Pohoří Akakus v západní Libyi je dnes větrné, horké a extrémně suché. Není divu, je totiž součástí Sahary. Před méně než 5 tisíci lety to ale na tomto místě vypadalo úplně jinak. V okolí pohoří panovalo vlhko, vyskytovaly se zde tekoucí i stojaté vody a bylo tu také velmi živo. Vedle mnoha živočišných i rostlinných druhů zde na řadě míst žili lidé, stejně jako dlouhé tisíce let předtím.

Úrodná Sahara

Potvrzují to i nové fosilní nálezy mezinárodního týmu odborníků, který prozkoumal skalní výchozy Takarkori v pohoří Akakus, kde se mimo jiné zachovaly i cenné jeskynní malby. V době před 10 200 až 4 650 lety tam žila pestrá fauna, která po sobě zanechala řadu fosilních pozůstatků.

TIP: Z oázy v poušť: Dávní pastevci zdrželi šíření saharského písku o 500 let

Téměř 80 procent z celkového počtu nálezů v Takarkori představují poněkud překvapivě pozůstatky ryb – převážně tilapií a sumců. Mezi fosiliemi z doby před 10 200 až 8 000 lety ryby dokonce naprosto převažovaly. Podle všeho byly prakticky všechny tyto ryby uloveny a snězeny lidmi.

Během dalších 2 tisíc let se ale začala krajina proměňovat – v době před 5 900 až 4 650 lety už fosilie ryb tvoří jen asi 40 procent nálezů živočichů. Lidé v Takarkori tehdy zjevně přecházeli na lov suchozemské zvěře a chov dobytka. Vědci rovněž zjistili, že postupem doby v těchto místech rychleji mizely tilápie, které oproti sumcům hůře snášejí vysychání prostředí.

Muži odmítající padnout za císaře pána se objevovali již za mobilizace v roce 1914. Našli řadu způsobů, jak se vyhnout nasazení na frontu. Nejrůznější formy simulování a sebepoškozování můžeme zaznamenat ve všech bojujících armádách. Touha uniknout válečnému peklu byla mnohdy tak silná, že se vojáci neváhali ani natrvalo mrzačit. Už od počátku konfliktu se pokoušeli také dezertovat, zpočátku spíše ojediněle, ale s postupem času stále častěji. 

Kde se vzaly zelené kádry

S dezercemi se všechny světové armády potýkaly odjakživa. Přestože mobilizace do Velké války proběhla v českých zemích vcelku hladce, je pochopitelné, že počet zběhů rostl. Některé dezerce se vyznačovaly poněkud bizarním charakterem. Například vojín Rezek od 102. zeměbraneckého pluku byl v roce 1914 odsouzen na dva roky vězení nejen za zběhnutí, ale také za „krádež tří kulečníkových koulí a několika nádobek z hostince Antonie Uzlové v Hloubětíně“. 

Významným impulzem se stal rok 1917 a uzavření separátního míru s Ruskem. Davy vojáků z východní fronty a hordy zajatců, vracející se z ruského zajetí a mnohdy ovlivněné revolučními událostmi, měly pramalou chuť nechat se znovu nasadit na bojiště v Itálii, na Balkáně nebo ve Francii. Pro bojující zase znamenaly šok několikatýdenní dovolené, během kterých se setkávali se svými blízkými, často trpícími nedostatkem základních potřeb a zastrašenými úředními represemi, což zabíjelo důvěru v monarchii i v těch otrlejších.

Řádově tisíce vojáků se po odjezdu na dovolenou domů nevrátily zpátky na frontu a raději volily dobrodružný osud psanců ukrývajících se v lesích než návrat do válečného pekla. České a moravské lesy se zaplnily ozbrojenými, či poloozbrojenými bandami dezertérů, na těžko přístupných místech rostly úkryty chránící před nepřízní počasí i bedlivým okem zákona. 

Tyto takzvané zelené kádry nejčastěji zůstávaly v okolí svého domova odkázány na pomoc domácího obyvatelstva již tak trpícího nedostatkem. Pokud se pomoci nedostávalo, museli si zoufalí zběhové opatřovat jídlo jinými způsoby. Ať už se do tehdejšího povědomí zapsali jakkoliv, pravdou je, že se jednalo o různorodou směsici lidí, které spojovala pouze nechuť k válce. 

