Dobroty rychlého občerstvení nejsou právě zárukou zdravého životního stylu. Ale nejde jenom o kila navíc a cholesterol v cévách. Jak ukazuje nová studie australských odborníků, když někdo zahájí striktně „nezdravou dietu“ a začne se ve velkém živit vaflemi, hamburgery a sladkými cereáliemi, za pouhý týden se to projeví na jeho mozku.

Vědci se kvůli tomuto experimentu domluvili se 110 zdravými dobrovolníky mezi 20 a 30 lety. Polovina z nich se stravovala běžným vyváženým jídlem, zatímco druhá půlka přešla na intenzivní „západní“ nezdravou stravu. Badatelé pak podrobně sledovali jejich duševní kondici pomocí několika každodenních testů.

Ukázalo se, že „nezdravá dieta“ nenápadně, ale velmi rychle zasáhne fungování mozku, především v oblasti zvané hipokampus. Není náhodou, že právě v této oblasti sídlí ovládání chuti k jídlu, a řada dalších významných funkcí, jako je například tvorba paměti.

TIP: Chcete zhubnout? Vydatné snídaně jsou podle australských vědců mýtus

Zdá se, že lidé, kteří se živí nezdravou stravou, rychle ztrácejí potřebnou sebekontrolu v jídle a mají větší chuť na další nezdravé pokrmy, i když jsou už sytí. Dobrou zprávou je, že tento efekt není nezvratný. Když se dobrovolníci vrátili ke své běžné stravě, funkce hipokampu se jim rovněž pohotově navrátila do normálu.

Letos v červnu obletěly svět fotografie vyzáblé lední medvědice. Překonala stovky kilometrů, než se ze svého přirozeného teritoria dostala až do sibiřského průmyslového města Norilsk, kde zřejmě hledala potravu. Podle fotografií a svědectví místních leželo apatické zvíře na norilském předměstí několik hodin. Občas se zvedlo a čichalo kolem, aby zavětřilo jídlo. Lední medvěd se v oblasti objevil po čtyřiceti letech. Náhlá pozornost médií mu zachránila život – úřady jej nechaly odchytit a přemístit do zoologické zahrady.

Loni v únoru přitom ruské souostroví Nová země, ležící v Severním ledovém oceánu, vyhlásilo kvůli masové invazi bílých šelem stav nouze. Začaly se totiž dobývat do domů, a dokonce napadly člověka. Tamní největší osada Belušja Guba ohlásila, že se v okolí vyskytovalo 52 medvědů. Nápory masožravců se od té doby opakují stále častěji. Lidé jsou vyděšení, bojí se vycházet ven a posílat děti do škol, ačkoliv kolem vyrostly ploty a v osadách fungují vojenské hlídky. Medvědi se však přestali bát i výstražné střelby, což komplikuje jejich odhánění. Preventivní střílení je zakázáno právě kvůli jejich nízkým počtům, a strážci tak smějí zvíře usmrtit pouze v krajní nouzi. 

Arktický dopad 

Podle Světového fondu na ochranu přírody může za narůstající výskyt ledních medvědů v obydlených oblastech změna klimatu. Kvůli globálnímu oteplování se v Arktidě rozpouští mořský led. Majestátní savci se Severním ledovým oceánem pohybují především na krách, odkud také loví potravu – nejčastěji tuleně. V důsledku masivního tání jsou však nuceni čím dál častěji navštěvovat pevninu a hledat žrádlo i tam. Podle NASA se kry zmenšují o 9 % za dekádu a ke konci století už by z nich nemuselo zbýt vůbec nic. 

Tající pokrývka má vliv nejen na loviště, ale rovněž na medvědí brlohy. Lední doupě funguje podobně jako eskymácké iglú – izoluje od mrazu a chrání před větrem. Vyšší teplota ovšem úkryty narušuje a otevírá je nepříznivým přírodním vlivům, což je kritické pro mláďata. Malí huňáči se rodí s váhou pouhého půl kilogramu, takže potřebují dobrou ochranu. Ačkoliv první měsíce po porodu matka vůbec nevychází ven, jakmile potomci trochu odrostou, zůstávají sami, zatímco medvědice loví. Riziko, že na ně spadne kus ledu nebo kvůli náhle zhroucenému doupěti umrznou, je v popsaných podmínkách mnohonásobně vyšší. 

