Označení karlínští kluci jako první podle všeho použil nekomunistický tisk v roce 1924. Chtěl jím trochu posměšně označit skupinku komunistických mládežníků mezi dvaceti a pětadvaceti lety, kteří se rázně vymezili proti stávajícímu vedení strany. Pohybovali se kolem karlínského stranického sekretariátu na tehdejší Královské třídě a scházeli se v nedalekém hostinci U Zábranských. Kdo byli tito radikálové, jak se dali dohromady a jak bylo možné, že nakonec triumfovali ve straně, v níž 70 % členstva tvořili bývalí sociální demokraté zakořenění v tradičním dělnickém hnutí z časů monarchie?

Trochu jiná KSČ

KSČ byla ve dvacátých letech minulého století mezi ostatními komunistickými stranami anomálií, jejíž podstatu vystihl rakouský sociální demokrat Otto Bauer: „Znám jen dvě dobré sociálně demokratické strany: tou nejlepší je samozřejmě rakouská strana a hned po ní to je KSČ.“ Měla velký vliv mezi dělnictvem, v poměru k počtu obyvatel to byla největší komunistická strana na světě a ve volbách v roce 1925 skončila na druhém místě.

Stranický vůdce a nedávný obhájce zachování habsburské říše Bohumír Šmeral o sobě prohlašoval: „Já hrdě říkám, jsem komunista, tj. jsem poctivý starý sociální demokrat.“ To ovšem bylo pro Komunistickou internacionálu, jejíž sekcí se KSČ přece jenom v roce 1921 stala, bezcenné. Moskevský „štáb revoluce“ potřeboval mít za jakoukoliv cenu i v Praze disciplinované bolševiky, bezvýhradně poslouchající její příkazy. 

Kominterna nakonec v boji frakcí uvnitř KSČ našla nejschopnější bolševizátory mezi karlínskými kluky. Je nutné zdůraznit, že o novém vedení se nerozhodlo v Praze, ale v Moskvě a že to bylo v době, kdy tam upevňoval svou moc Stalin. Tím se cesta naší bolševické omladiny do čela KSČ spojila pupeční šňůrou se stalinismem. „Kluci“ o sobě poprvé dali víc vědět v létě 1924, kdy se odvolávali na závěry V. kongresu Kominterny a žádali bezvýhradné dodržování moskevské linie.

Léta zrání a tmelení

Ke skupince tehdy mimo jiné patřili Jan Šverma, Pavel Reiman, Rudolf Slánský, Bruno Köhler, Josef Guttmann či jediná žena mezi „kluky“ Marie Švábová (Švermová). Znali se z pražské komunistické mládeže, schůzí i studií, věřili v Sověty a před dokončením vysoké školy dali přednost práci pro KSČ. V civilním životě nemuseli být nutně neúspěšní, jak tvrdí historik Jacques Rupnik. Před univerzitními tituly zkrátka dali přednost boji pod rudými prapory.

Měli sice určitou podporu v německých organizacích, na Slovensku a na Podkarpatské Rusi, ale v klíčových českých zemích dominovali „centristé“, a tak se vedení KSČ rozhodlo pražské hnízdo karlínských kluků rozprášit. Reimana poslali do libereckého kraje, Slánský skončil jako pomocný redaktor v Ostravě a Švermovi či Köhler byli zase vysláni do Mezinárodní leninské školy v Moskvě. 

Frekventanti Leninské školy se dostali pod ještě větší vliv Kominterny. Stali se svědky nevybíravých sovětských způsobů, osobních animozit, mocenských machinací a též rituálů počínajícího stalinismu. Rudolf Slánský se v Ostravě vyšvihl na krajského tajemníka, blíže zde poznal Václava Kopeckého a hlavně Klementa Gottwalda, který ve městě působil jako redaktor slovenského komunistického tisku a vystupoval též proti „centristům“.

Gottwald byl tehdy z karlínských kluků ve stranické hierarchii nejvýše. III. sjezd KSČ v roce 1925 ho zvolil do devítičlenného politbyra, stal se tajemníkem a dostal na starost agitačně propagační oddělení, takže se v roce 1926 stěhoval do Prahy. Ke zdánlivě rozbité frakci karlínských kluků přibyl starší, zkušenější a do budoucna klíčový muž. 

Rozhodnutí padlo v Moskvě

Od poloviny dvacátých let vystřídal v čele KSČ Šmerala, který Moskvě nevoněl, tandem Bohumil Jílek a Václav Bolen. Razili sice dogmatická hesla, ale nezvládli stranu bolševizovat. Tahle karta Kominterně zkrátka nevyšla, a tak zkusila karlínské kluky, generaci bolševických fundamentalistů bez sociálnědemokratické minulosti, kteří se blížili třicítce a až na Gottwalda zastupovali střední vrstvu funkcionářů. Gottwaldovcům hrála do not nová taktika Kominterny „třída proti třídě“. Počátkem roku 1928 ji vyhlásil Stalin a její podstata spočívala v tezi o sociálfašismu: sociálnědemokratické strany označil za úhlavního nepřítele dělnické třídy, protože jejich ministři seděli ve vládách, jež se podle Moskvy fašizovaly a připravovaly válku proti SSSR.

Následně 6. července 1928 zkrachoval takzvaný Rudý den, kdy se komunistům nepodařilo vyvolat v Praze rozsáhlé nepokoje, což gottwaldovci využili k tvrdým útokům na vedení strany. Rozkol se měl rozhodnout na brzkém VI. kongresu Kominterny konaném od 17. července do 1. září 1928. 

