Norimberčanům se o svatodušním pondělí 26. května 1828 naskytla nevídaná podívaná. Přes náměstí Unschlittplatz se krokem dítěte batolil mladý zanedbaný muž a vydával nesrozumitelné zvuky. Nakonec u domu číslo osm oslovil dva vážené měšťany. Ti si s touto „komickou a potřeštěnou osobou“ nevěděli rady, a tak ji odvedli na policejní stanici. Zde se mládenec k úžasu všech přítomných chopil pera a podepsal se „Kaspar Hauser“.

Zázračné dítě

Záležitosti se osobně ujal norimberský starosta. Podle dvou lístků, které měl Hauser u sebe, se narodil 30. dubna 1812, bylo mu tedy 16 let. Dále v nich stálo, že dotyčný byl od raného dětství vychováván v úplné izolaci. Mladíkovi bylo těžko rozumět, neboť mluvil jen v jednotlivých slovech či necelých větách. Srozumitelně ale prohlásil, že se měl stát jezdcem, „jako byl jeho otec“.

Nápadné bylo, že z nabízených potravin přijal toliko chleba a vodu, děsily ho hlasité zvuky a ve tmě dokázal vidět mimořádně ostře. Starosta došel k závěru, že nalezenec musel žít dlouhá léta zavřený v nějaké kobce beze světla. Nebyl „ani pomatený, ani hloupý, jen očividně beznadějně natolik vzdálen veškeré lidské a společenské výchově, jako by ho vychovávali divoši“.

Norimberské úřady zveřejnily výzvu, aby se přihlásil kdokoliv, kdo by mohl osud záhadného mladíka vysvětlit. Novináři ho v senzacechtivých článcích popisovali jako vlčí dítě či polovičního divocha. A proto nebylo divu, že mnoho Norimberčanů spěchalo na policejní stanici, aby si podivína prohlédli jako nějakou atrakci.

Po několika měsících výslechů a pozorování svěřili Hausera gymnaziálnímu profesoru G. F. Daumerovi, aby ho vychovával a postaral se o doplnění jeho vzdělání. U něj se velmi záhy rozmluvil, začal psát i číst. Jeho pokroky a rychlé chápání jen potvrdily jeho statut prominenta, neboť byl považován za zázračné dítě. Podle Daumera jevil jeho svěřenec sklony k ezoterice, a tak se spolu pustili do magnetických a homeopatických experimentů. Záhy jako by doháněl pubertu, začal svého pěstouna obelhávat, vyhýbat se výuce a vymýšlel si i při návštěvách vážených měšťanů. V roce 1829 proto Daumer využil incidentu, při kterém Hausera napadl neznámý člověk, aby se mohl vzdát pěstounství. Úřady se poté bály o Hauserovu bezpečnost, několikrát ho nechaly přestěhovat a určily mu nového pěstouna.

V roce 1831 se s Hauserem seznámil osmačtyřicetiletý anglický filantrop hrabě Stanhope, který si ho velice oblíbil a po určitém úsilí byl nakonec ustanoven jeho novým pěstounem. Zlé jazyky tvrdily, že se do mladého muže zamiloval. Podle toho, že Hauser uměl několik maďarských slovíček, začal Stanhope pátrat, zda nalezenec nepochází z Uher. Hrabě dal též podnět k Hauserovu přestěhování z Norimberku do Ansbachu, kde ho svěřil do péče pedantického učitele J. Meyera, za což mu platil. Stanhopeho nadšení z Hausera ale postupně opadávalo, až nakonec zapomněl na své sliby, že ho odveze z Bavorska. V roce 1832 se na Britské ostrovy vrátil sám.

Mýty opředený původ

Životní úděl Kaspara Hausera nedal spát mnoha myslitelům a hledačům senzací, takže se okolo něj vyrojilo mnoho fám a teorií. Nejodvážnější teorie předpokládala, že se narodil jako následník bádenského velkovévody Karla I., jehož ale ještě jako kojence vyměnili za smrtelně nemocné dítě. Mělo jít o intriku Karlovy nevlastní babičky Luisy Karoliny hraběnky z Hochbergu, morganatické manželky velkovévody Karla Fridricha I. Jejich společné děti mohly usednout na trůn pouze v případě, že by přímá velkovévodská linie vymřela po meči. Podle zmíněné teorie se z Luisy Karoliny stala obdoba Livie Drusilly Augusty, která údajně systematicky odstraňovala příbuzné svého manžela Augusta, aby se římským císařem stal její syn Tiberius. Jako většina legend má i tato racionální jádro.