Černá budoucnost bílých

Tání má na svědomí i další živočišné druhy, například tuleně, jimiž se bílí obři živí. Pokud se tedy celosvětově nesníží emise skleníkových plynů, bude se hladina moří neustále zvyšovat a rychle se měnící povětrnostní podmínky se dotknou i druhé strany planety: Co se děje v Arktidě, nezůstane jen tam. A přestože měl příběh norilské medvědice šťastný konec, prognózy pro její příbuzné tak pozitivně neznějí. 

TIP: Lovecké taktiky krále Arktidy: Lední medvěd a jeho kořist

Současná situace je relativně dobrá: 11 z 19 sledovaných populací zůstává stabilních, jedna dokonce mírně roste, ostatní se snižují. Předloňské sčítání provedené v Rusku, kde žijí asi tři tisícovky ledních medvědů, ukázalo, že jich neubývá. Jenže zmenšování lovišť je nevyhnutelné. Na Aljašce se soustředí asi 60 % z globálního počtu bílých šelem a zhruba do roku 2050 jich podle vědců dvě třetiny zmizí. V roce 2085 už tam pak nejspíš nezbude žádná.

Podobný osud čeká 2,5tisícovou populaci v Grónsku, kde se ledová pokrývka ztrácí nejrychleji z celé Arktidy: Loni během pouhých pěti teplých červnových dnů roztálo 55 miliard tun ledu. Na konci století tak možná budeme oblíbené chlupáče obdivovat nanejvýš v zoo. 

Knut Veliký (asi 985–1035) pocházel z rodu slavných dánských vikinských králů. Jeho dědečkem byl Harald I. Modrozub, který jako první král Dánska přijal křesťanství a nechal se místo mohyly s posmrtnými dary pohřbít v křesťanském kostele. Knutovým otcem byl Haraldův syn Sven Tveskæg neboli Vidlí vous. 

Násilí plodí násilí

Král Sven podnikl za své vlády celkem tři invaze do Anglie. Mezi anglosaskou Anglií a Dánskem zuřila tehdy válka již po mnoho let. Od 8. století sužovaly Anglii nájezdy Vikingů, kteří se většinou v létě vylodili, vraždili a loupili, co mohli, a v zimě se vraceli přes moře zpět do svých domovů. Roku 865 ale Dánové na zimu Anglii neopustili a začali se usazovat i za mořem. Po zbytek století pak válčili s Anglosasy, až byl uzavřen mír mezi králem Alfredem Velikým, prvním sjednotitelem Anglie, a Guthurmem, vůdcem dánských Vikingů v Anglii. Tímto mírem bylo ustanoveno území zvané Danelaw, kde bylo dánské právo nadřazeno anglosaskému a kde se postupně usazovali dánští osadníci.

Mír však dlouho nevydržel. Od roku 997 trpěla Anglie dánskými nájezdy opět každoročně a v roce 1002 bylo anglickému králi Æthelredovi sděleno, že „Dánové v Anglii jej věrolomně připraví o život i s jeho družinou a poté obsadí jeho království“. Æthelredova odpověď na předloženou hrozbu byla rychlá a krutá. Nařídil bez milosti vyvraždit všechny Dány, kteří se nacházeli na území Anglie. Tak se 13. listopadu 1002 skutečně stalo a tato událost vešla do dějin jako Masakr na den svatého Brickta. Ukrutné násilí ovšem nemohlo mít jiný výsledek než další násilí. 