Delegáti kongresu z řad KSČ se do Moskvy sjížděli postupně a do jejich vystoupení před komisí exekutivy Kominterny pro projednání československé otázky se jim nepodařilo společnou řeč najít. Zprvu slabší Gottwaldův tábor naopak díky manipulaci Kominterny posílily hlasy frekventantů Leninské školy kolem Jana Švermy či Josefa Guttmanna, tiskového zpravodaje, jenž ve skutečnosti podle regulí neměl hlasovat. Tím se síly vyrovnaly, ale gottwaldovci se projevovali mnohem agilněji. Nikdy později už nebyli takto stmelení a v letní Moskvě roku 1928 nastala jejich hvězdná hodina. Když zástupce Kominterny jejich aktivity ocenil a Jílkovu linii označil za nesprávnou, vraceli se z kongresu jako vítězové. 

Boj na domácí frontě

Napřed však poslali do Prahy Marii Švermovou, aby tajně jednala o výsledcích moskevského kongresu. Tím karlínští kluci v nastávajícím boji o členstvo získali časový náskok. Brzy je podpořil i otevřený list exekutivy Kominterny KSČ, uveřejněný koncem září 1928 ve stranickém tisku pod názvem Od oportunistické pasivity k bolševické aktivitě. Listu odpovídaly i změny v politbyru KSČ. Na konci září do něj přibyli gottwaldovci Július Verčík a Evžen Fried a začátkem listopadu též Josef Guttman. Gottwald, Fried a Verčík se nově stali také členy ústředního sekretariátu a z rozhodnutí Kominterny měli právě oni připravit podklady pro chystaný prosincový V. sjezd KSČ. 

Jenže domácí kolo bitvy o směřování strany se proměnilo ve stovky bouřlivých schůzí, a tak byl sjezd na doporučení Kominterny odsunut na únor 1929. Do té doby měli gottwaldovci, scházející se v kavárně Opera, v regionech posílit. Klíčové personální otázky však řešili skryti před možnými zraky jílkovců ve velkém bytě Gottwaldova známého Rottera na Vinohradech.

Diskutovalo se tam dlouho do noci a někdy bývalo hodně dusno. Přítomní se přeli o to, zda mají v novém vedení stanout i „centristé“ Šmeral a Zápotocký, kteří se během rozkolu v Moskvě drželi stranou. Aby se Kominterně Gottwaldovo křídlo nerozpadlo, vyslala v listopadu do Prahy svého emisara Gustava Henrykowského (zvaného Ziegler) a ten proti Friedovi a Reimanovi podpořil Gottwaldův pragmatický názor, že v současné situaci by bez „centristů“ jejich cesta k ovládnutí sekretariátu nemusela dobře dopadnout. 

Někdy v tu dobu se asi Gottwald rozešel s Verčíkem, se svým dávným soudruhem z časů začátků na Slovensku, což historik Ján Mlynárik označil za Gottwaldovu první zradu. Verčík pak byl na V. sjezdu obviněn z nacionalismu kvůli „žilinskému manifestu“ žádajícím samostatnost Slovenska, přičemž Gottwald mlčel. Dnes víme, že text manifestu napsal Gottwald. 

Převratný sjezd

V pořadí V. sjezd KSČ probíhal od 18. do 23. února 1929 a vzhledem k policejním opatřením se konal na pěti místech: v sále libeňské restaurace Čechie, v Národním domě na Vinohradech, v Obecním domě v Karlíně, v Domovině v Holešovicích a poslední dva dny v Národním domě na Smíchově.

TIP: Poslední ze zavržených: Komunista Osvald Závodský popravě neunikl

Odehrál se v režii trojice Gottwald, Fried a Reiman, jenž vystřídal Verčíka. Ovládli politbyro i sekretariát. Začaly časy realizace Gottwaldova sjezdového hesla o vypořádání se s „likvidátory“. Stalinistický fundamentalismus skutečně zlikvidoval starou KSČ.

Karlínští kluci vstoupili do dějin a zároveň se rozešli, neboť triumvirát Fried-Gottwald-Reiman neměl dlouhého trvání. Jediným vůdcem KSČ se stal v roce 1929 Gottwald. Prokázal k Moskvě naprostou loajalitu a navíc to byl jediný z trojice, kdežto Reiman i Fried reprezentovali menšiny ve straně – její německou, respektive slovensko-maďarskou část, a oba byli navíc Židé. Čekalo je „povýšení“ do Moskvy ke Kominterně a následovali tak osud Bohumíra Šmerala. 

Písečné pláže lemují asi třetinu světového pobřeží a na rozdíl od útesů a skalnatého pobřeží jsou obzvláště citlivé na změny hladiny moří. V blízkosti těchto pláží žije zhruba 10 % světové populace a slouží jako důležitá centra pro rekreaci, turistiku a průmysl. Podle studie zveřejněné v časopise Nature Climate Change čeká tyto oblasti nepříliš radostná budoucnost. Vědci předpovídají, že do konce století by až polovina světových písečných pláží mohla zmizet v důsledku eroze.

