Prozkoumali více než 7 miliard bodů na těchto snímcích a nakonec získali asi 400 slibných kandidátů, které poté detailně prověřili. Díky 245 nově objeveným objektům se jim povedlo zvýšit počet známých těles za oběžnou dráhou Neptunu asi o 10 procent.

Na počátku září 1944 vstoupila 15. (skotská) pěší divize do Belgie. Západně od Antverp se stále nacházelo 160 000 německých vojáků, kteří zde od léta čekali na „hlavní spojeneckou invazi“. Boje opět nabraly na intenzitě. V polovině září převzali Skotové od 50. divize pozice na Albertově kanálu a v noci ze 14. na 15. září zřídili předmostí ve vesnici Aard na severním břehu kanálu Máza–Šelda.

Market Garden

Intenzivní protiútoky německých výsadkářů a samohybných děl si k udržení předmostí o rozloze sotva 900 × 900 metrů postupně vynutily přisunutí celé 44. brigády, která zde za několik dní ztratila 26 důstojníků (z toho 9 padlých) a 513 poddůstojníků a mužů (z toho 134 padlých). Od 21. září se divize začala přesunovat do Holandska s úkolem posílit u Eindhovenu obranu „pekelné dálnice“.

Náročný úkol připadl především 46. brigádě, která od amerických výsadkářů převzala úsek v lesích východně od Bestu. Převládalo deštivé počasí, vysílačky nefungovaly a vojáci byli prochladlí, naproti tomu Němci drželi domy podél železniční trati s hlavním opěrným bodem v cementárně. Tu po těžkých bojích dobyli 26. září Seafort Highlanders. Jiným praporům se dařilo méně, například rota B Glasgow Highlanders byla zaskočena nočním protiútokem a přišla o 57 mužů, tedy téměř celý svůj stav. 

Další boje v Holandsku 

Po bojích u Eindhovenu byla divize k všeobecnému překvapení na tři týdny stažena k odpočinku. Vysoké ztráty neumožňovaly doplnit pěší prapory na předepsaný stav a například Argyllové začali místo rot formovat bojové skupiny o 43 mužích, vyzbrojené sedmi lehkými kulomety, dvojicí dvoupalcových (51mm) minometů a stejným počtem protitankových vrhačů PIAT.

U ostatních praporů byla situace podobná. Koncem října se divize vrátila na frontu a byla nasazena v operaci Pheasant, která měla vytvořit podmínky ke konečnému uvolnění antverpského přístavu. Následně se přesunula do bažinatého kraje východně od Eindhovenu, odkud Němci ohrožovali Antverpy. Po neúspěšných pokusech o proražení se Wehrmacht na začátku listopadu obrátil na ústup a 15. divize se vydala za ním. Byla to bitva proti zadním vojům, blátu a minám.

Na březích Mázy

Koncem listopadu Skotové dosáhli svého operačního cíle – silně opevněného městečka Blerick, ležícího na západním břehu Mázy. Nyní byla řada na 44. brigádě, držené dosud jako záloha. Útok začal po velmi důkladné přípravě ráno 3. prosince za podpory specializovaných ženijních tanků a obrněných transportérů Kangaroo a v odpoledních hodinách byl Blerick dobyt. Rychlý pád silně opevněného města představoval pro vojáky frustrované předchozími těžkými boji u Aardu a Bestu vítanou morální vzpruhu.

Dokončení: Nespoutaný lev: 15. (skotská) pěší divize za druhé světové války (4)

Na Máze zůstali Skotové až do konce ledna 1945. Na druhém břehu se nacházela německá 7. výsadková divize, která jim při svých nočních patrolách připravila několik těžkých chvilek a pravidelně je zásobovala letáky s textem „Smrt na Máze“. V průběhu ledna také od divize odešli první vojáci, kteří měli za sebou půl roku nepřetržité služby na kontinentě.

Oproti dřívější manýristické módě plné výztuží a vycpávek přineslo nastupující baroko volnost. Oděvy díky rafinovaným prvkům (prostřihy, rozvolněná silueta postavy, vrstvení oděvních prvků, zdobení množstvím stuh a krajek) působily mnohdy jako umně naaranžované drapérie a není náhodné, že se krásně vyjímaly v pohybu. Nová móda přinesla i hru světla a stínu, kontrasty v barvách (například bílé límce na černém šatu) i materiálech (lesklé a matné látky). 

