Pokud se potýkáte s neschopností usnout, nočním buzením či dalšími problémy souvisejícími se spánkem, rozhodně nejste sami. Nedávné průzkumy odhalily, že alespoň občas trpí poruchami spánku víc než třetina evropské populace. Podle mezinárodní společnosti pro výzkum trhu GfK představuje nespavost v Česku druhý nejběžnější zdravotní problém, hned po nachlazení. Nejde přitom o banální problém – insomnie, čili nespavost, může mít devastující vliv na duševní i fyzické zdraví. Lidé s insomnií se v řadě případů uchylují k práškům na spaní, s nimiž se ale pojí nepříjemná rizika.

Jsou ale i další možnosti. Australští vědci ve spolupráci s farmaceutickou firmou Pharmactive Biotech Products nedávno zjistili, že výtažek ze šafránu zabírá proti insomnii. Uspořádali experiment, v němž celkem 63 dospělých dobrovolníků s insomnií po dobu 28 dní užívalo buď výtažek ze šafránu anebo placebo, v podobě dvou dávek denně. Zároveň přitom vynechali veškeré léky a přípravky na spaní.

TIP: Voňavá domácí lékárna: Znáte léčivé účinky jednotlivých druhů koření?

Když badatelé vyhodnotili výsledky, ukázalo se, že lidem, kteří užívali výtažek ze šafránu, se v porovnání s lidmi, kteří dostávali placebo, opravdu významně zlepšil spánek. Zároveň se během experimentu neobjevily žádné nepříjemné vedlejší účinky.

Odborníci zatím nemají úplně jasno, jak vlastně šafrán pomáhá proti insomnii. Chystají se proto na další, rozsáhlejší výzkumy, na jejichž konci by mohly vzniknout nové, přírodní přípravky proti nespavosti.

Život Paula Hectora Maira, obdivovatele německé renesanční tradice bojových umění, skončil v roce 1579 za zpronevěry na šibenici. Mairovi bylo v té době dvaašedesát let. Pro nás je dnes bezesporu svéráznou, svým způsobem jedinečnou postavou historie šermu.

Čas neklidu

Paulus Hector Mair (1517–1579) se narodil v bohaté měšťanské rodině v době, kdy nástup protestantské víry a reformace předznamenával úpadek Svaté říše římské národa německého a vznik moderních národních států. Obyvatelé „svobodného císařského města“ Augsburgu byli navíc ovlivněni myšlenkami švýcarského reformátora Ulricha Zwingliho, a tak ve městě vedle sebe žili jak katolíci, tak konvertité i reformisté. Vzhledem k bohatství města a kvetoucímu obchodu jistě v jakémsi poklidném příměří. 

Náboženská turbulence a věčně přítomná hrozba válek s islámem vedly k tomu, že výuka ovládání zbraní byla nejen základem vojenského výcviku, ale patřila také k základům výchovy urozeného muže. Přitom tradiční chladné středověké zbraně jako meč, dýka, kopí a oštěp byly již od 15. století na bojišti postupně nahrazovány „sedláckými“, jako byly halapartny, kůsy, sudlice, cepy, a především palnými zbraněmi.

Jak se vzmáhala buržoazie, začali si její příslušníci přivlastňovat a napodobovat zvyky a obyčeje šlechty, včetně práva nosit poboční zbraň. Takovou zbraní renesančního kavalíra se stal rapír, převážně bodná zbraň, lehčí než vojenský jezdecký kord, zbraň tvořící nezbytný doplněk honosného kostýmu, určená výhradně k soubojům. Ruku v ruce s tím se zdokonalovalo umění šermu jako svébytného bojového umění i metody jeho výuky. 

Zápasník a sběratel

Není pochyb o tom, že jako příslušník bohaté střední vrstvy získal Mair prvotřídní vzdělání; ovládal několik jazyků. Pravděpodobně se vycvičil i v „umění zápasnickém“ – šermu, zápasu a možná i v jiných bojových uměních. V tom se lišil od své společenské třídy, jež se na takové „obskurní“ kratochvíle dívala spatra. Naproti tomu Mair tvrdil, že bojová umění jsou „užitečná pro výchovu mladých mužů“. 

Zároveň stoupal po společenském žebříčku a jako vysoký úředník magistrátu začal také v duchu napodobování šlechtických manýr pořádat nákladné hostiny a slavnosti pro bohaté a vlivné augsburské měšťany. Jeho prvořadou vášní však bylo sběratelství šermířských učebnic a turnajových příruček. V roce 1549 získal po smrti šermířského „mistra dlouhého meče” a hejtmana šermířského cechu marxbrüderů Antonia Rasta (1480–1549) jeho rozepsaný šermířský rukopis a zhruba do roku 1552 jej dokončil.

„Základní dílo“

Mair se nakonec pokusil zkompilovat veškeré dostupné znalosti o šermu do originálního díla. Kolem roku 1540 se pustil do sestavování vlastního manuálu, Opus Amplissimum de Arte Athletica, neboli Základní dílo o umění zápasnickém. Bylo to masivní kompendium „zahrnující celé umění šermu a jeho historii“, značně ovlivněné knihami v jeho sbírce. Najal malíře Jörga Breue mladšího, aby namaloval podle dvou zkušených šermířů-modelů různé šermířské techniky. 