Hrdinové, nebo zločinci? 

Život na okraji společnosti a neustálé pronásledování rakouskými úřady někdy nutily dezertéry k zoufalým skutkům. Ti se tak mnohdy zapisovali do společenského povědomí jako jacísi romantičtí zbojníci. Kolovaly pověsti o jejich vynikající organizaci, skvělé vojenské výzbroji a hrdinských skutcích. Tváří v tvář všudypřítomné represi a cenzuře, která pouze přiživovala šeptandu, získával tento mýtus na vážnosti a vojenští zběhové díky tomu dosáhli v mnoha obcích pověsti hrdinů bez bázně a hany. Pravda však samozřejmě leží někde trošku jinde. 

Většinou byli dezertéři obyčejní lidé prchající před návratem na frontu, kteří si o nějaké organizaci a špičkové výzbroji mohli nechat zdát. Jejichž odbojová činnost se často omezovala pouze na získávání potravy a základních potřeb. Díky tomu, že se často jednalo o místní rodáky, dostávalo se jim od okolního obyvatelstva všemožné podpory, což mnohým umožnilo prchat před úřady po celou válku. Příkladem non plus ultra byl starosta z Landštorfa u Břeclavi, jenž dával dopředu veřejně vybubnovat, v které dny se proti dezertérům chystaly četnické zátahy. S takovou podporou dokázali zběhové unikat zákonu i bez nucení k výraznějším projevům hrdinství. 

Pokud se zeleným kádrům podpory nedostávalo, byli nuceni obstarávat si potravu krádežemi. Většinou se zaměřovali na bohaté sedláky nebo takzvané keťasy, nenáviděné lichváře s potravinami, což jejich oblibu jenom zvyšovalo.

Mezi zběhy se však vyskytovalo i množství zločinců a kriminálních živlů, skrývajících se spíše před trestním zákonem než před válkou. Těmto lidem pochopitelně nedělalo výčitky svědomí terorizovat a okrádat místní obyvatelstvo, dopouštět se vloupání nebo loupeží. V místních kronikách se dočteme, že dezertéři svými výtržnostmi například překazili hody ve Vrbici a že v Něvsové přepadli a okradli četníka, který je přišel hledat. Našly se však i vážnější prohřešky. Poblíž obce Černovice se skupina zběhů snažila vloupat do chalupy, v níž dlela opuštěná matka s několika dětmi. Pouze díky ženině statečnosti a obětavosti rodinného psa se podařilo vetřelce zahnat. Válečné poměry a nedostatek strážců bezpečnosti jim hrál do karet a řada z nich vyvázla bez jakéhokoliv trestu. 

Krátká ruka zákona

Boj proti dezertérům zůstával během války pochopitelně jednou z priorit rakouských úřadů. Přetížené četnické stanice, z nichž byla navíc řada četníků převelena na frontu, vykonávaly množství dalších povinností a nedokázaly proti těmto „nepřátelům státu“ efektivně zasahovat. Množství dezertérů narůstalo natolik, že se proti nim ochránci zákona stali téměř bezmocnými. Navíc se četníci k chytání lidí, jež často znali, nemuseli stavět ochotně. 

S ohledem na podporu ze strany civilního obyvatelstva skončila většina honů na zelené kádry fiaskem. Navzdory tomu zjistíme při pohledu do úředních statistik zarážející čísla. Pouze na Moravě se v roce 1918 c. a k. úřadům podařilo pochytat na 7 000 dezertérů. Pokud jim kromě dezerce neprokázaly jiné trestné činy, putovali do internace v pevnosti na Špilberku a následně zpět na frontu. Tam je většinou čekalo umístění do takzvaných trestných praporů nasazovaných na nejhorší a nejnebezpečnější místa fronty, kde je čekala téměř jistá smrt. 

TIP: Po kolena v bahně, po uši v mizérii: Utrpení v prvoválečných zákopech

Protože se někteří zběhové ozbrojovali a spojovali do organizovanějších skupin, úřady přitvrdily i při samotném zatýkání. Dezertér, který se odmítal příkazu strážců zákona podřídit a pokusil se například o útěk, měl být bez milosti zastřelen. Strach z ozbrojených mužů v lesích přivedl státní aparát k tomu, že do boje proti zeleným kádrům stále častěji nasazoval přímo armádu. Aby zasahující jednotky ještě nerozšířily jejich počty, nasazovaly se proti zběhům v českých zemích hlavně maďarské oddíly, s jejichž příslušníky se zběhové nemohli snadno dorozumět. 