Zmíněná pesimistická předpověď vychází z dat shromážděných během posledních 35 let pomocí satelitů a kombinace klimatických předpovědí za posledních 80 let. Z těchto údajů badatelé získali představu, jaký by mohl být na konci tohoto století osud písečných pláží. Z modelu jasně vyplývá, že pokud nedojde k výraznému omezení emisí uhlíku, zmizí až 50 procent všech dnešních písečných pláží.

TIP: Stoupající hladina moří a USA: V ohrožení jsou miliony Američanů

Změny ale podle vědců pocítíme mnohem dříve – už za 30 let, by mělo být asi 14 procent pláží světa vážně narušených erozí stoupajících vln oceánu. V současnosti podle vědců eroduje až čtvrtina světových pláží rychlostí půl metru za rok. Znamená to, že zhruba 28 tisíc čtverečních kilometrů pláží již nenávratně pohltilo moře.

Závažnost mizení písečných pláží bude de má na různých pobřežích lišit. Nejcitelněji by změna mohla postihnout africkou Gambii a Guinea-Bissau, kde zmizí přes 60 procent písečných pobřeží. Pláže budou intenzivně mizet také v Austrálii, Kanadě, Chile, Mexiku, Číně, Spojených státech, Rusku nebo Argentině. To by mohlo vážně postihnout turistický průmysl v řadě zemí.

Slané jezero v Akrotiri, ležící nedaleko kyperského Limassolu, je zhruba tři kilometry široké a přibližně pět kilometrů dlouhé. V létě je zcela vyschlé a částečně slouží jako nepříliš bezpečná dopravní cesta, na níž někdy na dlouho zapadnou i terénní vozidla. V osadě Akrotiri se nachází vzdělávací centrum s ukázkou biologie ptáků, na jehož střeše je pozorovatelna vybavená těmi nejlepšími teleskopy. Jde totiž o oblíbené zimoviště plameňáků růžových (Phoenicopterus roseus), jejichž pravidelná sčítání zde biologové provádějí.

Koloběh kyperských jezer

Velká solná jezera v Larnace a u Limassolu v létě úplně vysychají. Když ale ke konci kalendářního roku přijdou deště, pustá plocha rázem ožije. V roce 2010, kdy jsem na Kypru dlouhodobě pobýval, se deště zpozdily a první kapky spadly až v polovině prosince. Mělká jezerní plocha u Limassolu se zaplnila téměř okamžitě, první ptáci se jako zázrakem objevili už za několik dní. Nejprve jich tady byly stovky, pak tisíce. Úžasná podívaná! Začátkem ledna se část růžových opeřenců přesunula do asi 70 km vzdáleného jezera v Akrotiri a později se za nimi vydali také ti ostatní. Larnacké jezero osiřelo. V průběhu dalších měsíců ptáci mezi oběma jezery migrovali, ale žádné z nich nebylo nikdy úplně bez plameňáků.

Zpočátku byla voda pouze uprostřed lagun, ale po každém dešti se vodní plocha rozšířila o desítky metrů. Dno je naprosto nepropustné, takže úbytek vody je závislý pouze na odparu. Přibývající voda postupně zatopila i většinu přístupových cest, takže nebyly sjízdné ani automobily s náhonem na čtyři kola. V březnu se začal počet zimujících ptáků snižovat a sestavené páry postupně odlétaly. Koncem dubna na místě zůstalo už jen několik set nevybarvených loňských mláďat a dospělí ptáci, kteří nevytvořili páry.

Vzduch plný růžových per

Vždy, když jsem se za plameňáky vydával, musel jsem podstoupit dost namáhavou pouť doprostřed jezera. Nejprve jsem prošel rozsáhlými porosty slanorožce evropského (Salicorna europaea). Unikátní rostlina, která se používá v kosmetickém průmyslu i potravinářství, se celé léto obejde bez vody a v zimě je pod hladinou. Voda byla křišťálově čistá a zpočátku velmi slaná. S přibývajícími dešti salinita slábla. Přihrbený v maskáčích jsem se pomalu kradl dopředu a vždy po pár metrech jsem si sedl na nízkou stoličku, abych zkusil plameňáky zachytit. Trvalo to hodiny a já často odcházel se zmáčeným pozadím.

Musel jsem být opatrný, protože jakmile jsem překročil konstantní útěkovou vzdálenost plameňáků, začali ustupovat. Když se cítili kriticky ohroženi, vznesli se do vzduchu. Někdy jejich únik uspíšily volavky, které s plameňáky sdílely jezerní hladinu. Jejich útěková vzdálenost je totiž kratší, a když zvednou poplach, plameňáci se k útěku přidají. Ptáci se zvedali postupně a přelet hejna trval poměrně dlouho. Většinou vzduchem dopluli o nějaký kilometr dál a zase se pohodlně usadili. Většinou jsem je už nepronásledoval. Pohled na tisíce letících růžových krasavců, kteří v dálce připomínali mrak sarančí, byl každopádně nezapomenutelný zážitek.

Potrava pro desetitisíce

Místní biologové mi říkali, že na Kypru plameňáci nikdy nezahnízdili. Udivilo mě proto, když jsem v jezeře Akrotiri objevil hnízdní kolonii z předchozího roku. Těšil jsem se, až plameňáci začnou znova stavět, ale k tomu nedošlo, i když vody bylo stále dost a šedé bahno bylo ke stavbě hnízd ideální. Zřejmě ke klidu ptáků nepřispívají toulaví psi, vždyť v obou lagunách jsem našel několik roztrhaných ptáků. Objevil jsem také jednoho úplně vysíleného jedince bez známek zranění. Na nohy jsem ho ale už bohužel nepostavil.

