Včely opylovaly kvetoucí rostliny již velmi dávno. Bylo to v období křídy, dlouhé miliony předtím, než Zemí otřásl náraz obrovského meteoritu. Dokazuje to nedávný unikátní nález fosilie v jantaru z jihoasijského Myanmaru, který představuje nepřeberné zřídlo zajímavých křídových fosilií.

Vědci v jednom kusu takového jantaru objevili primitivní včelu doposud neznámého druhu, která byla v okamžiku lapení do pryskyřice stále ještě obalená pylem. Včela dostala jméno Discoscapa apicula a jde o zatím nejstarší známý nález včely s pylem. Jantar se včelou pochází z období střední křídy a vznikl před 100 miliony let.

TIP: Extrémně vzácný nález: Vědci objevili vyhynulého hlavonožce v jantaru

Podobné nálezy primitivních včel jsou vzácné a velmi cenné. Fosilní záznam včel je bohatý, ale pochází v naprosté většině případů z mladších geologických období. Nalezené včely přitom bývají velmi podobné těm dnešním. Odborníci se domnívají, že úplně první včely, které se živily pylem, se objevily asi před 130 miliony let. Kvetoucí rostliny zřejmě vznikly jen o něco dříve. Od té doby jsou evoluční cesty kvetoucích rostlin a včel navzájem těsně propletené.

Sténání raněných prozrazovalo, že se v sutinách vedle mrtvol a utrhaných kusů lidských těl nalézají také živé osoby. Pod zpříčenými trámy v jednom ze zborcených zámeckých pokojů přečkalo jičínskou apokalypsu deset lidí. Někteří z přeživších však brzy podlehli následkům popálenin či zhmožděnin. Celkem si exploze vyžádala více než čtyři desítky lidských životů. Mezi mrtvými bylo i několik urozených aktérů sporu o dědictví předního českého panského rodu Smiřických ze Smiřic.

Kompromitovaná šlechtična

Předehra jičínské tragédie se odbyla již na počátku 17. století v podobě aféry Elišky Kateřiny Smiřické (1590–1620). Tato nepříliš pohledná aristokratická dívka z vlastní iniciativy navázala v Kostelci nad Černými lesy intimní poměr s mladým kovářem Jiříkem Wagnerem ze vsi Hodkovic. Společensky nepřijatelný milostný vztah se provalil na jaře 1608. Kovář si několik následujících let pobyl ve vězení v Českém Dubu, zatímco Elišku nechala její rodina zavřít na Hrubé Skále. Po čase ji převezli na hrad Kumburk. Na svobodu se dostala teprve v roce 1619 a rozhodně to nebylo výsledkem smíru mezi příslušníky poslední generace Smiřických, ke které kompromitovaná šlechtična náležela.

Náhlá smrt Albrechta Jana Smiřického (1594–1618), jednoho z nejvýznamnějších evangelických předáků a po vypuknutí stavovského povstání vážného kandidáta na český trůn, nastolila otázku převzetí obrovského rodového majetku, jehož jádro se nacházelo v severovýchodních Čechách. Albrechtův starší bratr Jindřich Jiří (1592–1630) byl totiž slabomyslný, a tak připadaly jako dědičky v úvahu pouze jeho sestry: Eliška Kateřina a mladší Markéta Salomena (1597 – po 1654), provdaná za Jindřicha Slavatu z Chlumu a Košumberka. Eliščin skandál a její internace samozřejmě mluvily ve prospěch Markéty. Kartami však znenadání zamával nedávno ovdovělý, nezámožný příslušník starého panského rodu Ota Jindřich z Vartenberka.

Zesnulí a dědicové

Vartenberk využil skutečnosti, že vězněná Eliška nebyla svými rodiči formálně vyděděna. Po předchozí tajné domluvě ji osvobodil, rychle pojal za manželku a ještě roku 1619 se spolu usadili v Jičíně. Jejich snahy o ovládnutí smiřických statků ovšem nutně narazily na odpor Markéty Salomeny a jejího chotě, kteří začali systematicky shromažďovat doklady o Eliščině aféře a pohnali před soud Vartenberka. Jeho naděje, že najde podporu u „zimního krále“ Fridricha Falckého, se nesplnily – v lednu 1620 byl Ota Jindřich v Praze uvězněn. Brzy poté vyrazil Jindřich Slavata v doprovodu královských komisařů do Jičína, aby obsadil statky usurpované Eliškou Kateřinou. Jičínský konflikt mezi oběma stranami skončil ničivým výbuchem střelného prachu uskladněného v zámku, kde zahynuli jak komisaři, tak Slavata a těhotná paní z Vartenberka.

Smiřická panství poté ovládla čerstvá vdova Markéta Salomena Slavatová. Dlouho se z nich však netěšila, neboť jako nekatolička podporující stavovskou opozici uprchla po bitvě na Bílé hoře ze země. Většinu dědictví Smiřických si obratnými machinacemi přisvojil jejich vzdálený příbuzný Albrecht z Valdštejna.

TIP: Největší tunel českých dějin: Vypečená měnová reforma

Ota z Vartenberka, který v září 1620 unikl z pražského vězení a přestoupil k římské církvi, se znovu oženil a získal Markvartice v severních Čechách. Někdejší evangelík se tam pustil do rekatolizace s takovou vervou a krutostí, že tím vyprovokoval poddanské povstání. Vzbouření venkované Vartenberka i jeho třetí choť v říjnu 1625 ubili. Spolehlivou odpověď na otázku, co se přesně odehrálo v jičínském zámku 1. února 1620 těsně před explozí, bohužel neznáme.

