Sklo je jeho život – ví, jak se taví, syčí či vzpíná. Pro Achillease Sdoukose nejde jen o hladkou průzračnou hmotu: Každý nový paprsek světla totiž může poodhalit něco nového. Se sklem umělec pracuje každý den, a stále ho nepřestává překvapovat. Pořád je v něm co objevovat. „Sklo mi dává pohled dovnitř, což jiné materiály nedovolují,“ vysvětluje. K designu se dostal na střední škole, kde zpracovávali dřevěné interiérové prvky. Na univerzitě pak vystudoval sklářské výtvarnictví.

Umění v krvi

Jeho maminka, známá malířka Ingrid Zámečníková, jej vedla k „výtvarnu“ odmala. Už v dětství se tak pohyboval v prostředí umělců a výstav. S matkou v současnosti sdílejí jeden ateliér, občas pořádají i společné výstavy a vzájemně se inspirují. Z jeho obrazů vystupuje extravagance i obrovská pokora. Jeho díla lze najít po celé Evropě, v Americe, ale také v Dubaji.

Mladý sklář již vyzkoušel spoustu materiálů jako keramiku, dřevo či kov a nejrůznější grafické techniky. Jakmile však začal pracovat se sklem, už u něj zůstal. Při výrobě svých děl jej Achilleas taví při teplotě až 850 °C. Sklo je pak tekuté, takže se může formovat téměř do jakéhokoliv tvaru.

Řecké kořeny

Ve své tvorbě se mladý Slovák snaží propojit vysokou užitkovost a designérskou originalitu. Nejvíc výrobků zahrnuje mytologickou tematiku, která Achillease fascinuje odjakživa – a díky svým kořenům je s řeckou mytologií neodmyslitelně spjatý. Ze skla dokáže vytvořit téměř cokoliv, od hodin přes zrcadlo, mísu až po umyvadlo. Jeho díla přesto nikdy neomrzí: V každou denní dobu na ně totiž světlo dopadá jinak, a proto každý kousek představuje unikát. Sklo navíc nestárne a vždy se na něj může naskytnout zbrusu nový pohled.

Kromě užitkových výrobků se Achilleas věnuje také výrobě ocenění, z nichž asi nejvíc proslulo Krištáľové krídlo. Od roku 1997 se na Slovensku uděluje osobnostem, které ve svém oboru – ať už jde o literaturu, medicínu, či sport – dosáhly mimořádného úspěchu. Sdoukos však vytvořil i ceny pro Slovenskú poštu, Bratislavské módné dni, ale rovněž pro různé sportovní hry. Mezi zájemce o skleněný design slovenského umělce pak patří šejkové, sběratelé, kteří přesně vědí, co chtějí koupit, a obecně lidé se smyslem pro estetiku, toužící mít doma krásné věci. 

Lidé si už před časem všimli, že čistota je sice skvělá věc, ale paradoxně může mít problematické důsledky pro zdraví. Potvrzuje to i nedávný výzkum kanadských odborníků, kteří našli těsnou souvislost mezi častým užíváním čisticích prostředků v domácnosti a zvýšeným rizikem u dětí ve věku do tří let, že se u nich vyvine astma.

Vědci do výzkumu zahrnuli asi 2 tisícovky malých dětí, které jsou součástí dlouhodobé kanadské studie CHILD (Canadian Healthy Infant Longitudinal Development), zaměřené na vývoj dětí. Jejich rodičů se zeptali, jak často během prvních tří měsíců života dítěte používali 26 běžných čisticích prostředků, včetně prostředků na mytí nádobí, čistících sprejů na povrchy nebo osvěžovačů vzduchu. 

TIP: Jak snížit riziko astmatu v pozdějším věku? Pusťte malé děti ke psům

Ukázalo se, že rodiny, v nichž využívají čisticí prostředky s nejvyšší intenzitou, mají o 37 procent vyšší riziko, že se u jejich dítěte do tří let objeví astma. Otázkou je, zda jde o příčinnou souvislost. Tomu by nasvědčovalo, že nejvýrazněji byly s astmatem spojeny přípravky ve sprejích a s vůněmi. V takovém případě by astma vznikalo primárně v důsledku zánětů kvůli vdechování dráždivých látek a nikoliv v důsledku alergie. Autoři výzkumu zároveň nevylučují, že přehnaná čistota narušuje zdravý vývoj střevní mikroflóry dětí a jejich imunity, a že to je hlavní příčinou astmatu. Každopádně ale čerstvým rodičům doporučují, aby tolik nepoužívali spreje a vynechali výrazně vonné čisticí produkty.

Japonští inženýři postavili robota, který je stejně zajímavý, jako strašidelný. Humanoidní robot jménem Affetto má tvář dítěte a podle svých tvůrců dokáže cítit bolest. Dát takový „dar“ robotovi by někomu mohlo připadat kruté, ale robot schopný cítit bolest by měl lépe „chápat“ své lidské společníky a „vcítit“ se do nich.

Affetto původně vznikl už v roce 2011. Tehdy byl vybavený realistickou hlavou, potaženou materiálem připomínajícím kůži, se kterou tento robot zvládal celou řadu lidských výrazů obličeje. Už tehdy vzbudil pozornost. Teď je mnohem pokročilejší a dostal novou technologii, která rozšiřuje jeho schopnosti.

