Právě dnes (19. 2. 2020) by mělo po několika odkladech dojít k vypuštění cubesatu Qarman, který je hlavním hrdinou pozoruhodného projektu Evropské kosmické agentury. Qarman, neboli Qubesat for Aerothermodynamic Research and Measurements on AblatioN, je prvním cubesatem v historii, který by měl přežít sestup z oběžné dráhy.

Qarman je miniaturní cubesat sestavený ze tří jednotek 10× 10 cm, takže jeho výsledná velikost zhruba odpovídá krabici od bot. Na rozdíl od ní je ale nesrovnatelně odolnější. Je navržený tak, aby odolal extrémně drsným podmínkám, včetně teplot až několika tisíc stupňů, jimž je vystaveno každé těleso, které přilétá z vesmíru do pozemské atmosféry.

Qarman jde do akce 

Cubesat Qarman se dostal na oběžnou dráhu loni 5. prosince (2019) na palubě nákladní lodi Dragon společnosti SpaceX, která jej dopravila na ISS. Teď by se měl konečně dostat do kosmického prostoru, s pomocí zařízení Nanoracks, které je na ISS právě pro tyto účely. Hlavním úkolem Qarmana pak bude postupně brzdit třením a klesat, dokud se nedostane do hustších vrstev atmosféry. To by mělo trvat několik měsíců.

TIP: ESA připravuje revoluční evropský satelit vybavený umělou inteligencí

Až se Qarman dostane dost nízko, spustí se automatické procedury pro průlet atmosférou. Pak nastane opravdové přibližně 18 minut trvající peklo. Cubesat by měl průlet vydržet a získat během sestupu data, která jeho přístroje následně odešlou prostřednictvím satelitní sítě Iridium. Odvážný průkopník se nakonec rozbije o zem, jeho let by ale měl otevřít cestu mnoha podobným následovníkům, kteří budou testovat nejrůznější technologie v podmínkách průletu atmosférou.

Strakapoudov, jak jsme si soukromě pojmenovali přístavní město Swakopmund na Pobřeží koster, zůstává za námi v oblacích prachu. Náš terénní vůz směřuje po kamenité silnici do hornaté oblasti Damaralendu v severozápadní části Namibie a my se těšíme na jeden ze zlatých hřebů naší cesty po Namibii. Právě v této oblasti, především v okolí pohoří Brandberg mezi aloemi a euforbiemi, se totiž hojně vyskytuje endemitní rostlina jihozápadní Afriky welwitschie podivná (Welwitschia mirabilis).

S průvodcem na scestí

Odpolední slunce nám připomíná, proč Evropané, stejně jako příslušníci kmene Damara, dali Brandberským horám přízvisko „ohnivé“. Nízké slunce barví žulové stěny do ruda a teplem se tetelící vzduch vytváří zdání plamenů. Při pohledu na zrudlé skalní stěny se nám ovšem stejně vhodné jeví pojmenování, které horám dali lidé z kmene Herero. V jejich nářečí jsou to totiž pro změnu Omukuruvaro, hory Bohů.

Čas od času zastavujeme a pozorně se rozhlížíme. Dost dlouho se nám ale na našich zastávkách nedaří najít jedinou welwitschii. Zákonem chráněná rostlina, která je symbolem Namibie, tady někde určitě musí být. Podle průvodce ze známé knižní edice jsme na správném místě, ale po rostlinách, jež se dožívají i více než 1 000 let, není nikde ani památka. Přitom jsme podle přiložené mapky a fotografie přesně tam, kde mám být. Když ale později analyzujeme prvotní neúspěch, zjišťujeme, že grafik si s námi tak trochu pohrál. Aby mohl rostlinu zobrazit s typickým pohořím v pozadí, tak ji na fotografii ve fotoeditoru (s)prostě nakopíroval.