Výraz „masada“ znamená v hebrejštině „pevnost“. A majestátní stavba na skalním výběžku ve výšce zhruba 450 metrů nad hladinou nedalekého Mrtvého moře nezůstává svému jménu nic dlužna. Již před dvěma tisíciletími se stala svědkem dramatických událostí a dodnes představuje pro Izraelce symbol hrdinství a síly národa. Vojáci izraelské armády zde proto skládají slavnostní přísahu, jež zní: „Masada již nikdy nepadne!“

Raději smrt

První zdejší vykopávky dokazující trvalé lidské osídlení se datují již do 4. tisíciletí př. n. l. Teprve judský král Herodes Veliký (73–4 př. n. l.) tu ale v letech 37–30 př. n. l. nechal vybudovat pevnost, která měla chránit strategické obchodní cesty a tvořit základnu obrany země před možnou egyptskou agresí.

Pevnost se poprvé zapsala do dějin tři čtvrtě století po králově smrti. V roce 66 propuklo v Judeji povstání proti Římské říši, která se v té době zmítala v sevření „šíleného“ císaře Nerona. Militantní židovská sekta zélótů (sikariů) přemohla římskou posádku, obsadila Masadu a využila ji jako základnu k ozbrojeným výpadům. Římané zpočátku nebyli schopni pevnost dobýt zpět. Zélóti zde dokonce vybudovali synagogu namísto starého chrámu. Teprve roku 73 dosáhla imperiální vojska pod vedením guvernéra Judeje Lucia Flavia Silvy úspěchu. Guvernér nechal po několik měsíců podél hradeb na západní straně útesu vršit kamení a vytvářet tak přístupovou rampu. Když byly práce hotové a útočníci dosáhli hradeb, probourali je beranidlem a konečně se dostali do útrob pevnosti. Kromě dvou žen s dětmi, které se ukryly ve vodní nádrži, ovšem všech tisíc obyvatel zvolilo hromadnou sebevraždu před potupným římským zajetím. Římané sem na další čtyři desetiletí umístili vojenskou posádku a poté zůstala Masada opuštěná a chátrala.

Teprve v roce 1838 archeologové díky kronikám odhalili, kde se Herodova chlouba nachází. Byly zahájeny výkopové práce a světu se postupně odkryla slavná místa minulosti. V roce 1966 zde izraelská vláda zřídila národní park, který se stal židovským poutním místem.

Přehrada uvnitř hradeb

Návštěvníka Masady ohromí propracovanost celého systému staveb. Na skále dnes sice uvidíte už pouze ruiny, ale díky vystaveným modelům si lze udělat přesnou představu, jak pevnost kdysi vypadala. Za dvouřadými hradbami, do nichž bylo kromě kasemat zabudováno celkem třicet strážních věží a čtyři brány, se nacházely dva bohatě zdobené paláce se šperkovnicemi a sklady potravin, vína a zbraní. Vedle pak byla zapuštěna velká vodní nádrž, která zadržovala neuvěřitelných čtyřicet milionů litrů vody. V Judské poušti prší velmi zřídka, jen párkrát do roka. Vodovodní systém proto důmyslně přiváděl vodu z přehrazených sezónních řek v okolí do dvanácti menších nádrží na úpatí hory. Odtud ji pak poddaní dopravovali na oslech po chráněné točité stezce do rezervoáru uvnitř hradeb. 

Herodes s Masadou počítal jako s dlouhodobým útočištěm v případě, že by jeho království zasáhly nepokoje. Jinak strohá pevnost disponovala několikapatrovým královským apartmá, budovami pro služebnictvo, místnostmi pro administrativu i cizí vyslance a především nepostradatelnými lázněmi s parní komorou, terasovitým bazénem i chlazenou relaxační místností.

Ďábelsky slané moře

K Masadě je nejlepší se vydat po silnici vedoucí kolem Mrtvého moře. Zastávka u této vodní plochy je povinností, protože jí zřejmě zbývá pouhých pár desítek let života, než se zcela vypaří. Plavání představuje požitek – stačí se nechat nadnášet na hladině nebo se u břehu potřít černým bahnem, prý s mimořádně léčivými účinky. Raději však nezkoušejte ochutnávat, zda je voda opravdu slaná. Někteří naivní jedinci včetně autora tak učinili, a přestože si jen olízli namočený prst, jazyk je ďábelsky pálil celý zbytek odpoledne.

Výšlap k pevnosti je pořádná dřina. Autem samozřejmě můžete dorazit až pod skalní masiv a vybrat si pohodlnou cestu lanovkou s panoramatickým výhledem. Koho ale neodradí strmý výšlap a především vedro, stojatý horký vzduch a rozpálené kameny pod nohama, může se směle vydat tzv. Hadí stezkou. Do kopce se budete škrábat necelou hodinu a počítejte s tím, že se pořádně zapotíte. Jakmile však stanete na vrcholu, budete se cítit jako v orlím hnízdě, doslova na špici světa. Otevře se před vámi úžasný výhled do okolní krajiny – na Mrtvé moře i na kopce sousedního Jordánska.

Herodova chlouba

Masada nabízí na ploše o rozloze asi 300 × 600 m pestrou směsici památek. V Herodově paláci se jako zázrakem zachovaly nástěnné malby, část vybavení trůnního sálu i mozaiková podlaha, seskládaná z bílých a černých kostek do geometrických obrazců. Pod ní archeologové nalezli doslova hromady pokladů, především bronzových a stříbrných mincí, jež zřejmě ukořistili zélóti během loupeživých tažení.