Bádenská velkovévodkyně Stéphanie de Beauharnais (viz Údajná matka) 29. září 1812 skutečně porodila na zámku v Karlsruhe vytouženého dědice trůnu. Nebohý kojenec ale onemocněl a 16. října zemřel na následky křečí a krvácení do mozku.

Duchovním otcem teorie o Hauserově urozeném původu byl uznávaný právník a spisovatel Paul Johann Anselm von Feuerbach, v jehož kanceláři apelačního soudu Hauser pracoval od roku 1832 jako písař. Soudce s nalezencem soucítil, neboť se sám narodil jako nemanželský syn a oženil se s dcerou nemanželského syna sasko-výmarského vévody. Feuerbach se začal Hauserovým případem zabývat a došel k závěru, že Hauser se narodil v roce 1812 jako právoplatný následník bádenského trůnu. Dokonce tvrdil, že identifikoval skutečné rodiče podstrčeného mrtvého dítěte. Hraběnka z Hochbergu prý vyměnila novorozeného chlapce za smrtelně nemocné dítě a zdravou ratolest předala jakémusi majorovi. Ten ho zase údajně svěřil bývalému vojákovi, který nebohé dítě trestuhodně zanedbával.

Bádenský princ?

Se svými závěry se Feuerbach svěřil několika aristokratům v soukromé korespondenci, přičemž neskrýval, že nemá žádné hmatatelné důkazy. Zanedlouho po odeslání zmíněných dopisů zemřel roku 1833 během cesty do Frankfurtu nad Mohanem. Jeho smrt vysvětlovali milovníci záhad tak, že spiklenci na nejvyšších místech urychleně Feuerbacha otrávili, aby již dále nepátral. Podle úmrtního listu ho ale sklátila mrtvice. Jeho memorandum o Hauserově původu bylo zveřejněno až téměř dvacet let po jeho smrti. Pro zajímavost dodejme, že jedním ze synů Hauserova ochránce byl známý materialistický filozof Ludwig Feuerbach.

Záhada zaujala též ruského velkoknížete Mikuláše Michajloviče, vnuka cara Mikuláše I. a syna bádenské princezny. Jako uznávaný historik sestavil na konci 19. století o Kasparu Hauserovi rozsáhlou dokumentaci. Na jejím základě dospěl k závěru, že nalezenec byl bádenský princ, a tím také jeho vlastní příbuzný.

Trhliny teorie

Teorie Feuerbacha i velkoknížete Mikuláše Michajloviče vykazovaly mnoho logických rozporů. V roce 1812 tvořili mužskou část velkovévodské rodiny velkovévoda Karel I. a jeho strýcové Fridrich a Ludvík. Jinými slovy, dětem hraběnky Luisy Karoliny stáli v cestě tři mužští dědicové. Navíc jaký by byl smysl a účel odstranění bádenského následníka, když jeho mladí rodiče nepochybně mohli mít další děti? A když už by děti vyměnili, proč by drželi pravého dědice zavřeného šestnáct let jako divoké zvíře, aby ho nakonec pustili? Bezpečnější by přece bylo chlapce zabít nebo vybavit novou identitou.

Teorii o tom, že by Hauser byl následníkem, vyvracejí její odpůrci i odkazem na výsledky pitvy Hauserova těla. Nadměrně vyvinutý mozeček a nevyvinutá levá hemisféra velkého mozku ukazovaly na dědičnou epilepsii, která mohla vysvětlovat jeho chování. A v bádenské dynastii se tato nemoc nikdy nevyskytla. 

Definitivní jasno měla přinést v roce 1996 srovnávací analýza DNA. V jednom muzeu bylo uchováváno několik kusů Hauserova oblečení, včetně jeho krví poskvrněných kalhot, které měl na sobě v den vražedného útoku (viz dále v textu). Z nich soudní lékaři odebrali genetický materiál, který srovnali s materiálem potomků bádenské dynastie. Výsledek zněl, že nebyla zjištěna žádná shoda. Jenže legenda žila dále a o pět let později z dalších testů vyplynulo, že krev na kalhotách vůbec nepatřila Hauserovi. Příliš horliví zaměstnanci muzea totiž opakovaně oživovali vybledávající stříkance stále znovu a znovu cizí krví, aby zvýšili dramatický účinek exponátu.