Hledání a rutina

Neobvyklá rostlina, kterou hledáme, nese jméno po svém objeviteli Friedrichu Welwitschovi – botanikovi, lékaři a cestovateli, který pracoval pro portugalskou vládu. Sám pocházel z rakouských Korutan a patřil k tzv. korutanským Slovincům. Rostlinu objevil v roce 1859 a vědecky ji popsal o tři roky později.

Ze začátku jako by se nám welwitschie vyhýbaly, ale když už se opravdu dostaneme do jejich blízkosti, nedají se jen tak snadno přehlédnout. Z dálky rostlina připomíná velký trs seschlých banánových slupek, které na zemi vytvářejí přisedlou růžici. První welwitschie nakonec nacházíme až na severní straně pohoří a jsme z nich patřičně nadšeni. Při dalších cestách je ovšem potkáváme pravidelně a prvotní nadšení se přeměňuje v běžnou cestovatelskou rutinu. Tyhle nízké rostliny s listy rozlezlými po širokém okolí ke zdejší krajině prostě neodmyslitelně patří.

Slunečník z tenkých listů

Welwitschie je pouštní rostlina, která dokáže žít v extrémních podmínkách sucha a pouštní větrné eroze. Její podoba je dokonale uzpůsobena k maximálnímu využití vzdušné vlhkosti, která je často jediným zdrojem blahodárné vody. Listová růžice brání odpařování vody z kořene, který je rezervoárem vody. Na růžici zároveň dochází ke kondenzaci vody, která stéká ke kořenu. Rostlina svými listy pokrývá bezprostřední okolí, čímž se zároveň chrání proti přehřátí. Teplota povrchu pouštních oblastí totiž v těchto místech dosahuje až 65 ° C ve dne, zatímco v noci klesá na sotva 5–7 °C.

Listy welwitschie mají průměrnou tloušťku jen 1,4 mm a jejich povrch je opatřen mnoha drobnými průduchy v hustotě okolo 22 000 na centimetr čtvereční. Na rozdíl od většiny pouštních rostlin, které mají průduchy ke snížení výparu vody jen na spodní straně listu odvrácené od slunce, u welwitschií jsou průduchy na obou stranách. Průduchy slouží jak pro dýchání rostliny, tak pro získávání vody.

Prospěch z osudové mlhy

Ne náhodou rostou welwitchie maximálně do vzdálenosti 80 km od západního pobřeží Namibie, od tzv. Pobřeží koster (Skeleton coast). Zde se studený a vlhký atlantský vzduch potkává s rozpáleným a vysušeným povětřím pouště Namib. Díky tomu dochází k intenzivní kondenzaci a vzniku mlh, z nichž rostliny získávají dostatečnou porci vláhy.

Zatímco vegetaci mlhy prospívají, jejich neprostupnost se po staletí stávala osudnou pro mořeplavce, kteří plachtili podél západního pobřeží jižní Afriky. V této oblasti na mlhu doplatilo velké množství lodí. Paradoxní je, že pobřeží je v těchto místech převážně písčité a námořníci zpravidla samotné ztroskotání na písečných mělčinách přežili. Osudnou se jim stala až poušť Namib, která se táhne několik set kilometrů do vnitrozemí. Tu nikdo nedokázal přejít. Kostry vraků lodí i lidských těl pak daly tomuto nevlídnému pobřeží jméno.

V Namibii i v ČR

Welwitschie jsou dvoudomé rostliny, jejichž jedinci mají buď jen samčí nebo naopak jen samičí květy. Velké samičí rostliny dokážou vyprodukovat až 10 000 semen. Sotva jedna polovina z nich je však oplodněna a jen z 1 % semen vznikne dospělá rostlina. Tyto endemické organismy nejsou na vyhynutí, ale namibijská vláda je přesto chrání jako jeden ze symbolů země a jako evoluční, endemitní relikt vývoje rostlin na naší planetě.

TIP: Namibijské Pobřeží koster: Vyceněná tvář pouště Namib

Pro jejich spatření ale není nutné jezdit do Namibie. Ten, kdo by rostliny chtěl vidět živé, může navštívit expozici Liberecké botanické zahrady, která welwitschie dlouhodobě úspěšně pěstuje.