TIP: Duel hrobek, které zavál čas: Newgrange vs. pyramidy z Meroe

Při pohledu do královských lázní můžete žasnout nad zhýčkaností vrchnosti, která si ani v extrémních podmínkách nehodlala odepřít vodní radovánky, a zejména nad genialitou tehdejších stavitelů. Restaurovaná Římská vila přibližuje opulentní život smetánky v Herodových dobách a později i římských velitelů pevnosti. Dochovaly se rovněž pozůstatky osmi římských táborů z dob obléhání Masady. Údajně se jedná o nejcelistvější vykopávky tohoto druhu. Zaujme bezpochyby také synagoga, podle historiků nejstarší židovský svatostánek vůbec. Našly se v ní dokonce fragmenty svitků s částmi Deuteronomia neboli páté knihy Starého zákona.

Společnost vám sice budou dělat davy hlučných turistů, přesto se vám jistě podaří najít tichý kout a nasávat v klidu elektrizující atmosféru místa. Masada je téměř povinnou zastávkou, abyste lépe pochopili nejen minulost židovského národa, ale i zdejší současné dění.

Když americká sonda Voyager 1 počátkem roku 1990 končila pozorování vnějších planet a chystala se vyrazit za hranice Sluneční soustavy, napadlo amerického astronoma a popularizátora Carla Sagana, že by sonda ještě před definitivním vypnutím svých kamer mohla pořídit snímky Slunce a planet z velké dálky. 

Voyager 1 byl v té době za oběžnou drahou Neptunu, asi ve vzdálenosti od Země 40,5 AU, čili něco přes 6 miliard kilometrů. Když sonda dokončila „valentýnské focení“, hned poté navždy vypnula kamery. Mezi 14. únorem a 6. červnem 1990 pak sonda poslala celkem 60 snímků, mezi nimiž je i slavná fotografie „Pale Blue Dot“, neboli „Bledě modrá tečka“.

Země jako tečka

Na tomto snímku je Země patrná jako namodralá tečka. Ve skutečnosti zabírá asi jen 0,12 pixelu. Pořízení snímku bylo komplikované, čemuž odpovídá i jeho kvalita. Přes Zemi se táhne pruh, který má na svědomí sluneční záření. Je také patrné, že snímek vznikl přes modrý, zelený a fialový optický filtr.

TIP: Opětovně potvrzeno: Sonda Voyager 1 je již v mezihvězdném prostoru

Odborníci NASA a Laboratoře tryskového pohonu JPL u příležitosti 30. výročí pořízení „Bledě modré tečky“ zveřejnili vylepšenou verzi této slavné fotografie. K její úpravě použili špičkový software pro zpracování obrázků. Parametry snímku vyvážili tak, aby co nejvíce vynikla oblast, v níž je na snímku zachycena naše planeta.

Do Goblin Valley nemíříme poprvé a víme, že cesta sem je dlouhá. Zamířit k úpatí hor směrem ke skalnatému útesu San Rafael Reef nám ale pokaždé stojí za to.

Postavy z různých hornin

Mezi skalami se rozkládá malé údolíčko, které je poseté mnohotvarými kamennými útvary. Goblin znamená něco jako skřítek a v tom množství nejrůznějších tvarů lze skutečně rozeznat plno různých skřítků, postaviček, hříbků a obrů. Některé ze skulptur připomínají krále s královnou, jiné zase sochy na Velikonočních ostrovech. Velikost jednotlivých postav se pohybuje od jednoho až do šesti metrů. Najít lze také zajímavě tvarovaná okna.

Podivné zaoblené útvary v podobě postaviček vznikly působením eroze. Voda a vítr je časem vytvořily z vrstev červeného prachovce, jemného pískovce a jílovité břidlice. Různě měkké usazené vrstvy erodují s různou rychlostí, a tak se postupem času vymodelovaly tvrdší zaoblené „hlavičky“ na měkčích „krčcích“ a tvrdším „tělíčku“.

Kouzlo mnohokrát viděného

Goblin Valley je tak mnohotvárné, že při každé další návštěvě nacházíme nové útvary, dříve neviděné zajímavé pohledy a skalní seskupení, kterých jsme si minule nevšimli. Když tak chodíme mezi těmito prapodivnými kamennými útvary, nestačíme se divit, co všechno dovede příroda vymodelovat – není lepšího sochaře nad ni.

S objevováním nových zákoutí končíme, až když je černočerná tma. S baterkou v ruce se pak proplétáme mezi černými kamennými postavami a hříbky a nakonec jsme rádi, když jsme z údolí venku. Ovšem jen do zítřka, protože ještě před rozbřeskem zase šmejdíme v podivném Údolí kamenných skřítků.

Nemístná opatrnost

V říjnu 2013 zaznamenala správa státního parku Goblin Valley těžko uvěřitelnou věc. Tři vedoucí skautu, kteří se svým oddílem v údolí tábořili, svrhli jednu z křehce vyvážených skalních „čepic“, která existovala zhruba 20 milionů let a eroze ji utvářela z hornin, jejichž stáří je odhadováno na asi 170 milionů let. To, co příroda formovala desítky milionů let, zničila trojice během čtvrt minuty.

Mladíci natočili video svého činu a obratem jej umístili na server YouTube (viz video níže). Poté, co jeden z trojice, povzbuzován kameramanem, aby kamenem pořádně „zavrtěl“, svrhne kámen dolů, trojice propukne v jásot. Nato kameraman prohlásí: „Teď jsme upravili Goblin Valley. Existuje nové Goblin Valley tady s tím shozeným balvanem. … je to šílený. Ten kus skály tady držel jen na kousku hlíny. Mohlo tudy jít nějaký malý dítě a ten šutr by ho zabil. Glenn mu zachránil život tím, že ten kámen odstranil. Všechno je to jen o záchraně životů…“

TIP: Skály v rudém plášti: Pískovcová fantazie Coyote Buttes

Samozvaní „přizpůsobovači“ se i později hájili tím, že jim šlo především o bezpečnost, i když vyjádřili lítost nad tím, že před činem nekontaktovali správce parku. Na jejich čin ovšem stejným způsobem nenahlíželi nadřízení vedoucí skautu, kteří je okamžitě vyloučili z organizace. Ani správní orgány „zachraňování životů“ neocenily. V lednu 2014 byli dva z trojice obžalováni z „úmyslného způsobení škody“ respektive z „napomáhání k trestnému činu“.