TIP: Robot s citlivou elektronickou kůží disponuje hmatem a umí i obejmout 

Nejnovější Affetto má celé tělo, které je potažené umělou kůží se senzory tlaku. Tvůrci Affetta doufají, že takový robot bude více sociální, a že si vybuduje hlubší vztahy s lidmi. Zní to jako hudba budoucnosti, ale v Japonsku se již objevují roboti v pečovatelských domech, na úřadech i ve školách, jako součást řešení stárnoucí a vymírající populace této země. Jak to bude fungovat, ukáže až čas.

Japonsko se chystá k Marsu. Japonská vláda v těchto dnech oficiálně schválila zahájení přípravy mise MMX (Martian Moon Exploration). Cílem této ambiciózní mise by měly být malé měsíce Marsu, tedy Deimos a Phobos. Pokud vše poběží podle plánu, tak sonda MMX prozkoumá oba měsíce z jejich oběžné dráhy a rovněž odebere vzorek z povrchu Phobosu, s nímž se vrátí na Zemi.

Jestli se jim to podaří, měli bychom mít na konci desetileté na Zemi kousek měsíce Marsu. Odborníci doufají, že jim takový vzorek přinese cenné informace o vzniku Marsu a také o historii vody na jeho povrchu, která nás velice zajímá kvůli možnému vzniku dávných organismů na rudé planetě.

Plán průzkumu měsíců rudé planety

Podle současného „jízdního řádu“ by mise MMX měla vyrazit na cestu v září 2024. K Marsu v takovém případě dorazí v srpnu 2025. Nejprve stráví rok na oběžné dráze kolem rudé planety, a pak zaměří svoji pozornost na měsíce Marsu. V srpnu 2028 by se sonda MMX měla vydat zpátky a v září 2029, tedy pět let po svém startu, by měla dorazit na Zemi.

TIP: Konečně: NASA plánuje misi pro dopravu vzorků z povrchu Marsu

Právě oba měsíce nebo spíše „měsíčky“ Marsu jsou v dnešní době tématem vášnivých debat. Není totiž jasné, jak k nim Mars vlastně přišel. Deimos a Phobos nápadně připomínají asteroidy a Mars si je mohl přitáhnout gravitací z nedalekého Hlavního pásu planetek. Anebo, a to je ta zajímavější možnost, mohly vzniknout při gigantické srážce Marsu s nějakým dalším tělesem. V takovém případě představují velmi cennou pokladnici materiálu z Marsu, která by mohla vědcům prozradit leccos zajímavého o dávné minulosti rudé planety.

V roce 1972 mi bylo pět let a rodiče mě vzali do Disneyworldu. Mimo jiné jsme tam navštívili strašidelný dům, kterým jsme projížděli v malých autíčkách. Záhy se pod námi rozzářila zem a my jsme se mohli kochat přízračnou „hostinou duchů“. Tehdy mě fascinovalo, že jejich postavy byly viditelné, ale zároveň průhledné, jak se na stíny ze záhrobí sluší. Podobně tajemný a děsivý byl i varhaník, na kterého jsme natrefili v poslední místnosti. 

O 47 let později se objevily zvěsti o koncertech, jež mi právě onoho varhaníka připomněly: Mluvilo se o tour Roye Orbisona, Franka Zappy, Amy Winehouse, klasického klavíristy Glenna Goulda, Marie Callasové, Buddyho Hollyho, Whitney Houston a heavymetalového divocha Ronnieho Jamese Dia. Na první pohled nesourodá směska měla jedno společné – všichni byli po smrti. Přesto se vrátili a znovu dobývali svět ve formě hologramu. 

Co chce publikum?

Posmrtnou mánii odstartovalo vystoupení zesnulého rappera Tupaca Shakura, který se roku 2012 objevil ve formě hologramu na Coachella Valley Music and Arts Festival a na jevišti vystoupil spolu se Snoopem Doggem a Dr. Drem. A právě poslední zmíněný stál u zrodu myšlenky na oživení dávného kolegy: Kvůli realizaci hologramu se obrátil na Johna Textora, ředitele společnosti Facebank Group, která vytváří digitální podobizny celebrit. Tupaca však již nebylo možné zachytit – zemřel v roce 1996. Dr. Dre proto najal skupinu dvaceti herců, aby rappera „rekonstruovali“. Aktér se stejnou tělesnou konstitucí, jakou měl Tupac, zkrátka napodoboval před kamerou jeho vystupování na koncertech. 

Poté vznikla digitální verze Tupacovy hlavy a zpěvák najednou ožil. O projekční technologii se postarala firma AV Concepts a během šesti týdnů byl hologram na světě, přičemž jeho „znovuzrození“ vyšlo v přepočtu na 13,8 milionu korun. Tupacovo vystoupení pak vyvolalo obrovské nadšení a dnes má přes 60 milionů zhlédnutí na YouTube. Po úspěšné premiéře však hologram nečekalo vlastní turné. Textor se totiž domníval, že by se právě během něj odhalila hlavní slabina holografické technologie: „Diváci se podle mě po třetím songu začnou nudit. Najednou si uvědomí, že v podstatě koukají jen na projekci, a v hlavě jim zazní otázka ‚kolik že jsem dal za lístek?‘.“

Tehdy se zkrátka zdálo, že pokud se má hudební průmysl 21. století obohatit o novátorskou technologii, bude si taky muset poradit s očekáváním diváků, jež jsou nesplnitelná… 

Dalí a ambice

Pár hodin jízdy od místa konání Coachelly ve floridském městě St. Petersburg vsadilo na hologramy také muzeum umělce Salvadora Dalího. Uvnitř se nacházejí tři kiosky, kde lze spatřit digitální podobu slavného malíře: Od reality je k nerozeznání, a svému vzoru se dokonce podobá i excentrickým chováním. Na rozdíl od Tupacova hologramu se sice Dalí nepromítá do prostoru a je třeba jej sledovat skrz obrazovku, nicméně podoba a vystupování umělce stále vyvolávají úžas – a také spoustu otázek. 