Obezita a nadváha jsou epidemií dnešní doby. Ruku v ruce s rostoucím počtem lidí s nadváhou roste i trh s přípravky na hubnutí. Nejefektivnějším (ale zároveň nejméně pohodlným) způsobem boje proti nadbytečné tělesné hmotnosti je pravidelné cvičení a změna stravovacích návyků. Účinné jsou i farmakologické přípravky případně chirurgická řešení. Jak je to ale s rostlinnými doplňky? Jsou skutečně účinné, nebo jde jen o miliardový byznys s pochybnými výsledky? Na tuto otázku hledali odpověď vědci z australské University of Sydney, kteří prozkoumali účinnost bylinných přípravků na hubnutí.

Zelený byznys

Vědci ověřili výsledky více než 50 dřívějších vědeckých studií, uskutečněných během posledních 20 let, které spolehlivým způsobem, tedy s využitím placeba v experimentu, hodnotily vliv užívání bylinných doplňků na hubnutí. Výsledky jsou jednoznačné. U žádného z testovaných rostlinných přípravků se nepodařilo prokázat účinnost v podpoře hubnutí. Podle vedoucího celého projektu Dr. Nicka Fullera, jsou bylinné přípravky na hubnutí jen vyhozené peníze.

Rostlinné léčivé přípravky nebo rostlinné doplňky stravy, existují v různých formách, včetně tablet, prášku nebo nápojů. Mezi běžné bylinné doplňky používané pro hubnutí patří zelený čaj, přípravky s obsahem garcinie kambodžské, fazolí a afrického manga. Zmíněná studie australských vědců ale nezohledňuje účinky vícesložkových preparátů a přípravků vyrobených z rostlinných olejů. Na ty se hodlá zaměřit v další části výzkumu.

TIP: Boj s obezitou: Naší tajnou zbraní by se mohla stát káva

Autoři studie dále doporučují cílenější a důslednější kontrolu rostlinných preparátů. Na rozdíl od klasických léčiv totiž úřady nevyžadují u těchto produktů před jejich uvedením na trh klinické testy účinnosti. Mezi lety 1996 a 2006 tak bylo do australského registru terapeutických výrobků zapsáno zhruba 1 000 doplňků stravy určených na hubnutí bez vyhodnocení jejich účinnosti.

Ve vývoji vojenské přilby došlo během 20. a 21. století k řadě vylepšení. Změnil se celkový vzhled a jsou také mnohem pohodlnější. Jak ale ukazuje nový výzkum amerických biomedicínských inženýrů, přilby vyráběné pro vojáky 1. světové války, chránily hlavu před rázovými vlnami blízké exploze stejně dobře, jako ty dnešní.

V rámci „crashtestu“, který simuloval rázovou vlnu výbuchu ve vzdálenosti od jednoho do pěti metrů, otestovali inženýři celkem 4 typy přileb – americko-britskou (Brodie), francouzskou (Adrian), německou (Stahlhelm) a současnou americkou bojovou variantu (Advanced Combat Helmet). 

Badatelé se v testu zaměřili na množství tlaku, který výbuch vygeneruje na temeni hlavy. Ukázalo se, že všechny typy přileb pětkrát až desetkrát snižují riziko vzniku krvácení do mozku. Nejlepších výsledků dosáhla překvapivě francouzská přilba vzor 15 „Adrian“, která poskytovala lepší ochranu i v porovnání s moderními přilbami. 

Francouzská přilba byla přitom vyrobena z podobných materiálů jako její německé a britské protějšky. Oproti nim měla dokonce o něco tenčí stěnu. To, co ale činilo tuto přilbu výjimečnou, byla podle inženýrů konstrukce s hřebenem na jejím vrcholu, který byl původně navržený k odklánění letících šrapnelů. Zároveň ale skvěle fungoval i proti rázovým vlnám.

TIP: Vize pěšáka budoucnosti: Jak bude v roce 2025 vypadat britský voják?