Projekt byl velice nákladný a jeho dokončení trvalo čtyři roky. Zachovaly se tři exempláře tohoto rozsáhlého díla (každý ve dvou svazcích) a jeden menší rukopis. V nádherně ilustrovaných svazcích je popsán a vyobrazen boj dlouhým mečem, rapírem, tesákem, krátkou i dlouhou holí, válečnou sekerou, mečem a dýkou, mečem a puklířem, nalezneme tu turnajové klání, cvičný boj na koni, boj halapartnou, kosou, cepem, dokonce i srpem a „sedláckými” palicemi. Ty jsou na některých ilustracích dokonce nahrazeny obyčejnými větvemi. Nechybí pěšák proti jezdci, jízdní boj, meč a štít, štít a kopí, štít proti štítu, štít a palcát, hrotité štíty, zápas, soudní souboj, dále pěší boj meči ve zbrojích, kde je znázorněno dobíjení dýkou a dokonce ukládání zabitého do rakve.  

Z mecenáše defraudantem

Mair při práci na tomto nákladném projektu utratil většinu majetku a příjmů své rodiny a kromě toho vedl i jinak nákladný a extravagantní život. Nakonec zdefraudoval i městskou státní pokladnu, jejíž správou byl od roku 1541 pověřen. V roce 1579 se na jeho podvody přišlo, a tak byl tento nadšenec a mecenáš zatčen, odsouzen a nakonec popraven. Jeho majetek byl patrně zabaven a knihovna byla rozptýlena po aukcích.

TIP: Od bitevního pole ke dvoru: Jak se ve středověku zrodil šlechtic?

Stejně jako jiné exekuce v té době byla i jeho poprava oběšením (došlo k ní 10. prosince 1579) s největší pravděpodobností lidovým tyátrem a jeho poslední chvíle byly nejspíš provázeny kletbami a posměšky těch daňových poplatníků, které okradl. 

V minulých měsících jsme byli svědky bezprecedentních požárů, které proměnily v popel nemalou část Austrálie. Na jižní polokouli panovalo žhavé léto, které do Austrálie přineslo extrémní vedra. Společně s dlouhotrvajícím suchem šlo o recept na katastrofu. Odborníci odhadují, že mezi zářím 2019 a lednem 2020 shořela nejméně pětina rozlohy všech lesů Austrálie.

Podle nedávné studie australských vědců shořelo během pěti měsíců přibližně 5,8 milionů hektarů lesního porostu. Mezi nejvíce zasažené oblasti patří státy Victoria a Nový Jižní Wales, které představují 21 % zalesněné oblasti Austrálie.

Dalo se na požáry lépe připravit?

Patrně nejsmutnější na celé situaci je, že indicie o extrémním rozsahu požárů měli vědci již na jaře minulého roku. Někteří z nich si nyní sypou popel na hlavu s tím, že situaci podcenili. Požáry jsou na Australském kontinentu každoročním koloritem. Běžný rozsah požárů je ale obvykle desetinový než kolik činí ohnivý účet za konec loňského roku.  

Mimořádný rozsah loňských požárů se ale zdaleka nedotkl jen lesního porostu. Odborníci odhadují, že při nich zahynula více než miliarda zvířat. Mezi nejvíce postižené druhy, které na rozdíl od koalů obvykle unikají hledáčku médií, patří kakadu hnědohlavý, myška hastingská nebo vakomyš Aitkenova.

Drsné časy přicházejí

Vědci pochopitelně hledají odpověď na otázku, proč byly loňské požáry v Austrálii tak devastující? Především, jihovýchod Austrálie zažívá neobvykle sucho a nejdelší období podprůměrných srážek za posledních 120 let. To podle vědců souvisí s extrémnější podobou fenoménu dlouhodobých klimatických cyklů přezdívaných Indické Niño.

TIP: Snímky z vesmíru odhalují šokující rozsah požárů v Austrálii

Tyto cykly, při nichž jsou vody východního Indického oceánu teplejší než vody západního Indického oceánu, mají zásadní vliv na množství srážek v Austrálii. V poslední době je však těchto událostí méně, což bohužel znamená i méně srážek, vyšší teploty i více požárů. Podle vědců je na vině především stoupající teplota Indického oceánu. Podle Andrewa Kinga z University of Melbourne budou podobná léta, jako to minulé stále častější. Austrálii a její přírodu tak zřejmě čekají drsné časy.

Až astronauté NASA vyrazí na Měsíc s programem Artemis, což by nemělo trvat zase tak dlouho, podle všeho poletí na palubě kosmické lodi Orion. Během startu a prvních chvil letu bude mít jejich bezpečnost na starost únikový systém LAS (Launch abortion system), který je umístěný na samotném vršku nosné rakety.

Je navržený tak, aby se v případě hrozícího nebezpečí zažehl a odnesl kosmickou loď Orion do bezpečí. Takový systém je pochopitelně nutné důkladně otestovat, protože na něm závisejí životy astronautů. V úterý 25. února NASA prověřila motor ACM (Altitude control motor) Orionu. Právě tento motor s osmi tryskami, poháněný pevným palivem, představuje klíčovou součást únikového systému.

Úspěšný zážeh

Zmíněný test proběhl v zařízení společnosti Northrop Grumman v americkém Elktonu v Marylandu. Šlo o zážeh a plné spuštění motoru, které trvalo 30 sekund. Byl to v pořadí třetí a poslední test, který dopadl naprostým úspěchem. V NASA mají potvrzeno, že se tento systém může stát významným záchranným prvkem pilotovaných letů misí programu Artemis.

TIP: Crash test Orionu: NASA otestovala selhání přistávacích padáků

Únikový systém lodi Orion tvoří celkem tři různé raketové motory. Během případného záchranného úniku od nosné rakety se nejprve spustí motor pro společné oddělení systému LAS a lodi Orion od zbytku nosné rakety (Abort motor). Pak se zažehne již zmíněný motor ACM, který je zodpovědný za let a správnou orientaci celého systému. Nakonec se zažehne oddělovací motor (Jettison motor), aby zařídil závěrečné oddělení únikového systému LAS od lodi Orion, která bezpečně přistane na padácích.