Ředitel muzea Hank Hine mi vysvětlil, že se při tvorbě hologramu snažili umělce maximálně respektovat: „V hlavách se nám velice hlasitě ozývala etická otázka, jak jej zachytit věrohodně a s úctou.“ Všechno, co digitální malíř říká o umění či o sobě samém, proto představují části rozhovorů, které někdy poskytl, či namluvené úryvky z jeho knih. Na rozdíl od koncertních hologramů navíc muzeum nešlo tak daleko, aby přimělo Dalího namalovat obraz – a hologram katalánského umělce tudíž není tolik ambiciózní jako v případě Tupaca. 

Bez křoví to nejde

Na hollywoodském chodníku slávy se vyjímá mimo jiné hvězda Billie Holidayové, jedné z nejvýznamnějších jazzových zpěvaček historie. Ani uhrančivá kariéra jí ovšem nezaručila zájem dnešních mladých generací. Mohl by to změnit její hologram? A co by zpíval? V nedalekém Hologram USA Theater jsem to zjistil: Zástupce ředitele David Nussbaum mě zavedl do sálu s jevištěm a červenými závěsy, načež vytáhl zařízení podobné tabletu a jeho pomocí povolal k mikrofonu hologram božské Billie.

Zpěvačka vypadala velmi živě a spustila svůj hit Strange Fruit. Hologram přitom věrně zachytil její kouzlo – měl jsem pocit, jako by stála přede mnou. V tom se však na jevišti objevily další postavy, například tanečnice, které svým vířením pódium zcela zaplnily. Zeptal jsem se Nussbauma, proč Holidayovou doplnilo „křoví“. Vysvětlil mi, že sice nejde o vystoupení Lady Gaga či Jennifer Lopezové, jež by bez doprovodu tanečnic před obecenstvo nevyšly, ale dnešní publikum si „company“ zkrátka žádá. „Současný divák by se nemusel spokojit pouze s Holidayovou,“ dodal a podtrhl tím fakt, že ani hologramy zesnulých umělců neudrží při životě pouhá nostalgie, tudíž prostě musejí jít s dobou. 

Cena za oživení

V roce 2012 Jeff Pezzuti, ředitel společnosti Eyellusion, spolu s miliony ostatních žasl nad hologramem Tupaca Shakura – a v hlavě mu okamžitě zazněla otázka, kdo další by mohl zažít podobně triumfální návrat. O pár let později, přestože v daném odvětví neměl žádné kontakty, dal v práci výpověď a splnil si sen: Založil firmu zaměřenou na tvorbu hologramů slavných hudebníků a rozhodl se začít od svého oblíbence Ronnieho Jamese Dia.

Nejprve se proto setkal s Wendy, manželkou a zároveň manažerkou někdejšího heavymetalového zpěváka. „Vyprávěla mi, že posledních deset let neustále vzpomíná na slib, který mu dala na jeho smrtelné posteli,“ líčil Pezzuti. „Když už byl velmi nemocný, prý mu řekla, že svůj život zasvětí tomu, aby udržela jeho odkaz i hudbu naživu.“ Jeff jí posléze navrhl, že se může pokusit vytvořit hologram jejího muže s investicí v přepočtené výši osmi milionů korun, přičemž další milion by zajistil sám. Wendy byla nadšená, přesto si vzala půl roku na rozmyšlenou – ale nakonec souhlasila. 

Bůh na pódiu

K přípravě hologramu najal Pezzuti herce, který mu pomohl vytvořit digitální „otisk“ zpěvákových pohybů. Poté přizval také Chada Finnertyho, tvůrce vynikajících digitálních animací a zakladatele společnosti Digital Frontier FX. Když se práce na hologramu chýlily ke konci, začalo se řešit, kde by měl poprvé vystoupit. A Wendy navrhla německý heavymetalový festival Wacken Open Air. Následně kontaktovala bývalé členy Diovy kapely a projekt jim představila. 

Jakmile měli na své straně zbytek skupiny a koncert se podařilo naplánovat, započaly finální přípravy, přičemž se vše ohledně vystoupení drželo v tajnosti. Ve Wackenu se měl hologram stát zlatým hřebem a celou akci završit. V publiku se vedle 75 tisíc dalších lidí nacházeli rovněž Diovi vydavatelé a před ním na pódiu vystupovali bývalí členové kapely. „Až do okamžiku před koncertem pro mě nebyla tvorba hologramu nijak zvlášť emotivní,“ vzpomíná Wendy. Potom se však dostavila panika. „Hlavou mi vířily pochyby. Nebyl to on. Šlo o pouhou iluzi složenou z útržků. Jenže když pak show vypukla a Dio stál na pódiu se svou kapelou, všechno bylo jinak. Plakala jsem. Všichni plakali. Protože před námi skutečně zpíval Ronnie.“ 

Odezva publika byla natolik pozitivní, že Pezzuti s Wendy naplánovali celé turné čítající 19 zastávek po Evropě – historicky první „šňůru“ živé kapely s hologramem, který zpíval na základě upravených koncertních nahrávek. 