Represe se samozřejmě nevyhnuly ani pomocníkům hledaných branců. Za trestný čin „ukrývání a napomáhání dezertérům“ bylo během války odsouzeno více než 400 lidí. Faktem však zůstává, že většinu dezertérů a jejich „pomahačů“ se úřadům dopadnout nepodařilo. 

Zatímco řada ekologických organizací bojuje proti klimatickým změnám vysazováním stromů, nejnovější studie ukazují, že vedle obnovování porostů bychom měli investovat také do ochrany velrybí populace. Zvířata, která na první pohled nemají na množství CO2 ve vzduchu vliv, totiž svým působením na vodní ekosystémy vydají za spoustu vzrostlých dřevin. Mezinárodní měnový fond (IMF) tak stanovil hodnotu každé velryby na přepočtených 46 milionů korun. 

Proces, jímž kytovci pomáhají v boji s globálním oteplováním, má více úrovní. V první řadě dovedou v těle ukládat oxid uhličitý. Například plejtvákovec šedý či zástupci rodu Eubalaena se dožívají až 60 let, během nichž průměrně nahromadí 33 tun zmíněné látky. Po jejich smrti neuniká vstřebaný plyn do vzduchu, ale klesne spolu s ostatky na dno oceánu, kde se po staletí zvolna uvolňuje, a mimo jiné tak hnojí hlubinné rostliny.  

Pro někoho odpad, pro jiného…

Mnohem významněji však velryby pomáhají tím, že zvyšují produktivitu fytoplanktonu – společenstva jednobuněčných organismů schopných fotosyntézy, které žijí na hladině oceánu. Samotný akt podpory se nazývá „whale pump“, tedy „velrybí pumpa“, a spočívá v tom, že když zvíře plave k hladině, aby se nadechlo, vypouští při tom moč a výkaly bohaté na železo a dusík. Ve vodě tak vznikají ideální podmínky pro fytoplankton, jenž se začne intenzivně množit. 

TIP: Klimatická krize má řešení: Vědci navrhují nekompromisně zalesnit Zemi

Mikroskopické organismy posléze vytvářejí až 50 % veškerého kyslíku na Zemi a ročně zachytávají odhadem 37 miliard tun CO2, tj. asi 40 % jeho globální produkce. Populace fytoplanktonu tak vydá za 1,7 bilionu stromů, což odpovídá čtyřnásobku amazonského pralesa. Odhaduje se, že v současnosti žije v oceánu na 1,3 milionu velryb. Pokud by se jejich počty navýšily na úroveň před masivním odlovem mezi 18. a 19. stoletím a populace kytovců by stoupla na 4–5 milionů jedinců, množství fytoplanktonu by vzrostlo natolik, že by dokázalo odbourat dost CO2 na to, aby se globální oteplování výrazně zpomalilo. 

V roce 2018 našli badatelé u vesnice Belaya Gora na severovýchodní Sibiři pozoruhodnou a skvěle zachovalou zmrzlou mrtvolku. Když ji prostudovali švédští paleogenetici, zjistili, že jde o samičku skřivana růžkatého (Eremophila bilopha), která zmrzla přibližně před 46 tisíci let, tedy v době, kdy vrcholila nejmladší doba ledová. Tento objev opět potvrdil, že Sibiř je doslova pokladnicí cenných fosilií z doby ledové, které tam zmrzly a často se uchovaly ve velmi dobrém stavu.

Vědcům se rovněž podařilo zjistit, že tento skřivan náležel k dávné populaci skřivanů, ze které vznikly dva dnešní poddruhy těchto zajímavých ptáků. Jeden z těchto poddruhů žije na Sibiři a ten druhý v mongolských stepích. Objevy, jako je tento, pomáhají odborníkům porozumět tomu, jak vznikaly dnešní poddruhy různých druhů ptáků.