Moravský kras je nejlépe vyvinutou krasovou oblastí v České republice. Území tvořené souvrstvím devonských vápenců se rozkládá na ploše necelých 100 km² a je v něm evidováno přes 1 100 jeskyní, což je téměř třetina z celkového počtu jeskyní v ČR. Zatímco řada z nich byla známa odnepaměti nebo byla objevena a prozkoumána v dobách před více než 100 lety, ten největší podzemní krasový systém dlouho odolával generacím speleologů. A to přesto, že o jeho existenci nebylo nejmenších pochyb. Velké objevy však vyžadují velká úsilí a mnohdy si vezmou i cenu největší, kterou je lidský život. To vše najdeme v příběhu nejdelší české jeskyně, jeskyně Amatérské.

První kroky dávných průkopníků

Hydrografické poměry dělí oblast Moravského na tři části. Severní část se systémem řeky Punkvy a Ostrovských a Vilémovických vod, střední část protékaná Jedovnickým a Křtinským potokem a jižní část v povodí toku Říčky. Nejvydatnějším tokem celého území je Punkva se svými zdrojnicemi, která má také hlavní podíl na vzniku a vývoji nejrozsáhlejší jeskynní soustavy u nás. Co z ní však bylo známo, než ji začali postupně zkoumat a odkrývat jeskynní badatelé?

V okolí ponoru Sloupského potoka, který je jednou z hlavních zdrojnic Punkvy, to byly tzv. Staré skály nebo též Sloupské jeskyně, které dnes tvoří hlavní partii Sloupsko-šošůvského jeskynního bludiště. Dále byla známa propast Macocha, na jejímž dně se řeka Punkva vynořuje a nakonec vyvěračka Punkvy na dně kaňonu Pustého žlebu.

Průzkumy těchto významných krasových lokalit probíhaly již v 18. století. Na dno Macochy sestoupil roku 1723 brněnský minorita Lazarus Schopper z místa dnešního dolního vyhlídkového můstku a podal zevrubný popis propasti. V roce 1748 podrobně prozkoumal všechny tehdy dostupné prostory Sloupských jeskyní dvorní matematik a fyzik císařského dvora ve Vídni Johan Antonius Nagel.

Doba velkých objevů

Těžko říci, kdo si poprvé uvědomil, že vody mizející ve Sloupských ponorech a vyvěrající na dně Macochy vzdálené vzdušnou čarou pět kilometrů jsou totožné. Jistě to však věděli krasoví badatelé století devatenáctého. Nejznámější z nich, Dr. Jindřich Wankel, sestoupil také na dno Macochy a podnikl několik expedic do Sloupských jeskyní, během nichž objevil nové prostory po proudu podzemního toku ve spodních patrech. Zároveň také prozkoumal jeskyně vázané na ponor druhé hlavní zdrojnice Punkvy – Bílé vody v propadání Rasovny.

Všechny tyto objevitelské průniky do jeskyní vázaných na řeku Punkvu se však odehrávaly v rámci jednotlivých lokalit. Tajemný svět pod krasovými plošinami s množstvím propadlin, tzv. závrtů byl jednou velkou neznámou. Znalci území však dobře věděli, že nepoznaný jeskynní systém musí mít velkou délku a mohutné dimenze prostor srovnatelné s prostorami Sloupských jeskyní, ne-li větší.

Průzkumy a významné objevy v severní části Moravského krasu v prvních desetiletích 20. století jsou spjaty s osobou profesora Karla Absolona. Průběh svých speleologických, ale i archeologických a zoologických výzkumů zvěčnil v desítkách publikací. On sám i mnohé jeskyně mapoval a fotografoval. Největší úsilí věnoval postupnému objevování a zpřístupňování prostor mezi propastí Macochou a vývěrem Punkvy v Pustém žlebu. V roce 1909 pronikl do prvních částí Punkevních jeskyní, roku 1914 je propojil se dnem Macochy, které krátce na to zpřístupnil. V letech 1920–1933 objevoval paralelní větev Punkevních jeskyní, protékanou podzemní Punkvou. Od roku 1933 obdivují zeleně prozářené tůně návštěvníci na člunech.

Tušení velikosti

I Absolon samozřejmě tušil nedozírné prostory za severní stěnou Macochy směrem ke Sloupu a k Rasovně. Proto také ve 30. letech zahájil otvírku třetího největšího závrtu v Moravském krasu – Městikáď, který se nachází na pomyslné spojnici mezi propastí Macochou a odtokovým sifonem ve Sloupsko-šošůvských jeskyních. Osm měsíců trvaly výkopové práce. Za tu dobu se podařilo vyhloubit dvě šachty do hloubky 50 metrů. V okamžiku, kdy se údajně objevily volné prostory, lehla výdřeva šachty popelem. Absolon tvrdil, že zde úmyslně zasáhl sabotér, ale jeho oponenti namítali, že šachtu zapálil sám badatel, protože na dně šachet žádné volné prostory nebyly a na projekt docházely peníze. Ať to bylo jakkoliv, pokud by se tehdy Absolonovi volných prostor dosáhnout podařilo, byly by to skutečně prostory dnešní Amatérské jeskyně a epochální objev by byl učiněn o několik desetiletí dříve.

Posledním pokusem v Absolonově éře výzkumů, při němž byla naděje dosáhnout systému mezi Macochou a ponory v Rasovně a Sloupském údolí, se staly objevné práce v jeskyni Zazděná. Ta se nachází jen několik desítek metrů od vchodu do Punkevních jeskyní. Jedná se prokazatelně o prastarý vývěr Punkvy, jehož chodby byly z velké části vyplněny písčitými a štěrkovými říčními sedimenty. V letech 1938–1942 zde byly prováděny intenzivní průkopové práce. Absolonovu týmu se podařilo vykopat chodbu přes 300 metrů dlouhou. Poté jeskyňáři narazili na volné, výše položené dutiny s krásnou krápníkovou výzdobou. Nebyla však možnost proniknout dále, hlavní tah jeskyně byl stále vyplněn sedimenty. Od prostor dnešní Amatérské jeskyně opět nebyli daleko.