Bavíme se sóly

Podobný zážitek se mi naskytl na vystoupení hologramu legendárního a excentrického Franka Zappy, a to 26 let po jeho smrti. O sólovou kytaru se tradičně postaral Mike Keneally. A když jsem se ho zeptal, jestli má alespoň trochu pocit, že se vrátil na pódium se svým mentorem, odpověděl: „Rozhodně! A nejvíc při kytarových sólech, protože si při nich odpovídáme. Improvizací reagujeme na to, co zrovna slyšíme, místo abychom přesně hráli, co jsme nazkoušeli.“ 

TIP: Holografická show: Slavný německý cirkus nahradil zvířata hologramy

Speciálně pro potřeby sól se vedle Zappova hlasu podařilo ze živých nahrávek izolovat také jeho kytaru, takže výsledný hudební dojem je perfektní. Na druhou stranu mi jeho hologram nepřipadal tak živý jako ten Diův. Připomínal spíš postavičku z „animáku“ pro dospělé ze 70. let. Zmíněná stylizace šla ovšem ruku v ruce se Zappovým masivním knírem a ostrůvkem vousů těsně pod spodním rtem. 

Odchod do ztracena

Zappa měl zkrátka styl a na jevišti ožil hlavně prostřednictvím velice jemných, ale o to lidštějších detailů. Když se hologramu líbilo něco, co zrovna zahrál na kytaru, spokojeně pokyvoval hlavou. Na pódiu působil velice uvolněně, hlavně při improvizacích, a nejvíc mě „dostal“ dojem, že poslouchá své spoluhráče. Ostatní členové kapely si přitom hologram užívali také, čemuž pomohla i realistická animace jeho prstů při hře na kytaru. 

Na konci koncertu zavolal Frank do publika: „Díky! Byli jste skvělí!“ Nato zcela přirozeně odpojil kabel své kytary a zamířil pryč z jeviště, až nám zcela zmizel z očí. 

Nově příchozí lidé, imigranti ze vzdálenějších oblastí, to nikdy neměli jednoduché a platí to i pro úsvit lidské historie. Potvrzují to archeologové, kteří nedávno prozkoumali lidské pozůstatky v jeskyni El Trocs ve španělských Pyrenejích. Nejstarší z těchto kostí jsou pozůstatky skupiny lidí, která se zde ocitla asi 5 300 let před naším letopočtem, tedy v období neolitu.

Jde o kosti celkem devíti lidí, kteří byli zabiti a po smrti ještě zohaveni. Na kostrách pěti dospělých je zřetelně patrné, že byli zabiti střelou šípem do hlavy z bezprostřední blízkosti. Společně s nimi byly zabity i čtyři malé děti ve věku od 3 do 7 let. Z genetických testů rovněž vyplynulo, že jeden ze zabitých dospělých, asi 30letý muž, byl otcem jednoho z dětí, ubitého šestiletého chlapce. Těla všech mrtvých byla po smrti zohavena mnoha údery kameny nebo kyji. Vědci se domnívají, že masakr v jeskyni mohl být výsledkem eskalace sporů o půdu, dobytek nebo dokonce o ženy.

Podle archeologů je ale možné, že šlo o xenofobně motivované násilí. Dlouhou dobu přitom mezi odborníky panovalo přesvědčení, že lovcům-sběračům, kteří žili v relativně rovnostářské společnosti, bylo násilí víceméně cizí. Jak k tomuto závěru vědci dospěli?

TIP: Extrémní násilí z neolitu: Vědci objevili masový hrob oběti dávného masakru

Na základě mnoha indicií - DNA ukazuje, že šlo o osadníky, kteří do oblasti přišli z velké dálky, pravděpodobně z Blízkého východu. Vědci zároveň zmiňují, že tito lidé sebou přinášeli nové zemědělské techniky, které místní domorodí lovci-sběrači vůbec neznali. Pro místní tak představovali nebezpečný cizorodý prvek. Za velmi zvláštní také považují brutalitu útoku a následné posmrtné zohavení. To vše naznačuje, že mohlo jít o xenofobně motivované násilí.

Práce na komplexu SLC-6 (Space Launch Complex) na kalifornském kosmodromu Vandenberg započaly 12. března 1966. Tehdy se předpokládalo, že odtud budou startovat vojenské pilotované stanice MOL (Manned Orbiting Laboratory), obsluhované dvoučlennou posádkou startující a přistávající v lodi Gemini. Mise měly být až třicetidenní a uskutečnit se zhruba jednou do roka. Stanici i plavidlo by vynášela raketa Titan III při jednom startu. V červenci 1969 byl ovšem program zrušen a komplex SLC-6 zůstal nedokončený. 