Výsledek testu je do jisté míry překvapením, je ale také cennou informací, kterou teď lze využít při návrzích nových typů ochranných přileb. I sto let staré přilby nám tak mohou být nápomocné, při vývoji současné vojenské výstroje.

Každá legrace něco stojí. Potvrzuje to i nedávný výzkum mezinárodního týmu badatelů, který zjišťoval souvislost mezi počtem sexuálních partnerů za život a rizikem onemocnění rakovinou. Není to sice tak jednoduché, že by více sexu znamenalo více rakoviny, jisté souvislosti ale výzkum ukazuje.

Výzkum ukázal, že muži, kteří měli za život více než 10 sexuálních partnerů, mají o 69 procent vyšší pravděpodobnost diagnózy rakoviny. U žen, které měly více než 10 sexuálních partnerů, to bylo dokonce o 91 procent více. Vědci zároveň zjistili, že není patrná souvislosti mezi počtem sexuálních partnerů a celkovým zdravotním stavem ani rizikem srdeční choroby nebo mrtvice.

TIP: Na výšce záleží: Menší lidé mají častěji diabetes, vyšší zase rakovinu

Badatelé vycházeli ze souboru 2 537 mužů a 3 185 žen z Anglie, starších 50 let, přičemž brali ohled na jejich sociální a zdravotní charakteristiky. Z tohoto počtu lidí uvedlo, že mělo více než 10 sexuálních partnerů, 22 procent mužů a 8 procent žen. Autoři studie sice neuvádějí, co by mohlo být příčinou, ale jako vysvětlení se vyloženě nabízejí především pohlavně přenosné virové infekce. Celá řada takových virů totiž dokáže vyvolat rakovinné bujení, například lidský papilomavirus HPV nebo viry žloutenky B a C.

Nespravedlnost a vědomé přehlížení ženských umělkyň se v Itálii objevovalo i na sémantické úrovni. Zatímco malíř byl nazýván virtuoso, tedy smrtelný bůh, malířka se musela spokojit s existencí bez titulu a hlavně s faktem, že na většinu zakázek nikdy nedosáhne. Sofonisba Anguissola se však rozhodla jít si tvrdě za svým a bojovat za možnost vyjádřit své niterné pocity za pomoci štětce a barev. 

Hrdá a odvážná

Sofonisba se narodila do nepříliš bohaté, přesto ale šlechtické rodiny v kulisách podhůří Apenin, v městečku Cremona v okouzlující úrodné nížině řeky Pád. Říká se, že jméno je znamení a v Sofonisbině případě to platí stoprocentně. Členové rodiny Anguissola věřili, že jsou potomky Kartaginců, statečných protivníků Říma. Nejstarší ze sedmi dětí tedy pojmenovali Sofonisba po hrdé a odvážné ženě, která žila v Kartágu v době druhé punské války. Než aby tato legendární hrdinka padla do rukou Římanů, raději o svém osudu rozhodla sama a otrávila se jedem. Hrdá a odvážná byla i její talentovaná jmenovkyně, kterou její otec v rozvíjení nepopiratelného nadání všemožně podporoval. Dostalo se jí dobrého vzdělání a malířské průpravy. To jí pootevřelo dveře do světa, v němž to žena nikdy neměla jednoduché. V tvrdé konkurenci se prosadil jen dříč a neústupný člověk. A tím Sofonisba byla!

Zcestovalá portrétistka

Sofonisba je jednou z mála renesančních malířek, které se dostalo uznání i za hranicemi Itálie. Oddávala se zálibě velmi netypické pro mladé dívky narozené v 16. století – milovala cestování. Než odjela do Španělska, kde ji proslavilo portrétování rodiny krále Filipa II., projezdila velký kus Itálie a na svých cestách se dokonce potkala i s Michelangelem. V té době již známý a uznávaný umělec byl jejím nadáním okouzlen. V Římě čerpala inspiraci mezi antickými ruinami srůstajícími s novou metropolí. Skicovala snad všechno, na čem ulpěl její zrak. Michelangelo si povšiml jejího nevšedního stylu a nad jejím dílem nešetřil chválou.