Průlom poznamenaný tragédií

Po druhé světové válce se speleologové zkoumající jeskyně Moravského krasu sdružili do tzv. Speleologického klubu Brno. Jednotlivé skupinky badatelů se soustřeďovaly na určitou zájmovou oblast území. Takzvané Plánivské skupině se podařil zásadní objev tzv. jeskyně 13 C v Holštejnském údolí, s podzemním tokem Bílé vody. Nejzazší prostory této jeskyně se nacházejí velmi blízko Ostrovské plošiny s množstvím závrtů. Odtokový sifon ve „Třináctce“ však byl pro tehdejší potápěče nepřekonatelnou překážkou, proto se zaměřili na samotnou Ostrovskou plošinu. Cílem výzkumu se stal Simonův (též Cigánský) závrt. Ve druhé polovině 60. let jeskyňáři postupně vytěžili šachtu o hloubce úctyhodných 55 metrů a 18. ledna 1969 stanuli v prvních volných prostorách. Těmi sestoupili dómem Objevitelů na podzemní řečiště Bílé vody. Cesta podzemními prostorami byla otevřena jak proti proudu toku, tak po proudu.

Speleologové tak postupně objevovali stovky metrů nových chodeb. Po překonání tzv. Povodňového sifonu pronikli do dalších a mnohem rozsáhlejších částí jeskynního systému. V těchto chvílích již bylo zřejmé, že se jedná o největší objev na území Moravského krasu v dějinách a že tajemství podzemní Punkvy je z velké části rozřešeno. Průzkumné a dokumentační práce v prostorách, které volně pokračovaly směrem k Macoše, však přerušila tragická událost na sklonku srpna roku 1970. Při nenadálé povodňové situaci, kterou zapříčinila prudká průtrž mračen, zůstali v oblasti Povodňové chodby dva jeskyňáři, Milan Šlechta a Marko Zahradníček. Proti vzdouvající se vodě nedokázali proniknout do volnějších prostor a v jeskyni zahynuli. Jejich těla byla vyproštěna až po několika dnech během rozsáhlé záchranné akce.

Konečně spojení s Macochou

Výzkum nově objeveného systému, který byl pojmenován Amatérská jeskyně, převzal Geografický ústav ČSAV. Když bylo dokončeno mapování všech tehdy dostupných částí, ukázalo se, že nejzazší partie směrem po proudu podzemní Punkvy se nacházejí velmi blízko ostrého meandru krasového kaňonu Pustý žleb necelý kilometr od Macochy. Tudy proto byla pro bezpečný přístup do jeskyně proražena v roce 1973 štola. Podstatná část suchých prostor Amatérské jeskyně se tak i za vyšších vodních stavů stala bezpečně přístupnou. Nebylo již nutno překonávat Povodňový sifon s potápěčskou technikou a pronikat Povodňovou chodbou s nízkým profilem.

Mapování celého systému ukázalo, že hlavní tahy prostor Amatérské jeskyně vedou jednak od přítokového sifonu z jeskyně 13 C, a jednak od sifonu, který se nachází relativně blízko Sloupsko-šošůvských jeskyní. Podzemní soutok Bílé vody a Sloupského potoka za vzniku řeky Punkvy probíhá dle vodního stavu v různých výškových úrovních. Obě suché větve se spojují v jeden koridor tvořený mohutnými dómy a rozlehlými chodbami. Tento tzv. Macošský koridor se rozdvojuje na východní a západní Macošskou větev, které se po několika stech metrů opět spojují v následující zavodněné prostory. Chodba protékaná Punkvou vede k odtokovému Předmacošskému sifonu. Ten se podařilo speleopotápěčům překonat roku 1975, a tak konečně došlo i k fyzickému propojení Amatérské jeskyni s propastí Macochou a Punkevními jeskyněmi.

Krása podzemních křižovatek

V roce 1992 byl opět umožněn systematický výzkum nejdelšího jeskynního systému České republiky skupinám amatérských speleologů. Těm se podařilo učinit nové významné objevy. Velké komplikace byly na konci Sloupského koridoru. Soustava sifonů byla překonávána postupně, přičemž jeskyňáři odhalovali nové části Amatérské jeskyně. Mezi Sloupsko-šošůvskými jeskyněmi a jeskyní Amatérskou potápěči definitivně dokázali proplout roku 2005. V oblasti Sloupského koridoru se podařil největší objev posledního období výzkumu. V roce 2008 byla po překonání sifonu objevena další přítoková větev od Šošůvky dlouhá přes 1 500 metrů nazvaná Šošůvecký koridor.

Charakteristickým rysem Amatérské jeskyně jsou obrovské volné prostory s bohatou krápníkovou výzdobou. Z hlavních tahů chodeb vybíhá řada odboček a vysokých komínů, které jsem stále předmětem zájmu speleologů. Nejednou již byly objeveny náznaky horizontů vyšších pater. Prostory protékané aktivním podzemním tokem a povodňové úrovně jeví známky krásné vodní modelace.