Cesta na polární dráhu

Proč se vůbec uvažovalo o vypouštěcí rampě pro raketoplány, když na Floridě existoval velmi solidně vybavený kosmodrom? Důvod je prostý: Z mysu Canaveral nelze kvůli jeho geografické poloze vysílat rakety na dráhy s vysokým sklonem, protože by při startu přelétaly hustě obydlené oblasti. Naproti tomu střelecké koridory Vandenbergu umožňují vypouštět nosiče na dráhy polární, či dokonce retrográdní (tedy nikoliv ve směru rotace Země, ale opačně). 

Z energetického hlediska se sice jedná o velmi náročné trajektorie, z vojenského pohledu však byly nesmírně zajímavé: třeba proto, že dovolovaly přelétat i nejsevernější oblasti Sovětského svazu. Navíc se počítalo s tím, že raketoplány postupně nahradí všechny ostatní nosiče – a přijít o možnost létat na polární dráhy bylo ze strategického hlediska nepřijatelné. Ostatně i NASA měla o starty z SLC-6 enormní zájem. Proto se začal stavět komplex pro raketoplány také na západním pobřeží USA. 

Počítalo se s investicí kolem tří miliard dolarů, přičemž se částečně přestavovala již existující zařízení SLC-6, což mělo ušetřit zhruba sto milionů dolarů. Oproti „zelené louce“ vyšel sice nově upravovaný komplex levněji, jak se však později ukázalo, využití stávající infrastruktury znamenalo mnoho omezení a problémů, které stavbu zkomplikovaly a nakonec i výrazně prodražily.

Úplně jiná příprava 

Příprava raketoplánů na start v Kalifornii se měla odehrávat úplně jinak než na Floridě, proto oba komplexy z technického hlediska téměř nelze srovnat. Velký rozdíl tkví například v tom, že floridský kosmodrom zaujímá značnou plochu, zatímco SLC-6 představoval velmi kompaktní stavbu, jejíž hlavní části se těsnaly v okruhu několika set metrů od vypouštěcí rampy! Největší rozdíl však spočíval v tom, že se měla sestava pomocných motorů, hlavní nádrže i vlastního raketoplánu dávat dohromady přímo na vypouštěcím stole, zatímco na Floridě se montáž odehrávala v hale vzdálené 5,5 km a 7 km od dvou startovacích ramp, kam se pak výsledný komplet převážel. 

Proto získal SLC-6 několik obslužných věží, jež měly umožnit montáž a které by se vždy před startem odsunuly po kolejnicích do bezpečné vzdálenosti. Šlo o mobilní servisní věž MST neboli Mobile Service Tower, vysokou 83 m a vážící 7 250 t; dále o mobilní hangár SAB (Shuttle Assembly Building) o hmotnosti 3 000 t; a nakonec o věž PCR (Payload Changeout Room) o hmotnosti 6 000 t, jež by sloužila k umístění vynášeného zařízení do nákladového prostoru raketoplánu připraveného na start.

Supermoderní zázemí

Pro předstartovní a poletovou kontrolu orbitálních částí raketoplánů vznikla supermoderní hala OMCF neboli Orbiter Maintenance and Checkout Facility, s vnitřní plochou přes 3 000 m², což plně dostačovalo pro přípravu dvou vesmírných letounů včetně nákladu. Stavba byla navržena tak, aby odolala zemětřesení o síle až sedmi stupňů Richterovy škály, respektive aby dokázala ochránit i zařízení uvnitř – raketoplán se tam měl proto ukládat na speciální tlumiče. V hangáru se rovněž nacházely dvě patnáctimetrové servisní šachty, v nichž se měly kontrolovat družice po návratu z vesmíru: V šachtě by se prováděly nebezpečné operace jako odčerpávání paliva apod. Kolem OMCF pak vyrostla řada podpůrných staveb, včetně ubikací astronautů.

V blízkosti OMCF vznikla také 4,57 km dlouhá přistávací dráha, která měla přijímat jednak raketoplány vracející se z kosmu a jednak stroje Boeing 747SCA, jež by vesmírné letouny přivážely nebo s nimi naopak odlétaly. Pro první tři starty z Vandenbergu se totiž měla předstartovní příprava odehrát na Floridě, načež by se už nachystaný stroj přepravil do Kalifornie letecky. Záložní letiště pro případná nouzová přistání se pak nacházela na Velikonočním ostrově, na tichomořském atolu Hao (kde Francie prováděla jaderné testy) a na aljašské základně Eielson.

Odklady a problémy

Podle původních předpokladů agentury NASA a Pentagonu měly raketoplány z Vandenbergu ročně startovat dvacetkrát. Proto se v jisté době plánovala několik kilometrů od SLC-6 výstavba sesterského komplexu SLC-6B a proto tam měly být trvale deponovány dva vesmírné letouny. Spojené státy tehdy počítaly s vybudováním šestičlenné flotily; zbývající čtyři stroje by létaly z Floridy a uskutečnily by zhruba čtyřicet startů ročně.

Při zahajování prací na komplexu SLC-6 v roce 1979 se s prvním startem počítalo v prosinci 1983. V květnu 1980 už se však hovořilo o červnu 1984 a o pouhý měsíc později se přidal ještě půlroční odklad. Koncem roku 1984 každopádně dorazil na základnu Vandenberg prototyp raketoplánu Enterprise, který tam poté prověřoval veškerá již vybudovaná zařízení, především pozemní komunikace a vlastní rampu. Při této příležitosti byl vybaven i rozměrovými maketami vnější nádrže ET a pomocných motorů SRB. Testy probíhaly až do května 1985.