Knutův otec, dánský král Sven, se rozčílil do nepříčetnosti. Během krveprolití totiž zahynula i jeho vlastní sestra Gunhilda s manželem. Sven několikrát Anglii napadl, ale válečná štěstěna mu příliš nepřála. Poprvé Vikingy vyhnal hlad, podruhé nedostatek kořisti na dary pro významné družiníky. V roce 1013 však Sven sebral mohutné vojsko a osobně se postavil do jeho čela. Nyní mu již nešlo o nájezd, který měl Anglii poškodit, ale o skutečnou invazi a dobytí nepřátelské země. Tehdy byl na palubě drakkaru spolu s otcem také zhruba osmnáctiletý Knut.

Princovo mládí

Jméno Knutovy matky bezpečně neznáme, nicméně dle kroniky Dětmara Merseburského jí byla Sigrid neboli Svatoslava, dcera polského knížete Měška I. a Doubravky, sestry českého knížete Boleslava II. O Knutově dětství není známo prakticky nic jistého. Mladší islandský rukopis Flateyjarbók ze 13. století se zmiňuje, že byl Knut vycvičen ve válečnickém umění známým vikinským náčelníkem Thorkellem Vysokým. Thorkell byl bratr ještě proslulejšího, polo-legendárního válečníka Sigurda a mladého Knuta prý vychovával v pevnosti Jomsborg na ostrově Wollin.

Jak asi Knut vypadal, se můžeme dozvědět z jiného islandského zdroje, totiž ze Ságy o Knutově rodu (Knýtlinga saga). Podle ní byl Knut neobyčejně vysoký a silný. „Byl také sličný, avšak kromě jeho nosu, který byl úzký, vysoko posazený a trochu skobovitý. Byl světlé pleti a měl krásné silné vlasy. Jeho oči byly lepší, než oči jiných mužů, co do krásy i co do ostrosti zraku.“ 

Společná výprava syna a otce do Anglie, na niž se vydali roku 1013, si vedla úspěšně. Napomohla tomu i sňatková politika – Knuta oženili s asi dvacetiletou Ælfgifu z Northamptonu, aby byla zajištěna spolupráce s obyvateli Danelaw.

Králi Svenovi se postupně poddalo pět hlavních měst této části Británie a otevřela se mu tím cesta na Londýn. Angličané sice spálili mosty přes Temži a donutili Dány ke krátkému ústupu, ale úplně je zastavit nebylo možné. Zanedlouho stanuli Sven a Knut před hradbami Londýna.

Město bylo opevněno mohutnou hradbou zbudovanou za římských dob a to byl pro vikinské nájezdníky tvrdý oříšek. U Bathu však zatím donutili krále Æthelreda k ústupu a ten nedlouho poté prchl i se svými syny do Normandie. Když to zjistili Anglosasové bránící Londýn, raději město Svenovi vydali v (oprávněných) obavách z dánské pomsty. Na Vánoce roku 1013 se tak Sven mohl nechat korunovat anglickým králem. Dlouho se ale z vítězství neradoval. Po pěti týdnech jej totiž dostihla smrt. 

Králův syn bez království

Protože se Knut narodil jako druhorozený syn, ujal se vlády jeho bratr Harald, který po dobu otcova tažení zůstal jako královský regent v Dánsku. Svenovo vojsko ale prohlásilo králem Knuta, a protože princip primogenitury (nástupnictví prvorozeného syna) nebyl tou dobou ještě v Dánsku nezpochybnitelný, znamenalo to pro Haralda problém. Knut ale zatím na dánské dědictví nepomýšlel. Měl totiž co dělat, aby se udržel v Anglii. 

Anglosaská aristokracie využila Svenovy smrti a svolala Witenagemot, sněm šlechty a duchovenstva. Sněm nepřijal Knuta za krále a povolal zpět z exilu Æthelreda, který musel slíbit, že bude vládnout lépe než předtím. Æthelred se vrátil z Normandie a rychle povolal nové vojsko. Knut musel ustoupit. Nakonec se vypravil i s flotilou zpět do Dánska. Anglosasům zanechal na břehu u Sandwiche vzkaz – několik stovek zmrzačených zajatců. Krvácející muži byli znamením Knutova drásavého vzteku nad tím, že musel opustit tak těžce dobyté území.