Výzva budoucích generací

Prostory našeho nejdelšího jeskynního systému slouží nejen speleologickým výzkumům, ale i vědeckým účelům. Na rozdíl od jeskyní zpřístupněných veřejnosti, jsou tato místa minimálně ovlivňována návštěvností. V jeskyni byl opakovaně sledován chemismus skapových vod, z nichž se tvoří krápníková výzdoba. Amatérská jeskyně byla také srovnávací lokalitou pro výzkum mikroklimatickým poměrů jeskyní v severní části Moravského krasu.
Speleologie má ovšem v Amatérské jeskyni stále výzvu. Délka všech jejích prostor činí přes 25 kilometrů. Celková délka systému Punkvy včetně jeskyní, které byly s Amatérkou jeskyní propojeny, se blíží 40 kilometrům. Přitom ale výzkum jednotlivých částí složité podzemní soustavy pokračuje a možnosti pro další objevy jsou otevřené. Amatérská jeskyně patří k nejvýznamnějším přírodním objektům v naší republice.

TIP: Záhady propasti Macocha: Prozkoumejte podzemí Moravského krasu

I přesto, že převážná část podzemního systému Punkvy byla odkryta, nemá severní díl Moravského krasu všechny hydrografické poměry vyřešeny. Podstatná část dalšího, zcela nezávislého systému ostrovských a vilémovických vod, dosud čeká na své objevitele…

Nový ostrov objevili badatelé z projektu Thwaites Glacier Offshore Research (THOR). Tento projekt je společným podnikem USA a Velké Británie, jehož cílem je mapování změn ledovce Thwaites, nacházejícího se v Amundsenově moři. Ledovec Thwaites je zodpovědný za zhruba čtyři procenta celosvětového nárůstu hladiny moře a následkem jeho tání se každoročně zvyšuje hladina moří o jeden milimetr. Sám o sobě má podle vědců potenciál zvednout hladinu světových oceánů o zhruba 60 centimetrů.

Nový ostrov, který badatelé pojmenovali Sif, je podle prvního průzkumu tvořený převážně žulou a obývá ho několik blíže neupřesněných mořských savců. Jméno nového ostrova odkazuje na severskou bohyni obilí, úrody a plodnosti a také manželku Thóra – severského boha hromu.

TIP: Konec zalednění? Antarktida v posledních letech ztratila ohromné množství ledu

Přestože tání ledovce Thwaites není v obecném smyslu příliš povzbudivou zprávou, pro glaciology a geology je doslova požehnáním. Představuje totiž vzácnou příležitost prozkoumat zdejší procesy a lépe tak porozumět minulosti a změnám, kterými si tato oblast Antarktidy prochází.

Proč sledovat zápasníky, kteří v ringu namísto skutečného boje provádějí krkolomné kousky, jimiž jen podtrhují skutečnost, že je výsledek předem domluvený? A dá se v případě takového představení ještě mluvit o sportu, nebo jde spíš o divadlo? První setkání s profesionálním wrestlingem je poněkud matoucí a právě kvůli výše položeným otázkám spousta lidí nesmírnou popularitu zmíněné kratochvíle nechápe. V posledních desetiletích se však daný „sport“ stal jedním z pilířů amerického zábavního průmyslu, a vzhledem ke globalizaci kultury se navíc úspěšně rozšiřuje po celém světě – oblibu získává i tam, kde dřív představoval zesměšňovanou imitaci skutečného zápasení.

Pryč s pravidly!

Současný profesionální wrestling není zas tak mladý, jak by se mohlo zdát: Jeho počátky lze vysledovat do 30. let 19. století. Tehdy se zejména ve Francii objevili cirkusoví zápasníci a kulturisté, kteří publiku předváděli svou sílu, a odvážlivci je navíc mohli vyzvat k souboji. Časem dostalo zápolení urostlých mužů pravidla a dalo vzniknout klasickému řeckořímskému zápasu. 

Nový sport se těšil velké oblibě, nicméně Británie či Spojené státy preferovaly volnější styl soubojů – řeckořímský zápas dovoluje útočit jen na horní část soupeřova těla, zatímco wrestling podobná omezení neklade. Již na přelomu století znamenaly souboje wrestlerů v Americe velkou atrakci, ovšem po první světové válce zájem opadl. Začaly se totiž šířit zvěsti, že jsou zápasy předem domluvené, a zazněly pochybnosti, zda se vůbec jedná o soutěžní sport.

Sepětí s Hollywoodem

Druhá vlna nadšení přišla kolem poloviny 20. století, kdy získal popsaný typ zábavy díky televizi mnohem větší okruh fanoušků. Tehdy se také začala tvář wrestlingu měnit – blížil se sportu, jaký známe dnes. Největší rozmach zaznamenal v 80. letech minulého století, a to zároveň s rozvojem dosud dominantní společnosti WWE založené v roce 1952. Od svého vzniku nesla celou řadu názvů, ovšem WWE neboli World Wrestling Entertainment se jmenuje teprve od roku 2002. 

O rozmach sportu se nemalou měrou postaral její majitel Vincent McMahon, jenž i díky celonárodnímu televiznímu vysílání udělal z profesionálního wrestlingu zábavu pro široké masy, včetně dětí. Kromě toho tehdejší zájem přiživovalo přesvědčení, že spolu zápasníci skutečně bojují a o vítězi není předem rozhodnuto. V 80. letech se vynořila řada slavných tváří jako Hulk Hogan či Rowdy Roddy Piper. Zmínění borci navíc vystupovali v seriálech či filmech, čímž se svět profesionálního wrestlingu definitivně provázal s Hollywoodem. Dnes dané spojení udržují při životě například John Cena nebo jeden z nejpopulárnějších akčních herců Dwayne Johnson, který se v ringu proslavil jako „The Rock“.

Zlikvidovat konkurenci

V 90. letech už bylo víceméně jasné, že wrestling spočívá především v zábavě a k jejímu vzniku přispívají zejména dobře zinscenované a secvičené souboje. Show se ovšem nadále tváří smrtelně vážně a bez hnutí brvou předstírá, že jsou střety reálné. Tento druh maškarády přetrvává jako jistá veřejná úmluva, kterou respektují jak aktéři, tak diváci, a představuje důležitý prvek hry.