TIP: Unikátní nález: Na Sibiři objevili 40 tisíc let starou zmrzlou hlavu vlka

Vše nasvědčuje tomu, že skřivani, jako byl i nalezený pták, žili v tehdejší „mamutí stepi“. To byla krajina typická pro oblast Sibiře i další části světa dob ledových, jejíž poslední zbytky jsou dnes k vidění už pouze na Altaji, ale už bez mamutů a srstnatých nosorožců. Když skončila doba ledová, mamutí step se následně rozdělila na tundru, tajgu a stepi. Během tohoto procesu vznikly i dnešní poddruhy skřivana růžkatého.

Vysloužilý 64letý kaskadér Mike „Mad Mike“ Hughes se stal mediální hvězdou jako fanoušek představ o ploché Zemi, který se nespokojil s přeposíláním příspěvků na sociálních sítích, ale rozhodl se osobně prokázat, že Země je plochá. Postavil si pilotované rakety na parní pohon, s nimiž se toužil dostat nad Kármánovu hranici vesmírného prostoru ve výšce 100 kilometrů.

V sobotu 22. února měl daleko skromnější cíl. Se svou parní raketou se hodlal dostat do výšky 1,5 kilometru. Bohužel se ukázalo, že i tento let byl nad jeho síly. Hughesově raketě selhal padák a Mad Mike po následném pádu s raketou zahynul. Zatím nejsou známé podrobnosti, ale Hughes zřejmě při startu omdlel kvůli značnému přetížení. Proto nemohl aktivovat svůj padák a nebyl spuštěn ani záložní padák rakety.

Riskantní lety astronaura amatéra

Hughes předtím absolvoval několik letů do menších výšek, s různým úspěchem. V roce 2014 se zranil při pokusu dosáhnout výšky jednoho kilometru. Při svém posledním letu odvážlivec zřejmě kvůli stavu bezvědomí nijak netrpěl, ale do vesmíru se už s jistotou nepodívá. Lidé, kteří Hughese znali osobně, se domnívají, že ve skutečnosti nevěřil v „plochou Zemi“ a nebyl žádný hlupák. Jeho postoj byl spíše mediální trik, který měl přilákat zájem investorů i diváků.

TIP: Raketa SARGE společnosti Exos Aerospace selhala při suborbitálním letu

Tento Hughesův trik podle všeho fungoval velmi dobře. Svérázného astronauta natáčel Science Channel pro cyklus dokumentů Homemade Astronauts. Po jeho smrti přicházejí kondolence od jeho obdivovatelů i odpůrců, kteří si cení jeho odvahy a rozhodnutí jít do testování rakety na vlastní kůži. Podle odborníků je ale jeho příběh poučením, že sice můžeme dělat velmi odvážné věci, ale vždy bychom měli dbát na zásady bezpečnosti.

První světová válka po sobě zanechala kromě utrpení lidí a nové politické mapy Evropy i drobné předměty takzvaného zákopového umění či suvenýry. Vedle zdobených nábojnic, těžítek z časovačů nebo nožíků na dopisy z vodicích kroužků dělostřeleckých granátů patří do této kategorie také předměty, jako jsou například prsteny s patriotickými symboly, zakoupené ve vojenských kantýnách. Někdy je do této skupiny mylně řazen také prsten, který, i když to tak nevypadá, patří do zcela odlišné kategorie. Má vyrytý nebo ražený text sdělující jednoduché a na první pohled nic neříkající heslo „Zlato dal jsem za železo“ („Gold gab Ich für Eisen“). S jistou nadsázkou se dá říct, že se jedná o prsten prospektorů a odznak zároveň. 

Dobré úmysly

Po prvních dvou letech války zásoby strategických surovin pro rakousko-uherský válečný průmysl dramaticky poklesly. Vedle nedostatku finančních prostředků a drahých kovů byla nouze i o měď, mosaz, bronz, tombak (slitina mědi a zinku), cín, zinek, nikl, olovo či hliník. Celkově nedobrý hospodářský stav Rakouska-Uherska dokreslovaly státní válečné půjčky a v průběhu stále se prodlužující války i sbírky čehokoli využitelného jako například papíru, kopřiv, kaštanů, králičích kožek nebo travních semen. Staré přísloví říká, že cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly.