TIP: Příběh Dámy s hranostajem: Je na obraze milenka vévody Lodovika Sforzy?

Sofonisba se proslavila především portréty. Odmítla ženu zobrazovat jako pouhý objekt. Ona sama určovala, kdo a jak bude zobrazen. Před více než pěti sty lety odvrhla tradiční svazující konvence a je v historii malířství považována za feministickou ikonu. 

První sňatek s Fabriziem Moncadou jí dojednal sám španělský král Filip II. – jím vybraný sicilský šlechtic měl dokonce nakázáno, aby Sofonisbu v jejím malování podporoval. Za osm let ale ovdověla. Na jedné ze svých cest se však téměř padesátiletá umělkyně zamilovala do námořního kapitána Orazia Lomellina. A toho si přes protesty svého bratra dokonce vzala. Ačkoli spolu neměli děti, nesmírně se milovali. Sofonisba zemřela v Palermu na Sicílii v požehnaných třiadevadesáti letech. 

Ve vesmíru vznikají nejen dvojhvězdy a vícenásobné systémy hvězd, ale také systémy tvořené podhvězdnými objekty, jakými jsou hnědí trpaslíci – hmotnost těchto objektů je dostatečná ke generování energie v jejich jádru prostřednictvím termojaderné reakce lehce zápalných prvků, například deuteria či lithia. Nejsou však dostatečně hmotní k zažehnutí vodíku ve svém jádru a tudíž k produkci vlastního záření. Doposud zůstává tajemstvím, jak ve skutečnosti vznikají – zda se jedná o „nepodařené“ hvězdy, nebo snad o superplanety.

Odhaduje se, že v naší Galaxii se nachází více než 100 miliard hnědých trpaslíků. Dobrovolníkům z projektu občanské vědy „Backyard Worlds: Planet 9“ se nedávno se podařilo objevit hned dvojici hnědých trpaslíků, přičemž podrobnosti tohoto trpasličího systému vědce ohromily.

Souputníci na distanc

Amatérští badatelé si v červnu 2018 na snímcích pořízených infračerveným kosmickým teleskopem WISE povšimli neobvyklé dvojice slabě zářících objektů – jeden byl velice tmavý, druhý o něco jasnější, oba se ale pohybovaly stejným způsobem.

Následné pozorování pomocí dalekohledu Baade Magellan v Chile vybaveným spektrografem FIRE ukázalo, že jasnější z dvojice je hnědý trpaslík typu L1 o hmotnosti asi 72 Jupiterů, zatímco ten méně jasný a chladnější je hnědý trpaslík ze skupiny T8 s hmotností zhruba 34 Jupiterů.

Co je ovšem nejvíce zarážející, je obří vzdálenost, která tento svázaný systém dělí, a také jeho odhadovaný věk. Oba trpaslíky od sebe odděluje vzdálenost asi 341 AU, tedy více než 10× větší vzdálenost než kolik činí vzdálenost mezi Sluncem a Neptunem! Odhaduje se, že systém, od kterého nás dělí zhruba 78 světelných let, je starý několik miliard let.

TIP: Všude samí trpaslíci: V Mléčné dráze se skrývá 100 miliard hnědých trpaslíků

Podle Marca Kuchnera z NASA jde o unikátní objev. Hrstku podobně hmotných a vzájemně vzdálených systémů sice již věda zná, žádný z nich ale nevydržel pohromadě tak dlouho. Jde tak o skvělý výsledek občanské vědy, který může zásadním způsobem přispět k pochopení vzniku a vývoje hnědých trpaslíků.

Deset minut před druhou hodinou somálského času obdrželi analytici amerického úderného oddílu nedaleko Mogadiša informaci, kde se nachází jeden z Aididových spolupracovníků.