WWE pak prošla změnami a větším důrazem na reálnost se snažila čelit silné konkurenci v podobě organizace World Championship Wrestling (WCW). Ta vznikla v roce 1988 a přetáhla jí řadu bývalých zápasníků. World Wrestling Entertainment nakonec „soupeřku“ v roce 2001 koupila a její monopol trval až do minulého roku. Loni totiž Cody Rhodes coby jedna z bývalých hvězd WWE založil vlastní společnost All Elite Wrestling (AEW), jež si rychle vytvořila rozsáhlou fanouškovskou základnu.

O co tedy v profesionálním wrestlingu jde, když ne o vítězství? O příběh, zábavu, emoce, zkrátka o celkový zážitek. Základem samozřejmě zůstává zápas, který může mít podobu souboje muže proti muži, ženy proti ženě, ženy proti muži, celých týmů – jež obvykle zahrnují dva až čtyři, ale i více členů –, popřípadě všech proti všem. Klání přitom bývají různě okořeněná, ať už úpravou pravidel, ostnatým drátem pohozeným v ringu, nebo obehnáním bojiště železnou klecí. 

Show nikdy nekončí

Souboj zpravidla tvoří součást rozsáhlejšího příběhu, který se často odvíjí týdny i měsíce a každý wrestler v něm má jasně danou roli. Ta se navíc soustavně buduje, k čemuž slouží mimo jiné krátké i delší emotivní proslovy soupeřů před střetnutím. Zápletka nebývá nijak složitá, většinou má určitou formu boje dobra proti zlu. Divák se tak snáz nechá vtáhnout do děje a ocitne se v moci tvůrců, kteří z něj dostanou kýžené emoce, stejně jako ve filmu či na divadle. 

Kromě toho v dnešní době sociálních médií wrestleři ze svých rolí mnohdy nevystupují ani mimo ring a příběh dál rozvíjejí třeba urážkami na Twitteru, případně do již rozběhnutého děje přidávají další prvky ze svého skutečného života: Když se například zápasník zraní mimo ring, svádí své útrapy na soupeřovy nekalé praktiky. Hranice mezi fabulací a realitou se tak v případě wrestlingu často stírá – a také v tom spočívá jeho kouzlo. 

Mezi hercem a sportovcem

Je však třeba dodat, že i když jsou výsledky předem domluvené, wrestling nepředstavuje pouhou hru. Akrobatické skoky, házení urostlým soupeřem a další krkolomné chvaty, které zápasníci předvádějí v ringu, jsou totiž skutečné a neobejdou se bez dlouhých let nacvičování, skvělé fyzické kondice či schopnosti improvizovat. V daném ohledu wrestling naopak trochu připomíná gymnastiku. Ne náhodou je tak atraktivní i pro „skutečné“ zápasníky, třeba ty z MMA, v současnosti asi nejtvrdšího bojového sportu. Příkladem budiž Ronda Rouseyová, jež se v roce 2018 upsala WWE, nebo Brock Lesnar, který už řadu let „pendluje“ mezi WWE a MMA, kde v roce 2008 dobyl mistrovský titul největší organizace UFC neboli Ultimate Fighting Championship. 

Jenže stejně jako v jiných bojových sportech nebo právě v gymnastice, i ve wrestlingu jde o zdraví. Dokládají to zranění aktérů, kteří se navzdory rokům tréninku nevyhnou chybám, někdy i s fatálními následky. Nejčastěji dochází k vážným poraněním krční páteře či ke zlomeninám, a řada wrestlerů za svou vášeň zaplatila dokonce životem – přičemž se neumírá jen v ringu, ale také na zástavy srdce, předávkování či vlastní rukou. Podle studií je mortalita profesionálních wrestlerů v porovnání s běžnou populací zhruba trojnásobná.

Kdo se skrývá pod maskou

Profesionální wrestling ženou kupředu hlavně peníze, což znamená u zábavního průmyslu věc zcela samozřejmou a vážou se k ní také jisté kontroverze. Vedle již zmíněného potírání konkurenčních organizací se v poslední době skloňuje zejména trochu rozpačité snažení WWE dostat americký wrestling do Saúdské Arábie, která by se ráda prezentovala jako otevřená, moderní a progresivní země. Počínaje rokem 2014 se tam odehrálo nejprve několik neveřejných vystoupení amerických wrestlerů a od roku 2018 už i dvě živě vysílaná střetnutí. Nicméně až do loňska nesměly ve zmíněných show účinkovat ženy. WWE tak čelí kritice, že s vidinou zisku legitimizuje konzervativní režim, který ženám upírá základní práva. 

I když si většina lidí wrestling spojuje především se Spojenými státy, podobné popularitě se těší i v mnoha dalších zemích – obzvlášť ve Velké Británii, Kanadě, Japonsku a Mexiku, kde má velmi dlouhou tradici pod názvem „lucha libre“. Konkrétně mexický wrestling se od amerického liší několika specifiky: Je akrobatičtější, dynamičtější a zápasníci často nosí barevné masky. Jde o významnou tradici, s kořeny již v první polovině 20. století, přičemž k důsledkům prohry patří i potupa soupeře tím, že si musí masku sejmout.

TIP: Dvojí život mexických policistů: Po práci zápasí v ringu

Mezi nejslavnější „luchadores“, jak se mexičtí wrestleři nazývají, se zařadil El Santo: Stříbrnou masku nesundával ani v soukromí a časem se stal národním hrdinou. V posledních letech však wrestling úspěšně proniká i do méně tradičních destinací, včetně střední Evropy. 