Stejně nakonec dopadlo úsilí o zabezpečení surovin prostřednictvím apelu na veřejnost. Nápad na uspořádání celonárodnísbírky drahých kovů mezi obyvatelstvem vzešel z iniciativy členů výboru válečné péče c. k. ministerstva vnitra a charitativní organizace rakouského Stříbrného kříže (k. k. Gesellschaft vom österreichischen Silbernen Kreuz). Nebylo tajemstvím, že se nejednalo o původní myšlenku, protože tento nápad se uchytil už v minulosti. Poprvé proběhla sbírka vzácných kovů v německy mluvících zemích již v období napoleonských válek a nutno dodat, že díky disciplinovanému obyvatelstvu slavila úspěch. Téměř po sto letech se tak habsburské úřady pokusily vše zopakovat.

Chabá odměna? 

Kdo z poddaných rakouského císaře odevzdal zlato či další klenoty, obdržel potvrzení a vlastenecký prsten s nápisem „Zlato dal jsem za železo“. Tato ozdoba patřila v počátcích akce (1915) mezi prestižní doplňky společenského statusu. V průběhu sbírky dárci dostávali také pamětní poháry, různé brože, odznaky a vše, co dokazovalo, že jejich majitel má vlastenecké smýšlení a přinesl „kovovou“ oběť na oltář vlasti. Mezi horlivé přispěvatele patřila zejména německy mluvící část obyvatel Rakouska-Uherska. Na druhou stranu například Češi zůstávali ke sbírce chladnější, což vedlo jen k další polarizaci vzájemných vztahů, respektive vyhranění odlišných politických a sociálních názorů obou skupin.

Státní propagandě dobře posloužila také nálada v řadách komunit loajálních rakousko-uherských občanů v zahraničí. Ať již na území osmanské říše, na Dálném východě nebo v Jižní a Severní Americe; všude tam poddaní habsburského trůnu vyslyšeli volání po sbírce a konzuláty hlásily, že „mají splněno“. Nutno však dodat, že se jednalo o pomoc spíše symbolickou. 

Školáci v akci 

Neúspěchy císařských armád na frontách světového konfliktu vlasteneckou snahu o sbírky drahých kovů devalvovaly, s postupem času již lidem nezůstalo moc věcí, které by mohli odevzdat, a co zbylo, se přesunulo ke šmelinářům. Neukojitelný hlad válečného hospodářství po kovech nabíral dalších podob. Ministerstvo školství vyzvalo učitele, školáky a studenty, aby obcházeli sousedy a snažili se své okolí přimět k odevzdání kovových předmětů, popřípadě je rovnou odnést.

Pokračování: Zlato dal jsem za železo: Sbírky drahých kovů v Rakousku-Uhersku (2)

Dětské hlídky procházely vesnice a města, svážely na vozících darované věci nebo pilně informovaly své učitele o dalších možných zdrojích vzácné suroviny. Právě pedagogičtí pracovníci trpěli touto svou úlohou „hlídače kovů“ nejvíce, protože nadřízené orgány označovaly špatné výsledky jako projev nedostatku vlasteneckého nadšení. Za vše hovoří znění výzvy k obyvatelstvu o sběru kovů pro válečné účely v roce 1915: „Vlastenecká válečná sbírka kovů bude takřka vojenskou službou mládeže, jejím prvním darem armádě, k níž bude sama své doby náležeti. Kdo by odmítl mladistvé válečné sběratele kovů, kteří za krátko zaklepou na každé dveře obydlí a obchodů? Kdo by se zřekl radosti patřiti na ně, jak odcházejí na lících radosti zářící nad šťastně vykonaným úkolem?“ 

Čerstvé potraviny jsou v řadě ohledů prospěšné našemu zdraví. Mají ale také svá rizika, jako je například možnost kontaminace choroboplodnými zárodky. Mohou to být třeba noroviry, známí původci „střevních chřipek“, které mohou mít i těžký průběh. K nákaze těmito viry často dochází kvůli ovoci nebo zelenině, které kontaminovala znečištěná voda.

Kvůli norovirům a dalším infekcím by bylo dobré čerstvé potraviny dezinfikovat. To ale není úplně snadné. V dnešní době se k těmto účelům používá například gama záření nebo rentgenové záření. Problém je ale v tom, že ke zničení všech virových částic je nutné používat vyšší dávky záření, které mohou zhoršovat kvalitu čerstvých potravin.