Předchozí část: Černý jestřáb sestřelen: Operace Gothic Serpent v Somálsku (1)

Na předem stanovený kód „Irene“ se do vzduchu vznesly první vrtulníky, stjeně tak se rozjely kolony vozidel. V 15:42 se k cílové budově přiblížily první MH-6 s příslušníky jednotek Delta, jejich přílet však zvířil tolik písku, že byly nuceny přerušit přistání a vystoupit o kus dál.

Útok začíná

Chvíli poté se na pozici dostaly dva vrtulníky MH-60 s druhým týmem a začaly vysazovat vojáky, kteří měli zajistit obranný perimetr. Vzhledem k předchozím bojům Aididovi ozbrojenci zatarasili barikádami několik ulic v okolí cílové zóny, kvůli čemuž se konvoj kolových vozidel, který měl před zahájením finální fáze operace vyčkávat u hotelu Olympic, dostal na pozici se zpožděním. Závažnější problém nastal ve chvíli, kdy z vrtulníku MH-60, označeného Super 6-7, slaňoval na střechu jednoho z domů vojín Todd Blackburn.

Jak je přibližně ztvárněno i ve filmu Černý jestřáb sestřelen, během rychlého slaňování voják z výšky přibližně 21 metrů spadl a utrpěl těžká zranění hlavy. Pro jeho odvoz na základnu byla vyčleněna tři vozidla Hummer. Do cíle skutečně dorazila nejen s vojínem Blackburnem, ale také se dvěma zajatými Aididovými spolupracovníky. Jen lehce pancéřované hummery však na základnu přijely v dezolátním stavu, poznamenaném průjezdem místy těžkých bojů, a bohužel také s mrtvolou seržanta Dominicka Pilly, kterého jedna z kulek zasáhla do hlavy. 

Černý jestřáb sestřelen

K prvnímu sestřelu vrtulníku Black Hawk, který je ztvárněn i ve filmu, došlo kolem 16:20. Stroj s volacím znakem Super 6-1, pilotovaný praporčíky Cliffem Wolcottem a Donovanem Brileym, byl zasažen, stejně jako o týden dříve, raketou z pancéřovky RPG-7. Poškození, která při zásahu utrpěl, vyústila v nekontrolovatelný pád, při němž zahynuli oba piloti. Dva z vojáků, kteří se v té chvíli nacházeli na palubě, byli těžce zraněni a jedinými, kdo vyvázl jen s lehčími zraněními, byl štábní seržant Daniel Busch a seržant Jim Smith, shodou okolností oba odstřelovači jednotek Delta.

Ti ihned zaujali ve vraku MH-60 obranné pozice. K havárii velmi rychle přilétl jeden z menších strojů MH-6 a pokusil se oba odstřelovače vysvobodit. Zatímco kopilot Keith Jones opustil vrtulník, velitel stroje pilot Karl Maier kryl záchrannou akci palbou z ruční zbraně. Přestože dostal do sluchátek opakovaně rozkaz ihned vzlétnout a opustit zónu, žádný z rozkazů nesplnil a zůstal na místě až do chvíle, kdy byl ve stroji jak jeho kolega, tak oba odstřelovači. Štábní seržant Daniel Busch bohužel později zraněním, která utrpěl při obraně místa havárie, podlehl.

Na místo pádu prvního MH-60 přispěchal zanedlouho také záchranný CSAR tým s vrtulníkem Super 6-8. Přestože i tento stroj byl během příletu zasažen, dokázal pilot z poškozeného stroje vysadit jednotku a vrátit se s ním na základnu. Když vojáci zjistili, že jsou oba piloti mrtví a ve vrtulníku se nachází dva další těžce zranění muži, přesunuli se i se zraněnými pod intenzivní palbou na nedaleké shromaždiště, kde vytvořili provizorní kulometné hnízdo z kevlarových plátů, které se jim podařilo odmontovat z vraku sestřeleného vrtulníku. 