Lékaři a zdravotníci často využívají medicínské textilie. Jde o látky, které mohou být součástí léčby kůže nebo i jiných částí na těle pacienta. Rovněž je možné tyto látky používat jako náhradu za poškozené části orgánů. Někteří lidé ale na tyto materiály reagují alergickou reakcí anebo zánětem, což léčbu pochopitelně velmi komplikuje.

Vědci proto hledají materiály, s nimiž by se lidské tělo ve většině případů ochotně smířilo. Mezinárodní tým vědců nedávno vytvořil přízi z lidských fibroblastů, což jsou v lidském těle běžné buňky vazivové tkáně. Zní to poněkud děsivě, ale takový materiál by lidské tělo nemělo odmítnout.

TIP: Geneticky modifikovaná prasata mohou zachraňovat pacienty s těžkými popáleninami

Badatelé z této lidské příze již upředli látku a udělali z nich také nitě, které bude možné použít na sešívání ran. Nový materiál a z něj odvozené výrobky již úspěšně prošly testy na pokusných zvířatech. Prý fungují stejně dobře, jako dnes používané srovnatelné materiály. Teď přijdou na řadu klinické testy na lidech. Výsledky prvních pokusů ukazují, že z lidského textilu bude možné dělat i části vnitřních orgánů.

Vyšetřování těžkých zločinů bývá komplikované a náročné. Pro kriminalisty je rozhodujícím úspěchem, když se podezřelý přizná a vyšetřování je tím pádem možné uzavřít. Pro soudce přiznání ke zločinu obvykle představuje zlatý hřeb mezi veškerými důkazy. Problém je ale v tom, že se někdy přiznávají ke zločinu lidé, kteří jej nespáchali a nejsou ani nijak spojení, například úplatkem či vydíráním, se skutečným pachatelem. Otázkou je, proč to tito lidé vlastně dělají.

Sprostí podezřelí...

Statistiky ukazují, že nejde o zanedbatelný počet lidí – jen v USA bylo za posledních 60 let osvobozeno z vězení více než 300 lidí, kteří byli uvězněni za zločin, k němuž se přiznali, ale který ve skutečnosti nespáchali. Obvykle je osvobodily důkazy založené na DNA. 

TIP: Nový výzkum: Jak souvisí násilí ve filmech s násilím v reálném světě?

Podle forenzního psychologa Saula Kassina se odpověď na záhadu falešných přiznání ukrývá v samotném procesu vyšetřování a zejména ve výsleších. Lidé se přiznávají ke zločinům, které nespáchali, pokud jsou vyslýcháni dlouho, vysilujícím způsobem a za problematických podmínek. Často se prý stává, že lidé přesvědčení o své nevinně si ani nezavolají právníka a policisté jim při výslechu řeknou, že proti nim mají důkazy, i když je nemají (což je mimochodem v USA legální způsob vyšetřování), načež se vyslýchaný zhroutí a přizná se.

Podle odborníků je alarmující především to, že se falešně přiznávají velmi mladí lidé a lidé s mentálními problémy. To ukazuje na problém na straně vyšetřovatelů. Mezi lidmi, kteří byli v USA osvobozeni, i když se sami přiznali, bylo 49 procent mladších 21 let.

Na rozdíl od savců, ptáků, ale i plazů nepatří obojživelníci k nijak zvlášť oblíbeným skupinám zvířat. Většina z nich žije ve vodním prostředí, ať už trvale, či dočasně – například během rozmnožování nebo raného vývoje. Značná část jich potom bývá aktivní pouze v noci. Tato skupina, která se na Zemi objevila už před několika stovkami milionů let, předznamenala osídlení souše velkými obratlovci a v poslední třetině prvohor dominovala suchozemským ekosystémům, než ji v dané roli nahradili úspěšnější plazi. Že jde o velmi zajímavé tvory, neukazuje pouze rozmanitost jejich forem, ale rovněž pestrá škála životních strategií. Jednu z oblastí, kde si s nimi evoluce „vyhrála“, představuje péče o potomky. Vyvinula se sice jen u nemnoha druhů, zato do vskutku nevšedních podob.

Starostlivý tatínek

Jelikož vajíčka obojživelníků postrádají skořápku a ochranné obaly, jsou náchylná k vysychání, a musejí se proto vyvíjet ve vodě či v jiném prostředí, které poškození zamezí. Pozoruhodným způsobem problém vyřešila ropuška starostlivá, asi 5cm žába obývající lokality západní a jihozápadní Evropy. Podobně jako u jiných žab také u ní dochází k vnějšímu oplodnění, kdy samice uvolňuje vajíčka, a sameček držící se jejích boků je oplozuje. Na rozdíl od ostatních obojživelníků však proces probíhá na souši. A co víc, šňůrku vajíček si samec po aktu omotá kolem zadních nohou, občas ji dojde navlhčit do louže či tůňky a nosí ji, dokud se nezačnou líhnout pulci. V tu chvíli vyhledá vhodnou vodní plochu a larvy tam vypustí.