Když přijel Knut domů a setkal se s bratrem, navrhl mu vzhledem k situaci společnou vládu. Harald se ale o své království nehodlal dělit. Nakonec se bratři dohodli, že Harald zůstane králem Dánska a pod podmínkou, že Knut nebude požadovat korunu, svěří mladšímu bratrovi do rukou nové vojsko určené na další vpád do Anglie. Knut se nemohl dočkat, až dobude království na Britských ostrovech zpět.

Vikinská invaze

Knut se vrátil do Anglie s vojskem ještě větším, než měl jeho otec. Dalo by se říci, že se postavil do čela všech Vikingů ze Skandinávie. Mezi jeho spojence se počítal norský spoluvládce, veterán Erik Haakonsson (od roku 999 bylo Norsko podřízeno Dánsku), Švédové a také Poláci Boleslava Chrabrého. Celé vojsko prý čítalo více než 10 000 mužů a 200 lodí.

TIP: Zlatý věk Vikingů: Poháněla seveřany touha po zlatě, nebo šlo o demonstraci síly?

Jen pouhý pohled na ně vnášel strach do srdcí nepřátel, jak dosvědčuje Anglosaská kronika z Peterborough: „Kdo by mohl hledět na zlatavé lvy na štítech nepřítele, kdo na muže z oceli hrozící zlatou tváří, kdo na býky na lodích se zlatými rohy věštícími smrt, aniž by jej popadla hrůza z pána takového vojska? A co víc – v tom vojsku nebyli žádní otroci, ani muži propuštění z otroctví, ani muži nízkého rodu, ani starci, ale všichni byli urození, v plné síle let a dobře připravení k boji.“

Knut se vylodil ve Wessexu, starém rodovém panství Alfreda Velikého a dalších předků krále Æthelreda. Brzy si celý kraj podmanil. Do karet mu hrálo i to, že se potkal se svým starým vychovatelem Thorkellem Vysokým. Thorkell sloužil od roku 1012 Anglosasům, ale nyní přešel i se 40 loděmi na Knutovu stranu.

Král Æthelred a jeho syn Edmund se několikrát snažili svolat vojsko, ale bez znatelného úspěchu. Dánové se pohybovali velice rychle a podmaňovali si jeden kraj za druhým. Æthelred se bál další zrady, a proto se raději opevnil v Londýně. Edmund se s Vikingy nestřetl, ale spokojil se s pleněním statků těch, kteří přešli na jejich stranu. Když v dubnu roku 1016 Æthelred zemřel, vrátil se Edmund do Londýna, kde se nechal korunovat.

Londýn v obležení

Knut nařídil vojsku obklíčit Edmundovo hlavní město. Než se však kruh zcela uzavřel, podařilo se anglosaskému králi proklouznout. Vydal se do Wessexu, který částečně osvobodil a kde začal verbovat nové síly. Knut znovu stál před branami nedobytného Londýna. Nařídil vyhloubit příkopy, aby chránil své vojsko před nenadálým výpadem, a zbudovat kanál pro drakkary, aby mohly přehradit Temži a odříznout město od jakékoli pomoci, která by mohla přijít po řece. 

Edmund poté svedl s Dány několik bitev. Na chvíli je dokázal od Londýna odlákat, ale porazit je nemohl. Ale ani Knut nebyl úspěšný. Poslední útok na město jej stál tolik mužů, že se rozhodl raději stáhnout do Essexu. Tam došlo k rozhodující bitvě u Assandunu. V ní se potvrdily Edmundovy nejhorší obavy. Anglický král byl zrazen Erikem z Mercie, který se stáhl z boje. Knut mohl slavit rozhodné vítězství. Zvrátit jej nemohla ani další bitva s velšskými spojenci anglického krále, která proběhla o několik dní později.