Mezitím bylo v lednu 1985 oznámeno, že se první start z SLC-6 odkládá z října 1985 na konec ledna 1986; 15. října 1985 pak tehdejší americký prezident Ronald Reagan prohlásil komplex za operační. Šlo ovšem pouze o formální záležitost, protože zbývalo ještě obrovské množství práce a první vzlet zůstával v nedohlednu. Vyšly totiž najevo do té doby netušené problémy s odvětráváním vodíku v prostoru motorové sekce raketoplánu a odvodních kanálů spalin. Premiérový start se tak okamžitě přesunul až na červenec 1986.

Neodvětrávaný vodík se ukázal jako vážný problém a inženýři vypracovali celkem 28 návrhů na jeho řešení (čtyři z nich počítaly se zásadními modifikacemi odvodních kanálů spalin). Nakonec padla volba na umístění 54 jiskřičů do prostoru kolem motorů stroje i v odvodních kanálech, aby se těsně před startem všechen vodík „vypálil“.

Začátek konce

Plány s komplexem SLC-6 pro rok 1986 hovořily jasně. V březnu měla na Vandenberg dorazit Columbia k provedení testů FRF (Flight Readiness Firing): Šlo o dvacetisekundový zkušební zážeh všech tří hlavních motorů SSME přímo na rampě, a to s letuschopnou nádrží ET i motory SRB. V květnu se měl na kosmodrom přesunout raketoplán Discovery – už připravený k letu. A na červenec se plánoval tolik očekávaný první start: ovšem s velkými otazníky, neboť technických problémů bylo stále dost.

Jenomže pak přišel tragický 28. leden 1986, který pohled na raketoplány navždy změnil. Krátce po startu z mysu Canaveral byl zničen Challenger a celá jeho sedmičlenná posádka zahynula. Zmíněné datum lze přitom považovat za začátek konce komplexu SLC-6 v programu raketoplánů – třeba proto, že úpravy prováděné na těchto strojích po Challengeru snížily jejich nosnost, což se nejvíc dotklo právě energeticky náročných misí z Vandenbergu. Kvůli nárůstu hmotnosti strojů a dalších částí systému klesla jejich nosnost zhruba o 7 t: V případě startů z Floridy to představovalo asi čtvrtinu kapacity, ale u letů z Vandenbergu šlo o celou polovinu. 

NASA přesto chtěla udržet SLC-6 v provozu – a důvod byl poměrně jednoduchý: Nejednalo se o techniku či ekonomiku, nýbrž o politiku. Rampa totiž znamenala zapojení armády do programu raketoplánů, což představovalo větší příjem financí, větší podporu vlády a další nezanedbatelné výhody. Kosmická agentura proto v té době orodovala u samotného Reagana, aby armádě nařídil přesunout do budoucna všechny vynášené náklady právě na raketoplány, čímž by se stal komplex SLC-6 absolutně nepostradatelným. Americké letectvo však zmíněné plány striktně a opakovaně odmítlo s poukazem na vysokou cenu, nespolehlivost a neoperativnost vesmírných letounů.

Život po životě

Třináctého května 1988 byl vydán příkaz k zakonzervování a odstrojení komplexu s tím, že všechny použitelné systémy se měly do 30. září 1989 předat dalším americkým vládním organizacím. Námořnictvo tak například obdrželo loď MV Independence (určenou pro vytahování motorů SRB z oceánu), NASA zase získala náhradní díly a nová zařízení pro raketoplány. Celkem se „rozdaly“ součásti rampy za 85 milionů dolarů.

Epizoda jménem SLC-6 v programu raketoplánů se tak uzavřela – a dlužno dodat, že šlo o epizodu velmi nákladnou. Přesnou investovanou částku neznáme, ale dostupné informace hovoří o rozmezí od tří do osmi miliard dolarů. Z rampy přitom nikdy neodstartovala jediná raketa Titan III či raketoplán! Po zakonzervování komplexu stála jeho roční údržba 34–36 milionů dolarů, a zákonitě tak vyvstala otázka, co s ním. Uvažovalo se mimo jiné o přestavbě pro nosiče Titan IV, ale pro zmíněný účel se nakonec přebudovala jiná rampa, SLC-4E.

Nicméně firma Lockheed projevila o SLC-6 zájem v souvislosti se svou raketou LLV (Lockheed Launch Vehicle), později přejmenovanou na Athenu: Na výšku měřila 20 m, vážila přes 60 t a ke startu využívala jeden z úchytů pro SRB motor raketoplánu. Z SLC-6 poprvé vzlétla 15. srpna 1995, ovšem 150 sekund po startu se vymkla kontrole a musela být dálkovým povelem zničena. Další pokus z 23. srpna 1997 už dopadl úspěšně. Později Athena odstartovala z kalifornské rampy ještě dvakrát – jednou zdárně, jednou nikoliv –, přičemž naposledy se tak stalo 24. září 1999.