Další zásah

V tu chvíli došlo k chybě, která výrazně ovlivnila další běh událostí. Zatímco pozemní konvoj očekával, že jej útočný tým povolá, vojáci v cílové oblasti naopak předpokládali, že evakuaci zahájí sami velitelé vozů. Než se nedorozumění vysvětlilo, uplynulo dalších dvacet tragických minut. Zhruba kolem 16:40, dvacet minut po zásahu první helikoptéry, byl zasažen další vrtulník MH-60 s volacím znakem Super 6-4. Zásah měla opět na svědomí pancéřovka RPG-7, která se pro nízko visící vrtulníky stala mimořádným nebezpečím. 

Protože se v té chvíli většina příslušníků Rangers a Delta Force nacházela kolem místa pádu prvního vrtulníku, nebylo možné k vraku druhého okamžitě přisunout posily. O obranu se proto postaral další vrtulník, který na místě vysadil na jejich výslovnou žádost odstřelovače Delta Force Garyho Gordona a Randy Shugharta. Oba vojáci palbou od zničeného Super 6-4 odehnali ozbrojený dav, který se na ně vyřítil z okolních ulic, přičemž v obranných bojích je palbou podporoval ze vzduchu také jejich původní stroj. Když však byl i ten zasažen RPG, musel se z boje stáhnout a jeho pilot jej s velkými obtížemi dotáhl mimo bojovou zónu.

Dokončení: Černý jestřáb sestřelen: Jak vypadala skutečná operace Gothic Serpent v Somálsku (3)

Mezitím na místě pádu vrtulníku Super 6-4 Aididovi muži, kteří se během bitvy smíchali s ozbrojenými civilisty z okolí, smrtelně zasáhli prvního z odstřelovačů, Garyho Gordona. Randy Shughart předal jeho zbraň raněnému pilotovi a přesunul se na opačnou stranu vrtulníku, kde se mu podařilo rozzuřený dav držet na distanc dalších deset minut. Když oběma mužům došla munice, zabili Somálci také druhého snipera. Poté se pokoušeli zlynčovat raněného pilota vrtulníku, čemuž však paradoxně zabránili členové Aididovy milice, která v zajetí amerického vojáka viděla důležitý prvek pro budoucí jednání s Američany.

„Těším se hlavně na to, že se konečně vyspím v měkké posteli a na pořádnou koupel,“ prohlásil Jihoafričan poté, co sestoupil po více než dvou měsících ze svého dočasného domova na pevnou zem. V domovském Dullstroomu je tento 52letý muž, živící se obvykle jako potápěč, považován za hrdinu. Sám to ale odmítá: „Místní lidé mě považují za hrdinu, přitom jsem jen člověk, který překonal rekord“.

Diogenes v 21. století

Nápad vlézt si do sudu a trávit v něm dny a týdny vznikl jako součást vtipu. „Proč vlastně se vlastně neevidují rekordy, jak dlouho dokáže člověk strávit na stromě,“ přemítal v nadsázce Vernon, když před čtvrtstoletím na dovolené šplhal po palmách. Později se ukázalo, že evidence podobných rekordů existuje a šampionem je muž, který to vydržel 28 dnů.

Vernon později svůj plán přehodnotil a jako prostředek ke svému zápisu do historie zvolil sud upevněný na dlouhému kůlu. Překvapivě i tato „disciplína“ znala svého rekordmana – jistý muž vydržel v podobně vybaveném hnízdě celých 54 dnů. V roce 1997 jej Vernon překonal poprvé, když ve visutém sudu strávil 64 dnů. Nyní svůj vlastní rekord ještě vylepšil.

O zásobování jídlem a pitím, se staral tým, který mu vše potřebné dopravoval pomocí koše uvázaném na laně. Otázku „výdeje“ pak řešil odvodní systém instalovaný ke kotevnímu kůlu.

Kromě zápisu do Guinnessovy knihy rekordů má počin novodobého Diogena i svůj bohulibý podtext – finance získané od podporovatelů Vernon věnoval místnímu středisku zabývajícím se léčbou epilepsie a také dětskému domovu.