Oba králové se setkali k vyjednávání o míru symbolicky na ostrově uprostřed řeky Severn. Edmund musel být přinesen na nosítkách, protože byl zraněn v boji. Knut byl velkorysý. Navrhl rozdělení Anglie podle Temže. Území na sever od řeky mělo připadnout Dánům, vše směrem na jih, včetně Londýna, mělo zůstat Edmundovi. Ten nabídku bez váhání přijal.

Dokončení: Vikinský „císař severu“: Před Knutem Velikým se třásla Evropa (2) (vychází v pátek 21. února)

Mezi panovníky byla také uzavřena smlouva „na přežití“ – tedy v případě, že jeden z nich zemře, ztrácí jeho rod země ve prospěch druhého. Protože Edmund zemřel jen několik týdnů po uzavření dohody, objevily se samozřejmě spekulace, že jej Knut nechal zavraždit. Jak to bylo doopravdy, se dnes už jen těžko dozvíme. Skutečností je, že Edmund mohl stejně dobře zemřít na následky zranění z boje jako na následky Knutových intrik. Každopádně, na Vánoce roku 1016 měla Anglie již počtvrté za několik let nového krále – Knuta.

Janusz Goraj ze západopolského Gorzow Wielkopolski byl 20 let téměř slepý – na levé oko neviděl vůbec a pravým rozeznával jen světla a stíny. Aby toho nebylo málo, před dvěma lety jej na přechodu pro chodce srazilo auto. Při nehodě narazil hlavou do kapoty auta a poté tvrdě dopadl na vozovku. Z nehody sice vyvázl živý, utrpěl ale zlomeninu kyčle, která si vyžádala operaci a několikatýdenní pobyt v nemocnici.

TIP: Nová léčba kmenovými buňkami vrátila zrak dvěma pacientům

Jednoho dne se ale stal zázrak – zrak Janusze se začal znatelně zlepšovat a po dvou týdnech viděl tak dobře, že byl dokonce schopen číst. Proč se tak stalo a co je příčinou zlepšeného stavu, nedokázali ošetřující lékaři vysvětlit. Podle mluvčí nemocnice Agnieszky Wisniewské je možné, že změnu způsobil koktejl léků, které během hospitalizace Janusz dostával. Přesnější odpověď by mohlo přinést podrobné vyšetření, které ovšem uzdravený Janusz Goraj odmítl.

Když zachytíte neobvyklé rádiové vysílání z vesmíru, nemusí jít nutně o signály cizí civilizace, která touží po vesmírném chatování. Mezinárodní tým radioastronomů zachytil s pomocí radioteleskopu LOFAR zvláštní rádiové signály ze soustavy blízkého červeného trpaslíka. Nakonec se ukázalo, že jde o pozoruhodné, leč zcela přírodní „planetární rádio“.

Jde o soustavu běžného červeného trpaslíka GJ1151, kterého pozorujeme v souhvězdí Velké Medvědice, zhruba ve vzdálenosti 26 světelných let od Země. Po vyloučení dalších možností dospěli vědci k závěru, že v tomto případě jsme zachytili rádiové vlny, které vysílá právě dotyčný červený trpaslík se svou planetou.

Planetární dynamo

Jak uvádí vedoucí výzkumu Harish Vedantham z nizozemského institutu Netherlands Institute for Radio Astronomy (ASTRON), tato exoplaneta se pohybuje v silním magnetickém poli červeného trpaslíka a její pohyb vlastně funguje jako elektrický motor, podobně jako dynamo na jízdním kole. Díky jejich vzájemnému působení vznikají na červeném trpaslíkovi polární záře, a také zmíněné rádiové vlny.

TIP: Projekt Red Dots: Astronomové loví planety u nejbližších hvězd

Podobný jev můžeme pozorovat i ve Sluneční soustavě. Ale netýká se Slunce, protože planety, včetně nejbližšího Merkuru, jsou od Slunce na něco takového příliš vzdálené. Dochází k tomu mezi plynným obrem Jupiterem, který má velmi silné magnetické pole, a jeho vulkanickým měsícem Io. Na některých rádiových frekvencích dokonce dvojice Jupiter a Io přehluší rádiové vysílání Slunce.