TIP: Co udělat pro snížení vysokého tlaku? Oblíbit si brusinkovou šťávu

Kanadští odborníci nedávno vymysleli směs z přírodních látek, kterou tvoří brusinková šťáva a extrakt z citrusu. Tato směs je zdravotně nezávadná, bez problémů poživatelná a lze ji nastříkat či natřít přímo na čerstvé potraviny. Experimenty ukazují, že tato brusinkovo-citrusová směs zničí viry na povrchu potravin. Pokud se směs aplikuje v malém množství, postačí následně pro ošetření potravin použít mnohem nižší dávku záření.

Chřipka už ve světě řádila v podobě epidemií několikrát a vždy si vybrala nemalou daň na životech především starých a oslabených jedinců. Navzdory usilovné snaze lékařů a vědců společnost stále nemá k dispozici stoprocentně účinnou vakcínu, ale ani všeobecný lék. Když se viru podaří rozšířit se v oblastech bez kvalitní lékařské péče, je globální katastrofa na světě. Jaké zkušenosti si lidé odnesli „z bojů“ s předešlými chřipkami?

Petrohradská viróza

• Velká ruská chřipka (1889–1890)
• Počet nakažených: cca 80 000 000
• Úmrtnost: 1 %

Kusé zprávy a nejednotná praxe vedení lékařských záznamů staví dnešní odborníky do značné nejistoty. Co vlastně byla zač takzvaná ruská chřipka? Na základě sérologické analýzy exhumovaných ostatků nejspíše chřipka A subtypu H3N8, čímž nechceme říct, že by tím byla o něco méně nebezpečná. Původně začala jako nemoc smetánky v Sankt-Petěrburgu: Dámy a pánové z lepší společnosti, kteří se scházeli na večerních klavírních recitálech pod jednou střechou, totiž patřili mezi první nakažené.

Nemoc se ale neomezila jen na ně, a v průběhu pěti týdnů doslova vylidnila ulice města. Kdo mohl, odjel pryč, aniž by si uvědomil, že tím vydatně napomůže šíření viru. Vzdálenost 202 887 kilometrů tak dokázal virus přenášený lidmi (ve vlacích a na zaoceánských parnících) urazit za pouhých šest dní. Netrvalo to dlouho a epidemii evidovali v 19 evropských zemích. Žně měla všude, kde se shlukovali lidé: na nádražích, v kostelech i univerzitních dvoranách.

Štěstí v neštěstí

Ruská chřipka dostihla převážně movité občany evropských zemí, tedy ty, co mohli cestovat. A ti většinou měli i peníze na lékaře. Komplikace byly časté, a zvlášť nepříjemně chřipka ochromila ty, kteří již měli problémy s dýcháním (astmatici) nebo srdcem. Průběh onemocnění byl také typický výraznějším výskytem zimnic a třesavek, než bývá u jiných chřipek zvykem.

Nic bližšího však kvůli chaotické povaze záznamů nevíme. Neznáme ani přesný počet obětí, odborníci jej pouze odhadují. Víme, že v chřipkou promořené Paříži probíhalo 450 pohřbů za den po dobu jednoho měsíce. Mezi historiky se hovoří o jednom milionu mrtvých. Relativně pomohlo i to, že se virus nešířil až tak globálními cestami, jako by tomu bylo dnes, ale spíše zvolna postupoval jednotlivými zeměmi. Velká ruská chřipka ale byla důležitým signálem toho, co ještě může přijít. Tohle varování bohužel svět až do roku 1918 ignoroval.

Drůbeží pohroma

• První asijská chřipka (1957–1958)
• Počet nakažených: cca 50 000 000
• Úmrtnost: 0,3 %

Kolem roku 1957 byly vztahy zbytku světa s Čínou, diplomaticky řečeno, velmi opatrné. Jihoasijský gigant se držel v politické i kulturní izolaci, a to, co se opravdu dělo uvnitř, se ven jen tak nedostalo. Pro viry chřipky to ovšem neplatilo. Nejprve zdánlivě bez zdroje a příčiny propukla chřipková epidemie ve Vietnamu a Thajsku, a velmi brzy nabyla parametrů pandemie. V průběhu několika měsíců odtud chřipkový virus A, identifikovaný jako subtyp H2N2, zamířil i do Spojených států amerických.