Ještě bizarnější způsob praktikovala dnes už vyhynulá australská tlamorodka. Samice oplozená vajíčka rovnou spolkla a ta se pak vyvíjela několik týdnů přímo v jejím žaludku. Tam se dokonce pulci nejen vylíhli, ale následně i metamorfovali, takže matka nakonec ústním otvorem vyvrhovala malé žabky. Aby potomky nestrávila, nepřijímala po dobu jejich vývoje potravu a zastavila se u ní i tvorba žaludečních kyselin.

Ačkoliv se dnes tlamorodka považuje za vyhynulou, před několika lety proběhla médii zpráva, že se vědcům podařilo zanést její genom do jiné, blízce příbuzné žáby. A přestože se vzniklá embrya nevyvíjela, lze předpokládat, že časem by se mohly tlamorodky tímto až frankensteinovským způsobem vrátit mezi živé.

Ve vaku i pod kůží

Podobné strategie jako tlamorodky objevily i jiné druhy žab, například jihoamerická nosatka Darwinova a nosatka rezavá, přestože druhá jmenovaná už dost možná také vyhynula. I u nich se líhnutí vajíček a následný vývoj až do proměny pulce v žabku odehrává uvnitř těla jednoho z rodičů: avšak v tomto případě nikoliv v žaludku, nýbrž v rezonančním měchýřku samce, který obvykle slouží k zesilování žabího skřehotání. Otec poté vypouští potomky do vhodných vod, kde mohou dál růst. Pozadu nezůstávají ani vakorosničky rodu Gastrotheca, jež se vyskytují ve Střední a Jižní Americe. Jak už naznačuje jejich český název, i ony mají vak. Nenachází se však na břiše jako třeba u klokanů a jiných známých vačnatců, ale na zádech. V tomto „batohu“ samice oplodněná vajíčka nosí, dokud se nepřemění v larvy, respektive pulce.

Pipa americká je poměrně velká žába s nápadně zploštělým tělem, která dorůstá snad až 20 cm a vážit může i 0,5 kg. Samice má jakési kladélko, jež končí na hřbetu. Při páření samec kladená vajíčka oplodňuje a zatlačuje do hřbetní sliznice partnerky. Tam vzniknou uzavřené komůrky, v nichž probíhá další vývoj – až po přeměnu v plně vyvinuté, byť velmi drobné, asi 2cm žabky. Po 80 či více dnech se tak naskýtá neskutečná podívaná, kdy se ze zad samice začnou drát na svět malinkatí potomci.

Žabí stavitelé

Mnohem méně extrémní, přesto nadmíru zajímavý způsob péče o potomstvo se nedávno podařilo objevit také u největšího zástupce žab, veleskokana goliášího. Tento „macek“, žijící v malé oblasti rovníkové Afriky, dosahuje hmotnosti až 3 kg a délky téměř 40 cm, takže tvoří vítanou kořist různých větších dravců i člověka. Donedávna věděli odborníci o rozmnožování veleskokanů překvapivě málo. Článek publikovaný letos v srpnu v časopise Journal of Natural History však o jejich životě přinesl hned několik velmi zajímavých informací. 

Vědecká výprava, která v Kamerunu po žabích obrech pátrala, totiž na březích jejich domovské řeky nalezla jakési prohlubně, zbavené veškerých nečistot. O co se ve skutečnosti jedná, si badatelé uvědomili, teprve když objevili několik dalších podobných, zhruba metr širokých bazénků naplněných vodou. Některé z nich byly i plné vajíček či již vylíhlých pulců. Podle vědců se jedná o uměle vyhloubená hnízda, vytvořená patrně samci, kteří z nich odstranili nečistoty, písek, a dokonce i kameny dosahující dvou třetin jejich hmotnosti. V některých případech stavějí starostliví rodiče z vyhrabaného materiálu kolem hnízd ochranné stěny.

Odborníky ovšem zajímalo, co se s líhněmi děje v noci. Snímali je proto infračerveným časosběrným fotoaparátem, a výsledek je velmi překvapil. Ukázalo se, že dospělé žáby, které jinak zůstávají přes den schované ve vodě, v noci vylézají a až do úsvitu hlídají hnízda před predátory. Přestože to na první pohled nemusí působit nijak mimořádně, v případě žab, jež vajíčka po oplození většinou nechávají svému osudu, jde o velice nezvyklé chování. Uvedené zjištění podle vědců možná objasňuje i rozměry veleskokanů – protože čím větší žáby jsou, tím lépe dokážou hnízda chránit a tím bytelnější je zvládnou vybudovat. 

Malí kanibalové

Bezpochyby nejpodivnější skupinu obojživelníků představují červoři, kteří svým beznohým tělem a podzemním způsobem života připomínají spíš žížaly. Vedle jiných zvláštností se u nich vyvinula i pozoruhodná péče o potomstvo. Tentokrát nejde o líhnutí mláďat v žaludku či hrdelním vaku, nýbrž o neobvyklý způsob „kojení“. Samice samozřejmě nemá mléčnou bradavku jako savci – potomkům místo toho dává všanc vlastní tělo. Mladí červoři se totiž živí okusováním její kůže bohaté na živiny. Pokožka ovšem velmi rychle dorůstá, takže to pro matku není tak zničující oběť, jak by se na první pohled mohlo zdát.

U poslední skupiny, ocasatých obojživelníků, už nepanuje tak výstřední situace – ačkoliv v posledních letech se ukazuje, že potíž možná spočívá jen v naší neznalosti. Dřív se předpokládalo, že po vylíhnutí larev se tito živočichové žádné další péči o potomky již nevěnují. Názor však vyvrátili badatelé, kteří v článku publikovaném v roce 2010 v časopise Journal of Herpetology doložili pokračující kontakt mláďat s matkou u mločíka západního.