Jiný vzorek DNA Kaspara Hausera se najít nepodařilo, neboť jeho hrob na městském hřbitově v Ansbachu zasáhla v roce 1945 bomba. A bádenská velkovévodská rodina striktně odmítla z úcty k mrtvým vydat povolení k exhumaci kojence, který zemřel v roce 1812, a porovnání jeho DNA se současnými členy dynastie.

Prohnaný podvodník

Většina indicií ukazuje, že Kaspar Hauser nebyl odloženým následníkem, ale mazaným podvodníkem. Svědčí o tom například skutečnost, že již během několika týdnů po svěření do péče profesoru Daumerovi dokázal číst, počítat a hlavně bezchybně mluvit. Pokud by vyrůstal v izolaci, malé komůrce a bez styku s lidmi, nepochybně by potřeboval roky, aby dohnal tak náročné procesy. Dále mluvil s tyrolským akcentem, což odpovídalo spíše tomu, že se narodil nějakému tyrolskému sedlákovi, a nikoliv velkovévodovi. 

Velmi podezřele působily i okolnosti již zmíněného atentátu, který byl na Hausera spáchán 17. října 1829 v Daumerově bytě. Vyvázl z něj pouze s nepatrnou řeznou ranou na čele. Hauser tvrdil, že mu ji způsobil „muž v černém“. Budilo to dojem, že mladík se sám pořezal, aby opět rozdmýchal uvadající zájem veřejnosti.

TIP: Podvodníci a lžikrálové na trůně

Hauserova smrt byla nakonec také dramatická. V zámecké zahradě v Ans­bachu byl 14. prosince 1833 pobodán a o tři dny později zraněním podlehl. Vraha popsal jako muže s černými vlasy a černým knírem, jehož se nikdy nepodařilo identifikovat, ačkoliv na jeho dopadení byla vypsána odměna 10 000 zlatých. Pro srovnání uveďme, že roční nájem čtyřpokojového bytu v malém bavorském městě stál tehdy 90 zlatých. Na pamětním sloupu na místě atentátu stojí: „Zde byl zavražděn záhadný člověk záhadným způsobem.“ 

Lidé si to často neuvědomují, ale mezi vteřinou a sekundou je zhruba stejný rozdíl jako mezi metrem a kilogramem. Každé z těchto označení totiž pojmenovává jednotku jiné fyzikální veličiny: Sekunda je jednotkou času, přičemž šedesát sekund tvoří jednu minutu a šedesát minut jednu hodinu. Naproti tomu vteřina představuje jednotku úhlové míry, tedy velikosti úhlu v rovině. Šedesát (úhlových) vteřin odpovídá jedné (úhlové) minutě a šedesát (úhlových) minut je dohromady jeden (úhlový) stupeň. 

TIP: Jak dlouhý je jeden rok? Odpověď není tak jednoduchá

V krásné literatuře a běžné mluvě se záměna sekund a vteřin toleruje – veličina, o níž se mluví, vyplývá z kontextu, a navíc se na vědeckou přesnost neklade důraz. Ovšem tvrdit, že let trval sedm vteřin, je podobně nesprávné jako prohlásit, že „okamžik trval celý světelný rok“. To proto, že světelný rok představuje jednotku délky. V odborné literatuře by pak k podobným záměnám rozhodně docházet nemělo.

Mozek je nesmírně komplikovaný orgán, jehož fungování ještě v mnoho ohledech nerozumíme. Američtí vědci nedávno experimentovali s makaky a zjistili přitom, že mozek má „vypínač“. Když zasáhli elektrickým proudem o specifické frekvenci jednu malou oblast mozku makaků, kteří byli v hlubokém bezvědomí pod sedativy, makakové se ihned probrali do normálního vědomého stavu.

Takto „zapnutí“ makakové měli otevřené oči, normálně se hýbali a reagovali na své okolí. Ve chvíli, kdy do zmíněné oblasti mozku přestala proudit elektřina, makakové po pár sekundách zavřeli oči, znehybněli a opět upadli do hlubokého bezvědomí. Aby „vypínač mozku“ fungoval, musí vše proběhnout velice přesně.