Záhadou pro mne bylo, čím se tak ohromná masa ptáků vlastně živí. Nemohl jsem si nevšimnout, jak plameňáci systematicky prošlapávali vrchní vrstvu mazlavého jílu. Většinou pracovali v malých skupinkách. Někdy, když se na jednom místě shromáždilo velké množství ptáků, se mi zdálo, že je zdroj potravy opravdu vydatný. Pokoušel jsem se zjistit, co je v mazlavém jílu ukryto, ale ve zkalené vodě jsem nic neviděl. Místí odborníci tvrdili, že plameňáci se živí žábronožkami solnými (Artemia salina), drobnými korýši, kteří jsou jistě známí českým akvaristům. Ti před obdobím sucha kladou ohromné množství vajíček, jež se vznáší po hladině. Žádná jsem sice nezahlédl, ale koncem dubna jsem v mělké vodě objevil drobné černé korýše. Nezdálo se mi, že by jich bylo tolik, aby uživili takové množství ptáků. Je známé, že plameňáci dokážou z vody a bahna filtrovat neviditelné mikroskopické řasy. Na takové množství ptáků tady takto drobných organismů musely být metráky, ale jiné vysvětlení není.

Bosky za časnými návštěvníky

O tom, jak je každý rok v přírodě specifický, jsem se přesvědčil v dalším roce. U moře, kde jsme pobývali, ještě nesprchlo, a tak jsem se počátkem října vydal k vyschlému jezeru. Jenže už zdálky vidím, jak se na ploše něco třpytí. Že by fata morgana? Omyl, je to skutečně voda. V horách několikrát vydatně zapršelo, takže se spodní voda zřejmě vytlačila nahoru. Solné jezero v Akrotiri se tento rok naplnilo (asi tak z pětiny) už koncem září. Dalekohledem zkoumám plochu. Proti slunci se hladina chvěje, ale mám pocit, že vidím nějaké ptáky. Po dalším pochodu zřetelně rozeznám stovky volavek popelavých, k mému údivu je mezi nimi asi padesát plameňáků.

Hned se pouštím za nimi doprostřed jezera. Čirá teplá voda sahá nad kotníky a mazlavé bláto mi brzo zouvá boty. Jdu dál bosky. Mám pocit, že z loňského roku mám dobrý odhad, co si mohu dovolit, ale plameňáci najednou začínají startovat. Zřejmě to souvisí s tím, jak málo je zatím vody. Plameňáci krouží kolem malé zaplavené laguny a hledají vhodné místo na přistání, nalétají přímo nade mě. Teprve později při prohlížení snímků mezi letícími plameňáky objevím také jednu husici liščí (Tadorna tadorna). Volavky se od „leteckého dne“ distancují, popoletěly jen pár metrů. Na cestě ke břehu vytahuju boty z bahna. Solná krusta mi křupe pod nohama. Bahno je tak přilnavé, že mizí až po druhém koupání v moři, chodila rozežraná od soli v noci nepříjemně pálí.

Rozluštěná záhada

Plameňáků postupně přibývá, ale bohužel se pořád drží s mnohem ostražitějšími volavkami. V hejnu se zdržují taky dva kolpíci bílí (Platalea leucorodia) a jeden jeřáb popelavý (Grus grus).

Je prosinec, opět zapršelo a vody přibylo. Po ránu je dost studená, ale rychle se ohřeje a dá se to vydržet. Plameňáci přibývají snad každým dnem, bioložka v infocentru jich napočítala už 6 000. Předcházejícího roku jich tady bylo 15 000. Stále přilétají noví, před Vánocemi jich je podle mého odhadu nejméně dvacet tisíc. Objevilo se také velké hejno husic liščích a několik jespáků bojovných (Philomachus pugnax).

TIP: Neodhalený ptačí ráj: Zajímavé ptačí lokality v Chile

Podařilo se mi rozluštit záhadu z předchozího roku, kdy jsem na mnoha místech viděl v bahně zřetelné kruhy a považoval je za hnízdní kolonii z předchozího roku. Tentokrát jsem měl na vlastní oči možnost vidět, jak bahnité kruhy vznikají. Někteří ptáci chodili v kroužku a vyšlapávali bahno do středu. Zřejmě šlo o počátek rituálu stavby hnízd, který, pokud vím, nebyl zatím popsán. (V zoologických zahradách plameňákům základy hnízd stavíme.) To byla ovšem zároveň poslední fáze výstavby, do níž se ptáci pustili. Koncem roku 2011 moje práce na Kypru skončila a o dalším dění na jezeře mě pravidelně informovali přátelé. Následující leden a únor byly na Kypru extrémně deštivé, což plameňákům vyhovuje. Biologové jich tehdy na jezeře napočítali neuvěřitelných 35 000.

Americká robotická laboratoř Curiosity na Marsu sice občas čelí technickým problémům, jinak je ale neúnavná. A její práce přináší stále nové a nové objevy. Mezi ty nejzajímavější patří objev organických látek ze skupiny thiofenů, k němuž došlo v minulých letech. Thiofeny jsou heterocyklické organické sloučeniny, v nichž je jeden uhlík v pětičlenném cyklu nahrazený sírou.