TIP: Vědci objevili tajemného mloka z jihu USA: Měří půl metru a žije v bažinách

Určitá forma rodičovské péče se objevuje také u ikonických velemloků. V případě velemloka japonského, až 1,5metrového zavalitého tvora, vědci v roce 2014 odhalili, že samci máváním ocasem poblíž snůšky okysličují vodu. Nebo že pojídají bílá vajíčka, tedy ta, jež se zřejmě nakazila vaječnou plísní – jedná se o tzv. hygienický filiální kanibalismus. Podle studie z loňského roku se navíc velemloci riziku zmíněné infekce nejspíš brání předem: Samci pravidelně čistí budoucí hnízdo od různého organického smetí, což lze podle autorů rovněž považovat za typ rodičovské péče. 

V první části článku jsme objevili Uran a Neptun, zjistili jsme, že se vesmír rozpíná a toto rozpíná zrychluje, či že Měsíc vznikl po srážce Země s jiným tělesem. V druhém díle jsme pak našli jsme supermasivní černou díru, objevili jsme první exoplanetu, potvrdili existenci oceánu pod povrchem Europy nebo našli jezera na Titanu.

2011: Pozorujeme vznik exoplanety

Když Adam Kraus a Michael Ireland použili v roce 2011 největší pozemní dalekohled – Keck II na havajské Mauna Kea – k novým pozorováním, objevili exoplanetu pojmenovanou později LkCa 15b. Nachází se ve vzdálenosti 450 světelných let, v regionu významného formování hvězd, který se označuje jako Taurus-Auriga. Vědcům se přitom podařilo vůbec poprvé odhalit proces aktivní akrece neboli nabalování při vzniku planet. Doufali, že jim tato pozorování prozradí mnohem víc o raných fázích zrodu exoplanet a pomohou jim sestavit přesnější modely. Planeta obíhající kolem stálice LkCa 15 vznikla před pouhými dvěma miliony let. Sledováním toho, jak objekt postupně roste a vytváří v disku prstence a mezery, mohou astronomové získat mnohem víc informací o prvních okamžicích vývoje mladých exoplanet. 

Ještě detailnější informace na tomto poli poskytla vědcům nedávno vybudovaná soustava radioteleskopů ALMA neboli Atacama Large Millimeter/submillimeter Array. Nový snímek pořízený její pomocí zachycuje dosud nejjemnější pozorované detaily protoplanetárního disku v okolí hvězdy TW Hydrae podobné Slunci. Záběr odhaluje fascinující mezeru, jež se nachází ve stejné vzdálenosti od stálice, v jaké Země krouží kolem Slunce. 

2013: Známe stáří vesmíru

Počátek vesmíru popisuje teorie obrazně nazývaná Velký třesk. Podle poznatků z družice WMAP se kosmos zrodil před 13,75 miliardy let, kdy vznikly také prostor a čas. Počáteční hustota vesmíru byla velmi vysoká, stejně jako jeho teplota, s postupným rozpínáním však obě hodnoty klesaly. Brzy po svém zrodu se kosmos prudce zvětšil – tuto fázi astronomové označují termínem „inflace“. Svou přítomností se tak projevila skrytá energie, jejíž existenci však vědci objevili teprve nedávno. Poté se rozpínání vesmíru zpomalilo, nicméně v posledních zhruba pěti miliardách let se znovu zrychluje.

Přibližně 400 tisíc let po Velkém třesku, kdy teplota kosmu klesla asi na 4 000 °C, došlo k velmi důležité události: Vzniklo záření, které dnes označujeme jako reliktní (relikt = pozůstatek), postupně se ochlazovalo a v současnosti dosahuje teploty pouhých 2,73 K, tj. −270 °C. V jeho rozložení přitom můžeme objevit drobné fluktuace, což jsou první struktury, které se ve vesmíru utvářely. Před sedmi lety bylo na základě měření evropské sondy Planck stáří kosmu upřesněno na 13,82 miliardy roků, tedy přibližně o 100 milionů víc, než uváděla dřívější měření.

2015: Na Marsu se nachází tekutá voda

Řadu let pozorovali astronomové na detailních fotografiích povrchu Marsu tmavé pruhy, jež se objevovaly a zase mizely. Přítomnost kapalné vody a její stékání z kopců či po vnitřních stěnách kráterů považovali vědci za silně nepravděpodobné – kvůli nízkému tlaku a teplotám hluboko pod bodem mrazu, jež na rudé planetě panují. Spíš se proto přikláněli například k sesuvům písku. Úkazy se objevovaly na mnoha marsovských lokalitách v době, kdy teplota vystoupila nad −23 °C, a s jejím opětovným poklesem zase mizely. Loňské objevy, na nichž se podílela americká sonda Mars Reconnaissance Orbiter (MRO), však poskytly zcela jasný důkaz, že i dnes – řečeno s trochou nadsázky – tečou po povrchu rudé planety přerušované proudy kapalné vody.

Nový objev vodou nasycených solí, tzv. perchlorátů, ukazuje, že by mohly mít vztah k těmto tmavým, střídavě se vyskytujícím úkazům. Hydratované soli snižují bod tání slaného roztoku, tak jako sůl na pozemských silnicích zabraňuje námraze a sníh rychle taje. Vědci dospěli k závěru, že podobný jev vysvětluje sezonní vznik tmavých pruhů na Marsu.