TIP: Navštivte výzkumná a testovací centra Evropské vesmírné agentury

Už od 1. září téhož roku však americké letectvo pronajalo komplex firmě Boeing, která investovala 120 milionů dolarů do jeho úprav pro rakety Delta IV. Rampa dostala nový vypouštěcí stůl o rozměrech 23 × 14 × 7 m a o hmotnosti 650 t. Delta IV odtud poprvé zamířila do vesmíru v červnu 2006 a do poloviny tohoto roku přidala dalších pět startů. 

Před několika lety se vzedmula vlna protestů proti obřím společnostem, jež používají pro své produkty palmový olej. Potravinářské a kosmetické firmy se neocitly jen v hledáčku aktivistů z Greenpeace, ale začaly je bojkotovat i davy lidí, kteří přestali kupovat například potraviny Nestlé a Ferrero, z kosmetiky pak Johnson & Johnson či Procter & Gamble. Poslední jmenovaný gigant, jenž pro posílení své značky často v reklamách zobrazuje děti, navíc čelí obvinění, že profituje z dětské a nucené práce.

Co je špatného na palmovém oleji, díky němuž například Nutella dosahuje té správné krémové konzistence? Za jeho získáváním stojí často ilegální odlesňování deštných pralesů v Indonésii. Společnosti nenechávají porosty kácet přímo: Pomocí složitých dodavatelských řetězců se dostávají k pochybným firmám, jež kvůli palmovým plantážím likvidují zdravé stromy a ničí tím přirozené prostředí mnoha živočichů – včetně ostrovů Sumatra a Borneo, kde žije neustále se zmenšující populace orangutanů. V sumaterské oblasti Jižní Tapanuli už zbývá posledních 800 orangutanů tapanulijských, které se podařilo jako samostatný druh popsat teprve v roce 2017.

Vybíjení lesních lidí

Zmíněný druh přitom zřejmě nepřežije ani rok 2022. Indonéský soud totiž schválil výstavbu kontroverzní přehrady v pralese Batang Toru, jenž se stal domovem nejen orangutanů tapanulijských, ale také gibonů tmavorukých či tygrů sumaterských. Na financování vodní elektrárny se má podílet několik mezinárodních bank, včetně čínské BOC, a realizace se ujme další čínský obr Sinohydro. Indonéské fórum pro životní prostředí podalo proti souhlasu se stavbou žalobu, správní soud v Medanu ji ovšem zamítl. Nádrž má přitom vyrůst v místě, kde je populace primátů nejpočetnější.

Za posledních šestnáct let, kdy je vědci na Borneu studovali, zemřelo vinou lidí přes sto tisíc orangutanů. Hominidi, jejichž název v překladu znamená „lesní člověk“, totiž často vyrážejí mimo prales a hledají potravu na okolních farmách. Pro zemědělce, kteří na vlastní produkci plně závisejí, to znamená katastrofu, takže neváhají zvířata zabíjet.

TIP: Strašák jménem palmový olej: Prales mizející v lednici

Konflikt se pak v blízké budoucnosti nejspíš prohloubí, protože palmové plantáže poskytují zdaleka nejvyšší výnosy oleje: Z jediného hektaru jej farmáři získají až šest tisíc litrů, zatímco ze stejně velkého pole slunečnic pouhou šestinu. Plantáže se tudíž rozšiřují nejen v jihovýchodní Asii (největšími globálními producenty jsou Indonésie a Malajsie), ale také v západní a střední Africe či Latinské Americe. Vysoká poptávka po olejích pro výrobu potravin i kosmetiky a coby příměsi do biopaliv tak nejspíš zdevastuje další místa planety. 

Vojín Thomas Porcella z roty H 508. výsadkového pluku 82. výsadkové divize se přesvědčil, jaké nebezpečí může pro parašutisty znamenat zatopení cílové plochy: „Podíval jsem se pod nohy a prožil obrovský šok, protože jsem padal přímo do vody. Srdce mi bušilo a hlavou mi běžela hromada otázek. Jak hluboká je ta voda? Dokážu se osvobodit z padáku? Nejsem příliš těžký?"

Předchozí část: Na padáku do Normandie: Den D ve vzpomínkách amerických výsadkářů (1)

Téměř utopen

Následoval nevyhnutelný dopad do vody: "Dopadl jsem na hladinu, ale nebyla tam taková hloubka, jakou jsem čekal, a tak jsem zadržel dech a pokusil se narovnat. Voda mi sahala těsně nad nos. Rychle jsem se postavil na špičky a lapal po dalším vzduchu. Srdce mi bušilo tak rychle, až jsme měl dojem, že praskne. V duchu jsem se modlil: ‚Bože, prosím, nenech mě utopit!‘ Pak jsem se ponořil a pokusil se odstranit popruhy z nohou. Byly ale příliš těsné a nechtěly se rozepnout.

Potřeboval jsem další vzduch, vyskočil jsem nad hladinu a začal okolo sebe cákat. Na špičkách, s hlavou těsně nad hladinou jsem se modlil a moje srdce bušilo snad ještě rychleji. Po pár vteřinách jsem se uklidnil – napadlo mě totiž popruhy přeříznout. Znovu jsem se ponořil a šátral po své pravé botě. ‚Ano, ano, nůž tam pořád je,‘ zaradoval jsem se. Pevně jsem uchopil rukojeť a vytáhl nůž z pouzdra. Vyskočil jsem kvůli dalšímu nádechu, chvíli stál vzpřímeně a pak se znovu ponořil, vsunul čepel mezi nohu a popruh a začal řezat. Nic se ale nestalo! V panice jsem se znovu vynořil k nádechu a strach mi znovu prudce rozbušil srdce. Chtělo se mi řvát o pomoc, ale věděl jsem, že bych svou situaci mohl ještě zhoršit."