Pacientů v USA bylo zprvu jen pár, ale i to se záhy změnilo. Ukázalo se totiž, že chřipkový virus ptačího původu je vlastně pestrou směsí originálních kmenů, které po genetické stránce zmutovaly do obtížně postižitelné podoby. Zdrojem byla velmi pravděpodobně drůbež, vyvezená z Číny do spřátelených zemí. O tom, že tu celé provincie trpí nemocí, pochopitelně nikdo nevěděl. To už ale virový import kosil oslabené nemocné, zvláště děti, důchodce a těhotné matky, po celé severní polokouli. Ve Státech dosáhl až 69 800 obětí.

Smrt na ostrovech

V globalizovaném světě se totiž viry šíří opravdu dobře. Epidemie byla také původně popsána jako „britská chřipka“, protože se jí na Britských ostrovech v průběhu následujícího roku nakazilo přes 9 milionů lidí, a přes 5,5 milionu vyhledalo lékaře. V Británii virus usmrtil 14 000 pacientů. Nejprve byl zvýšený výskyt nemocných dáván do souvislosti se zimním počasím, ale postupně si lékaři spojili nemoc se 100 000 cestujícími, kteří do Anglie o měsíc dříve zamířili z Tchaj-wanu a Hongkongu.

„Je až s podivem, že nás třicet let zkušeností a varování z prožité španělské chřipky nenaučilo nic nového,“ konstatoval později smutně žurnál britských praktických lékařů. Celý rok pak epidemiologové dohledávali skutečný původ nemoci a mapovali časový sousled výskytů chřipky, než konečně ukázali na Čínu. Tam už si tou dobou chřipka vyžádala přes 1,5 milionu lidských životů, především kvůli prakticky nedostupné lékařské péči.

Tyglík nemocí

• Hongkongská chřipka (1968–1969)
• Počet nakažených: cca 20 000 000
• Úmrtnost: 0,5 %

Lékaři v Hongkongu si v červenci roku 1968 všimli, že je něco silně v nepořádku. V průběhu několika týdnů totiž chřipkou onemocnělo 15 % obyvatel celé lidnaté metropole, tedy asi půl milionu lidí. Jistě by to nebylo až tak zlé, kdyby Hongkong nesloužil celému světu jako významný přepravní uzel. Spolu se zbožím a lidmi se tak chřipka pohotově rozšířila do Singapuru a Vietnamu. A odtam ji zase převezli vracející se vojáci do Států. Singapurskou námořní cestou se pak dostala do Indie, na Filipíny a na sever Austrálie. V září téhož roku pak dorazila do Evropy.

Ve výčtu nakažených zemí pochopitelně nemůže chybět Čína, která ale znovu dokázala, že ji ani deset let stará epidemie nepoučila. Brzy se tu zase umíralo ve velkém. Ve většině zemí naštěstí udeřila chřipka o prázdninách, takže se nerozšířila mezi školáky, kteří jsou obecně rizikovou skupinou. A ukázalo se také, že lidé, co už prožili asijskou chřipku, vykazují lepší imunitu. Tím ale dobré zprávy končily.

Nebezpečný mutant

Virová chřipka A totiž vycházela z modifikovaného subtypu a vytvořila nový kmen H3N2. Průběh nemoci byl velmi rychlý, a v místech se slabou lékařskou péčí dost drtivý. „Pokud jste starší 65 let, máte velkou pravděpodobnost, že tuto chřipku nepřežijete,“ uváděla statistická lékařská ročenka. Pokročilý věk pacientů prostě nemoci nahrával. Ke chřipce se totiž zpravidla připojily nejrůznější komplikace, záněty a bronchitidy, které si žádaly komplexnější přístup k léčbě.

TIP: Živá hrozba pandemie: Zničí nás virová apokalypsa?

V USA to valný problém nepředstavovalo, navíc s očkováním tu přišli necelý měsíc po vypuknutí pandemie. Ale v Indii? Tam to bylo opravdu zlé. Dohromady si vyžádala tato mediálně proslavená chřipková pandemie přes jeden milion lidských životů. I přesto se dá hovořit o velkém štěstí, protože udeřila v době, kdy se nemalá část populace nacházela mimo oblasti velkého soustředění osob, tedy na dovolených. Přispěli tím pravděpodobně k šíření, ale už ne ke koncentraci nemoci.