2015: Na Enceladu je oceán s gejzíry 

Pod ledovou kůrou geologicky aktivního Saturnova měsíce Enceladu se nachází globální oceán. Vyplývá to z nových dat, jež na Zemi postupně odeslala americká sonda Cassini. Vědci zjistili, že ledový krunýř Enceladu nesahá až do nitra tělesa. Tento objev naznačuje, že jemné výtrysky vodní páry, ledových částic a jednoduchých organických molekul, které sonda pozorovala poblíž jižního pólu, vycházejí z prasklin v ledové kůře a napájí je rozsáhlý podpovrchový rezervoár kapalné vody. Astronomové analyzovali velké množství snímků pořízených družicí od poloviny roku 2004, kdy byla navedena na oběžnou dráhu kolem Saturnu. Mohli tak s extrémní přesností změřit odchylky v rotaci měsíce. Zjištění přítomnosti globálního oceánu na Enceladu představuje největší objev od zaznamenání gejzírů v blízkosti jeho jižního pólu.

Sonda Cassini skrz zmíněné gejzíry také několikrát prolétla a tyto drahocenné vzorky materiálu zkoumala. Kromě vodní páry detekovala metan, oxid uhelnatý, oxid uhličitý a jednoduché i složitější organické látky. Malý ledový měsíc tak obsahuje vše, co život potřebuje ke své existenci. Více než 90 pozorovaných výtrysků různých velikostí rozprašuje vodní páru, krystalky ledu a směs organických látek na rozsáhlou oblast povrchu. Jde o nejnadějnější místo pro biologický výzkum – kromě Země.

2015: Gravitační vlny existují

Sto let po teoretické předpovědi gravitačních vln ohlásili vědci i jejich úspěšné pozorování, poté co zaznamenali signál vyvolaný kolizí dvou černých děr. Naplnila se tak poslední z předpovědí vycházejících z obecné teorie relativity a nyní se otevírají nové možnosti výzkumu jevů, jež souvisejí například s finálními epizodami života hmotných hvězd. 

Na letošní únorové tiskové konferenci seznámili odborníci veřejnost s pozorováním pomocí vědeckého zařízení LIGO neboli Laser Interferometer Gravitational-wave Observatory. 14. září 2015 přístroj zaznamenal zčeření časoprostoru v důsledku kolize dvou černých děr, přičemž každá měla hmotnost okolo třiceti sluncí. Interpretace záznamu trvajícího pouhý zlomek sekundy vypráví příběh dvou objektů, které kolem sebe navzájem kroužily, postupně zrychlovaly na 250 oběhů za sekundu, až se nakonec srazily a splynuly do jediné rotující černé díry.

Hlavní součást projektu LIGO tvoří dva americké detektory umístěné v louisianském Livingstonu a v Hanfordu ve státě Washington, které pracují dohromady jako jeden instrument. Z centrální budovy s detektorem vždy vycházejí dva laserové paprsky svírající pravý úhel. Každý z nich pak putuje vlastním čtyřkilometrovým vakuovým tunelem, na jehož konci se nachází zrcadlo odrážející paprsek zpět. Pokud časoprostorem prochází gravitační vlna, jeden z tunelů se prodlužuje, zatímco druhý se zkracuje. To způsobí, že dva laserové paprsky již nejsou identické.

TIP: Mýty kolem gravitačních vln: Co jejich existence znamená pro podstatu vesmíru

Instrumenty LIGO fungovaly už mezi léty 2002 a 2010, nicméně bez úspěchu. Po odstávce a modernizaci, jež výrazně zvýšila jejich citlivost, se pozorování loni v září obnovilo – a objev byl záhy na světě. Detektor v Louisianě zaznamenal událost o několik milisekund dřív, z čehož lze vyvodit, že se zdroj gravitačních vln nacházel na jižní obloze.

Žen-dirigentek je dodnes jako máku, o hudebních skladatelkách ani nemluvě. Československo mezi dvěma světovými válkami mělo jednu z největších hvězd tohoto specifického oboru.

„Nebyla krasavice, ale u lidí se krásná stávala tím, jak se s člověkem dostala do styku a jak na něj reagovala. To je jiný druh krásy. To není krása manekýny nebo filmové hvězdy. To je krása člověka, která vyzařuje přes jeho třeba i zdaleka ne tak dokonalé rysy. Žena se může narodit krásnou, nebo se krásnou stát svou duší. To byl její případ…“ Tak charakterizoval spisovatel Jiří Mucha dívku, která necelé dva měsíce byla jeho manželkou. Vítězslava Kaprálová však nebyla jen půvabnou duší, ale také nesmírně talentovanou, temperamentní a sebevědomou ženou.

Rodiče – nerodiče 

Vítězslava Kaprálová se narodila 24. ledna 1915 do brněnské muzikantské rodiny. Její tatínek Václav byl žákem Leoše Janáčka a ředitelem hudební školy. Maminka zpívala, toužila se stát operní pěvkyní, ale skončila jako učitelka hudby. Vitka, jak se holčičce odjakživa říkalo, tak tóny takříkajíc nasávala s mateřským mlékem. 

Od samého dětství churavěla. Narodila se do válečných časů plných náhražek a odříkání, takže byla křehká a často nemocná. K nedobrému zdravotnímu stavu nejspíš přispívalo i špatné domácí prostředí. Tatínek hned po jejím narození na tři roky narukoval do zákopů světové války. Když se vrátil, iluze lásky definitivně padla a manželství se utápělo v hádkách. Rozvedli se, když bylo jejich holčičce jen osm let. 

Oba manželé byli velice vytížení, takže malá Vitulka často zůstávala doma sama, někdy i o hladu, protože rodiče o ni zkrátka občas zapomínali pečovat. Její talent ale dokázali rozpoznat prakticky okamžitě! Vždyť drobná holčička hrála na klavír už ve čtyřech letech! Současně se učila základům komponování, a když jí bylo pět, plynně četla. 