Bezzákluzová konstrukce se – vedle ručních protitankových zbraní – nejčastěji uplatňuje u kanonů určených k přímé palbě. Díky absenci brzdovratného ústrojí je takové dělo lehčí i kompaktnější, takže mu stačí subtilnější lafeta. Tyto vlastnosti z něj činí ideální prostředek palebné podpory pro výsadkáře nebo horské jednotky. Ž ádná růže však není bez trní a objevuje se i několik nevýhod. Při výstřelu vzniká objemný prachový oblak, který ohrožuje rozsáhlý prostor za dělem a zároveň demaskuje palpost. Nechybějí ani logistické potíže – bezzákluzové kanony totiž vyžadují speciální munici, jejíž nábojnice jsou perforované, případně umožňují výtok plynů skrz dno.

Protizávaží nebo proud spalin 

Eliminovat zákluz lze několika způsoby. Nejstarší konstrukce se vyznačovaly dlouhou a z obou stran otevřenou hlavní, do níž se náboj a výmetná náplň vkládaly uprostřed. Po výstřelu projektil vyletěl z jednoho konce, zatímco z druhého energie vymetla protizávaží o stejné váze – obvykle nábojnici a špunt sestávající z kusu olova a mazadla.

Protizávaží však mohlo dosáhnout stejného „dostřelu“ jako náboj na druhé straně a výrazně ohrožovalo spolubojovníky. Inženýři se proto snažili jednak zkrátit rizikový sektor za zbraní, jednak zredukovat hmotnost protiváhy. První problém vyřešilo protizávaží z materiálu, jenž se po opuštění hlavně rozpadl na kousky s velkým aerodynamickým odporem (kovové piliny nebo plastové pásky).

Stejnotlaké a různotlaké

Při louskání druhého oříšku si konstruktéři uvědomili, že mohou zachovat hybnost odlehčené protiváhy zvýšením rychlosti jejího pohybu v hlavni. Přišli tedy s asymetrickým laufem delším na straně protizávaží, takže se výmetná náplň už nenacházela ve středu. Takového principu využívala řada ručních protitankových zbraní první generace včetně německého panzerfaustu z konce druhé světové války.  Modernější konstrukce sázejí na odvod spalných plynů tryskou na otevřeném zadním konci hlavně.

Pevná protizávaží zde nahrazuje dynamika proudu spalin vznikajících při hoření výmetné náplně. Do praxe se dostala dvě řešení, která lze popsat jako stejnotlaké a různotlaké. Různotlaká varianta umožňuje snížit tlak v hlavni oproti hodnotě ve spalovací komoře, díky čemuž se lauf dá vyrábět i z méně odolných nekovových materiálů. Jistá nevýhoda spočívá v komplikovaném střelivu a složitém přebíjení, a proto se různotlaký princip uplatňuje u ručních zbraní na jedno použití.

V křehkých letounech

Poslední řešení bezzákluzové zbraně spočívá v užití střely s vlastním raketovým motorem. Opět se rozšířilo zejména u přenosných protitankových prostředků a mezi nejstarší zbraně tohoto typu se řadí americká bazuka. Využívají ho ovšem i novější konstrukce včetně dodnes užívaného lehkého raketometu M72 LAW nebo ruské pancéřovky RPG-27. S prvními návrhy bezzákluzové zbraně přišel už Leonardo da Vinci, nicméně na použitelný model si vojáci museli počkat do roku 1911.

Tehdy fregatní kapitán Cleland Davis z amerického námořnictva představil bezzákluzový kanon, jenž vstoupil do dějin pod jeho jménem. Konstruktérovým cílem se stalo vytvořit účinnou zbraň větší ráže, která by díky eliminaci zpětného rázu mohla být instalována i do křehkých letounů. Přes počáteční nedůvěru nadřízených Davis uspěl a využil přitom řešení s protizávažím v podobě nábojnice.

Za Velké války zavedli Američané Davisův kanon do výzbroje létajících člunů a Britové jím osadili bombardéry Handley Page O/100. Zbraň bývala lafetována na přídi a měla pálit na německé ponorky a vzducholodě. Zaměřování usnadňoval spřažený kulomet Lewis v roli zástřelné zbraně, který mohl být použit i proti letounům. Do služby se dostaly tři typy Davisova výtvoru lišící se ráží a váhou projektilu: 3,99 cm (0,91 kg), 6,22 cm (2,7 kg) a 7,62 cm (5,4 kg). O praktické účinnosti se bohužel nedochovaly žádné informace.

Sověti vypustili 4. října 1957 první umělou družici Země – Sputnik. Vážila 83,6 kg, zatímco chystaný americký Vanguard měl mít osmkrát méně. Američané byli v šoku: My, kteří se chlubíme nejvyspělejší technikou na světě, jsme nedokázali poslat družici do vesmíru jako první! Prezident Dwight Eisenhower Sovětskému svazu k úspěchu formálně blahopřál – šlo o běžné diplomatické gesto.

Druhý Pearl Harbor

Mezinárodní geofyzikální rok, největší vědecká akce v historii, měl začít 1. července 1957 právě startem amerického Vanguardu. Jenže firmy vyrábějící družici a raketu Viking dávaly přednost lukrativnějším zakázkám. Navíc musely na základě připomínek odborníků dělat na družici různé úpravy. Proto se vstup Spojených států do vesmíru poněkud odložil: „Ale v září určitě odstartujeme!“ Ani tento termín nakonec nevyšel…

„Je to druhý Pearl Harbor,“ nazval sovětské vítězství v kosmu Lyndon Johnson, vůdce demokratů v Senátu. Přirovnal tedy vypuštění Sputniku k nečekanému a zničujícímu japonskému útoku na americké loďstvo v Tichomoří v prosinci 1941. A většina Američanů vyslání sovětského zařízení do vesmíru skutečně vnímala jako obrovskou porážku. 