Astrobiolog Dirk Schulze-Makuch z americké Washington State University a jeho kolegové věří, že objevené molekuly thiofenů, které pocházejí ze 3,5 miliard let starých sedimentů, mohly vzniknout díky dávným živým organismům na Marsu. Na Zemi se thiofeny nacházejí například v uhlí anebo v ropě.

Biologický nebo nebiologický původ?

Thiofeny mohou vznikat abiotickou cestou termochemickými procesy, při nichž je ale nutné poměrně značné teplo. Zároveň je také mohou vytvářet bakterie. Otázkou tedy je, jak vznikly nalezené thiofeny na Marsu. Podle Schulze-Makucha a spol. by podobný nález na Zemi měl velmi pravděpodobně biologický původ. Ale na Marsu to není tak snadné zjistit.

TIP: Napínavá story pokračuje: Rover Curiosity objevil na Marsu velké množství metanu

Chemicky je možné thiofeny připravit termochemickou redukcí sulfátu. Tato reakce ale vyžaduje minimální teplotu 120 °C. Na Marsu jsou sopky, takže tam v minulosti muselo docházet k sopečným erupcím a další vulkanické aktivitě. Také tam občas dopadají meteority. Při podobných událostech se určitě vyskytly i vyšší teploty. Autoři studie jsou ale přesvědčeni, že tyto procesy nepostačují k tomu, aby vysvětlily množství thiofenů, jaké detekovala Curiosity. Na definitivní rozřešení si zřejmě budeme muset ještě nějakou dobu počkat – odpovědi by mohla přinést příští generace roverů nebo výzkum lidských kolonistů na Marsu.

Počátkem 19. století působilo v českých zemích několik výrobců klavírů. V Praze to byli Antonín Weiss, Leopold Sauer či Jan Zelinka, v Jaroměři pak Amant Kunz. Jen obtížně ale konkurovali výrobcům kvalitních klavírů z Vídně, odkud k nám nástroje pronikaly.

Teprve založení firmy Petrof roku 1864 přineslo obrat. Klavíry této značky brzy zaujaly nejen stálá místa ve známých koncertních halách, ale oblíbila si je i řada významných osobností. Z oblasti klasické hudby to byli například Rudolf Firkušný či Svjatoslav Richtěr. Své stoupence ale našel Petrof i v hudbě jazzové a populární .

Truhlář stavitelem

První zmínka o rodině Petrofů pochází z roku 1740, kdy se ve Mšeně u Mělníka usadil Martin Pietrov, nejstarší ověřený předek Antonína Petrofa. Záznamy, které byly pořízeny při křtu jeho dětí, pocházejí z místní matriky a jsou psané latinsky. Martinus Petrof, který se živil jako voskař, se v Mšeně oženil s Rosalií Živnou a narodili se jim dva synové – Josef Antonín a František Jiří. Slavná rodová větev Petrofů, stavitelů pian, pochází od Františka Jiřího.

Jeho nejstarší syn Jan Křtitel Petrof, povoláním truhlář, je ale poměrně neznámou postavou, protože veškeré záznamy o něm zničil požár. Důležité ovšem je, že jeho druhorozeným synem byl právě Antonín Petrof, zakladatel v budoucnu tolik úspěšného podniku. 

Antonín se narodil 15. srpna 1839 v Hradci Králové a měl se stát truhlářem. Řemeslu se učil v dílně svého otce v Hradci Králové v Rokytanské ulici 61. Své dovednosti se ale rozhodl rozšířit o umění stavitelství pian. Jeho příklonu k hudebním nástrojům přitom pomohla náhoda, kdy na jednom kůru objevil klavír a uvědomil si, že by to mohl být dobře prodejný artikl. Z obchodního hlediska byla práce stavitele pian velice lákavá. V českých zemích téměř žádný výrobce neexistoval a z Vídně se klavíry dovážely poměrně těžko, protože v té době ještě železniční doprava nefungovala a velká křídla musela vážit cestu na koňském povoze.

V roce 1857 tedy Antonín odešel do Vídně. Zkušenosti zde získal u svého strýce Johanna Heitzmanna, který vlastnil malou továrnu na klavíry. Učení ale nebylo vůbec jednoduché. Výroba se tehdy ještě nedělila na jednotlivé části, a proto se Antonín musel naučit celý výrobní proces až do posledního detailu. Přesto se po čtyřech letech stal stavitelem klavírů a nastoupil u klavírnické firmy Ehrbar a později také u firmy Schweighofer, kde sbíral nové poznatky v praxi.  

Z dílny do továrny

Po svém návratu do Hradce Králové roku 1864 začal Petrof se stavbou svého prvního nástroje, který po několikaměsíční práci úspěšně dokončil. Byl opatřen vídeňskou mechanikou a o rok později putoval do rukou jednoho z hradeckých měšťanů, místního řezníka Josefa Petříčka. A tak 25. února 1865 přihlásil Petrof novou živnost. 

V začátcích mu byla útočištěm otcova truhlářská dílna, která se následně změnila na klavírnickou. Ještě téhož roku z ní vyšly čtyři nástroje. Výrobu a vcelku úspěšný začátek ale přerušila roku 1866 prusko-rakouská válka. Když se Petrof poté ke své práci vrátil, přestávala mu už malá dílna stačit. Proto na hradeckém předměstí koupil bývalý hostinec U Města Brna a další pozemky, aby na nich mohl v roce 1874 postavit novou dílnu a přestěhovat sem většinu výroby. Původně se továrna nazývala Antonín Petrof Fortepiano – Fabrikation a pracovalo v ní pouze šest zaměstnanců. 