Talent, jaký se nevidí

Jenže nároky, které na ni kladli její rodiče, ji nesmírně vyčerpávaly. V osmi letech onemocněla tuberkulózou, a tak jezdívala na dlouhodobé léčení do lázní ve Starém Smokovci. Ani tady ale nezapomínala cvičit. Byla k sobě tak tvrdá, že si mezi prsty strkala korkové špunty, aby si zvětšila rozsah. Od devíti let věděla jistě, co chce – stát se klavíristkou, dirigentkou a hudební skladatelkou! Jednu ze svých prvních skladeb (napsala ji v pouhých deseti letech) poslala prezidentu Masarykovi a dostala od něj kouzelný děkovný dopis.

Tvrdohlavá Vitka si přes otcův neskrývaný odpor prosadila svou a stala se jedinou studentkou hudebního oddělení pražské konzervatoře. Ze svého ročníku absolvovala jako jediná. Lehké by to neměla tak jako tak, kvůli rodičům to bylo ovšem ještě o něco těžší. Jako jí v dětství zapomínali dávat najíst, teď si zase občas nevzpomněli na to, že by jí do Prahy měli poslat nějaké peníze… V jejích dopisech ze školy si můžeme přečíst nekonečné prosby o příspěvek na bydlení, na jídlo, notový papír. Vitčina sestřenice Věra si byla jistá, že rodiče svou dcerku prostě „udřeli“. 

Na vrcholu

Vitka se ale ve svém hudebním světě neztrácela. Když se postavila před orchestr, bylo ji sotva vidět, ale u mnohem zkušenějších muzikantů si dokázala vydobýt nebývalý respekt. Její absolventský koncert na konzervatoři se stal doslova senzací a nebylo divu, že pokračovala studiem na mistrovské škole. Absolventskou „Vojenskou symfonietu“ v roce 1937 věnovala nejvyššímu veliteli československých ozbrojených sil Edvardu Benešovi. I když prožívala nejúžasnější úspěchy, mladá skladatelka cítila, že atmosféra kolem houstne. 

Jenže dvacetiletá dívka, které se právě otevíral celý svět, si starosti odmítala připouštět! Podala si žádost o stipendium na pařížské École Normale de Musique a dostala je. Jak ji to vůbec napadlo, když téměř nemluvila francouzsky? Poradil jí to její vzor a velký učitel Bohuslav Martinů. On sám ve francouzské metropoli žil už od roku 1923. Křehká Brňanka ho zaujala nejen svým talentem, ale i půvabem a nezdolným temperamentem.  

Láska plnými doušky

I když Martinů nemíval žáky, Vitce rád dával soukromé hodiny. Vztah učitele a žákyně se brzy proměnil v lásku. Jenže… jakou mohla mít budoucnost? Vždyť Martinů byl o pětadvacet let starší než Vitka a… ženatý. Své manželky Charlotty si navíc vážil – po příchodu do Paříže ho živila šitím a vytvářela mu v cizině zázemí. Aféra dvou hudebních skladatelů se však mezi krajany stala veřejným tajemstvím – a oblíbeným objektem drbů. I proto bylo velice brzy jasné, že nemohou zůstat spolu. Ale ani bez sebe. Inspirací jeden druhému zůstali už navždy.

I když byl vztah mezi Bohuslavem a Vitkou intenzivní a hluboký, nedá se říct, že by se kvůli této nešťastné lásce mladá muzikantka uchýlila do kláštera. Muže milovala skoro stejně jako hudbu a občas chodila i se dvěma naráz. Znala to tak z domu – vždyť dlouholetý poměr jejího otce s jistou sborovou zpěvačkou byl věcí zcela veřejnou… Sama Vítězslava byla v době, kdy prožívala svou životní lásku s Bohuslavem Martinů, zasnoubená. Vztah s Rudolfem Kopcem však vzal zasvé s počátkem druhé světové války, když se on přihlásil k fašistům. To Vitka nemohla snést! Ani tento rozchod ale nenesla tragicky. 

Díky Martinů se v Paříži dostala mezi české umělce, kteří zde žili. A okouzlila je snad všechny. Po několika bouřlivých aférkách, se znovu zasnoubila. Tentokrát s charismatickým Jiřím Muchou. Románek prožila krátce na to i s Jiřího kamarádem z dětství – letcem Ivo Tondrem. 

Příliš brzy…

I během milostných eskapád a přes své zhoršující se zdraví ale pořád především pracovala! Komponovala jako o život a vše, co napsala, se téměř okamžitě dostávalo na koncertní podia. Například pianista Rudolf Frikušný o Vánocích 1939 hrál její Vánoční preludium ve francouzském rozhlase a autorka skladbu osobně dirigovala. Velký úspěch sklidila i v Londýně, kde dirigovala slavný orchestr BBC. 

TIP: Příliš krátká kariéra: Proč sekla Zdenka Sulanová s herectvím?

Jenže její od dětství nemocné tělo ji začíná zrazovat. Na rodnou zemi dolehla válka, její snoubenec Mucha musel narukovat a Vitce je čím dál hůř… Jiří se ale nechce vzdát. Vymůže si třídenní dovolenou a 23. dubna 1940 se na radnici v pařížské čtvrti Passy s milovanou dívkou ožení. Za pár dní novomanželka skončí v nemocnici. Mucha ji chce odvézt do New Yorku, chce pro ni jen ty nejlepší lékaře, touží ji zachránit. Jenže poslední operace v nemocnici v jihofrancouzském Montpellier jen vyloučí možný nádor či zánět a potvrdí bolestnou diagnózu: rozptýlenou tuberkulózu. Vítězslava Kaprálová, jedna z nejnadanějších muzikantek, které tato země kdy měla, umírá 16. června 1940, den po operaci, v pouhých pětadvaceti letech.