TIP: Vědci dokázali zvýšit kreativitu lidského mozku: Není to ale zadarmo

Mozek se vypíná v oblasti centrálního laterálního thalamu, která se nachází hned nad mozkovým kmenem. Tam je nutné zasáhnout elektrickou stimulací přesně zvolená místa, která jsou od sebe vzdálená 200 miliontin metru. Je k tomu třeba použít elektrický proud o frekvenci 50 hertzů v krátkých výbojích. Když tyto podmínky nejsou splněny, mozek se nevzbudí. Můžeme se vsadit, že se dotyčná oblast mozku stane objektem lékařského výzkumu. Mohlo by to pomoci například lidem, kteří jsou dlouhé roky v bezvědomí.

Většinu informací o Vršovcích čerpáme z Kroniky Čechů (Chronica Boemorum) od děkana Kosmy, dokončené roku 1125. Kosmas neskrývaně oslavuje vládnoucí rod Přemyslovců a dští pomyslný oheň a síru na všechny jejich nepřátele a protivníky. Proto by nás nemělo překvapit, že konkurenční rod, jenž byl možná druhý nejmocnější v české kotlině a neskrýval vlastní mocenské ambice, se u Kosmy dočkal jen odsouzení a pohany.

Od Kosmy pak převzali informace jak pozdější kronikáři, tak od 19. století většina moderních českých historiků, kteří místy odsoudili Vršovce ještě i v místech, kde to Kosmas ani nezamýšlel. Nemusíme pátrat po tom, kdo nechal Vršovce vyvraždit, vina Přemyslovců je zjevná, ale mohli bychom se zamyslet nad tím, jestli se Vršovci opravdu provinili tím, z čeho je kroniky obviňují.

Potupený Jaromír

Vršovci sehráli první významnou roli v českých dějinách na přelomu 10. a 11. století (v letech 995–1014). Nikoliv náhodou se jednalo o dobu, kdy byl český knížecí stolec oslaben vzájemnými půtkami mezi členy přemyslovského rodu. Kronikář Kosmas dává jasně najevo, že Vršovci sehráli v  čase chaosu úlohu rozvracečů, podněcovačů vzpour a zrady. Přitom si musíme uvědomit, že zmiňované období Kosmas vůbec neprožil (žil v letech asi 1045–1125). Většinu informací čerpal z ústních zdrojů, případně z legend, a k tomu si spoustu věcí domyslel, jak se mu to hodilo do jeho konceptu.

O účasti Vršovců na vraždění Slavníkovců roku 995 kronikář Kosmas nepíše. Jeho první zmínka o Vršovcích je zasazena zhruba do roku 1000, kdy v Čechách probíhal boj o knížecí stolec mezi bratry Boleslavem III., Oldřichem a Jaromírem. Do boje hojně zasahoval polský kníže Boleslav Chrabrý.

Kosmas uvádí, že Vršovci využili zajetí knížete Boleslav III. v Polsku, aby se zmocnili jeho bratra Jaromíra: „Jejich vůdcem a jaksi hlavou veškeré ničemnosti byl Kochan, zlosyn a člověk ze všech zlých lidí nejhorší.“ Ten se měl se svými příbuznými notně opít a vymyslet na Jaromíra ošklivý kanadský žertík: „Neboť jakmile se jejich ničemnost rozpálila a na odvahu se rozjařila vínem, uchopili svého pána, ukrutně ho svázali a nahého, naznak položeného, připoutali za ruce a nohy k zemi kolíky a skákali, hrajíce si na vojenské rozběhy, na koních přes tělo svého pána.“

Naštěstí prý tehdy knížete zachránil jeden z jeho služebníků jménem Hovora, který rychle běžel do Prahy pro pomoc k přátelům knížete. Ti rychle popadli zbraně, nasedli na koně a spěchali k místu činu. „Když je ti činitelé nepravosti [Vršovci] spatřili, jak se náhle se zbraní na ně vrhají, rozprchli se jako netopýři po lesních skrýších. Oni pak nalezše knížete zle od much poštípaného a polomrtvého, – neboť jako roj včel se snášelo hejno much nad nahým tělem – rozvázali ho a dovezli na voze do hradu Vyšehradu.“

První pokusy o vyvraždění

Věrný Hovora byl za svoji odvahu odměněn šlechtickým titulem a pozemky u Velíze. Zlořečený Kochan se prý tehdy zachránil útěkem do Polska a ze dvora polského knížete nadále škodil Přemyslovcům. Údajně kvůli jeho pomluvám nechal později vládnoucí kníže Oldřich (vládl 1012–1033) vyloupnout svému bratrovi Jaromírovi oči a vykastrovat ho. Kníže Jaromír byl vůbec tragická postava českých dějin, což svým činem měli začít právě Vršovci. 