Kromě toho se Johnson – stejně jako mnozí jiní politici a vojáci – obával, že Sověti mají dost raket, aby je mohli s atomovými hlavicemi posílat na USA. Ve skutečnosti sovětská armáda zmíněnými střelami nedisponovala a vypuštění Sputniku se stalo jedním z testů této rakety. „První družice znamenala nejčernější hodinu studené války, která však současně podnítila změny v americkém životě,“ připomněl Philip Taubman ve své knize Tajné impérium (Secret Empire).

Tajné porady v Bílém domě

Práce na raketách ve Spojených státech byly roztříštěné a zaostávaly. Letectvo vyvíjelo mezikontinentální nosiče Atlas a Titan i raketu středního doletu Thor. Armáda zas pracovala na raketě středního doletu Jupiter a námořnictvo na nosiči Polaris. Atlas vznikal od roku 1951, tedy o dva roky déle než R-7, jenže při zkouškách dvakrát vybuchl. Titan neuspěl čtyřikrát z pěti pokusů a Jupiter dvakrát ze čtyř. Jedině taktická raketa Redstone o doletu 300 km fungovala bez problémů.

Tři dny po vypuštění Sputniku poslal náměstek ministra obrany pro výzkum a vývoj Donald Quarles prezidentovi memorandum: Připomněl v něm, že prohlášení o úspěchu mezikontinentální rakety, které vydala na konci srpna sovětská tisková agentura TASS, bylo pravdivé. A nadhodil, že vláda se neměla spolehnout pouze na projekt Vanguard jako ryze nevojenský, ale i na vojenské programy – stejně jako Sověti. 

Tajnou poradu o sovětské družici svolal prezident na 8. října. Kromě Quarlese dorazil ředitel Národní vědecké nadace Alan Waterman, ředitel projektu Vanguard John Hagen, zvláštní asistent ministra obrany pro řízené střely William Holaday, šéf prezidentova štábu Sherman Adams, tiskový mluvčí James Hagerty, poradci Howard Pyle a Bryce Harlow, asistent pro otázky národní bezpečnosti generál Robert Cutler a šéf sekretariátu generál Andrew Goodpaster, Eisenhowerův nejbližší poradce.

„Mělo by vejít do historie, že Sovětský svaz a Spojené státy vypustily své první družice ve stejném roce!“ žádal prezident. Nakonec rozhodl, že vznikne program využívání vesmíru nejméně na příštích pět let, a to včetně špionážních sond. Eisenhower považoval zpravodajské družice za nezbytné „nikoliv proto, že jsou Spojené státy agresivní, nýbrž proto, že Sovětský svaz je utajený“.

Raketová propast

Devátého října na tiskové konferenci v Bílém domě prezident tvrdil, že sovětská družice na americké zpoždění ve vývoji raket neukazuje. Mluvil o ní pohrdlivě jako o „kusu železa“, který ho nezajímá. Později mezi dvěma partiemi golfu prohodil k novinářům: „Sputnik mé obavy o národní bezpečnost nezvýšil ani o ň, ani o ň…“ Tímto výrokem chtěl však Eisenhower jen zakrýt svou horečnou činnost.

Mezitím se radil s prezidentem Národní akademie věd Detlevem Bronkem a svolal členy Vědeckého poradního výboru při Úřadu obrany Bílého domu, včetně rektora Massachusettského technologického institutu (MIT) Jamese Killiana a vynálezce Edwina Landa z firmy Polaroid. A od všech požadoval odpověď na otázku: „V jakém stavu je americká věda a technika ve srovnání se Sověty?“ Odborníci ho ubezpečili, že nijak nezaostává, naopak je v mnoha směrech napřed. Pravda, v raketové technice Spojené státy pokulhávaly… V Bílém domě si uvědomovali, že je nutné vložit obrovské prostředky rovněž do výzkumu a vzdělání.

Koncem října nepotěšila ředitele CIA Allena Dullese zpráva zvláštní vědecké komise: Na základě sledování zkoušek sovětských raket totiž konstatovala, že jsou „při vypouštění neobyčejně vysoce spolehlivé“ a že americké balistické střely za nimi zaostávají asi o dva až tři roky. Šlo tedy o raketovou propast v neprospěch USA!

Kabinet pro případ nouze

Kdyby měli Sověti víc mezikontinentálních raket, mohli by je osadit jadernými bombami a zničit Ameriku. Takový útok by zlikvidoval vládu a většinu státních úřadů. Zničení vládní infrastruktury bylo nutné předejít!

Eisenhower vybral devět svých přátel – kapitánů průmyslu či vysokoškolských profesorů – a jmenoval je členy jakéhosi kabinetu pro případ nouze. „Prezident se připravoval na nemyslitelné,“ vysvětloval generál Goodpaster v roce 2004. „Chtěl, aby si části vládních struktur, které se zachrání, zachovaly zdravý rozum a schopnost pracovat, a do určité míry tak zajistit, aby naše vláda nebyla zlikvidována.“ Eisenhower přijal devět vyvolených 6. března 1958, udělil jim tajné dekrety a vysvětlil jim jejich pravomoci.

TIP: Nerealizované sovětské sny: Rusové chtěli proletět kolem Marsu už v sedmdesátých letech

Pověření dostali prezident a viceprezident televizní společnosti CBS, viceprezident First National City Bank v New Yorku, prezident Title Guaranty, prezident firmy Owens-Corning Fiberglass, ministr zemědělství, ministr práce, předseda Federálních rezerv a výkonný viceprezident General Dynamics. „Byli to takoví lidé, jako je dnes Bill Gates,“ charakterizoval jejich výběr Bill Geerhart z internetového serveru Conelrad.

Dokončení: Vznik pod tlakem Sputniku: Jak se zrodila mocná NASA (2)