Letošní léto je na jižní polokouli doslova vražedné. Po ničivých požárech, které Austrálii sužovaly od loňského září, zasáhly oblast vydatné deště. Řádění živlů si doposud vyžádalo životy více než tří desítek lidí a až jedné miliardy zvířat. Tragický účet ale jak se zdá ještě zdaleka není uzavřen. Ukazuje to i čerstvá zkušenost Novozélanďana Brandona Fergusona, který na pláži Maunganui Bluff Beach narazil na ohromné množství místních slávek druhu Perna canaliculus, které byly očividně uvařené zaživa.

Podle odhadů šlo asi o půl milionu mrtvých kusů. Tyto slávky jsou na Novém Zélandu velmi běžné a jsou i ekonomicky významné. Náležejí totiž k největším druhům a bývají proto ve velkém loveny. Nejde o první nález tohoto druhu, obvykle jich ale nebývá tak ohromné množství.

TIP: Vražedná vedra: V Austrálii už zase z nebe „prší“ mrtví kaloni

Podle odborníků slávky usmrtila kombinace nebývalých veder a pohybů moře. V tomto případě zřejmě udeřily vysoké teploty ve chvíli, kdy panoval vysoký odliv a v okolí slávek bylo málo mořské vody. Pak bylo jen dílem okamžiku, než se na útesech voda ohřála natolik, že to místní slávky nemohly přežít. Jen pár dní předtím naměřili na blízké pevnině Severního ostrova Nového Zélandu teplotu 40 °C, poprvé po 15 letech.

Vojín první třídy Leslie Cruise z roty H 505. výsadkového pluku 82. výsadkové divize vzpomínal na těžké chvíle před samotným seskokem: „Neustále jsem kontroloval své vybavení a v hlavě si procházel jednotlivé fáze a procedury, kterými jsme se měli řídit okamžitě po doskoku. Někteří vojáci v jednom kuse kouřili, jiní, včetně mne, zase se stejnou intenzitou žvýkali žvýkačku."

Strašák flak

Vzpomínky pokračují: "Pár mužů předstíralo spánek. Většina, pokud ne všichni, ale doufala, že se z letadla dostanou dřív, než stroj dostane zásah od flaku, a že jejich padák nebude mít žádnou závadu. Pokud si někdo chtěl něco říct, muselo se kvůli řvoucím motorům letadla křičet. (…) Pokaždé, když někde v blízkosti vybuchl granát, jsem se snažil co nejvíc přikrčit. Společně s flakem nás vítaly snad miliony svítících střel. Náhle se rozsvítilo červené světlo a plukovník Krause, který byl na pozici č. 1, zakřičel rozkaz ‚Vztyk a zaháknout‘.

Vojáci skoro jako jeden muž vše vykonali. ‚Kontrola výstroje!‘ přišel další pokyn. Přes hluk uvnitř stroje i venku jsme sotva slyšeli odpovědi ‚21 OK, 20 OK, 19 OK, 18 OK,‘ až přišla řada na mne. ‚Devítka OK!‘ zařval jsem a Taylora před sebou jsem pro případ, že by neslyšel, rýpl do zad. Poslední voják zakřičel ‚OK!‘ a pak přišel rozkaz připravit se k seskoku. Rozsvítilo se zelené světlo, plukovník vykřikl ‚Let’s go!‘ a vyskočil do temné normandské noci. Rychle jsme jej následovali. (…) Invaze do Normandie byla nyní realitou. Nebylo cesty zpět, skutečně ne, pane!“

Smrt zdravotníka

Štábní seržant Raymond Geddes z roty G 501. výsadkového pluku 101. výsadkové divize na vlastní oči poznal, jak kruté boje v Normandii byly: „Vyslali jsme několik průzkumníků a začali se přesouvat směrem k pláži. Brzy jsme narazili na německou hlídku a rozpoutala se krátká přestřelka. Všichni Němci padli. Postupovali jsme dál a na blízké křižovatce začala další střelba, tentokrát šlo o odstřelovače.