Bohatá směs vlivů

Určitá uvolněnost nastala i ve způsobu chování. Barokní móda dovolovala individualitě prosadit se, bylo na kavalírovi, aby naaranžováním svého kabátu, nasazením a ozdobou klobouku vyjádřil svou osobnost. Už za vlády francouzského krále Ludvíka XIII. se zrodil pojem cavalier à la mode (volně přeloženo švihák). 

České prostředí zůstalo ještě v první polovině 17. století především pod vlivem španělské módy, ovšem lidé se brzy začaly zbavovat oděvů, které byly spíše schránkou potlačující přirozené tělesné křivky. I zde působily módní novinky, vždyť střední Evropa zažila zuřivost třicetileté války.

Oděv se stejně jako jinde rozvolňoval. Přicházely nové vlivy například z Holandska, šat střízlivého střihu v tmavé barvě s bílými límci a manžetami zasáhl měšťany i šlechtu. V druhé polovině 17. století se i v českém prostředí prosadila se svým módním diktátem Francie. O přejímání francouzských módních novinek pak svědčí množství portrétů v našich zámeckých obrazárnách. 

Móda válečných let

Vojáci zpodobnění na dobových rytinách a portrétech působí dojmem až nedbalé elegance. Rozvolněnost oděvu tvořily podélné prostřihy kabátce, skrz které se prodíraly bohaté záhyby košil. Mohutnost vojákovi dodávaly vedle kabátce s vycpanými rameny i boty na vysokém podpatku s ostruhami. Pevná okruží nahradily volně položené límce, takže bylo i více místa pro volně kadeřené vlasy, u mužů nezvykle delší. Pro vojáka byly typické dvě části oděvu – klobouk a plášť. Měkký klobouk zvaný respondent (odpovídající, protože skutečně odpovídal povaze svého nositele) bylo možné sklopit mnoha způsoby. Stejně tak se různě aranžoval i nezbytný plášť. 

Ženy samozřejmě mužský oděv kopírovaly a aranžovaly si sukně se stejnou rafinovaností jako muži pláště. Sukně už nebyly vyztuženy obručemi, ale jen spodničkami, v evropské módě zpravidla třemi až čtyřmi. I tyto spodničky dostaly koketní označení, nejspodnější tajná, prostřední šibalka a svrchní skromná. Především francouzské varianty ženského oděvu přinesly hlubokou dekoltáž, kterou si měšťanky snažily zakrýt límci či šátky. Barokní móda si hrála na tajemnou, ale toužila být odhalena.

Dvůr Krále Slunce opanuje vkus

Dvůr Ludvíka XIV. připomínal velké jeviště, na kterém hlavní roli hrál sám král. Móda raných let jeho samostatné vlády přinesla hravost. Tvary lidského těla zmizely pod novými neforemnými kusy oděvu a mužská postava tak získala tvar trojúhelníku. Výrazné byly především kalhoty, rhingrave, nazvané podle jména holandského velvyslance. Nohavice měly tak široké, že připomínaly sukni a muži pod nimi museli nosit ještě spodky. Zespodu se navíc kalhoty bohatě zdobily volány, třapci nebo stuhami.

TIP: V hlavní roli sukně: Oblíbený kus oděvu zdobil ženy i muže!

Mnohem elegantnější byla francouzská móda od šedesátých let 17. století. Kalhoty se zúžily a kabátec (justaucops, těsně na tělo) byl vypasovanější. Charakteristickým prvkem se stala alonžová paruka, která se rozšířila v následující dekádě. Nasazovali ji i muži s vlastní bohatou kšticí. Nejdražší alonžové paruky pro aristokraty se vyráběly ze skutečných vlasů. Aby si tuto módu mohli dovolit i měšťané, zhotovovaly se rovněž paruky z žíní, kozího vlasu nebo vlny.

Dámám přinesl francouzský módní styl velice úzkou siluetu. Živůtek šatů byl znovu velmi těsný. Dámy si oblékaly se několikery sukně, delší byla často bohatě nařasená a otevřená do stran, aby dala vyniknout té spodní, kontrastní. Nejvýraznějším dámským účesem byl fontange, který dostal jméno podle jedné z milenek Ludvíka XIV. Skládal se z drátěné konstrukce potažené látkou a ozdobené stuhami, přes kterou se vlasy přetahovaly. Účes mohl dosahovat až výšky 60 centimetrů.