Jedním z významných mezníků v životě Antonína Petrofa, ale také v historii podniku, byl rok 1869. Antonín si vzal za manželku Marii Götzovou, která se mu stala oporou v rodině i firmě. Později se jim narodili tři synové – Antonín, Jan a Vladimír. 

Petrof byl nejen velice ctižádostivý a průbojný, ale zajímal se i o nové technologie. Jeho továrna byla proto první, která v Hradci Králové používala k pohonu strojů páru. Parní stroj znamenal pro továrnu posun. Rozvedlo se díky němu elektrické osvětlení a nahradily se petrolejové lampy, kterými se do té doby svítilo. Petrofova továrna se tak stala jedním z prvních elektrifikovaných podniků ve městě.

Dvorní dodavatel pian

Roku 1880 se v podniku začala vyrábět první pianina a o rok později i vlastní klávesnice a mechaniky, čímž se závod stal zcela soběstačným. Poprvé v celém Rakousko-Uhersku zavedl Antonín Petrof do výroby místo dřevěných rámů rámy kovové. Důležité také bylo postavení vlastní pily na zpracování dřeva a vybudování nové třípatrové tovární budovy, která umožnila další rozvoj výroby. Tomu nezabránily ani dva velké požáry.

První z nich vypukl u parního stroje v sušárně dřeva 24. ledna 1890. Díky včasnému zásahu královéhradeckých hasičů, jimž vydatně pomáhali Petrofovi dělníci, se podařilo továrnu před ohněm ochránit, takže mu podlehla jen zmíněná sušárna. Další požár vypukl 22. listopadu 1901 mezi strojírnou, kotlárnou a přilehlými dílnami. Zničil parní stroj, kotel, veškeré strojové vybavení a dílny v jižním křídle, sušárnu a uskladněné suroviny i hotové výrobky. Zbytek továrny s obytným stavením se ale podařilo zachránit.

TIP: Stolař z Boppardu: Kdy „ohnul“ Michael Thonet první židli?

Antonín Petrof škodu překonal. Jeho klavíry zanedlouho prosluly a byly žádány nejen v domácnostech, ve školách, v místních divadlech a koncertních síních, ale také za hranicemi. Už roku 1894 se jeho piana začala vyvážet do ciziny a během 20 let stačil založit filiální závody v uherském Temešváru a ve Vídni. Díky úspěšnému rozvoji firmy získal roku 1899 od rakouského císaře titul dvorního dodavatele a továrníka pian.

Když hrdiny série filmů o Predátorech pronásledují nelítostní mimozemští zabijáci, může je prozradit jejich tělesné teplo. Predátoři totiž vidí ve velkém rozsahu spektra elektromagnetického záření, a když jsou na lovu, primárně využívají infračervené záření. Díky tomu vnímají teplo, které vyzařují lidé i další tvorové, stejně jako objekty, co jsou teplejší než okolí.

Kdyby se Predátor vyskytl v našem světě, mohli bychom pro svou ochranu použít zajímavou technologii, kterou vyvinuli američtí odborníci. Je to nositelné zařízení, které dokáže svého majitele skrýt před pátráním senzorů detekujících teplo, jako jsou například brýle či dalekohledy pro noční vidění. Tato technologie se přitom dokáže rychle přizpůsobovat změnám teploty, ale uvnitř má stále teplotu lidského těla. Díky tomu je pro uživatele příjemná a příliš ho neobtěžuje.

TIP: Jako z Harryho Pottera: Kanadská společnost vyvinula štít neviditelnosti

Nová maskovací technologie je založená na materiálu, který je podobný vosku, ale má složitější fyzikální vlastnosti. Bod tání tohoto materiálu je asi 30 stupňů Celsia, což odpovídá průměrné teplotě na povrchu lidského těla. Pokud je teplota okolí vyšší než 30 °C, materiál se nataví a stabilizuje, přičemž izoluje teplo těla maskovaného člověka. A když je okolí chladnější, materiál se postupně zpevňuje a přitom stále funguje jako izolační vrstva. Povrch materiálu přitom může dosáhnout teploty od 10 do 38 °C, za méně než minutu.

Sověti vypustili 4. října 1957 první umělou družici Země – Sputnik. Vážila 83,6 kg, zatímco chystaný americký Vanguard měl mít osmkrát méně. Američané byli v šoku: s tím se muselo rychle něco udělat. 

Předchozí část: Vznik pod tlakem Sputniku: Jak se zrodila mocná NASA (1)

Výbuch v přímém přenosu

Americká družice Vanguard odstartovala na špici Vikingu 6. prosince 1957, z Raketového zkušebního střediska vojenského letectva na floridském mysu Canaveral. Dvě sekundy po zážehu motorů však explodovala. Došlo tak ke krachu v přímém televizním přenosu! Spojené státy se tudíž musely smířit s tím, že jejich první umělé kosmické těleso se do historie nezapíše ve stejném roce jako dva sovětské Sputniky. 

Teprve poté dostal příležitost Wernher von Braun, konstruktér německého původu, který postavil bojovou raketu V-2 pro Hitlera. Měl vyzkoušený vojenský nosič Jupiter-C, přejmenovaný na Juno I, nicméně družice chyběla. Von Braun tedy požádal Williama Pickeringa, ředitele Laboratoře proudových motorů v kalifornské Pasadeně, aby ji urychleně postavil. Pickering navrhl válec o průměru 15 cm, délce 2 m a hmotnosti 14 kg; přístroje dodal James Van Allen z University of Iowa.