Konečně pevná zem

Porcellovy vzpomínky pokračují: "Pomyslel jsem si: ‚Musíš přemýšlet. Přemýšlej, proč ten popruh nejde přeřezat. Nůž je přece ostrý jako žiletka.‘ Pak mi došlo, že jsem musel používat špatnou stranu čepele. Prstem jsem se tedy přesvědčil, kde je ostří, nadechl se a zkusil to znovu. Po pár říznutích jsem se konečně vysvobodil z padáku! To mě trochu uklidnilo, ale váha výstroje mě stále držela dole. Několik dalších tahů nožem a batoh i nášlapná mina, kterou jsem měl u sebe, šly ke dnu, stejně jako plynová maska. Ruční granáty jsem přendal z kapes u kalhot do bundy. Veškerý trénink, kterým jsem prošel, mě na takové přistání nepřipravil.

Bál jsem se pohnout ve strachu, že nakráčím do hlubší vody. Potřeboval jsem se ale dostat do míst, kde by byla alespoň trochu nižší hladina, abych ulevil nohám a prstům. Sunul jsem se pomalu, centimetr za centimetrem. Když jsem se dostal do míst, kde mi voda sahala po hrudník, zastavil jsem, odpočinul si a snažil jsem se rozhodnout, kterým směrem se vydám. Snažil jsem se v krajině najít orientační bod, ale ve tmě nešlo vůbec nic vidět.

Byla mi zima a začal jsem se třást. (…) Prodíral jsem se nějakými travinami a voda mi stále sahala po ramena, když jsem uslyšel hlas. ‚Je to vůbec možné?‘ pomyslel jsem si. Pak jsem uslyšel heslo ‚FLASH‘. Po hlase jsem poznal Dala Cableho. Rozhrnul jsem trávu a moje pravá ruka narazila na něco tvrdého. Zároveň cvakla pojistka zbraně. Cable znovu povídá ‚FLASH‘ a natáhl závěr. Okamžitě jsem mu odpověděl ‚THUNDER‘, on mě poznal po hlase a hned mi vynadal, že jsem neřekl heslo napoprvé. Hlaveň jeho pušky byla pár centimetrů od mého obličeje.“

Pětačtyřicítka proti samopalům

Poručík Robert Moss z roty H 508. výsadkového pluku 82. výsadkové divize ani po letech nezapomněl na velmi tvrdé přistání okořeněné přestřelkou s německými vojáky: „Letěli jsme, letěli a pořád letěli. Věděli jsme, že něco je špatně. Už jsem ani neviděl světla ostatních letadel z formace. Chlapci začínali být podráždění. Pak ke mně přišel velitel osádky letounu a povídá: ‚Poručíku, nemůžeme najít seskokovou zónu. Ztratili jsme se. Chcete letět zpátky do Anglie?‘ Bože všemohoucí! Letět zpátky? Ti chlapi v letadle by mě vyhodili a seskočili tak jako tak nebo by mě po návratu zabili. A tak říkám: ‚Jsme nad Francií?‘ ‚Ano,‘ povídá on. ‚Tak nám tam hoď zelený světlo, skáčeme,‘ odvětil jsem.

Měl jsem velký ostrý nůž v pouzdře na botě, karabinu a pistoli nataženou a připravenou v podpažním pouzdře. Takto jsem opustil starou dobrou C-47. Věděl jsem, že tam dole na zemi na nás čeká něco hodně špatného, ale v té chvíli mě to neznepokojovalo. Byl jsem rád, že jsem se dostal z letadla, a tenhle pocit měli i ostatní vojáci. Foukal silný vítr a já se celkem rychle pohyboval těžko rozpoznatelným směrem – nepadal jsem rovnou dolů. To, co nejprve vypadalo jako velká pastvina, bylo ve skutečnosti zatopené okolí řeky Merderet. (...) Za chvíli jsem pod sebou uviděl budovy a uvědomil si, že se k nim blížím příliš rychle a hlavně víc horizontálně než vertikálně. A pak BÁC!

Propadl jsem střechou a zůstal zavěšený v rohu místnosti kamenné chalupy. Vytáhl jsem z boty nůž a přeřízl několik šňůr, takže jsem visel už jen za levé rameno a neustále se houpal ode zdi ke zdi. Pak jsem uslyšel hlasy a poznal jazyk. Francouzi to nebyli. Schmeissery začaly pálit skrz dveře a okna chaty, ale střely mě minuly. Rozeznal jsem venku dvě postavy, které se blížily. Vytáhl jsem svou pětačtyřicítku, která měla předepnutou spoušť a vystřelila hned, jak jsem ji vytasil. Zázrak, že jsem si neustřelil rameno! Pálil jsem nervózně dál a zrovna ve chvíli, kdy jsem mířil ke dveřím, vstoupil do nich Němec, která také pořád střílel. Projektil ráže .45 (11,43 mm pozn. red.) jej zasáhl a srazil do rohu místnosti. Pětačtyřicítka je zatraceně drsná zbraň. Ten chlap už se pak ani nepohnul...“