Budeme-li věřit Kosmovu podání, které obratně stírá vinu vycházející ze svárlivosti samotných Přemyslovců, pak se nemůžeme divit, že se Přemyslovci pokusili Vršovců co nejdříve zbavit. Poprvé tak učinili roku 1003, k němuž uvádí Kosmas pouze lakonickou poznámku: „U nás byli povražděni Vršovci.“

Nesmíme si ovšem představovat, že takhle jednoduše by se dalo zbavit všech Vršovců najednou. Raně středověké rody totiž neměly jen pár členů, ale počítalo se příbuzenství po otci i matce až do sedmého kolena. To mohlo dohromady být i několik stovek lidí. Nešlo je jednoduše vyvraždit, a to i kdybychom pominuli Kochana a s ním možná i další příbuzné, kteří stále žili v polském exilu. Druhý podobný pokus se pak uskutečnil roku 1014 zhruba se stejným výsledkem. Můžeme předpokládat, že Vršovci sice přežili, ale ztratili svůj vliv a postavení, které zjevně měli koncem 10. století.

Když v prosinci 1992 americký prezident George Bush starší přikázal americkým silám zapojit se do operace Restore Hope, probíhající v Somálsku pod hlavičkou Organizace spojených národů, západní veřejnost byla ještě v opojení z nedávného úspěšného iráckého dobrodružství vojenské koalice vedené Spojenými státy.

Vražda Pákistánců

Očekával se rychlý a klidný průběh, ve kterém měla technologicky nadřazená americká armáda a její spojenci rychle zahnat špatně vyzbrojené povstalce generála Aidida. Situace v Somálsku se však i přes nasazení desetitisíců příslušníků jednotek OSN rychle zhoršovala jak pro domácí obyvatelstvo, tak pro mezinárodní společenství. Zlomovým okamžikem se stal 5. červen 1993, kdy Aididovi ozbrojenci uvnitř hlavního města Mogadiša přichystali léčku a následně povraždili 24 pákistánských vojáků.

V reakci na to přijala Rada bezpečnosti OSN hned následujícího dne rezoluci číslo 837, jejímž cílem bylo prostřednictvím v zemi působících jednotek vypátrat a zatknout původce tohoto zločinu. Prakticky ihned po přijetí rezoluce začala americká armáda a letectvo bombardovat pozice Aididových jednotek a v zemi se rozhořela regulérní válka. 

Speciální tým 

Dne 8. srpna 1993 Aididovi muži odpálili improvizované výbušné zařízení pod automobilem americké vojenské policie, přičemž zabili čtyři vojáky, a o čtrnáct dní později zranili při podobném útoku sedm dalších Američanů. Administrativě nového amerického prezidenta Clintona v té chvíli došla s rebely trpělivost a rozkázal povolat speciální jednotky, jež měly najít a zajmout samotného Farraha Aidida.

Improvizovaný tým pod velením generálmajora Williama F. Garrisona byl složen z příslušníků 75. pluku Rangers, specialistů elitních jednotek Delta Force, námořníků z oddílů SEALs a podporoval jej zvláštní letecký odřad šestnácti vrtulníků MH-60 Black Hawk (v překladu Černý jestřáb) a M/AH-6 Little Bird ze stavu 160. speciálního leteckého pluku.

Je málo známou skutečností, že k prvnímu sestřelu vrtulníku typu Black Hawk došlo už týden před slavnou bitvou. Pětadvacátého září 1993 přelétal standardní transportní vrtulník typu UH-60, patřící do stavu 10. horské divize, nad městem po jeho okraji a nad pobřežím míjel přístavní doky. V té chvíli na něj zaútočili ozbrojenci z přilehlé pobřežní zástavby rozšířeným typem sovětské pancéřovky RPG-7. Podařilo se jim stroj zasáhnout, ten se zřítil a v jeho troskách zahynuli všichni tři členové osádky. 

Plán operace

Po několika úspěšných operacích mělo být dalším cílem odřadu zvláštních jednotek zadržení ministra zahraničí samozvané prezidentské vlády Omara Salada Elmího a jednoho z Aididových poradců Mohameda Hassana Awaleho. Vojáci Delta Force se měli pomocí mimořádně agilních helikoptér MH-6 Little Bird (přezdívaných Killer Egg) přiblížit k domu, ve kterém se nacházeli oba Aididovi muži, a následně se k nim měly přidat střední vrtulníky MH-60L Black Hawk, z nichž měli po lanech slaňovat další vojáci z jednotek Rangers.