Braunova raketa Juno I tak s první americkou družicí – Explorerem 1 – odstartovala v noci z 31. ledna na 1. února 1958. Následující sondě Explorer 2 se nepodařilo opustit atmosféru Země, Explorer 3 však hned v březnu opět uspěl. Začátkem května ohlásil profesor Van Allen první výsledky vesmírného výzkumu: Družice Explorer 1 a 3 zaregistrovaly dosud neznámé pásy záření obklopující naši planetu (jež dostaly později jméno právě po Van Allenovi). Šlo o první a velmi zásadní objev – tohle nikdo nečekal.

Mají nás na mušce!

Mezitím však Národní zpravodajský odhad CIA ze 7. prosince 1957 předpovídal, že SSSR bude mít do tří let nejméně sto mezikontinentálních raket v operačním stavu. Vůdce demokratické většiny v senátu Lyndon Johnson ustavil podkomisi, která zahájila debatu o této „raketové propasti“. Demokraté útočili na republikána Eisenhowera: „Vaše vláda ve vývoji bojových raket zaspala! Teď nás drží Sověti na mušce a my nemáme nic!“ 

Prezident na oplátku oznámil: „Změní se příprava vědeckých a technických kádrů a vláda podstatně zvýší dotace na školství a výzkum.“ Pentagon dostal rozkaz urychlit vývoj nových raket. Eisenhower vytvořil úřad svého vědeckého poradce a do této funkce jmenoval profesora Jamese Killiana. Jeho výbor pak prezidentovi doporučil i založení speciální instituce, jež by zastřešovala čistě vojenský výzkum. Bílý dům proto nařídil Pentagonu, aby ustavil Agenturu pro pokročilé výzkumné projekty neboli Advanced Research Projects Agency (ARPA, dnešní DARPA).

O odpovědnost za vesmírný výzkum se však strhl boj. Vojáci si chtěli oblast ponechat, neboť oni přece vyvíjeli rakety, které měly družice a další tělesa vynášet do kosmu! Jenže Killian řekl 30. prosince 1957 prezidentovi: „Mnoho vědců s monopolem Pentagonu na vesmír nesouhlasí. Měli bychom vytvořit organizaci pro civilní výzkum kosmu a dále urychlit práce na vojenských raketách i výzvědných družicích.“

Armáda jde stranou

Vojenské letectvo v lednu 1958 iniciativně přispěchalo se studií o výzkumu kosmu. Úřad na podporu leteckého výzkumu NACA už tři roky vyvíjel raketové letadlo X-15 pro rychlosti pětkrát přesahující rychlost zvuku. Tento „stroj pro práh vesmíru“ měl pomocí rakety vystřelovat družici na oběžnou dráhu, ale stejně jako mnohé jiné projekty trpěl nedostatkem peněz. Poté se letectvo společně s NACA pustilo do jednomístného kosmického kluzáku X-20 či Dyna-Soar. A v prosinci 1958 započal vývoj první generace kosmických lodí, jež později dostaly název Mercury.

Už začátkem února 1958 nařídil Eisenhower Killianovi: „Vypracujte návrh na vytvoření civilní organizace pro vesmír.“ O měsíc později doporučil Poradní výbor pro vládní instituce prezidentovi, aby „byla vedoucí úloha v civilní kosmické činnosti svěřena posílenému a přetvořenému Národnímu poradnímu výboru pro letectví“ – tedy NACA. 

V polovině dubna 1958 dostal Kongres návrh zákona o přeměně NACA v Národní úřad pro letectví a vesmír. Po třech měsících ho schválil a Eisenhower jej podepsal 29. července. Současně přitom nařídil, že bude nově vzniklá NASA odpovídat za kosmické lety lidí – vojáci měli mít jiné úkoly.

Příliš opatrný kandidát

Prvním ředitelem NASA se měl stát dosavadní šéf NACA, šedesátiletý Hugh Dryden. Mezi odborníky se těšil vysoké reputaci, podřízení i nadřízení si ho oblíbili a jako manažer se osvědčil. Potom však jeho hvězda pohasla. Před výborem Sněmovny reprezentantů pro kosmonautiku a vesmír 1. srpna 1958 řekl, že nechce vkládat peníze do velkých projektů, jejichž výsledky nejsou zcela jasné. A tím kongresmany popudil: „Musíme přece Sověty v kosmickém závodě trumfnout!“ 

TIP: Generálka na dobytí Měsíce: Program Gemini a počátky Apolla

Začátkem srpna zatelefonoval Killian Thomasi Glennanovi, rektorovi Case Institute of Technology v Clevelandu, aby přijel do Bílého domu. Třiapadesátiletý Glennan pracoval v různých podnicích, často ve vedoucích funkcích, za války řídil některé důležité strategické projekty a jako šéf Caseova institutu pomohl škole mezi přední americké techniky. Killian mu nabídl funkci prvního ředitele NASA, přičemž Dryden měl zůstat jeho náměstkem. S novým rozpočtovým rokem začala 1. října 1958 nová agentura fungovat – a závody o dobývání vesmíru mohly vypuknout naplno. 