Jeden major, který šel s námi, dostal zásah a zhroutil se uprostřed cesty, zatímco my ostatní jsme naskákali do příkopu. Medik z naší roty jménem Eddie Hohl chtěl majorovi pomoci, ale sniper dostal i jeho. Hohl nevydal ani hlásku, jen se sesunul přes majora. Zavolal jsem na něj, abych zjistil, jestli je OK, ale neodpověděl. Dodnes mě tento incident rozzuří. Hohl měl na přilbě i na rukávu červené kříže. Dalších 65 let jsem pak doufal, že mezi Němci, které jsem později zabil, byl i ten bastard, který střelil našeho zdravotníka.“

Společnost Drone Champions AG vzala velmi důkladně reklamu na svoji novou videohru Drone Champions League a postavila fantastický akrobatický dron. Stroj nese jméno „Big Drone“ a je to multikoptéra velmi aerodynamických tvarů se 12 rotory na šesti ramenou. Může ji řídit lidský pilot, a také může provádět extrémní akrobatické kousky, i když nikoliv s člověkem na palubě.

Během akrobacie ovládají multikoptéru zkušení piloti závodních dronů. I když to na první pohled vypadá, že Big Dron dělá úžasné manévry s lidským pilotem, ve skutečnosti byla za řízením dronu figurína. S lidským pilotem létá akrobatická multikoptéra mnohem uměřenějším stylem.

TIP: Nejmenší autonomní závodní dron světa váží pouhých 72 gramů

Nová videohra by se měla stát příležitostí k získávání pilotů pro nový typ závodů dronů, v nichž bude záležet na akrobatických schopnostech dronů i jejich lidských pilotů. Zatím se ale zdá, že lidé budou akrobatické drony pilotovat, přinejmenším zpočátku, ze země. V takových závodech by lidským pilotům nejspíše hrozilo značné riziko.

Krab pobřežní (Carcinus maenas) původně pochází z pobřeží severovýchodního Atlantiku a Baltského moře. Postupně se ale stal velmi úspěšným a obávaným invazním druhem, který se množí závratnou rychlostí a je dnes považován za jednoho z deseti nejhorších invazních vetřelců celé planety. Jde o nelítostné dravce, kteří spořádají, na co přijdou. Zároveň jsou velkou hrozbou pro místní ekosystémy, především pak pro jiné druhy krabů, ústřice a další mlže.

Kelímky a příbory z korýšů

Krabi pobřežní rychle kolonizovali klimaticky podobné pobřežní ekosystémy v Austrálii, na Novém Zélandu, ve východní Asii, v jižní Africe, v jižní Americe, a také východní a západní pobřeží severní Ameriky. Kanadským odborníkům podle všeho došla s těmito vetřelci trpělivost a rozhodli se pro radikální plán likvidace.

Kanadští vědci vyvinuli postup zpracování krabů – z jejich rozdrcených skořápek hodlají vyrábět jednorázové příbory a kelímky. Výhodou tohoto řešení, za kterým stojí chemička McGillovy univerzity Audrey Mooresová, je skutečnost, že vzniklý materiál by byl přirozeně rozložitelný. Z rozdrcených krabích schránek je podle Mooresové možné získat látku chitin, který je základní surovinou pro výrobu biologicky rozložitelného „plastu“. Nový materiál je velmi tvrdý, svou strukturou podobný sklu. Bude tak třeba ještě dalšího vývoje směrem k lepší tvárnosti materiálu.

TIP: Nelítostná ochrana: Ostrovní druhy zachrání likvidace koček a dalších vetřelců

Na první pohled poněkud nekompromisní přístup přináší hned několik výhod – vedle ochrany napadených ekosystémů by mohl snížit produkci klasického plastového odpadu.