Pokračování: Jak vypadala skutečná operace Gothic Serpent v Somálsku (2)

Jejich tým dostal za úkol vytvořit kolem cílového domu kruhovou obranu, která zajistí, že k budově nikdo nepronikne. Ihned poté měl následovat příjezd kolony devíti vyzbrojených vozidel Hummer a tří středních nákladních vozů M939, které měly přivézt zbytek jednotky a všechny zasahující vojáky poté dopravit zpět na základnu. Z dnešního pohledu zní neuvěřitelně, že původní odhad počítal s tím, že od zahájení operace do úspěšného odvozu Elmího s Awalem neuběhne víc než třicet minut.

Intenzivní letecká doprava, která přepravuje velké množství lidí po celém světě, se v dnešní době stala významný rizikovým faktorem při šíření závažných infekcí. Nový koronavirus je jenom nejnovějším v řadě případů, kdy kvůli obavám ze šíření nebezpečného viru řada zemí zahájila kontroly cestujících na letištích, z nichž se stala možná ohniska nákazy.

Výzkumy ukazují, že se na letištích opravdu nachází množství patogenních virů, například v dětských koutcích, na tlačítkách, na přepážkách a všude možné, a že se tam lidé mohou nakazit. Podle nové studie mezinárodního týmu odborníků by ale stačilo překvapivě málo, aby se šíření infekcí skrze letiště významné pokleslo.

TIP: Sušáky na ruce prý šíří tolik bakterií, že představují hrozbu veřejnému zdraví

Jde o to, aby si lidé na letištích pořádně myli ruce. Podle dřívějších průzkumů si po použití toalety myje ruce jen 70 procent lidí. Polovina z nich to navíc dělá špatně, takže mytí není dostatečně účinné. Kdyby si podle vědců začali účinně mít ruce lidé na pouhých 10 významných mezinárodních letištích, zpomalí se šíření infekčních virů o 37 procent. A kdyby se mytí rukou na letištích celosvětově zlepšilo o 10 procent, šíření patogenů by se díky tomu zpomalilo o 24 procent.

Sexuální pracovnice jednoho z největších nevěstinců světa jsou považovány za méněcenné. Jejich těla se po smrti házela do neoznačených hrobů nebo do řeky. Tedy až doposud. Hamida Begum se stala první sexuální pracovnicí z bangladéšské vesnice Daulatdia, která měla formální islámský pohřeb.

Jako kdyby umřel pes...

U hrobu Hamidy Begum se minulý týden shromáždily desítky plačících žen, které se přišly rozloučit se svou družkou. Plakaly ale také kvůli symbolickému průlomu, který její pohřeb představoval. V muslimské Bangladéši je prostituce sice legální, mnozí ji ale považují za nemorální. Trnem v oku je především místním náboženským vůdcům.

Rodina Hamidy se připravovala na pohřeb své milované do neoznačeného hrobu, sdružení sexuálních pracovnic ale dokázalo přesvědčit místní úřady k vyjednávání s místními náboženskými vůdci. Islámský imám se zpočátku zdráhal žádosti vyhovět. Poté, co se jej šéf místní policie Ashiqur Rahman zeptal, zda islám výslovně zakazuje pohřební ceremoniál nevěstkám, ale nakonec k obřadu svolil.

Pohřeb Hamidy Begum tak boří diskriminační tabu uplatňované desítky let. Samotného pohřebního rituálu se zúčastnilo okolo 200 truchlících a okolo 400 dalších se připojilo k modlitbám. Komunitu nevěstek podpořily místní úřady, radní i představitelé regionální policie. Obecní radní Jalil Fakir vyjádřil v souvislosti s pohřbem Hamidy Begum naději, že definitivně skončila smutná praxe a i ženy pracující v sexuálních službách se po smrti dočkají důstojného zacházení.

TIP: Bangladéšská Dháka: Nejhorší místo na světě

Lidskoprávní organizace upozorňují, že jen v Daulatdii pracuje v sexuálních službách okolo 2 000 žen, které každý den obslouží okolo 3 500 sexuchtivých klientů. Velká část místních nevěstek je zde zadržována proti své vůli bez možnosti místo opustit. Daulatdia je proto považováno za jeden z největších nevěstinců na světě.