Lidé svým odpadem neznečišťují pouze lesy a řeky, ale dokonce i vesmír. NASA monitoruje na zemské orbitě přes 14 tisíc objektů větších než 10 cm. Jde mimo jiné o vysloužilé satelity nebo použité části raket. I malé střípky však mohou poškodit fungující kosmická zařízení, a to v důsledku rychlosti, jíž se pohybují. Na zmíněné relikty doplácely například raketoplány, jejichž okna se musela často měnit i po kolizi s částicí menší než 1 mm. Družice se pak při takových srážkách mnohdy zničí úplně. 

TIP: Nad Pensylvánií se tento týden mohou srazit vyřazené satelity

Společnosti, které satelity vypouštějí, je proto po ukončení mise zbrzdí, načež staré zařízení postupně klesá do atmosféry, kde se rozpadne a shoří. Aktuálně se také vyvíjejí technologie, které by umožnily shromažďovat odpad přímo ve vesmíru pomocí sítí nebo harpun a nechat ho zaniknout v zemském ovzduší.

Bezzákluzová puška Carl Gustav se ve verzi M3 nachází i ve výzbroji AČR a užívá ho několik desítek dalších armád. Odborníci dnes tuto univerzální zbraň zpravidla řadí mezi pancéřovky, anglické zdroje o podobných konstrukcích hovoří jako o recoilless rifles (bezzákluzových puškách).

Nárůst dostřelu i ráže 

Britský vývoj vedl za druhé světové války Charles Burney. Po pokusech s „bezzákluzovou brokovnicí“ proti bunkrům se vrhl na protitankové prostředky a představil zbraň Ordnance, RCL, 3.45 in odpalovanou z ramene i trojnožky. Pětikilovými náboji měla ničit obrněnce i beton, ale kvůli potížím s odvodem plynů se do služby nedostala. Získané zkušenosti pomohly Britům při konstrukci poválečných zbraní řady BAT (Battalion, Anti Tank). Nejvýkonnější z nich nesla název L6 WOMBAT a mohla se pochlubit ráží 120 mm.

Přes snahu o snížení hmotnosti použitím hořčíkových slitin vážila zbraň o délce 3,86 m přes 300 kg a musela se přepravovat v zápřahu za terénními vozy. Stala se klasickým příkladem poválečného trendu, kdy armády místo reaktivních protitankových zbraní s malým dostřelem začaly preferovat těžší bezzákluzové kanony. „El šestka“ měla i další rys typický pro děla této kategorie, a to zástřelnou zbraň v podobě spřažené pušky M8C ráže 12,7 mm. Trajektorie jejích střel odpovídala balistické křivce granátu – jakmile obsluha půlpalcovým projektilem zasáhla cíl, odpálila hlavní zbraň. WOMBAT našel uplatnění u britských a australských paragánů i mariňáků a zastřílel si ve Vietnamu.

Zahanbit se nenechali ani Američané a už za korejské války bezzákluzové zbraně masivně nasadili – byť šlo ještě o lehčí typy. Oblibě se těšila z ramene odpalovaná M18 ráže 57 mm nebo model M20 používaný vzhledem ke kalibru 75 mm z tripodu. Přechod ke zbraním s větší účinností i dostřelem předznamenal typ M67 ráže 90 mm nebo M40 ve 105mm kalibru. Ze sovětských zbraní zavedených do služby v 50. a 60. letech lze jmenovat SPG-9 (73 mm), B-10 (82 mm) nebo B-11 (107 mm). Ačkoliv jsou dnes už zastaralé, v menších počtech se stále objevují v rukou povstalců a guerillových oddílů v Sýrii, Iráku nebo Jemenu. 

Ve Vietnamu 

Ve výzbroji standardních armád nicméně už v 70. letech začaly bezzákluzové protitankové kanony ustupovat řízeným střelám. I když měly stále výhodu v použitelnosti na extrémně krátkou vzdálenost (zatímco naváděná raketa potřebuje za letu cíl detekovat a zaměřit), všechny ostatní trumfy se nacházely na straně jejich nástupců: nižší váha, větší přesnost i možnost osazení různými typy hlavic.

Bezzákluzové „roury“ tak setrvaly jen u útvarů nasazených v extrémně chladném podnebí, kde elektrické systémy a baterie raketových kompletů selhávaly. Kupříkladu v US Army měl poslední výkřik bezzákluzových děl podobu obrněnce M50 Ontos, který nesl šest M 40, a námořní pěchota si ho oblíbila při ničení pozemních cílů ve Vietnamu. 

Ústup ze slávy

V 21. století se z bezzákluzových zbraní šířeji používají už jen univerzální pancéřovky včetně zmíněného typu Carl Gustav, které díky modernizacím umějí odpalovat i chytrou munici. Ve výzbroji armád z několika kontinentů zůstává též další švédská zbraň AT4 z 80. let. Dokáže ničit lehčí opevnění a méně odolné obrněnce, s hlavními bojovými tanky už si ovšem neporadí.

Také notoricky známý reaktivní protitankový granátomet RPG-7 ze SSSR (a navazující ruské modely) technicky spadá mezi bezzákluzové zbraně. Přes ústup „recoilless rifles“ z někdejší slávy vojáci stále oceňují jejich flexibilitu, nízkou hmotnost a ovladatelnost 1–2 muži. Pro příslušníky polovojenských uskupení a bojůvek pak často představují jedinou dostupnou artilerii, navíc s jednoduchou obsluhou.